Kapitola jedenáctá - Maite

Zdravím a vítám s další kapitolou! Aspoň něco se dá dělat, když si člověk skoro zlomí prsty na nohou a šmatlá o berlích 😀 Jsem nadšená z toho, že v téhle části už konečně zabrousíme trochu víc do historie, trochu víc do minulosti "víl smrti". Nemám tušení, jestli budete z kapitoly stejně nadšení jako já, protože moje maličkost vážně žádný nadpřirozený schopnosti nemá, ale silně doufám, že se vám bude líbit. Osobně tuhle kapitolu považuju za jeden z pověstných milníků celého prvního dílu. Užijte si čtení! 😇 A. G.

Upozornění: Ke konci kapitoly je to lehce eroticky laděné, tak upozorňuju, že to nejspíš nebude úplně pro mladičké nátury...

KAPITOLA JEDENÁCTÁ - MAITE

   Zdá se, že Genin křik probudil i oblohu. Z nebe šlehají divoké stříbřitě bílé blesky protínající celý obzor a po několika minutách začne hustě pršet. Déšť se proti nám obrací a zasypává nás armádou kapek. Během minuty jsem promočená až na kůži, z vlasů mi crčí voda a dostává se mi do očí. Billy je na tom podobně. Všechno tohle by ho mělo vyděsit, ale já přesto zírám jen do jeho nechápavé, zvědavé tváře a nezaznamenám ani jednu jedinou známku strachu.

   „Genevieve!“ zakřičím na ni přes hluk deště a rozhlížím se po prostranství. Snažím se protřít si oči a odstranit tak ten vtíravý déšť blokující mi výhled do okolí, jenomže to nejde. Sotva setřu hřbetem dlaně jednu lavinu vody, začne mi po tváři stékat další.

   Přimhouřím oči a zkoumám prostor dál. Příšerné počasí všechny zahnalo do jejich domovů.

   Leží na zemi. Najdu ji o deset vteřin později, jak ji zalévají tvrdé a nelítostné proudy ledové vody a ostře jí dopadají na tělo. Vypadá tak bezbranně, že si teprve teď uvědomím, jak statečně a neohroženě se tváří už od začátku školy.

   Když se přiblížím o něco víc, vidím, že jí z obou uší vytékají tlusté pramínky krve. Vím, že to není nic zanedbatelného a můj strach o ni v ten okamžik ani nejde vyměřit.

   „Gen!“ vyjeknu rozklepaně, sletím na kolena do té vodnaté šedé břečky, která se tvoří všude kolem nás, zatímco nad námi zuří nebe, a zatřesu s ní, abych ji probrala. Když konečně otevře oči, zdá se mi, jako kdyby ten jasně zelený odstín o něco vyblednul.

   Pomůžu jí posadit se a sleduju, jak se omráčeně opírá o lokty pokryté táhlými odřeninami.

   Není schopná vstát. Bičuje nás déšť, Billy kolem nás jen bezmocně postává a já opravdu netuším co dělat.

   Do prdele!

   Naštěstí přesně v tu chvíli kolem nás proběhne jakási tmavá skvrna a s úlekem i úlevou zároveň pozoruju, jak se na kůži promočený ředitel sklání k Genevieve a cosi na ni křičí, aby ho slyšela.

   Gen jen mátožně zavrtí hlavou, ale on si položí její ochablé ruce kolem krku a vezme ji zlehka do náručí, jako kdyby nevážila víc než pírko poletující vzduchem.

   „Pojďte, no tak!“ zakřičí na mě a na Billyho, když tam jen zaskočeně stojíme a po vteřině, kdy na moment zaváhám, se vydám za nimi. Zajímalo by mě, co by mi Billy pověděl, kdyby měl po ruce zápisník.

   Zajímalo by mě, proč odmítá používat znakovou řeč.

   Ale hlavně mě zajímá, co by se stalo s mou kamarádkou, kdyby se ředitel neobjevil jako anděl strážný.

