Kapitola patnáctá - Genevieve

Mít volno je úžasná věc! Těch věcí, které člověk zvládne udělat, a na konci dne jen houpe nožkama s kafíčkem v ruce a samolibým úsměvem na tváři. Dobře, kecám. Prokrastinace je moje super schopnost a rozhodně to nikdy nedopadá tak, že bych na konci dne houpala spokojeně nožkama a všechno stihla, většinou mi totiž hlavou poletuje, co všechno jsem nezvládla. ALE právě teď můžu být spokojená s tím, že vkládám další kapitolu z pohledu Gen, a to kafíčko mám opravdu po ruce 😁. Doufám, že se vám kapitola bude líbit, a jdu rovnou pokračovat na knize dál. Do toho nikdy nekončícího procesu jsem trvale zamilovaná! 💜 Mějte krásný den. A. G.

KAPITOLA PATNÁCTÁ - GENEVIEVE

   Dvouhodinovka Šermu nadejde neskutečně rychle. Začínám si už skoro naivně myslet, že dnešní den bude pokračovat normálně, ale jsem prudce na omylu. To si potvrdím v momentě, kdy vkročíme do tělocvičny - obrovského sálu měřícího na délku padesát metrů a na šířku dobrou polovinu. Pro dva soupeře jsou po celé délce tělocvičny vyhraněné prostory oddělené vysokou dřevěnou přepážkou, která jim zabraňuje zkoumat ostatní dvojice soupeřících. Když člověk v šermu ztratí koncentraci a soustředění, nejen že prohraje, ale není to ani bezpečné.

    A Willard, třiatřicetiletý profesor, jen o pár let mladší než ředitel, si na technikách boje dává zatraceně záležet.

   Po pravé straně tělocvičny jsou dvě šatny na převlékání. Umístit je přímo do tělocvičny bylo rozhodně moudré rozhodnutí.

   Maite celou dobu zírá do podlahy, jako kdyby měla v plánu spočítat všechny parkety a zasadit výsledné číslo do rovnice, která vypočítá pravděpodobný výsledek boje. Dělá to hodně často, už od útlého dětství. Všechno si zasazuje do rovnic, hezky logických a vysvětlitelných. Všimnu si jejích schoulených ramen, sklopené hlavy a rukou, které drží spojené za zády, aby ostatní neviděli, že se jí třesou. Několikrát mrkne očima směrem k sedmimetrovému vyhraněnému prostranství, kde se za pět minut odehraje první opravdový souboj.

   Vzpomenu si, jak se Maite minulý rok už na druhé hodině oháněla dřevěným cvičným mečem, jako kdyby nic nevážil a ona se s ním narodila v ruce, zatímco mně i teď připadá, že váží nejmíň třicet kilo, a to s ním cvičíme rok. Když se na Mai ale podívám teď, nemůžu přehlédnout, jak je vystrašená. Bože, pomyslím si znechuceně sama nad sebou, měla jsem na tohle téma zabrousit už ráno. Co když je to moje chyba?

   Povzbudivě ji poplácám po zádech. Jen tázavě nadzvedne obočí.

   „Zvládneš to. Nezapomínej na to, jak dokonale s tím kusem dřeva dokážeš zacházet. Porazíš ho dřív, než bys řekla Entoloma sinuatum! Nevím, co to mezi vámi je, ale pokus se ho při souboji nezabít a odložit vaše spory, aspoň na chvilku. A ano, vím, jak nepravděpodobně a směšně to zní, když to vyleze z huby člověka, jako jsem já.“

   Opravdu to vypadá, že nad mojí radou uvažuje. Po minutě plné ticha se zamračí. „Co je to proboha Entoloma sinuatum?“

   „Latinský výraz pro Závojenku olovovou – dost jedovatou houbu, mimochodem. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem věděla něco, co ty ne. Jde to s tebou z kopce, holka.“

   Maite chce něco dodat, ale pak se jen s pokrčením ramen zamračí a připomene mi, že bychom se měly jít převléct na hodinu. Nejradši bych si vrazila facku za vlastní zapomnětlivost. Bez komentáře se poklusem rozběhnu k dívčím šatnám, odkud už většina spolužaček vychází v plné zbroji, zatímco my teprve zalézáme dovnitř.

