Kapitola třicátá sedmá - Maite

Krásné ráníčko, vážení - venku začíná nádherně sněžit, a je to jak dělané ke zveřejnění další kapitolky uprostřed týdne. Miluju, když sněží. Chtěla bych věřit, že stihnu všechny zbývající kapitoly vložit na stránky do konce roku, ale chovám silný pochybnosti. Každopádně, doufám, že další část se vám bude líbit, a že se máte krásně. Já upřímně ne, ale ten sníh pomáhá jak balzám na dušičku 😇⛄ Pokud se nemáte dobře, věřte, že bude brzy líp - musí. A. G.

KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ - MAITE

   V neděli odpoledne se cítím, jako kdyby si na mně někdo zkoušel jehličkovou akupunkturu. Po týdnech nabitých učením je šílený nezvyk ležet celý den v posteli – a i když to může znít bláznivě, přesně to s Genevieve děláme. Jen s tím nepatrným rozdílem, že ona není vůbec při vědomí a já vyhledávám na internetu nejrůznější rozumy o otrocích. Většinou neúspěšně. Nemožnost dojít nějakého řešení mě rozčiluje, jenže nemůžu dělat nic jiného.

   Vstanu z postele. Zaskuhrám a promnu si boky, ve kterých mě ztuhle píchá. Gen sedí na své vlastní posteli a zírá do zdi. Připadá mi tolik vzdálená od osoby, jakou byla dřív. V ten moment se mi do hlavy vnutí myšlenka, jestli se někdy naše životy obrátí k lepšímu. Jestli vůbec k něčemu lepšímu dojde.

   Genevieve nejspíš v úvahách míří stejným směrem, protože zničehonic promluví. „Myslíš si, že svět se někdy vrátí zpátky?“

   „Jak to myslíš?“ zeptám se rádoby nechápavě, přitom však přesně vím, kam tím směřuje. Jen hraju o čas, abych přišla na vhodnou odpověď, díky které se nebude nakonec cítit ještě hůř než před pár vteřinami.

   Gen si zaboří prsty do vlasů. „Nevím. Žijeme ve světě, který se katastroficky rozpadá a nic není tak jak má být. Prostě mám strach, že se jednoho dne probudím, podívám se z okna a uvidím, že ten pohled přesně odpovídá tomu, co mi tehdy ukázal Grant. Možná jsem zbabělec, Mai, ale nechci v budoucnu každý den v jednom kuse uvažovat, jestli není ten poslední. K tomuhle jsme se přece nemohly narodit.“

   Krátce se nad jejími slovy zamyslím. Pak k ní váhavě dojdu a poplácám ji po shrbených zádech. Nepřiznala bych jí to, ale na jednu stranu jsem neskutečně ráda za to, že se mi pomalu začíná vracet ta stará kamarádka, kterou jsem znala dřív – ta, která nemá obličej z kamene. Ta, kterou dobře znám už roky.

   V jejím současným rozpoložení jí ale nemůžu říct, že myslím na to samé. Musím dosáhnout toho, aby si užila tenhle týden, kdy máme možnost se učit na příští pololetí, dokupovat dárky nebo chodit na soukromé konzultace s profesory. Nesmí se do těch sraček potopit až na dno.

   Zatím ne.

   „Taky že ne. Víš, babička mi vždycky říká, že když se narodíme, každý z nás má dvě možnosti: popírat svoje pravý poslání, kvůli kterýmu jsme na tomhle světě, čímž se zahrabeš do hromady problémů a možná se nikdy nevyhrabeš zpátky na povrch, nebo se tomu můžeš postavit čelem a udělat to nejlepší pro to, abys splnila svůj životní úkol.“

   „Maite…“

   „Vím, že nevěříš těm hloupostem o osudu,“ přeruším ji urychleně káravým tónem. „Ale představ si, že by byly pravdivé. Co když jsme se narodily pro to, abychom tu katastrofu, v jakou se může změnit svět, zastavily? Jsme do toho až příliš zapletené. Léčebna, tvoje a moje schopnosti, Bram… Občas je to zkrátka tak, že si nemůžeme vybrat to břemeno, které s sebou musíme celý život táhnout. Ale můžeme si vybrat způsob, s jakým ho budeme nést. A věř mi – vzdát to není volba. Kdybychom to vzdaly, byly bychom zbabělci. Když to vzdáš ty, budeš zbabělec. Proto to udělat nesmíš. Nepodléhej tomu.“

