Kapitola devátá - Bram

Po nějaké době přicházím s další kapitolou. Takovou, která pro mě stále zůstává srdcovkou, na jejíž psaní nikdy nezapomenu. Bram je postava, která toho má spoustu před sebou, a to je dobře. Postavy se musí někam pohnout a vyvíjet se, ne pouze stát na místě. Stejně je to s lidmi všeobecně. Musíme růst.  A. G. 😇

KAPITOLA DEVÁTÁ - BRAM

   „Tady se ti to nese, Brame!“ zahlaholí vesele Molly, vedoucí bistra, která mi hned na první pohled padla do oka, když jsem začal pracovat v Internátu. Rázně přede mě položí na stůl velký kouřící šálek černé kávy s mlékem. Po včerejším výletě do hospody a zjištění, že Lavinia ví moc dobře, kde se nacházím, potřebuju všechno možné – cokoliv, co mě nějak udrží na nohou.

   Vděčně na ni kývnu a zhluboka se napiju. Horká káva mi hladce sklouzne do krku a pálí jako kyselina. Rozhlížím se kolem a čekám na Lucase. Kdyby mi ve čtyři ráno nenapsal, že za dvě hodiny mám čekat v bistru, abychom si spolu mohli promluvit o spolupráci a těch zatracených Skřínkách, neseděl bych tu. Tak kde kruci je? Tahle otázka se mi už několik minut honí hlavou. Nesnáším, když mi někdo krade čas. Přece jen ho můžu využít líp. Třeba na utápění v kaluži vlastní sebelítosti nebo přehrávání vzpomínek, které mě jednoho dně dostanou do hrobu.

   Proč ne?

   Povzdechnu si. Celé ty roky ji hledám za účelem ji zabít. Zabít ji stejně bolestivě, jako ona zabila moje rodiče a malého bratříčka. Pronásleduje mě ve snech, kde se mi vysmívá do obličeje a její hlasitý sarkastický smích mě vždycky probudí. Nikdy mi to nedá pokoj.

   Ano, mohl bych zabít její rodinu, ale to bych o ní musel mít nějaké zprávy a vědět, kde se nacházejí. Z velmi dobrého důvodu se totiž příhodně vypařili z povrchu zemskýho.

   „Jsi tu včas.“

   „A ty pozdě,“ ucedím nevrle při pohledu na Lucase. Ležérně dojde až ke mně a pohodlně se usadí za stolem. „Zrovna u tebe mě to překvapuje.“

   „Mluvil jsem s Velitelem. Určitě pochopíš, že jemu to uprostřed věty zavěsit nemůžu,“ vysvětlí Lucas nezúčastněně a zkontroluje okolí pro případ, že by nás někdo poslouchal. „Včera s tebou moc řeč nebyla. Měl by ses konečně dát dohromady, Brame. Už je to moc dlouho. A teď víc než kdy jindy tvoje služby potřebujeme.“

   „Já vím.“

   „Velitel nutně vyžaduje informace. Zatím nemáme nic!“ vytkne mi vztekle a nepatrně ztiší hlas. Zůstává v něm jasně patrná horlivost. „Je si smrtelně jistý tím, že všechny Skřínky jsou tady. Tys dostal za úkol je najít, abychom je uložili do bezpečí. Není to legrace. Jde o dost nebezpečné předměty. V rukou nepřítele to bude katastrofa. Jestli k tomu ovšem už nestihlo dojít.“

   „Děláš, jako kdybych o tom nic nevěděl,“ zabručím rozmrzele a zamíchám si kávu. Lucasova slova mě tvrdě bodnou do srdce. Víc, než by měla. A rozhodně víc, než bych jim měl dovolit. Je pravda, že mému úkolu, kvůli kterému tu v první řadě vůbec jsem, ani trochu nepřikládám na důležitosti. Ale udělat tu správnou věc není vždycky tak snadné, jak se na první pohled zdá.

   „A víš?“ Jasný důraz na poslední slovo mě donutí se na okamžik zarazit.  

