Kapitola pátá - Bram

Je vtipné na chvilku se zastavit a zamyslet nad tím, že tohle je teprve začátek cesty všech postav, a vědět přitom, kam přesně je další měsíce a roky zavedou... Docela silná nostalgie, která mi teď spolu s kávou dělá společnost 😏 A. G.

KAPITOLA PÁTÁ - BRAM

   Když opravím všechny prasklé trubky v koupelně profesorky Memberfallové, umyju podlahu v celé škole a promažu dveře od Maitina pokoje, jak mě o to požádala, vyčerpaně projdu Internát a ujistím se, že studenti jsou ve svých pokojích – což je povinnost, kterou díky Bohu musím dělat jen čas od času. Všechno je v pořádku, tudíž mi nic nebrání v tom, abych se vrátil do svého pokoje v prvním patře. Našlapuju zlehka, jak mě za ty roky naučila organizace.

   Odemknu, zabouchnu za sebou dveře a zamknu na dva západy. Stačí jeden pohled po místnosti a je mi stejně mizerně jako ráno. Tmavá dřevěná podlaha, postel potažená šedým prostěradlem s přikrývkou nedbale skopanou na stranu a dopitou lahví whisky ležící na polštáři. V pravém rohu je skříň na oblečení. To už dávno nevisí na šatních ramínkách, ale je bezstarostně pohozeno všude možně. Na pracovním stole je postaveno několik lahví rumu, vodky a tmavého piva.

   Otevřu okno, abych vyvětral alespoň část toho zatuchlého smradu, shodím ze sebe košili a otevřu jednu láhev piva. Na okamžik si vybavím Maitino plísnění ohledně alkoholu, ale vyženu to z hlavy a pořádně si loknu. Má nahořklou chuť připomínající spálený karamel a kakao. Lehnu si na neustlanou postel s jednou rukou pod hlavou a soudě podle procent alkoholu na etiketě doufám, že budu co nejdřív mimo.

   S rozostřeným viděním zašmátrám pod postelí po rádiu a zapnu ho, aniž by mě zajímalo, co je to za stanici. Právě hlásí počasí na tento týden. Jako kdyby mě sakra zajímalo, že bude zítra pršet. Kdyby se tenhle svět propadl do pekel, nemohlo by mi to být ukradený víc.

   Naliju do sebe pořádný doušek piva a málem se zalknu při té odporné chuti. Několik kapek mi steče po bradě na hruď. Pobaveně se zasměju a odfrknu si. Odložím láhev na zem a vratce se přidržím hran postele. S hlavou nakloněnou na stranu pozoruju podlahu. Nejspíš bych ji měl umýt. Kdyby sem přišel nějaký profesor, zhrozil by se k smrti.

   Jo, měl bych ji umýt… nebo dopít to pivo… Měl bych…

   „Pojď ke stolu, zlato!“ křikne na mě z kuchyně. Ozývá se odtamtud třískání s hrnci, klepání nože dopadajícího na prkýnko a hudba linoucí se z reproduktorů. Tipoval bych to na Mozarta. „Ta práce ti neuteče!“

   Upřu pohled na deseticentimetrový stoh dokumentů, které musím pečlivě roztřídit a projít, než se můžu věnovat čemukoliv jinému. Ten poslední pojednává o jakési vraždě v Iowě. Krátce se zamyslím a nakonec s úsměvem zaklapnu složku, zavřu za sebou dveře a tiše sejdu po točitých schodech do kuchyně.

   Lavinia právě servíruje jídlo na talíře. Italský salát s lososem. Mlčky se k ní připlížím, a když si jsem jistý, že mě nezpozorovala, kvapně ji popadnu a obejmu kolem pasu. Vyděšeně ucukne, ale sotva jí dojde, že to jsem já a ne nějaký vrah, bublavě se rozesměje a pleskne mě po ruce.

   „Mohla jsem ty talíře shodit na zem a rozbít!“ vyčte mi naoko a otočí se. S téměř zbožnou fascinací si prohlédnu její jemný, kulatý obličej, který rámují dlouhé tmavě rudé vlasy v prakticky dokonalých loknách sepnutých několika sponami a krásné modré oči připomínající hladinu oceánu.

   Pousměju se a upravím jí světle zelený svetřík přehozený přes černé šaty s bílým pruhem v pase. „Mělas to pod kontrolou.“

   Pochybovačně nakrčí obočí. „Myslíš?“

   „Jsem si jistý.“

   Ode dveří se ozve řinčení zvonku. Překvapeně se zadívám na svou zaskočenou manželku, ale ta stejně jako já nikoho nečeká. Pokrčím rameny a jdu otevřít. Jakmile zahlédnu na prahu našeho domu plešatou hlavu jejího otce, veškerá dobrá nálada ze mě vyprchá jako na zavolanou.

