Kapitola sedmá - Genevieve

KAPITOLA SEDMÁ - GENEVIEVE

  Následující hodiny uběhnou jako voda. Zatímco ve Finštině dostaneme za úkol prostudovat prvních dvacet stránek z pěti set do další hodiny a já si už teď představuju ten horor, co mě čeká, v Geografii probíráme Argentinu, její zalidnění, školství, zdravotnictví a spoustu dalších věcí, které se dokonale pletou s ostatními státy. Profesorka Jamiová je bohužel natolik nudná a nabručená, že i z obyčejného výkladu, jindy možná i zajímavého, dovede vytvořit něco, co se zkrátka a jednoduše poslouchat vůbec nedá. Skoro abych si zarazila sirky do očí, abych je udržela otevřené po tu nezbytně nutnou dobu.

   Nikdy jsem ji neměla ráda. Ona nikdy neměla ráda mě. Bylo to vzájemné a očividně to vzájemné nadále zůstává. Vrhá po mně přimhouřené pohledy, které jasně vypovídají o tom, jak ráda by mě vykuchala na místě tupým kuchyňským nožem na máslo, aby to utrpení trvalo déle, nebo aspoň nechala po škole.

   Její hodinu přežijeme hravě. A když o půl čtvrté skončí hodina Literatury, skoro nadskakuju nadšením. Stačí, aby vás někdo na půl roku odloučil od studia proti vaší vůli, a těžko si pak zvykáte na novou denní rutinu.

   Maite mě doprovodí do přízemí, kde má ten cvokař kancelář, a povzdechne si. Znám to. Je to povzdech typu zase-musím-jít-mezi-ty-pitomce-sama. Ani netuší, jak ráda bych si s ní vyměnila místo.

   „Zvládneš to?“

   Na chvilku se zamyslím a nakloním hlavu na stranu. Vážně nad jejím dotazem zauvažuju. Zvládnu to? Zvládnu udělat to, co musím? Nejsem pyšná na způsob, jakým jsem si objednala jízdenku z toho blázince, a doteď nechápu, proč je to tak důležité, ale dnes se toho konečně zbavím. Udělám, co musím, koneckonců – nic jiného po mně ani nechtěl. „Jo, jasně. Klidně už běž. Já si stejně ještě odskočím, Mai.“

   Trochu nepřesvědčeně přikývne a mlčky mě obejme kolem ramen, než se s vřelým úsměvem rozběhne po schodech do učebny Angličtiny. Nejen že se těší na hodinu s profesorkou Fairovou, zástupkyní ředitele a velice přátelskou blondýnkou s pečlivě nabarvenými šedými pramínky a světle hnědýma očima, ale také to je jediný člověk hned po ní a profesorce Memberfallové, který je takový blázen do angličtiny a knih. V Literatuře na ni nikdy nesmím skoro promluvit, poněvadž začne vrčet a štěkne po mně, abych jí nerušila signál.

   Pousměju se a rozhlédnu kolem. Maite už je opravdu pryč a kolem procházejí jen studenti pospíchající na hodinu. Spěšně se tedy vydám směrem k našemu pokoji a sotva o dvě minuty později překročím práh místnosti. Zabouchnu za sebou dveře a pro jistotu je zapřu židlí. Posledních pár týdnů trpím stihomanem. V tom měla máma pravdu. Ale vždy se mi to vyplatilo.

   Zadýchaně se svezu na zem a otevřu kufr. Ledabyle odstrčím na stranu pár kousků oblečení a knížky – obojí mi sem nechali dovést rodiče, asi jediná věc, za kterou bych jim poděkovala, kdybych se k tomu dokázala snížit – a šátrám po dně zavazadla, dokud moje ruce nenarazí na tenkou a jemnou bílou obálku. S úlevou si ji přitisknu na hruď a schovám pod tenký svetr. Nervozitou téměř zapomenu zamknout pokoj, a jakmile dorazím ke dveřím od kanceláře školního poradce, srdce mi bije jako splašené.

