Kapitola první - Genevieve

Vážení,

říká se, že nějak se vždycky začít musí. A ať jsem se na to za poslední roky dívala jakkoli, vždycky jsem byla ráda, že jsem tuhle knihu začala přesně těmi třemi slovy. Těmi to všechno začalo. Jsou jako supi. Změnila jsem za poslední roky v knize spoustu věcí, ale u této první věty mám jistotu, že lepší bych ani zvolit nemohla 😊💖

A. G.

KAPITOLA PRVNÍ - GENEVIEVE

   Jsou jako supi. Slétají se všude kolem mě a já je nemůžu odehnat.

   „Už nežije. Víte to, že ano?“

   Šest měsíců mi to vtloukají do hlavy v marné snaze přesvědčit mě, že mají pravdu a já se pletu. A šest měsíců jsem si stoprocentně jistá, že jsou to oni, kdo se plete. Jenomže jak to vysvětlíte hromadě psychoanalytiků, kteří jsou rádi, když jim ke skupině zkoumaných exemplářů přibude další hračka? Jak to vysvětlíte lidem, kteří vás 183 dní drželi zavřenou pod zámkem?

   „Ano.“

   Ředitel Johannson si spokojeně oddechne a opět si něco zapíše do posudkového deníku. Trůní ve svém křesle jako král třímající v rukou osud poddaných. Mám chuť mu deník vytrhnout z rukou a vyhodit oknem, ale pomyslím na Granta a ovládnu se. Tentokrát testem musím projít. Nesmím to pokazit. Sedím tu jen proto, že mi dali po týdnech šanci k odchodu – ředitel, zástupce, psychiatr, rodiče – pokud vše udělám správně. To je ta podmínka, na které záleží. „Povězte nám něco o svých přeludech. Vídáte je pořád?“

   Zavrtím hlavou. Každá buňka mého těla křičí na poplach. Nikdy jsem neměla ráda lhaní, ale pokud mě to vysvobodí, jsem ochotná to snést. Všichni tu lžou. Pokud mě posledních sto osmdesát tři dní něco naučilo, pak tohle. „Ne. Zmizely před třemi měsíci. Šlo pouze o iluze. Vyvolal je stres, smrt blízkého člověka a chorobný strach z vědomí, že ztrácím přátele. Neexistují lidé, které vidíte jen vy. Může se to stát ve snu, ale ne v realitě.“

   Ředitel vypadá mou odpovědí výrazně nadšen, dokonce i zatleská. Oproti tomu já jsem znechucená tím, jak jsem schopnost lhaní a přetvářky dovedla k dokonalosti. „Výborně, slečno Westwoodová! Velice dobře. Dokážete si představit, jak vypadaly tváře oněch přeludů?“

   „Ne,“ odpovím klidně a pod stolem se bolestivě štípnu do paže. Pamatuju si každou z nich, jako kdybych je vytesala do kamene. „Připadá mi, že každý den smývá jejich podobu víc a víc. Dokonce občas zapomínám, zda se jednalo o muže nebo o ženu.“

   „Už na vás nemluví?“

   Lest. „Řekla jsem vám přece, že zmizely před třemi měsíci. V červnu, pokud to chcete detailněji.“

   Kousek za mnou se ozve varovné syknutí, ale nevěnuju mu pozornost. Vím, že to byla máma, která se nikdy nedokáže neozvat, zatímco táta sedí vedle ní zcela tiše s rukama složenýma v klíně. Zírám na černobílý obraz pověšený na stěně ředitelovy kanceláře. Nedokážu rozeznat, co přesně na něm je, ale nelíbí se mi ani zdálky, takže pochybuju, že větší blízkost by na tom něco změnila. Přinejmenším ale mám na co se upnout.

   „Dobře. Takže na sobě nepociťujete jakékoliv příznaky pokračující nemoci?“

   Nemoc. Takhle to nazývají. Choroba, která vás sežere zaživa. Nákaza, kterou dokážeme vypídit během pár měsíců – tohle tehdy řekli rodičům. Hádám, že to moc kvalitní vymítači nejsou, protože oni si mě najdou kdekoliv. Nějaká psychiatrická léčebna je jim ukradená. „Ne. Připadá mi, že jsem stejná jako dřív.“

   Protože já se nikdy nezměnila. Aspoň ne v tomhle ohledu. Tím si jen psychiatři a všichni ostatní ospravedlňují to, co nezapadá do jejich pečlivě seřazeného života. Udělala jsem jednu hloupou chybu a skončila v pekle. „Je mi dobře.“

   Ředitel se nakloní dopředu a už už otevírá ústa, aby promluvil, když vtom ho zarazí můj přiřazený psychiatr. Stejně jako všichni ostatní je i on samá přetvářka a faleš. Stačily mi tři minuty na to, abych jej prokoukla. A každá středa, kdy nade mnou měli kontrolu a nelidským způsobem se mě snažili přivést k rozumu. Ty vzpomínky nikdy nezmizí. Jsou vytesané v mé hlavě. Jsou vytesané v mé krvi.

