Kapitola dvanáctá - Maite

 Sice vkládám se zpožděním tak velkým, až se pomalu stydím, ale lepší než nic. Tak to dopadá, když se člověku zkomplikuje život do té míry, kdy pomalu ani neví, co má dělat 😁 Snad se vám kapitola bude líbit 😊 A. G.

DVANÁCTÁ KAPITOLA - MAITE

   Každý den, každou hodinu, minutu i vteřinu po tom zážitku v umývárně, se učím předstírat před ostatními, že se tehdy nic nestalo. Že nedošlo ke zlomovému okamžiku, s nímž bych si nedokázala poradit. Víc než cokoliv jiného jsem se děsila toho, co by se stalo, kdyby to tajemství vyletělo do vzduchu a všude se rozšířilo vražednou rychlostí. Patrick se sice tvářil jako neviňátko, ale několikrát jsem ho nachytala, jak po mně pokukuje. Byl to nevraživý, zadumaný výraz, ani trochu známka přitažlivosti nebo zájmu, jenže o to já ani nestála. Toužila jsem jen po klidu. Po tom, který jsem onehdy večer zahlédla v jeho očích. Na zlomek vteřiny, ale byl tam. Vím, že tam byl.

   Až do listopadu vše probíhá bez problémů. Genevieve se dá relativně dohromady, chodí ke školnímu poradci, přičemž s důvěrou k němu je to u ní pořád na bodě mrazu, a její studijní výsledky se zlepšují den ode dne víc a víc. Občas zajde za ředitelem a hodinu nebo dvě si povídají. Tyhle občasné chvilky pro ni znamenají nesmírně moc a nemusí to ani říkat nahlas, protože se stačí podívat na to, jak se usmívá, když se vrací. Pochopitelně, že jako první se vždycky zmíní o dokonalém čaji, který jí uvařil. Ten je v Internátu proslavený. Ovšem napije se ho málokdo.

   Během října se také rozrostla známost Brama a Zaharaiy. Pořád jsem se musela smát jeho přesvědčení, že neexistuje nic důležitějšího než chlast, zahradničení a možná, čistě teoreticky, práce pro Hraničáře. V tomhle bodě totiž docházelo postupně k dost velkým pokrokům. Trávil čím dál méně času v hospodě a naopak se více věnoval pátrání po tom, co ho do Thief Valley v první řadě dostalo.

   Nikdy se mi neodhodlal říct, o co jde, ale podle všeho si s něčím nevěděl rady a já mu chtěla jakkoli pomoct. Nijak ale nepomáhala skutečnost, že Lucas neustále mizel a objevoval se až po třech nebo čtyřech dnech, někdy dokonce později. Ze začátku jsem si toho nevšimla, ale byl chladnější a odtažitější než kdy dřív a já si říkala, zda v něm zbyla aspoň špetka mého starého kamaráda. Naše rozhovory se stávaly kratšími a kratšími a nadšení, jež jsem při jeho návratu do Internátu zpočátku pociťovala, začínalo vyprchávat. Slíbil mi, že to má jen spojitost s jeho prací, a že po Vánocích by měly být jeho úkoly přesměrované na jiné Hraničáře, ale nic víc jsem se nedozvěděla. Věděla jsem jen, že se upíná na práci, odmítá zabřednout do starého přátelství, a tíha jeho povinností a zodpovědnosti ho prudce svažuje ke dnu, stejně jako nevyhnutelně odděluje od přátel.

   Do té doby si vrah, co řádil po celé Americe i jiných zemích, dal před týdnem přestávku. V médiích a televizních zprávách se to každou chvíli přetřásalo, poněvadž nikdo se všemi pěti kolečky pohromadě se neodvažoval uvěřit, že by to zničehonic přestalo úplně. Policie byla bezradnější než dřív, protože se nemohla chytit žádné stopy a několikrát jsem zaslechla, jak se o tom Molly s Bramem baví, když mu připravovala ranní kávu - tak silnou, že by probudila i medvěda ze zimního spánku.