   Třikrát zaklepu a čekám na vyzvání. Mezitím se mi v hlavě vybaví vzpomínka na ústav. Na to s čím jsem musela souhlasit…

 

   Posadím se na okenní parapet, opřu se hlavou o skleněnou výplň a vyhlížím ven. Nevidím nic neobvyklého. Nic co bych neviděla už včera, před týdnem nebo před měsícem. Nemůžu uvěřit, že je to už tolik měsíců, co jsem tu zavřená jako vězeň a jediné, co chybí, je svěrací kazajka. Nedělej si marné naděje a iluze, poví mi sarkastický hlásek uvnitř mé hlavy, třeba si to nechávají jako moment překvapení.

   Sama nad sebou opovržlivě zavrtím hlavou a povzdechnu si. Zadívám se přes okno na oblohu. Připomíná šedé plátno. Sleduju, jak se větve stromů ohýbají v silných poryvech větru a přeju si tam být a cítit to na vlastní kůži. Nechci být jen mizerným pozorovatelem.

   Najednou se ode dveří ozve otáčení klíče v zámku a dovnitř napochoduje Jones, můj psychiatr a nechtěný každodenní společník. Ze začátku jsem se snažila odhadnout, kolik mu může být let, ale nakonec mi nezbývalo než se spokojit s číslem čtyřicet pět. Zajímalo by mě, jestli ví, jak moc ho nenávidím. Jak moc si přeju zlomit mu nos za ty jeho každodenní filosofické řeči bez pointy a doslovné mučení, o němž nikdo mimo ústav nic netuší.

   „Dobrý den, Genevieve,“ prohlásí na úvod falešným přátelským tónem a posadí se na židli zastrčenou do rohu. „Jak ses vyspala?“

   Ignoruju ho a místo toho si představuju jiskřivě modrý oceán a nepředvídatelné vlny blížící se k písčitému břehu. Přestavuju si, jak sedím na pláži a nechávám si nohy omývat chladnou ledovou vodou. Jak skáču do vody a jásám radostí, kolem mě jen svoboda a radost…

   „Odpovíš mi, prosím?“

   Otráveně si povzdechnu a uvědomím si, že mých pár vteřin snění právě skončilo. „Jak myslíte? Úplně báječně. Až na to, že mám záda otlačená od železných pružin, třeští mi hlava každých pár minut a vy tu relativně dost překážíte, jsem se vyspala úžasně. Super kobka.“

   Jones zaznamená ironii v mém hlase – musel by to být hluchý idiot, kdyby ne – a povzdechne si. Všimnu si, že si s sebou do cely přinesl hrnek kouřící kávy. To se někdo má, pomyslím si znechuceně a prakticky ihned si vzpomenu na ty úžasné čaje, které mi vždycky vařil Marcus, když jsem se u něj zastavila na konzultaci nebo jen kousek řeči. To mě donutí postrádat Internát ještě víc a cítím, jak mi oči instinktivně vlhnou.

   „Tvůj přístup nedělá tato sezení o nic jednodušší.“

   „Zamýšlíte se nad mým přístupem, ale nad tím svým ne? Co jste to za namyšleného pitomce? Máte snad za to, že jenom takoví studovaní psychoanalytici a vědci jako vy můžou porozumět lidskému mozku? No jestli ano, hádejte co. U mě to nefunguje. A ani nebude. Můžete vypadnout. Nestojím o to, abyste mi zase vykládal, že jsem blázen. Mám toho dost, chci jenom vypadnout.“

   Chvíli je ticho. Skoro už marně začínám doufat, že pochopil moje rozpoložení a výhružku vloženou mezi řádky a odejde, ale to jsem se sakra spletla. Koutkem oka po něm zašilhám. Sedí na židli s rukama složenýma v klíně, papíry ve složce na poznámky třímá v rukou a zaujatě mě pozoruje. Jako kdybych si už tak nepřipadala dost jako pokusný králík.