   Odložím si tašku, rychle se svléknu a poupravím si sportovní podprsenku, aby mi při pohybu nedělala naschvály. Odemknu skřínku číslo 13 a začnu z ní urychleně všechno vytahovat a házet na jednu nesourodou hromadu. Willard k mému utrpení trval na hrudních plastových chráničích pro dívky, takže s tou příšerností jsem se musela naučit sžít, což nesou všechny holky už od pátého ročníku se stejnou nelibostí, snad jen kromě Maite.

   Natáhnu na sebe bílou podvestičku navlékací na jeden rukáv se zapínáním na boku, tenoučké šedé tričko, podkolenky a bílý kevlarový dres sestávající z bílé hebké blůzy a kalhot. S hrudním chráničem se mi špatně pohybuje, ale nakonec se relativně pohodlně posadím, nasadím si sněhově bílé boty se silnější podrážkou chránící patu při výpadu a bílé kožené rukavice s manžetou. Vlasy stočím do pevného drdolu a s ulehčením popadnu do rukou šermířskou masku s vyjmutelným vnitřkem – helmici, jak jí přezdívám já. Maite si na rozdíl ode mě teprve nazouvá boty. Šedé tričko se válí na podlaze ve zmuchlaném stylu alá ty-mě-absolutně-nezajímáš. Skoro se už chystám ji upozornit na bezpečnost při šermu, ale pak si rychle připomenu, že Maite by stejně bylo příšerné horko a bude zázrak, jestli ji ten idiot Rain aspoň jednou zasáhne.

   Při pohledu do jejího zmučeného obličeje je jisté, že ona si myslí pravý opak.

   Posadí se vedle mě a masku položí na lavičku vedle nás. Mlčí jako zařezaná. Už chápu to, co mi tak dlouho celý den nedocházelo – pro ni to není jen souboj, který rozhodne o známce. Je to osobní. Znamená pro ni možnou ztrátu cti a sebevědomí. Reputaci. V posledních dnech ji zdraví více studentů, kteří se doslechli o jejích úspěších v šermu, dokonce i z vyšších ročníků. Minulý rok také excelovala, ale teprve teď o tom slyší celá škola. Reputace je pro ni důležitá, a ačkoliv mám problém to pochopit, protože před půl rokem pro ni reputace neznamenala vůbec nic, nechci, aby o ni přišla. Jenže…

   „Ty už jsi to dávno vzdala, co?“

   „Jak to myslíš?“

   „To moc dobře víš,“ nedám se a odmítám hrát tuhle hru. Na to jsou tu jiní. „Jsi nejlepší z ročníku, možná i z těch vyšších, ale jakmile tě Willard pošle na duel s Rainem, hned to vzdáš a myslíš si přitom, že nemá cenu se ani snažit, protože tě porazí a pak se ti bude vysmívat.“

   Mai se nuceně zasměje, je to však prázdný zvuk, jako skořápka mušle. „Když víš, co si myslím, proč se obtěžuješ přesvědčovat mě o tom, že se pletu?“

   „Protože se pleteš!“ vykřiknu pobouřeně a vstanu tak prudce, až hlavou plnou parou narazím do vrchní police na šermířské masky a v hlavě se mi rozblikají všechna světýlka. „Protože takhle rozhodně nevyhraješ! Uvědomuješ si vůbec, že Rain je ten namyšlený druh člověka, co automaticky předpokládá, že se mu lidi začnou klanět při každým příchodu do místnosti? Že by ho ani ve snu nenapadlo, že by ho někdo v něčem dokázal porazit? Mai, máš úžasnou šanci a dokonalý talent k tomu, abys to zvládla. Promiň – vidím, že jsi v depresi z toho, co se mi tak urputně snažíš neříct a obletuješ kolem konverzace na téma Rain, jako kdyby byla nakažlivá, ale pokud ho opravdu tak strašně nesnášíš a chceš mu ukázat, že nevládne téhle škole – proč nevěnuješ veškerou svou odhodlanost do rozhodnutí ho porazit?“

