Kapitola šestá - Genevieve

KAPITOLA ŠESTÁ - GENEVIEVE

   Když se na druhý den probudím, trhnu sebou a rozespale si protřu oči. Budík na mém nočním stolku ukazuje 5:36. Vstávat a chystat se na vyučování budu až za hodinu, ne-li později. Spokojeně se protáhnu a znovu zabořím hlavu do polštáře. Na stropě nad mou postelí je ta samá prasklina, která tu byla minulý rok. Rozšiřuje se, čím jsme starší a dospělejší.

   5:38. Šest měsíců jsem musela vstávat přibližně v tuto dobu, protože se podávaly léky. Léky, které mi měly pomoci v sebeovládání a ztrátě halucinací. Ptala jsem se psychiatra, jak mi asi pomůžou vypořádat se s žalem, jenž uvnitř mě rostl den co den, ale na tohle a mnoho podobných otázek neměl odpověď. Nedokázal mi pravdivě a upřímně odpovědět na žádnou otázku, na které opravdu záleželo.

   Vybavím si, jak bylo strašné vídat ty lidi po bratrově smrti. A o kolik horší a nesnesitelnější to začalo být v léčebně. Jako by přicházelo více přízraků s dalšími a dalšími vlnami bolesti. Jako kdyby si razili cestu skrze mou rozlámanou duši, jen aby je někdo spatřil. Aby je někdo slyšel. Aby nebyli zapomenuti, ne úplně.

   Otočím se ke zdi a zavřu oči. Snažím se nemyslet na léčebnu, opravdu silně se snažím. Ale už předevčírem v autě mi bylo jasné, že nikdy nezapomenu na to, co mi provedli a na to, co jsem musela udělat pro svůj odchod. Na všechny ty odpornosti, kterými jsem si musela projít. Všimla jsem si, jak Maite zarazilo, že jí nechci o pobytu tam nic povědět. Z pocitu, že před ní skrývám tak podstatnou část své osobnosti, mi je i teď špatně, ale jakmile přejde to nejhorší a já budu schopná o tom bez zadrhávání mluvit, s jistotou bude moje nejlepší kamarádka tou první osobou, která se to dozví. První a nejspíš poslední.

   Jenomže do té doby bude muset uplynout ještě hodně času.

   Vtom se zaposlouchám a uvědomím si, že neslyším Maino klidné oddechování.

   Ohlédnu se. Sedí u okna, rukama si objímá skrčená kolena a opřená o stěnu vyhlíží z okna do tmy. Přikrývku má zlehka přehozenou přes ramena. Vedle ní na posteli leží poznámkový notes s propiskou, ale Maite se nehýbe, jen sleduje noční oblohu za oknem. Možná hledá inspiraci. Odjakživa měla jediná dvě přání: zařídit si rodinu a stát se uznávanou spisovatelkou. Ale pravděpodobně je problém v něčem jiném.

   Ať se mezi ní a Camdenem stalo cokoliv, zjevně jí to nedá ani spát. To si alespoň myslím. Můžu se ale mýlit. Koneckonců, nebyla jsem tady půl roku. Sama dobře vím, co všechno se za takovou dobu může stát.

   Mlčky odkopnu přikrývku na konec postele, přejdu k druhé matraci a posadím se vedle Maite. Soudě podle jejího klidného a nepřekvapeného pohledu si musela přesně všimnout momentu, kdy jsem se probudila. Odjakživa si všímala detailů víc, než kdokoliv jiný. „Jsi v pořádku? Proč nespíš?“

   „Proč nespíš ty?“ opáčí se smutným povzdechem a poškrábá se na zátylku hlavy.

   „Já se ptala první.“

   Chvíli je ticho. Potom, po vnitřním boji, nakonec tichounce odpoví. „Nemůžu spát. Budím se každé dvě hodiny. Nemá smysl ležet v posteli a říkat si, že to přejde a já usnu. Vím, že ne.“

   „Jak dlouho to trvá?“ zeptám se starostlivě a přisednu si o něco blíž. Vypadá tak křehce, jako kdyby se každou vteřinou mohla rozsypat. Možná se to i stalo a já to prospala. Okamžitě pocítím výčitky svědomí, poněvadž jsem tady pro ni nebyla.

