Kapitola čtvrtá - Maite

 Zdravíčko 😋 Někdy člověk vážně nemá energii na nic než snahu vzpamatovat se z mizerného spánku, který se pak táhne celý den, ale tady jsem a stejně pracuju na rozšíření blogu. Překvapuju samu sebe 😁 A.G.

KAPITOLA ČTVRTÁ - MAITE

   Marcus se na ni přátelsky a vlídně usměje. „O můj dlouhý, ale nesmírně zajímavý proslov, Genevieve. Příště, prosím tě, nemeškej. Víš, jaké jsou za to postihy.“

   Gen se chápavě usměje a mírně kývne na znamení souhlasu. Neposadí se, jak jsem ze začátku mylně předpokládala. Naopak – zůstane stát u dveří, zatímco ředitel pokračuje ve svém projevu a rozhlíží se po celé Aule. Nevím, zda hledá mě nebo někoho jiného, ale evidentně není hledání úspěšné. Jsem tak nadšená z jejího příjezdu, až mi hlasitě začne bušit srdce a úplně přehlédnu skutečnost, že před půl rokem by dělala cokoliv, jen aby nebyla středem pozornosti jako dnes. Stejně jako já.

   Dnes mi z nějakého důvodu připadá, jako kdyby tam stála schválně. Jako kdyby chtěla, aby ji každý viděl. Viděl a zároveň pochopil, že ať už čelila čemukoliv, překonala to a vrátila se silnější.

   „Tak!“ vykřikne znenadání Marcus vesele a spráskne ruce dohromady. „Tímhle bych to zakončil. Určitě se nemůžete dočkat vyučování. Jak jsem už říkal, začíná od druhé hodiny. Rozvrhy máte vyvěšené v pokojích. Během tohohle týdne vám zástupkyně, profesorka Fairová, předá rozpisy prázdnin. V případě, že bude chtít někdo zůstat v Internátu, o tom musí neprodleně dva měsíce dopředu dát vědět a doložit podpis rodičů.“

   Všichni čekáme na pokračování, ale když nic neříká a pomalým, rozvážným krokem míří k bočnímu východu vedoucímu do chodby, studenti se začnou postupně zvedat a loudavě odcházet. Mnoho z nich nepokrytě pokukuje po Genevieve, která jen uhne stranou a dál se tváří nezúčastněně. Jakoby snad ten povyk způsobil někdo jiný.

   Zvednu se, ale zůstanu stát na místě. Lucas se potěšeně usmívá. Nezapomněl na ni. Na okamžik si vybavím fotografii nás tří v kufru zamčeném v mém pokoji. „Zdá se mi to, nebo je to naše blonďatá premiantka?“

   Jeho křik se rozlehne poloprázdnou Aulou jako rádio puštěné na maximum a ihned upoutá pozornost nejen studentů, ale i Genevieve, která prudce trhne hlavou směrem k nám, zaskočeně se zasměje a rozběhne se nám naproti. Letí takovou rychlostí, že stěží zaregistruju tu rozmazanou šmouhu, když mi vletí do náruče a stiskne mě takovou silou, až mi začnou praskat žebra a kosti. Na to, jak je pohublá, má obrovskou sílu.

   Vymaním se z jejího sevření a vyjeveně si ji prohlížím, jako kdyby vstala z mrtvých. Což se prakticky stalo. Všimnu si, že má v očích podivný ocelový lesk. Nebýval tam. „Jsi zpátky? Nemůžu tomu uvěřit! Jsi zpátky natrvalo?“

   „Ano.“

   Vyměním si s Lucasem pohled a obejmu ji ještě jednou - jen pro případ, že by to byl sen. „Kde jsi byla?  Co se to proboha stalo? Povídej!“

   Genevieve na mě upře tmavě zelené oči a téměř neznatelně zavrtí hlavou na znamení, že o tom nechce mluvit teď ani tady. Namísto toho mě popadne kolem ramen stejně jako Lucase a společně vyjdeme z Auly. Pronásleduje nás nespočetné množství zvědavých, často i šokovaných pohledů. Všichni si pamatují její odchod. Odchod šílené holky, bláznivky, jak jí po týdnu zmizení s radostí začali přezdívat. Její návrat z léčebny ty řeči znovu probudí a kdo ví, jak dlouho bude tentokrát trvat, než ustanou a Gen nebude tématem konverzace číslo jedna.