   Není divu, že to byl předmět několika hovorů a spekulací; přece jen k hromadné vraždě došlo i v Thief Valley. Nikdo z nich ale netušil, že si každý večer najdu hodinu volného času, abych se mohla věnovat průzkumu na internetu. Zástupkyně ředitele mi odsouhlasila přístup, takže jsem si na kratičkou chvíli připadala jako doma, kde jsem mohla k počítači chodit kdykoliv. Nikdy v knihovně nikdo nebyl, což mi plně vyhovovalo. Pátrala jsem hodiny a hodiny, abych se dostala k pravdě, odhodlaná, že na to jednoduše přijdu, ať to bude trvat sebedelší dobu. Prohledávala jsem internet a zapisovala si jména a příjmení všech zavražděných, kteří spadají pod „Amerického stahovače“, jak mu v novinách začal jeden redaktor říkat – nejspíš jen proto, aby z toho vytřískal ještě větší senzaci. Od té doby se ta přezdívka ale poměrně ujala. Někteří tvrdili, že je jen jeden. Někteří se naopak přikláněli k názoru, že jeden jediný člověk by takovou spoušť nezvládl sám, zejména šlo-li o vraždy nejen ve Spojených Státech, ale i v ostatních zemích Evropy. Možná zvládl, možná ne, každopádně mi instinkt napovídal, že těch monster, co zabily už tolik rodin, bude rozhodně víc.

   Winstonovi, Dunnerovi, McFieldsovi, Amarandrovi, Anfallovi, Collinsovi a Heberskeenovi. Poslední zavražděná rodina o sedmi členech byla přesně ta, jejíž smrt tehdy Genevieve předpověděla před tou šílenou bouřkou, která jako by naznačovala, že se stane něco zlého. Snažila jsem se seskládat si jednotlivé vzorce, podle nichž jsem pátrala, ale nic nesedělo. Winstonovi – Lancaster. Dunnerovi – Austin. McFieldsovi – Phoenix. Amarandrovi – Columbus. Anfallovi – Raleigh. Collinsovi – Montgomery. A Heberskeenovi byli zavražděni přímo v Thief Valley. Plus se něco podobného stalo i ve Francii někde v oblasti Lyonu a ve španělském Madridu, stejně jako Americký stahovač řádil v Polsku, Rakousku a Africe. Obětmi byly celé rodiny a jejich potomci, zavražděni neznámým, neustále úspěšně utajovaným způsobem. Jenomže takové nahodilé rodiny byly od sebe v mnoha případech vzdáleny stovky kilometrů. Ať jsem to posuzovala jakkoli, neviděla jsem žádné souvislosti. Ani věkem, povoláním, příbuzenstvím mezi rodinami, zaměstnáním, nebo něčím jiným. Vypadalo to přesně jako by se Americký stahovač, nebo spíše stahovači, rozhodli zabíjet náhodné rodiny. Ale intuice mi říkala, že v tom vězí něco víc. Nemůžete za jeden den překonat vzdálenost deseti tisíc mil. Nějaký vzorec tam musel být. O tom jsem byla přesvědčená.

   Byla jsem si jistá tím, že policie musela něco přehlédnout. Něco podstatného.

   Genevieve od té doby, co předpověděla smrt té nebohé rodiny, neměla žádnou smrťáckou epizodu, jak tomu s oblibou zase říkám já a vždycky ji tím aspoň rozesměju. S Bramem začala každý druhý den v týdnu hodinu denně cvičit sebeobranu a v neděli cvičení dokonce prodloužili na dvě hodiny. Nevím určitě, co ji k tomu vedlo, ale jsem si jistá, že ať to bylo cokoliv, pořádně ji to vyděsilo. Já se nevyptávala a ona vypadala spokojeně, což byl můj hlavní cíl. Někdy, když jsme psaly seminárky na prosincové zkoušky, jsem ji nachytala, jak hledí do prázdna a zamyšleně klepe nehty o dřevěnou desku stolu. Možná přemýšlela, kdy vrazi znovu zaútočí v Thief Valley. Já nad tímhle dumala také, ale bránila jsem se negativním myšlenkám. Věřila jsem, že dokud nepřijdu na důvod, proč ty lidi zabíjejí, bude klid. Opravdu jsem tomu toužila uvěřit.

