Kapitola devatenáctá - Maite

Je normální, když má spisovatel tolik oblíbených kapitol, že ani neví, kterou by měl vybrat, kdyby se ho na to někdo zeptal? No, asi jo, ale každopádně tohle je jedna z nich - pro případ, že bych to neřekla dost nápadně 😁 A. G.

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ - MAITE

   „Nechápu to!“ vyjekne Genevieve a přitiskne si dlaně na čelo. Pochoduje po místnosti jako šílená, div že si nevyrve vlasy. Jediné, co mi zbývá, je sedět na posteli a sledovat její trápení, které Gen požírá zaživa. V takovém stavu jsem ji ještě nikdy neviděla. A nikdy už ani nechci. „Já to nechápu! To ona se poslední dva roky chovala jako bachařka a teď z ní vyleze, že jsem si prožila půl roku pekla kvůli tátovi? Vždyť to nedává smysl!“

   Ale dává, pomyslím si v duchu a nahlas jen dodám: „Neříkala jsi náhodou, že tvůj táta byl ten, kdo se pořád snažil o usmíření? O to, abyste k sobě všichni našli cestu? Nerada ti beru iluze, Gen, ale možná to všechno dělal prostě kvůli pocitu viny. Věděl, že až to zjistíš, budeš zuřit – přesně jako teď, mimochodem – a tak se svým jemným chováním chtěl pojistit do budoucna. Abys mu odpustila rychleji, nebo mu nemusela odpouštět vůbec.“

   Gen se zastaví a chvíli upírá pohled z okna. Děsí mě, ale odmítám jí to dát najevo. Faktem však je, že nikdy netuším, co se jí honí hlavou ve chvílích, jako je tato.

   Roztřeseně se nadechne a ozve se její tichý hlásek. „Bože. Bože můj, ty máš pravdu. Když si jen představím… Jenže on to věděl, Mai. Věděl, že z toho viním mámu a ani jednou mi to nevymluvil.“

   „Věděl, že udělal chybu,“ přikývnu a jen pokrčím rameny. „Proč by se k tomu ještě přiznával? Takhle to bylo jednodušší.“

   „Jenomže mi lhal!“ vykřikne pobouřeně Genevieve a z očí jí znovu vytrysknou slzy. Rozzuřeně je setře, až se škrábne nehtem do obličeje, ale nevšímá si toho. „Jak mi mohl tohle udělat můj vlastní táta? Nechal mě na mámu křičet a plivat nadávky. Nechal mě, ať ji pomlouvám za zády a nechal mě, ať ji nenávidím, a celou tu dobu to byla jeho vina? Co za člověka tohle udělá vlastnímu dítěti?“

   Chci něco říct, ale Genevieve mi k tomu svým pochodováním nedá příležitost. „A víš, co je nejhorší? Že to zjistím takhle. Jak se o tom baví máma s Marcusem. Za dveřmi. Přitom jsem tam vůbec neměla být, jen jsem hledala Brama, protože měl zpoždění! Mai, táta neměl ani dostatek odvahy mi to říct osobně – přiznat se. Je to zbabělec!“

   „Uklidni se, Gen…“

   „Ne, neuklidním se! Nejradši bych ho teď viděla v márnici!“ zaburácí, vztekle zavrčí a pěstí přitom silně praští do zdi, až polekaně nadskočím. Ráda bych jí odpověděla, ale zarazí mě svírající pocit v žaludku. Představa mrtvol v márnici zrovna nepomáhá, abych se cítila dobře. A definitivně mi to ničí chuť k jídlu, která se do té doby slibně rozvíjela. Instinktivně si vybavím všechny ty mrtvé, které zabil Americký stahovač a chci na to poukázat, když vtom mě to poznání strefí plnou silou a já nechápu, jak jsem to celou dobu mohla tak hloupě přehlížet.

   S rozhodováním si hlavu lámat nemusím. Vím, že je to správné hned v momentě, kdy si představím, kolik nových a určitě užitečných informací díky tomu získám. Mělo mi to docvaknout hned.

   „Co se děje?“ vyhrkne zmateně Gen, zhroutí se na postel a podezřívavě si mě měří zamlženým pohledem.