                                                                                * * *

   O půl hodiny později už Genevieve je zabalená do teplé osušky, stejně jako já a Billy, který se to však pokoušel marně odmítnout. Marcus nedbá na svoje promočené oblečení, a přestože je doslova vzteklý jak zákon káže, že se něco takového stalo a on u toho nebyl a nemohl tomu včas zabránit, daří se mu to dobře skrývat. Neustále se nás vyptává, co se to tam v městečku stalo, ale všichni tři zarytě mlčíme a Genevieve tvrdí, že toho moc nenaspala kvůli dohánění učiva. Tím se chabě snažila vysvětlit svoje omdlení.

   Těžko říct, jestli tomu Marcus uvěřil, ale myslím si, že v tom momentě by uvěřil asi čemukoliv, jen aby našel vysvětlení, jemuž je ochotný uvěřit.

   „Ještě cukr?“ zeptá se Genevieve a starostlivost mu probleskuje skrze jasně zelené oči. V posledních dnech by člověk neřekl, že je mu jen osmatřicet; vypadá mnohem starší. Starosti mu přidávají vrásky, které tam dříve nebyly.

   Gen zavrtí hlavou a sevře hrnek kouřícího čaje o něco silněji, až jí na kloubech vystoupí bledé skvrny. Třese se. Usměje se na ředitele a tentokrát je to opravdu nefalšovaný úsměv, přestože v něm vidím něco co dřív ne. Možná prozření. Možná blížící se katastrofu. Nebo něco, co ani zdaleka není z tohohle světa.

   „Ne, děkuju. Je mi líp. Prostě to byl jenom nějaký zkrat. Bylo by lepší, kdybychom už s Maite a Billym šli. Odpočinu si nahoře v pokoji, neměj obavy, Marcusi.“

   „No, vlastně… potřeboval bych s tebou mluvit,“ překvapí nás nakonec a kývne na mě a na Billyho. Je to jasná pobídka, že jsme oficiálně propuštěni. Měla bych být ráda, ale dělám si o ni takové starosti, že do mě Billy musí drcnout, abych se vůbec probudila k životu.

   Neochotně se postavím na nohy.

   „Na shledanou,“ rozloučíme se a opustíme ředitelovu kancelář.

   Na chodbách je nepřirozené ticho. Mlčky zamíříme k mému pokoji a na mě konečně dolehne veškerá únava, starosti a taky radost, že je tenhle týden skoro za mnou. O deset minut později se s Billym rozpačitě rozloučíme a já ho donutím si uvědomit, že opravdu nechce vědět nic o tom, co se to tu děje. A hned co za sebou zabouchnu dveře od pokoje a zalehnu do postele, usnu během deseti vteřin tvrdě jako špalek.

                                                                             * * * 

   Stojíme u břehu moře v Thief Valley. Moře, jež by tam vůbec nemělo být. Ani jednomu z nás se do toho nechce, ale zrovna moc možností nemáme.

   Vzhlédnu a vtom spatřím, jak se mohutné vlny moře rozestupují, aby vytvořily průchod čemusi, co je příliš rozmazané na to, abych to poznala.

   Otočím se na svého společníka. „Běž udělat Portál. Musíme si pospíšit.“

 

   „Ty idiote!“ zařvu a zachvěju se, jak na mě působí účinky ledové vody. Jen vzhlédnu a dojde mi, že je to ten zmetek. Mám chuť někoho zabít. „Co tu děláš?“

   „Budím Šípkovou Růženku ze spánku. Vyspala ses krásně?“

   Vrhnu se po něm. Nečeká to, což by byla jindy výhoda, ale je silnější a zvládne mě strhnout a včas chytit, abych se nesetkala tváří v tvář s podlahou. „Pusť mě!“

                                                                         * * *

   Probudím se s okamžitým nápadem ohledně toho, co udělat dál. Přestože se mi hlavou prohání nejrůznější obrazy vln, nerozumím jim, a tak je zařadím do pomyslné krabice s nápisem Odložené na neurčito a popadnu mobil. Vyťukám číslo na babičku, a zatímco mobil vyzvání, přiložím si ho k uchu.