   Pokrčí rameny, jako kdyby to nebyla žádná velká věda, ale z výrazů očí poznám, že přesně tak to je. Požírá ji to zaživa stejně jako můj vlastní smutek a zážitky z vězení v léčebně?

   „Dva a půl měsíce. Víš, každý večer si říkám, že tentokrát to bude jinak. Že nebudu mít noční můry a neustále se probouzet. Ale tak to je, nemění se to. Existují výjimky, ale… Myslím si, že je na mně něco špatně.“

   Zamračeně nakrčím obočí a pohodím hlavou. „O čem to mluvíš? Nic s tebou není. Jen se toho děje hodně. Věř mi, dřív nebo později se to zlepší a nesejde na tom, jak dlouho to bude trvat. Možná bys mohla zajít za sestřičkou. Předepsala by ti prášky na spaní.“

   Maite okamžitě odmítavě zavrtí hlavou, až se jí rozcuchané vlasy omotají kolem obličeje jako pavučina. Netrpělivě je odežene rukou. „Ne. Prášky mi nepomůžou, Gen. Navíc mě… oslabují. V určitých ohledech. Mám to v hlavě. Po tom, co ze mě Camden udělal takového idiota, jsem se změnila. Bohužel myslím, že k horšímu. Nevím, jestli ještě někdy dokážu věřit ve šťastné konce. Možná to čeká jen lidi kolem mě.“

   Sklesle si povzdechnu a protřu si stále ještě unavené a ospalé oči. Ale nemůžu jít spát s vědomím, že se tu myšlenkami utrápí k smrti. Stejně tak mám však dojem, že kromě povzbudivých slov a podpory jí nebudu schopná pomoct. Neumím pomoct ani sama sobě. Vím to. Zkoušela jsem to. „Nemáš pravdu. Zase bude líp. Když se tomu pokouším uvěřit já, možná bys mohla taky.“

   Maite si setře slzu stékající jí po tváři a potáhne. Najednou se tváří strašně provinile. „A co Grant? Jak to zvládáš?“

   Odmítavě zavrtím hlavou a tvrdě zatnu čelist, až mi zaskřípají zuby. Teď, v době kdy všichni ostatní studenti i profesoři spí, se mi o té choulostivé záležitosti mluví o něco snadněji. „Nezvládám to. Nedokážeš si představit, jak těžký je život bez něj. Vědomí, že už mě nikdy neobejme ani nechytí za ruku. Byl to tak dobrý člověk, Mai. Nezasloužil si umřít.“

   „Je mi to líto. Je mi to moc líto!“ hlesne Maite a položí mi hlavu na rameno. Sedíme tam tak, zíráme z okna na oblohu a každá se zabýváme odlišnými myšlenkami. Přinejmenším dvacet minut nemluvíme. Potom se Maite zčistajasna rozpovídá o svých rodičích. O tom, jak jsou pyšní na její výkony v Internátu a doufají, že si vybuduje dokonalou kariéru. O svých pochybnostech a nejistotě plynoucí z faktu, že člověk s tak ohromným množstvím neštěstí přece nemůže v životě dokázat nic prospěšného a nezapomenutelného. Jsem ráda, že se svěřuje, proto strávíme dalších patnáct minut poklidnou rozmluvou o budoucnosti a její snaze vyplodit ze sebe alespoň známku umění zaklínačství. Na rozdíl od ostatních lidí ji od její touhy naučit se něco tak nepředpokládatelného neodvracím. Člověk může prahnout po čemkoliv a druzí lidé nemají právo ho za to odsuzovat nebo mu to odepřít.

