Kapitola třináctá - Genevieve

 Tak, vážení, po hurikánu, co se mi prohnal a dál prohání životem, vkládám konečně další kapitolu 😇😀 A. G.

KAPITOLA TŘINÁCTÁ - GENEVIEVE

   Když se ve středu probudím, zůstanu ještě několik minut ležet a v duchu se připravuju na další den v Internátu. Je s podivem, jak přirozeně se můžete cítit na místě, které není vaším pravým domnělým domovem, ale přenáší do vás daleko víc klidu než místo, kde jste vyrostli.

   Otočím se na Maite, přesvědčená, že už bude dávno vzhůru, ale opak je pravdou. Spí, hlavu sesunutou z polštáře. Stočená do klubíčka na té posteli vypadá strašně maličká. Vlasy má přehozené přes obličej. Divím se, že se ještě neudusila.

   Nedávno se mi svěřila, že krátce po začátku roku její potíže se spánkem téměř ustaly. A upřímně, byla jsem ráda. Dokud nedodala, že se jí zdají zvláštní sny. Sny, o kterých je skoro přesvědčená, že se už někdy staly, ale nepamatuje si je a nemá tušení, co mohou znamenat. To mi dělá mnohem větší starosti.

   S povzdechem se posadím na postel do tureckého sedu a narovnám záda. Dnes nás čeká devět hodin, takže budeme mít volno až před šestou večer. Vzhledem k tomu, že hned první hodina je Ekologie, se skloním k zemi a vytáhnu zpod postele učebnici, abych si zopakovala nejrůznější informace k dnešnímu projektu, který budeme představovat. Ale nedělám si z toho nijak těžkou hlavu. Maite má ten projekt nastudovaný i pozpátku, takže se na ni můžu spolehnout. Včera si ho odříkávala i na záchodě.

   „Ty se učíš?“ ozve se znenadání Maite a otevře jedno oko. To druhé nechává zavřené. Odjakživa jsem to taky chtěla umět, ale někdy se člověk musí smířit s tím, že nemůže mít všechno. „Probudila jsem se v nějaký alternativní realitě, že jo?“

   Tiše se zasměju a hodím po ní polštář. Oplatí mi to. Pomůžu jí vyhrabat se z postele a mlčky zamíříme do umývárny. Je to náš ranní rituál, přestože od září se při příchodu do místnosti vždy zarazí, jako kdyby ji něco zmrazilo na místě. Probuzení, umývárna, příprava, snídaně s Bramem v bistru a vyučování. Občas se k nám připojí Zahar, tedy většinou, a Billy je tu taky na denním pořádku. Chtěly jsme, aby se přidal i Lucas, ale buďto je pryč, nebo se učí, nebo má jinou práci. Nebo se nám prostě vyhýbá.

   Na její žádost Mai spletu vlasy do copu ze čtyř pramenů a svoje vlasy si jednoduše stáhnu do pevného drdolu, jaký nosí tanečnice nebo baletky. Obě máme na paměti šerm, kdy se nehodí, aby vám vlasy vlály půl metru kolem hlavy v případě, že si sundáte ochrannou helmici. Je to dokonalý způsob, jak vás dostat na zem a zapíchnout.

   Potkáváme spolužačky a přátelsky je zdravíme. Některé z nich se od nás pokoušejí co nejvíc distancovat, jako kdybychom měly choleru, některé naopak sblížit. Jako kdybych v žádné psychiatrické léčebně nebyla, pomyslím si pokaždé. Ale přitom na tenhle zážitek nikdy nezapomenu. Na to mi byl až příliš vytesán do kůže.

   Nemusím být génius, abych si všimla, jak mimo dneska Maite je. Zírá na sebe do zrcadla, jako kdyby si samu sebe chtěla vytetovat do paměti. Napadne mě, že bych se mohla zmínit o tom, kde včera byla tak dlouho, ale něco mi říká, že to není dobrý nápad. Chtěla bych se jí zeptat na tolik různých věcí, jenomže víc než kdy jindy mám neodbytný pocit, že mě od sebe odhání na kilometry daleko. Možná částečně proto, že já dělám to samé.

   Nepřítomně si rukou přejede vzadu po krku a zafuní.