   Po čtvrtém zazvonění to zvedne. Zní lehce zadýchaně. Vsadím se, že zrovna přišla z ranní lekce jógy. U ní se můžu spolehnout, že můžu zavolat kdykoliv, a nikdy jí to nebude vadit. „Ahoj, holčičko. Jak se vede?“

   Povím jí všechno o školních předmětech, oblíbených profesorech, což je vlastně valná většina, optám se na mámu a tátu a pak nenápadně zabrousím přesně na to téma, kvůli kterému jí volám. „Babičko… jen mě tak napadlo, co víš o Vílách smrti?“

   Na konci druhé linky je chvíli děsivé ticho. Pak se ozve její tichý a váhavý hlas: „Banshee? Proč to potřebuješ vědět, zlato?“

   Na tohle jí odpovědět nemůžu. Není to moje tajemství. „Můžeš mi prostě věřit?“

   Zase je na okamžik zticha, ale nakonec s povzdechem odpoví a já skoro cítím, jak přitom pokrčila rameny. „Není toho o nich moc známo, Maite. Možná tě zklamu.“

   Nepochybně ví víc než nějaká obyčejná kniha pro ty, kteří to považovali jen za hloupé povídačky. „Zkus to.“

   „V dnešní době se jim Víly smrti moc často neříká, to bys měla vědět. Na světě jich pochoduje velmi málo, je to prakticky vyvražděný druh a obvykle se na ně slítávají celá hejna lovců. Označení Víly smrti berou jako urážku, protože přestože vědí, kdy má někdo zemřít, všeobecně vzato předpovídají jen konec jedné linie. Nejsou to ony, kdo určí smrt. To přísluší jiným zvoleným na daleko vyšších místech.“

   Zamračím se a zmateně přimhouřím oči. „Na vyšších místech? Copak ono existuje něco jako hierarchie nadpřirozených bytostí?“

   „Samozřejmě,“ souhlasí bez zaváhání babička a pokračuje. „Každá bytost má jiné schopnosti, některé se řadí výš, některé naopak níž. Pod Banshee jsou Jasnovidci předpovídající budoucnost a stejně tak nad Banshee jsou Smrtonoši.“

   „Ale takhle se přece říká Vílám smrti, nebo ne? Smrtonoši?“ dodám nechápavě a cítím, jak se mi čelo krabatí vráskami. „Podle jedné knihy je to jen jeden z mnoha názvů.“

   Babička se krátce a suše zasměje. „Nevěř všemu, co si přečteš, zlato. Smrtonoši jsou úplně jiná liga. Chladnější, drsnější osoby schopné měnit se ve vlka. Ve zvířecí podobě vycítí svoji povinnost soudce a navštěvují lidi, kterým je předurčeno zemřít. Kdysi se tvrdilo, že se prý některé Banshee mohou stát Smrtonoši, pokud v jejich případě dojde k silnému vývoji osobnosti, ale podle mě jsou to jen báchorky a povídačky. Nadpřirozené bytosti málokdy přejdou na vyšší stupeň bytí. Každopádně si nejsou všichni rovni. Jedni jsou důležitější, druzí naopak méně. Netvrdím ale, že všechno to je pravda. Nemám způsob, jak to ověřit. Každá Banshee je jiná, Smrtonoš zrovna tak. Stejně je to s Čaroději a dalšími jako my.“

   Přikývnu, přestože mě babička nemůže vidět. Fascinovaně naslouchám. Jsem ráda, že Smrtonoše jsem ještě nikdy nespatřila. Z jejího popisu usoudím, že by se mi to asi moc nezamlouvalo. „A odkud pocházejí? Banshee? Jak vůbec vznikly?“

   Babička si povzdychne a na druhém konci slyším šustění stránek. Nepochybně je to ta dvoutisící stránková kniha, která zabírá polovinu jedné poličky v její knihovně. „Podle pečlivě prostudovaných materiálů a historie se můžeme domnívat, že během druhé světové války v Polsku. První osoba, která se vyznačovala předvídáním smrti, se jmenovala Louise Mundermüsová. Zemřela jako zdravotnická sestra na jedné z německých základen. Druhá světová válka byla válka s největším počtem mrtvých. Myslím, že kolem sedmdesáti milionů.