   „Povídej, co se tu změnilo? Vyhodili někoho? Prošli z posledního ročníku všichni? A co rodiče? Jeli jste někam na dovolenou? Povýšili tvého taťku, jak mu to sliboval ten nadřízený?“ vychrlí na mě Gen ohňostroj otázek a automaticky zabočí ke schodišti vedoucímu k ložnicím. Všimnu si, že jí hlas nepatrně přeskakuje po každém čtvrtém slově.

   Pokusím se jí ve zkratce vše sdělit, zejména se pozastavím u Alicii Jonesové, která neprošla závěrečnými testy z angličtiny a latiny a mého táty, jenž byl skutečně povýšen a oslavili jsme to v malé, ale vkusně zařízené luxusní restauraci. V polovině vyprávění si však vzpomenu na Geninu situaci s rodiči a Grantem, proto nervózně změním téma. Zdá se to jako půl hodiny, než konečně dojdeme k našemu pokoji s číslem 13. Od prvního předroku bydlíme na konci chodby. Má to víc výhod, než by člověk dokázal spočítat, zejména proto, že rohové pokoje jsou prostorově o dost větší.

   „Kde je Lucas?“ zeptám se, když si s rukou na mosazné klice uvědomím, že nás opustil a zmizel. „Před chvílí tu byl.“ Asi mu zazvonil mobil a on to musel zvednout. Vybavuju si, že jsem nějaké zvonění slyšela, ale přes to nadšení zvuk zkrátka nepronikl.

   Genevieve bezstarostně pokrčí rameny, vytáhne z kapsy džínů klíče a odemkne. Klíč v zámku skřípavě cvakne. V duchu si připomenu, abych Brama nezapomněla požádat o promazání olejem.

   Sotva překročíme práh, obě se jako na povel svalíme na postel. Já jako obvykle obsadím tu u okna. „Nejspíš šel do svého pokoje. Zapomínáš, že si taky musí přečíst svůj rozvrh. Není s námi v ročníku. Co máme teď za hodinu?“

   Vyškrábu se na nohy, dojdu k nástěnce visící na fialově vytapetované stěně a začnu nahlas předčítat.

 

Pondělí                                                                      Úterý

Dějiny Ameriky – Vivien Fairová                             Zdravověda - Mary Campleová

Literatura – Benedict Hampling                               Finština - Georgina McCannová

Fyzikální vědy – Benedict Hampling                       Studijní předpoklady - Vivien Fairová

Angličtina – Vivien Fairová                                      Geografie - Agate Jamiová

Filosofie – James Rayden                                         Historie - James Rayden

Algebra pro pokročilé – Martin Dry                          Sociální studia - Marcus Oren

Sociální studia – Marcus Oren                                  Literatura – Benedict Hampling

Knihovna – Annika Memberfallová                          Angličtina - Vivien Fairová

                                                                                  Psychologie - Marcus Oren

 

Středa                                                                       Čtvrtek

Ekologie – Agate Jamiová                                        Angličtina - Vivien Fairová

Ekonomika – Marcus Oren                                       Latina - Zachary Jenniston

Psychologie – Marcus Oren                                       Literatura – Benedict Hampling

Fyzikální vědy – Benedict Hampling                       Finština - Georgina McCannová

Knihovna – Annika Memberfallová                          Algebra pro pokročilé - Martin Dry

Latina – Zachary Jenniston                                                                                      

Dějiny Ameriky – Vivien Fairová                            

Šerm – Rupert Willard                                             

Šerm – Rupert Willard                                             

                                                                                 

Pátek                                                                        

Psychologie – Marcus Oren

Historie – James Rayden

Sociální studia – Marcus Oren

Knihovna – Annika Memberfallová

 

Vyučovací doba

1. hodina – 7:30 – 8:30          5. hodina – 12:20 – 13:20                  10. hodina – 17:45 – 18:45

2. hodina – 8:35 – 9:35          6. hodina – 13:25 – 14:25                  11. hodina – 18:55 – 19:55

3. hodina – 9:50 – 10:50        7. hodina – 14:30 – 15:30

4. hodina – 10:55 – 11:55      8. hodina – 15:35 – 16:35

Oběd – 11:55 – 12:15            9. hodina – 16:40 – 17:40

 

   „Dvakrát týdně devět hodin? Dělají si legraci?“ zaburácím zamračeně a se zaúpěním se vrátím na postel. Hodiny na stěně ukazují, že do začátku literatury zbývá třináct minut. „Tenhle rok se tu rozložím. Fakt. Ale pozitivní je, že v pátek máme jen do dvanácti.“

   Zvednu hlavu, abych zjistila, proč Gen neodpovídá. Neusnula, ale zato zírá do protější stěny a vypadá zamyšleněji, než jsem ji kdy viděla. Zapomněla jsem, že jsem automaticky zabředla do našich klasických prupovídek.