   „Jsi v pohodě?“ zeptám se jí, přestože tuším odpověď.

   „Jasně,“ odvětí a usměje se na mě. O tři vteřiny později se dovnitř nahrne proud mladších studentek a my pro jistotu vyklidíme pole. V tichosti se převlékneme do školní uniformy a sejdeme po schodech dolů do bistra. Fakt, že je tu dnes o dost víc lidí, doslova bije do očí.

   Brama najdeme sedět u stolku přímo uprostřed. Už po nás v davu netrpělivě pátrá pohledem.

   „Kde jste? Za dvacet minut vám začíná hodina!“ upozorní nás s úšklebkem.

   Posměšně nadzvednu jedno obočí. Trvalo sedm let, než se mi to umění povedlo přivést k dokonalosti. „Nevěděla jsem, že jsi hlídač docházky.“

   „Jsem školník,“ pronese zdánlivě důležitě, jako kdyby se prohlašoval za krále. „Je to moje práce. Mimochodem, platí dnešní trénink?“

   Horečnatě přikývnu. Nemůžu se dočkat. Hodiny s Bramem jsou nadmíru užitečné a já už teď cítím, jak se mi dříve neforemná hromada povislých svalů formuje a já získávám na síle, obratnosti a dovednostech. Ještě pořád ho nedokážu přeprat a nejspíš ještě hodně dlouho nebudu schopná to udělat – natož abych souboj vyhrála - ale jsem si jistá, že jednou se mi to povede a už teď se na to těším. Jen jednou se mě zeptal, proč chci cvičit boj. Nechtěla jsem Bramovi vysvětlovat, že po rozhovoru se svým bratrem se cítím zranitelnější než kdy dřív a potřebuju se umět bránit a v léčebně mě potkalo všechno, jen ne přátelské zacházení, které předstírali před rodiči a úřady. Ale zdálo se, že moje nulové vysvětlení pochopil, protože už se na to podruhé nezeptal.

   „Dobře. Takže v osm hodin v tělocvičně?“ navrhne Bram náš obvyklý čas.

   Kývnu na znamení souhlasu. S Marcusem jsme se už před několika dny domluvili, že mi zpřístupní tělocvičnu. Namluvila jsem mu, že chci posilovat svaly a trénovat, abych si zlepšila své hodnocení v šermu, což byla potřebná lež, bez níž bych se neobešla. V šermu jsem měla skoro bezchybný průměr – zatím - ale asi těžko jsem mohla řediteli oznámit, že mě jím najatý školník bude trénovat v umění boje, abych měla alespoň minimální šanci na přežití, kdyby se mě někdy někdo pokusil zabít…

   Od té doby, co nás odvezl v dešti a bouřce z městečka, se mě každý den ptal, jestli jsem v pořádku. Stalo se z toho něco jako naše rutina, ale místo aby mě to rozčilovalo, těšila mě jeho starostlivost. O svoje studenty se staral za všech okolností a devadesát devět procent ředitelů škol po celém světě by si z něj zatraceně mohlo vzít příklad.

   Nechtěla jsem být protěžovanou studentkou, kterou zachraňuje vždy, když se ocitne v nesnázích, bez ohledu na okolnosti. Na druhou stranu mě uklidňovalo vědomí, že mu na mě záleží dost na to, aby to nenechal jen tak být.

   Protřu si unavené, spánkem slepené oči, a prohnu se v zádech. Zasténám. Všechno mě bolí jako čert, ale kýžené výsledky se dostavují. Zrovna přemýšlím, jestli si dám toast nebo omeletu s hrášky a kukuřicí, když si všimnu Maite.

   Znenadání se prudce narovná a strne; kdyby mohla, tak věřím, že by obličej zabořila až do toho dřevěného stolku. Bram tázavě nadzvedne obočí v tiché otázce, ale já jen pokrčím rameny. Takhle se od rána chová celou dobu. Jako kdyby na ni každým okamžikem měl ze zálohy vystartovat divočák se vzteklinou.

   „Ale ale, ranní ptáčata už jsou vzhůru?“ ozve se přímo za mnou a já si znechuceně odfrknu, což je reakce, které v přítomnosti Patricka Raina nikdy nedokážu zabránit. Pootočím se, abych po něm mohla vrhnout opovržlivý pohled, a čekám Mainu horlivou a peprnou reakci, protože v poslední době má ve zvyku ho urážet při jakékoli příležitosti.

