Kapitola osmá - Maite

 Po krátké době se opět vracím s další kapitolou. Upravování mi zabralo delší dobu, než jsem předpokládala 😀 Snad se bude líbit. A. G.

KAPITOLA OSMÁ - MAITE

   Až do události v knihovně se mi zdá, že den probíhá v relativním klidu. V Sociálních studiích s ředitelem začneme probírat náboženství a formy jejich vyznávání, ale celý zbytek vyučování mi dělá starost Genevieve a zároveň pomluvy, které Patrickovi následovníci rozšiřují po třídě. Namlouvám si, že to není důležité, poněvadž většina spolužáků nijak nereaguje a Gen by nechtěla, abych se i já dostala do potíží, ale nemám z toho ani trochu dobrý pocit. A hodinu od hodiny to je horší.

   Sotva odejdu z poslední hodiny do knihovny, dojde mi krutá pravda – nikde nebudu mít klid.

   Patrick okupuje dřevěný stůl pro šest lidí, přestože jeho jedinou společnicí je sestra a tři nohsledi postávající kolem, aniž by se posadili a uvolnili tak místo při procházení kolem jednotlivých regálů. Jakmile mě bystrým okem spatří, jak zdánlivě bezstarostně a s nezájmem procházím kolem a usazuju se za stůl co nejvíce vzdálený od těch nich, Patrick jim cosi zašeptá do ucha a oni se rozesmějí.

   Zřetelně, aby to nemohli přehlédnout, protočím oči a otevřu učebnici literatury, na kterou položím mobil a načtu si galerii, kde mám nafocenou knihu od babičky. Knihu, která je dědictvím už po generace.

   Zatímco pročítám podrobné popisy jednotlivých bylin a vliv na lektvary, které údajně musí jít vytvořit, zamyslím se nad babičkou. Ráda bych věřila, že má pravdu a já jsem opravdu jedna z posledních z rodu Zaklínačů, kteří mají přirozené nadání pro magii. Mámě ani tátovi o tom nikdy neřekla, protože jsou striktně proti podobným nesmyslům, jak to sami nazývají. Většinou se jen smějí a mě vždycky mrzí, jak to babičku musí bolet. Být od ní každý rok tak daleko není jednoduché.

   Promnu si bolavé spánky a narovnám se v ramenou. Pře léto se ve mně vytrvale snažila probudit tu jiskřičku, která zažehne pradávný odkaz, o němž byla přesvědčená, že mi koluje v žilách. Zatímco já zpočátku pochybovala, ona neváhala jedinou vteřinu.

   Babička se domnívá, že každý z těch nadaných, kterých je na světě stále méně a méně, má svůj vlastní spouštěč. Rozbušku, která odpálí magii jako jaderná nálož. Jenomže já začínala o nějaké své vlastní rozbušce pochybovat víc a víc. Žádný spouštěč jsme neobjevily.

   Ačkoliv schopnosti přešly na babičku, minuly vzápětí celou generaci, když se obloukem vyhnuly jejímu vlastnímu potomkovi.

   S povzdechem zkontroluju čas a překvapí mě, že už uplynula hodina a půl. Jak znám Gen, nejspíš buďto přijde rovnou sem, protože ví, kolik času tu trávím, nebo zamíří rovnou do našeho pokoje, což je daleko pravděpodobnější.

   Zrovna se chci sbalit a jít se po ní podívat, když zepředu zaslechnu Patrickův smích a jízlivou poznámku uštědřenou na adresu mé nejlepší kamarádky: „Jasně, Hansi. Přece sis toho všiml, nebo ne? Westwoodová tu moc dlouho nezůstane, když hned druhý den skončila v ředitelně.“

   „Ale dala ti slušnou nakládačku.“

   „Prosím tě, to nic nebylo. A navíc je to blázen. Chovala se jako smyslů zbavená. Zajímalo by mě, s kým to dělala, že se ji rozhodli pustit.“

   Prudce se vymrštím ze židle, až se převrhne a s tlumeným rachotem dopadne na dřevěnou podlahu. Ve spáncích mi bije na poplach a mám chuť po něm mrštit lampu stojící uprostřed stolku. Jindy bych se nejspíš neodvážila, tentokrát po nich však hodím opovržlivým pohledem a varovně syknu jejich směrem: „Buďte zticha. Okamžitě.“

   Přísahala bych, že se v místnosti ochladilo. Nejméně o dvacet stupňů.