   Některé Víly smrti mohou dokonce vidět mrtvé, ale upřímně? Není to dobré znamení. To, že vidíš duchy, s sebou nese předzvěst temnoty, která se v tobě nashromažďuje. Nemusíš ji vidět, ale je tam. Spousta takových osob jednoho dne sklouzne k temnotě. Stanou se stíny člověka, kterým byli předtím a touží po pomstě, násilí a věčném žalu. Prakticky touží, aby ostatní zažili všechno to, co oni sami.

   Celkově se tvrdí, že Banshee vznikají prolomením Pečetě. Je to něco jako blok v hlavě při ztrátě paměti – dokud ho tam máš, nejsi schopná na nic si vzpomenout. Takhle to funguje ale i u dalších bytostí, je to vlastně spouštěč. Pečeť je něco jako zámek. U každé nadpřirozené bytosti se odemyká jiným způsobem, ale u Víl smrti je to zpravidla zřícením citových hradeb, obrovským zlomem v životě. A v drtivém množství případů za to může smrt. Proto určitě chápeš, proč vůbec vznikly.“

   Po tom posledním prohlášení následuje chvíle ticha a mně opožděně dojde, že tentokrát čeká na reakci. Prudce proberu všechny možnosti a nápady a nakonec vyberu tu, která je nejvíc nasnadě. „Protože, ehm, byla válka? Opravdu příšerná, která něco změnila?“

   „Prakticky ano. Každá bytost vznikne kvůli něčemu, ne jen tak. Všechno má nějaký důvod, Maite. V tomhle případě hrála roli válka, smrt blízkých, pocit pomsty a nenávisti. Lidé potřebovali vědět, zda jsou jejich blízcí a přátelé stále naživu. Možná tohle bylo rozhodující. Každopádně, pokud se nemýlím, kvůli násilí vznikají daleko horší věci než tohle. Temnější, děsivější, silnější. Polovina druhů ani není zařazena, o většině z nich se dodnes neví. Zkrátka existují mezi námi a vyhýbají se společnosti. Vyhýbají se odhalení.“

   Zamyšleně si skousnu spodní ret. Dávalo by to smysl. Přece jen jí umřel bratr a byla to pro ni nesmírná rána. Jenomže stačí tohle na to, aby se z vás stala bytost, která dovede předpovídat smrt? Možná jsou moje názory mylné, přesto si ale myslím, že k prolomení Pečeti, o níž mluvila babička, je zapotřebí o něco silnější citová rána.

   „Babi? Je možné, že se někým takovým staneš po smrti někoho z rodiny? Chci říct, dokáže to prolomit tu Pečeť?“

   Než mi dá odpověď, je mezi námi cítit silné a dlouhé váhání. „Výjimečně ano. Pokud je to bolest tak silná, až tě bolí i fyzicky a láme tě na kusy. Ale většinou k tomu vede násilí, kterého se na tom člověku někdo dopustil. Samotný žal Pečeť nejspíš jenom nalomí. Schopnosti Banshee zesiluje utrpení a bolest. Tak to podle všeho bylo odjakživa. Proto se i mnoho z nich zbláznilo. Udržovaly se v žalostných stavech, aby se jejich vidění a předpovědi zesilovaly a nikdy neuvadly. Štěstí jim jejich moc zatemňovalo. Jenomže právě touha po moci byla důvodem jejich pádu.“

   Z toho mi hrůzou a strachem vstanou všechny vlasy na hlavě. Násilí. Pokud je Genevieve skutečně Banshee a všichni ti lidé, které viděla, hned nato zemřeli, nějakým zvláštním způsobem tuším, že smrt Granta na tom neměla ten jediný podíl. Je v tom víc. Musí být. Proč mám pocit, že mi Gen lže? Proč mám dojem, že v tom příběhu se skrývá mnohem více stran, mnohem víc utrpení, které maskuje za sarkasmem a nezájmem?