   Ačkoliv se mnou Gen trávila dost času, možná i příliš, a Bram mě začal někdy doprovázet na oběd nebo na hodiny, cítila jsem se nepřehlédnutelně sama a nic to nemohlo změnit. Připadlo mi, jako kdyby se kolem mě uzavíral neviditelný kruh, do něhož nesmí nikdo vstoupit. Nechtěla jsem to tak. Dokonce mě napadlo zajít i za školním poradcem, ale nenadálý pocit hanby, studu a pýchy mě odradil dostatečně rychle. Možná proto jsem začala trávit tolik večerů v knihovně a pátrala po nemožném.

                                                                            ***

   „Je první týden v listopadu – tak krásným měsíci – a my sedíme tady, ve studovně, v úterý, a pracujeme na nudným úkolu do Ekologie. Řekni mi, dělá tohle ještě někdo?“ zaskučí poraženecky Stefan, spolužák, s nímž jsme si navykly spolupracovat při různých projektech. Většinou nosí dost divné moderní kombinace, například dnes si na sebe navlékl tenkou černou košili, zelené úzké kalhoty a vysoké šněrovací hnědé boty se šachovnicovou podrážkou. O něco delší čokoládově hnědé vlasy má spletené do jemných copánků. Jeho oči stejné barvy čas od času sklouznou k hodinám na zdi; nejspíš nemůže uvěřit, že od doby, co jsme sem přišli, uplynuly jen dvě hodiny. Genevieve s ním nikdy předtím moc nemluvila, proto prý obdivuje, jak je přátelský a vstřícný, navíc se dost zajímá o módu. A ne – není to gay.

   „Nejspíš všichni, co chtějí prospět v prosincových zkouškách a dostat se k těm závěrečným,“ řeknu, rádoby dramaticky protočím panenky a podívám se na něj zpod řas. Zrovna vypracovávám otázku, zda je pro lidskou společnost a systém lepší geonika nebo globalistika. Všechny pojmy a otázky od profesorky jsme si spravedlivě rozdělili, nicméně pochybuju, že jich Stefan vypracoval víc než tři z celkových osmnácti. A přitom je kupříkladu Globalistika nesmírně zajímavé téma.

   Stefan cosi zabručí a dál pokračuje v práci, což v podstatě spočívá v dloubání propiskou do cvičného listu papíru, které jsem všem rozdala. Ne že by to bylo nějak extra užitečné pro ostatní, ale už jsem unavená neustálým upozorňováním na počet minut, které jsme tu strávili a fakt, že nejpilněji tu z nás pěti pracuju já a Zaharaia, menší výpomoc, což se hodilo, poněvadž tohle studovala před rokem.

   Začala se k nám chovat o dost přátelštěji – tedy ne, že by už předtím nebyla dost přátelská – a skončilo to tak, že samostatné práce většinou dělá s námi. Někdy jen sedí u společného stolu a pracuje na svých úkolech, někdy nám radí. Dřív jsme se s ní pouze pozdravily na chodbě, ale teď, zejména díky Bramovi, se z nás pomalu stávaly přítelkyně. Už několikrát za mnou a Gen zašla do pokoje a prodiskutovaly jsme spolu snad všechna témata od A do Z. Nikdy by mě nenapadlo, že si takhle sednu s o rok starším studentem, navíc když vezmu v úvahu míru její popularity a vedle ní porovnám tu svoji.

   Gen cosi zabručí a vytáhne si novou poznámkovou knihu, kterou jsem jí objednala přes internet k narozeninám. Její osmnáctiny jsme sice oslavili dřív než čtrnáctého listopadu, ale jednou to neuškodí. Užila si to.

