Kapitola třetí - Maite

KAPITOLA TŘETÍ - MAITE

   Tak to opravdu začalo, pomyslím si ráno při snídani, když si pročítám dnešní noviny Arizona Post. V rohu úvodní stránky si hoví černobílá fotografie amerického prezidenta Baracka Obamy a přímo pod ní portrét městského starosty George Clintera, jak se samolibě usmívá do objektivu. Je mi špatně už jen při pomyšlení na to, že jej někteří lidé opravdu dobrovolně volí, ale tentokrát to opomenu a zaměřím se na článek, jenž zabírá celou titulní stránku.

 

DALŠÍ ZE SÉRIÍ PODIVNÝCH VRAŽD – KDE ÚTOČNÍK UDEŘÍ PŘÍŠTĚ?

   Není to ani osmačtyřicet hodin od poslední vraždy, která se odehrála za děsivých okolností v malém městečku poblíž Phoenixu a na seznamu mrtvých přibyla další čtyřčlenná rodina Dunnarových, počestných občanů Austinu a milujících lidí. Okolnosti smrti jsou nejasné, policie udržuje vše v tajnosti. Média po celé Americe se zbláznila a všechny nás zajímá, kdo bude další a kdo za brutálními vraždami stojí.

   „Na žádnou spojitost s ostatními případy jsme prozatím nepřišli, ale jsem si jistá, že se vše brzy vyjasní a pravého vraha chytíme. Usilovně na případu pracujeme a nepolevíme, dokud nedosáhneme spravedlnosti,“ pronesla Jessica Qiunnyová, ředitelka policejního okrsku v Arizoně.

   Jisté je, že se po Americe rozšiřuje krvavá stezka postupně zasahující i do ostatních zemí, jako například Španělsko. Nikdo neví, jak mohou být vraždy organizovány. A nikdo neví, kde a kdy vrah opět udeří. Tímto upozorňuji na žádost policie, aby se kdokoli, kdo by mohl mít jakékoliv informace, dostavil na nejbližší policejní stanici. Nepodaří-li se vraha zastavit, ze státu mohou být brzy krvavá jatka. (Thomas Saint)

 

   „Další vražda? Víš, že čtení takových věcí takhle brzy po ránu tě může negativně ovlivnit?“ ucedí za mnou povědomý sarkastický hlas a já se otočím, přestože je mi dobře jasné, kdo za mnou stojí.

   „Zvláštní, že to říkáš zrovna ty, Brame!“ odpovím rádoby nezaujatě a otočím na další stránku v domnění, že podobných zpráv bude víc. Jediné, na co však narazím, jsou reportáže z jakéhosi fotbalového utkání, tudíž noviny otráveně odložím stranou, napiju se černého čaje a pozoruju přitom svého dobrého přítele, jak zachmuřeně upíjí ze své nechvalně proslulé placatky. Bohužel moc dobře vím, co v ní obvykle je.

   A nepřestávám se divit, že mu to ředitel toleruje.

   „Zvláštní spíš je, že to pořád odmítáš vzdát a za každou cenu chceš zjistit, kdo ty lidi zabíjí,“ odvětí poklidně Bram a tlumeně poděkuje Molly, která mu s vědoucím úsměvem položí na dřevěný stůl šálek kouřící kávy.

   Všichni ji zbožňují. Pracuje tu minimálně dvacet let, aniž by jedinkrát využila dnů dovolené. Je to baculatá a příjemná žena s tmavýma očima, trochu prošedivělými hnědými vlasy a neskutečnou povahou.

   Rozhlédnu se, jestli nás nikdo nepozoruje nebo neposlouchá, ale dva studenti sedící tři stolky vedle nás se věnují výhradně pojídání snídaně a svět kolem je nezajímá. Je ještě dost brzy, v tuto dobu tu nebývá narváno, pravidelnými hosty obvykle býváme jen my dva a ojedinělá ranní ptáčata.

   Na okamžik se zamyslím. Před třemi měsíci bych neřekla, že tu spolu budeme sedět a otevřeně se bavit o našich mimoškolních aktivitách, které se rozhodně neslučují se zákonem, a přesto tady jsme. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsme se seznámili. Když mi pomohl opravit ten pitomý notebook a já zahlédla jeho tetování. Tetování Hraničářů, o kterých jsem si do té doby myslela, že je to pouhý mýtus. Když moje zvědavost nakonec probořila jeho zachmuřenou a betonovou zeď, věděla jsem, že to nebude jako dřív.

