A desátá kapitola je na světě. Kapitola, kde už se jen nepředstavuje děj, ale konečně si některé postavy začínají uvědomovat, že je něco špatně, a brzy půjde do tuhého. Na vytváření příběhu je krásné to, že je jen váš. Dalo by se říct, že si s ním můžete dělat, co sami uznáte za vhodné. A já jsem neskutečně ráda za to, že jsem se rozhodla pro tohle. Každá z postav se bude muset nevyhnutelně stát bojovníkem za vlastní život, stejně jako za životy svých přátel. Svět jim zrovna dvakrát na výběr nedá. A já doufám, že se vám to bude líbit! 😇 A. G.
KAPITOLA DESÁTÁ - GENEVIEVE
Do pátku jde všechno podle plánu. Chodím na hodiny, užívám si nově nalezenou svobodu mimo čtyři stěny blázince spolu s Maite, Bramem a Lucasem. Dostáváme tolik úkolů, že mi každý den těsně před spaním málem praská hlava napětím a z uší mi uniká pára, kterou by mi záviděla kdejaká lokomotiva. S Maite chodíme spát později než kdy dřív a vstáváme v pět hodin ráno, abychom došly v učivu o něco dál a měly toho později méně. Což platí jen v jejím případě, protože mně toho naopak neustále přibývá víc a víc kvůli zameškaným šesti měsícům.
Rychlostí světla mi dochází, že Marcus nežertoval. S každým školním rokem je učivo těžší a těžší, čímž vzniká daleko větší riziko, že většina z nás na první pokus neprojde finální zkouškou uprostřed roku, a už vůbec ne na konci. Připadám si jako mimozemšťan; já a jen malá hrstka dalších lidí si uvědomujeme zodpovědnost, která nám leží na bedrech. Ostatní životem pouze proplouvají. Nekritizuju je. Ale až zjistí, že plavou na té špatné lodi, bude pozdě vystoupit a dostat se na jinou.
Když se v pátek probudím, trvá mi pět minut vzpomenout si, že není sobota a volno je furt ještě vzdáleno na míle daleko. Dalších deset minut se zaobírám myšlenkou, že bych zašla za Marcusem a omluvila se na všechny čtyři dnešní hodiny. Pokud řeknu, že jsem od pondělí naspala patnáct hodin, vlastně ani nebudu přehánět. Pak si ale vzpomenu, jak nadšeně se ředitel tvářil, když mě spatřil poprvé po půl roce stát zase ve dveřích své kanceláře. Ne, nemůžu klopýtnout, ne první týden školy. Přežila jsem daleko horší věci a s jistotou vím, že další jsou na cestě - jen kráčí pomalu.
Jsou to čtyři hodiny. Zvládnu čtyři hodiny.
Vydechnu zadržovaný vzduch a vyšvihnu se z postele asi stejně ladně jako shnilý pytel brambor. Maite už sedí oblečená v uniformě na posteli a čte si pátý díl Harryho Pottera. Zanícenější fanynka nejspíš neexistuje. Ne v případě, že je už v půlce knihy, kdežto včera byla skoro na začátku, tudíž musela strávit čtením celou noc. Buď to, a nebo její oči dovedou číst rychlostí světla.
S unaveným odfrknutím zamířím ke skříni. Otevřu ji a začnu si pečlivě oblékat uniformu. Napadne mě, že bych dnes vynechala kravatu, ale Annah je extra náruživá bonzačka a nebudu riskovat, že by to nahlásila zástupkyni.
„Spalas vůbec?“
„Vypadám na to?“
„Tak na půl. Spalas?“
Maite zmateně zamrká a odloží knihu na postel, předtím si ji ale založí způsobem, který mě nutí uvažovat, jestli v ruce nedrží královskou pokladnici. Protáhne si ztuhlý krk a to křupnutí rozhodně nejde přeslechnout.