   S povzdechem sáhnu pod stůl pro minerálku, odšroubuju víčko a zhluboka se napiju. Jakmile mi ledová tekutina svlaží vyprahlé hrdlo, hned se cítím o něco lépe. Najedu na otázky týkající se jednotlivých globálních problémů a zamračím se úžasem, zatímco pročítám jednotlivé pasáže v učebnici, kterou mi mamka poslala z domova, abych měla lepší materiál. Dojdu k porodnosti a překvapeně se zamračím. „Věděli jste, že v subsaharské Africe se ženám rodí v průměru přes pět dětí, což vede k šílenému nárůstu obyvatelstva, ale v některých oblastech Afriky naopak spousta lidí umírá na HIV a AIDS? Nebo že v některých zemích děti fungují jako ta nejlevnější otrocká pomocná síla pro vlastní rodiče? To je strašný! A některý děti v chudých zemích se dokonce ani nedožijí svých prvních narozenin!“

   Po minutě ticha zvednu hlavu a zastihnu je všechny dokonale zaskočené. Stefan na mě zírá s pootevřenou pusou, jako kdyby prvně slyšel o tom, že je země kulatá. Zato James, kluk z Oklahomy a student pátého ročníku, stejně jako Thomasův nejlepší kamarád se šedohnědýma očima, jen pokrčí rameny. „Chceš říct, že ty z té učebnice něco fakt čteš?“

   Tentokrát si doopravdy povzdechnu a sklopím hlavu. Celkem mě zklamalo, že nikdo nemá doopravdy zájem o studium. Dokonce i Gen jen zírá na prázdný arch papíru před sebou a nad něčím dumá. Jen Zaharaia se pokouší situaci zachránit. „Vážně? Píšou tam ještě něco zajímavýho?“

   Zatímco se s ní probírám nejrůznějšími globálními problémy a vše podrobně sepisujeme na obrovský arch před námi, James odejde do bistra pro kávu a nevrací se. Stefan spí s hlavou přitisknutou na cvičný papír s jazykem vystrčeným ven a Genevieve graficky upravuje nápisy, aby náš projekt vypadal seriózněji. Přesně v sedm hodin večer jsme hotoví a všichni si tak oddechneme úlevou. Zaharaia se vyptává, jestli nechceme zajít do bistra na večeři, ale já se vymluvím, že musím něco ještě dodělat. A přestože po mně všichni vrhají zvědavé a možná i částečně nechápavé pohledy, nechají mě odejít. Genevieve slíbí, že mi věci i učebnice odnese do pokoje a jen já pochopím, že je to její tichá žádost o to, abych jí co nejdřív vysvětlila, co se se mnou děje.

   Jenomže ona to vědět nemůže. Sotva si začala dávat dohromady svůj život. Nesmí se dozvědět, že pátrám po těch vrazích, snažím se přijít na spojení všech mrtvých a mezitím hledám informace o jejím druhu, Vílách smrti. Chci, aby měla normální život, jak jen to půjde. To přece pro své přátele chcete, nebo ne?

   Rozloučím se s nimi a odběhnu do knihovny. Přivítá mě klidné ticho a vůně starých výtisků. Vzadu u okna hučí počítač – asi ho někdo zapomněl vypnout. Posadím se za stůl a vyhlédnu z okna.

   Listopadové večery zbožňuju. Nevím, čím to je, ale tak nějak ve mně probouzejí nostalgii. S Gen jsme měly ve zvyku si vždy venku kolem Internátu nasbírat různobarevné listy a připíchnout si je na nástěnku, takže to našemu pokoji dodávalo pravý podzimní nádech. Zajímalo by mě, jestli to provedeme i letos. Vše se zdá jiné.

   Načtu internet a znovu začnu vyhledávat. Zrovna prohledávám stránku o posmrtném životě, když se mi ruka zastaví na klávesnici a nemůžu s ní pohnout.

   Vmžiku mi ztuhne krev v žilách. Vím, o co jde. Snažila jsem se mu usilovně vyhýbat tolik dnů a týdnů, že mi to skoro sebralo veškerou energii. Nikdo by neuhádnul, kolik nocí jsem strávila myšlenkami na to, co se rozhodně stát nemělo, a rán, kdy jsem zvažovala následky toho myšlení.

   Genevieve ho nenávidí. Má k tomu dobrý důvod. Já ho nenávidím taky. O to horší je být s ním v jedné místnosti. Protože občas se na světě vyskytnou lidé, u kterých si nejste úplně jistí, co k nim vlastně cítíte. Dokážou vás zmást. Takové lidi nesnáším.

   A jeden z nich stojí přímo za mnou.