   Přišel sem před třemi lety v roce 2012. Skoro jsme ho nezaregistrovaly, až dokud si Genevieve před rokem a půl nevšimla nového školníka. Nebylo by to nic neobvyklého, kdyby nebyl třicetiletý, svalnatý a věčně zachmuřený. Spousta studentů vtipkuje o tom, že Bram Shamble prodal duši ďáblu a teď za to platí. Možná by se chtěli na místě propadnout do země, kdyby znali opravdový důvod jeho nechutě k životu a k práci Hraničáře, kterou je povinen vykonávat od smrti otce. Kdyby znali příběh o jeho manželce. Kéž bych toho věděla víc než pouhé náznaky a uhýbavé odpovědi. Černé a rozcuchané vlasy, které si věčně zastrkuje za uši, a hnědo modré oči, za nimiž se toho tolik skrývá, by donutily uvažovat každého. Číst mezi řádky.

   Potřepu hlavou a vyženu ty myšlenky co nejdál. Nahradí je uvažování nad těmi mrtvými. Vzpomenu si na naši diskuzi z předešlého dne, kdy jsem po dvou měsících přijela zpět do Internátu, a probodnu Brama pobouřeným pohledem. Opřu se lokty o stůl a přitáhnu se o něco blíž. „Vím, že je tu něco víc. Děje se to už skoro dva měsíce. Nikdo nechce o těch mrtvých promluvit a úřady vše tají. Ty ze všech nejvíc by ses měl zajímat o to, co se sakra děje v Americe. Pokud vím, žádný další Hraničář tu momentálně není.“

   Bram vztekle zasyčí a ihned kontroluje okolí. Rozumím mu. O Hraničářích nikdo neví – nebo by přinejmenším neměl vědět. Kdyby mi o tomto cechu nevyprávěla babička, nestala by se spousta věcí. Ale fakt, že můj přítel je jedním z nich, obrátil vše vzhůru nohama. Měl by se víc starat o Thief Valley, o Ameriku. Místo toho opravuje potrubí, umývá záchody a večer se upíjí žalem k smrti. Měl by chránit lidi, město a ujistit se, že místo svého otce zaujal se správným postojem. Netvrdím, že své povinnosti vůbec neplní, ale nezáleží mu na nich tolik, jak by mělo. Ale koneckonců, kdo jsem já, abych mu říkala, co je správné a co ne? Můžu mu pouze pomoct dostat se z té šlamastyky, v níž se ocitnul před třemi lety, a já stále ještě vlastně ani netuším jak.

   „Ani nebude,“ pokrčí Bram rameny a vypije kávu na jeden zátah. Jeho pohled sklouzne ke složeným novinám. „Většina z nich má práci jinde, jsou v důchodu, nebo jen dělají, že pracují, Maite. Velitel to ví, všichni to víme. Spousta Hraničářů se od nás odpojila. Ne moc, ale v porovnání s tím, kolik nás bylo před lety? A navíc – co chceš zjišťovat? Pobíhá tu nějaký šílený vrah a náhodně zabíjí lidi. Tohle není má práce. Je to na policistech. Koneckonců, to oni mají zabránit ničení populace, ne?“

   Posměšně si odfrknu. „Nevypadá to, že by se do svojí práce nějak hrnuli. Qiunnyová je falešná jako pětník, stejně tak starosta Clinter. A ta krvavá stopa, jak o ní píšou v novinách, se rozšiřuje. Někdo s tím musí něco udělat.“

   „Kdo? Ty?“

   Ignoruju ho a zaměřím se na papírové menu zabodnuté do plastového stojánku. Snažím se z mysli odstranit veškeré negativní a rušivé vibrace, jak mi to říkala babička, ale stojánek stojí stále na místě. Za půl roku jsem se nenaučila z magie vůbec nic. Málokdo by byl zklamanější než já v tuto chvíli. Možná mají spolužáci pravdu a já tu nejsem k ničemu. Možná opravdu nikdy nic nedokážu.

   S tlumeným povzdechem zavrtím hlavou, dopiju čaj a vstanu. Nechám Molly u barového pultu peníze plus spropitné a spolu s Bramem, který se namáhavě zvedne, vyrazíme směrem do Auly. Za dvacet minut se koná ředitelův každoroční projev na úvod nového školního roku a vzápětí začíná vyučování.