   Hlavou mi bleskne myšlenka, že mi možná chlast už úplně zatemnil mozek a ze mě se stává blázen. Víc než kdy jindy si uvědomuju, jak odporně ničím naše rodinné jméno a pověst mého otce, který povinnosti Hraničáře bral smrtelně vážně a zavázal se přísahou. Tou stejnou, kterou jsem složil i já. Kterou složil každý Hraničář před námi.

   Kdyby viděl, jaká troska se ze mě stala, stoprocentně by se i s matkou převraceli v hrobě.

   Zviklán vzpomínkou na otce si povzdechnu a upřu na mladšího Hraničáře rozhodnutý pohled. Svým způsobem chápu, proč se chová jako taková osina v zadku. Kdysi jsem býval stejný.

   „Dneska půjdu prozkoumat město. Hlavně místo, kde má být podzemí. Uvidím, co najdu.“

   „Půjdu s tebou,“ odpoví vmžiku a po dlouhé době vypadá až nechutně spokojeně. Potlačím chuť vylít mu zbytek kávy na hlavu a dát si místo ní něco ostřejšího.

   „Ne,“ odmítnu kategoricky a můj tón nepřipouští žádné námitky. Lucas se zamračí.

   „Říkám, že půjdu…“

   „A já říkám, že nepůjdeš. Jsem samotář, na práci dělám vždycky sám. Jestli mě budeš pronásledovat, udělám všechno možný pro to, abys v podzemí uvízl. Je to jasné? Veliteli podám zprávu já. Moc dobře vím, že si chceš zlepšit reputaci a dostat se na vyšší pozici než mám já a většina ostatních, ale co na to můžu říct? Tentokrát ti to nevyjde. Už tak jsi zástupcem. Z očividných důvodů. Hezký ráno.“

   S těmi slovy se zvednu, hodím na stůl několik drobných, mávnu na usměvavou Molly, aby si pro ně přišla, a nechám v bistru Lucase samotného. Aspoň bude mít o čem přemýšlet. V žádným zatraceným případě nepůjdu do podzemí s dvacetiletým klukem, který si myslí, že je ve všem lepší než já. Sice mi teď pomohl dát se trochu dohromady, to ale v širším hledisku neznamená vůbec nic.

   Vím, že se pletu. Lucas o postup na vyšší posty nemá zájem. A doopravdy je lepší než já. Ale řekněte to mýmu vzteklýmu já. Tomu já, který se chce opít a zapomenout.

 

                                                                            ***

   Jakmile skončím se zaléváním květin a záhonků, které pečlivě upravuju každý den, než se někdo odhodlá najít nového zahradníka do Internátu, přijdou mi tři stížnosti. Jedna na špatně tekoucí sprchu v dívčích umývárnách, druhá na nefunkční sporák v kuchyni a poslední na kus zřícené suti ve stodole, kde se uchovávají zahradnické a další pomůcky.

   Jako první se proto vrhnu tam a zabere mi dvě a půl hodiny, než suť odklidím, vymetu prach a zbytky suti ze stodoly a pečlivě přerovnám smetáky, lopaty, náčiní, skříň se sazenicemi, náhradní pneumatiky do auta a podobně. Dopadne to tak, že vlivem extrémního horka se zpotím do tý míry, že se musím jít do pokoje převléknout a osprchovat se do koupelny pro zaměstnance.

   Hrknu do sebe jednu skleničku vodky na úlevu a v jednu hodinu odpoledne se s rozbolavělými svaly vydám směrem k dívčím umývárnám do druhého patra. Dávám si hezky načas a v duchu přitom uvažuju nad mapou.

   Podzemí by mělo být širokým komplexem táhnoucím se po celé délce i šířce městečka a dokonce i Sacramenta. Jak dlouho trvalo, než ty průchody, cesty a doly vytvořili? Deset let? Dvacet? A je to vůbec bezpečné? Co když tam drží hlídku někdo z nich? Co když už podzemí dávno neexistuje, i když je stále zaznačené? Co když bylo pohřbeno během posledního zemětřesení?

   Možná jsem Lucasovi mohl říct, že mapu už mám dávno u sebe.