   Stojíme tam a jeden druhého si měříme pohledy. Evidentně nakonec usoudí, že pro něj žádnou hrozbu nepředstavuju. V očích se mu objeví rozpustilý, přitom zlomyslný záblesk, a Patrick Rain si založí paže na prsou.

   „Ale ale, copak? Bolí tě slyšet pravdu, viď? I když ty bys to mohla vědět, co? S kým se vyspala, že ji pustili ven z toho blázince?“

   „Drž hubu!“ zaječím a všimnu si, že světlo nad námi několikrát zabliká, zůstane však rozsvícené. Čirý vztek ve mně bublá jako sopka chystající se vybuchnout. Zatnu ruce v pěst tak silně, až si nehty zaryju do dlaně. Vzdálená, tupá bolest je však to poslední, co vnímám. Patrickovi tři kamarádíčci ustoupí stranou a prakticky fascinovaně sledují naši hádku. „Takhle o ní už nebudeš mluvit, ty spratku jeden!“

   Posměšně nadzvedne jedno obočí. „A co asi tak uděláš? Pošleš na mě toho svého školníka? Nebuď patetická, zlato. Dobře víš, že je to prostě čubka. Navíc šílená. Myslíš, že mi dá taky? Ještě nevím, co jí za to dám jako revanš, ale na něco snad přijdu…“

   Stane se to během mrknutí oka. Sotva stihnu zaregistrovat svůj bublající hněv vytočený na nejvyšší obrátky, když Patrick vykřikne a jeho kumpáni zaječí také pouze o několik vteřin později. Z regálů poblíž nich vyletí všechny knihy a srazí je svou silou a váhou na podlahu. Patrick si s vřískáním zakryje hlavu a skoro to vypadá, že vybuchne, přestože moc dobře vím, že ho nic nedokáže vyděsit tak moc, aby se kompletně přestal ovládat.

   V místnosti zavládne děsivý hluk - jako kdyby se někdo pokoušel Internát srovnat se zemí. Knihy nepřestávají vyskakovat z regálů, dokud nejsou všichni čtyři až po hlavu zasypaní. Jakmile dopadnou poslední tři knihy a ta nejtěžší Patricka udeří zboku do hlavy, ucítím to.

   Ten lehký a zároveň těžký klid v duši. Zrychlené bušení srdce, vzrušení tepající mi podél celé páteře a nefalšovanou radost, jakou jsem necítila už několik měsíců; dokonce ani v den návratu Genevieve. Netuším, z čeho to pramení, ale stačí mi jeden pohled na tu pohromu v knihovně, a najednou vím.

   Vztek. Vztek je můj spouštěč. Měla jsem odpověď celou dobu přímo před nosem!

   Patrick s přáteli se roztřeseně vyhrabe zpod záplavy knih a s bolestnými skřeky utečou z místnosti. Dva další studenti, kteří vše s vyděšenými výrazy v obličeji sledovali, je napodobí, a já jsem zčistajasna v knihovně úplně sama. V dálce slyším, jak o mně Hans vyřvává, že jsem blázen a měli by mě zavřít do svěrací kazajky do nějaké kobky hned vedle Westwoodové.

   No, tomu říkám smysl pro melodrama.

   S povzdechem se zadívám z okna a zamyslím se. Pokud se o téhle události budou rozšiřovat dál mezi ostatní studenty, kteří budou víc než ochotní naslouchat, tak to nedopadne dobře. Jak to asi vysvětlím? Otevřelo se okno a shodilo regály? No, to bude určitě fungovat.

   Dojdu k hoře knih a zahledím se na prázdné regály. HISTORIE A DĚJINY, D-I. HISTORIE A DĚJINY, J-O.