„Jo. Asi tři hodiny. A co ty? Vypadáš stejně vyčerpaně jako Marcus od začátku roku. Je ti dobře?“
Zamyslím se. Nechci jí lhát. Teda, nechci pokračovat v tom, že jí budu lhát. Na to je až moc dobrou kamarádkou. „Ne. Je mi mizerně. Ale v knihovně si trochu pospím, takže se to zlepší.“
Vyjdeme z pokoje, zamkneme a zamíříme směrem k bistru. Do začátku Psychologie zbývá přibližně půl hodiny. Kolem nás projde Patrick. Bezmyšlenkovitě na něj vztyčím prostředníček a sladce se usměju. Jindy bych se zastavila a zaplatil by za to, co mi tehdy řekl, ale dnes nemám na hádku ani lítající pěsti náladu, proto pokračuju dál, aniž bych se ohlédla. Ujdu jen tři metry a tehdy si to uvědomím.
Neslyším jeho ani své kroky. Neslyším nic kromě nadměrně hlasitého bušení mého srdce.
Je nepřirozené ticho. Takové, že se vám okamžitě zježí chloupky za krkem, po zádech vám přejede mráz a vy máte nevyhnutelný pocit, že někdo stojí za vámi, že vás někdo sleduje. Jako kdybyste se ocitli v němém filmu, kde hlavní aktéři nemluví, ale spoléhají se na svá gesta. Mluvím na Maite, ptám se jí, zda si to ticho také uvědomuje, ale neodpoví mi.
To ale ještě není nic hrozného.
Hrozné totiž je, že jakmile se otočím jejím směrem, není tam.
Co se to děje? pomyslím si v duchu a vystrašeně se otáčím kolem své osy, nejistá, jestli náhodou stále nesním. Štípnu se do paže, ale bolest nezaregistruju.
Je to tedy sen? Proč tu nikdo není? Proč tu vládne takové mrtvolné ticho? Jako kdyby svět ohluchl?
Kap. Kap. Kap.
Tiché cinkání připomínající kapky vody dopadající na mramorové kachličky v umývárnách. Ozývá se to neuvěřitelně blízko a zdá se, jako by se ten zvuk přibližoval s každým mým výdechem.
Otočím se, ale v mé blízkosti žádná voda není. Kapání vody je jediný zvuk na celé chodbě a právě nyní bezpochyby i v celém Internátu. Děsí mě k smrti.
Do uší mě bodá jemný šepot vzdálených hlasů. Příliš daleko na to, abych něco zaslechla. A přitom příliš blízko na to, aby moje plíce zděšením odmítaly spolupracovat.
„Haló?“
Podle předpokladu se nikdo neozve. Voda však dopadá stále a já se podvědomě vydám oním směrem, přesvědčená, že je lepší stanovit si nějaký cíl, než stát na místě a čekat, až vás dožene ta nejhorší noční můra.
Zvuk vychází z chlapeckých umýváren. Nyní si tím jsem víc jistá než předtím. Strach mi naplní útroby, až je téměř nemožné se nadechnout nebo vnímat cokoliv jiného než vlastní zběsilý puls. Opatrně vkročím do pootevřených dveří a nic mě nedokáže připravit na to, koho uvidím stát přímo u okna.
„Bráško?“
Grant, zahalený do obvyklého černobílého stínu, se trhaně otočí, jako kdyby ho moje přítomnost nijak nepřekvapovala a jen čekal, až za ním přijdu, reagujíc tak na jeho volání.
To on tohle způsobil. Musí to tak být. Jsem si tím jistá. „Bráško, co se to děje? Proč jsem tady?“
Po obličeji mu přejede smutný a zarmoucený výraz. Výraz, který můj bratr za svého života nepoužíval moc často. „Jsi na Hranici. Musel jsem tě vzít sem. A věděl jsem, že máš povolený vstup. Je mi to líto, ale v Internátu s tebou nemůžu mluvit. Není to bezpečné, Gen.“
Zamračím se a otřesu se náhlým poryvem zimy. Ničemu nerozumím. „Na jaké Hranici? Proč to není bezpečné? V ústavu jsi se mnou mluvil, Grante.“
„Ústav byl bezpečný,“ povzdechne si a pokyne mi, abych šla k němu. Omámeně poslechnu. „Internát ne. Ne když se ty věci plíží kolem.“
Nedokážu si představit, že by některé místo bylo bezpečnější než Internát. Pohlédnu z okna a srdce mi téměř přestane bít.