   Vyběhnu do posledních pár schodů, zahnu do chodby vedoucí k několika dívčím pokojům a zamířím do umýváren. I na vzdálenost patnácti metrů slyším v tom nastalém tichu puštěnou sprchu a rytmické dopadání kapek vody na mramorové kachličky. Se vzteklým povzdechem si protáhnu záda a v ruce svírám koženou tašku s nářadím, kterou mi přidělili po bývalém školníkovi.

   Vezmu za kliku a bez rozmyšlení vtrhnu dovnitř. Dveře se samy od sebe zaklapnou.

   Rozhlédnu se. Umyvadla vypadají v pořádku. Sprchy z pravé strany místnosti jsou všechny vypnuté, kdežto ten zvuk, který jsem slyšel už na chodbě, se ozývá z levé strany.

   Opatrně nakročím k umyvadlům a zaraženě se zastavím čtyři metry od sprch v naprostém šoku a bez jediného ponětí, co zatraceně dělat teď. Mám dojem, že při pohledu na nahé, štíhlé a mokré tělo té dívky, se mi vypařuje mozek a nohy mi rosolovatí a rostou do země.

   Dívka sprchující se pod naplno puštěnou vodou se otočí a zářivě se usměje. Úplně mi to vezme dech. Ne proto, že se objeví roztomilé dolíčky a v medově hnědých očích s tmavými řasami zaznamenám jiskřičky pobavení, ale kvůli tomu, že se usmívá na úplného cizince a je přitom nahá. Její olivová pokožka přitahuje můj pohled vteřinu od vteřiny víc a víc. Nutí mě sledovat, jak jí po dokonalých ňadrech stékají pramínky vody a míří si to dolů. Pohled na štíhlé a dlouhé nohy mě donutí si odkašlat. Bradavky jí tvrdnou - nejspíš tou zatracenou zimou, která v umývárně panuje. Dlouhé černé vlasy jsou nasáklé vodou a spadají až pod úroveň pasu.

   Zadívám se do jejích medových očí a nutím sám sebe, abych očima nesklouznul níž. Ani. O. Jeden. Zatracenej. Milimetr.

   „Nevěděla jsem, že školníci neumějí mluvit,“ zasměje se tiše a pokračuje ve sprchování, jako kdybych tam vůbec nebyl. Má neodolatelně sladký a melodický hlas. Jako kdyby nebyla ani skutečná.

   Mimoděk mě napadne, že jsem si tý vodky možná lokl trochu víc.

   „Jdu opravit… sprchy,“ vysoukám ze sebe a nadechnu se. V plicích mi hvízdá. „Špatně tečou.“

   „Ach ano,“ vykřikne pobaveně neznámá dívka a ukáže nad sebe. „To bude tahle sprcha. Ale už jsem ji opravila. Byla jen špatně utažená. Je to jediná sprcha, ze které teče úžasně ledová voda. Chceš zkusit?“

   Přeskočilo jí?

   Natáhne ke mně mokrou ruku, a když se nehýbu a nejevím známky, že bych se k pohybu chystal, popadne mě za rameno a vtáhne pod proud.

   Během mrknutí oka jsem promočený na kost a nebýt vytrénovaný k přežití i v té nejhorší situaci, přesně touhle dobou by mi začaly zuby mlátit o sebe. Okamžik dva stojím vedle ní a jen vnímám teplý dotek na zápěstí. Od chvil, kdy jsem ještě věřil Lavinii, jsem si k sobě žádnou ženu nepustil.

   „Nepřipadáš mi jako studený čumák,“ zasměje se zlehka a přitiskne se ke mně o něco blíž, až cítím, jak se o mě její vlhké křivky otírají. Na jejím těle není ani chybička.

   Ne že bych se díval.

   „A jsi rozpálený. Víš o tom, že můžeš jít blíž, že jo?“

   Z poloviny úspěšně se pokusím vyčistit si hlavu od všech pitomých nápadů, který mi za tu mikrovteřinu zvládnou proletět hlavou, a couvnu o dva kroky dozadu. Vnitřní hlásek mě však nabádá, abych se k ní vrátil.