   Ona však jen sedí zaraženě na židli a klopí oči do desky stolu. Tváře má celé rudé. Kdybych byla idiot, ano, tehdy bych věřila tomu, že ho nevidí.

   „Jak jste se vyspaly?“

   Ušklíbnu se. Na sobě má červené bermudy, červené tričko a v očích mu jiskří něco, co raději nechci identifikovat. Je na něm té červené příliš. Vtom si na něco vzpomenu.

   „S vědomím, že ti dneska Maite při šermu nakope prdel? Věř nebo ne, ale přímo božsky!“

   Profesor Willard se rozhodl, že rozdělí třídu na dvojice, které proti sobě budou bojovat po dobu minimálně deseti minut, dokud se jeden nevzdá. Bere to jako nejdůležitější součást hodnocení. Vzhledem k tomu, že Rain a Maite jsou nejlepší v celém ročníku, jsou také první na řadě.

   Mrknu na ni, ale ona vyděšeně zalapá po dechu a vykulí oči jako zraněný koloušek. Má výraz důchodce těsně před infarktem. Asi se jí to vykouřilo z hlavy. Zatraceně.

   Rain se potěšeně rozesměje a prohrábne si rukou rozcuchané vlasy. Ten idiot si snad myslí, že je někde na módní přehlídce, ne? „Pochopitelně, Westwoodová. Už se nemůžu dočkat, až mi – jak jsi to říkala – nakope prdel? Zajímalo by mě, jak to provede. Už máš vymyšlený první chvat, princezno?“

   Maite poprvé od chvíle, kdy sem přišel otravovat, zvedne pohled a propíchne ho tak varovným zamračením, až mě zamrazí. „Zmiz odsud.“

   „Ale copak?“ zasměje se. Zdá se, že tohle ho pobavilo ještě víc. Udělá dva kroky blíž k ní. Všimnu si, jak se napřímí – víc už to snad ani nejde. „Krušná noc?“

   Maite neodpoví. Probíhá mezi nimi tak intenzivní výměna pohledů, až mě napadne odvrátit oči jinam, protože je to moc intimní.

   Rain se opře rukama o stůl a věnuje Maite úsměv, ze kterého mě zamrazí v kostech.

   „Objednej si jablečný mošt,“ řekne, narovná se a zamíří směrem k východu z bistra. Ještě než odejde, dodá: „Zjistil jsem, že je neskutečně sladký.“

   Mai sebou trhne, jako kdyby dostala políček. Se zamračeným výrazem ji pozoruju. Nejsem idiot. Něco tu nehraje. Něco mi neřekla. Proto počkám jen chvíli, než Rain zmizí, a vyhrknu na ni: „Proč s tebou tak mluvil? Pamatuju si, že tě vždycky ignoroval a byla jsem to já, po kom štěkal. Stalo se něco, o čem nevím?“

   „O nic nejde, Gen. Víš přece, že se nesnášíme. A za tu dobu cos tu nebyla snad ještě víc. Nejspíš si na mně jen vybíjí svou špatnou náladu.“

   „Nevypadal naštvaně,“ namítnu důrazně. Bram těká očima ze mě na mou kamarádku a zase zpátky.

   Povzdechne si. Očima propaluje okolí, jako kdyby si myslela, že se ten budižkničemu ještě vrátí. „Je mi jedno, jak vypadal. Můžeme mluvit o něčem jiným? Prosím.“

   Přestože to zamaskovala jako obyčejný dotaz, je víc než jasné, že to považuje za rozkaz. Chci ještě něco namítnout, ale Bram mě pod stolem kopne do holeně tak silně, až nadskočím. Možná by to šlo i zažehnat, kdyby v tu chvíli nepřišla k našemu stolku Molly s usměvavou, nicnetušící tváří a zástěrou se smajlíky. „Tak co to bude?“

   Je rozhodnuto. „Dám si rajčatový toast a nějakou minerálku – překvap mě. Bram tady něco plácal o vaječně bezvaječné omeletě, tvojí specialitě. Kávu Zabijáka už má.“ Jak je známo, jedná se o její úžasné výrobní tajemství, které všem chutná.

