Kapitola čtyřicátá první - Genevieve

Zdravím všechny, kteří si užívají i neužívají Vánoce, a zveřejňuju další kapitolu. Doufám, že se bude líbit, přece jen nám do děje vstoupila moje těžce oblíbená postava😃 Já mám sice oblíbené všechny postavy, ale co na tom? A. G.

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ - GENEVIEVE

   Vím to. Vím, že mi někdo tuhle přezdívku kdysi dal. Ty informace a vzpomínky mi pulsují kdesi vzadu v hlavě, ale já na ně nemůžu dosáhnout.

   Kdo mi tak říkal? Byl to tento muž? Jestli ano… jestli mi tak bude říkat v budoucnu… proč si na to nemůžu vzpomenout? Proč nám byly odňaty vzpomínky?

   „Jednu bitvu jsem právě svedla,“ odpovím rozrušeně a krátce mu pohlédnu do černozlatých očí, než pohled opět sklopím k jeho ruce, která ještě pořád svírá moje zápěstí. „Kdo jste? Nevypadáte jako typ člověka, který by trávil volný čas v kostele.“

   Vypadá jako člověk, který by ho mohl klidně vypálit do základů, kdyby chtěl.

   Muž se znovu rozesměje a potřese hlavou. Několik tenkých pramínků uhlových vlasů mu spadne do obličeje. „Jsem sponzor a ochránce kostela, stejně jako sponzor mnoha dalších památek i nemovitostí, nevyjímaje Internát. Je to moje práce, Hádanko.“

   Pustí mou ruku a zamíří k oltáři. Vratkým krokem ho zdráhavě následuju. Co krok, to výstřel bolesti.

   Vždy mě zajímalo, co jsou sponzoři naší školy zač. Nikdy by mě nenapadlo, že může nějaký vypadat takhle. „Jak víte o Odrazech? To v popisu práce sponzora určitě není.“

   Nevzrušeně si klekne, otevře nějakou zásuvku a vytáhne svazek zelených bylin. Nevypadají důvěryhodně. Ani on nevypadá důvěryhodně. Celá tahle situace vypadá všelijak, jen ne důvěryhodně. „Na můj vkus jsi až moc zvědavá. Vím to, co mi přísluší vědět.“

   Najednou mi jeden zběsilý nápad proletí hlavou. „Pokud víte, co jsou zač, proč je nezastavíte? Víte vůbec o tom, že po celé Americe umírají nevinné rodiny?!“

   Šlehne po mně pohledem dost ostrým na to, abych radši zmlkla, ale překvapivě odpoví - pořád bezstarostně, jako kdyby o smrti desítek lidí slýchal denně. Jako kdyby se ho to ani v nejmenším netýkalo.

   „Věděl jsem, že se to stane ještě před tím, než je Jezdci probudili. Pro případ, že tě to zajímá – já se nestarám o ostatní, ostatní se nestarají o mě. Staré pravidlo, které pořád platí a vždycky se osvědčilo. Proč bych měl pomáhat lidem, kteří si nejsou schopni pomoct sami? Není to můj boj.“

   Pobouřeně vykulím oči a mám co dělat, abych nezalapala po dechu. „Cože? Děláte si legraci?“

   „Zrovna teď ne, ale jinak mám hodně dobrý smysl pro humor. Navíc, vy to zvládnete zastavit už hodně brzy. Není nutné tlačit se tam, kde nejsem potřeba.“

   Překvapeně a tázavě povytáhnu obočí. „My? Koho myslíte tím my?“

   Podívá se na mě pohledem, který říká, že těžce přecenil moji inteligenci. „Ty, slečna Addisonová a Bůh ví, kdo další se do toho zaplete. Jak jsem řekl, vím toho dost. Sedni si.“

   Podezřívavě si ho změřím. Nikde poblíž nevidím žádnou zbraň, ale on je podle mě zbraň sama o sobě. „Proč?“

   Pokrčí rameny a nevzrušeně přebírá podivně rozvětvené bylinky. „Jestli chceš, abych zastavil krvácení, posaď se. Jestli ne, víš, kde jsou dveře. Nebudu tě tady držet násilím.“

   Zvažuju všechna pro a proti. Pokud mi pomůže zastavit proudění krve, snadněji se dostanu do Internátu, kde mi budou schopni pomoct, nebo aspoň zavolat sanitku do nemocnice – tohle domácí léčbou rozhodně nevyležím. Pokud mu ale budu věřit, můžu na to šeredně doplatit a tak jako tak skončit mrtvá.

   Jenže když to odmítnu, můžu dřív vykrvácet, než se dostat do bezpečí. Z bláta do louže.

   Zblízka si ty listy prohlédnu. Nevypadají jako nic, co bych znala. Jsou asi šest centimetrů dlouhé, šiškovitého tvaru, mají tmavě zelenou barvu s rudými rýhami všude kolem, a vedle každé rudé rýhy je ještě jedna tmavě modrá.