   „Je mi dobře. Co tady děláš? Čekáš, až sem někdo přijde a svedeš ho?“

   Dívka se rozesměje. Vypne sprchu a sáhne po ručníku přehozeném přes okenní parapet. Jakmile se zahalí do na první pohled tenké látky, hned se cítím o něco klidněji a vynervovaný uzlík v krku mi povolí. „Nikoho nesvádím, nemám to v povaze. Jak říkám, sprchovala jsem se. Navíc, tohle je dívčí umývárna, takže jsem vůbec nečekala, že se tu objeví někdo jako ty. Ale jak jsem se tak na tebe dívala, došlo mi, že bys nutně potřeboval odreagovat a odvést pozornost. Nebo se vyspat, vyber si. Cítím, že prakticky nespíš.“

   Těžko říct, co z toho mě šokuje víc. Jestli její otevřená odpověď, za kterou se ani v nejmenším nestydí, skutečnost, že správně odhadla můj noční režim, nebo konstatování, že bych se potřeboval vyspat.

   Zamračím se a přiblížím se ke sprše, abych zkontroloval, jestli opravdu funguje bezchybně. Dávám si přitom pozor, abych se neotřel o její mokré tělo a nesmáčel si boty. Tahle myšlenka se mě drží jen do té chvíle, než mi dojde, že boty jsou durch mokrý. S těmi si fakt hlavu lámat nemusím. „Díky za starost. Je mi fajn. Nemáš náhodou nějakou hodinu?“

   Neznámá dívka se jemně pousměje. Připomíná mi květinu. „Nemám, dneska jsme už skončili.“

   Netrpělivě zatnu zuby a přemýšlím, jak ji odsud vystrnadit, abych mohl zkontrolovat ostatní sprchy a potrubí. S ní za zadkem to fakt dělat nebudu. „Měla bys jít. Nebo se nachladíš.“

   „Takže teď o mě máš starosti?“

   Nadzvednu obočí. „Ne. Ale mám tu ještě práci a ty tu zavazíš.“

   S pokrčením ramen si vezme fialovou kosmetickou taštičku a namíří si to ke dveřím. Ohlédne se. „Víš, nevypadalo, že by ti před čtyřmi minutami vadilo, že se můžu nachladit,“ dodá potutelně a stiskne kliku. „Třeba se ještě potkáme.“

   Tvrdohlavě zavrtím hlavou. „Tohle byla náhoda. Promiň, že jsem tě přistihl při sprchování.“

   S tichým povzdechem otevře dveře, překročí práh a než je za sebou zavře a nechá mě samotného, vysloví ještě něco, co mi totálně vyrazí dech.

   „Náhody neexistují, Hraničáři.“

 

                                                                              ***

   Když se v šest hodin večer vypravím k podzemí jen s baterkou, poznámkovým deníkem a propiskou, aniž bych se předem obtěžoval najít v tom chaosu v pokoji mapu, stále se mi její slova ozývají v myšlenkách. Nemůžu na ně přestat myslet, jako by mě uhranula.

   Jak přišla na slovo Hraničář? Přece ho nemohla použít náhodou? To by byl holý nesmysl. Ale kdyby se v Internátu potuloval ještě jeden od našeho cechu, věděl bych o tom.

   Přinejmenším se o tom usilovně přesvědčuju, než dojdu k deset metru širokému Zlomenému mostu. Tak místní obyvatelé začali přezdívat mostu postavenému v osmnáctém století, údajně z lebek a končetin dovezených otroků a vrahů, vše spojené betonem. Říkali mu Zlomený most kvůli tomu, že na něj během druhé světové války spadl německý letoun a udělal do něj obří kráter. Několik kusů mostu se zlomilo. Po válce ho nechali opravit a do kráteru nasypali hlínu a zasadili tis.

   Obyvatelé přes něj moc nechodí. Jak se říká, jeho děsivá pověst ho předchází.

   Přejdu přes něj na druhou stranu a zamířím k lavičce postavené přímo pod ním. Pečlivě prozkoumám všechno od dřeva, chodník, až po samotný most, ale stále nemám nejmenší ponětí, jak najít vchod do podzemí. Rozprostírá se tu odporný plesnivý a zatuchlý zápach, ze kterého se mi zvedá žaludek. To mi něco připomene.

   Zvednu se, kleknu si k odpadnímu kanálu zabudovanému do chodníku a v duchu si nadávám, že mě to nenapadlo dřív. Silně zatáhnu.