   „Nemůžu uvěřit, že už jsem tu osm let,“ pronesu do hluku kolem, jak se ostatní opoždění studenti sjíždějí z domovů a v rychlosti se ubytovávají. Jsou to většinou ti, kterým špatně jezdí spoje, a proto dojíždějí až na poslední chvíli. Stačí mi pohled na staré dřevěné obklady, krásně namalované zdi, zarámované obrazy s krajinami nebo abstraktními výtvory některých zdejších studentů a dvojité schodiště vedoucí do dívčí i chlapecké části a přistihnu se, jak se přihlouple usmívám. „Jako kdyby se nic nezměnilo. Až na Gen.“

   Moje nejlepší kamarádka. Jediná osoba, která mi kdy kromě babičky rozuměla. Nezradila mě jako Lola a Mary. A přestože to do té doby před dvěma lety byly i její kamarádky, obrátila se k nim zády kvůli mně. Nechápu, jak to její rodiče mohli udělat. Jak ji mohli poslat pryč a ani ji nenechat se rozloučit s lidmi, s nimiž tu byla jako doma. Nechápu, jak kdy mohli zapochybovat o jejím úsudku. Genevieve je jakákoli, jen ne šílená.

   Uklidni se, Gen. Uklidni se. Co jsi slyšela?

   Bylo to jako z rádia, Mai. Co když začínám bláznit? Nebo hůř – co když po mně něco jde?! Co když se mi něco dostalo do hlavy?

   Zavrtím hlavou a vyženu ty vzpomínky z hlavy. Společně s Bramem zamíříme do Auly, obří místnosti, kam se vleze přes tři sta studentů. Víc jich tu ani není. Když jste výběrová, druhá nejlepší a taky nejdražší škola v Americe, kapacita není zrovna široká.

                                                                           ***

   Mezi volnými sedadly s tmavě modrými potahy si vyberu to nejvíce na kraji, nenápadně odloučené od ostatních. Po pár minutách se začne Aula zaplňovat studenty. Někteří jsou stále v civilním oblečení, někteří se však stihli převléct do školních uniforem – jako například já. Vínově červená sukně po kolena, černá košile, červená kravata a lehký svetřík stejné barvy jsou tradiční zdejší uniformou. V zimě nosíme černé kabáty, pokud nezvolíme vlastní oblečení.

   Nikdo z nich nepohlédne mým směrem, jak je ostatně zvykem, ale pár procházejících spolužáků mi kývne na pozdrav. Beru to jako znamení, že nejsem úplně vyřazena ze společnosti. Možná má máma pravdu. Možná bych opravdu měla zapracovat na mezilidských vztazích. Ale to by znamenalo ukázat jim něco ze své osobnosti a to je striktně proti mé povaze.

   „Zase dumáš nad nesmrtelností brouka, Addi?“ ozve se přímo u mého ucha povědomý hlas a já radostně zavýsknu nadšením. Vyletím ze židle rychlostí světla a vrhnu se Lucasovi do zaskočené náruče. Na okamžik mě k sobě přivine a já tak ucítím znatelnou vůni skořice, která ho provází kamkoliv. Hned nato si uvědomím, že je v Aule už více jak osmdesát lidí, a uskočím od něj, jako kdyby mi po zádech přejel pohrabáčem.

   Zabořím se do sedadla a on obsadí hned to vedlejší. Lucas Priveter. Vůbec se za ty čtyři roky nezměnil. Krátké tmavě hnědé vlasy s pár světlými pramínky vybledlými od slunce, světlé, oříškově hnědé oči a tetování v podobě několika propletených čar těsně pod pravým uchem. Znamení Hraničářů. Před čtyřmi lety odešel do Francie, protože se v hlavním městě rozšiřovaly nepokoje. Vždycky bral své dědičné povolání o něco přísněji a svědomitěji než Bram, který ho po jeho uspěchaném odchodu nahradil. Jenomže skutečnost, že je teď tady – že jsou dva Hraničáři na jednom místě – neznačí nic dobrého. Najednou se mi vybaví ten sen z předešlého týdne. Vrány a havrani slétávající se nad Internátem. Polovina vesnice vypálena a neznámá žena v černé kápi se zlatým lemováním stojí přímo uprostřed toho chaosu a zvráceně se směje.