   S povzdechem se posadím do jedné z lavic před stupínkem vedoucím k oltáři, a obezřetně sleduju, jak ke mně neznámý muž přistupuje. Vytáhne nůž, čímž mě vyděsí k smrti, ale jen jím rozřízne látku kolem ran na kolenou. Pálí to jako armáda čertů a musím zatínat nehty do lavice, ale hned co je látka pryč, chladný vzduch, který v kostele panuje, mi ránu zchladí.

   Muž cosi tiše zamumlá a přitiskne mi dvě byliny nejprve na jedno a poté i na druhé koleno.

   Zpočátku se nic neděje. Jen tam sedím a čekám, aniž bych tušila na co. Vzápětí mi začne v ranách škubat a chladivě pálit. Jakmile muž lístky odstraní, všimnu si, že místo zelené barvy teď mají barvu sytě rudou a v místech, odkud se před chvílí ještě valila krev, se vytvoří jediná karmínová kapka krve a zůstane tam.

   Šokovaně vzhlédnu, nevíra přesahuje stupeň hrůzy. Muž se na mě ale nedívá. Odhodí byliny do černé skleněné misky a další mi přitiskne na tu hromadu dalších ran na rukou.

   Nemůžu svou zvědavost nijak zkrotit, proto vyhrknu: „Jak jste to udělal? Co je to za lístky?“

   Mlčky se pousměje – není to veselý úsměv – a pokračuje v činnosti, jako kdyby to dělal každý druhý den. „Rudomýlek. Starověká rostlina s léčebnými účinky. Dokáže do sebe vstřebat krev z utržených ran. Krví posílené Rudomýlky můžeš vložit do posvěcené hlíny a během půl roku z něj vyrostou další jeho druhu.“

   Netrpělivě ho přeruším. „Jak můžou vyrůst? Nejsou spíš listy pak nepoužitelné?“

   „Ne,“ zavrtí důrazně hlavou. „Krev má spoustu vlastností a schopností, o většině z nich ani lidé nevědí. Rudomýlek nepotřebuje fotosyntézu, nepotřebuje tolik množství vody jako ostatní rostliny. Ostatně, z krve vznikl, díky krvi roste a po vstřebání krve dokončí list svůj cyklus a roste od začátku. Nebo ho stačí položit na hlínu s bylinou. List se rozpadne a živiny z něj přejdou do rostliny.“

   „Moment… Čím tu rostlinu teda zalíváte? Krví?“ vyjeknu nevěřícným tónem.

   Uchechtne se. „Krví, vodou. Nedívej se tak na mě. Rudomýlci zachránili už spousty životů. Na světě existují jen tři pěstitelé.“

   Ohromeně na něj hledím, přesvědčená, že se mi snad tohle všechno musí jen zdát. „A vy jste určitě jeden z nich.“

   „Jsem.“

   „Říkáte tyhle věci všem lidem, když je ošetřujete? A proč tu bylinu vůbec máte v kostele?“

   Ušklíbne se a potřese hlavou. „Za prvé, proč ji mám v kostele není tvoje věc. Za druhé… Ani zdaleka. Civilové o naší existenci nic netuší. Tak to i zůstane. Navíc se mi nestává často, abych při odpočinku narazil na pronásledovanou Banshee. U tebe je evidentně spíš problémem, jak děsivě hodně toho nevíš. A teď se zvedni a sundej si kabát.“

   Vím, že to neříká s nějakými zvrácenými úmysly, proto si pomalu rozepnu kabát, ale stále přitom nepřestávám pozorovat toho muže.

   Kabát je na jedné straně úplně nasáklý krví. Odhodím ho na zem a otřesu se zimou, poněvadž tam před ním stojím jen v modrém tričku s dlouhým rukávem a nápisem BAZINGA. Vzhledem k tomu, že se k vyhrnutí trička nijak nemám a po pravdě řečeno celou dobu doufám, že se tomu budu moct nějak vyhnout, se muž se syknutím nakloní a udělá to sám.

   Ve chvíli, kdy mi jeho prsty přejedou po zraněné kůži na boku, sebou trhnu a otevřu oči, o nichž jsem ani netušila, že je mám zavřené.

   Místo zkoumání rány se věnuju pozorování cizince. Má tak strašně ostré čelisti, že je zatěžko uvěřit, že se dokáže usmát. Nevěřila bych, kdybych to neviděla na vlastní oči. Tak nějak si říkám, že je to ten typ člověka, který život celkem protrpěl. Odráží se mu to v očích. Ale můžu se plést. Vůbec ho neznám. Nechci ho poznat. Na tomhle muži není nic, o čem by se nedalo spekulovat a stejně bych ani nikdy nedošla ke správné odpovědi. Možná je hádankou spíš on.

   Něco mě píchne do boku a já tlumeně vykřiknu. Zvuk se přesto nese celým kostelem.

   Muž mi na ránu dá ruku a ten dotyk tomu nijak nepomůže, zalévá mi bok horkem podobným horku sálajícímu z pouštního slunce.

   Koutkem oka spatřím nafialovělou záři a fascinovaně vzhlédnu. Krev mi přestala téct, přestože rána je pořád otevřená, a kdybych se dala znovu do běhu, začala by zase proudit ven.