   „Tady?“ zeptám se a pokouším se o čistě nevinný výraz. „Nic. Proč?“

   Ukáže na mě prstem. „Tenhle výraz já moc dobře znám, Maite. Vídám ho vždycky, když dostaneš nějaký šílený nápad!“

   Jindy bych se urazila, ale dnes mi to spraví náladu. Takže já pro to mám i nějaký výraz? A to jsem si myslela, že se to děje jen hercům ve filmech. „Nevím, o čem to mluvíš.“

   „Maite!“

   Frustrovaně si povzdechnu a ohrnu horní ret. „Fajn. Ale bude ti to připadat bláznivý.“

   „V souvislosti s tebou mě už nic nepřekvapí. A tebe to rozhodně nezastaví.“

                                                                         ***

   Ale ukazuje se, že opak je pravdou.

   „NE.“

   „Je to dobrý nápad, proč to nevidíš?“ namítnu uraženě při pohledu na její výraz, který vypovídá o tom, že nijak valné mínění o mém duševním zdraví momentálně nemá. K dobru si přinejmenším můžu připsat zásluhu na tom, že už nemyslí na svou povedenou rodinku.

   „Proto!“ vykvikne a zavrtí hlavou. Narovná se. „Víš, pletla jsem se. Ty nejsi šílenec, ty jsi rovnou sebevrah. A to je mnohem horší.“

   Otráveně zabručím a posadím se do tureckého sedu, chodidla přitom vystrčím ven. Pohled mi na krátký okamžik sklouzne k hromadě učebnic na stole, ale bez ohledu na to, jak moc ráda mám učení a listování učebnicemi, tohle je důležitější. Proto do své nejlepší kamarádky nepřestávám rýpat a doufám přitom, že se mi ji podaří aspoň částečně nahlodat – pak to už půjde samo.

   „Dochází ti vůbec, kolik by nám to pomohlo objasnit věcí? A já přitom vím, že jsme odpovědím na dosah. A nijak špatný nápad to není. Nikdo o tom nebude vědět a do Internátu se vrátíme nepozorovaně.“

   Genevieve se ironicky ušklíbne. „Maluješ si to až moc pozitivně. Ještě nezmínilas ty špatný scénáře.“

   „Jaký?“

   „No, já nevím. Třeba ty, že skončíme ve vězení?“ zasměje se Gen nevěřícně a podívá se na mě, jako kdyby mi v mozku už přeskočila i ta poslední kostička.

   Ozve se zaklepání na dveře. Zařvu na příchozího, že je odemčeno, protože nepovažuju za smrtelně nutné se kvůli návštěvě zvedat z postele.

   Čekám. Když ze dveří vykoukne Billyho hlava, pocítím prudkou úlevu zkombinovanou s překvapením. „Myslela jsem si, že budeš s přáteli ve městě. Posledně jsi o tom něco říkal.“

   Odpověď začne bleskurychle škrábat na papír. Změna plánu. Napadlo mě, že bych se mohl stavit. O čem je tady řeč?

   Usměju se. Od toho dne, kdy jsme se seznámili, nemine den, kdy bychom nebyli aspoň chvíli spolu. Seznámil mě s některými svými přáteli, a jakmile jsem uviděla, jak se na něj Patricia dívala, zkusila jsem mu nenápadně navrhnout, že by mohl jejich vztah prohloubit. Genevieve mi to vyčítala, protože podle ní nám to spolu sluší daleko víc, ale po dvou pokusech jsem vzdala jakoukoli snahu přesvědčit ji, že u nás dvou to skončí jen u velice dobrého přátelství. Občas se na někoho díváte jinak, než by si přál, ale vím, že tady je to oboustranné. Přesto bych brala všemi deseti, kdyby to byl Billy, kdo mi skutečně trčí v hlavě a nemůžu ho odtamtud dostat ven. Ta druhá alternativa je totiž zatraceně špatná.

   Někdy stojíte o poklidnou lásku, která vám usměrní život a roztáhne rty do vřelého úsměvu. Ale když do vás narazí tsunami, uvědomíte si, že jste ani neměli na vybranou. Že chcete bouři místo nezčeřené hladiny moře.

   Každopádně Patricia nezabrala. Skoro jako kdyby na něj nemohla zabrat žádná holka. Jako by si potencionálních možných úlovků vůbec nevšímal. Je pravda, že s nefunkčními hlasivkami má jiné starosti.

