Kapitola druhá - Genevieve

Čím víc se nad tím zamýšlím, tím víc je až nešťastně vtipné, jak složité je vydat v naší republice vlastní knihu. Tolik překážek a výmluv, že to nakonec člověka donutí, aby se pokoušel svá slova dostat ven jinak, dokud se někde po cestičce nepřiblíží další možnost... 😉

KAPITOLA DRUHÁ - GENEVIEVE

   Cesta je neuvěřitelně dlouhá. Delší, než jak si ji pamatuju. Silnice mi připomíná nepřehledné bludiště. Neustále jedeme do strmých kopců a každou minutou bohaté a husté stromy odkryjí výhled na moře ohraničené útesy a skalami. Podle toho poznám, jak vysoko právě jsme. V dálce vidím maják, ke kterému jsme s Grantem často dávali závody. Vždycky byl o něco rychlejší než já. Marcus - ředitel školy - nám kdysi vyprávěl o tom, že tohle moře by tu správně ani nemělo být. Vždycky mě zajímaly ty černé uhelné skály, ale ohledně nich nám Marcus nikdy nic neřekl. Nejspíš těch informací ani moc nemá – přece jenom je vstup do té oblasti zakázaný už několik let.

   Nakloním se k okénku a přitisknu dlaň na chladné sklo. Rodiče mlčí, jen občas mezi sebou prohodí pár slov, většinou o provozu nebo lidech, které neznám. Mám proto výjimečnou příležitost uspořádat si myšlenky. Ne že bych na to neměla času dost, půl roku je dlouhá doba. Ale pořád jsem se odvracela od myšlenek na Internát. Na ostatní studenty.

   Pamatuju si, jak mě sledovali, když pro mě přijelo gestapo psychiatrů přímo do učebny Latiny. Stejně jako já nechápali, co se děje. Rainovi přívrženci si mezi sebou okamžitě začali šeptat blázen, blázen, blázen, jak mě odváděli pryč bez slůvka vysvětlení. To bylo naposledy, kdy jsem je viděla.

   Podle všech jsem byla dokonalá. Perfektní vlasy, perfektní známky, perfektní budoucnost přímo za rohem. Nikdo mi to neřekl do očí, přesto jsem však věděla, co si o mně šeptají za mými zády. Chladná jako ocel, přesvědčená, že nemůže patřit mezi ostatní. Nesmělá, nebo ledová? Měla jsem nejlepší kamarádku Maite, což mi vždy stačilo a nepotřebovala jsem zástup přátel, kteří by mi v případě nutnosti stejně nepomohli. Snažila jsem se být příjemná na všechny. Teprve později jsem to vše pochopila. Všichni se na mě dívali stejně. Neviděli mě, dívali se na pouhý obal. Ale já to nikdy nevyvrátila. Myslela jsem, že to není potřeba.

   Potřepu hlavou a zvrátím ji dozadu. Uběhlo šest měsíců, určitě si už ani nevzpomínají, proč jsem tehdy zmizela. Jistě, to s přízraky se rozneslo rychlostí lesního požáru a málokdo věřil, že jsem se nezbláznila, ale proč by to řešili teď? V dalším školním roce? A i kdyby ano, stále mám za sebou oporu svých vlastních lidí, kteří mě podporovali. Nebo ne? Co vlastně můžu vědět? Do léčebny mi nedošel ani jeden dopis, ani jedna jediná zpráva, která by potvrzovala, že se na mě ještě úplně nezapomnělo. Psát mi mohli jen rodiče. To ale ještě nic neznamená. Určitě by Maite nezahodila skoro devět let přátelství… nebo ano?

   Radši ji vyhledám až zítra. Dnes bych měla udělat vše pro zabydlení. Pokud mi ovšem někdo v Internátu neukradl studijní místo. Byla jsem mimo tak dlouho, že bych se vůbec nedivila.