   Pět minut po sedmé hodině se obě oblečeme, popadneme tašky s předem nachystanými věcmi na první čtyři hodiny a jdeme do umýváren. Cestou se bavíme o profesorovi Raydenovi, který v Internátu učí Historii. Vysoký, čtyřicetiletý a hnědooký muž s tmavými vlasy sahajícími mu po ramena byl vždy předmětem diskuze mnoha místních studentek, nás dvou nevyjímaje. Říká se, že randí s Campleovou, naší profesorkou Zdravovědy, kterou budeme mít hned první hodinu. Kdo by byl řekl, že je drobná, hubená černovláska s modrýma očima a doslova bílými řasami jeho typ. Nejspíš bychom se o tom nebavily, kdybychom nebyly ubytované na konci světa poměrně daleko od civilizace, kde se kromě vražd nic zajímavého neděje.

   No, vražd a návratu psychopata jako jsem já, ale to je detail.

   Rozčešu si chuchvalec dlouhých rudých vlasů, a dívám se přitom na sebe do zrcadla. Stále je pro mě složité zvyknout si na jejich barvu. Usměju se, když si vybavím, jak moc je Mai pochvalovala. Spletu si vlasy do dlouhého jednoduchého copu, pečlivě se nalíčím a opřu se bokem o umyvadlo, čekajíc tak, až bude hotová i ona. Ta se jako každé ráno natírá tělovým mlékem s vůní jablka a mlčky mě pozoruje s neidentifikovatelným výrazem v obličeji.

   „Co?“

   „Nic,“ houkne a uhne pohledem.

   „Co?“ naléhám na ni téměř dotčeně a založím si ruce na prsou.

   Maite si povzdechne a potřepe hlavou. Chvíli to vypadá, že zvažuje, zda má vůbec promluvit nebo radši mlčet. „Jen jsem si říkala, že se maluješ víc než minulý rok. Víc než kterýkoli jiný rok. Nic zvláštního, zapomeň na to.“

   Za pět minut můžeme konečně odejít. Maite mě vybídne, abych šla do bistra pro dva černé čaje s citrónem, zatímco ona vyběhne do našeho pokoje, uloží kosmetiku na místo, zamkne a setkáme se u učebny. Nic proti tomu nemám, tudíž si to namířím směrem k bistru. Pozdravím se s Molly, která mě včera vítala, jako kdybych byla její dvacet let ztracená dcera, a o pár minut nato odcházím pryč. Přistihnu se, že se v duchu pořád vracím k Maině poznámce. Střelila ji od boku, ale zasáhla víc terčů, než by si dovedla představit.

   Ano, líčím se víc, nemá smysl to popírat nebo si něco nalhávat. V léčebně jsem se naučila jednu základní věc, kterou praktikuju od té doby každý den – když se naučíš skrývat své myšlenky, pocity a duši, nikdo toho nevyužije. Když se to naučíš ukrýt, budeš v bezpečí.

   Líčení pomáhalo jako jedno z mála věcí. Připadala jsem si jako jiný člověk, skrytá za oblaky mlhy a tajemna. Ironické, protože řasenka mi kupodivu vydržela, přestože vyschla dva týdny před odjezdem.

   Jsem natolik zabraná do svých vzpomínek, že ani nezaregistruju člověka stojícího přímo přede mnou. Tvrdě do něj narazím, až si prakticky vyrazím dech o tu tvrdou skálu a beton.

   „Pardon,“ zamumlám omluvně stále ještě zamyšleným tónem, a mám v plánu šinout si to pomalu dál do druhého patra, když vtom se mi za zády ozve hlasitý smích a pohrdavé štěkání. Otočím se, jen abych po půl roce spatřila tváře Patricka a Annah, jak stojí v přízemí opření o zábradlí a popíjejí přitom kávu z kouřících plastových kelímků.