   Teprve teď, po tom zatraceně dlouhém monologu, na který jsem náramně pyšná, se jí v očích zablýskne něco, co vzdáleně připomíná naději. „Opravdu si myslíš, že bych mohla vyhrát?“

   Široce se zazubím, doslova jako blázen. Každý den mi nevědomky připomíná, proč je mojí nejlepší kamarádkou. Vzpomenu si na Brama a najednou znám přesně ta slova, která potřebuje slyšet. Proto vstanu, vezmu si šermířskou masku do ruky a vydám se ke dveřím.

   Teprve u nich se na Maite znovu otočím a než vyjdu ze šatny, povím jí: „Víš, co mi už několikrát tvrdil Bram? Vlastně, po pravdě jsem tomu dlouho nemohla přijít na kloub, ale teď už mi to nepřijde tak těžký. Říká: Musíš se naučit pravidla hry - a pak hrát líp než kdokoliv jiný. A je celkem jedno, u čeho se to aplikuje. Pointa je pořád stejná.“

   Jakmile vejdu do tělocvičny a zavřu za sebou dveře, instinktivně vycítím, že jsem se rozhodla správně. Trvá jen dvacet pět vteřin, než se ke mně připojí – jo, počítám to - ale stačí jeden pohled a vidím v jejích očích odhodlání klidně i zabíjet, jen aby dosáhla cíle. Možná je to sobecké a arogantní, ale i přestože ještě nevyhrála, už tak jsem na ni pyšná.

   O chvíli nato vklouzne do tělocvičny profesor Willard. Tmavooký muž s několikadenním tmavým strništěm na bradě, ale se zády rovnými, jako kdyby spolknul pravítko a vteřinové lepidlo zároveň. Stejně jako všichni je oblečený do šermířského dresu, plně vybaven. V jedné ruce nese objemnou lékárničku první pomoci pro případ, že by se dvouhodinovka krapet zvrtla. Ošetřovna není sice ani pět minut cesty odsud, ale co kdyby to bylo akutní, že?

   Vybídne nás, abychom se postavili na pravou stranu od vyhrazeného místa pro souboj, a nesmlouvavým tónem požádá Raina a Maite, aby se postavili do pětimetrového kruhu označeného červenou křídou a nasadili si masky. Chystám se Mai poplácat po zádech jako projev dobré vůle a podpory, ale ona už si to s napřímenými zády nakráčí přímo doprostřed, ze zabudovaného plastového držátka pro fleret, kord a šavli vytáhne svou zbraň a zaujme pozici. Nevidím jí do obličeje, ale držení jejího těla nevypovídá o nervozitě. Nechápu, jak dokázala tak rychle obrátit.

   V jeden okamžik všichni ztěžka zalapají po dechu. Susan zírá na zbraň v Maitině ruce. A není jediná. Teprve když se zadívám pozorněji, rozeznám určité rozlišující detaily a zamrazí mě. Nevybrala si kord, s nímž jsme cvičili celý minulý rok. Ani fleret, se kterým jsme začali teprve nedávno. Rozhodla se pro šavli, jenomže k tréninku s ní jsme se dostali jen jednou a to dost okrajově! Co sakra blázní? Řekla jsem jí, ať se snaží vyhrát, neposlala jsem ji na sebevražednou misi! Vždyť to sakra nejsou ani dřevěné zbraně!