   Fajn, aspoň to nejsou knihy o politice nebo ekonomice, povím v duchu sama sobě a začnu v té nepřehledné směsi všech historických období vytvářet něco na způsob systematického chaosu. Popadnu do ruky knihu Starověký Egypt a zařadím ji k písmenu E. Některé z knih už mám zarovnané do vrchního regálu a podle abecedních písmen k nim rovnám ty následující, přitom knihy z regálů na vedlejší stěně rovnám do úhledných hromádek. Bohužel se mi to nevyplatí, protože o pět minut později se zřítí jako domeček z karet a rozsypou se po podlaze.

   Roztrpčeně zaskučím a odřu si koleno, jak se k nim snažím co nejrychleji dostat. Jsem natolik zabraná do vlastních úvah, většinou ještě pesimističtějších než obvykle, že si vůbec nevšimnu těch dvou rukou, které mi bez jediného slova začnou pomáhat.

   Udiveně vykulím oči a zadívám se na mého zachránce. Má sklopenou hlavu, ale jakmile ji zvedne, plně si uvědomím, že je to celkem pohledný kluk, i když ne můj typ. Trošku delší světle hnědé vlasy s blond proužky má nagelované a vyčesané do pankáče. Musí být čerstvě oholený, protože cítím vodu po holení. Na sobě má moderní šedé proděrované džíny, červené tílko a černou lehkou koženou bundu. Usměje se na mě a já si všimnu tmavě modrých očí se spoustou zlatých teček.

   Nahne se ke mně, aby se dostal k jedné zatoulané knížce, a já vdechnu vůni čokolády a moře. Takhle nebezpečně pohlední muži ode mě většinou utíkají na druhou stranu ulice, proto si v duchu přemílám otázku, co dělá v knihovně a proč mi pomáhá. Jsem ale na druhou stranu poměrně ráda, když zjistím, že jeho kouzlo osobnosti na mě překvapivě nefunguje. Vážně, co to mám za typ chlapů?

   „Děkuju,“ zamumlám a narovnám se. Začnu kontrolovat názvy knih a jejich autory a zasazovat je na místo. Jde to pomaleji, než jsem původně předpokládala. „Nemusíš mi pomáhat. Nechci tě zdržovat, určitě máš něco důležitějšího na práci. Navíc je v tom strašný bordel.“

   Za mými zády panuje překvapivé ticho. Už už se chci otočit a podívat, jestli neodešel, když mi položí dlaň na rameno a mně tělem projede příjemné mrazení. To se naposledy stalo, když jsem se dotkla babičky provádějící kouzlo. Nejspíš ze mě magie ještě vyzařuje, než trochu vyprchá.

   Odolám šibalskému úsměvu, který mě vnitřně hřeje na duši. Magie. Opravdu ve mně je.

   Kluk mi cosi podává. Poznámkový trhací blok. Ani mě nenapadne zeptat se, proč mi ho dává a zaskočeně si přečtu slova napsaná ledabylým zakulaceným písmem.

   Nic důležitějšího nemám. Rád ti pomůžu.

   Na čele mi naskočí vrásky. Vrátím mu blok. Je tohle snad způsob, jak na sebe dost netradičním způsobem upoutat pozornost? Proč mi to prostě neřekne normálně? „Ty nemluvíš?“

   Neznámý kluk zavrtí hlavou a začne opět škrábat do bloku. Pak mi ho natočí, abych si mohla bez problému přečíst slova. Nemůžu. Narodil jsem se bez hlasivek.

   Šok mnou projede jako uragán. V duchu si uštědřím snad milion nadávek za svou neomalenost, než se na něj znovu podívám. V očích má ještě přátelštější a vřelejší výraz než předtím. Může být maximálně o rok starší. Očividně se se svým životním údělem už smířil. A pokud ne, je to dokonalý herec. „Promiň, nechtěla jsem být taková. Já… jmenuju se Maite. Maite Addisonová. Ze šestého ročníku, stejně jako vedoucí těch pitomců, co tu před chvílí byli.“

   S encyklopedií italských mýtů v ruce se mlčky rozesměje. V životě by mě nenapadlo, že to je možné, natož aby to bylo poutavější a zajímavější než normální smích. Z nějakého neznámého důvodu se nemůžu donutit k zařazování knih. Chvíle, kdy opět škrábe do bloku, však využiju k tomu, abych se srovnala a donutila se opět pracovat. Musím to udělat co nejdřív.