   Patrick Rain a Annah Rainová jsou sourozenci, po pravdě řečeno dvojčata. Oba mají opálenou pleť a Annah na zdejší poměry nepřiměřeně světlé vlasy nad ramena a tmavě modré oči, v nichž se odráží snad všechno, jen ne přátelství, ochota a lidskost. To samé platí i o Patrickovi, s tím rozdílem, že jeho oči jsou stříbřitě šedé, až téměř hraničí s bílou a přestože má uhlově černé vlasy, ty spodní má světle blond. Postranním pohledem si všimnu tmavé kapky na kravatě a probodnu pohledem tu zpropadenou kávu. Ne, vrazit do těchhle dvou a náhoda? Ani omylem. Vmžiku zapomenu na setkání s Maite u učebny a sejdu těch pár schodů. Nebezpečně blízko se přiblížím k těm dvěma pitomcům. Nenáviděla jsem je předtím a nenávidím je i teď.

   „No ne,“ ucedí ve stejnou chvíli Patrick sice melodickým, ale nepříjemně pohrdavým tónem. „Kdo by to byl řekl, že starý dobrý Marcus na půdu školy znovu pustí psychopata, Annah? Jeden šok za druhým.“

   Vzteky zatnu zuby a vší silou se držím při smyslech. Vím moc dobře, že nemůžu dát studentům v Internátu jen tak přes hubu, jako jsem to občas udělala ve cvokhausu, když si na mě někdo dovoloval. Vtom si ale pomyslím, že oni mě stále ještě znají jako tu ukňouranou, tichou holku, která pomůže všem a nikdy se do ničeho neplete, má-li jí to ohrozit kariéru. Netuší, že jsem prošla drastickou změnou a kariéra nebo dobrá reputace pro mě teď představují už jen obyčejná slova, kterým momentálně žádný důraz nepřikládám.

   Vykročím kupředu. Annah to zaskočí, ale snaží se to nedávat najevo. „Patricku, Patricku. Ty ses pořád nestihl naučit, že občas je vhodné držet hubu zavřenou? Klidně tě to můžu naučit.“

   To ho rozesměje. Jo, zkrat mozku. Ještě mu nedošlo, jak vážným tónem mluvím a jak smrtelně vážně to myslím. „Nepovídej! To má být výhružka?“

   Zakloním hlavu a chladně se rozesměju. Studenti procházející kolem naši hádku začínají pozorovat a zastavují se na schodech, zvědaví co přijde dál. „Výhružka? Ne. K té jsem se přece zatím ještě nedostala.“

   Všimnu si, že mě pozoruje pár hnědých očí. Oplatím tomu studentovi pohled a otočím se směrem ke schodům, rozhodnutá chovat se rozumně a nesložit někoho hned první týden školy. Marcus mi toho odpouští hodně, ale tohle by nemusel. Sotva však došlápnu na třetí schod, přijde od Patricka rána, kterou už nedokážu tolerovat a jen tak přejít.

   „Hej, psychouši! Co ti vlastně v tom ústavu dávali? Víš jak, abych věděl, co si dát, když začnu šílet taky.“

   Prudce se otočím jeho směrem. Stačí jen tři kroky, abych se ocitla dvacet centimetrů od jeho přihlouplého obličeje a pět vteřin, mezi kterými mu dojde, jak stupidní chyby se zrovna dopustil. Annah ustrašeně couvne do rohu.

   Popadnu toho ignoranta, který se ani nedokáže v tom okamžiku bránit, mrštím s ním o dveře od skladu hned vedle automatu na nápoje takovou silou, až se otřesou v základech, a Patrickovy oči se protočí v důlcích. Zatnu ruku v pěst a vztekle mu ji vrazím přímo do toho namyšleného nosu. Ozve se hlasité křupnutí a jeho následný řev.

   Nevšímám si toho. Popadnu ho za tričko, přitlačím na dveře a tak, aby to všichni slyšeli, mu zašeptám do ucha: „Poslouchej, ty budižkničemu. Ještě jednou řekneš na moji adresu jakoukoliv poznámku, a prorazím ti tu ruku mozkem – tam stejně nic nemáš. Je ti to jasné? Jedna poznámka a bude z tebe jehelníček!“

   Chci pokračovat ještě dál, ale vtom na mě zavolá přesně ten člověk, který mi před pár vteřinami proletěl hlavou. Marcus. Ohlédnu se a pustím přitom Patrickovu uniformu. Ten spolu s vyděšenou Annah a pár dalšími studenty odejde pryč. Nedělám si iluze, že bych ho vyděsila natolik, aby už to příště nezkoušel. Ještě dnes bude pokračovat. Děje se to tak už roky, přestože doteď bez ublížení na zdraví. Jenomže doteď jsem se nikdy nebránila.