   Několikrát ji oslovím jménem, ale nereaguje. Teprve když s ní tvrdě zacloumám, zamrká a promne si oči. „Promiň, cos říkala?“

   „Je ti dobře?“

   „Je mi fajn,“ odpoví odtažitě Gen, v tichosti se začne převlékat do školní uniformy a poté se uvelebí na posteli. To mi okamžitě něco připomene a zvědavost mi nedá.

   „Kde jsi vlastně včera spala? Všimla bych si, kdybych tě tu večer viděla.“

   „Rodiče mě přivezli relativně brzo. Nakupovala jsem ve vesnici, mluvila s Marcusem, vyplňovala hromadu formulářů a usnula jsem v knihovně, když jsem se pokoušela dohnat půl roku studia ve více než deseti předmětech, což jsem pochopitelně nezvládla,“ povzdechne si a zavrtí sebou. „Proto jsem přišla pozdě na shromáždění. Zaspala jsem.“

   Zmateně prozkoumám pokoj a opravdu si všimnu čtyř ohromných nákupních tašek a zavazadla bezpečně uložených vedle dřevěné skříně. Musela jsem být slepá, že jsem si toho ráno nevšimla. Pak se mi ale na mysl vynoří něco jiného. Horšího.

   „Proč ses nešla učit sem?“ optám se opatrně, nejistá, zda chci opravdu slyšet odpověď. „Nebo ne, proč ses ředitele nezeptala, jestli jsem tady? Proč jsi mě nehledala?“

   Genevieve lítostivě nakrčí obočí a pokrčí rameny. Tváří se omluvně, ale strhaně. Jako kdyby prošla válkou. Okamžitě si začnu vyčítat, že jsem ji takhle slovně napadla po všem, čím si prošla. „Promiň. Já… Měla jsem toho v hlavě tolik, že jsem to potřebovala vstřebat o samotě. Navíc jsem se se shledáním, návraty a vším dalším chtěla zabývat až dnes. Není to tím, že bych tě nechtěla hned vidět, protože věř mi, nic jiného jsem si ty měsíce nepředstavovala. Jen… Nevěděla jsem… Prostě jsem nevěděla.“

   „Aha,“ hlesnu a chápavě pokývám hlavou. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se původně nelekla. Byla pryč půl roku. Mohla mě přestat považovat za nejlepší kamarádku. A v tu samou chvíli si uvědomím, že ona se možná mohla obávat toho samého z mé strany.

   Odmávnu ty starosti hlavou a pousměju se na ni. „Vážně je ti dobře?“ ujistím se ještě jednou a zkoumám ji rentgenovým pohledem.

   Přikývne a vrhne po mně vřelý úsměv. Je to dobrý výkon, jenže stejně si všimnu drobného záchvěvu na rtech a očí hledících do země.

   Lže. A ona nikdy nelhala. Není jí dobře, ale odmítá o tom mluvit. Čelo jí přitom zdobí jizva, která nemůže být starší než měsíc. „Jo. Půjdeme už do učebny? Víš, že Hampling nesnáší, když deset minut před začátkem hodiny nemáme nachystané všechny sešity a učebnice, a nejlíp ještě vyrovnané do řady jako vojáky.“

   Pobaveně se zasměju při vzpomínce na perfekcionistického profesora ve středních letech a přikývnu. Pečlivě si narovnám všechny sešity a knihy do tašky s motivem Harryho Pottera, popadnu propisku, zastrčím si ji za ucho a vystřelím z pokoje jako velká voda, až se srazím s jakýmsi obrem procházejícím kolem a loket mu neúmyslně zabořím do břicha.

   „Zatraceně,“ zamumlám nesrozumitelně, omluvím se a vzhlédnu, abych viděla, kdo to odnesl. Genevieve stojí opřená o dřevěné obklady a zadržuje smích – do doby, než spatří můj výraz.