   „Řekni mi něco,“ poví mi Jones a zkouší si hrát na toho hodného policajta. Zahlédnu jakýsi matný černý flek a pořádně se zadívám na psychiatrovo předloktí – na zápěstí má vytetovaný nějaký znak – dvě modlící se ruce směřující k obloze. Ruce jsou ale proťaté oštěpem. Na druhé ruce má velký vytetovaný zelený kříž. Někdo by mu měl říct, že tohle teď rozhodně není in. „Pořád vidíš ty přeludy, nebo ne? Stále máš ty halucinace, anebo prášky zabírají?“

   Usměju se. Nejenom, že si mě takhle zkouší a čeká, jestli testem projdu nebo ne, ale směšné na tom celém je, že ani nemá ponětí o skutečnosti. Žádný prášek jsem v tomhle blázinci nespolkla, k tomu by mě nedonutili ani přes mou mrtvolu. Zatím mi vždy vyšlo, že jsem inteligentně předstírala polykání a jakmile odešli, vyplivla jsem prášek zpod jazyka a rozdupala ho na prach, který jsem následně roznesla po celé kobce. Ještě že jsou tak maličké, pomyslím si.

   Úsměv mi ale rychle ztuhne na rtech, když za Jonesem zahlédnu postavu nějaké černovlasé ženy, kterou poslední dobou vídám často. Z očí jí stékají třpytivé černé slzy. Vím, co bych slyšela, kdybych pozorně poslouchala: „Pomoz mu.“ Jediná dvě slova, která mi kdy řekla. Polije mě studený pot a víc než jindy se snažím tvářit, jako kdyby se nic nedělo. Jako kdyby za cvokařem právě nestála neznámá žena, kterou on nevidí. Jako kdyby mi k smrti nenaháněla hrůzu při každém setkání s ní.

   „Halucinace už nemám,“ plivnu po něm pohrdavou odpověď a raději se opět zadívám z okna. „Proto jsem si podala žádost na opětovné zvážení, jestli můžu jít konečně domů. Ale evidentně to nikoho nezajímá, protože je to už sakra dlouho.“

   „Opravdu si myslíš, že jsi na tom dostatečně dobře, aby ses mohla vrátit do normálního života?“

   Probodnu ho vražedným pohledem. Mít po ruce sekyru, bylo by to vyřešeno během mrknutí oka. „Nemyslím si, že to nezvládnu. Jenom se chci vrátit do Internátu.“

   Několik minut je ticho a zrovna když si začínám myslet, že opravdu konečně odejde s nepořízenou, Jones se najednou prudce napřímí na židli a ostře se nadechne. „Znáš se se školním výchovným poradcem, který je v Internátu zaměstnaný?“

   „Ne,“ odfrknu si a opřu se čelem o studené sklo. „Nikdy jsem k němu nechodila a navíc skončil dva měsíce před tím, než jsem odešla já. Na jeho místo nastoupil někdo jiný. To si aspoň myslím, ale kdo ví, můžu mít zastaralé informace.“

   „Takže jeho jméno neznáš?“

   „Ne.“

   Poté ho opět začnu ignorovat a on nakonec odejde. Co nečekám však je, že se asi o tři hodiny nato vrátí znovu a jeho odhodlaný výraz mě z nějakého nepochopitelného důvodu zmrazí na místě.