   Stále nemohu uvěřit, jak dokonale vše vyšlo. Škola začíná zítra, tudíž budu mít dostatek času zakoupit si učebnice a všechny ostatní pomůcky, obnovit si na ošetřovně i sekretariátu kartu, vyškemrat zápisy z předešlého roku a v rychlosti si je projít a… Můžu tohle vůbec stihnout za jeden jediný den? Možná měli částečně pravdu. Třeba mi tehdy opravdu přeskočilo vyloženě kvůli strachu, že mi prospěch klesne někam pod bod mrazu.

   To už své vlastní hlavě opravdu ani trochu nevěříš? ozve se mi v hlavě ironický, sebevědomý hlásek, jenž mi byl jediným společníkem ve dnech, kdy se mě ostatní snažili přesvědčit o jejich vlastní realitě. Přece tě nemohli zbavit důvěry v sebe samu.

   „Už tam za chvíli budeme,“ křikne na mě dozadu táta a prudce stočí volant doprava. Ignoruju ho, přestože mi to dá daleko víc práce než u mámy. Moc dobře vím, že on s tímhle bláznovstvím nesouhlasil. Dobrá, rozhodně mi nevěřil, že vidím neexistující lidi a jsem schopná s nimi komunikovat, ale nikdy v životě by se nedopustil něčeho tak razantního, kdyby ho do toho nevtlačila máma. Jenomže měl kdykoliv příležitost přesvědčit mámu, aby spolu s ním podepsala ty papíry. Mohli mě odtamtud vytáhnout. Neudělal to. Nemůže se divit, že odmítám mluvit i s ním.

   Přistihnu se, jak pomalu přivírám víčka a s trhnutím se proberu. Čtyřhodinová jízda autem si konečně vybírá svou daň. Internát je ve městečku Thief Valley poblíž Sacramenta na tom nejvyšším kopci. Celé město obklopuje moře, spousta lesů a dole, kde bydlí místní obyvatelé, je několik pamětihodných domů s trhy, kam jsem vždycky chodívala s Maite, Lolou, Mary a Lucasem. Vzpomínám si, že před dvěma roky jsem se s Maite ulila jen kvůli Vánočním trhům, kde vždy vyrábí to nejlepší cukroví na světě. Marcus to naštěstí nijak nerozmázl. Mám takový dojem, že si na chvíli taky odskočil, ale on by určitě argumentoval tím, že musel osobně zkontrolovat, zda někteří jeho studenti nepřekračují hranice školních pozemků a neporušují školní řád v době, kdy mají sedět v učebně a pilně se učit. To je jeden z mnoha důvodů, proč ho všichni v Internátu mají tak rádi.

   Nevědomky se usměju a nakloním hlavu na stranu. Projíždíme zrovna kolem Bakers & Makers, nízkého a vesele pomalovaného obchůdku ověšeného lucerničkami nejrůznějších velikostí. Helly Granthamová tu vyrábí své proslavené pečivo a cukroví, které výjimečně vyváží na několik důležitých ročních událostí v okolí. Bývá otevřeno od rána až do pozdního večera, takže mě nijak zvlášť nepřekvapí, když do obchůdku i z něj proudí dav nakupujících a spokojených zákazníků. Nakláním se dopředu jen proto, abych zjistila, zda neuvidím někoho známého, ale jsou to místní obyvatelé, mezi nimiž moc přátel nemám. Zklamaně se zabořím zpět do sedadla.

   „Máš všechno s sebou? Jestli ne, klidně ti to zítra nebo kdykoliv jindy přivezeme, Genevieve,“ dodá táta a na okamžik se zarazí, jako kdyby snad opravdu čekal, že z mých úst vyjde jiná odpověď než hrobové ticho. Přesto se zamyslím. V psychiatrické léčebně toho člověk zrovna moc zapomenout nemůže. Možná proto, že toho v ní moc nemá.