   „Co tady děláš?“ začnu podezřívavě, přestože nedokážu popřít svou radost z opětovného shledání. „Tvoje místo přece obsadil Bram. Nebo ne? Proboha. Neodvolávají ho, že ne?“

   Lucas si unaveně povzdechne. „Ne. Ale tak jednoduché to není. Věci se mění. Stejně tak situace.“

   „Jde o ta úmrtí?“

   Lucas nakloní hlavu na stranu a přivře oči. „Co ty o tom víš? Řekl jsem Bramovi, ať tě k ničemu nepouští. Měl se toho držet.“

   Dotčeně pohodím hlavou a rozhlédnu se, jestli nás někdo neposlouchá. Hodiny ukazují za tři minuty osm. Ředitelův proslov brzy začne. „On mě k ničemu nepustil. To já. Technicky vzato jsem na všechno přišla sama. Pro tebe může být nejdůležitější jen to, že nikdo na škole o Bramově druhém zaměstnání neví. A teď mi řekni, co se děje.“

   „Je to složité,“ dostane ze sebe Lucas nakonec neochotně a pohodlněji se zaboří do sedadla. Odjakživa byl skoupý na informace. Ovšem jedno vím. Stejně tak jako se někteří snaží oddálit od práce Hraničáře, nejspíš neexistuje žádný, který by své poslání bral tak vážně jako Lucas.

   „Náš systém se pomalu rozpadá od chvíle, co začaly ty vraždy, protože se snažíme být všude zároveň a asi pochopíš, že něco takového nedokáže ani Hraničář. Já a spousta dalších se domníváme, že jejich množství není náhodné, stejně jako místa. Ale ještě jsme nepřišli na souvislosti.“

   „Počkej,“ přeruším ho netrpělivě. „Jestli máte v úmyslu zajistit, aby se to neopakovalo, nebo tomu přinejmenším přijít na kloub, neměl bys být ve městě, kde nějaké vraždy už proběhly?“

   „V posledních týdnech byli zverbováni noví členové. Snažíme se pokrýt celou Ameriku, ale nejde to přesně tak, jak jsme si představovali. Ty vraždy postupují dál a můžeme se jenom dohadovat, kde udeří příště. Ochrana je posílená především tam, kde stále k ničemu nedošlo. A vzhledem k jistým… okolnostem opravdu nechceme, aby jejich příští volba padla na Thief Valley a Sacramento.“

   „Okolnostem? Jakým okolnostem?“ vyhrknu, posílena svou přirozenou nadpřirozenou zvědavostí a nakloním se k němu o něco blíž. Všimnu si, že Marcus už vystupuje ke stupínku a jeho oči putují po celé Aule, jako by něco hledaly. Nebo někoho.

   Tentokrát však Lucas tvrdohlavě zavrtí hlavou a upře zrak přímo před sebe, na první dvě řady zaplněné studenty prvního předroku. „Promiň, Addi. Otázka bezpečnosti. O některých věcech mluvit opravdu nemůžeme.“

   Zamračím se. Moje zvědavá stránka se dožaduje odpovědí, ale zaměřím veškerou svou pozornost na ředitele a slíbím si, že k tomuhle se vrátím později ve svém pokoji. Teď mám na práci něco jiného. Například úžasnou úvahu spočívající v tom, že nastupuju do šestého ročníku. Šestého. Na konci roku mi navíc konečně bude osmnáct, stejně jako Genevieve bude osmnáct o měsíc dřív.

   „Vítám vás tu všechny, přátelé!“ vykřikne ředitel Oren hlasitě a odměnou mu je třikrát hlasitější ovace ze zadních i předních řad. Znepokojeně si všimnu, že i na dálku mu tmavě zelené oči jiskří o něco míň, začíná si pěstovat strniště a nepřehlédnutelně zhubl. „Jsem rád, že se opět vidíme a já tak můžu zahájit nový školní rok – pro některé poslední, pro spoustu z vás první, a pro hromadu z vás otrava, která vás bude nudit ještě pár let.

   Ze začátku se vrhnu na zdejší změny. Na žádost více než poloviny z vás jsem se uvolil a pozměnil dodatek ve školním řádě o večerce – ode dneška bude začínat v devět hodin večer. Určitě to ohromně oceníte. Upozorňuju, že nový školní řád visí na nástěnce v každém pokoji. Možná s jistými body nebudete spokojení, ale opravdu je to jen pro vaši vlastní bezpečnost. Přestože jsem ředitel, mám také svoje povinnosti vůči státu a zákonům. Taky připomínám, že to lejstro, jak tomu říkáte, musí v pokojích viset. Pokud někoho nachytám, že z nich dělá papírové lodičky, osobně si to s ním vyřídím. A pokud dostanu zase informaci, že se školní řád někdo pokoušel spláchnout do záchodu, zařídím, aby je myl po zbytek školního roku.“

   Aulu naplní tichý bublavý smích. Ano, ano, známe své lidi.