   Geniny oči se na okamžik zalesknou prudkým hněvem, ale hned vzápětí je ten vzpurný třpyt pryč a ona ještě víc poklesne v ramenou. Pokusí se o falešný úsměv. Ale je to pořád lepší než nic. „Zajímalo by mě, jak ses mohla tak rychle změnit. V tak odvážnýho člověka. Já na to nemám.“

   Zamrkám, abych zahnala příval lítostivých slov a přiznala tak, že ve skutečnosti jsem slaboch, který se bojí při každém kroku, který udělá vstříc budoucnosti. Ta záležitost s Patrickem je toho ukázkovým příkladem. Místo toho se usměju a hravě ji šťouchnu do ramene. „Nebuď taková padavka, Westwoodová.“

   „Omrzel tě život?“

   „Dávno,“ mrknu na ni a postavím se, abych se mohla jít obléct. Překvapí mě, když se Genevieve s dutým povzdechem zvedne na nohy, popadne telefon, obleče si kabát a hodí si vlasy přes rameno.

   „Kam jdeš?“

   Vypadá, jako kdyby ji její vlastní slova překvapila taky. „Do města. Provětrat si hlavu. A… musím zavolat mámě. Nemůžu to pořád odkládat. Mělas pravdu; postavím se celé té zbabrané rodinné záležitosti čelem a pokusím se to vyřešit jako každý druhý normální člověk.“

   Zčistajasna mě přepadne zlá předtucha. Neměla by chodit sama. V současné době to není bezpečné. Jistě, její rodokmen jsem tajně prošla a ujistila se, že v předcích nemá žádné bývalé kolonizátory a otrokáře – což byla zatraceně zdlouhavá práce - ale to nic neznamená. Tak jako tak by mohla přijít k úhoně. Jenomže jestli jde jenom do města, kde bude v tuhle vánoční dobu nepochybně spousta obyvatel Thief Valley, nemělo by jí hrozit nijak velké riziko. Ne pokud bude obklopena dalšími lidmi. A určitě potřebuje být chvíli o samotě, srovnat si myšlenky… Přátelská pomoc je skvělá věc, ale někdy potřebujete samotu.

   „Dobře. Kdy se vrátíš?“

   Genevieve dramaticky protočí panenky. „Asi za hodinu a půl nebo za dvě, mami. Ještě něco?“

   Nemůžu se ubránit svíravému pocitu na hrudi. „Jo. Nechoď někam, kde bys byla sama. Nechci ti nějak udílet rady, ale dobře víš, jak to teď je. Venku není bezpečno. Nezapomeň na to. Dokud tam jsou ti starověcí vrazi, je to nebezpečné desetkrát tolik. Slib mi, že se vrátíš co nejdřív.“

   Gen z obličeje zmizí ležérní úsměv a s vážným výrazem přikývne. Silně doufám, že to myslí vážně. Ještě jednou jí to připomenu a ona následně zmizí za dveřmi a silně je za sebou přibouchne.

   Stojím tam a mám sto chutí vyrazit za ní, ale nakonec se zadržím. Potřebuje si uvědomit, co teď bude dělat. Musí si promluvit se svojí mámou. Musí si srovnat myšlenky. A já bych jí to jen překazila.

   To ale neznamená, že ten špatný pocit zmizel. Pořád mě obklopuje jako temný mrak.

                                                                                         ***

   Otevřu skříň a zhruba deset minut váhám nad oblečením. Není třeba už popírat, že od změny vztahu s Patrickem oblečení zvažuju o něco důkladněji než dřív. Ještě před měsícem bych nevěřila těm žvástům o tom, že holky si vybírají kolikrát oblečení i půl hodiny, ale jakmile dokončím svou volbu po patnácti minutách, není to tak těžký.

   V zeleném tílku, černé mikině a zelenočerných kalhotách se cítím příjemně. Napíšu Billymu, že za ním jdu, a pečlivě za sebou zavřu pootevřené okno, jímž do místnosti proudí ledově uklidňující vánek. Zamknu dveře a vyrazím k pokoji číslo 52.

   Billy má nejspíš šestý smysl, protože mi otevře dřív, než stihnu zaklepat. Bezmyšlenkovitě vejdu dovnitř a posadím se na postel, o níž vím, že je jeho a ne Londona Henleyho, světlovlasého spolubydlícího ze stejného ročníku jako on sám, který si sem na pokoj neustále vodí nějaké „dočasné přítelkyně“, jak jim rád říká. Vždycky jsem byla štěstím bez sebe, že se s ním nemusím setkávat moc často. Nedělal na člověka dobrý dojem.