Naskytne se mi ten nejděsivější pohled na světě. Zírám na odpudivou šedooranžovou ranní oblohu, temný trávník, zanedbanou zahradu, kterou někdo spálil na uhel a těla studentů v ošuntělých a potrhaných uniformách, jak nehybně leží jeden přes druhého na obří hromadě, kolem níž se shromažďuje postupně různorodý dav lidí, mezi nimiž je i ředitel. V dálce něco ječí a poletuje po obloze. Něco se špičatými křídly.
„Prosím. Kde to jsme? Co je to tam venku?!“
Skoro ječím. Slyším to. Ale on sebou ani necukne a bez ohledu na moje zděšení odpoví hlasem stejně klidným jako je hladina jezera u Internátu. „Hřbitov. Budoucnost. Musel jsem ti to ukázat. Vzal jsem tě na Hranici světů, protože jsem neviděl jinou možnost. Musíš to vidět. Musíš to zastavit. A když jsem zjistil, co jsi, věděl jsem, že ty jsi ta pravá.“
„Co jsem?“ ušklíbnu se zamračeně a připadne mi to jako urážka. „Grante, vůbec ti nerozumím. Proč mi ukazuješ něco tak strašného?!“
„Protože se to stane!“ vykřikne zoufale a na chvíli ničím nepřipomíná mého bratra, ale matku. Vždycky se jí podobal. Jeho slova mi zaříznou dýku hluboko do srdce. Protože on nežertuje. Není to hra. A Bůh ví, zda je to vůbec sen.
„Z Ameriky bude masový hřbitov. Přijde to do roku a půl. Potkal jsem jednu zemřelou tvého druhu, ale zjistil jsem, že starý sabat je celý mrtvý. A netuším, kde jsou další jako ty. Musíš je zastavit sama. Ty a Maite.“
Ztuhnu. „Sabat koho?“
„Banshee. Víl smrti.“
Na pažích mi naskočí husí kůže. Tenhle termín už jsem někdy dřív slyšela. Proč ho Grant zmiňuje zrovna dnes? Opravdu to má něco společného se mnou? Jak by mohlo? „Nemám ponětí, o čem to mluvíš. Ani netuším, co se se mnou děje.“
Grant se zachmuří. Viditelně ho rozčiluje, jak málo toho o situaci vím. „Probudila ses. Když jsem zemřel, prolomil jsem v tobě Pečeť. To proto mě vidíš. Nás. Ty, co už jsou na druhé straně i ty, kteří na ni teprve přejdou.“
Vtom mi dojde všechno, co mi tu naznačuje. Duchové. Vážně vidím duchy? Ti lidé, které nemohl vidět nikdo jiný než já, byli… duchové? Jistě, tak nějak jsem nic jiného nečekala, ale stejně…
Slyšet to nahlas je něco docela jiného.
Podívám se zmateně na svého bratra, ale on pokračuje dál. Hází po mně jednu neznámou informaci za druhou. „Je tu strašný zmatek, Vie. Nikdo to nedokáže uhlídat. Smrtky jsou vzteky bez sebe, protože umírají nevinní. Všichni tu stojíme v řadách a čekáme na nějaké zprávy. Když mi Fiona řekla, že tě viděla, došlo mi, jak důležité je, abys věděla pravdu.“
„Jakou pravdu?“ vyhrknu a v duchu si poznamenávám všechny důležité poznatky. Řady. Smrtky. Nevinní. Předčasné smrti. Hřbitov. Válka. Pravda. Fiona.
Grantovo tělo zabliká, než se opět ustálí. Vypadá, že pospíchá. Vyděsí mě, že by mohl každou chvilkou zmizet. Nechci, aby mě zase opustil.
„Nemám už moc času. Spojení se přerušuje. Netuším, kdy budu moct zase navázat kontakt, ale musíš mi slíbit, že je nenecháš dál vraždit. Všechno postupuje k Thief Valley. Od prolomení Skříněk to sem všechny bytosti láká jako magnet. Už brzy si to uvědomíš. Nevíme, kdo může za smrti těch lidí, skrývají se dokonce i před Smrtkami. Ale ty na to přijdeš. Musíš.“
„Musím?“ vydechnu a založím si paže na prsou. Opožděně se ve mně spouští obranný mechanismus. „Proč zrovna já? Zrovna se mi relativně uklidnil život, Grante. Nemám žádnou povinnost. Chci svůj život zpátky!“
„Jestli je nezastavíš… jestli nepřijdeš na to, kdo jsou… zabijí ho! A ty nebudeš mít život, ke kterému se vrátit!“
Soudě podle výrazu v jeho obličeji mi dojde, že už toho řekl daleko víc, než původně měl. Chce pokračovat, ale zarazí se, jako by se dusil. Uvědomím si, že mi to z nějakého důvodu říct nesmí.