   „Maite! Snažíš se mě zabít?“ prohodí Camden zvesela a poplácá mě po rameni. Ucuknu co nejdál, jeho dotek pálí jako samotné peklo. Nepřehlédne můj nenadálý odpor, přesto se tváří jakoby nic. Dlouhé světle hnědé vlasy má stažené do culíku, tmavé strniště je ještě delší a hustější než před prázdninami a světle modré oči na mě koukají bezvýhradně přátelsky. „Jsem rád, že tě zase vidím. Psal jsem ti o prázdninách kvůli srazu, ale neodpovědělas.“

   Ach ano, pomyslím si ironicky, ten sraz. Sraz v podobě setkání šesti spolužáků, kteří si společně zajdou na kávu. Sraz, na kterém bych si musela celou dobu připomínat naši poslední konverzaci, jeho odchod bez jediného ohlédnutí a Susan. Ignorování mi procházelo celé dva měsíce. Člověk by ale řekl, že právě on to pochopí.

   „Ne,“ souhlasím, obejdu ho a kývnu na Genevieve, abychom šly konečně do učebny. „Neodpověděla.“

   Camden si pohrává s límečkem černého vytahaného trička. „Nedošla ti zpráva? Říkal jsem si, že je to nějaké divné.“

   Zarazím se a zatnu zuby. Gen střílí pohledem z jednoho na druhého a pokouší se zorientovat. Najednou si vzpomenu na jeho slova. Prozraď mi svůj ďábelský nápad. Odrazím oči od podlahy a probodnu Camdena zlomyslným pohledem v naději, že mě konečně nechá být. „Došla mi. Ale pokud to za ty dva měsíce nedošlo tobě, neměla jsem ani v úmyslu ti odpovídat.“

   Popadnu Gen za loket, odtáhnu ji za nejbližší roh a dýchám přitom jako parní lokomotiva. Žaludek mi dělá kotrmelce. Rozhodně ne v tom dobrém slova smyslu. Moje nejlepší kamarádka nechápavě vrtí hlavou a dožaduje se vysvětlení, které jí nechci dát. Ne teď. Možná nikdy. Pravděpodobně nikdy.

   „Co to bylo, Mai?“

   „Nic,“ odvětím rádoby poklidně a vyrovnaným krokem zamířím k učebně. Je to rozlehlá místnost s dvaceti lavicemi, novou dřevěnou podlahou a skořicově hnědými stěnami, na nichž visí nejrůznější nástěnky s listy popsanými příběhy o životech mnoha spisovatelů. Posadím se do třetí lavice u okna a pečlivě vytahuju učebnice a psací pomůcky. Gen to ale odmítá vzdát.

   „Nic? Pokud se pamatuju, s Camdenem ses vždycky přátelila. Co se stalo?“

   Nebylas tu půl roku, to se stalo.

   Popuzeně pokrčím rameny a začnu si na přední stránku sešitu nevědomky bezcílně kreslit. „Řekla bych, že to bylo otázkou času, Gen. Ne všichni zůstanou tvými přáteli. Občas prostě zjistíš, že se vaše cesty rozpojily a už na sebe déle nenavazují. A pokud jde o Camdena, udělal pár věcí, se kterými jsem nesouhlasila. Teď se o tom opravdu nemám v plánu bavit. Můžeme toho nechat?“

   Genevieve překvapeně vydechne, takové prudké odmítnutí asi nečekala, ale přikývne a dál nic neříká, jen mi zlehka stiskne ruku na znamení tiché podpory.

   „Dobrý den, studenti!“ ozve se ode dveří a všichni se otočíme na profesora Hamplinga kráčejícího ke katedře jako baletka. Šedé chřípí pod nosem se mu zvedá při každém nádechu i výdechu, tmavá očka za brýlemi se silnými obroučkami zkoumají místnost a na sobě má jako obvykle šedý obnošený svetr a tmavě hnědé kalhoty. Někteří tvrdí, že je to perfekcionistický sarkastický blázen známkující podle nálady, jiní ho zbožňují kvůli jeho nekončícím vtipům a jednotnému známkování. Osobně jsem se vždycky považovala za člena té druhé skupiny, podobně jako Genevieve.

   „Tak, nebudeme se zbytečně zdržovat. Ředitel Oren ve svém proslovu na úvod nového školního roku řekl prakticky vše. Zdůrazňuji, že ve svých hodinách nestrpím mobilní telefony ani jiné technické vynálezy, lži, podvádění, trapné taháky, na které stejně vždycky přijdu a pyromanství – to poslední se vás poměrně týká, že, slečno Addisonová?“

   Všech patnáct spolužáků propukne v hlasitý smích, což byl i profesorův účel, ale já se jen pobaveně usměju a radši neodpovídám. Gen to pochopitelně nedá. „Pyromanství? Cos tu proboha vyváděla, zatímco jsem byla pryč?“