   „Můžeš mi říct, co se tu děje?“ vyhrkne Marcus netrpělivě a založí si paže na prsou. Napodobím ho. Nechci, aby viděl, jak moc mě mrzí, že se k té roztržce nachomýtl. Pokud je něco horšího než školní trest, pak zklamání v ředitelových očích. Ale když nenápadně a nervózně vzhlédnu a zadívám se do těch zelených tůní, jediné co zahlédnu, je vyčerpání enormních rozměrů. Vyzve mě, abych ho následovala, a v tichosti míříme do jeho kanceláře.

   Jakmile vejdeme dovnitř, ředitel se posadí za pracovní stůl a já se zabořím do modré čalouněné židle přímo naproti jemu. Tázavě na mě pohlédne. „Proč jsi Patricka tolik zřídila, Genevieve? Jsi rozumná dívka, určitě to dokážeš nějak vysvětlit.“

   „Ne všichni v Internátu si myslí, že jsem rozumná.“

   „Existují výjimky,“ namítne.

   „Těch je málo.“

   Marcus si povzdechne a zabubnuje prsty po desce stolu. Vím, že to u něj značí zahnání do kouta. Bůh ví, proč jsme si v tomhle byli vždycky tolik podobní. „Gen, v neděli jsme tohle probírali. Když jsi dorazila. Počítal jsem s tím, že nedojde k nějakým výtržnostem, ať už z tvojí strany nebo strany kohokoli jiného. Nejsme Klub rváčů. Jsme prestižní výběrová škola.“

   Najednou se prudce zastydím a cítím, jak rudnu. Přesto se odmítám vzdát svého názoru. „Je mi líto, že jsem zase způsobila problém. Ale už dávno minuly doby, kdy jsem do sebe nechala mlátit. Nemohla jsem Patricka nechat, aby o mně tvrdil, že jsem šílená psychopatka. Víš, kolik lidí tam bylo?“

   Ano, tykám mu. Koneckonců je to rodinný přítel. A ano, ze studentů jsem nejspíš jediná, kdo to může dělat.

   Marcus si zamyšleně spojí špičky prstů a sklopí hlavu, stále mě však sleduje svým klasickým pohledem – hlubokým a vřelým. „Nazval tě šílenou psychopatkou?“

   „Víceméně.“

   „Ale ty si o sobě nemyslíš, že jsi blázen,“ podotkne s koutkem úst tázavě nakrčeným v náznaku úsměvu a nadzvedne obočí.

   Zarazím se. Nechápu, kam tím míří. „Samozřejmě, že ne.“

   „Tak vidíš! Nestačí ti vědět, že s tebou není vůbec nic špatně?“ poznamená a dřív, než můžu v duchu zauvažovat nad tím, jestli je na tom něco pravdy, pokračuje: „Podívej, lidé si můžou myslet cokoli. Můžou říkat cokoli. Ale o tom to není. Je to o pravdě. A ta je v tomhle případě jen jedna. I když teď spousta lidí vidí jenom tu dívku, co byla půl roku v psychiatrickém ústavu, vsadím se, že jim brzo dojde, jak normální ve skutečnosti jsi.“

   Do háje, pomyslím si zmateně a zírám na muže, který mi svým způsobem v Internátu vždycky nahrazoval tátu. Přála bych si říct mu pravdu. O těch přízracích. O hlasech. Ale on by neuvěřil. Patří mezi lidi, kteří si nade vše cení rozumných a logických vysvětlení. Takže nemůžu. Jeho nedůvěřivost by byla překvapivě horší než nevíra mých rodičů.