„Koho?“ vyjeknu vyděšeně a zatnu ruce v pěst. Okolí kolem mě se začne smršťovat. V tu samou chvíli mě něco silně udeří do žaludku, zatáhne a já začnu opět rozeznávat barvy. Kolem mě procházejí davy studentů a někteří z nich se na mě přátelsky usmívají. Jiní jen s pokývnutím projdou dál a další si šeptají ve skupinkách. Maite si kousek od místa, kde stojím, pročítá nástěnku a čeká. Doběhnu k ní a se zlou předtuchou s ní zatřesu. „Jak dlouho tu už čekáš?“
Maite se nechápavě zavrtí a pohlédne na mě, jako kdybych byla blázen. „Asi dvacet vteřin, proč? Půjdeme konečně? Musím si dát šálek čaje, nebo umřu.“
„Takhle nemluv!“ vyjedu po ní vztekle s děsivou připomínkou na slova mého bratra. Je mi úplně jedno, že mluvil o nějakém muži. Vidina na jakoukoliv další smrt mi zvedá žaludeční šťávy. Maite si evidentně všimne změny mé nálady, protože se hned zeptá, jestli se něco nestalo.
Uvěřila by mi, že jsem viděla svého brášku? Že mě varoval? Nás obě? Kdybych jí pověděla o obrazech budoucnosti, jichž jsem byla svědkem, považovala by mě za blázna? Ihned si vybavím Grantova varovná slova. „Řeknu ti to později. Pojďme na ten čaj. Hodina brzo začne.“
Všechny tři hodiny přetrpím, vědoma si Maitina zvědavého pohledu, jenž nemohu setřást. S každou další uplynulou hodinou nabývá na významu. Jakmile začne poslední hodina a my vstoupíme do knihovny, můj plán je rozhodně jiný než celých šedesát minut prospat. Řeknu Maite, že si odskočím pro jednu knihu a nechám ji stát u stolku. Nato se odeberu do té části knihovny, kde jsou uloženy knihy pod kategorií MÝTY. Trvá mi přibližně pět minut, než najdu to, co hledám. Vytáhnu tlustou a objemnou knihu ve staré vazbě z police a otevřu ji na úvodní stránce. Bestiář.
Roztržitě obracím stránkami tak dlouho, až nakonec najdu kapitolu věnovanou smrti. Název Banshee má samostatné pojednání. Rozhlédnu se, zda mě nikdo ze spolužáků nesleduje, ale všichni jsou zaujatí buďto rozhovory nebo internetem.
Začnu číst. S každým přečteným slovem mi vstávají vlasy na hlavě.