   Dupeš jako slon, napíše mi Billy na poznámkový blok a škodolibě se usměje. Vlasy má snad rozježenější než obvykle.

   Obrátím oči v sloup. „Jako vážně? Slon? Mohla bych klidně říct, že ty se na posteli rozvaluješ jako vorvaň. A ne jako zrovna elegantní vorvaň.“

   Billy se mlčky zasměje, což mi ihned spraví náladu. Posadí se ke své malé knihovničce a začne něco psát. Posluž si, kámo, stojí tam. Ale popravdě jsem rád, že jsi tady. Chtěl jsem za tebou zajít, abychom si promluvili o Vánocích.

   „O Vánocích?“ zopakuju zmateně a potřepu hlavou. „Co je s nimi?“

   Billy nakrčí obočí a s ironickým povzdechem zavrtí hlavou, jako kdybych byla malé děcko, které řeklo neskutečnou hloupost. Hádej. Dlouho tě neuvidím. Napadlo mě, že bychom se mohli o Vánocích vidět. Pokud o to teda stojíš. Nebudu se někam cpát.

   Zasměju se a samým překvapením nad ním zavrtím hlavou. Billy mě nikdy nepřestane udivovat. „Nikam se taky cpát nebudeš, hňupe. Budu jenom ráda, když přijedeš. Uděláme si všichni tři pořádný večírek, jak má být. S hromadou čaje, zákusků a jednohubek. Ty ti babička vnutí, jako kdyby se nechumelilo.“

   Billy nakrčí obočí a já uhodnu, co se mu honí hlavou mnohem dřív, než by čekal. Trvá jen chvilku, než naškrábe krátký dotaz na papír.

   Tři? Genevieve bude přes vánoční prázdniny u tebe?

   Se zamračením se poškrábu na zátylku a neochotně přikývnu na souhlas. Nerada mluvím o problémech v její rodině, ale objasnit to Billymu není žádná katastrofa epických rozměrů. Jsem si jistá, že Genevieve by nebyla proti. Koneckonců vím, jak moc Billyho zbožňuje. „Ano, bude. S rodiči to má trochu na ostří nože, Billy. Jeden se jí ani nemůže divit. Kdyby mě někdo zavřel do psychiatrickýho ústavu a pak to hodil na někoho jinýho, taky bych vyváděla jako… blázen.“

   Billy se nad tím vtípkem mlčky zasměje a začne psát odpověď. Pomyslím si, kolikrát denně ho napadne, že oproti ostatním, kteří můžou mluvit bez sebemenších potíží, je na tom dost bledě. Ale hned vzápětí ty myšlenky zavrhnu.

   Chápu. To mezi rodiče a dítě určitě vnese hromadu problémů. Vždycky jsem s ní na to téma chtěl navázat řeč, ale nikdy mi to nepřipadlo jako dobrý nápad. Jak to zvládá? Plus tu situaci, o které mi pořád nechceš nic říct a kvůli které jsem se musel nabourat dost ilegálním způsobem do státního archivu a na policii?

   S odfouknutím si povzdechnu, posunu se na posteli co nejdál a opřu se o chladivou zeď. Na okamžik nebo dva zavřu oči a hned vzápětí je okamžitě otevřu, protože mě podivně pálí. Pálí mě poslední dobou čím dál častěji, ale na tom není nic divného. Za poslední měsíc jsem oči namáhala přímo extrémně. Můžu jen doufat, že to přejde stejno rychle, jako to přišlo. Nerada bych nosila brýle.

   „Billy, už jsem ti několikrát řekla tu samou odpověď. Ale dobře, řeknu ti to ještě jednou. Je to nebezpečné. Věř mi. Chápu tě, taky bych na tvém místě chtěla znát odpovědi, ale mně samotné je z nich špatně. Nechci, aby se to stejným způsobem dotklo i tebe. Navíc nejde jen o mě. A mimochodem, nevím, jak to zvládá. Od té doby, co se vrátila, se občas chová dost divně. Jsem ráda, že je zpátky. Jsem ráda, že ji mám na dohled a vidím, jak se se vším, co se jí přihodilo, pokouší bojovat. Ale rozčiluje mě skutečnost, že jí nemůžu nijak pomoct. Gen je moje nejlepší kamarádka a já jí nemůžu pomoct ničím jiným než slovy. Bůh ví, kdy bude zase stejná jako dřív.“

   Billy se zamyšleně zamračí, vytrhne už popsaný list papíru, udělá z něj v ruce kouli a mrští jí přímo do odpadkového koše. Hned nato začne psát další odpověď. Podle mě spíš potřebuje vědět, že se s tím časem vypořádá sama. Neházej na sebe všechny problémy světa.