   Nehledě na to, jak dobrý přítel to je, se mu rozhodnu nic neříkat. Ve špatném případě by si myslel, že jsem blázen, a v tom ještě horším případě by se rozhodl jít se mnou. Jedna věc je vystavovat nebezpečí sebe samotnou, ale druhá věc je vystavovat nebezpečí osoby, na kterých mi záleží. S Gen jsme do toho už dávno spadly po hlavě. Billy má ještě šanci na normální život.

   „Bavily jsme se zrovna o algebře,“ zalžu a doufám, že kvůli tomu neshořím v ohni pekelném dřív, než udělám maturitu a odpromuju. Což bude ještě pár let trvat. „Asi si domluvím s profesorem Dryem doučování. Nechci si pokazit průměr jen kvůli jedné hloupé látce, kterou nedokážu pochopit.“

   Genevieve po mně po tomhle prohlášení vrhne dost netradičně vyčítavý výraz a má co dělat, aby stihla nahodit souhlasný škleb, když se na ni obrátí Billy. Ironické přitom je, že já zrovna v tomhle semestru v algebře vynikám ze všech spolužáků nejvíc, jenomže tohle díky Bohu Billy taky neví. Byla to ta první věc, na jakou jsem se dokázala vymluvit.

   Každý má chvilky, kdy ze sebe nedokáže vyprodukovat efektivní lež, která se snadno shodne s prostředím.

   Jaká látka?

   Zatraceně, pomyslím si a vyplivnu ze sebe to, co mi jako první padne na jazyk. „Skalární pole.“

   Billy se zašklebí a skloní se, aby napsal další vzkaz. Pak zvedne pohled. S tímhle ti asi nepomůžu. Promiň. V některých případech je algebra vážně nad moje síly.

   No… Ne, neřeknu mu, že Skalární pole je pro mě jako hrát si s legem. Člověk si musí nechat alespoň zdání skromnosti. „Jasně. Nevadí. Domluvím se s profesorem. Popravdě řečeno máme tolik úkolů, že by to porazilo i koně.“

   Billy se mlčky zasměje, což je něco, co na něm bezvýhradně zbožňuju, a s couváním se rozhodne vyklidit pole. Kdykoliv jindy bych toho litovala a snažila se přijít na všechny možné způsoby, jak ho tu udržet, ale dnes mám na práci důležitější věci než rozšiřovat přátelství nebo dělat domácí úkoly.

   Půjdu. Vím, jak jsi na učení závislá, ty workoholiku.

   Jakmile si to přečtu, popadnu nejbližší polštář a mrštím ho po něm, ale Billy se s úšklebkem vyhne dobře mířené ráně a vyletí ze dveří. Napadne mě, jestli jsem přece jen neudělala chybu. Billy by nám mohl pomoct, je neuvěřitelně chytrý… ale taky absolutně neseznámený se základními fakty, která by normální člověk nedokázal skousnout za jednu noc. Jak bych mu vysvětlila, že ovládám magii a lepším se den co den? Nebo skutečnost, že Bram pracuje pro supertajnou organizaci, která má za cíl udržovat ve světě pořádek a Genevieve dokáže předpovědět smrt a vidí duchy, což je schopnost, se kterou si poslední dobou dělám největší starosti? Že se po světě potuluje nějaké monstrum, které vraždí rodiny?

   Ne, nebyl by to právě inteligentní nápad. Ztratila bych veškeré šance na dlouhodobé přátelství. Lidi se nechtějí kamarádit s šílencem. Hádám, že šílenci prostě v téhle době nejsou in.

   „Přemýšlíš, jestli udělalas dobře,“ poznamená věcně Genevieve a pozoruje mě ze své vlastní postele. Teprve teď si všimnu, že má na nočním stolku fotografii celé své rodiny. Její otec i Grant jsou v obleku, šklebí se do objektivu a Gen se svou mámou stojí mezi nimi, objímají se kolem ramen a smějí se z plna hrdla. Vím, kde to bylo foceno. Na jednom z Johnových charitativních večírků, kterých se zúčastnil s celou rodinou. Necelý rok a půl před Grantovou smrtí. Mám pocit, jako kdyby to bylo před pár dny.