Banshee, neboli Ženy
z kopců, jsou též známy jako Víly smrti či Smrtonošky. Tento termín
pochází z irské mytologie. Jedná se o bytost známou zoufalým kvílením a
pláčem, kterým zvěstuje smrt. Banshee je nejčastěji přiřazována ke šlechtickým
rodinám, tento fakt je ovšem sporný. Zjevuje se jako…
„Zajímavý výběr knížky,“ namítne hlas přímo za mnou a já s leknutím knihu upustím. Maite za mnou stojí se zamračeným pohledem, ze kterého šlehají blesky a výčitky těžší než jaké dokážu snést. „Nechceš mi konečně říct, co se sakra děje? Možná sis toho nevšimla, ale jsme nejlepší kamarádky. A já bych celkem ocenila, kdybys ze mě už přestala dělat idiota.“
Promnu si zápěstí a opřu se o nejbližší regál. Přemýšlím, jestli mám tak nízkou víru v ni nebo v sebe. Ale stoprocentně to bude mnou. „Viděla jsem Granta.“
Blesky šlehající z jejích očí zmizí a vmžiku je nahradí lítost a smutek. „Gen… Vím, že je to teprve půl roku, ale nemyslím si, že je dobrý nápad dívat se na jeho fotky. Vždycky se potom budeš cítit mizerně. Navíc netuším, jak to souvisí s...“
Energicky zavrtím hlavou a pocítím příval úlevy. Úlevy pramenící ze skutečnosti, že po tak dlouhé době své tajemství můžu někomu svěřit. „Nemluvím o fotkách. Viděla jsem ho. Mluvila jsem s ním. Dneska.“
Důrazy kladené na jednotlivá slova ji vyvedou z míry ještě víc. Opatrně nakloní hlavu na stranu a pomalu prohlásí: „Gen, tvůj bratr je mrtvý. On se nevrátí.“
Ta slova mě bodnou do hrudi jako tisíc malých jehel. V léčebně mi to opakovali nespočetněkrát každý den. Nikdy nevynechali. Teď je to ale poprvé, co mi ta slova nelámou srdce. Pro zbytek světa je Grant mrtvý, ale já dostala příležitost ho znovu vidět. Mluvit s ním. Něčeho takového se nedostane každému. A dokud to jde, hodlám toho i využít. Možná to není zrovna učebnicový příklad toho, jak se smířit s jeho smrtí, ale k čertu s tím.
„Já to vím,“ ujistím ji důrazně. „A o to jde. Párkrát jsem ho viděla i v léčebně, ale před chvílí… byl tady. Nevím, jak je to možné, ale říkal, že mě vzal na Hranici světů, ať to znamená cokoliv. Mluvila jsem s ním aspoň pět minut. Pak jsem se vrátila sem a přitom neuplynula ani minuta. Ničeho sis ani nevšimla. Proto jsem se tě ptala, jak dlouho čekáš u té nástěnky.“
Maite zalapá po dechu. Očima vyděšeně koulí a na čele se jí vytvoří kolmá vráska. „Tys viděla jeho ducha? Jak je to možné? Teda, když vezmu v úvahu, že já umím… No, to je jedno, povídej dál. Co ti říkal?“
Věří mi, oddechnu si a spadne ze mě šutr velikosti Antarktidy. „Že musím – a ty taky - zastavit toho vraha, co řádí po celé Americe. Že umírají nevinní a sabat mého druhu je celý mrtvý, takže nemůžu čekat pomoc…“
„Tvého druhu? Co tím myslel – tvého druhu?“
Ukážu na knihu. Zvednu ji ze země, otevřu na příslušné stránce a zabodnu ukazováček do názvu. „Banshee. Víš, po setkání s ním je mi už víc věcí jasných. Nejsem blázen. Já nejsem blázen.“
„Co je Banshee?“ zeptá se vyjukaně Maite a nakrčí obočí. Na knihu se ani nepodívá, je dost zaměstnaná zkoumáním mého obličeje, jako kdybych byla nějaká zatracená umělecká freska visící na zdi v galerii.
Když to prozrazuju, zničehonic ucítím naprostou jistotu. Můj bratr by mi nelhal. Neznám způsob, jak to zjistil, ale on je jeden z mála lidí, kterým ještě věřím.
„Já.“
Sedneme si do oddělení s cizími jazyky a já jí všechno řeknu. O tom, jak jsem po bratrově smrti začala vídat lidi, které neviděl nikdo jiný, ačkoliv několik útržků už věděla z pár incidentů, které se mi tehdy vymkly z ruky. Povím jí o dnech, kdy se mi to všechno začalo vymykat z rukou úplně. Ve zkrácené verzi jí převyprávím Grantovo varování a masakr, jenž jsem viděla z okna Internátu. Masakr, k němuž podle něj a jeho podobných na druhé straně, mělo do víc než roku dojít.
Na konci je vyčerpaná, ale poznám, že mi věří. Slíbí mi, že v nejbližší době zatelefonuje babičce a pokusí se zjistit co nejvíce informací o Banshee a sabatu. Jakmile zazvoní, cítím, jak tajemství mezi námi a všechny přehrady, které jsme vystavěly na ochranu sebe a té druhé, padají jako domečky z karet. To však neznamená, že by ono napětí zmizelo, ani náhodou ne. Stále poletuje mezi námi a já mohu jen doufat, že časem nevybuchne.