   Je zamčený. Že mě to překvapuje, pomyslím si, vytáhnu z kapsy šroubovák, který nosím pořád při sobě, a několikrát s ním silou udeřím o zámek. S cvaknutím a skřípotem se rozlomí v půlce. Odhodím ho stranou, otevřu těžký poklop, vytáhnu z kapsy baterku a posvítím si dovnitř. Uvažuju, zda má cenu riskovat vstup do neznáma, nebo si první ověřit všechna fakta a získat informace, než se vrhnu dolů, aniž bych tušil, co tam na mě bude čekat. Ale vzhledem k tomu, že zbrklost mě poměrně proslavila, si povzdechnu, skloním se k poklopu a po stranách nahmatám miniaturní žebřík strmě vedoucí dolů.

   Rozhlédnu se kolem, děsivě pomalu klesám dolů a jednou rukou si svítím baterkou na cestu. Světlo dosahuje až na samé dno. Není tam voda.

   Seskočím na tvrdý, chladný beton a překvapeně hvízdnu. Nečekal bych, že se strefím na první pokus.

   Podzemí je systém širokých a vysokých chodeb se zaoblenou cestou, ale se stěnami plnými hrudek hlíny a kamení. Strop na první pohled působí přesně, jako kdyby se na mě chtěl za pár vteřin zřítit. Osvítím si tři rozcestí pár metrů před sebou a nakonec se vydám tou prostřední cestičkou.

   Podzemím se neozývá nic než zvuky mého šouravého pohybu, jak ostražitě procházím hotovým labyrintem a na papír si načrtávám mapu. Ozvěny mých vlastních kroků se zlověstně plíží tmou společně se mnou. Připadne mi, jako by ta cesta nikdy nekončila. Dokud se znovu nedostanu na to samé rozcestí jako na začátku a nezvolím první odbočku, která mě dostane do slepé uličky, s níž sousedí další ulička. Vydám se po ní jen proto, abych se opět dostal na začátek.

   Začínám být dost nervózní a vzteklý, proto opět zamířím doprostřed a tentokrát si dávám pozor. Na téhle chodbě je strop o něco vyšší než u předchozích dvou a vládne tady podivně tvrdší, zemitý pach. Něco uvnitř mi napovídá, že jsem na správné stopě, a proto se tím směrem vydám. Nemůžu si nevšimnout toho mrtvolného ticha, jež tu panuje a vysílá mi varovné signály do mozku, společně s elektrizujícím mrazením šířícím se mi po celém těle.

   V zádech přitom nepřestávám cítit nepříjemný tlak, jako kdyby… jako kdyby mě někdo po celou dobu sledoval. Jenomže to není možné. Vždycky si dávám pozor.

   Zabočím a ocitnu se v něčem, co připomíná halu. Je to širší chodba s vysokým stropem, volným prostranstvím a, což mě překvapí a zmate, jednou dřevěnou židlí postavenou přímo uprostřed. Skoro chci pokračovat dál, když si uvědomím, že skutečně nejsem sám.

   Někdo mě sleduje. Zaujatě si prohlížím místnost a pozorně vyhodnocuju situaci. Nejspíš je to žena, soudě podle příliš tichých kroků a šustění látky. Ihned mě napadne Lavinia. Pokud mě sleduje, ví, co hledám a co se snažím zachránit? Jestli ano, můžu dost dobře počítat s tím, že se mi v tom buďto pokusí zabránit, nebo to ukradne a využije ke katastrofickým účelům. Skříňky v jejím vlastnictví by se staly neodvratnou hrozbou pro celé lidstvo…

   Během pěti minut si v hlavě srovnám priority a otočím se k odchodu. V rychlosti projdu až na konec a třicet metrů před východem z podzemí zaslechnu rychlý klapot podpatků a třísknutí poklopu. Jestliže jsem si doteď nebyl na sto procent jistý, teď to nemůžu nijak popřít.

   Vyběhnu po žebříku a překvapí mě, že vchod není zabarikádovaný. Jakmile vystoupím nahoru a ocitnu se opět u mostu, ovane mě chladivý vzduch s temným příslibem něčeho špatného.

   Můžu se jenom modlit, abych to zastavil včas.