   „Pane řediteli, tohle je podruhé za půl roku, co jsme dospěli do této situace. Pacientka neprokazuje ani jednu známku jakékoli poruchy, nemluví s neviditelnými lidmi a celkově se zapojuje do sezení. Soudě podle mého názoru ji můžeme propustit na podmínku – to kdyby se předešlé potíže opakovaly.“

   Neviditelní lidé. Moje jediná dočasná jízdenka ven. Jízdenka, v níž jsem promlouvala na svého bratra. Několikrát tam nebyl. Už nikdy doopravdy nebude, ale myšlenka na to, že s ním můžu někdy mluvit, mi pomohla dostat se skrz tu nejhorší etapu mého života.

   Když jsem je viděla poprvé v únoru těsně po jeho smrti, měla jsem dojem, že jsem se stoprocentně zbláznila. Byly to jen obláčky mlhy, nehmotné postavy a tehdy jsem stále neměla jistotu, že jsou skuteční. Když na mě začali mluvit, když mě prosili o pomoc a často dokonce žadonili, zhoršovalo se to. Zhoršovalo se všechno. Mozek, tělo a rozum vydrží jen určité napětí a nebyla ani minimální šance, že bych se dokázala se svým šílenstvím srovnat během dnů a týdnů, kdy se mi lámalo srdce i duše nad ztrátou bratra. Proto mě odvezli sem. Protože ty přízraky nade mnou převzaly kontrolu. Jen na zlomek vteřiny, ale stačilo to.

   „Navíc začíná škola. Bylo by dobré, kdyby se zapojila hned od začátku.“

   Samozřejmě. Pro tebe se to hodí přímo dokonale.

   Snažím se nedat na sobě znát jakékoliv nadšení, vzrušení nebo naději, ale je to zatraceně těžké. Před sedmnácti dny se mluvilo o tom, že odsud odejdu nejdříve za dva měsíce, což by znamenalo zmeškat dalších šedesát dnů školy. Ti čtyři určitě čekají, že budu nadšením skákat do vzduchu, ale to já nemůžu. Co kdyby jim došlo, že lžu jen proto, abych odsud mohla konečně vypadnout? Musí jim být jasné, že i kdybych měla další přeludy, oni budou ti poslední, komu se s tím svěřím. Navíc Jones mě už tak podezřívá. Proto na židli jen sedím s rukama složenýma v klíně, koušu si spodní ret a zírám na černobílý obraz. Nemusím být génius, aby mi došlo, že jsou mou reakcí zklamáni.

   Ředitel si znovu povzdechne a sáhne po složce plné světle hnědých papírů. Moje dokumentace. „Ano, máte pravdu, Jonesi. Slečno Westwoodová, propustíme vás s dvouměsíční podmínkou. Toto je samozřejmě pouze naše rozhodnutí. Jestli si myslíte, že by vám pobyt u nás mohl být užitečný dlouhodoběji, stačí říct. Záleží na vás.“

   Idiote, pomyslím si v duchu ironicky. Myslíš si, že bych tu dobrovolně zůstala? Poprvé za posledních několik minut zvednu pohled od země a pohlédnu mu do tmavě hnědých očí, které mě ve snech pronásledují už půl roku, přestože ne tolik jako Jonesovy. Perfektně k nim sedí šedý načechraný knír a pečlivě nažehlený voskově bílý oblek. Jediné, co chybí, je oprátka. Najednou jsem si víc než jistá, že jestli opustím tenhle ústav a lidi, kteří v něm pracují, můj život začnou potkávat dobré věci. Musím tomu věřit.

   „Myslím… myslím, že už se na odchod cítím připravená. Chci se vrátit do školy a začít od začátku, pane řediteli.“

   Usměje se a podá mi jakýsi dokument. Roztřesenou rukou se podepíšu pod prohlášení a odevzdám mu dokument zpátky. Jsem jako na trní. Všechno dění prochází skrze mě. Jones mi několikrát po sobě opakuje, že si můžu jít sbalit své věci a opustit s rodiči budovu a já přikyvuju jako robot. Potom si jen pamatuju, že někdo otevřel dveře a já vyletěla ven jako pták vypuštěný z klece. Poprvé za poslední měsíce ta chodba neznamenala vězení, ale svobodu.

                                                                           ***

   Netrpělivě běžím po schodech do čtvrtého patra, míjím jednotlivé dveře a utíkám od mámy a táty. Pokouším se být rychlejší než oni, ale je to těžké – tak strašně dlouho jsem neběhala. V pokoji, kam se vlezla pouze postel, židle a umyvadlo, to moc nešlo. Běžím, dokud nenahmatám kliku od dveří číslo 013 a vřítím se dovnitř. Bohužel nestihnu včas zabouchnout dveře a máma jimi prostrčí ruku. Rodiče za mnou vyběhli hned poté, co jsem vyletěla z kanceláře. Kruci. To ty zatracené papíry podepsali tak brzo?

