Kapitola čtrnáctá - Genevieve

S přeplněnou myslí se někdy nedá pracovat vůbec, a někdy by se s ní nedalo pracovat lépe, jako třeba dneska. Proto jsem i ráda, že jsem dodržela svůj vnitřní termín, a přicházím s další kapitolou. Doufám, že se vám bude pokud možno líbit, a zpestří vám dnešní den! 😇 A.G.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ - GENEVIEVE

   Zalapám po dechu a připadá mi to jako desítky minut, co se nemůžu nadechnout a jen marně otevírám a zavírám ústa jako ryba vytažená na břeh. Postava na mě dál zírá - prázdnýma, ale přitom podivně vědoucíma očima, které vyprávějí příběh mnoha utrpení. Na čele se jí skví dlouhá čerstvá jizva, táhnoucí se od levého spánku po pravé obočí. Na krku jí visí tenký zlatý přívěšek s křížkem. Obklopuje ji nazlátlá záře, jako kdyby kolem ní někdo rozprostřel reflektory.

   Nikdy jsem neviděla nic, co by tolik vypovídalo o tom, že to nepatří do tohoto světa.

   „Kdo jsi?“ vyhrknu o překot a snažím se ztlumit děsivě hlasité bušení vlastního srdce. „Co tady děláš?“

   Postava se znenadání zamračí. Duch, dojde mi v ten moment. Pozoruju ducha, který vypadá úplně přesně jako já, a čekám, jestli mi odpoví, nebo zase odkráčí pryč. Modlím se, aby nikdo neprošel kolem a neviděl mě mluvit se vzduchoprázdnem.

   „Nikdy jsem neodešla. Jsem spjatá s tímto místem. Jsem spojená s jeho historií.“

   Ta slova ve mně Bůh ví proč probudí strach tak hluboce zakořenělý, až ucítím dotek ledové ruky v žaludku a končetinách. Plíží se mnou rostoucí obavy, stejně jako mlha nad jezerem. Chce se mi zvracet.

   „Ale kdo jsi?“

   Postava nakloní hlavu na stranu. Trhavě, jako pokažená panenka. „Z jakého důvodu bych odpovídala na otázku, jejíž odpověď sama dobře znáš?“

   Zavrtím hlavou. Nevyděsí mě. Tohle je určitě nějaký trik, na který se nenachytám. „Ty nejsi já. Já jsem nezemřela.“

   „Jsem tvoje součást, která se oddělí, až to všechno začne,“ odpoví klidně duch a já mám co dělat, abych nepropadla panice.

   „Až začne co?“

   Poprvé si všimnu změny výrazu v duchově obličeji. Je nemile překvapený. „Nepamatuješ se?“

   „Ne, nepamatuju si, že bych se zázračně rozdělila na dva kousky.“

   Duch si povzdechne a natáhne jednu ruku před sebe. Jiskří a světélkuje bílou září. Vypadá to, jako kdyby se rozhodoval, jestli prozradí víc nebo ne. Vší možnou silou mu v duchu přikazuju, aby mi toho pověděl víc. A zároveň se děsím každého dalšího slova. „Ty ne. To někdo jiný.“

   „O čem to mluvíš?“ vyhrknu, protože teď tomu rozumím snad ještě míň než předtím.

   Duch se zamihotá a já se leknu, protože náš společný čas se krátí. „Přijdeš na to sama. Nejsem ani duch minulosti, ani duch budoucnosti. Jsem duch času. Nemůžu ti říct celý příběh. Ne když se časově ještě nestal. Pokud všechno uděláš správně, možná už se nikdy nepotkáme. Možná nedopadneme stejně.“

   Nakrčím obočí, jak usilovně přemýšlím. Všude kolem nás se rozprostírá děsivé, mrtvolné ticho.

   A pak mi to dojde – tady ve skutečnosti nejde o mě. Jde tu o to rostoucí napětí všude po celé Americe - o vrahy, kteří zabíjejí všechny ty rodiny a o výjev, jenž mi Grant ukázal. Obraz zobrazující chaos, utrpení a násilí.

   „Ty to víš? Víš, co se stane? Pověz mi to!“ vykřiknu rozkazovačným tónem, který nedokážu usměrnit.