Ve dvanáct hodin se rozhodneme místo do bistra zajít na oběd do místní Bertovy hospody. Maite pět minut pobíhá po škole a hledá Brama, jenže bez úspěchu. Ptá se i po Lucasovi, ale jako by se po něm slehla zem. Nikdo ho dnes neviděl. Řeknu si, že na tom nic zvláštního není, jenže stejně se nemůžu zbavit zlého pocitu. Po čtvrt hodině to vzdáme a vydáme se do městečka samy. Cestou probíráme jednotlivé hodiny a volné předměty, které si zapíšeme na druhý semestr. Tenhle rozvrh už příštího půl roku platit nebude. První dvouhodinovka Šermu odpadla kvůli nepřítomnosti profesora Willarda a spolužáci z toho byli docela vykolejení. Všichni se těší na to, že se naučí pořádně bojovat, i když zrovna já ohledně tohohle tak plná entuziasmu nejsem. Především kvůli velkému zájmu Marcus souhlasil se zavedením těchto hodin, dokonce od pátého ročníku, a já při pomyšlení na to, že budu příští týden zase držet v rukách opravdovou zbraň, stěží popadám dech. S mým štěstím se zvládnu během několika minut propíchnout. Šerm není jako jízda na kole, ani zdaleka. Musí se neustále pilovat a zdokonalovat. Když jednou vypadnete z kola ven, obvykle to tak i zůstane – budete už venku bez možnosti se vrátit. Necvičila jsem několik měsíců, takže tenhle rok budu se šermem hodně zápasit. Jenomže pokud mi to nepůjde, může mi ten předmět zatraceně dokonalým způsobem zkomplikovat postup do dalšího ročníku.
Po deseti minutách zatočíme za roh a objeví se před námi pečlivě udržovaná hospoda z dřevěných prken a lesklými okny. Předzahrádka je přímo obrostlá růžemi, liliemi a spoustou dalších květin, které vůbec neznám. Nahlídneme oknem dovnitř, ale podle všeho tam moc plno není. To si ostatně ověříme, když vkročíme dovnitř.
Dřevěná podlaha nepatrně vrže, jak postupně směřujeme k našemu místečku hned v rohu místnosti. Stoly jsou z propracovaného a tvrdého tmavého dřeva, na nich stojí porcelánové vázičky s květinami a jídelními lístky. Usadíme se a prakticky během mrknutí oka máme vybráno.
O několik vteřin později k nám dojde Bert - postarší majitel hospody s šedými vlasy, čokoládovýma očima a chundelatou bradkou. Jen co dorazí, široce se zazubí. Nechodíme sem moc často, ale zase ne tak málo na to, aby si nás nezapamatoval. „Tak co to bude, děvčata?“
„Dvakrát karamelové cappuccino a dvakrát toasty s grilovaným kuřetem, rajčaty a sýrem, Bertie.“
„Hned to bude.“
Fráze Hned to bude prakticky znamená jen dvacet minut čekání, ale když dojde k našemu stolu s neodolatelně vonícím jídlem, je to, jako kdybych čekala jen minutku dvě. Dvacet minut je všeobecně úspěch, poněvadž momentálně Bert obsluhuje jedenáct lidí. Bram mu prý několikrát říkal, ať si k sobě konečně najde pomocnou ruku, ale Bert podobný nápad okamžitě smetl ze stolu. Na vznešené umění obsluhování se prý každý uchazeč dívá z patra. A tak přestal hledat a rozhodl se, že to zvládne sám. K sobě má jen dvě kuchařky. Je ovšem pouze otázkou času, kdy mu to začne přerůstat přes hlavu.
Hned se vrhneme do jídla, ale o pět minut později jsme uprostřed rozhovoru přerušeny Mainou roztržitostí. Nemám ponětí, z čeho pramení, dokud se neohlédnu za sebe a neuvidím tam stát modrookého kluka v černé kožené bundě, červených bermudách a s vlasy nagelovanými do pankáče. Dívá se na Maite, jako kdyby byla překvapení pod vánočním stromečkem, i když ne v tom romantickém stylu, spíš přátelském.
Mai mu k mému šoku pokyne, aby se k nám šel posadit. Po zaváhání poslechne a zamíří k nám. Chci zjistit, co to sakra vyvádí, ale jakmile mi ho představí, dojde mi to samo.