   Přimhouřím oči, natáhnu se k polštáři a mrštím jej po něm. „No jo, já zapomněla, že tu sedím s největším filosofem a chytrákem Internátu v jednom.“

   Přesně tak, zní jeho odpověď, a mě v žaludku najednou tíží o něco menší břemeno. O pět minut později Billy zprovozní film, notebook umístí na pracovní stůl a zapne Posledního samuraje, když se místností rozlehne tříštění skla.

 

   Vyděšeně se vymrštím z postele na nohy a ostražitě se rozhlížím kolem sebe, přesvědčená, že jsme oba ve smrtelném nebezpečí. Vzápětí mi oči zabrousí k hromadě střepů rozsypaných po celé místnosti. Některé menší, spousta z nich však větších. Nespočet z nich doletěl až ke dveřím.

   Srdce mi tluče jako splašené, když se sehnu a seberu jeden střep. Otočím se na Billyho a vrhnu po něm tázavý pohled.

   London mě zabije, napíše mi vzápětí, bylo to jeho zrcadlo. Jenom těžko mu vysvětlím, že to byla nehoda.

   Ještě jednou se obrátím k pozůstatkům zrcadla a vzápětí vzhlédnu.

   Na zdi je háček, za který bylo zrcadlo zavěšené. Podle důkladného prozkoumání s ním ale nic není. Proč tedy zrcadlo spadlo?

   Odpověď mám na jazyku dřív, než si to uvědomím. Polije mě studený pot a panika v nejčistší podobě. „To je znamení. To je znamení, Billy! Určitě se stane něco strašnýho!“

   Billy na mě hledí jako na zjevení Páně. Vezme do ruky pero a začne škrábat urychlenou zprávu. Netrpělivě si ji přečtu, zatímco si to štráduju po pokoji z jedné strany na druhou.

   Neblázni. Prostě jen spadlo, to se stává. Nehledej za vším něco negativního, Mai.

   Jenomže on netuší, jak blízko jsem skutečnosti. Nic v tomhle světě už delší dobu není normální, natož pozitivní. Samozřejmě, může to být hloupá náhoda, kvůli které mi málem vyskočilo srdce z těla na koberec, ale instinkt mi napovídá něco úplně jiného.

   Zrcadla zpravidla nepadají jen tak. Před rokem bych Billymu věřila. Před rokem ale byla spousta věcí jinak.

   „Je to znamení. Je to znamení. Genevieve se něco muselo stát!“ vykřiknu rozrušeně a vytřeštěně zírám před sebe. „Měla jsem jít s ní, měla jsem naléhat, abych ji mohla doprovodit! Proboha… Co když ji ty potvory zabily? Nebo hůř, co když nás celou dobu sledují a zabijí nás všechny? Je to dost pravděpodobný, přece jenom jsme odhalili jejich plány a identitu… Musím jít. Hned.“

   To poslední ze mě vyjde pouze jako zašeptání, tudíž nejsem nijak překvapená, když na mě Billy zamává svým blokem. Jít kam?

   „Za Gen!“ štěknu po něm zlostně a nepřiměřeně vysokým hlasem, který se ihned zlomí. Billy vyskočí na nohy, za pochodu škrábe odpověď a opře se o dveře, čímž mi perfektně zabraňuje dostat se přes něj. Uběhne možná minuta, než mi vrazí poznámkový blok do ruky a tvrdě do mě zatlačí, aby mě posunul zpátky k posteli. Sotva na ni žuchnu, začnu číst.

   Neblázni. Nic to neznamená, Mai. Gen je v pořádku, a i kdyby nebyla, netušíš, kde ji hledat. Podíváme se na film a ty se mezitím uklidníš, ano?

   Zamračím se na něj a uhnu pohledem. Na televizní obrazovce začnou běhat úvodní titulky, a přestože strach mi svírá útroby děsivým stiskem, přesunu pohled na televizi. Když se film rozběhne, podaří se mi trochu ztlumit obavy a zahanbení, že tu jenom tak sedím, zatímco moje kamarádka může být v nebezpečí, ale ujišťuju se přitom, že kdyby to tak bylo, určitě by mi dala nějak vědět. Ano. Určitě.

   Sedíme tam, díváme se na film a já každé tři minuty kontroluju mobil. Žádné zprávy. Netuším, jestli mě to má uklidnit, nebo naopak vyděsit k smrti.