   Ani Willardovi to neunikne, přestože mu obličejem neprojede taková zřetelná panika jako mně. „Maite, opravdu si jsi jistá svým výběrem zbraně? Musím vás kvůli bezpečnosti upozornit, že tato známka se počítá do průměru a se šavlí jsme se učili jen základní postoje a útoky. Považoval jsem za samozřejmé, že si oba vyberete kord, se kterým jsme cvičili celé týdny. Zbylé dvě zbraně měly sloužit pouze na ukázku.“

   Maite nakloní hlavu na stranu. Aspoň si to myslím, v té masce jde stěží něco poznat. Rain stojí tři metry od ní a zvědavě ji pozoruje. Překvapí mě, že se netváří ani trochu vztekle, protože svým výběrem do jisté míry pozměnila průběh souboje a zastihla ho nepřipraveného – jestli si zvolí kord, spousta ze spolužáků ho bude považovat za zbabělce. A Mai to dobře ví. Ale pokud si zvolí šavli, většina z nás si o něm bude myslet, že je prostě stejný magor jako ona. Jeden by řekl, že je to těžká volba, ale on téměř bez zaváhání sáhne po šavli.

   Profesor Willard postrádá slova. Maite naštěstí ne.

   „Vidíte?“ ukáže prstem v bílé kožené rukavici na svého protivníka. Myslím, že jsem jediná, kdo ví, že pod maskou se vítězoslavně usmívá. „Rainovi to nevadí. Koneckonců, jestli máme skutečně porovnat naše síly a zjistit, kdo z nás je lepší, jak jinak bychom to měli udělat, než duelem se zbraněmi, se kterými jsme necvičili tak často, profesore? Podle mě to jasně ukáže, kdo je lepší šermíř.“

   Kde je sakra ta nerozhodná, nejistá holka?

   Po jejím prohlášení profesorovi Willardovi nezbývá než souhlasně přikývnout. Není to ten typ, co je bude vehementně přesvědčovat. Všichni víme, že se známka z duelů počítá do průměru. Všichni víme, že pokud duel pokazíme, naše šance se snižují. A profesor také ví, že nikdo z nás si netroufne riskovat, pokud si není stoprocentně jistý, že to zvládne.

   Zatímco sleduju Mai se šavlí v ruce, aspoň v to doufám.

   Willard si hlasitě odfrkne a s povzdechem vyklidí pole, protože mezitím nevědomky vstoupil do tlustou, červenou křídou označeného místa, kde se odehraje duel. Oběma dá povel, aby zůstali ve střehu, a upozorní je, že je zakázáno jeden druhému závažným způsobem ublížit, což by mohlo způsobit i okamžité vyloučení. Poté, co vyjmenuje body za jednotlivé údery, odstartuje souboj a všichni v místnosti očekáváním ani nedýchají. Maite i Rain se oba propichují pohledy, obličeje skryté za šermířskými maskami, jejich vzájemná nevraživost přesto vládne celé tělocvičně.

   S posvátnou úctou si všimnu Maina postoje. Chodidla má u sebe, kolena uvolněná a lehce pokrčená, váhu přenesenou na zadní nohu. Ozbrojenou ruku má částečně pokrčenou a předloktí ve vodorovné poloze trochu stočené směrem ven, její loket je přitom přitažen k tělu. Netuším, jaké problémy vyvolá fakt, že zatímco ona je levačka, Rain pravák.

   Jakmile však Rain zaútočí jako první, potěší mě, jak Maite zareaguje.

   Napne ruku, prudce a rychle vykopne nohou dopředu a zároveň ji narovná v koleně. Šavlí zasáhne střed Rainovy zbraně a tělocvičnou se ozve železný třesk, který mi ještě několik vteřin rezonuje v uších. Na kratičký okamžik Mai odhalí pravý bok, ale vzápětí výbušně zaútočí. Uskočí do strany, šavlí vykrouží oblouk, čímž nenápadně vykolejí Raina, a hrot šavle namíří vysoko nad rameno soupeře, přičemž vyskočí vysoko do vzduchu a v letu vyčkává na odkrytí zásahových míst. Rain však provede prudké tři po sobě jdoucí odsuny do strany a vše se mine účinkem.