   Pokusím se ten uštvaný pohled zakrýt zdvořilým úsměvem a uhnu na stranu, aby mohl projít. „Dobrý den, pojďte dál.“

   „Otče!“ Lavinia upustí plátěnou utěrku a ztlumí hudbu. Najednou by se atmosféra v domě mohla krájet. „Nečekali jsme tě.“

   „To vidím,“ ucedí, Bůh ví proč rozezleně a svým tradičním kritickým okem měří ovoce a zeleninu nakrájenou v miskách, pečlivě očištěného lososa, hrnec s polévkou a krásně zařízenou kuchyni v letním stylu. „Můžu s tebou mluvit?“

   „Zrovna to není nejvhodnější doba. Vařím a…“

   „Hned!“

   Jde jasně vidět, že uvnitř Lavinie se odehrává válka a chaos, ale nakonec zmateně přikývne a neochotně kývne směrem k obývacímu pokoji. Napadne mě, že bych měl jít hlídat polévku, dokud nepřijde, ale nakonec se nenápadně připlížím k nedovřeným dveřím od místnosti a poslouchám. Koneckonců je to můj dům.

   Nejde nic slyšet – do doby, než se uvnitř začnou prudce zvedat hlasy obou dvou.

   „… legraci? Opravdu chceš tohle dělat do konce života pro toho budižkničemu?! Máš na víc! Pojď se mnou, když ti to pořád ještě nabízím.“

   „Nikam nejdu,“ prohlásí Lavinia tvrdohlavě a zasyčí. „Je to můj dům. Můj život. Můj manžel. Jsem dost stará, abych za sebe rozhodovala sama, a ty do toho už dávno nemáš co mluvit!“

   „Říkal jsem tvé matce, že jsi ztracený případ,“ prohlásí vztekle a až k mým uším dolehne rána, jak praštil rukou do konferenčního stolku. „Vážně ji chceš takhle zklamat?“

   „Zvolila jsem si v den svatby. Teď mi nezbývá, než tě požádat, abys odešel. Potřebuju se postarat o domácnost a nemám čas tu s tebou diskutovat nad takovými hloupostmi.“

   Několik vteřin po jejím prohlášení je ticho. Pak se hlas jejího otce o něco přiblíží a já radši couvnu ode dveří. Ještě zaslechnu poslední slova, která jí věnuje, než vyrazí z našeho domu jako rozzuřený býk. „Udělalas chybu. Ale rodina se o to postará.“

   Jakmile je bezpečně pryč, zamknu za ním. Lavinia tiše odkráčí do kuchyně, opět zesílí hudbu a mračí se na nakrájenou zeleninu, jako kdyby jí mrkev před ní právě usekla ruku. „Co se stalo?“

   Odpověď přijde okamžitě. „Nebudu o tom mluvit. Snad jsem ho viděla naposledy. My oba.“

   Klidně k ní přistoupím a položím jí ruku na rameno. Povzdechne si a věnuje mi polibek na koutek úst. „Promiň. Ale víš, že nesnáším, když sem chodí. Škoda, že jsme nepředstírali, že nejsme doma.“

   S trhnutím se probudím a vykřiknu. Tělo mám zbrocené horkým potem a vlasy úplně zmáčené. Celý se třesu jako při záchvatu zimnice. Okny proudí do místnosti ledový a čistý vzduch a kostel právě odbíjí osmou hodinu.

   Rozladěně si setřu kapky potu z čela a opřu se o zeď. Láhev pořád leží na zemi. Vyklopím do sebe zbytek a zívnu. Když se pokusím postavit, omylem zakopnu o tašku s nářadím povalující se na podlaze a svalím se na zem. Několik minut tam zůstanu nehybně ležet. Komukoliv bych se mohl zdát jako opilá mrtvola.

   Ona, pomyslím si zamlženě. Zase se mi zdálo o ní. Kdy ty noční můry konečně přestanou? Kdy ji přestanu slyšet v hlavě jako ozvěnu svých vlastních myšlenek? A její otec… ten zatracený zmetek, který ji do všeho navezl! To kvůli němu se z ní stala taková bezpáteřní mrcha! Jak jsem to mohl nevidět?

   Vyštrachám se na nohy, hodím na sebe bundu, a co nejopatrněji vyklopýtám z pokoje. Ani nevím, kam mě nohy nesou, dokud nedojdu k východu ze školy. Chvíli zírám na kliku a nakonec si řeknu, že nemám co ztratit.

   S několika papírovými bankovkami v kapse od kalhot se pustím z příjezdové cesty hrbolatým kopcem dolů do městečka, kde mají daleko lepší chlast než já.