   „Zlato? Jsi tam?“

   Potřepu hlavou a protřu si unavené oči. „Jasně, babi. Jsem. Jen jsem se zamyslela. Už budu muset končit. Je sice víkend, ale stejně mě čeká spousta úkolů. A víš, jak je to tu s tresty.“

   Babička se tlumeně zasměje. Většina napětí z předchozí konverzace mezi námi mizí. „Samozřejmě, sama to dobře znám. Pozdravuj Molly. Uvažovala jsem, že za tebou po Vánocích přijedu na návštěvu, takže bych jí mohla dovést nějaké bylinky na tu migrénu a bolest svalů.“

   Vyhlídka na setkání s babičkou, ačkoliv vzdálená ještě pár měsíců, mi okamžitě zlepší náladu. Najednou pociťuju nutkavou potřebu něco jí říct. „Mám tě ráda, babi. Strašně mi tu chybíš.“

   V jejích dalších slovech slyším posmutnělý úsměv. „Já tebe taky, zlato. Buď opatrná.“

   Když se v Americe vyskytuje vraždící maniak, který má nejspíš něco společného s nadpřirozenem? Jasně, to se mi určitě povede, pomyslím si.

                                                                          * * * 

   Genevieve dorazí do pokoje až těsně před večerkou. Soudě podle její dobré nálady usoudím, že není zrovna nejvhodnější doba na to, abych se jí vyptávala na pobyt v psychiatrické léčebně, tudíž se snažím naladit na její notu a nezničit jí náladu, což se v jejím případě dá popsat jako křehké štěstí, které nevydrží dlouhou dobu. Proto si s ní lehnu na mou postel u okna a zíráme uchváceně na tmavnoucí oblohu.

 

   „Podívej se, Gen!“ vykřiknu a ukážu prstem směrem k útesu. Málokdy se člověku poštěstí vidět něco tak nádherného, přestože jsme se sem nepřišly kochat. V ten moment kolem mě proletí chumel ptáků.

   „Je to nádhera.“

   „To ano. Není zvláštní, že v Internátu studujeme už osm let, a ještě nikdy jsme tu nebyly?“

   „Ale byly,“ ozve se za námi. A když se otočíme, spatřím někoho, koho jsem tam na jednu stranu čekala i nečekala.

                                                                             * * * 

   Trhnu sebou ze spánku a otevřu oči. Musela jsem na pár minut odpadnout, protože když se znovu probudím, Genevieve už je oblečená do noční fialové košile, kterou má nejradši na světě. Vlhké vlasy si smotala do dlouhého copu a po dlouhé době jí čelo nezdobí vrásky.

   „Nechtěla jsem tě budit,“ omluví se mi a hodí po mně můj černý hebký ručník. „A teď mazej! Chtělas mi ještě vysvětlit tajemství a záhady Geografie. S trochou štěstí neusnu.“

   Zasměju se, popadnu sprchový gel, šampón, houbičku a ručník a pomalými tanečními kroky, které jsem odkoukala od mamky, odtančím do společné dívčí umývárny. Jakmile nakouknu dovnitř, je mi jasné, že je příliš pozdě na to, aby uvnitř ještě někdo byl. Zdejší studentky mají dost rozumu, aby se sprchovaly v době, kdy ještě teče nějaká teplá voda, ale já s ledovou vodou nikdy nedělala cavyky.

   Možná to bude tím, že mi za ty roky stihly prostě ty kosti zmrznout, pomyslím si sarkasticky, když odložím ručník na mramorový pult, zapnu sprchu a na modrou houbu si nanesu tlustou vrstvu sprchového gelu. Skrze otevřené okno slyším, jak dole v městečku hraje živá hudba, jako ostatně každý pátek. Je příjemné vědět, že aspoň několik zásadních věcí se nezměnilo.

   Poslouchám písničku „Sex on fire“ od Kings of Leon a nastavuju tvář studené chladivé vodě. Mydlinky na mém těle se s každým pohybem žínky množí, a zatímco si splachuju vlasy a nanáším na ně obvyklou silnou vrstvu šampónu, otáčím se na místě do rytmu hudby. Člověk by vždy na alespoň kratičký okamžik měl zapomenout na utrpení, kterým si prochází on nebo lidé v jeho okolí. Měl by se cítit naplněný štěstím, a pokud ne zrovna štěstím, tak aspoň spokojeností. Smířením. Pokud můžu soudit, mně se to prozatím podařilo jenom tady v umývárně, kde mě nic nenutí předstírat, že jsem někdo jiný než ve skutečnosti. Kde můžu poklidně zavřít oči, aniž bych měla strach, že někdo sleduje, co dělám, a směje se mi za zády.