   „Dneska jsi zmínila, že sis podala žádost na zvážení tvého odchodu z léčebny. Počítám, že pořád ještě chceš odejít.“

   Probodnu ho jízlivým pohledem a mlčky čekám, co z něj vypadne tentokrát. Jeho odpověď mě ale šokuje až do morku kostí. „Co bys řekla na to, kdybych ti nabídl poměrně výhodnou dohodu, díky které se odsud dostaneš?“

   Zpočátku mám za to, že si ze mě tropí blázny, ale když se nezačne smát, vytřeštím na něj překvapeně oči a nezmůžu se na nic jiného než: „Cože?“

   Přikývne. Vypadá nadmíru spokojeně sám se sebou. „Slyšelas dobře. Dejme tomu, že bych ti dal něco, co v Internátu doručíš školnímu poradci. Tomu novému, kterého neznáš. Není totiž zrovna moc způsobů, jak by se to mohlo dostat k adresátovi. Pokud budeš souhlasit, můžu zařídit, aby tě odsud do dvou, maximálně tří týdnů propustili. Co ty na to? Dohodneme se?“

 

   Urychleně vzpomínku utnu a potřepu hlavou. Rázně zaklepu na dveře od kanceláře a čekám na vyzvání. Obálka mě na prsou tíží jako rozžhavený kámen. „Dále!“

   Opatrně otevřu, nakouknu dovnitř a zůstanu stát na prahu. Čekala jsem nějakého starouše s půlročním vousem, zubní protézou a tlustými brýlemi. Ne šedovlasého, přibližně sedmačtyřicetiletého muže s dvoudenním strništěm a s ne zrovna sportovní postavou, což rozhodně nejde zakrýt ve volné černočervené košili s dlouhými rukávy vyhrnutými k loktům a s ohrnutým límcem. Pár pramínků rovných šedých vlasů mu spadá do očí. A právě ty mě zarazí snad nejvíc. Ne ten inteligentní vzhled, ale černé oči – tak tmavé, že mi zpočátku dělá silné potíže se do nich vůbec zadívat. Jakmile mě přejede rychlým a zběžným pohledem, odloží brýle s černými obroučky stranou a pousměje se. Má zářivě bílé zuby, jako ti hollywoodští herci. Že mě to překvapuje. Určitě používá něco na bělení. Jeho úsměv mi však připadá podivně… špatný. To znepokojení, co právě cítím, nejde přehlédnout. Možná to má co dělat s faktem, že se evidentně zná s Jonesem.

   „Ahoj. Ty musíš být Genevieve Westwoodová,“ podotkne hned na úvod a když mu věnuju zvědavý a nechápavý pohled částečně související s tím, že přesně s ním budu muset probírat osobní záležitosti, pokračuje. „Byl za mnou Marcus a upozornil mě na to, že se tu zastavíš. Já jsem Lee. Lee Firvon. To jen pro případ, že bys neznala moje jméno. I když ho určitě znáš, protože je napsané na dveřích. Posaď se tady, prosím.“

   Na žádné dveře jsem se moc nedívala, ale poslechnu ho. Zatímco on ještě vypisuje jakési dokumenty, já nenápadně pokukuju po jeho kanceláři. Dvakrát nebo třikrát jsem tu už byla v době, kdy tu vládl bývalý poradce, ale na rozdíl od minulého roku se místnost zdá útulnější a zvláštně záhadnější. Jako kdyby se tu soustředil klid a ticho ze všech koutů světa, a proto zůstanu sedět jako zařezaná. Uprostřed místnosti je pracovní dřevěný stůl zahlcený různými dokumenty a papíry seřazenými do úhledných a systematických komínků. Po levé i pravé straně si všimnu polic až po strop naplněných knihami nejrůznějších rozměrů a vazeb a na stěnách také visí překvapivě krásné obrazy přírody. Nad dveře psycholog umístil docela povedený kalendář s různými obrazy zvířat – možná to má uklidňovat - a po pravé straně zdi kanceláře je zavěšená magnetická tabule s barevnými poznámkami a časovým plánem. Ten chlap musí být strašný perfekcionista.