   „Genevieve, musíš s námi přece mluvit!“ dožaduje se máma zoufale, ale já po ní vrhnu jen kratičký pohled a kleknu si před postel. Odklopím ji, abych z ní vyndala šest triček a dva páry kalhot, které jsem si v uplynulých týdnech úplně zničila neustálým ručním praním. Máma trvala na tom, že mi z domu přiveze víc oblečení, ale já odmítla. Nechtěla jsem si ničit svůj vlastní majetek vzpomínkami na to nejhorší období svého života.

   „Myslela jsem si, že tohle máme konečně za sebou,“ pokračuje dál a bez svolení si sedá na židli nedbale zastrčenou do rohu místnosti. Ignoruju ji, místo odpovědi vytáhnu krosnu, naházím do ní oblečení, spodní prádlo, notes plný popsaných stran, jedenáct knih, které jsem četla pořád dokola a nefunkční mobil. Měla bych jej venku odhodit do nejbližšího kontejneru, ale neudělám to. Nechám si ho jako krutou vzpomínku na lidi, které nenávidím. Byl to úžasný způsob, jak zamezit kontaktu s přáteli. Nechat vám místo komunikačního prostředku obyčejnou maketu. Další z mnoha věcí, které jim nikdy nebudu schopná odpustit.

   „Máma má pravdu, zlato. Měli bychom se na to dívat z lepší stránky. Po dlouhé době jsi venku a konečně se můžeme věnovat…“

   „Z lepší stránky?“ vykřiknu neovladatelně se třesoucím hlasem a hystericky se rozesměju. Sto osmdesát tři dní jsem s nimi nepromluvila. Něco takového opravdu zanechá stopy. Netuším, jak se k nim chovat dál, ale jedno vím jistě. Moje důvěra v ty dva se rozpadla jako domeček z karet. „O jaké lepší stránce to proboha mluvíš? Umřel mi bratr. Bratr! Možná jsem na tom nebyla psychicky dobře, ale dostat jízdenku do cvokhausu s předplatným na šest měsíců? Znemožnili jste mi kontaktovat přátele, odřízli jste mě od reality, zničili půl roku mého života a čekáte, že v tomhle budu hledat lepší stránku? Možná byste tu měli zůstat vy.“

   „Genevieve!“ vykřikne nevěřícně táta. Kdysi bych kajícně sklopila hlavu a bála se v jeho očích vidět zklamaný a ublížený výraz, ale dnes to se mnou nic nedělá. Ta dívka, kterou jsem byla dřív, je nenávratně pryč.

   „Hups,“ ucedím chladně a uhladím si tričko. „Promiň. Ujelo mi to. To se psychopatům stává často, ne?“

   Máma chce něco odseknout, přímo jí to vidím na očích i na rtech, ale vloží se do toho táta. Jako obvykle se pokouší uklidnit situaci. Atmosféra v místnosti by se dala krájet. „Genevieve, nevěděli jsme co dělat. Viděla jsi ty věci a…“

   „Měli jste mě nechat srovnat se s faktem, že Grant umřel! Měli jste mi věřit!“ rozkřiknu se a v návalu vzteku si hodím krosnu na záda. Vidím, jak se tátovi v očích sbíhají slzy, ale to není dostatečný důvod pro to, abych přestala. Nic, co jim řeknu, nikdy přesně nepopíše to, co cítím. A rozhodně jim má slova neublíží víc než způsob, jakým jejich činy ublížily mně. „Svěřila jsem se vám s něčím, co mi dělalo starosti. Měli jste mi pomoct, ne ze mě udělat psychopata! Mohli jste sem třeba někdy přijít, ale to vás nejspíš ani nenapadlo, co? Kdo by chtěl taky navštěvovat blázna?“

   Máma si hřbetem ruky otře oči a dívá se všude, jen ne na mě. Všimnu si, že podezřele často brousí pohledem k tátovi. „Je nám to líto, broučku.“

   Je ti to líto až poté, co jsi dostala oficiální potvrzení, že to náhlé psychické postižení není trvalé, chci jí odpovědět, ale místo toho si vzpomenu na něco úplně jiného. „Je ti líto, že jsem díky tobě nemohla jít na Grantův pohřeb? Mělo by ti to být líto – protože vám to nikdy neodpustím. Nemohla jsem se s ním rozloučit. Jak se vůbec můžete podívat do zrcadla s vědomím, čeho jste se dopustili? Jak se do něj můžete podívat?“

   „Dcerko…“

   „Už na tom stejně nezáleží,“ přeruším její snažení a naposledy projdu dveřmi pokoje, který mi byl nikdy nekončícím vězením. Rodiče cupitají za mnou. Nejspíš si říkají, proč jsem po tolika dnech mlčení vychrlila takovou zásobu slov. Jenže oni to potřebovali slyšet a já to ze sebe musela dostat. Brzy si uvědomí, že mlčení zase začne po nástupu do auta. „Stačí, když mě odvezete do Internátu a pak mě budete mít z krku. A já vás ostatně taky.“