                                                                          ***

  

 Bertova hospoda si hoví na samém konci Thief Valley. Je pohodlná, často narvaná podobnými opilci jako jsem já, ale výhodou je ta zásoba alkoholu, který mě vždycky dokonale otupí. Rozrazím dřevěné dveře, vejdu dovnitř a zamířím ke svému obvyklému místu – stolu pro dva v rohu místnosti, odkud se dá perfektně vyhlížet na okolí a mít přehled o veškerém dění.

   Bert, padesátiletý hospodský se středně dlouhými šedivými vlasy, huňatou bradkou a čokoládově hnědýma očima, se neobtěžuje s klasickými naučenými formalitami a jednoduše mi na stůl položí půllitr světlého ležáku.

   „Nic silnějšího nemáš?“

   „Nic silnějšího bys v tomhle stavu pít ani neměl,“ podotkne a připomene mi tak mého mrtvého otce. Taky se vždycky přehnaně staral o ostatní - a kam ho to dostalo?

   Zhluboka se napiju. Pořád si pamatuju její jméno, pořád si pamatuju všechno, co se před třemi lety i během nich událo. Zvednu sklenici do výšky svých očí a všimnu si, že Bert nesouhlasně vrtí hlavou. Napadne mě, že je hlupák. Starám se mu o živobytí zatěžováním svých ledvin. Měl by mi spíš děkovat.

   Jakýsi chlap tři stoly ode mě připoutá mou pozornost svými řečmi. Řekl bych, že taky začíná být v náladě. Těžko odhadnout, jestli je na tom líp nebo hůř, než jeho společník. „Slyšels to? Prý umřela nějaká rodina tady v Kalifornii. Řeknu ti, chlape, ještě že jsem tu tak často zalezlý. Tady mě aspoň neodkrouhnou.“

   Zamračím se a natočím hlavu jejich směrem. Vypadá to bohužel, že už nic dalšího nezmíní. Jeho společník se začne bavit o fotbalu a tím vše ostatní zastíní. Ještě dvě hodiny poslouchám, liju do sebe jeden litr za druhým a přitom zvažuju, kolik toho ještě můžu vypít, než budu riskovat otravu alkoholem, když si ke mně kdosi přisedne.

   Zamžikám a zaostřím pohled. Jde to ztěžka. Lucas.

   O toho jsem tu opravdu stál. „Co tu děláš?“

   „Hledal jsem tě.“

   „Proč?“

   „Už jsi o tom slyšel?“ vyštěkne nepřiměřeně, a když se po něm chlapi vedle nás ohlédnou, ztiší o oktávu hlas. „Lidé pořád umírají. A co děláš ty? Sedíš tu, chlastáš a upíjíš se k smrti, místo toho abys pracoval na svém úkolu, Brame.“

   S nezájmem vepsaným v obličeji pokrčím rameny a hodím do sebe panáka vodky, který mi před pár minutami přistál na stole a já ještě neměl čas ho zpracovat. „To, co dělám, je moje věc. A navíc tu sakra seš ty. Proč bych se měl starat, do prdele?“

   „Protože pracuješ pro náš cech!“ zasyčí vztekle a v té chvíli, kdy se ke mně výhružně naklání, skoro nejde rozpoznat jedenáctiletý věkový rozdíl mezi námi.

   Bert zaregistruje začátek nepokojů u našeho stolu a je připravený kdykoliv zakročit. „Bylo nás přes osm set, teď zbylo kolem tří stovek. Každým dnem náš počet klesá. Poslali tě sem za určitým cílem. Zjistil jsi něco o těch hrobkách? Osmodion říkal, že od doby, kdy jsi naposledy poslal zprávu, uběhly skoro dva měsíce. Co tady teda děláš? Zjišťuješ, z čeho se skládá chlast?“

   Ano, a jde mi to kurva dobře.

   Zamyslím se, než odpovím. Aha. Už vím, o čem mluví. „Nezjistil jsem skoro nic. Možná tu ani nejsou. A pokud ano, jsou zatraceně dobře schované.“

   „Musí tu být,“ odporuje Lucas a poklepe prsty netrpělivě o desku dokonale vydrhnutého stolu. „Neposílal by sem dva Hraničáře, kdyby to město nebylo důležité. Jsou tu. I když netuším, proč zrovna tady. Musíme to nebezpečí odstranit, než ty Skřínky někdo najde. Víš, co by to udělalo tomuhle městu? A co by to způsobilo ve světě?“

   Poprvé po dlouhé době se na něj podívám. Už dávno jsem ztratil všechny své cíle. Najít starověké hrobky pod tímhle městem a nebezpečí, které obsahují, patří k nim. Možná kdyby to nebylo tak obtížné a na škále od jedničky do desítky daleko za patnáctkou, pracoval bych na tom víc.