   Jako kdyby mi četl myšlenky, vzhlédne a já se očima střetnu s těmi jeho. Znovu mě zamrazí. Pohled do jeho očí je jako skákat z útesu do rozbouřeného moře. Není stoprocentní jistota, že to přežijete.

   „Rudomýlku nemůžu použít moc. Zejména na čelo ne, vzal by si víc krve, než by sis přála. Svým způsobem má na tělo až moc uklidňující účinky. V patnáctém století ho naši lékaři používali místo sedativ – koneckonců má víc využití než jen na sání krve. A jeho použití zanechává silné energetické stopy.“

   Nechápavě se zamračím. „Energetické stopy? Co to je?“

   Odfrkne si. „Ty vůbec nic nevíš? Energetická stopa vznikne po použití magie – v podstatě je to, jako kdyby sis do sebe nasadila GPS. Podle moci magie stopa slábne, někdy to trvá i několik dní. Ve tvém případě hádám dvě tři hodiny. Proto ho nemůžu použít moc. Zkus vstát.“

   Udělám přesně to, co řekl, a jsem překvapená, když se mi konečně nemotá hlava. Srdce už mi jen nepatrně poskakuje, netluče jako šílené. Možná vedlejší účinky té rostliny. „Děkuju.“

   „Za nic,“ odpoví klidně a vůbec nezmění svůj kamenný výraz. Vydá se směrem k oltáři a pak ke dveřím po pravé straně, kterých jsem si předtím vůbec nevšimla.

   „Kam jdete?“ vyhrknu, nával paniky se mi hrne do mozku jako přívalová vlna.

   Pozvedne obočí a vezme za kliku. „Nemůžeš vědět všechno. Ale neboj se. Neviděli jsme se naposledy.“

   „Počkejte!“ vykřiknu znovu chraptivě a vůbec nedbám na skutečnost, že mi hlas přímo píská. „Jak se jmenujete?“

   Na chvíli se zarazí, než se kostelem rozlehne jeho melodický hlas. Hlas, který jsem už slyšela. A jsem o tom přesvědčená.

   „Caie.“

   Jakmile odejde, nemůžu setřást zvláštní pocit pramenící z toho, že se tvářil, jako kdyby mě už dávno znal.

                                                                                                     ***

   Do Internátu se dostanu o hodinu později. Krev mi sice téct přestala, ale přesto musím napínat všechny svaly v těle a bojovat s nutkáním lehnout si na zem a prostě počkat, až o mě někdo doslova zakopne a zavolá do školy. Nepochybně mám pohmožděných několik žeber, jestli ne něco mnohem horšího. Hlava se mi motá a zuří mi v ní tak ostrá, pronikavá a dunivá bolest, že se mi kolikrát zatmí před očima a musím zastavit. Jen zázrakem se držím na nohou.

   Každou vteřinu mám chorobný strach, že je potkám znovu. Že se mě znovu pokusí zabít, zejména když mám na sobě energetické stopy, podle kterých by mě našli snadněji, než bych luskla prsty. Ale ani jeden z Odrazů se mi cestou nepřiplete pod nohy a já s obtížemi projdu chodbami Internátu až k pokoji. Čtyřikrát se musím přikrčit za roh, aby mě nespatřil právě procházející student, v jednom případě i profesor Willard. Nějakým způsobem tuším, že na tohle adekvátní vysvětlení ani neexistuje.

   Jo, to víte, profesore, pokusil se mě zabít neviditelný a mrtvý otrok, který se spolu s přáteli probudil k životu, aby zabil všechny potomky svých vrahů. Jak jednoduchý.

   Cestou mi nepřestává vrtat hlavou, proč na mě zaútočili. Copak jsou mí rodiče také potomky kolonizátorů? To se mi nezdá moc pravděpodobné. Slyšela jsem, jak se Maite baví s Bramem o tom, že procházela můj rodokmen. A soudě podle jmen a jejich historie nemám s kolonizátory nic společného.

   Tak jak je sakra možný, že zaútočili na mě? Pochybuju, že se ty stvůry můžou splést. Útočí ještě na něco jiného, než potomky svých vrahů?

   Na vrcholu schodiště mi zalehne v uších a musím potřepat hlavou, abych svůj sluch získala zpátky. Vidění po okrajích mám rozmazané a zrnité. Jsem pár vteřin od ztráty vědomí, a průšvih je, že to vím.

   Klopýtavě vyrazím ke svému pokoji a prakticky se pověsím na kliku. Dveře překvapivě nejsou zamčené, tudíž neplánovaně proletím vzduchem a přistanu na tvrdé podlaze. Z hrdla se mi vydere zasténání.

   Slyším Maiin vyděšený křik a ještě jiný hlas, také dívčí, ale už nevnímám. Ležím na zemi, klíží se mi oči a snažím se ze sebe vypravit, že za to mohou Odrazy, ale nejsem si jistá, zda si ta slova nakonec najdou cestu na povrch.

   Přinejmenším v to doufám, když se propadnu do temnoty.