   Podá mi další knížku. Bezmyšlenkovitě ji zařadím spolu se třemi dalšími a přečtu si jeho odpověď. Pobaví mě.

   Viděl jsem je. A to, jak je zasypaly knížky, jsem nepřehlédl. Já jsem Billy Thracker ze sedmýho ročníku.

   Usměju se na něj. „Těší mě, Billy. Ještě nikdy jsem tě tu neviděla.“

   To proto, že nejsem pečenej vařenej na chodbách jako ostatní. Zato v knihovně bývám často.

   „Vážně?“ vyhrknu v překvapení a marně uvažuju, zda jsem ho tu už někdy nezahlédla. Nakonec si musím se zklamáním připustit, že bohužel ne. Což je zvláštní, protože zrovna jeho bych minout nemohla. Je to ten typ člověka, kterého potkáte na ulici a těsně poté, co jej minete, se otočíte a věnujete mu další pohled.

   Pousměje se a začne mi pomáhat se zařazováním knih. Jo. Bývám ale zalezlý v rohu s oddělením beletrie, těsně nad ním je totiž klimatizace. Tolik výhod!

   S potutelným úsměvem zakroutím hlavou nad jeho odpovědí. Poté co prohlásím, že jsem o zdroji klimatizace doteď ani netušila, náš rozhovor příjemně utichne. Oba se věnujeme zařazování. O pár minut později pokračujeme už u opačné strany a do konce zbývá kolem třiceti knih. Sotva je naskládáme zpátky a narovnáme židli a lampu, které se staly obětí knižního útoku, když do místnosti vtrhne Hans se zástupkyní ředitele, profesorkou Fairovou. V obličeji má rudé fleky a výraz v jeho tváři, když vytřeští oči na perfektně uklizenou knihovnu a knihy pečlivě zarovnané v regálech, je nezapomenutelný a k popukání. Kdybych nevěděla, o co jde, podezřívala bych ho, že to s ním sekne.

   Profesorka Fairová se rozhlédne a nechápavě se na hrůzou strnulého Hanse zamračí. „Neříkal jsi něco o tom, že na tebe a Patricka Maite shodila všechny knihy ze dvou oddělení? Sama?“

   „A-ano.“

   „Ale tu pohromu, kterou jsi mi popisoval, nikde nevidím, Hansi,“ dodá vyčítavě a založí si paže na prsou. Má na sobě po kolena dlouhé jednoduché modré šaty s černým páskem uprostřed. „Jestli má být tohle nějaký vtip na začátek školního roku, příště si to odpusť, ano?  A radši si zajdi na ošetřovnu, podle všeho ti není dobře. Doporuč to i svým přátelům.“

   Vypadá to, že Hans co nejdřív vybuchne vzteky. „Ale paní profesorko, říkám vám, ona to opravdu udělala. Nechápu, jak to mohla tak rychle uklidit. Ten kluk jí určitě pomohl! Byla to… byla to katastrofa! Jako kdyby ty knihy explodovaly přímo na nás!“

   Vyprsknu smíchy a mám co dělat, abych to zamaskovala nejistým odkašláním. Billy vedle mě má polovážný a sarkastický výraz, který by stál za zvěčnění pro příští generace.

   Profesorka Fairová si s povzdechem zaboří prsty do vlasů a poklepe Hanse po zádech. Nemám ho ráda, ale doufám, že si ho do smrti nezaškatulkuje jako mentálně oslabeného. „Jak jsem řekla, navštiv co nejdřív ošetřovnu. Možná ses dostatečně nevyspal. Paní Hellborová ti pomůže.“

   Paní Hellborová je sestřička, která ošetřovnu vede. Velmi pevnou rukou, mohla bych dodat. Je to středně velká místnost až za tělocvičnami.