   Duch se znovu zamihotá a na nějakou chvíli se dokonce vypaří. Spěch v jeho tváři je jasně čitelný. „To už není můj příběh. Nemůžu ho vyprávět. Abys rozuměla, duchové nemohou zasahovat do Paradoxů, přestože se za celou historii lidstva odehrály jen dva. Jsme průvodci nešťastníků, kteří mají tu smůlu a musejí to zažít znova. Nevíme, jak jsou Paradoxy vytvářeny. A rovnou ti odpovím na tvou otázku, kterou ses mi chystala dát: Ne, nevíme ani jak to zastavit. Jsou věci, které postrádají vysvětlení. Paradox je jednou z nich.“

   „Co je to Paradox?“ zašeptám nechápavě a míra zděšení mě zastihne nepřipravenou. Jen tak tak se udržím, aby se mi šokem nepodlomila kolena. Do této chvíle jsem odmítala uvěřit Maině teorii – že je něco tak strašlivě špatně, že se to dotýká nás všech, že bychom ty vrahy měli zastavit, což je absurdní, poněvadž jsme jen obyčejní studenti. Žádní válečníci.

   Duch nakloní hlavu na stranu. Udivuje mě, jak zvláštní je dívat se na sebe a vidět někoho, koho nepoznávám. „Mocné kouzlo ještě mocnějšího čaroděje. Mýlka. Souběžnost.“

   „Cože?“ nechápu ani jedno slovo. Nemám páru co říct.

   Můj duch to ode mě ani nečeká. S naléhavým výrazem v očích promluví: „Nesmím říct víc. Bylo mi dovoleno tě varovat, ne zasahovat. Můžu ti jen dát tři rady. Zaprvé – přítel, který je tvým přítelem, se velmi brzy stane tvým nepřítelem. Nepřítel, jenž je tvým nepřítelem, se velmi brzy stane tvým přítelem. Zadruhé – nepotřebuješ slova, abys mohla uskutečnit zlé myšlenky. A zatřetí – nedovol jim pohltit tvou duši. Těžko ji získáš zpět.“

   A pak se vypaří. Puf! Nezbude po ní nic jiného, než malý útržek poznámkového archu, který se pomalu snáší k zemi, odkud ho s roztřesenýma rukama zvednu a přečtu slova napsaná podivně povědomým neohrabaným písmem.

   Bludiště, Malumův útes – tento pátek, osm hodin večer

   V hrudi se mi vytvoří tvrdý kámen. Ta slova napsal můj bratr. Byl ten duch, jenž se mi tolik podobal, jeho poslem? Proč by mi to nemohl říct osobně? A jak by to mohl být můj duch, když jsem nezemřela?

   Odhrnu si vlasy z čela, zastrčím papírek do kapsy a rozeběhnu se k učebně, duchova slova mi přitom neustále bloudí v hlavě, stejně ztracená jako já sama ve světě, kterému nerozumím.

   Nedovol jim pohltit tvou duši. Těžko ji získáš zpět.

                                                                                 ***

   Vážně nesnáším, když přijdete do místnosti plné lidí a oni okamžitě zvědavě natáhnou krky, aby viděli na opozdilce. O to víc nenávidím, když po vás vrhnou pohledy, jako kdybyste zrovna někoho zabili a zahrabali deset metrů pod zemí.

   Zlehka si odkašlu a plouživým krokem odtáhnu svoje tělo k lavici, kde na mě čeká prázdná židle a Maitin nechápavý a starostlivý výraz. Před ní leží vypracovaný projekt.

   Posadím se za stůl a zprudka hodím na dřevěnou desku extra tlustou učebnici Ekologie s odpudivě zeleným obalem. Vzhlédnu právě včas, abych si všimla profesorčina nesouhlasně nakrčeného obočí a úst semknutých do úzké linky.

   Asi jsem s tou bichlí praštila o něco víc, než jsem měla v plánu.

   Omluvně se poškrábám na krku a věnuju profesorce Jamiové falešný vřelý úsměv. „Omlouvám se, profesorko. Potkala jsem… pana ředitele. Vícekrát se neopozdím.“

   Vyměním si pohled s Maite a ta vzápětí nevěřícně vykulí oči, protože jí došlo to, co jsem jí poslala mezi řádky. Že lžu a s Marcusem jsem neprohodila v posledních patnácti minutách jediné slovo. Kterýkoli jiný profesor by to nechal být, což je dost pochopitelné. Nikdo si nechce rozházet vztahy s ředitelem a jeho oblíbenou studentkou. Jenomže profesorka Jamiová byla odjakživa v mnoha ohledech výjimkou z pravidla a tentokrát to není jinak.