   „Ale ale, kdopak to tu je? Víš, že mi sedíš na místě?“ zacvrliká Patrick a zlehka mi položí dlaň na ztuhlé rameno. Už jen to stačí k tomu, aby se mi všechny nervy vzpříčily v mozku a já se nemohla nadechnout. Odmítám uvažovat nad tím, jestli je to strachem, nebo něčím mnohem horším.

   Zamračím se. „Nikdo tu nebyl. To logicky znamená, že si můžeš vybrat místo, kde budeš sedět. A teď mě nech na pokoji, mám práci. I když chápu, že ty nemáš páru, co to znamená.“

   Vím, že vyskakovat si před ním není zrovna ten nejlepší nápad, ale odmítám sklopit uši a jít na jiné místo jen proto, že to po mně chce. Koneckonců, není to žádný král Internátu. To si ale nejspíš myslí, protože se ke mně až nebezpečně blízko, smrtelně tiše přiblíží a nakrčí obočí. Napětí mezi námi poskakuje jako králík v elektrickém poli. „Kdo si myslíš, že jsi?“

   Polknu knedlík, který se mi usadil v krku, a po pažích mi naskočí husí kůže. Nevzdávej to, zašeptá mi cizí hlásek v hlavě. Odmítni se vzdát. Ukaž odvahu. „Někdo, kdo chce v klidu pracovat na úkolech do školy. Mimoto jsem si nevšimla, že by ta židle nebo počítač nesla tvůj podpis, Raine.“

   Chvíli panuje hrobové ticho a já se čím dál tím víc začínám obávat, že jsem asi fakt přestřelila. Pak se ale natáhne, smete mi neviditelné smítko z ramene a přejede mi bříškem prstu po hrdle. Doufám, že si nevšiml té třesavky, ale to už se usazuje hned vedle mě a zapíná počítač. Rukáv košile mu trochu povyjede nahoru a odhalí slova vytetovaná na jeho kůži. Snažím se odvrátit, ale zvědavost je můj dobře známý kamarád. Přesto, když se otočí mým směrem, uhnu očima na obrazovku a snažím se začíst do článku o posmrtném životě. Cítím přitom, jak mi buší srdce a mám tak ztuhlé tělo, až se začínám bát, abych si nějakým nenadále rychlým pohybem něco nezlomila.

   Zírám do obrazovky asi dvě minuty, když ho uslyším promluvit. „Víš, posmrtný život neexistuje.“

   Načepýřím se. „Jak to můžeš vědět?“

   Posměšně si odfrkne. „Jak asi? Kdyby existoval, už by se o tom vědělo. Nespekulovalo by se. Asi tě zklamu, ale až umřeš, nedostaneš se do žádný vyšší sféry. Prostě zemřeš. A budeš hnít v rakvi.“

   Zaraženě mlčím, než zase najdu slova. Paralyzace mého těla dávno polevila, uvědomím si udiveně. „Takové pesimistické myšlenky tě do hrobu dostanou ještě rychleji, Raine.“

   Pokrčí rameny. „Netvrdím, že by mi to nevadilo.“

   Co ta poznámka má znamenat? Že nestojí o život? Jak je do háje vůbec možné, že tu vedeme takový pofiderní rozhovor? Zrovna my dva? Dva lidé nenávidějící jeden druhého, jak by to ostatně i mělo být kvůli jeho nevraživosti vůči Genevieve.

   Nestěžuj si, napomene mě vnitřní hlásek, pořád je to lepší, než kdyby se do tebe zase pokoušel vniknout. A ne jen fyzicky. „Máš laický přístup k životu. Spousta smrtelně nemocných lidí by za tvoje zdraví dala cokoliv. Necítíš se ani trochu špatně?“

   Zaraženě se na mě zadívá a tehdy to uvidím – zaváhání. Možná to byl jen přízrak, nicméně jsem si ho nepředstavovala. Byl tam. Další nápadný důkaz, že Patrick Rain není takový, jaký se zdá.

   Ale proč? Proč předstírat?