   Molly se zaculí a otočí se k Maite. „Já jenom lupínky s arašídy, Moll.“

   A pak to přijde, jako rána z čistého nebe. „Nic na pití? Nechceš si dát jablečný mošt? Domácí. Je strašně dobrý. Musím uznat, že Xenny, můj občasný pomocník, si s tím dal pořádnou práci…“

   Maite vystřelí ze židle jako čertík z krabičky a všechny nás obdaří zamračeným, nevěřícím výrazem. Jako kdybychom se proti ní všichni do jednoho spikli. Popadne mobil, tašku a urychleně se s námi rozloučí. „Vlastně si radši nedám nic. Promiň. Gen, půjdu už napřed, abych si zopakovala projekt. Zatím.“

   A je pryč. Vrhneme po sobě s Bramem tázavý, nechápavý výraz, ale ani jeden z nás nemá ponětí, co přeletělo Maite přes nos. Ještě včera se chovala normálně, to vím s jistotou. Určitě ji tak vytočil jen ten idiot, vsadila bych na to krk. Jenomže co jestli je to vážnější? Co jestli dostala špatnou zprávu z domova? Mohlo se stát cokoliv. Co když má pocit, že jsem příliš pohlcená vlastními problémy na to, aby se mi mohla svěřit?

   „Jak to zvládáš?“ zeptá se mě Bram po dlouhé odmlce, kdy se každý věnujeme svým vlastním myšlenkám, a hrkne do sebe zbytek kávy. Nechápu, jak tu smrdutou, třebaže slavnou břečku může pít. Ale pokud mu to pomáhá odolat alkoholu, proč bych si stěžovala, že?

   Instinktivně poznám, že mluví o tom incidentu v městečku, kdy jsem předpověděla smrt Heberskeenových. Spolu s Maite jsme mu o mých schopnostech pověděly. Hádám, že ho to moc nepřekvapilo. Ani se nedivím. V dnešní době je možné skoro všechno. Zvlášť tady.

   Pokrčím rameny. „Držím se. Co chceš slyšet, Brame, bylo to strašný. Pořád ještě mám několikrát do týdne noční můry. Představa, že tomu nevyhnutelně budu čelit ještě někdy v budoucnu, ničemu nepomáhá.“

   „Třeba nebudeš.“

   Smutně se pousměju. „Ani ty sám tomu nevěříš. Ale jsem ti vděčná za ty hodiny, které se mnou trávíš tréninkem. Pomáhá mi to myslet chvíli na něco jiného. Je to úleva.“

   „Zatím jsi teda… nic…?“

   Pobaveně nakrčím obočí a složím ruce do klína. „Nepředpověděla? Bože, to zní strašně. A ne. Je klid. Takový ten klid, kdy ti dojde, že nemůže vydržet dlouho a dříve či později se něco stane.“

   Bram se zatváří natolik vážně, až ztěžka polknu obavy a strach.

   „Myslíš si, že to bude pokračovat?“

   Váhavě pokývám hlavou a pohled mi sjede do levého rohu, kde tři studentky sedí v tureckém sedu na tlusté huňaté podložce, obklopené polštáři a smějí se nějakému vtipu.

   Kéž bych měla taky tak bezstarostný život, pomyslím si pochmurně. Ještě si na něj pamatuju. Ale doba před Grantovou smrtí se zdá jako celá věčnost. A někdy spíš připomíná sen, který ani neměl šanci být skutečný.

   Pořád si ty roky vybavuju. Grant byl o víc než dva roky starší, takže místo v listopadu slavil v červenci. Chyběly mu skoro čtyři měsíce do oslavy dvacátých narozenin.