   Pochybovačně se zašklebí. Už jenom z toho pohledu mi dojde, že jsem v háji, a že zrovna dneska má žravou náladu. Ale nemůžu jí přece říct, že jsem potkala ducha, který vypadal přesně jako já a který mi zároveň oznámil, že se tu odehrává nebo brzo odehraje jakýsi Paradox, a já přitom ani netuším, co to vlastně je – a že asi dojde ke světové apokalypse, ale on mi nemůže pomoct tomu zabránit. Nemůžu jí povědět, že mi přes ducha můj mrtvý bratr poslal vzkaz sdělující místo a čas, kdy se setkáme. Aspoň teda předpokládám, že tam potkám jeho a ne bandu duchů nebo čehokoliv jiného, co mě bude chtít zabít.

   Ne – tohle jí neřeknu ani za milion let. To rovnou můžu zavolat řediteli psychiatrické léčebny a požádat ho o uvolnění jednoho místa. Ten by byl doslova nadšený, kdybych se vrátila. U nikoho jiného se jeho zaměstnanci v mučení tak moc nevyžívali.

   „Takže když vytočím číslo do ředitelovy kanceláře a zeptám se, jestli s vámi právě hovořil, potvrdí mi to, slečno Westwoodová?“

   Tváří se, jako kdyby dávno věděla, že lžu jako když tiskne. Ale moje hrdost mi nedovolí přiznat, že jsem vědomě lhala. Proto se jen přeslazeně usměju a pokývnu na ni. Už si začínám vzpomínat, proč se mi za celou dobu studia jevila jako největší mrcha. Pff. „Samozřejmě, paní profesorko. Pokud ovšem chcete plýtvat vaším… cenným časem na to, abyste si ověřovala to, co jsem vám právě řekla. Ale jak chcete. Je to koneckonců vaše rozhodnutí.“

   Už už se domnívám, že jsem ji přesvědčila. Třída ani nemuká, jak nás dvě upřeně pozoruje. Vždycky jsme byly protivnice. V momentě, kdy vezme do rukou mobil, vytočí číslo a přiloží si přístroj k uchu, sebou ani necuknu. Jak jsem říkala; v umění lhát jsem se zdokonalila. Málokdo by dokázal říct, jestli lžu nebo ne.

   Někdy to už nevím ani já sama.

   „Pane řediteli? Omlouvám se za vyrušení. Jen se chci zeptat, jestli je pravda, že se slečna Westwoodová opozdila na hodinu, protože se zdržela s Vámi. Je mi jasné, že… Cože? Ach ano…“ Vypadá to, že neví, jak zareagovat na cokoliv, co jí Marcus pověděl právě do telefonu.

   No co, pomyslím si s tichým povzdechem a snažím se nedávat najevo zjitřené emoce. Tak jí potvrdí domněnku o mém lhaní. To ještě není konec světa, přesvědčuju se marně, když vtom řekne Jamiová něco, co upoutá moji pozornost. „Ano. Chápu. Děkuji. Ještě jednou se omlouvám za vyrušení.“

   Ukončí hovor a naštvaně se podívá na mě. Čekám křik a školní trest. Čekám hromy, blesky a hněv Páně. Proto mě udiví a skoro vyděsí, když jenom ucedí: „Příště řediteli připomeňte, že máte hodinu. Nehledě na jeho pravomoci mám já právo vyžadovat, aby studenti byli na daných hodinách. Chcete přece prospět z mého předmětu, nebo snad ne?“

   Propíchnu ji pohledem, ale radši se na tu zmiji jen ironicky usměju. V některých případech se dá úsměvem i zabíjet. „Kdo by nechtěl?“

                                                                             ***

   Když předneseme svůj projekt, obhájíme ho a dostaneme nejlepší možnou známku, vystřelíme s Maite z učebny a ona se nijak neostýchá. Sotva zapadneme za roh, stáhne mě k sobě a naléhavě zašeptá tak, aby nás nikdo z procházejících neslyšel: „Co to sakra bylo? Proč jsi jí třeba neřekla, že potřebovalas na záchod? Gen, lhát Jamiové? Té masožravce? Co tě to napadlo?“