   Zlehka si skousnu spodní ret a při té vzpomínce se krátce zasměju. „Ve fyzice jsme pracovali na jednom laboratorním pokusu. Omylem mi to vybublalo ven, kyselina zničila desku stolu, a když jsem se to snažila dát do pořádku, strčila jsem do Susan, která zrovna zapalovala kahan. Poblíž bylo pár hořlavých věcí. Zbytek si domysli.“

   Profesor rychle utne Genin smích. „Slečno Westwoodová – to, že jste se k nám milostivě vrátila, neznamená, že si můžete dělat, co se vám zachce. Otevřete si, prosím, všichni učebnice na straně šestnáct. Pane Reede, vy budete určitě tak laskavý a přečtete nám první čtyři strany. Pojednávají o prokletých básnících. Řekne mi někdo, o koho se jedná? Je to, dejme tomu, skupina básníků, které proklela čarodějnice? Nějaká sekta?“

   Nikdo nereaguje. Ani se neobtěžuju zvedat ruku. „Jsou to autoři, kteří píšou především o drogách, alkoholu, zločinech a násilí. Typickým představitelem je Charles Baudelaire.“

   „Výtečně. Očekávám, že znáte i další prokleté básníky.“

   „Arthur Rimbaud a Tristan Corbière.“

   „Přesně,“ pochválí mě profesor Hampling a pokyne Stefanovi. „Pane Reede, začnete ještě dnes? Nebo jste přes prázdniny přišel o jazyk?“

                                                                         ***

   Hampling nás svým sarkasmem pronásleduje i ve Fyzikálních vědách. Zatímco opakujeme, snažím se nedívat se směrem, kde sedí Camden se Susan a usilovně si zapisuju Hamplingovu přednášku na úvod šestého ročníku. Potěší mě, že tentokrát se vyhnu dalším pyromanickým experimentům, protože nejsou zahrnuty do školních osnov. Během dvou hodin stihnou dva spolužáci dostat speciální úkol za vyrušování a profesor nám dá za úkol do středy nastudovat látku až po stranu 30.

   Zbylé hodiny většinou prodebatujeme s profesory, v čemž spočívá jediná výhoda prvního dne školy, ale angličtinu s profesorkou Fairovou si užiju. Je to vysoká, rázná a velmi přátelská žena kolem čtyřiceti let s krátkými blonďatými vlasy s šedými pramínky a očima podobné barvy. Neznám nikoho, kdo by dokázal lépe vyprávět příběhy. Většinou mluví bez zastavení jen s občasnými nádechy, ale dnes připomíná kulomet. Při líčení jejího dobrodružství v Berlíně, kde se na dvě hodiny zasekla na letišti u pasové kontroly, není těžké uvěřit, že letošní rok spolu s návratem Genevieve znamená velký rozdíl a změnu k lepšímu.

   Než začne poslední hodina v knihovně, mžourám očima na písmenka v učebnicích a Genevieve každých dvacet sekund zívá. Musí jí být jasné, že na ni spolužáci stále zírají jako na zjevení a tiše si o ní šeptají a pomlouvají, ale k mému překvapení jí na tom vůbec nesejde, nebo to přinejmenším zatraceně dobře předstírá. Dříve byla vystresovaná, nervózní, extrémně přemýšlivá a bojácná, v čemž mi výrazně hrála do noty, ale teď tu jen stojí opřená o zeď se zavřenýma očima a já nemůžu přestat zírat na tu jizvu.

   „Omlouvám se za zpoždění!“ křikne na nás uřícená profesorka Memberfallová a se širokým úsměvem nám odemkne knihovnu. Knihovna je hned po Aule a tělocvičně pravděpodobně největší místností s vysokým stropem, podlahou z tmavého leštěného dřeva a desítkami dřevěných polic zaplněných knihami pečlivě vyrovnanými a srovnanými podle abecedy. Na pravé straně jsou rozmístěny na jednotlivých stolcích notebooky a stohy poznámkových papírů spočívají na okenním parapetu. Jakmile překročím práh, okamžitě si všimnu té dokonalé vůně starých výtisků a nově zakoupených knih. Jedna z nejlepších věcí na naší knihovně je už jenom skutečnost, že ředitel zajišťuje, abychom tu měli kromě encyklopedií a učebnic i beletrii. Romány, fantasy, young adult i dobrodružné příběhy. Vždy přes prázdniny doplňované.

