Kapitola šestnáctá - Genevieve

Zdravím všechny - nebo spíš zatím jen ty duše, co zabloudily na můj blog - a rovnou přeji krásný víkend. Po třech dnech zaučování v nové práci jsem ráda, že mě hlava nebolí tolik jak jsem předpokládala, a můžu se v poklidu ještě věnovat své knížce 😁I tak mám pocit, že mi ty nové informace lezou ušima. Pokud tohle čte někdo, kdo má takzvaný Den blbec: Neboj, mohlo by být i hůř. A zároveň, všechno špatné jednou přejde. Doufám, že se kapitola bude líbit 😊 A. G.

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ - GENEVIEVE

   Ten den se rozhodneme navštívit Darken Life, což je nově zařízený bar postavený na jednom z mnoha kopců na hraně městečka. Původně to byl Zahařin nápad, ale my se k ní spolu s Bramem, který neměl dnes skoro nic na práci, rozhodly přidat.

   Zítra máme před sebou jen dva testy, uklidňuju se v duchu, když otevřu skříň, shodím ze sebe školní uniformu a pokouším se najít nejvhodnější kombinaci. Rodiče mi před týdnem a půl poslali doslova zásobu nového oblečení i s kosmetikou a spoustou dalších drobností. Příští týden by měla přijít druhá várka. Mám od té doby šílenou chuť vyhodit to všechno z okna, podpálit nebo roztrhat, protože to budí dojem úplatku za to, že se jim pokusím odpustit. Jenže jakmile si všimnu jednoho geniálního hadříku, jemuž jsem do té doby nějakým záhadným způsobem nevěnovala nikdy pozornost, můj názor obrátí o sto osmdesát stupňů.

   „Páni,“ vydechnu a nepřestávám zírat na to, co právě držím v ruce. Jsou to po kolena dlouhé černozelené šaty z jemného hedvábí, sestávající z malých vyšívaných zelených růží. Látku na zádech nahrazují dva široké pruhy z miniaturních růžiček překřížené do velkého X.

   Není pochyb o tom, že je vybírala máma.

   Opatrně je na sebe navléknu a doplním je jednoduchými černými lodičkami. Vlasy, které jsem do té doby měla stočené do obyčejného uzlu, rozpustím a nechám je volně spadat po zádech. Jsou navlněné a krásně doplňují celkový dojem. Po několika měsících si konečně připadám normálně. Jako dívka, která v srdci nenese žádný těžký příběh a žádná tajemství. Přála bych si, aby to byl osvobozující pocit, jenomže není.

   Když Mai vkročí do pokoje, nestačím žasnout. Ona sama vypadá úžasně. Oblékla si safírově modré šaty bez ramínek, které jí dokonale sedí k tmavě modrým očím, a pas jí zdobí obří černý kožený pásek. Vlasy si vyčesala do drdolu a sepnula. Bůh ví, proč mi tím připomíná tanečnice, na které jsme se tolikrát dívaly v televizi, když v elegantních šatech tančily s partnery na parketě. Veškeré napětí a vztek z ní už dávno vyprchal.

   Se shovívavým úsměvem si od ní nechám namalovat kouřové stíny a v duchu uvažuju nad tím, jak je zvláštní, že se chystáme jít do Darken Life v polovině týdne. Ředitel by to těžko schválil. Jenže tohle je případ, kdy se dá snadno aplikovat jedno přísloví: Co oči nevidí, to srdce nebolí.

   „Zajímalo by mě, jaké to tam bude,“ prohodí Maite nenuceně, jakmile se konečně upravíme a vypadneme z pokoje. Do skryté kapsičky ze spodní části šatů vloží klíče a několik drobných. Je přímo dětinsky nadšená a já upřímně doufám, že jí to dnes nic nepokazí.