   Povzdechnu si. Tohle není to nejdokonalejší místo, kde bych jí mohla povědět o nevšední návštěvě, která tohle všechno způsobila. „Něco jsem viděla. Podívej, nebyla to věc, kterou by mi Jamiová uvěřila. Spíš mě překvapuje, že mě ředitel nepotopil a potvrdil to. Musel vědět, že jsem lhala. Nepotkali jsme se. Vždyť jsme si ani nezkřížili cestu.“

   Maite si začne starostlivě žmoulat spodní ret. Kolem nás procházejí davy ostatních studentů, my je ale ignorujeme. Máme větší potíže. Potíže, o kterých moje nejlepší kamarádka ještě ani neví. „Marcus je úžasný ředitel a profesor, to se mu musí nechat, ale je taky přísný a upřímný. Proč by lhal kolegyni, aby ti u ní nepodpálil prdel?“

   Na to mohu pouze pokrčit rameny. „Netuším. Ale není mi příjemný, že teď ví o mých lžích.“

   „Všichni jednou zalžeme,“ namítne, aby mě podpořila, tváře zrudlé. „Není to správné, ale rozhodně je to lidské.“

   „Já vím,“ zdůrazním rozpolceně a přitisknu si dlaň na čelo. Fakt, že hned za dvě minuty s ním máme hodinu, ničemu nepomáhá. Právě naopak – všechno to jenom zhoršuje. „Ale sama moc dobře víš, že s ním mám jiný vztah, než většina lidí tady. Zná se s rodiči. Několikrát se u nás o prázdninách stavoval. Je na mě tak strašně… milý. Nepřipadám si zrovna lidsky, když ví, že jsem lhala. Připadám si jako podvodník a zrovna v jeho očích tohle vidět nechci.“

   Maite mě několik vteřin jen zmateně a zaskočeně pozoruje, než tiše hvízdne. Při zaslechnutí zvonění mě popadne za rameno a rozeběhneme se do učebny Ekonomiky. „Pokud o řediteli můžu něco říct, pak to, že tě rozhodně nebude odsuzovat. A pohni. Přece nechceš přijít pozdě i na jeho hodinu – to bychom se těžko vymluvily.“

   Rozesmějeme se a zamíříme do učebny. Na okamžik si připadám lehká jako pírko. Ale s útěkem je to vždycky stejné. Realita vás stejně dožene. Nikdy neutečete dostatečně daleko, aby k tomu nedošlo.

                                                                                 ***

   Marcus o tom menším incidentu s pozdním příchodem neřekne ani slovo. Ani jeden náznak. Ani ťuk.

   Ne dokud neskončí Psychologie a my s Maite zrovna neodcházíme z učebny, abychom včas stihly Fyzikální vědy. Když si dost nápadně odkašle a věnuje mi hodně výmluvný pohled, dojde mi to. Jako na obrtlíku se obrátím a vydám se směrem ke katedře, zatímco spolužáci odcházejí, přičemž mi věnují lítostivé a zvědavé pohledy zároveň. Nevím, který z těch pohledů mě vytáčí nejvíc, ale nejspíš oba stejnou měrou. Jakmile se třída vyprázdní, ředitel mi pokyne k přední lavici. „Prosím, posaď se.“

   S odsouzeneckým povzdechem se zřítím na židli a složím si ruce do klína. Tak strašně moc se bojím toho, že se zlobí, až mi to ani nepřipadá skutečné. Mám pocit, jako kdybych dělala jeden přešlap za druhým, a nikdy to nemělo konce. „Omlouvám se.“

   „Za co?“ zeptá se nevinně a studuje přitom jakési dokumenty, než je zastrčí do tlusté modré plastové složky, se kterou chodí na všechny svoje hodiny. Ta dvě slova zní téměř nezaujatě, ale jestli to někoho neoblafne, jsem to já.

   Je na čase to vyplivnout ven. Podráždit tygra bosou nohou, jak říká Maina babička Ivy. Nebo hada? „Je mi líto, že jsem lhala. Nechtěla jsem tě do toho namočit. Ale důvod, proč jsem přišla pozdě na hodinu… souviselo to s mým bratrem. Zapomněla jsem na čas. Jenže jsem to nechtěla využít jako omluvu pro porušení školního řádu.“

   Tak a je to venku, pomyslím si s úlevou. Cítím se, jako kdyby ze mě spadl lodní náklad šutrů.