   „Jistě. Zapomněl jsem, že mluvím se vždy uctivou a spravedlivou princeznou. Neměl bych se ti poklonit?“

   „Měl bys být zticha.“

  Zasměje se. Ta naše slovní přestřelka mě zaměstnává na maximum, proto se radši vrátím do klidové zóny, přesvědčená, že tohle zvládnu. Určitě jo. Jen budu procházet internet a… „Jak sis to tehdy užila? Úplně jsem se zapomněl zeptat.“

   A dost, vykřiknu v duchu. Postavím se a natvrdo vypnu počítač. Je mi jedno, že po sobě ve vyhledávači zanechám stopy. Leze mi na nervy takovým způsobem, že mám dojem, jako kdybych začínala šílet, nebo v jednom kuse narážela hlavou do betonové zdi. V rychlosti si zastrčím vlasy za ucho, mobil ležící na stole si zasunu hluboko do kapsy u vesty a vztekle proletím kolem jako tajfun. Bohužel ne dostatečně rychle, jak mi dojde hned u dveří.

   Sotva sáhnu na kliku, jeho ruka se mi pevně sevře kolem zápěstí a zabrání mi v odchodu. V očích, tak neuvěřitelně šedobílých, zahlédnu vzrušení i vztek. Ještě nikdy jsem něco podobného neviděla na někom jiném. Několik vteřin na sebe jenom zíráme, pak teprve nebezpečně tichým hlasem prohlásí: „Kam to chceš jít?“

   Zamračím se a pokusím se mu vytrhnout. Balancujeme na tenkém laně, a já nemám tušení, jak jsme se na něm ocitli. Zase. Vím to já, ví to on. Cítím, jak to vibruje ve vzduchu.

   „Pryč! Pusť mě! Co to s tebou sakra je, že si osobuješ právo mě vlastnit? Nerozhoduješ o mých pohybech, Raine – uvědom si to!“

   Tlumeně se rozesměje. Připomene mi to smích predátora. Přisune se blíž a když mi druhou ruku přitiskne na bok, všechno ve mně se sevře pocitem, který bych nejradši zahrabala do země a ujistila se, že tam taky zůstane. Ta část ve mně, kterou nenávidím do morku kostí, se po něm natahuje.

   „Tobě to pořád nedochází, viď?“

   Něco ve způsobu, jakým to řekl, mě donutí se zamyslet nad jeho slovy. Co jsem přehlédla? „Jsi jako otevřená kniha, tak snadno si tě lidé dokážou přečíst. Vidím do tebe. Líbilo se ti to. Ještě tomu nevěříš, ale brzo budeš.“

   Srdce mi tluče tak splašeně, až slyším jen hukot turbíny v ušních bubíncích. „Takže mně se to líbilo? A která část přesně? Ta, kde jsi mi vyhrožoval, co všechno mi uděláš, jestli ti nepůjdu z cesty? Nebo ta, kde ses mě pokusil znásilnit? Víš, zajímaly by mě tvoje myšlenkový pochody, protože prozatím si jsem jistá jenom tím, že seš blázen. I když to jsem věděla vždycky. Ty nenávidíš mě, já nenávidím tebe. Vždycky to tak bylo, je a bude, takže mi uhni z cesty, než udělám něco, čeho bychom oba dva mohli litovat.“

   Pousměje se a nakloní se ke mně blíž. Všechny kosti v mém těle se chtějí vzpříčit, ale já se pohnout nedokážu. Nevím, jestli je to jen mnou nebo jeho schopnostmi, které utajuje před světem, a já bych nejradši nadále předstírala, že o nich nic nevím. Nevím, co mě čeká, přesto zůstanu stát a cítím příšernou vinu a sebenenávist, protože mi dojde, že tentokrát to jeho schopností paralyzovat není.