   Zamračím se, zavrtím hlavou tak, aby to bylo zřetelně vidět ve zpětném zrcátku, a znovu vyhlédnu z okénka na oblohu. Čekala jsem, že pohled na okolní svět mě omráčí, ne-li přímo šokuje, ale místo toho si jenom víc vážím čerstvého vzduchu nezkaženého výfukovým kouřem, chemickými továrnami a čerstvými barvami na malování. Ani na nebe teď nepohlížím jinak. Pořád je to ta samá, temně šedá obloha plná vzdouvajících se mračen, pro Ameriku občas tak typických. Když jsem byla malá, představovala jsem si, že za každým mrakem se skrývá táta, naštvaný a zklamaný tím, co jsem právě řekla nebo udělala špatného. Trvalo šest let, než jsem pochopila, že nálada mých rodičů nemá vliv na postavení mraků na obloze, ani na počasí. Ten dojem mi však zůstal napořád. Teprve události posledních měsíců ho zlomily. Uvědomila jsem si, že život je příliš krátký a svoboda vám může být ukradena kdykoliv. Teď si můžu konečně dělat přesně to, co chci.

   „Jsme tady.“

   Zavřu oči. Vím, že je to sentimentální, ale chci je otevřít teprve tehdy, až budeme stát na příjezdové cestě vysypané štěrkem. Čekám, auto jemně nadskakuje po hrbolatém terénu a já každou chvíli vrážím loktem do dvířek. Potom na mě přestane foukat teplý větřík z pootevřeného okénka a motor auta se vypne. Poslepu vystoupím, nasadím si krosnu na záda a otevřu oči. Při pohledu na Internát mi téměř vhrknou slzy do očí. Ještě před týdnem jsem si myslela, že ho nikdy znovu neuvidím.

   Usměju se a zamrkám. Na první pohled se nic nezměnilo. Škola má pořád čtyři patra a tři křídla, jedno určené pro učebny, kde se vyučují teoretické předměty, prostřední pro pokoje studentů, profesorů a personálu a třetí zařízené pro potřeby sportovců a fanoušků čehokoliv neobvyklého. Před lety škola najala instruktory nejrůznějších kroužků jako třeba lukostřelba, šerm, horolezectví a imaginární bitvy a strategie. Ze šermu se nakonec stal samostatný předmět.

   Zeď je z temně rudých a šedých pálených cihel, většina dokonale vyleštěných oken je zahalena závěsy v barvě námořnické modři a za některými z nich dokonce zahlédnu květináče. Nad širokými dřevěnými dveřmi z mahagonového dřeva se plazí břečťan a nad nimi visí erb školy – sokol a vedle něj zebřička za stěnou z ohně. K Internátu vede cesta po stranách obklopená vysazenými květinami, nízké keříky jsou bezchybně zastřižené a všemu dominuje hustý les sahající tři kilometry daleko.

   A jsem zase doma, pomyslím si.

   „Předpokládám, že nebudeš chtít, abychom šli s tebou dovnitř,“ ozve se za mými zády máma a já se na ni s povzdechem otočím. Musím uznat, že vypadá unaveně. Pod očima jí svítí fialové kruhy způsobené nedostatkem spánku, jak celou noc vysedává v kanceláři a zírá do počítače ve snaze vyřešit další bankovní podvod. Tu únavu jen podtrhuje tmavě růžový kostýmek a boty na podpatku. Světlé vlasy má stažené do obyčejného culíku a ve světle modrých očích jasně spatřím všechno, co se mi teď už bojí říct zpříma do očí. Že je jí líto, jak to všechno dopadlo. Že lituje, protože se dopustila strašné chyby v domnění, že mi tím pomůže dát si život zase dohromady. Její pohnutky znám a chápu, ale nikdy je nepřijmu.

   Stočím pohled na tátu a nepatrně se usměju. Možná si toho nevšimne, ale přinejmenším já vím o tom, že ten úsměv na mých rtech je. To po něm jsem zdědila ty tmavě zelené oči, přestože já je mám i se zlatými tečkami. Vlasy jsem vždycky měla po mámě. V dětství z legrace tvrdila, že po osmnáctých narozeninách si je budu chtít obarvit, protože mezi námi budu chtít vytyčit rozdíly. Jako kdyby už tehdy tušila, že se něco zvrtne.

   Táta spráskne ruce dohromady a věnuje mi smutný, ale chápavý úsměv. „Takže období ticha opět začalo, viď?“

   Přikývnu.