   Jeho hlas mě donutí sebou škubnout a poskočit na židli aspoň o třicet centimetrů. „Je to tu hezké, viď? Molly, ta příjemná kuchařka a vedoucí bistra, mi to tu pomohla zařídit. Sám bych to tak rychle asi nezvládl.“

   Usměju se při vzpomínce na Molly, vždy ochotnou pomoct i za cenu, že ji to něco bude stát. „Máte pravdu. Je to tu hezké. Líbí se mi ten kalendář.“

   Sakra, napomenu se v duchu ihned a mám sto chutí vrazit si pohlavek. Copak jsem to musela říct nahlas? On se ale jen potěšeně usměje a nakloní hlavu na stranu, jako kdyby nás srovnával. Potěší mě, že přejde rovnou k věci. „Z Marcusova vyprávění jsem pochopil, že jsi půl roku byla v psychiatrické léčebně. Pověz, proč ses tam v první řadě vůbec dostala?“

   Zamračím se a očima zkoumám dřevěnou plovoucí podlahu. On to ví, ozve se nenapravitelný hlásek zastrčený kdesi v mém povědomí. Ví to a chce, abys mu to sama řekla. Ale dej si pozor na jazyk. Zná se s Jonesem. S tím mužem, který ti pravidelně ubližoval.

   Potřepu hlavou. „Neměla jsem tam být. Nepatřila jsem tam.“

   Firvon nesouhlasně zavrtí hlavou. „Na to jsem se neptal.“

   Povzdechnu si. „Umřel mi bratr.“

   „Jak?“

   „Autonehoda. Byl na místě mrtvý.“

   „A nic jiného se nestalo? Chceš říct, že tě poslali do léčebny jenom kvůli smrti blízkého člověka?“

   Pokud je to vůbec možné, tak se zamračím ještě víc a kývnu hlavou ke složce s mým jménem napsaným velkými černými tiskacími písmeny. Nelíbí se mi ta hra, o kterou se pokouší. „Všechny informace máte. Byla jsem tam, všichni mě měli a mají za blázna, brala jsem předepsané léky, chodila na sezení, vymýtili ze mě ďábla a pustili ven. Myslím, že číst umíte, tak proč si to neprostudujete? To jste na to ještě neměl čas?“

   Firvon si přejede jazykem přes rty a zkoumá mě tmavýma očima. Nelíbí se mi to. Jako kdyby mi po kůži lezli hadi. „Měl jsem času dost a o tvé… situaci vím. Jenže mě ani tak nezajímají slova tvého psychiatra jako tvá vlastní. Nezajímají mě diagnózy, které stanovil. Chci znát tvůj pohled na věc, tvůj směr myšlenek a tvoje pocity.“

   Nevěřícně zamrkám, zabořím se do čalouněné židle a založím si ruce na prsou. Jeho hlas se zdá upřímný a nevypadá to, jako kdyby za tím bylo něco víc. Ale copak můžu říct pravdu? Je to psycholog, nezáleží na tom, jak zní jeho oficiální titul. Má blízko k profesorům a hlavně řediteli. Kdyby se doslechl, že jsem tomuhle člověku vyprávěla o tom, že ani jeden z mých přeludů nezmizel, mohla bych se rovnou rozloučit s normálním životem a vrátit se zpátky. A to nesmím. Už tak jsem za to zaplatila dost velkou cenu. Kdokoliv jiný by možná měl za to, že předat obálku z ruky do ruky výměnou za svobodu bude hračka, ale už od chvíle, kdy mi to Jones navrhl, jsem jasně viděla, že na tom něco zkrátka nesedí.

   Nehledě na to, že se znají. Tohle může být klidně taktika. Odevzdám obálku, ale prořeknu se a Firvon mě pošle okamžitě zpátky. Nemůžu mu věřit. Nemůžu věřit skoro nikomu.