   Ředitel po mně hodí zvědavým pohledem, zadívá se na mě a opře se dlaněmi o desku stolu, přičemž se mu napnou všechny svaly na předloktí. Vypadá, jako kdyby se rozhodoval, jestli má smysl říct to, co má na jazyku nebo ne.

   „Genevieve… něco ti vysvětlím, dobře? Jen poslouchej.“

   Mlčky přikývnu.

   „Když mi bylo jedenáct, zemřela mi sestra. Jmenovala se Fiona. Byla o tři roky starší než já, ale o mnoho naivnější. Utopila se v řece, kde byla s ostatními dětmi ze třídy – měl jsem tam být i já, jenomže tehdy jsem… No, řekněme, že jsem se rád věnoval svým záležitostem. Bylo jí čtrnáct.“

   Vypadá to, že konverzace o jeho mrtvé sestře pro něj není zrovna nejsnadnější činnost na světě, proto se rozhodnu s kondolencí a přerušováním počkat a poslechnout si jeho příběh až do konce. Netrvá to dlouho a pokračuje, hledí přitom do desky stolu. Jako by v ní viděl minulost, odvíjející se pomalu jako páska kazety. „Odjakživa neuměla moc plavat, ale tehdy si přestala dávat pozor a odplavala daleko od břehu jezera, kde na ni její přátelé neviděli. Nevšimli si, že zmizela. Ne dokud nebyla pryč deset minut. Pak ji našli na hladině vody.

   Rodiče z její smrti měli velký šok. Nevím, jak velký, ale moje sebeobviňování, že jsem tam tehdy nebyl, abych na ni dával pozor, bylo horší. Matka s otcem se odcizili a po čase i rozvedli. Já pořád chodil do školy a byl rád za únik z jejich přítomnosti. Neustále mi připomínali její smrt – ne slovy, ale jejich podobou, otcovými návyky při četbě, které pochytil od Fiony… Pronásledovalo mě to deset let, než jsem se s faktem, že už není mezi námi, nakonec vyrovnal.“

   Odmlčí se, aby mohl nabrat dech. Všimnu si, jak zatíná svaly a doslova cítím, že vzpomínka na sestru ho bolí víc, než dává najevo. Nejraději bych řekla něco uklidňujícího, ale když postrádáte blízkého člověka, žádná slova to nedokážou spravit, ani z toho udělat o něco méně bolestivou záležitost. Dokonale si dovedu představit, proč mi tuhle osobní informaci sděluje.

   „Říkám ti to proto, abys rozuměla mým důvodům, proč jsem tě dnes podpořil. Nejsem fanoušek lží ani lhářů, Genevieve. Věřím, že jsi měla dostatečně dobrý důvod pro takové východisko. Každopádně to nebudu tolerovat, ne příště. Víš, jaké hodnoty tu zastáváme. Nechci být ten typ ředitele, který někomu promíjí a druhému ne. A tohle je už podruhé.“

   Jeho důvěra vložená do mě je natolik ohromující, až se chvíli nemůžu nadechnout. Zírám do těch hlubokých zelených očí a na dlouhý okamžik se v nich dokonale ztratím, než se zase proderu do přítomnosti. „Děkuju. Opravdu, já… cením si toho, že mi věříš. Doufám, že jsem tě nezklamala, Marcusi.“

   Pousměje se. Na tři vteřiny přestanu dýchat. „Ani trochu. A musíš profesorku Jamiovou trochu omluvit. Svoje povolání bere nadmíru vážně, což je na jednu stranu perfektní, protože pak mám míň starostí, ale uznávám, že to někdy může přehánět.“

   „Někdy?“ ušklíbnu se dřív, než stihnu zapnout mozek a uvědomím si, s kým mluvím. Teď nejsi u vás doma, kde mu můžeš říkat všechno, napomene mě sarkastický hlásek v mysli. „Teda, ano, jistě. Ale musím říct, že mě nesnáší. Před půl rokem to aspoň neprojevovala tak okatě. A ty to víš.“