   „Děkuju. Nevím, co to do mě vjelo. Prostě mám dost lidí, kteří říkají, že jsem cvok.“

   Marcus se pousměje a přisune se ke stolu tak, aby si mohl lokty položit na dřevěnou desku. „Jejich názor tě nemusí zajímat. To dobře víš. Tím, co dělají, jen světu dávají najevo, jaký mají charakter oni. A to se jim jednoho dne vymstí. S trochou štěstí tu ale všechny své studenty časem naučím pravou váhu života a lidské povahy.“

   „O tom nepochybuju!“ zasměju se ulehčeně, ale najednou zvážním. Nechci mít problémy. „Jaký dostanu trest?“

   Ředitel zavrtí hlavou a tiše si povzdechne. „Nepotrestám tě. Když odhlédnu od faktu, že si to Patrick zasloužil a přinejmenším mu to dalo nějakou lekci, tak máš za sebou teprve druhý den školy po hodně dlouhé době. Upřímně řečeno mě překvapilo, že k takové roztržce nedošlo hned včera.“

   „Takže zůstanu bez trestu?“ vyhrknu nevěřícně a vykulím na něj oči, až mi téměř vypadnou z důlků. Všimnu si, že se venku rozpršelo a silný déšť bičuje okno kanceláře tlustými provazci vody.

   Marcus přikývne. „Ber to jako varování. Pokud se tohle stane znovu, budu muset zakročit. Ale myslím si, že to jak tobě a Patrickovi, tak i mně dalo určitou lekci. Nicméně tě musím o něco požádat. Respektive nařídit.“

   Zamračím se v očekávání něčeho katastrofálního. Nepříjemnosti mě poslední rok stíhají jedna za druhou, až je ani nestíhám počítat. „A? O co jde?“

   „V dokumentech z psychiatrie stojí, že jednou z podmínek tvého propuštění jsou sezení u školního psychologa a vychovatele každé pondělí, pátek a sobotu. Chci tě požádat, abys pana Firvona navštívila už dnes v posledních dvou hodinách. Budeš to mít omluvené. A kdyby sis se školním psychologem potřebovala někdy během vyučování promluvit, oznam mi to. Musí to ale být mimo hodiny, kdy je v plánu test. Rozumíš? Pochopitelně můžu sezení časem zrušit.“

   Takže dřívější návštěva psychologa. Úžasný. Přece jen mě stihl trest. Vzpomenu si na složený list papíru v neotevřené obálce na dně mého kufru a otřesu se. A to jsem si myslela, že se stihnu do pátku se vším vyrovnat.

   „Rozumím,“ přikývnu na souhlas a promnu si zpocené ruce. Nemělo by smysl tvrdit, že to není nutné, protože to opravdu je jedna z podmínek. Navíc nechci odmlouvat. Marcus mě ani nemusel vzít zpátky. „Už můžu jít?“

   „Jistě,“ usměje se na mě Marcus, ale pak se zarazí. „Jen bych tě chtěl poprosit, aby ses nijak nešířila o tom, že jsi za napadení studenta nevyfasovala žádný trest. Další by se na to pak mohli odvolávat a vznikly by jen problémy.“

   Přikývnu. „Můžeš se spolehnout,“ odpovím upřímně a rozloučíme se.

   Sotva mě propustí, vystřelím z kanceláře, jako kdyby mi někdo po zádech šlehl hořící rákoskou.

                                                                     ***

    Do učebny Zdravovědy dorazím dvacet minut po začátku hodiny s omluvenkou přímo od ředitele. Když ji profesorce Campleové podávám, mile se pousměje, tiše mi poví, jak je ráda, že jsem se vrátila do Internátu, a pobídne mě, abych se posadila.