   „V zavazadle máš peníze na všechno potřebné. Mělo by ti to vystačit minimálně na měsíc. Co nejdříve ti pošleme nový mobil, holčičko. Nepředpokládám, že bys nám to vzala, kdybychom ti zavolali, ale napíšeš nám čas od času zprávu? Jenom ať víme, že jsi v pořádku?“ dodá nakonec a nejistě přešlápne z nohy na nohu.

   Znovu přikývnu. Máma mi popřeje všechno nejlepší do nového školního roku, ale táta zajde dál. Přikročí ke mně a jemně mě obejme kolem ramen. Natolik lehce, abych se z jeho sevření mohla kdykoliv vymanit, ale to já neplánuju. Je to jeho první objetí za uplynulé měsíce a poslední na dalších deset. Vím, že kdybych se mu vytrhla, zlomila bych mu tím srdce. To si možná zaslouží máma, ale on ne.

   Ustoupím dál a sleduju, jak startuje, couvá a pomalu vyjíždí z cesty. Před tím než ji zahalí strom, mi máma zamává a já jsem v pokušení udělat to samé, ale potom ji už nevidím a nemám důvod mávat na člověka, který zmizel, když vím, že to neuvidí.

                                                                           ***

   Protáhnu si ramena a zhluboka se nadechnu. Pokouším se zklidnit tlukot svého vlastního srdce, ale je to mizerná práce. Po pěti minutách, co postávám venku před vchodovými dveřmi, se přece jen odvážím a stisknu tenkou kliku z tepaného železa. Dveře snadno povolí a otevřou se dokořán, takže okamžik dva jen zůstanu stát na prahu, než seberu dostatek odvahy a vkročím dovnitř s žaludkem až v krku.

   Domov. To je první slovo, jež mě napadne při pohledu na vysoké rozvětvené schodiště z jedné strany vedoucí do pokojů děvčat a z druhé chlapců. Po stranách haly jsou malé kulaté stolečky z dubového dřeva a na nich různé prospekty nebo kytky čerstvě natrhané ve školní zahradě na pozemcích kousek od lesa. Jediná věc, která se změnila, je podlaha. Dříve byla také dřevěná, teď je však z leštěného tmavě šedého mramoru a připomíná oblohu venku. Zdi jsou vymalované nádhernou tmavě červenou barvou ladící se zlatými rámy, v nichž visí na zdech pověšené desítky obrazů malovaných zdejšími studenty. Některé představují krajinu poblíž školy, některé se hlouběji zaměřují na Thiefské obyvatele a jejich obličeje nebo naopak na profesory, ale další jsou abstraktní. Marcus vždycky říkal, že tyhle obrazy aspoň nevypadají jako čmáranice, které by svedl namalovat on sám.

   Rozhlédnu se kolem, ale kupodivu v hale nikdo není, takže zamířím do levého křídla, odkud vedou schody do ředitelny a sekretariátu. Zpočátku uvažuju, že jednoduše zaklepu na sekretářku, ale nakonec šestkrát rázně zabuším na dveře od ředitelny, kde na mě zírá zlatá tabulka se jménem.

   MARCUS OREN – ŘEDITEL INTERNÁTU

   Minutu nebo dvě čekám a nervózně si koušu spodní ret. Den před oficiálním začátkem školy je nejspíš dost nezdvořilé klepat na takhle vytíženého člověka, ale… Zatraceně, copak zapomněl na náš pozdrav? Šest zabuš…

   Dveře se rázně otevřou a najednou tam stojí. Skoro čtyřicetiletý muž s počínající bradkou, tmavě hnědými vlasy a očima barvy tmavého lesního kapradí. Evidentně se zařídil podle mojí rady a rozhodl se nezapínat si i ten nejposlednější knoflíček na košili. Nikdo by v tu chvíli, pečlivě uvězněnou v čase, neuhádl, jak moc mi chyběl.

   „Zdravím,“ vydechnu vyčerpaně a zdánlivě bezstarostně se opřu o zárubeň, jako kdybych právě nepřijela z blázince. „Tak jsem si říkala, jestli by se tu pro mě ještě našlo místo.“