 

                                                                              ***

   „Tak tady jsi. Celou dobu jsem tě hledala!“ vykřikne Maite nadšením, když mě spatří sedět ve středu ráno v bistru a upíjet čaj. Krátce mě obejme kolem krku a posadí se s Genevieve k mému stolku v rohu místnosti, odkud mám dokonalý přehled o celkovém dění. Mizerná nálada mě už během noci stihla trochu přejít, ale až Maiiny optimistické vibrace to dotáhnou do konce.

   Usměju se a mrknu na ni, doufajíc, že jí dojde dost opomínaný fakt. Naštěstí si přiloží dlaň na pusu a vyhrkne: „Proboha, ani jsem vás pořádně neseznámila, když ses vrátila. Sice ho už znáš, ale tohle je Bram, můj kamarád. Brame, Genevieve.“

   „Rád tě poznávám,“ odpovím Geneviiným směrem a myslím to upřímně. Zrovna kontroluju, kolik je hodin, když zahlédnu dlouhý tmavý cop, jak se mihne v mém zorném poli a okamžitě vím, kdo to je. Ona určitě taky, protože s mírným úsměvem neomylně zamíří k našemu stolu. Dneska naštěstí bez ručníku.

   „Nazdar, cizinče!“ zavýskne radostí a vesele se posadí na poslední volnou židli mezi mě a Maite. Obě dvě dívky, které sem za mnou před chvílí přišly, tázavě a skoro šokovaně nadzvednou obočí a vykulí oči, z čehož usuzuju dvě věci. Za prvé, stoprocentně se s ní znají, nebo je jim povědomá a za druhé, neměly ani páru o tom, že se s ní znám zrovna já. I když termín znát bych si měl asi první dvakrát promyslet.

   Všimnu si trapného ticha, které vadí všem kromě té drzé holky, a rozhodnu se zasáhnout. S trochou štěstí krapet pozná mou nelibou stránku osobnosti a rozhodne se utéct dřív, než ji pesimismem a nevrlostí stihnu nakazit taky. „Ahoj. Promiň, ale máme tu tak trochu uzavřenou společnost. Rád jsem tě zase viděl. Teď, když jsi oblečená a ze mě nekape voda.“

   Radši se na Genevieve a Maite ani nedívám, zato nově příchozí propaluju pohledem tak intenzivním, až podvědomě čekám, kdy její uniforma začne hořet.

   Škubne sebou a všimnu si záblesku bolesti v jejích měděných očích, ale zmizne tak rychle, až mám dojem, jako kdybych si to jen představoval.

   Jestli jsem si myslel, že ji tak odlákám, docílil jsem úplnýho opaku. Nejenom, že mou kousavou a vyčítavou odpověď ignoruje, ale dokonce se obrátí na mou kamarádku. „Maite, jak se máš? Neviděla jsem tě od konce školy. A co ty, Gen? Jsem ráda, že jsi zase zpátky. Mluvila jsi teď někdy s Mary nebo Lolou?“

   Genevieve zamračeně zavrtí hlavou a zamyšleně nakloní hlavu na stranu. Netuším, o čem to mluvila, ale Genevieve se tohle téma rozhodně nelíbí. „Ne, nemluvila. A jsem ráda. Jak ses měla o prázdninách? Slyšela jsem, že tvůj táta teď dělá na nějakém velkém případě v Chicagu.“

   „Vypadá to ještě na dlouho,“ odvětí poklidně a potřese hlavou. „Hádám, že řešení zkorumpovaných politiků, kteří mají navíc tolik známostí, že by z vězení mohli vypadnout hned na druhý den, není jednoduché. Když se ho zeptám, proč se chtěl stát soudcem, řekne mi, že právě kvůli spravedlnosti. Ale prázdniny jsem si s ním užila. Byli jsme ve Španělsku. Beru teď nějaké lekce navíc u profesora Raydena, takže se v tom jazyku celkem zdokonaluju.“

   Maite udiveně a prakticky obdivně upře pohled na dívku, která pro mě stále zůstává beze jména. Věnuje jí veškerou pozornost. Ale já? Já jsem vzduch. „Ty máš ještě další jazyk navíc? Nevěděla jsem, že Rayden dává hodiny mimo vyučování.“