   Takže když mi přiloží rty k odhalenému krku, síla okamžiku mě donutí přivřít oči. Od září uplynula dlouhá doba. Jedna moje část mě dokonce začínala přesvědčovat, že to byl jen nevyžádaný sen. „Nepokoušel jsem se tě znásilnit. Ale i kdyby ano, tobě by se to líbilo. Protože přesně to jsi tehdy chtěla. Kdyby ne, našla bys způsob, jak mě odstrčit, princezno. Takže ne. Znásilnění, dokonce i pokus o něj, vypadá jinak.“

   „Můžu tě odstrčit kdykoliv,“ prsknu po něm, ale sama cítím, jak mizerná lhářka jsem. Přejíždí mi prsty po rukou a můj mozek hrozí vybuchnout. Jeho ruce mi na těle zanechávají vypálené stezky. Nadechnu se, abych vyslovila to, co mi už tolik dní nedá spát. „Nesnášíš mě. Přitom se teď ale chováš úplně jinak než v minulých letech. Nerozumím tomu. Nemáš mě rád. Tak proč to děláš?“

   Pohlédnu mu do očí. Zarazí mě zoufalství v těch šedých hlubinách. „Protože mě štveš.“

   Nemám šanci nijak zareagovat. Patrick si vztekle odfrkne a veškerou svou silou si mě přitáhne k sobě. Pokusím se ho trefit pěstí do obličeje, ale ruka mi zamrzne v pohybu a jeho horké rty narazí do těch mých jako rozzuřený mořský příboj, jako půlnoční vlny na útes. V uších mi šumí, srdce se mi zastaví, kůže mi mravenčí a já vnímám jen ten nečekaný okamžik. Patrickovy vášnivé rty, jak se tisknou k mým a nutí mě otevřít ústa, aby mi do nich mohl vklouznout jazykem.

   Na chvíli přestane, jen aby mi zašeptal do ucha: „Chutnáš jako jablečný mošt.“

   Po celém těle mi naskočí husí kůže. Vztekle a vzrušeně mu omotám ruce kolem krku a přimknu se k němu jako klíště, vychutnávám si jeho teplé, vroucí tělo a vyrýsované svaly. Jeho tělo zapadá do toho mého způsobem, který mě začíná k smrti děsit. Pomstychtivě mu skousnu spodní ret a jeho zasténání ve mně probudí ďábelské touhy, které do té chvíle zůstávaly pohřbené. Nenávidím ho, přesto se této ukradené chvíle nemůžu nabažit.

   Hned nato mě políbí s takovou vášní a zuřivostí, až narazím do dveří a zasténám. Přejede mi rukou po stehně a vyhrne mi tak sukni až do pasu, jeho chtivé ruce přitom propátrávají všechna zákoutí mé kůže. Naše rty se automaticky přizpůsobí rytmu těl. Trvá to možná pět minut, možná pět let, než se od sebe konečně s lapáním po dechu odtáhneme a v Patrickových rozbouřených očích si jasně přečtu, že ho to vyděsilo stejně jako mě. Že to byla hloupá chyba. Stojí tak blízko, až mi to působí čiré utrpení a jedna moje část si ho chce přitáhnout zpátky k sobě. Té druhé se to ale hnusí. Ta druhá ví, že se jí to hnusit musí.

   „Už to chápeš?“ vyhrkne zadýchaně a sáhne na kliku. Nemůžu si nevšimnout jeho jemně rozkousnutého rtu. Přivřu oči. Za to můžu já. Nechala jsem na něm svou stopu.

   Zprudka otevřu oči, ale on je už pryč. Ještě chvíli zaraženě stojím na místě, než se odhodlám opustit knihovnu. Pečlivě za sebou zavřu a zamířím do pokoje. Cestou si vybavuju jeho slova, která se do mě zařezávají jako nabroušený nůž. Pořád ještě cítím jeho zoufalé, rozzuřené polibky a jeho ruce putující všude po mém těle. Vzápětí ale potřepu hlavou, vyhnu se hloučku mladších studentek, které se čemusi chechtají, a přiměju se myslet na studium, na meditační cvičení, která nám zadal profesor Willard, abychom pak získali větší trpělivost pro šermování.

   Odmítám myslet na to, co říkal, protože by se mohlo stát, že bych si uvědomila, jak obrovskou má pravdu.

   Odmítám si připustit, že ten polibek možná měl sílu odstartovat všechno to, co teprve přijde v budoucnu. Že kdybych to dovolila, mohla bych se na něm stát závislá.

   Z nějakého neznámého důvodu vím, že je to jen začátek. A taky vím, že ačkoliv je to nemožné, už jsem to někdy zažila. Přesně tuhle chvíli.