   Maite dopadne na podlahu, vyšvihne otočku, postaví se na nohy a jen tak tak odrazí Rainův zákeřný útok, čepel šavle přitom má jen pouhých pár centimetrů od obličeje. Jelikož je na zemi, nedokáže provést šavlí oblouk a zbavit se tak jeho zbraně, takže se převáží dopředu a pravou nohou udeří Raina do holeně takovou silou, až se ozve jeho hlasité zalapání po dechu následované vzteklým zasyčením.

   Willard podle všeho zvažuje, jestli má do boje zasáhnout nebo ne. Jestli před pár vteřinami někdo ze spolužáků měl za to, že je tento souboj jen cílem získat tu nejlepší známku, teď už ti dva rozhodně nikoho neoblafnou. O něco mezi těma dvěma jde, a známka to rozhodně nebude.

   Maite se zprudka postaví a začne Raina zasypávat rychlými, dokonale vypočítanými výpady. Mění postoje rychleji, než jsem ji to kdy viděla dělat při cvičných hodinách. Rain ji v jednu chvíli zasáhne do ramene a způsobí jí tam menší ránu, když omylem odhalí pravou stranu těla jen proto, aby ho zasáhla do hrudi. Celý jejich boj připomíná divoký tanec, jenž se vymknul kontrole. Oba připomínají vzteklou vichřici odhodlanou pohltit svět, jejich útoky přicházejí nečekaně a jako lavinová smršť, zanechávající toho druhého jen stěží lapajícího po dechu. A přitom jsou tak dokonale sehraní, až se nedokážu zbavit dojmu, že si navzájem čtou myšlenky.

   „Jsou zatraceně dobří, že?“ zašeptá za mnou Susan skoro obdivně a kulí oči na dvojici pohlcenou bojem. Musím s ní souhlasit. Profesor Willard si každou chvilku něco zapisuje do sešitu. Duel končí tím, že jeden útočník srazí toho druhého k zemi a odzbrojí ho. Vzhledem k jejich perfektní souhře k tomu v nejbližších minutách stoprocentně nedojde. Ani jeden se nechce vzdát tak lacino.

   Maite neskutečně rychle ustoupí před jedním z mnoha Rainových švihů šavlí, ale vzápětí provede horní kryt s rukojetí přesně nad čelem a díky tomu získá příležitost pro mohutný rozmach, jenž potřebuje, aby mohla vyvinout velkou sílu a rychlost. Jako sprška deště na Raina útočí několika dobře vedenými seky a v nestřežené chvíli provede Maite otočku a zespodu zaútočí sekem vzhůru. Rainova ruka se šavlí vyletí do vzduchu a on několikrát couvne dozadu, jak se snaží získat zpátky ztracenou rovnováhu. V tom momentě využije Maite okamžiku překvapení a provede čistý sek přes hruď. Ozve se hlasité párání látky a syknutí. Rainovy přívrženci vztekle zafrkají, zatímco já se nemůžu ubránit spokojenému a hrdému úsměvu a zavýsknutí. Srdce mi bije jako po pětikilometrovém maratonu a Willarda se na beton zmocňuje infarkt.

   Jenomže Rain si nenechá líbit veřejné zesměšnění. Zákeřně na ni zaútočí, až Maite neví co dělat, a zvolí Bláznův kryt, čímž brání soupeři zasáhnout jí stehna a lýtka. Tím zmate Raina a ten se sám nachytá do dobře upředené pasti, když Maite prudce stočí meč směrem doprava a nahoru a zkřiví tak Rainovu ruku s mečem do krkolomné pozice, kdy hrozí snad i natažení a vykloubení.

   Rain zasténá a Maite špičkou nohy opět vykopne, tentokrát doprostřed hrudi. Rain se po zádech svalí na podlahu a dřív, než se stihne vzpamatovat, mu zadýchaná Maite namíří špičku šavle na hrdlo.