   Venku před Internátem na nás čeká Zaharaia a Bram. Zahar má na sobě stříbrnošedé šaty s rozparkem, které toho rozhodně víc odhalují, než zakrývají. Bram oproti tomu zvolil obyčejné modré tričko s výstřihem do véčka a kalhoty, které nosí celý rok. Hned jak ho uvidím, vzpomenu si na náš ranní rozhovor a nejradši bych si vlepila facku. Zakleju.

   „Měli jsme dneska trénovat, viď?“

   Bram se rozesměje a pobaveně zavrtí hlavou. V tak rozverné náladě ho vídám málokdy. „Měli. Na tom teď ale nezáleží. Můžeme si prodloužit trénink třeba v pátek nebo v sobotu, Gen. Stejně mě Zaharaia vytáhla ven. Anebo půjdeme cvičit zítra v pět, co na to říkáš?“

   Ušklíbnu se. Stojíme tam a já cítím, jak se do mě opírá vítr. Nastavím k němu tvář a užívám si pocit, že jsem obklopena lidmi, kteří jsou nejblíže mému srdci. Kabelka, kterou jsem popadla na poslední chvíli, se mi pohupuje na rameni a je tak miniaturní, že se do ní vleze jen peněženka s tureckou vlajkou a mobil. Což mi hned připomene, proč vlastně v první řadě nesnáším kabelky. Člověk do nich prostě nic nenacpe.

   Aby řeč nestála, poskočím na místě a sprásknu ruce dohromady. „Tak jdeme, ne? Nebo tu budeme stát celý večer?“

   To konečně vyburcuje ostatní k pohybu a za hlasitého smíchu se vydáme směrem k baru. Všichni máme právo na několik hodin zapomenout na všechny ty problémy a háčky v našich životech. Problémy a háčky, o které nestojíme, ale neovlivníme jejich existenci. A dnes jsem přece jen dala Maite slib, že nebudu myslet ani na Amerického stahovače, ani na svého mrtvého bratra, s nímž se uvidím zítra večer. A už vůbec ne na rodiče, kteří mě zklamali na plné čáře.

   Dnešní večer je jen náš. A my máme právo prožít ho po svém.

                                                                               ***

   Do baru Darken Life dorazíme přesně o dvacet minut později. Je to dvoupatrová budova ve vintage stylu s umělecky se odlupující černo šedobílou omítkou a velkým černým nápisem podniku. Zevnitř se ozývá bujará hudba a smích.

   Vejdeme dovnitř a hned ve dveřích se srazíme s jednou studentkou z Internátu, která je oblečená o dost vyzývavěji než my tři a kterou vyhazovač právě doprovází ven s nezaujatým výrazem v obličeji. Černovláska vypadá, jako kdyby měla každým okamžikem vybuchnout.

   Když kolem nich procházíme, slyším vyhazovače, který jí říká: „Převlečte se a můžete se zase vrátit. Tohle není nějakej pochybnej bar, ale slušný podnik.“

   Udělá to na mě dojem. Je vidět, že majitel má přesně stanovenou představu o tom, jaký podnik chce vést.

   Počkáme, až se vrátí vyhazovač - mohutný chlapík s šedými dlouhými vlasy staženými do koňského ohonu – a ukážeme mu občanky. Ne zfalšované, jako to bývá ve filmech a seriálech, ale opravdové. Hraniční bod je tu 17 let, takže by neměl být problém, pomyslím si zadumaně. A má slova se potvrdí, když nám vyhazovač občanky vrátí a pustí nás dovnitř. Za námi postávají další tři lidi, ale ať je to kdokoliv, ve škole jsem je neviděla. Možná místní občané.

   Sotva se dostaneme do baru, prudce se zastavím a vydechnu okouzlením i šokem zároveň. Není to tu takové, jak jsem předpokládala. Žádný zakouřený prostor, žádní opilí pitomci, což jsem si původně pod názvem bar představovala. Realita je něco docela jiného.