   Donutím se soustředit na Bramovu otázku. „Instinkt mi říká, že ještě není konec. Víš, jako kdyby to viselo ve vzduchu. Podle mě je to vše určeno nějakému vyššímu cíli. Jen bych si přála vědět k jakému. Nejistota je děsivá.“

   Bram přikývne a podrbe se na temeni hlavy. „Takže máš vlastně stejný názor jako Maite?“

   „Cože?“

   „Tvrdí, že těch vrahů je mnohem víc – což je dost logické - a zaměřují se na určitou cílovou skupinu – jen není schopná zjistit jakou.“

   Pokrčím rameny a vyklopím do sebe zbytek minerálky, kterou mi sem s jídlem před chvílí donesla Molly. „Jeden by to nedokázal. Těžko říct, jestli jim policie vůbec přišla na stopu. Podle mě jsou bezradní. Hraničáři nějakou stopu nemají?“

   Když jsem zjistila pravdu o celé záležitosti týkající se Hraničářů, podle historických pramenů jen legendárního cechu, skoro mi explodoval mozek a nevíra mi zaplnila i nosní dírky, ale pochopitelně to nevydrželo dlouho. Člověka časem už nic nepřekvapí.

   Bram zachmuřeně zavrtí hlavou. „Ne. Většina z nás se zaměřuje na něco úplně jiného. Mladším jsou svěřovány lehčí úkoly, starším logicky namáhavější, protože jsou zkušenější. Hlava organizace má spoustu starostí. Přece jen to vypadá, jako kdyby se nám svět sypal pod rukama.“

   Pár vteřin váhám, než se odvážím dostat ze sebe otázku, která mě nenechává v klidu. „Brame… když je nedokážou vypátrat ani Hraničáři, tak kdo?“

   I Bram se tváří zkroušeně. Konečně se o dění ve světě začal zajímat. Mai říkala, že prý rezignoval. Jsem ráda, že se to změnilo. „Nevím. Počet těch obětí se zvyšuje. Ale nenapadá mě způsob jak zjistit, kdo to páchá, Genevieve.“

   „Někdo to musí zastavit,“ namítnu naštvaně a odfrknu si. Představa, že si budou ti šílení vrazi dělat z Ameriky jatka, se mi hnusí tím nejhorším možným způsobem.

   Bram se pousměje. „Mluvíš úplně jako Mai. Není divu, že jste nejlepší kamarádky.“

   Při zaslechnutí těch slov si vybavím Mainu občasnou vyžadovanou samotu, její tajemství, která přede mnou stále má. Vzpomenu si na tu záležitost s Patrickem Rainem, o které se mi odmítla zmínit. O záležitosti s Camdenem. Nebyla jsem s ní v kontaktu půl roku. Je možné, že utrpěla stejně, ne-li ještě víc než já?

   Zrovna se chystám odpovědět, když vtom se bistrem i chodbami rozlehne školní zvonění. Dojde mi, že jestli se do pěti minut neobjevím v učebně Ekologie, profesorka Jamiová mě roztrhne jak hada. Profesoři nemají rádi, když meškáme. A tahle fúrie už vůbec ne.

   „Musím jít!“ vyletím ze židle a v rychlosti blesku na stůl pohodím drobné. Mávnu na Molly, aby věděla, že jsem neodešla bez zaplacení, rozloučím se s Bramem a zamířím doprava do dlouhé, široké chodby. Od učebny mě dělí jedno patro a schodiště, když za sebou podvědomě vycítím letmý pohyb. Po chodbách už se ale nikdo nepotuluje, všichni jsou v učebnách a čekají na začátek hodiny.

   Překvapuje mě, že jsem si ani nevšimla, jak rychle se bistro pomalu vyprazdňovalo. V Internátu to není jako na státních školách. Jakmile vás někdo z profesorů zaznamená po zvonění na chodbě nebo kdekoliv jinde mimo danou učebnu, jste v průšvihu větším než samotná Kalifornie.

   Otočím se a strnu, když mé oči zaregistrují tlumeně světélkující postavu zahýbající za roh.

   „Haló?“

   Nic. Zamračeně se rozhlédnu kolem a obezřetně postavu následuju. Jakmile se od ní ocitnu na vzdálenost dvaceti metrů, zastaví. Neotočí se, jen tam tak stojí a čeká. Po zádech mi přejíždějí ledové střepy.

   S knedlíkem v krku dojdu k ní a postavím se před ni, abych jí viděla do obličeje.

   Teprve tehdy si všimnu ušmudlané staré internátní uniformy.

   Teprve tehdy si všimnu těch očí.

   Teprve tehdy mi dojde, koho ve skutečnosti vidím.

   Sebe.