   Jakmile s nevěřícím odfrknutím vystřelí z knihovny, profesorka nám věnuje rozpačitý a omluvný úsměv. „Promiňte. Nevím, co to do něj vjelo.“

   Narazilo do něj pár knih, ale ta škoda už v něm byla dávno, pomyslím si. Se zdvořilostním úsměvem přikývnu, žebra mi přitom praskají zadržovaným smíchem. „To ten začátek roku, paní profesorko. Zamával s ním víc, než je zdrávo. Někteří studenti jsou tak choulostiví.“

   Profesorka vypadá, jako kdyby se něco chystala říct, ale nakonec to neudělá. Znovu se omluvně usměje a odejde z knihovny.

   Otočím se na Billyho. Jeho pobavený úsměv mi o několik stupňů zlepší náladu. „Děkuju za pomoc. Opravdu. Touhle dobou bych asi měla slušný průšvih.“

   To je podcenění situace. Měla bych průser jak vrata, a to ještě v případě, že by se mi dařilo vhodně argumentovat.

   Vezme do ruky propisku a začne sepisovat odpověď. Zadívám se dolů a povšimnu si placky připíchnuté k džínům a textu, jenž je na ní naškrábaný. Handicapovaní na vás taky umí vystrčit prdel z autobusu. Uteče mi zachichotání a s pokusem o vážný výraz se otočím na Billyho.

   Kdykoliv, kdekoliv, Maite. Jdeš na večeři do bistra?

   Zavrtím hlavou a poprvé za život si přeju, abych měla ráda špenát. V bistru bývá na večeři vždy jen jedno teplé jídlo a toasty. Ani na ty nemám chuť. „Ne, dnešní jídlo zrovna nemusím. Půjdu se k sobě do pokoje učit, dostali jsme hotovou nálož úkolů.“

   Doprovodím tě, stejně to mám po cestě.

   Přikývnu na souhlas a zamíříme k mému pokoji. Připadne mi to jako pět vteřin a už stojíme u čísla 13. Znejistím, takže jen zamumlám pár slov na rozloučenou a stisknu kliku. Billy mi však položí dlaň na zápěstí, naškrábá cosi do bloku a ukáže mi ho s ironicky nadzdviženým obočím.

   Uvidíme se ještě? Nemám tu moc přátel. A zítra Molly na oběd připravuje salát s grilovaným kuřetem. Jen blázen by to propásl.

   Zasměju se a přikývnu. Rozloučíme se a já zapluju do našeho společného pokoje.

   Zřítím se do postele u okna a teprve potom si všimnu Genevieve rozvalené přes celou postel, jak pečlivě a zamračeně studuje moje poznámky z Ekonomiky za minulý školní rok. Skoro bych zapomněla, kolik studia před ní ještě leží. To, co se na státní škole probere v jednom předmětu za jeden semestr, se v Internátu zvládne během poloviny měsíce.

   Přemístím se k její posteli, zprudka dosednu na podlahu a opřu si bradu o hranu lůžka. Genevieve po mně vrhne unavený a vyčerpaný úsměv. Oči se jí klíží a hlava jí každých pár vteřin padá níž a níž.

   „Tak jak dopadlo to sezení s Firvonem?“

   Gen vydechne a pokusí se posadit. Po šesti marných pokusech to vzdá. Vypadá strašně. Ne. Vypadá ještě hůř.

   „V rámci mezí. Mluví se s ním líp, než jsem čekala. Nejvíc mě překvapilo, že ze mě hned po pěti minutách nedělal blázna a donutil mě mu říct o sobě úplně všechno. Jenom… něco mi na něm pořád nesedí, a ať se snažím, jak chci, nedokážu na to přijít. Každopádně se cítím, jako kdybych se rozdvojila. Navíc mě celý den strašně bolí hlava. Myslím, že zítra při šermu nebude zrovna těžký mě zapíchnout.“

   „Vidíš to moc černě,“ poznamenám a v naději, že jí tím spravím náladu, začnu popisovat hodiny, které zmeškala. Když se dostanu k příhodě v knihovně, zarazím se. Měla bych s ní o tom mluvit? Nejenže má dost vlastních starostí, ale kdyby mi neuvěřila a vysmála se tomu stejně jako rodiče, asi bych se složila jako hromádka neštěstí.