   Sotva začne hrát „Carry On My Wayward Son“ od skupiny Kansas, zastavím sprchu, vysuším si vlasy, omotám si ručník kolem těla a místo abych popadla věci a zamířila zpátky do našeho pokoje, opřu se o okenní parapet a vyhlédnu ven.

   Městečko je vždy do půlnoci osvětlené a dnes jako by k sobě přitahovalo můj pohled každých pár vteřin.

   Podívám se na oblohu. Svítí na ní hvězdy, stovky a stovky malých stříbřitých hvězd. Nikdy mě nenapadlo naučit se z paměti různá souhvězdí, ale teď bych za to dala téměř cokoliv. Znalosti jsou kořením života, jak tvrdila máma. Sama má ráda získávání informací a je nesmírně chytrá. Možná proto se ještě jednou zadívám na oblohu a poprvé po dlouhé době si přeju, abych takhle mohla zůstat navěky. Jenomže čas plyne dál, bez ohledu na naše přání. Nezáleží na tom, po čem toužíme, protože osud si s našimi životy naloží podle svého.

   Zrovna se chystám otočit a vrátit se se svými věcmi do pokoje, když vtom ucítím, jak mě zezadu kdosi přitiskne k tvrdému okennímu parapetu. Sice ne natolik silně, abych vrazila do okenní tabulky a zranila se, ale dost na to, aby mě to vyděsilo a srdce mi začalo splašeně bít. Zmateně se pokusím otočit, ale dotyčný mi v tom zabrání a než se naděju, jakousi tvrdou látkou mi převáže ústa, takže bych nemohla zakřičet, ani kdybych k tomu našla ztracený hlas.

   Svět.

   Se.

   Zastaví.

   „Věděl jsem, že jsi tady,“ zasyčí mi povědomý mužský hlas do ucha a zkroutí mi ruce za zády. Vylekaně koulím očima ze strachu, že se mi ručník rozváže a spadne na zem, ale on se ke mně tiskne dost na to, aby ho udržel na místě. Snažím se přijít na jakoukoli souvislost, způsob, jak si k tomu hlasu přiřadit jméno, ale mozek mám v jednom ohni.

   „Sledoval jsem tě. A ty sis toho vůbec nevšimla. Měla by sis dávat větší pozor, nemyslíš?“

   Strach mi svírá útroby. V krku mi roste obří knedlík a já skoro nemůžu polknout. Kvůli látce uvázané přes ústa můžu stěží zamumlat. Jsem podivně paralyzovaná. Dochází mi, že bych se mu měla pokusit vytrhnout, ale nedokážu sebrat odvahu. Nedokážu jednat. Jedna moje zvláštní část možná ani nechce.

   Jedna moje část začíná tušit, kdo to je.

   Skoro si už myslím, že to nemůže být horší, ale on mě přesvědčí o opaku. Sáhne po mém ručníku, jedním rázným pohybem ho rozváže a strhne ze mě. Tvrdě mě popadne za ňadra a prsty mi bolestivě mne zimou ztuhlé bradavky. Zoufale lapám po dechu a jediné, co v tu chvíli chci, je změnit reakci svého těla. S každou vteřinou víc a víc doufám, že někdo vrazí dovnitř a zachrání mě.

   „To sis myslela, že ze mě budeš dál dělat idiota, jako v knihovně?“ odsekne nevraživě a zakroutí mi bradavkou. Zalapám po dechu a pokusím se mu vytrhnout ze sevření, ale to naopak zesílí. Jednou rukou mi stále drží a mačká ňadro, druhou mi pomalu sjede dlaní po nahém břiše a donutí mě se rozkročit. Tlačí mě k parapetu tak silně, až cítím, jak se mi plastový okraj zarývá do obnažených stehen. Modlím se, aby někdo vešel dovnitř a přerušil to, ale žádná vyšší síla mě nevyslyší. Hudba se dál ozývá v dálce, zvláštně utlumená. Chci použít magii, něco vymyslet a osvobodit se, ale nedokážu pohnout jediným prstem.