   „Dále bych s vámi rád probral jistou ožehavou záležitost. Coby ředitel této školy mám za povinnost informovat vás o vraždách, ke kterým dochází po celé Americe. Udeřili celkem patnáctkrát a zemřelo přes 40 lidí. Někteří z nich k překvapení mnoha lidí zemřeli i v Německu, Anglii a Peru se stejnými příčinami smrti.“

   Po zádech mi přejede ledový mráz a vyděšeně zírám na Marcuse, jako kdyby se snad mohl splést. Čtyřicet lidí? Věděla jsem, že jich je hodně, ale tolik… Jaký člověk může spáchat něco tak strašného? A jak může pokračovat stále dál? Co toho vraha nakonec zastaví?

   Mám takový pocit, že jeho vlastní rozhodnutí to nebude, pomyslím si v tu chvíli znechuceně.

   „… požádat, abyste chodili ve skupinkách a netoulali se po městečku o samotě. Nezneužívejte prodloužené večerky. Nikdo nemůže vědět, kdo je na jejich hledáčku tentokrát. Samozřejmě ihned kontaktujte mě nebo policejní okrsek, pokud si všimnete něčeho nebo někoho zvláštního.“

   Většina studentů v Aule souhlasně zabručí a rozlehlou místností se začne šířit tichý šepot. „Nicméně, nebudeme se celou dobu bavit o podobných událostech. Chci vám všem připomenout fakt, který si musíte připomínat po zbytek roku, především v období zkoušek. Tento Internát byl vybudován za mnoha účely – umožnit vám rozvíjet svoji osobnost, najít si přátele a poskytnout vám pokud možno co nejzajímavější a nejúčinnější formu studia. Ten nejpodstatnější z nich však je jiný. Jsme výběrová soukromá škola, odlišná dvěma předroky pro mladší a skloubením základní, střední i vysoké školy. Očekávám od vás ty nejlepší výsledky. Peníze, které vaši rodiče platí, by měly být pochopitelně určitou motivací, ale především chci, abyste mysleli na sebe. Na svůj život, své svědomí a svou budoucnost. Kariéru nevybudujete ze vzduchu ani z písku. Je to nehmotná věc, která z vás udělá odlišnost v tomhle světě. Vy si volíte své známky, své znalosti. Nepracujte pod tlakem, ale dělejte vše proto, abych se já ani nikdo jiný za tuto školu nemusel stydět. Neměli jste minulý rok dobré známky? Změňte to. Podstata života spočívá v tom, že ho můžeme kdykoliv změnit k lepšímu. Lenochům a těm z vás, kteří si nevážíte privilegia studovat v Internátu, budou zpřísněna pravidla. Opět platí, že jestliže budete mít v kterémkoliv předmětu známku horší než chvalitebnou, budete povinně docházet na doučování a pomáhání při běžném chodu školy.

   Samozřejmě, na této škole je kariéra důležitá. Pomůže vám dělat další kroky v životě. Nechci ale, abyste zapomněli na to, že jsme všichni pouze lidé. Tituly, diplomy, známky, ve finále nejsou ničím, pokud nejsme dobrými přáteli, pokud se nedíváme na svět vlastníma očima, pokud nejsme schopní pomáhat druhým a nic za to nechtít. Myslete na to také, prosím.

   Na závěr chci ještě oznámit i několik dobrých zpráv. Zaprvé, do rozvrhu budou v příštím školním roce přidány dva předměty. Plány jsou momentálně v oběhu. Za druhé, rád bych zde přivítal dvě známé tváře – Lucas Priveter se k nám vrací do sedmého ročníku po čtyřletém studiu ve Francii a vám všem známá premiantka školy je také natrvalo zpátky.“

   „O co jsem přišla?“ ozve se hlas, který jsem neslyšela strašlivě dlouho, a všichni se mimoděk otočí na svých sedadlech ke dveřím od Auly. Opírá se o rám dveří s rukama překříženýma na prsou, oblečená v dlouhé černé mikině a šedých proděravělých džínech. Dříve blonďaté vlasy mají nyní kaštanově, skoro ohnivě rudou barvu a jsou o hodně delší, než když jsem ji viděla naposledy, ale ty tmavě zelené oči a tón hlasu mi tu hádanku stojící jen třicet metrů ode mě pomohou vyluštit. Je to ona. Moje nejlepší kamarádka.

   Vrátila se.