   Genevieve si povšimne změny mého výrazu a nakrabatí čelo. Nebo ho nakrabatí ještě víc než před pár vteřinami. „Co se stalo? Jsi v pořádku?“

   Je to tvoje nejlepší kamarádka, štěkne po mně vnitřní hlásek. Komu jinému bys v tomhle mohla věřit, když ne jí? Navíc, pokud jsi jí uvěřila to s těmi přízraky, dluží ti to.

   Pokrčím rameny a rozhodnu se, že téma Zaklínačství dneska vynechám. Zato se odvážím zmínit o něčem jiném. „Dneska jsem se potkala s jedním klukem v knihovně.“

   A mám tě, pomyslím si, když Gen zvědavě zvedne hlavu a zamrká, v prázdném a beznadějném pohledu se objeví jiskřička zájmu. Musím uznat, že tohle je u mě dost neobvyklá zpráva. Asi bych se divila taky.

   „Jmenuje se Billy. Je o ročník výš.“

   „Jak vypadá?“

   Uculím se. „Hezky. Vzhledem připomíná punkového rockera. Podle mě by se ti líbil. Nevěřila bych, že na téhle škole existuje někdo takový.“

   Gen zaznamená změnu mého tónu a napřímí se. „Někdo jaký?“

   „Jiný,“ dodám s povzdechem a lehnu si na zem, abych si srovnala rozbolavělá záda. „Je milý, vtipný a připadá mi, jako kdybych v něm viděla kousek sebe. A… nemůže mluvit.“

   Genevieve vytřeští oči do prázdna. Pokud nic, tak tohle si její pozornost zajistilo okamžitě. „Cože?!“

   Uvědomím si, že jsem ty věty špatně seskládala. „No, nemá hlasivky. Narodil se bez nich. Někdy se to stává. Jenže mi připadá strašně vyrovnaný, skoro jako kdyby mu nevadil jeho styl života. Jako kdyby mu nevadilo, že všechno, co chce říct, musí napsat na papír.“

   Ještě deset minut se spolu bavíme na podobné téma. Potom najednou zaregistruju, že neodpovídá a s obavami se otočím. Zjistím, že tvrdě usnula na mých materiálech s hlavou krkolomně natočenou do strany.

   Zavrtím hlavou, tiše přejdu k její posteli, vysvobodím své dokonale uchované sešity zpod její hlavy a přehodím přes ni teplou přikrývku. Pak si rozevřu učebnice a poznámkové sešity, abych začala vypracovávat úkoly. Na jiných školách možná jejich neplnění promíjejí, ale tady se něco takového nestane ani jednou za uherský rok.

                                                                             ***

   Není to dlouho, co se Genevieve probudí. Zajdeme do sprchy a ještě hodnou chvíli si povídáme. Z krátké diskuse nakonec vznikne babské štěbetání až do půlnoci. Probereme skoro všechna témata, co existují. Internát, změny za uplynulý půlrok, prázdniny, jídlo, módní novinky, plány do budoucna, spolužáky, začátek školy a kluky. To k tomu neodmyslitelně patří, aspoň si to všichni myslí. Já se zajímám o školního poradce, protože Genevieve k němu přistupuje relativně klidně a pragmaticky a to považuju prakticky za zázrak. Gen se zajímá zase o Billyho. Přesto mi na celé situaci zpočátku něco nesedí. Teprve až se přesunu z podlahy na postel do tureckého sedu, dojde mi to.

   My nejsme obyčejné. Já se vyhýbám vyprávění o té chybě v podobě Camdena a magii, kdežto Gen se ani jednou nezmíní o psychiatrii. Můžeme klidně až do konce života předstírat, že jsme úplně normální a zařadit se do davu, ale nikdy to nebude ono. Nikdy to nebude pravda. Nikdy nebudeme jako ostatní, a to je děsivější, než bych si kdy dovedla představit.