   Podlahu tvoří dřevěné lesklé parkety, všude po stěnách visí hudební plakáty a svíčky v retro kovových stojanech. Je tu víc oddělených boxů než stolků se židlemi. K jednomu z boxů Zahar s ostatními zamíří, kdežto na mně zbude obstarat pití.

   Rozhlédnu se. Za barem stojí pouze nějaká exoticky vypadající dívka, co zrovna dělá drinky. Odstrčím stoličku, s mírnými obtížemi se na ni posadím a vytáhnu peněženku. Mezitím se nenápadně rozhlížím kolem. Bůh ví, proč mi přijde, jako kdybych to tu znala. Zvlášť když jeden vezme v úvahu, že jsem tu nikdy předtím nebyla.

   Zvláštní. To přinejmenším.

   „Takže fanynka Turecka, co?“ ozve se za mnou a já prudce stočím hlavu k baru, o který se z druhé strany opírá číšník.

   Na zdejší poměry vypadá dost netradičně. Na sobě má černou košili s vyhrnutými rukávy. Povšimnu si tetování na levém i pravém předloktí. Text v latině. Rozeznám slova život, krása, lest a bolest, ale hýbe rukama tak rychle, že se mi písmena rozplývají před očima. Je opálenější než většina zdejších obyvatel. Nízký hnědý klobouk dokonale ladí se světle hnědýma očima a po ramena dlouhými tmavě hnědými vlasy, na koncích lehce zvlněnými. Může mu být tak dvacet šest. Když k tomu připočtu dvoudenní strniště a široký úsměv, nikdo nemůže pochybovat o skutečnosti, že takové lidi potkáte jen párkrát za život. Přesto to není můj typ. Díky Bohu, protože vztah je teď to poslední, co potřebuju.

   Usměju se a ohlédnu se po ostatních. Nedívají se mým směrem, zkoumají plakáty visící kousek od nich. Fanynka Turecka nejsem, jen se mi tehdy v obchodě líbilo uspořádání vnitřní části peněženky, a takové měli jen s touhle vlajkou, takže jsem na výběr zrovna neměla. Ale nehodlám mu to vysvětlovat. Kývnout je jednodušší. „Tak nějak, hádám.“

   „Co to bude?“ zeptá se takovým zvláštním vrnivým přízvukem, v ruce má přitom připravený šejkr.

   Urychleně se zamyslím, ale v hlavě mám prázdno. Nejradši bych si řekla o limonádu, ale při pouhém pohledu na něj mi docvakne, jak otřesný nápad by to byl. Zdá se však, že moje nerozhodnost ho nijak nevyvádí z míry – asi je na lidi jako jsem já zvyklý.

   „Dám si… no, překvapte mě.“

   Pobaveně nadzvedne obočí a mě silně zaujme jeho kulatá čelist. Položí šejkr a bez zaváhání začne otevírat několik lahví. Zdá se, že v tom nepatrném chaosu, který panuje na baru a na stěně za ním, má perfektní přehled o celkovém dění. Netrvá to nijak dlouho a už mi přes pult podává bíle zamlžený nápoj v malé fialové skleničce.

   Přičichnu si a málem zasténám. Voní to úžasně! Zlehka se napiju a cítím, jak se všechny moje kosti oddělují od sebe a dávají se do drsného a škádlivého tance. Najednou je mi tak příjemně jako nikdy, ale nemá to co dělat s opilostí. Jen si uvědomuju, že ze všeho alkoholu, který jsem kdy zkusila, je tohle to nejlepší. A barman přede mnou evidentně odhadl můj výraz správně, protože se potěšeně zakření.

   „Páni! Co to je?“ vyhrknu zvědavě.