   Zamířím do nejvzdálenějšího rohu, kde si odložím své věci a posadím se ke stolku. Jindy bych si půjčila nějakou knihu nebo začala vypracovávat úkoly, ale potřebuju si zkontrolovat došlé zprávy a napsat rodičům.

   Načtu internet a čekám. Mezitím sleduju Genevieve. Pročítá si na počítači Kalifornské noviny a zírá na obrazovku, jako kdyby ji viděla poprvé. Mám sto chutí zeptat se jí na léčebnu, ale s povzdechem se obrátím k oknu a sypu si na hlavu jednu nadávku za druhou. Je sobecké chtít z ní dostat informace, které jí ubližují. Musím se smířit s tím, že mi to poví buďto až bude připravená, nebo nikdy. Nemůžu ji vinit za vlastní tajemství. Představa, že bych jí pověděla o tom, co se stalo s Camdenem… ne, ne, tohle není správný směr myšlenek.

   Pohlédnu z okna, z něhož jde vidět část školní zahrady. Bram právě zalévá květiny. Zahradníka Bennyho skolila mrtvice, takže se vůbec neví, jestli bude kdy schopen znovu zastávat tuhle práci, tudíž má Bram zase o starost navíc. Pracuje nepřítomně, zamyšleně, záda má strnulá a pod krátkým modrým rukávem košile mu vystupují svaly. Napadne mě, jestli dnes půjde do hospody dole ve městečku. Bůh ví, že tam určitě strávil celé dva měsíce, pokud zrovna nepracoval pro svůj cech. Možná bych měla jít s ním. Vzít s sebou Gen a zabránit nějakým způsobem tomu, aby se opil až do míry, kdy ani neví, jak se jmenuje…

   „Tomuhle neuvěříš.“

   „Co?“

   „Podle téhle zprávy došlo dnes k úmrtí sedmi lidí,“ vysvětlí Gen a tím přitáhne veškerou mou pozornost ke své obrazovce. „Je to strašné. Tak o tomhle mluvil včera Marcus, když jsem přijela. A dneska znovu.“

   Se zadrženým dechem se k ní nakloním blíž a pobídnu ji, aby najela na celý článek. Jakmile dojdu na konec, žaludek mám až v krku a hlavou se mi honí samé zlé předtuchy.

VRAH POKRAČUJE – VYVRAŽDÍ CELOU AMERIKU?

   Dnes v pondělí došlo k dalšímu hromadnému útoku na rodinu Winstonových v Lancasteru, stát Kalifornie. Policie si není jistá, zda jde o stejného pachatele, podle Olivera Samuelse, ředitele policejní ústředny, s touto možností však můžeme počítat. Není znám důvod, proč byla rodina o sedmi členech vyvražděna. Opět nám státní orgány odmítají sdělit podrobnosti a udat způsob smrti.

   Skutečně se jedná o dalšího Rozparovače? Jak si vybírá své oběti? A kdo je v dnešní době vůbec v bezpečí? Jménem veřejnosti i redakce apeluji na obyvatele Ameriky, aby hlásili jakékoliv podezření a podivnosti. Bude-li to pokračovat, prezident bude nucen vyhlásit mimořádný stav ohrožení. (George Maur)

   Po těle mi naskočí husí kůže. Další vražda tak brzy? Sedm mrtvých? Lancaster není od Thief Valley nijak daleko. Doputují až sem? Proč tomu zatraceně nikdo nedokáže zabránit? Ten vrah nějak musí jít zastavit!

   „Maite? O co tu jde? Ty víš něco víc?“ znejistí Gen a se založenýma rukama se opře o opěradlo židle.

   Sklopím oči do klína. Pomyslím na Brama a Lucase. Kdyby tu teď byli, jasně by mi rozkázali, abych nic neříkala, abych neprozradila jejich pravý důvod, proč jsou tady. Ale všechny ty vraždy zacházejí příliš daleko. Nechci, aby zemřel někdo v Thief Valley, přestože neexistuje zrovna hromada důvodů, proč by se vrahové měli vydat právě sem. Nechci, aby zemřeli mí rodiče. Sakra, chci, aby už nikdo nezemřel. Má Bram pravdu? Opravdu není šance, že bych mohla být nápomocná? Ani s tím, co umím, nebo co bych mohla umět?

   „Ten vrah se před ničím nezastaví,“ poznamenám a zamračím se. „Tohle vím. Víme to všichni.“

   „A dál?“

   Nepřesvědčeně na ni pohlédnu. Rozhodování mi trvá jen deset vteřin. Rozhlédnu se, zda jsou všichni zabráni do svých záležitostí, a spustím.