   Odfrknu si a rozhodnu se říct aspoň trochu pravdy, ač neochotně. Mnohem víc by mi vyhovovalo dělat, že vím míň, než vím. Heh. To byla dobrá kombinace. „Právě pracuju na zjištění lokace. Pod městečkem je rozsáhlá síť tunelů a podzemních chodeb, ale první musím vyřešit mapu. Takže jestli si myslíš, že na svý poslání úplně kašlu, seš vedle.“

   Lucas zatne zuby a přikývne. Vidím, jak se snaží ovládat. Vždycky to byl strašně pečlivý člověk. K mé občasné nechuti. „Podívej, chápu, že ses nejspíš pořád nedostal přes tu rodinnou záležitost, ale svoji práci si musíme plnit bezchybně. Nebo budou následky.“

   Přimhouřím oči a vrhnu po něm vražedný pohled. Alkoholem zamlžená mysl mi nebrání ve vytažení nože z opasku. „Už nikdy nezmiňuj minulost – ne moji. Je ti to jasné? Berte, přines mi účet. Dneska odcházím dřív.“

                                                                            ***

   Zrovna se vracím tou nejkratší cestou do Internátu, když pár bloků od sebe zaslechnu hlasitý, ale tlumený výkřik. Bez ohledu na míru své opilosti se rozběhnu daným směrem. Běžím nakřivo a připadá mi, že mi v žaludku šplouchá oceán zvratků a chystá se příliv, přesto nezastavuju. Když doběhnu za roh, nikdo tam není. Ať mhouřím oči do tmy sebevíc, po křiku ani jeho majiteli nezůstala jediná stopa.

   Na chvíli zadržím dech a rozhlédnu se kolem. Ocitl jsem se v ulici Svatého Bartoloměje, pojmenované po zakladateli místní poštovní ústředny. Kromě řadových domů a pečlivě udržovaného chodníku z kočičích hlav nevidím nic podezřelého.

   Přesně to mi proletí hlavou v okamžiku, kdy se pár metrů za mnou rozlehne ten samý křik. Úpěnlivý, naříkavý jekot plný děsu, strachu a utrpení. Otáčím se kolem své osy jako idiot a věnuju veškerou pozornost zvukům okolí.

   Potřetí se křik ozve dvě ulice od místa, kde stojím. Počtvrté je tak blízko, že mi prakticky řinčí u ucha, ale nikde kolem nic není. Zrovna si začínám připadat jako idiot a plánuju se co nejrychleji vrátit na správnou cestu, která mě zavede do školy a teplé postele, když něco znovu uslyším. Tentokrát to není křik ani jekot, nýbrž smích. Hlasitý, skoro hysterický a famózně pobavený smích nějaké ženy.

   V ten moment mi je jasné, že ten smích znám. Stejně jako rytmus lehkých kroků našlapujících jen kousek ode mě.

   Otočím se na patě a je to tam, pár metrů přede mnou. Baterka vydávající tmavě žluté světlo zářící do potemnělé oblohy. Ani mě nenapadne, že to může být léčka; jednoduše k ní zamířím a na zemi najdu ležet čistý bílý papír převázaný zelenou stužkou a malou obálku stejné barvy. Se zlověstnou předtuchou první odstraním stužku a rozložený papír přistavím k rozsvícené baterce s vědomím, že to tu někdo nechal přichystané přímo pro mě.

   Po přečtení zprávy si připadám zase střízlivý.

Přestaň mě hledat. Už jsi nade mnou vynesl rozsudek a já se mu podřídila. Nejsi tak dobrý jako já. Protože jsem vždycky o deset kroků před tebou. V obálce najdeš ukázku toho, čím jsem se kvůli tobě stala. Přestaň a přestanu i já.

   Bez dechu popadnu obálku do roztřesených rukou, roztrhnu ji a do klína mi přitom vypadnou dvě fotografie. Na obou jsou mrtvoly. James Horton a Wesley Martin. Dva detektivové, které jsem si najal, aby ji našli a nenechali se chytit. Oba mají brutálně podříznuté krky a probodnuté ruce, v očích zděšený výraz.

   Pod jednou fotkou je krátký text. Nastavím ho k baterce a přečtu. Všechny moje naděje, že to není pravda, pohasnou stejně rychle jako sfouknutá svíčka.

Kolik dalších jich ještě pošleš? – L

   Vrátila se. Nenašel jsem ji a přitom mi byla neustále za zády. Dost blízko, aby měla o všem přehled a dost daleko, abych ji nezaznamenal. Je tady.