   „Raki,“ zasměje se a dolije vodku hostovi, který sedí vedle mě. „Nejslavnější turecký nápoj. Napadlo mě, že by nebylo špatné to zkusit, když jste tak evidentní fanynka Turecka. Je to anýzová pálenka ze zkvašených vinných hroznů. Zředil jsem vám to vodou, proto ta barva.“

   Sklopím pohled a šťouchnu do skleničky. Mezitím skončí jedna písnička a začne „Part Of Me“ od Katy Perry. Tak nějak si uvědomím, že ke dnešnímu dni se žádná píseň nehodí líp. „Díky. Nikdy jsem neměla něco tak dobrého. Myslím alkohol.“

   „A co si dají vaši přátelé v boxu?“ pokračuje a kývne hlavou směrem, kam se odlifrovala Maite s ostatními. Ucítím palčivou příchuť výčitek, protože jsem na ně trochu zapomněla. Ale odpověď na jeho otázku už znám.

   „Něco vyberte,“ dodám a usměju se na něj. Zachytím Zahařin zvědavý pohled a radši se k jejich stolu co nejrychleji vydám, než abych pak odpovídala na jejich zvědavé otázky. Bohužel ale nemám štěstí, protože hned co usednu na kraj vedle Brama, Maite se natáhne přes dřevěný stůl, odsune jídelní lístek stranou a nadzvedne jedno obočí. „Takže ty sis hned potykala se zástupcem majitele, jo? Jaký je?“

   V první chvíli nechápu, o čem to vůbec mluví. „Cože?“

   „Ten barman!“ zasměje se Zaharaia a ukáže na něj prstem, takže kdyby se nedej bože díval naším směrem, bylo by mu jasné, kdo je zrovna předmětem naší diskuse. „Procházela naším směrem banda holek a hádej, kdo byl tématem číslo jedna? Nezdá se ale, že by sklízely úspěch – podle všeho se zajímá jen o svou práci.“

   „Tím líp,“ odpovím poklidně a sleduju, jak se za barem ohání. Jakmile se poslepu natáhne po lahvi s čokoládovým sirupem, vyhodí ho do vzduchu a hravě chytí, nikdo nemůže pochybovat o tom, že tenhle v tom má už naučený grif. Není divu, že ho všechny dívky v baru sledují, jako kdyby byl na seznamu jídelníčku taky. Říkám si, jestli se mnou není něco špatně, když to tak vůbec neberu. Když žádný nával vzrušení necítím. Jen mírnou zvědavost. „Rozhodně to ukáže dost o charakteru člověka.“

   „Když už o něm mluvíme, štráduje si to přímo sem.“

   Otočím se přesně ve chvíli, kdy na stůl pokládá nápoje: jeden zelenobílý, druhý modrožlutý, třetí fialovo oranžový a poslední hnědočervený. Rozdá nám je a já si k sobě s nesmírnou zálibou přitáhnu ten svůj. Prázdnou skleničku od raki automaticky sebere. Můj tázavý pohled ho docela pobaví. „Je to kombinace čokoládového sirupu, jahodového džusu, ginu a pochopitelně i kousků jahod.“

   Jak může vědět, že tuhle vražednou kombinaci bych si teď dala ze všeho nejradši? Přesně to mi proletí hlavou v okamžiku, kdy mi v mysli naskočí neznámá slova a já ani netuším, odkud se vzala. Dost vzrušující spojení, že? Snažím se to ignorovat.

   „Jak jste přišel na tu kombinaci?“ neodolám a zeptám se. Jeho úsměv na chvíli zakolísá.

   „Před chvílí tudy prošel majitel; po pravdě řečeno mi to poradil. Dost vzrušující spojení, že?“ prohodí nevinně a vzápětí s tácem zamíří zase zpátky k baru. Zatímco Maite rozebírá svůj borůvkový nápoj s nádechem manga a Bram i Zahar jsou oba silně zaujatí svými drinky, já jen zírám do skleničky a v hlavě se mi točí všechna kolečka, jak nechápavě poulím oči a snažím se přijít na odpověď na tu snad nejpalčivější otázku na světě.