   Firvon nakloní hlavu na stranu a jeho další slova potvrdí, že je dobrý ve čtení myšlenek. „Nech mě hádat. Říkáš si, proč bys pro všechno na světě měla mluvit o něčem tak osobním s úplně neznámým člověkem. Protože v případě, že bys mi, čistě hypoteticky, prozradila, že máš stále halucinace a vidíš neexistující lidi, okamžitě poběžím za Marcusem a vyklopím mu to, čímž poruším zásadní pravidlo utajení informací mezi doktorem a pacientem.“

   Dobře. Teď když to tak shrnul, si připadnu trochu jako idiot, že mě to vůbec napadlo. Ale přesto… Něco v jeho hlase, způsobu, jakým se na mě dívá… nemám z toho dobrý pocit. Ostražitost nemizí.

   „Nevěříš mi. Nevěříš nikomu,“ pokračuje rádoby klidným hlasem a natáhne se, aby mohl otevřít okno dokořán. Ovane mě studený a čerstvý vánek a náhodou znovu zahlédnu tetování na psychologově levém zápěstí. Zarazí mě to, ale dřív než si ho stihnu prohlédnout, Firvon se pohne. „Ne že bych to nechápal. Tak začněme něčím jednoduchým. Pověz mi o svých rodičích, o rodině a přátelích.“

   Pohrdavě nadzvednu obočí. „A to má být podle vás jednoduché?“

   „Mám zkušenosti s tím, že rodina opravdu není tak komplikovaná, jak si jeden může myslet. Jen se taková zdá. Záleží, z jakého pohledu na ni nahlížíš.“

   „Dobře, v tom případě to bude krátké, výstižné a jednoduché – přesně jak chcete. Zavřeli mě do blázince, nevěřili mi, odmítali poslouchat. Nenávidím je a vždycky budu. Pokud to nebude otázka života či smrti, už nikdy s nimi nechci mluvit ani je vidět. Postupem času mi dochází, že to jediné co nás drželo všechny pohromadě, byla přetvářka a Grant.“

   Mlčí a mně to leze na nervy. Tohle mlčení znám. „Vím moc dobře, co si myslíte. Že jsem obyčejná puberťačka, která se zbláznila žalem, a která reaguje impulsivně. Možná máte i za to, že to byl způsob, jak na sebe upoutat pozornost, protože tímhle evidentně trpím taky. Myslíte si, že nechápu, proč to rodiče udělali. Ale to se pletete. Chápu to. Nevěděli si rady. A přesně o to jde. Neposlouchali. Nikdy, když jsem to potřebovala, prostě pořádně neposlouchali. Jenom proto, že jejich skutky lidi chápou, to ještě neznamená, že jsou odpustitelné.“

   Firvon to nijak nekomentuje a nevyvrací, místo toho to ignoruje a vybídne mě, abych mu pověděla o přátelích. Pomyslím si, že tohle bude hodně krátké. Přesto mi však něco vrtá hlavou. „Nebudete si to zapisovat?“

   „Copak jsi u výslechu?“ podiví se a s úsměvem mě vybídne, abych začala. A tak to udělám. Sice mluvím na přeskáčku, zamotávám se do toho a spoustu věcí mu odmítám povědět, ale vypadá to, že mi rozumí a nehodlá mě k ničemu tlačit. Nebo to minimálně předstírá.

   Vyprávím mu o Maite a našem dlouholetém přátelství, které mě udržuje na nohách, o Lucasovi a o mých bývalých kamarádkách. Vyptává se na mé plány do budoucna, na zájmy a já se trochu uvolním. Jakmile narazíme opět na téma Grant, odmítám mluvit s dost jasnou vzpomínkou starou tři měsíce. S nikým o mně nemluv, sestřičko. S nikým. Nechci, aby o tom věděli, řekl mi tehdy. A i když je mrtvý, já jeho přání budu respektovat.

   Po celou dobu naší konzultace mi však vzadu v hlavě bliká červený výstražný majáček. Na tom muži je něco špatně. Netuším, čím to je, ale instinkt mě ještě nikdy nezklamal.

   Proto se rozhodnu, že obálku mu předávat nebudu. Ještě ne.