„Billy, tohle je Gen,“ představí nás a Billy mi s vřelým úsměvem podá ruku. Má silný a pevný stisk, žádná leklá ryba. Přestože sedíme u stolu pro čtyři osoby a vedle mě je místo, posadí se vedle Maite a sundá si bundu. Na pažích mu pracují vypracované svaly, což pozornosti vedle sedícího chumlu studentek ze třetího ročníku neunikne, a já to pobaveně pozoruju.
Něco napíše do svého diáře a posune ho směrem k ní. Netuším, co tam stojí, ale rozesměje ji to. Uvědomím si, jak zajímavé je sledovat dva lidi komunikující tak neobvyklým způsobem. Neslyším ani slovo a přesto je mezi nimi řečeno vše. Nedívá se na něj ale zamilovaně, a mně se uleví. Z části je to čiré sobectví. Jsem zpátky pár dní, a nechci se o ni dělit. Ne hned. Z té větší části ale vím, že vztah je to poslední, co Maite potřebuje, minimálně zrovna teď.
Pousměju se a vstanu od stolu. Chystám se jít si objednat další toasty, když vtom to ucítím. Tak jasně, jako kdyby mi ten pocit vyrůstal ze srdce a zalarmoval tak všechny moje buňky. Pocit, kdy vás strach natolik ochromí a omámí, až si nedokážete vzpomenout ani na své vlastní jméno. Žaludek mi dělá přemety, v hlavě mi buší kovadliny a mám neuvěřitelně silné nutkání křičet.
Nedojde mi, jak zprudka dýchám, dokud mi Maite nepoloží znepokojeně dlaň na roztřesené rameno. Ptá se, co se děje. Slyším ji z dálky. Přemýšlím nad vhodnou odpovědí, ale nedostanu ze sebe ani slovo. Něco mi říká, abych utíkala… v mysli si představím vysoký dům z červených pálených cihel s prolomeným dřevěným plotem. V životě jsem ho neviděla, ale jsem si jistá, že to je odpověď na můj současný stav.
Po těle mi probíhají záchvěvy hrůzy a nechápavosti. Cítím to v kostech. Maite se dožaduje odpovědi a pokouší se mě s Billyho pomocí dostat z hospody na čerstvý vzduch. Moment, kdy se pohnu, je současně i momentem, kdy ve mně všechny zábrany padnou.
A pak se to stane.
Začnu křičet.
Křičím, jako kdyby mi někdo vrazil sekeru do srdce. Jako kdyby se protrhla přehrada. Padnu na kolena. Náraz nezaznamenám. Jen matně slyším, jak ječím, až mi praskají hlasivky.
V jednu chvíli kolem mě všechno začne explodovat. Sklenice, talíře, skleněné výlohy a vitríny za barovým pultem. Třeskot se rozléhá celou hospodou, celým světem. Dřevo na podlaze praská a z jeho trhlin se do vzduchu zvedá zvířený prach. Po stropě i stěnách se dělají dlouhé klikaté praskliny a omítka s burácením dopadá na dřevěné stoly kolem nás.
Billy mě popadne v pase a přehodí si mě přes rameno. S obtížemi mě vynese ven ze zruinované hospody. Křik přivolává místní obyvatele, kteří se scházejí blízko nás a vycházejí z domů, aby zjistili, co se děje.
A pak, zničehonic, ho zahlédnu. Ten cihlový dům, nad nímž se vznáší pach smrti a temnoty.
Přede mnou se objeví sedm osob. Tři muži a čtyři ženy zahalení v temném oblaku. Přestanu křičet přesně ve chvíli, kdy jedna z nich tiše zašeptá: „Nebyli jsme poslední. Ještě zbývají. Prosím, zachraň je. Jsou nevinní.“
Pak zmizí. Svět kolem mě se točí a jeho hrany se začínají bortit. V hlavě mi zuří hurikán. Těsně předtím, než omdlím, mi dojde, že všech těch sedm lidí právě zemřelo.
Jsou mrtví.
Poslední co slyším, jsou bratrova vzdálená slova. Už přišli, sestřičko. Jsou tady.
Komentáře
Okomentovat