   Jak mohl majitel, kterého ani neznám, vědět, že mě tenhle nápoj tolik zaujme? Nebo snad všechny holky zbožňují jahody s čokoládou tak jako já? Jak jsem si v duchu mohla představit slova, která vzápětí řekne? Nebo to byla jenom náhoda?

   Vlastně je pravda, že tu větu vyhrkl asi deset vteřin nato. Tudíž je dost pravděpodobné, že to byla jen obyčejná náhoda. Nebo mě všechny ty zvláštnosti budou pronásledovat i na obyčejném popíjení s přáteli?

   „Gen, co se děje? Něco je špatně?“ Maite má oči jako obvykle stále v pozoru.

   Rozhlédnu se. Hudba hraje natolik hlasitě, že nás nikdo neslyší. Na chvíli zaváhám, protože je s námi Zaharaia, ale když vezmu v úvahu, že se s ní už dlouho přátelíme, nebylo by spravedlivé ji vynechat. Ne když si vybavím, že soudě podle Brama ví něco o Hraničářích. A přinejhorším může vždycky vzít nohy na ramena a ráno dělat, že nás nezná.

   „Prostě mi připadá… Nevím, ale chvíli předtím, než řekl tu poslední větu, mi naskočila v hlavě… Jako kdyby mi četl myšlenky, nebo…“

   „Nebo co?“ chytne se Zahar hned na vějičku.

   Znepokojeně se zamračím. „Je divný, když to řeknu nahlas, jenomže mi přijde, jako kdybych to tu znala. Bar. Prostředí. Dokonce i zástupce majitele. Občas mám pocit, že něco prožívám podruhé. Jako kdyby se to už někdy stalo. A to je šílený, protože technicky vzato taková možnost neexistuje.“

   Bram nakrčí obočí. „Déjà vu?“

   Francouzsky již viděno. Pocit, který dostanete v momentě, kdy se cítíte, jako kdybyste už něco prožili, jenomže z rozumného hlediska je vám jasné, že to není možné.        

   Nebo by aspoň nemělo být.

   „Na normální poměry je jich trochu hodně,“ zavrhnu to okamžitě.

   Maite zamrká. Znovu.  A znovu. Sklopí pohled a sepne ruce dohromady. Vyloudí ze sebe enormní povzdech a skousne si horní ret. „Možná vím, proč se to děje.“

                                                                            ***

   „Cože?“ dostanu ze sebe, když překonám počáteční šok z toho, co nám řekla. Bram se Zaharaiou jsou na tom stejně, ale musím uznat, že svoje reakce dokážou maskovat o dost líp než já. Jenže důvod, proč mě to tak vykolejilo, souvisí s něčím jiným.

   Maite na to nepřišla zčistajasna. Ne, tuší to už nějakou dobu. Jenomže se mi vůbec nesvěřila. Jistě, já sama před ní mám vlastní tajemství, o kterých se mi nechce mluvit, ovšem stejně mě u srdce píchne bolestí.

   Maite se opře o stůl a všichni se k sobě nakloníme o něco blíž. „Ale no tak, určitě jste si toho všimli taky! Ty divné věci, které se kolem nás dějí? Po Americe se potuluje vrah, ředitel se chová divně a má hromadu starostí, Bram tvrdí, že ani Hraničáři si s tím nedokážou poradit. A to nepočítám skutečnost, že Genevieve mluvila se svým bratrem a Grant jí ukázal, co se ani ne do roka může stát. Podle všeho jde o válku, i když netuším, jak by k ní mohlo dojít, protože ve světě je jinak všechno v normálu…“

   „Počkat, počkat, počkat!“ zaburácí Zaharaia a zarazí tak Mai uprostřed dlouhého vysvětlování. „Polovině z toho jsem nerozuměla. Její bratr je přece mrtvý! Nechcete mi říct, co všechno se tady děje?“

   A tak jí to objasníme. Já se ujmu slova. Povím jí o svém pobytu v psychiatrické léčebně. O tom, že mám schopnost předpovědět smrt lidí, ale neumím to ovládat. O nečekané návštěvě ducha, co vypadal úplně jako kdyby mi z oka vypadl a vzkazu napsaném Grantovým písmem. Jakmile to mám za sebou, z části se věnuju poslouchání Brama a Maite a z části upíjím čokoládovo jahodový drink. Nepřestávám u toho sledovat dění v baru. Pod nedalekým stolem leží černá kočka stočená do klubíčka, které jsem si předtím nevšimla.