   Marcus se rozesměje. Všimnu si, že má pořád ještě kruhy pod očima. „Změnila ses ty, změnila se ona. Přece jen už nejsi stejná, nebo snad ano? Podle mého názoru ses stala o hodně silnější a odvážnější osobou. To je dobrá věc. Nezapomeň na to.“

   Zazvoní na konec přestávky. Věnuju mu jeden ze svých nejlepších úsměvů, zvednu se a otočím k odchodu. „Děkuju.“

   „Není třeba děkovat. Genevieve…“ dodá, na poslední chvíli mě zadrží a rukou mi obemkne paži. Nejsem zvyklá na doteky jiného člověka, nebo jsem si přinejmenším odvykla dost na to, aby mi to odstavilo mozek na druhou kolej. Chvíli na něj zírám, dokud mi nedojde, jak zvláštní je tahle situace, a rychle sklopím pohled do země, jako kdyby mě moje boty nějak extra zajímaly. V duchu si vybavím ty ledové ruce, jak mě tisknou na elektrické lehátko a nutí mě zůstat v klidu…

   Pokud si Marcus všiml, jak mě vykolejil, nedá to najevo. „Určitě tomu teď neuvěříš, ale čas opravdu na rány pomáhá. Já bych to měl vědět nejlíp. Grant ti bude pořád chybět, ale přijde den, kdy se tomu postavíš čelem a půjdeš dál. On by to pro tebe chtěl.“

   Chtěla bych mu poděkovat. Za upřímnost, za důvěru a ohromné množství pochopení a tolerance, protože tohle všechno mi projevuje už od začátku školního roku, a přitom by nemusel. Chtěla bych mu říct, že Grant sice zemřel, ale zítra se s ním zase uvidím, protože mi někdo na vyšším postu dal tuhle schopnost. Jenomže bez ohledu na to, jak strašně moc by si zasloužil vědět celou pravdu, mi je jasné, že někdy musíme lhát nebo zatloukat ve jménu dobra ostatních. Kvůli jejich bezpečnosti uděláme cokoliv.

   Proto se jenom usměju, rozloučím se s ním, a když vyjdu na chodbu, připojím se k Maite, která opuštěně stojí u nástěnky s rozvrhy jednotlivých tříd a trpělivě na mě čeká. Vrhne po mně zvědavý pohled, ale já jen zavrtím zlehka hlavou a rty jí naznačím potom.

   Právě zatočíme za roh, když v kapsičce u vesty ucítím lehké vibrování a bleskurychle vytáhnu mobil, který mi rodiče poslali krátce po začátku školy. Zpráva. Bezmyšlenkovitě ji rozbalím a při pohledu na jméno zasténám nevraživostí a vztekem, který nikdy nemizí, ať dělám cokoliv.

   Ahoj, zlato. Vím, že s námi nekomunikuješ, ale jen chci, abys věděla, že ti pošleme během příštího týdne nějaké další oblečení. Ozvi se, jestli jsi v pořádku. Máma.

   S povzdechem strčím mobil zpátky do kapsy. Teď se ozývat nebudu. Pokud vůbec někdy.

                                                                             ***

   Přijde mi to skoro jako celá věčnost, než se konečně z učebny Fyzikálních věd přesuneme do knihovny. Patrick s Annah se posadí do poslední řady k oknu a probírají marketing do Ekonomiky, protože příští hodinu píšeme test. Stefan si sedne dopředu a rozevře knížku. Spolužáci dělají v podstatě to, co se od nich čeká: načtou si internet a nic jiného je v tu chvíli nezajímá. Zato já s Mai se odebereme do zadní části knihovny a posadíme se na podlahu. Skrčím si nohy pod sebe, obemknu je rukama a kontroluju, jestli nás nikdo nevidí nebo neposlouchá. Odtud mám dokonalý výhled.

   „Už mi řekneš, co se to dneska sakra děje?“ zašeptá netrpělivě Maite a dloubne do mě ukazováčkem.