   Po půlnoci si konečně lehnu do postele a přikrývku si přitáhnu až ke krku. Natočím hlavu do strany, poslouchám Genino klidné oddechování a upírám pohled z okna. Cítím, jak mě stříbřitě zářivý měsíc na noční obloze podivně přitahuje jako magnet, nebo jako vůně perníků čerstvě vytažených z pece. Poslední věc, na kterou si těsně před usnutím vzpomenu, je máma…

                                                                     ***

   Místnost, v níž se objevím, je obrovská. Připomíná něco na způsob knihovny, jenže s tím rozdílem, že se tady netřídí knihy, nýbrž těla. Široká místnost plná očíslovaných šedých skříněk s popisy, které na tu dálku nevidím. Chlad vnikající mi do každičké buňky v těle. Ochromující strach z tohohle místa.

   Najednou jako kdyby někdo převinul filmovou pásku – stojím u jedné z oněch skříněk, vedle sebe další osobu, která je podivně rozostřená, jako kdybych se dívala přes zamlžený odraz v zrcadle. Otevírám skříňku, vytahuju mrtvé tělo.

   V životě jsem neviděla něco tak zohaveného. Žaludeční šťávy se mi nahrnou do krku a já je jen silou vůle udržím vevnitř.

   „Co to bylo?“ ozve se dívčí hlas, jen vzdáleně povědomý. „Slyšelas to?“

   Zamračím se. Teprve po jejím upozornění si toho všimnu. Tiché šelestění a těžké kroky ozývající se na tvrdé lesklé podlaze. Závan smrti a ledového vzduchu se mi prožene kolem těla a z úst mi vychází pára.

   Mám strach. „Nejsme tu sami.“

   Venku se začne ozývat štěkot psů. Štěkot vzteklých a k smrti vyděšených psů, kteří šílí jako smyslů zbavení. Kolem celé místnosti se rozléhá škrábání drápů. Něco se mě dotkne…

                                                                     ***

   „Utíkej!“ křičí na mě nějaký muž, a srovná se mnou krok. Oba hekáme námahou, třetí osoba vedle nás také.

   Jsme v lese. Společně se snažíme dostat přes tlusté klikatící se větve zasahující do prostoru. Pod nohama mi křupe hlína a každou chvíli zápasím s vlastníma nohama, abych nezakopla. Aby mě nedohnali.

   Aby mě nezabili.

   Za námi chřestí řetězy.

                                                                     ***

   Stojím s Billym uprostřed chodby a zamyšleně upíjím ze sklenice s kakaem posypaným oříškovou čokoládou. Studenti bez zájmu procházejí kolem nás. Billy má zkušenosti s tím, že navzdory jeho dokonalému vzhledu se o něj dívky nezajímají, protože by to vedlo jen ke spoustě komplikacím kvůli tomu, že je němý. Jenomže tentokrát nepíše nic do bloku, nicméně melodicky mluví. Je to nádherný hlas. Připomíná nebeskou hudbu.

   „Takže si to shrňme,“ dodá na závěr. „Ty preferuješ Lewise nad Pratchettem?“

   „Něco se ti nelíbí?“ zasměju se uvolněně. Stojíme tak blízko u sebe, že cítím jeho horký dech za krkem. „Lewis napsal srozumitelná díla, kdežto Pratchett a jeho Zeměplocha? Uznávám, že někteří lidi se v podobných věcech vyžívají, ale mě to nijak neupoutalo. Ani neohromilo, když jsme u toho.“

   Tiše se zasměje a zavrtí hlavou. „Aspoň, že tvým favoritem je Rowlingová. Na tom se shodneme.“

   Tentokrát hlavou zavrtím já. Jak otáčím hlavou, všimnu si profesora Willarda, jak vchází do kanceláře školního poradce a o dvacet sekund později si spěšně odnáší malou bílou obálku, kterou za chůze cpe mezi učebnice. Hlavou mi probleskne, že ji znám. Ale něco na jeho chování mi přijde krajně podezřelé a…

                                                                     ***

   Dohánějí nás. Zakřičím na ostatní, aby běželi rychleji, ale je mi jasné, že jejich síla slábne stejně jako ta moje. Už to daleko nezvládneme. Před námi se objevuje městečko, jenže přesně toho jsme se báli.