   Usměje se. „Musíš vědět, jak zapůsobit. Je rád, že trochu času využije na to, aby mi pomohl naučit se další jazyk. Je to jeden z nejrozšířenějších jazyků na světě. Nedomluvíš se tak jen ve Španělsku, ale i v jižní Americe, na Kubě, Panamě a na spoustě jiných míst. Může to být do budoucna hodně užitečné.“

   „O tom nepochybuju.“

   „No, už budu muset jít,“ usměje se černovláska přátelsky a zvedne se od stolu. Několikrát jí pohled ulpí na mně. „Dneska mě čeká test z Algebry a radši bych se na to ještě měla podívat. Člověk má vždycky pocit, že pro studium nedělá dost. Ale ráda jsem vás viděla. Hlavně tebe, Gen. Možná ti to tady řekne málokdo, protože mají pocit, že je to automatický, ale jsem ráda, že jsi zpátky. A že budeš časem v pořádku.“

   S posledním lehkým úsměvem se otočí na patě a odkráčí pryč. Gen ji sleduje vážným, nečitelným pohledem. Možná si všimla toho samého jako já. Neřekla, že je ráda, že je už v pořádku. Řekla, že je ráda, že v pořádku časem bude. A v té zvláštní všímavosti je něco znepokojivého. Něco, co nedovedu popsat.

   Náhody neexistují, Hraničáři.

   Jakmile je vzdálená dost na to, aby nás neslyšela, Maite se vzrušeně a s rozzářenýma očima otočí mým směrem: „Povídej! Jak je možné, že ji znáš? Kdy ses s ní potkal? A co se stalo?“

   Probodnu ji otráveným pohledem. „Nic se nestalo. Prostě jsem se s ní potkal, to je všechno.“

   „Nevěřím ti,“ odsekne Maite, ale pokrčí rameny. „Máš štěstí, že jsem ochotná počkat, až se mi s tím budeš chtít svěřit. Mimochodem, víš vůbec o tom, kdo to je?“

   „Ne.“ Skoro bych dodal, že mě to ani v nejmenším nezajímá, ale lhal bych. Zajímá mě na ní všechno. Možná v tom spočívá ten největší problém. Protože by mě na ní nemělo zajímat vůbec nic.

   „Jmenuje se Zaharaia Iqrashová. Je v sedmém ročníku a je ve škole hodně oblíbená. Vesměs všichni ji mají rádi. Říká se o ní, že je něco na způsob jasnovidky, protože zdánlivě bezdůvodně dokáže sebemenší věci uhádnout. Její táta je ten nejznámější soudce ve Státech, možná v celé Evropě! Matka jí umřela, když jí bylo jedenáct. Lidi ji mají rádi, ona si jich k sobě ale moc nepustí. Možná proto mě tolik překvapilo, že ji znáš.“

   To mě zarazí. Pokud bych o ní něco mohl říct, tak určitě to, že nemá problém se s lidmi seznamovat a dělat si z nich přátele. V tom horším případě z nich dělat idioty, jako včera ze mě. „Proč?“

   Maite znovu pokrčí rameny a napije se jahodového džusu, který před ni Molly před pár minutami postavila a doteď zůstával netknutý. „To netuším. Ale hodně si vybírá své známé. Stejně jako kluky. Pokud vím, za celou dobu, co tu studuje, s nikým nechodila. Každopádně mě dost překvapilo, že zná naše jména. Mockrát jsem s ní nemluvila. Asi to ví od Lucase. S ním se přátelí.“

   Zamyšleně nakloním hlavu a zvědavě pohlédnu směrem, kde jsem ji zahlédl naposledy. Bohužel je už dávno pryč. Jediné, co po ní zůstalo, je neuvěřitelně svěží vůně.

   Pokud si přátele skutečně pečlivě vybírá, tak jak je možné, že se zdá, jako bych měl být jedním z těch vyvolených? A z jakýho důvodu? Odkud ví o tajném cechu Hraničářů? Není totiž možné, aby o tom něco tušila, kdyby nebyla jednou z nás.

   Nebo jednou z těch, kteří jdou proti nám.