   „Podle mě nám něco uniká,“ shrne to Maite a vypadá přitom jako detektiv, který se pokouší přijít na motiv vraždy. „Chci říct, všechno to musí společně dávat nějaký smysl, nebo ne? Na téhle bázi život funguje – je tak strašně nesmyslný, až to všechno dává smysl.“

   „Hezky řečeno,“ pochválí ji sarkasticky Bram.

   Maite po něm hodí pohledem, za který by se nemusel stydět ani masový vrah. „Nebuď hloupý, Brame. Už na začátku roku jsem tvrdila, že by s tím někdo měl něco udělat. A podívej se, jak to dopadá. Věci se vymykají z rukou. Nechci působit jako sebevražedná hrdinka, ale policie tohle nemá šanci vyřešit. Ne pokud se jedná o něco, čemu by v první řadě ani nebyli ochotní uvěřit.“

   Bram se už nadechuje k argumentu, ale zabrzdím ho zdviženou rukou. Už jsem se smířila s tím, že dnešek nebude normální. „Má pravdu, Brame. Policie netuší, jak nebezpečná tahle hra je. Souhlasím s Mai. Potřebujeme přijít na to, kdo zabíjí všechny ty rodiny, zjistit proč a vypořádat se s nimi. Tím pádem musíš zdvojnásobit moje lekce a zapojit i Maite. My dvě spolu zítra půjdeme do Bludiště a zjistíme, co půjde od mého bratra. A mezitím budeme dál vést naše životy a pokusíme se z nich neudělat úplnou kaši. Je někdo proti?“

   Zaharaia nejistě zvedne ruku. Do té doby mi nedocházelo, že by to na ni mohlo mít dost nepříznivé účinky, ale jestli nás považuje za blázny nebo ne, to objasní následující věta.

   „Jak můžu pomoct já? Přece tu nebudu sedět se založenýma rukama! Moc dobře mě ještě neznáte, Gen, ale skutečně umím být nápomocná.“

   Věnuju jí vděčný úsměv a střelím nenápadným pohledem po našem školníkovi. Řešení se nabízí úplně samo. „Tebe si vezme pod křídla Bram.“

   „Dobře. Nechci nic říkat, ale už je skoro devět hodin. Musíme stihnout večerku.“

   Všichni dopijeme a sesbíráme se k odchodu. Teprve když si přehodím kabelku přes rameno, mi dojde, že nemáme zaplaceno. Rozhlédnu se a všimnu si, jak barman leští sklenice za barovým pultem a očima přejíždí podnik. Oznámím ostatním, aby na mě počkali venku před budovou, a vydám se jeho směrem. Těsně před tím, než stačím prohodit jediné slovo, se však odněkud vynoří chlápek v černém tričku s rolákem, který tu pracuje jako číšník, a dá se se zástupcem majitele do řeči. Našpicuju uši, aby mi neuniklo jediné slovo. „Poslyš, měli bychom vylepit ten inzerát. Nemůžeme si směny pořád rozhazovat mezi sebou, když jsme na to jen tři. Co na to říkáš?“

   Barman se zamračí, odloží sklenici a vezme do rukou jinou. Jeho pohyby mě fascinují, přestože se to vší silou pokouším nevnímat tak intenzivně. „Promluvíme si o tom po zavíračce, Todde. Pořád ještě je tu spousta práce.“