   „Musíš si uvědomit jednu věc. Nikdy, nikdy mi nebudeš stát v cestě. Je ti to jasné?“ zasyčí zadýchaně a bez varování mi vrazí ruku mezi nohy a dvěma prsty vnikne dovnitř. Zasténám a přivřu oči nad tou nečekanou reakcí. Připadnu si zesměšněná a potupená, ale přesto nejsem tak vyděšená, abych dole úplně nezvlhla.

   „Jestli něco chci říct, řeknu to. A ty mě budeš poslouchat. Chceš vědět, co by se stalo, kdybys to neudělala?“

   Pokusím se s látkou v ústech zamumlat, že ne, ale on na odpověď stejně nečeká a začne prsty drsně pohybovat. Napnu se a marně uhýbám před těmi horkými doteky. Když mi zaboří nehty do poštěváčku, dojde mi veškerá zásoba kyslíku a do očí se mi vženou slzy, přestože netuším, odkud přišly. Stiskne mi ňadro tak, až se prohnu v zádech. Šestým smyslem vycítím, že moje utrpení se blíží ke konci.

   „Nepleť se mi do cesty, Addisonová. Ty umíš možná nějaký čáry máry, ale mně se neubráníš. Doufám, že ti tahle názorná ukázka předvedla, co horšího by se mohlo stát,“ zašeptá mi do ucha a sjede mi rty po ušním lalůčku. Ačkoliv z něj vycházejí jen krutá slova plná vzteku a vyhrožování, jeho dech je stejně roztřesený a zběsilý jako ten můj, tlukot jeho zrádného srdce ovlivněný jeho činy stejně jako ten můj.

   Vytuším, že tohle udělat nechtěl. Ne všechno. On sám ztratil kontrolu.

   Povolí sevření a já se konečně natočím tak, abych mu viděla do obličeje. Měla jsem pravdu. Samozřejmě.

   Ty šedobílé oči si nikdy v životě s jinými nespletu. Nejvíc ze všeho bych mu chtěla plivnout do obličeje a začít křičet, že je to idiot a já se už nikdy nebudu nikomu klanět z cesty, už vůbec ne ze strachu a ani náhodou jemu. Ale jak tak upírám pohled do těch nekonečných studní, nenacházím vhodná slova. Vidím v nich vztek, hrozbu a chlad, ale také něco jiného: překvapení. Na kratičkou chvíli úplně zapomene, proč sem přišel a vyrazí ze sebe přerušovaný nádech. Na kratičký okamžik mě napadne, že vztek a výhružky byly pouhou výmluvou k tomu, aby udělal tohle.

   A pak mě zničehonic pustí a já slyším vzteklé prásknutí dveří od umývárny a jeho vzdalující se kroky.

   Trvá dvě minuty, než se můžu pohnout a tehdy si pořádně uvědomím, že jsem nebyla ani tak paralyzovaná strachem jako jeho mně netušícími schopnostmi. Nejsem ten typ, co zůstane šokem zkoprnělý jako socha. Muselo to být něčím jiným.

   Roztřeseně si kolem sebe znovu omotám ručník, a přestože bych se nejspíš měla raději znovu osprchovat, přitisknu si na hruď svoje věci a malátně se vydám do svého pokoje. Cestou se vůbec nezastavuju, leda abych zkontrolovala to, co jsem měla udělat už předtím: jestli mě někdo nesleduje.

   Chodba však zůstává znepokojivě prázdná.

   O tři minuty později vkročím opatrně a potichu do našeho pokoje připravená na zvědavé otázky ohledně extra dlouhé doby, kterou jsem v umývárnách strávila. Místo toho však Genevieve najdu stočenou do klubíčka na posteli. Geografie se nekoná.

   S úlevou si uložím věci, přehodím si přes hlavu černou noční košili a přikryju Gen pokrývkou, která leží odkopnutá na podlaze.

   Té noci se mi nezdá žádný sen. V mysli mám úplné prázdno. Trhavě se probouzím a celou noc až do rána nemyslím na nic jiného, než na Patrickovy doteky. Doteky, ke kterým se opravdu snažím cítit znechucení, ale nejde to.