   „Tiše!“ napomenu ji a přitisknu se o něco víc k policím za mnou. Teprve pak začnu. „Něco jsem viděla. Někoho.“

   Nezdá se, že by ji to překvapovalo. „Granta?“

   Zlehka zavrtím hlavou a teprve pak se na ni zadívám. Snad v tom najde víc souvislostí než já doposud. „Sebe. Ten duch vypadal úplně jako já. Říkala, že je moje součást, která se oddělí, až to všechno začne.“

   Maite vypadá stejně nechápavě jako já. „Až začne co?“

   „Nevím. Pokud můžu o duchách něco říct, rozhodně milují hádanky. Ale mluvila o tom, že je duchem času. A dala mi tři rady, to bylo evidentně to jediný, co měla povolený.“

   Tohle moji kamarádku zaujme snad ze všeho nejvíc hned po duchově podobě, proto jí je všechny povím přesně tak, jak mi je pověděl duch. Jenomže jakmile se dostanu k části s Paradoxem, zjistím, jak moc jsem se sekla.

   Maite nevypadá zvědavě nebo překvapeně – vypadá vyděšeně. Tak vyděšeně, jak jsem ji ještě nikdy v životě neviděla.

   „Paradox?“ vyhrkne, zvedne se a začne přecházet od jednoho regálu ke druhému. V očích má šílený výraz, jaký se jí v nich objevuje jen tehdy, kdy se na něco zoufale snaží přijít, jako třeba vybavit si látku, kterou jsme se naučily před čtyřmi lety. „Počkej, počkej, počkej, opravdu řekl ten duch tohle? To je zvláštní. Netuším, co přesně si pod tím termínem představit. Ale určitě je to něco, o čem bychom měly vědět. Jinak by ti to neříkal. Podle mě se duchové zrovna nezabývají zbytečnými informacemi.“

   Posměšně si odfrknu a smetu si z ramene neviditelné smítko. „To rozhodně ne. Ale jestli je ten Paradox tak strašně důležitý, kde mám zatraceně přijít na jeho význam?“

   Maite si sklesle povzdechne. Je v koncích stejně jako já. „Bohužel nevím, Gen. Ale můžu se zkusit zeptat babičky. Je zkušená a ví toho víc, než kdy v životě zjistím já. Podle mě by nám mohla poradit.“

   Po těch slovech zavřu oči, vydechnu nosem a zakloním hlavu dozadu. Připadne mi to tak neskutečné. Celá tahle situace. Sotva se vrátím ze cvokhausu, už mě čeká něco podobného tady. Nejradši bych udělala to, o čem se mi zdá už tolik týdnů: sbalila si jen pár nejnutnějších věcí a utekla odsud pryč, co nejdál by to šlo. Utekla bych od starostí, od očekávání, od zklamání, které jsem našla ve své vlastní rodině.

   Jenže nemůžu. A o tom to je: v životě nemůžeme utéct ode všech a ode všeho. Když to totiž uděláme, vrátí se nám to tisíckrát tím nejhorším možným způsobem, jen co se na chvíli zastavíme, abychom popadli dech.

   „Je ti dobře, Gen?“ vyhrkne Maite, a aby svým slovům dodala větší váhu, položí mi ruku na rameno a pevně stiskne. Pamatuju si, že to ona byla vždycky ta silnější. Ta, co pomáhala slabším, neodporovala, když po ní někdo něco chtěl. Ta, co vždy osušila přátelům slzy. Taky si pamatuju, jak mi před rokem a půl vyčetla, že se tou silnou osobou musela stát, protože to od ní čekali ostatní. Protože kdyby nepředstírala, jak je silná, ostatní by se zhroutili a ona by to pokládala za svou chybu. Byla to naše jediná hádka za celou dobu našeho přátelství, jenomže pokud můžu soudit, byla to i ta nejhorší hádka na světě. Vždycky pozitivně naladěná, vždy upřímná a přátelská, vždy ochotná pomoct. Bylo obtížné zahlédnout tu skutečnou osobu za maskou veselí.

   Když mě teď tiše podporuje, napadne mě v tu chvíli, kolikrát v životě musela už odložit své vlastní starosti, problémy a úzkosti kvůli ostatním. Kvůli mně. Kolikrát předstírala, že je v pořádku, ale uvnitř se hroutila a musela zůstat silná kvůli všem těm lidem, které potkávala každý den.

   A přestože to netuší, zrovna v tomhle okamžiku si jí vážím víc než kdykoliv předtím. Proto se na Maite usměju a tentokrát je to od srdce. „Je mi fajn. Nedělej si starosti. Jen jsem se zamyslela.“

   Dávej si pozor, řekla mi kdysi máma, myšlenky tě mohou i zabít. Hádám, že možná nebyla tak daleko od pravdy.