   „Jasně,“ odsekne nevrle Todd a vztekle pokrčí rameny. „Proč ne? Přece jenom jsi tu druhým šéfem ty.“

   Pomalu, abych vyvrátila jakékoli pochybnosti o rozhovoru, který jsem právě slyšela a který měl nepochybně zůstat jen mezi personálem, se přiblížím k pultu. Barman dál leští skleničky a se zaťatou čelistí se mračí. Už si skoro říkám, že radši chvíli počkám nebo si k zaplacení vyberu tu exoticky vypadající servírku, když vtom vzhlédne a naše oči se setkají. V těch jeho se hned objeví profesionální úsměv, ale vidím, že mu do očí opět naskočily jiskřičky. „Ještě drink?“

   Zavrtím hlavou a ignoruju tu část mého mozku, která by tu nejradši zůstala trčet až do zavíračky, bez ohledu na to, kdy to bude. Je tady příjemně. „Ne, už ne. Ráno bych asi nevstala. Chtěla bych vědět jednu věc. Odkud majitel věděl co mi máte namíchat?“

   Ďábelsky se pousměje. Dojdu k baru, opřu se o dřevěnou desku a pomyslím si, že ty tři nezabije, když chvíli počkají. Aspoň budou delší dobu na čerstvém vzduchu. Večerku stíháme.

   „To se můžeme jenom dohadovat a stejně se to asi nedozvíme. Můj nadřízený je poměrně tajnůstkářský. Ale o podnikání toho hodně ví a o hostech taky. To je pro byznys výhoda.“

   „To bych řekla,“ odpovím s úsměvem a zastrčím si zbloudilý pramínek vlasů za ucho. „Něco mi říká, že až sem přijdu příště, zase mě překvapíte. Vy i on.“

   Zahlédnu jasně patrný záblesk v jeho očích. „Takže jsem si získal pravidelného zákazníka?“

   „Děláte si srandu?“ vyjeknu a širokým gestem obsáhnu celý podnik. „Je to tu úžasné! Hlupák by byl ten, kdo by se sem odmítl vrátit. Ale až po Vánocích, teď nás čekají zkoušky.“

   Uchechtne se, něco sepíše na papír a vzápětí mi ten útržek podá před pult. „Tady to je. Rovných dvacet.“

   Cítím, jak mi obočí překvapením vyjede nahoru. „Dvacet dolarů? To je podle mě cena za dva drinky, ne čtyři.“

   Zase ten pokřivený úsměv. Našpulí rty a odpoví: „Jestli jsem ve vás získal zákazníky, co se sem budou vracet, proč bych nedal malou slevu, když se mi ty peníze stejně časem vrátí zpátky?“

   Důkladně si ho prohlédnu a napadne mě, jak zvláštní by bylo, kdybych nesouhlasila, že s přáteli dnes nepůjdu do tohohle nově otevřeného podniku a nepotkala ho tak. Život opravdu nabízí jedno překvapení za druhým. Škoda, že absolutně není můj typ. „V tom případě děkuju.“

   Provede menší úklonu hlavy ve znamení není zač a dřív než stihnu odejít, odloží skleničku a začne hadrou přejíždět jednotlivé pípy na čepování piva. Jakoby mimochodem prohodí: „Jsem Eddie.“

   Usměju se. „Genevieve.“

   „Dlouhé jméno,“ přikývne uznale a nakloní hlavu na stranu. Kus hadru odhodí někam za sebe a strefí se přímo do kbelíku s vodou. „Dost nezvyklé na tyhle končiny.“

   Nebudu mu říkat, že to jméno je francouzské. Ani že jsem pojmenovaná po Genevieve Blattové. Stejně by nevěděl, kdo to je. Já to dřív taky nevěděla.

   Když o několik vteřin později odcházím, úsměv na mých rtech pořád ještě přetrvává, ale onen záhadný pocit plný svobody a naplnění je pryč. Odešel ve stejném okamžiku, kdy jsem opustila bar.