   Zamířím do úplně poslední lavice, vědomá si zvědavých pohledů spolužáků a šepotu, který se v momentě, kdy jsem vstoupila do učebny, začal rozléhat po místnosti. Zabořím se do lavice u okna hned vedle Maite a vytáhnu si z tašky sešit na poznámky. Všimnu si, že Silvana, černovláska a trochu opožděný mozek celého ročníku, zapisuje na zbrusu novou tabuli plán učiva na tento rok. Otevřu si sešit a začnu do něj svým zakulaceným a přísně pravidelným rukopisem škrábat jednotlivá slova.

   Maite se ke mně znepokojeně nakloní a její otázku znám ještě dřív, než otevře ústa. „Jak to dopadlo? Byl ředitel naštvaný? Ve třídě se o tom pořád spekuluje!“

   Zvednu hlavu a nenápadně se rozhlédnu. Jakmile Annah zjistí, že byla přistižena při činu, ihned uhne pohledem a vrátí se k přepisování. Stejně tak většina ostatních kromě Camdena. Ten Susan upravuje pokrčený límeček u košile, ale zamyšleně přitom zírá na mou kamarádku. No co, pomyslím si sarkasticky, aspoň jsem jim dala pořádný důvod k pomluvám.

   Trvá asi minutu, než jí odpovím. Ztiším hlas do šepotu, aby nás nemohl slyšet ani ten nejzvědavější spolužák. Přece jen jsem Marcusovi něco slíbila. „Nebyl naštvaný. Kupodivu mě ani nepotrestal a to bych si to podle školního řádu zasloužila. Ale místo angličtiny a psychologie jdu ke školnímu výchovnému poradci.“

   „K tomu novému psychologovi?“ užasne Maite zaskočeně a zamračí se. Tabule je už téměř celá popsaná a já jsem sotva v polovině. „Myslela jsem si, že tam jdeš až v pátek a sobotu.“

   „Já taky, ale Marcus si myslí, že mi to pomůže. Nemělo smysl se s ním hádat. Čím dřív za tím cvokařem půjdu, tím líp,“ ujede mi nečekaně poslední věta dřív, než se nad tím stihnu zamyslet. Zatraceně!

   Maite to nepřeslechne. „O čem to mluvíš? Ty se k němu těšíš? Gen, vždyť sis podobných magorů užívala půl roku!“

   Zlostně zatnu zuby, až mi zaskřípe čelist. Není nutné mi to připomínat. Myšlenky se mi rozběhnou jako o překot, ale nemůžu mluvit. Jen si opět vzpomenu na tu obálku, která je schovaná v mém zavazadle, tom nevybaleném. Nikdo ji nemůže najít, nikoho by ani za nic na světě nenapadlo, že u sebe něco takového skrývám, ale přesto ze sebe onen strach nemohu setřást. Maite byla vždycky hrozně zvědavá, stejně jako já, ale copak jí mám prozradit pravdu? Nemůže zjistit, jakým způsobem jsem se z toho cvokhausu dostala. Ještě ne.

   Ostře se nadechnu. „Netěším. Jen… mi to vyklouzlo. Nemám nejmenší chuť s ním mluvit. Ale čím dřív to bude za mnou, tím rychleji si oddechnu, chápeš?“

   Ještě pár vteřin mě úpěnlivě a zkoumavě pozoruje, ale vtom nás profesorka Campleová okřikne, abychom v hodině nemluvily a zapisovaly si poznámky a vzdá to. Nejsem však pitomá. Ani za nic mi to nespolkla. To má po své babičce.

   Profesorka Campleová nás o pět minut nato začne nudit popisy jednotlivých orgánů lidského těla na zopakování. Je to jedna z mála profesorů, kteří své hodiny berou striktně vážně, jako podstatu a smysl svého života. Jakmile se dostane k močovému ústrojí, zbývá z hodiny posledních pět minut, proto se opřu o loket a zadívám z okna. Stále prší a v dálce slyším i ozvěnu hromů. Počkám, dokud nezazvoní na konec hodiny a celou dobu přitom myslím na to, co se za poslední rok událo. Není zvláštní, že ubíhá den za dnem a vše se zdá stejné, ale najednou se ohlédnete nazpět a dojde vám, jak moc se vše změnilo?