   Profesor Willard spokojeně zatleská a promne si bradu. Je v obličeji rudý jak rajče a v pravém oku má tik. Těžko říct proč, těch důvodů může být hromada.

   „Výtečně, výtečně, opravdu, vážení!“ vykřikne nadšeně a vydá se ke dvojici. „Nezklamala jsi, Maite. Teď si, prosím, s Patrickem podejte ruce. Jako dva rovnocenní soupeři.“

   Jen s obtížemi se Maite odhodlá, nabídne Rainovi ruku, pomůže mu vytáhnout se na nohy a chvíli se na sebe upřeně dívají. Zajímalo by mě, co vidí, protože když si tu hloupou masku nasadím já, mám potíže zaostřit oči na svůj meč, natož na protivníka.

   Pak si oba masky sundají. Mai si prohrábne dlouhé a taky řádně zpocené vlasy. Po tvářích jí stékají čůrky potu. Tváří se spokojeně a v očích jí září triumfální lesk, dokud se na ty dva nezaměří profesor Willard a prohlášení, které uvede v platnost, ji donutí šokovaně vykulit oči.

   „Tohle byl ten pravý souboj, vážení. I když jsem vás dost jasně upozorňoval, abyste se nezranili! Každopádně bych byl rád, kdybyste teď každou druhou hodinu cvičili spolu. Málokdy se stane, abych viděl takhle sehranou dvojici. Přestože jsou mezi vámi jisté rozepře, byl bych rád, kdybyste je pro tento školní rok odložili stranou, protože v cvičném boji na sebe musíte spoléhat. Je to jasné?“

   „No to teda v žádným případě!“ vykřikne vztekle Maite a udělá dva kroky vpřed. Vypadá rozlíceně jako fúrie, zato Rain se jen s překříženýma rukama ďábelsky a sarkasticky šklebí. Jako kdyby to celé byla součást plánu.

   Začínám mít pocit, že to nebyla Mai, kdo vyhrál.

   „Porazila jsem ho! Odmítám s ním kdykoliv jindy bojovat nebo spolupracovat. Víte, že se nesnášíme, stejně jako ho tu nesnáší skoro celá škola – jen to nikdo nepřizná. Tak proč bych s ním měla v hodinách nacvičovat? To je směšný! Navíc už partnera na cvičné boje mám.“

   „V tom případě vám byl právě přeřazen,“ kontruje profesor se stejným důrazem.

   „Jenomže...“

   Willardova tvář se zachmuří jako nebe před bouřkou a v té chvíli mé kamarádce nepochybně dojde, že překročila hranice. Willardův znepokojivě tichý hlas mi nažene husí kůži. O jeho vzteku svědčí už jen to, že jí začne vykat. Studentům vyká jen v případě, kdy ho naštvou. Nebo doslova naserou.

   „To já rozhoduju o průběhu mých hodin, slečno Addisonová. Jste velice talentovaná šermířka, ale já jsem pořád váš profesor a vy zapomínáte na to, že se stále ještě máte co učit. A teď se, prosím, vraťte všichni ke svým místům a nacvičujte výpady a postoje.“

   Maite je tak rozzuřená, že se s ní v naší oddělené části skoro bojím pustit do křížku. V očích jí jiskří tak nebezpečně vražedný výraz, až se mi chce s tím seknout a polít ji pořádně ledovou vodou, aby se uklidnila. Neustále si během jednotlivých výpadů stěžuje na profesorovu nadutost a vždy, když se nedívá jejím směrem, na něj ukazuje sprosté posunky a vztyčený prostředníček. Teprve o hodinu a půl později, kdy končíme vyučování a převlékáme se v šatnách do našeho normálního oblečení, se uklidní dostatečně na to, aby byla spokojená se svým výsledkem.

   Jen já si cestou do bistra lámu hlavu tím, co všechno nás ještě čeká.