   Nechceme je ohrozit, nechceme ohrozit jeho obyvatele…

   Vtom někdo strašlivě zaječí bodavou bolestí a zhroutí se na tvrdou udusanou hlínu. Lucas se stočí do klubíčka. Na zádech mu silné a ostré drápy rozdrásají tričko na cáry a z jedné rány mu proudem začne téct temně rudá krev vonící po železu. Je jí příliš mnoho. Jako kdyby někdo pustil kohoutek a nechal krev volně téct.

   Chci na něj zavolat a běžet k němu, ale oni mi zablokují cestu a dotek jejich rukou na mé paži mi na ní vypálí otisky prstů. Nestihnu ani zaječet, když si periferním viděním všimnu ohně…

                                                                       ***

   „Vzbuď se!“ křičí na mě kdosi. „Sakra, vzbuď se, Mai!“

   Něco mě pleskne přes obličej. Srdce se mi rozbuší, jako kdyby dostalo zásah elektrickým proudem. Vyděšeně se vymrštím do sedu a lapám po dechu, v krku mám sucho jako na poušti. Genevieve sedí na posteli a z čela mi odhrnuje zpocené mokré vlasy, v očích nepopiratelný výraz hrůzy. Cítím, jak mi po zádech stékají pramínky potu a roztřeseně do plic naberu obrovskou zásobu vzduchu. Tak velkou, až se mi před očima objeví mžitky.

   „Třeští mi hlava!“ zaskučím jako poraněný pes a přitisknu si obě vlhké dlaně na čelo. Genevieve mě beze slova přikryje přikrývkou a když se chci znovu posadit, zaboří mě do postele.

   „Je ti dobře?“ vyhrkne starostlivě a podá mi sklenici vody. Vděčně si ji od ní vezmu a hltavě se napiju. „Co se stalo? Křičela jsi ze spánku. Vyděsilas mě.“

   Najednou se zacítím provinile a zamžourám na kamarádku přes rozsvícenou lampu na nočním stolku. Hodiny na budíku ukazují pět minut po druhé ráno. „Měla jsem noční můry. Několik. Promiň, že jsem tě probudila.“

   Gen si povzdechne, jako kdyby fakt, že je ve dvě hodiny ráno vzhůru, byl stejně obvyklý jako čištění zubů v koupelně. „Nemáš důvod se omlouvat. Co se ti zdálo?“

   Zarazím se. Něco v mé mysli spustí varovné červené světýlko a já si instinktivně uvědomím, že tohle není ta pravá chvíle na konverzaci o nočních můrách, které měly skoro za následek zástavu mého srdce. Proto jen potřesu hlavou a odložím prázdnou sklenici zpátky na stolek. Ani jsem si nevšimla, kdy jsem ji dopila.

   „O nic nejde. Byly to jen hlouposti a trochu mě vylekaly. Běž klidně spát, budu v pořádku. Navíc zhruba za čtyři hodiny vstáváme, Gen. Už tak jsme dnes ponocovaly dost dlouho.“

   Co se s námi stalo? Odkdy si lžeme?

   Gen ještě několik minut nerozhodně a znepokojeně postává u mé postele, ale nakonec s přáním dobré noci zapluje na druhou stranu místnosti a o patnáct minut později opět slyším tiché a pokojné oddechování.

   Závidím jí tu blaženou nevědomost. Ležím na zádech, zírám do tmy a přehrávám si v hlavě to, co jsem viděla. Páteří mi projede strach a pocit, jako kdyby mě někdo uvěznil v kádi plné ledu.

   Těsně před usnutím silně doufám v to, že se mýlím. Že moje domněnky nejsou správné a já najdu jiné, logičtější, rozumnější a daleko lepší vysvětlení. Ale sama moc dobře tuším, že to se nestane. Vím, co to bylo.

   Tohle už jsem jednou zažila. Jak to ale můžu vědět? A proč si to nepamatuju?