   Zatřesu hlavou, abych z ní vyhnala nostalgické vzpomínky, a zhluboka si povzdechnu. „Tak trochu. Víš, je to můj dobrý kamarád, ale abych na něj vybalila celou pravdu o tom, co se tu děje? Myslím, že někdy je lepší nechat lidi tápat ve tmě. Neublíží jim to. Ne vždycky.“

   Genevieve se zamračí, semkne rty do pevné, přísné linky a založí si ruce na prsou. „Zajímalo by mě, jestli si přesně tohle myslel táta, když ze mě dělal idiota.“

   Tušila jsem, že moje poslední poznámka jí zase divoce rozproudí krev, ale v žádném případě nedovolím, aby ji opět ovládl vztek a výčitky.

   Postavím se, vyhlédnu z okna na rychle tmavnoucí oblohu, a přimhouřím oči. Poslední možnost, kdy můžu vycouvat. Kdy se můžu zase posadit ke stolu a vypracovávat úkoly zadané profesory. Kdy můžu předstírat, že mě nenapadlo nic tak šíleného, co by mi vysloužilo okamžité a bleskurychlé vyloučení, kdyby se o tom někdo doslechl. Nebo kdyby mě nachytali. Což se stát nesmí.

   Hotovo a promyšleno.

   Spěšně se vydám ke skříni, otevřu ji dokořán a shodím ze sebe uniformu, až nakonec zůstanu jen ve spodním prádle. Na dost dlouhých a zákeřných pět vteřin si vybavím Patrickovy doteky na mém těle, ale pak je zaženu myšlenkou na zločin, který se právě chystám spáchat.

   Máma by mě uškrtila na místě dřív, než bych se stihla nadechnout. Babička by byla nadšená.

   Přehodím si přes hlavu obyčejné černé tričko s dlouhým rukávem a upnuté džíny stejné barvy. Vlasy si sepnu do drdolu a nasadím si vysoké kožené boty. Můj naprosto první zločin vykonaný pod rouškou tmy.

   Pokud to přežiju, tak o tom jednou napíšu knížku.

   „Řekneš mi, co děláš, nebo mám hádat?“ zaskučí teatrálně Genevieve, a přestože jsem k ní otočená zády, cítím v tom tónu rozmrzelost. „Protože opravdu doufám, že nechceš uskutečnit tu sebevražednou misi.“

   Najednou pocítím šílenou chuť po ní zařvat, že někdo to udělat musí. Že někdo se musí obětovat pro dobro ostatních. Ale neudělám to. Taková nejsem. Vím, že po návratu z léčebny je její srdce na cucky a já nejsem člověk, který by jí ho chtěl rozpárat ještě víc. Proto se obrátím, zastrčím si mobil do kapsy a pokrčím rameny.

   „Gen, dala jsem ti příležitost jít do toho se mnou. Odmítlas. Neříkám, že toho nelituju, ale rozhodně tě nebudu nutit jít se mnou. Každý má přece jen právo na své vlastní volby. Jen bych ocenila, kdyby to zůstalo mezi námi a nedozvěděl se to nikdo třetí. Po vyloučení z Internátu netoužím. Uvidíme se, až se vrátím.“

   Jestli se vrátíš, zasměje se ironický hlásek někde v pozadí mé mysli a propukne v bláznivý smích. Nejradši bych ho okřikla, ale vím, že má pravdu. Není vůbec jisté, jestli se dostanu zpátky. Můžou mě chytit daleko horší věci než hlídači. Přesto strhnu z věšáku lehký fialový šátek, omotám si ho kolem krku, popadnu baterku povalující se na skříni, bez ohlédnutí projdu dveřmi na chodbu a tlumeně za sebou zabouchnu. A je to.

   Jak tak kráčím k místnosti uklízečů, připadám si podivně paralyzovaná. Jedna moje část, ta silnější a odvážnější, je naštvaná a cítí silnou pachuť zrady, protože Genevieve zvolila bezpečí před pomocí nejlepší přítelkyni. Jenže vzápětí se napomenu, protože takové myšlenky jsou zatraceně sobecké a ihned je odstraním z hlavy.

   Pomyslím spíš na to, že se měním. Netuším, co ze mě dělá odvážnějšího člověka, ale nebudu tomu dávat druhou myšlenku, aby se moje statečnost nevypařila jako mlha nad ránem.

                                                                                 ***

   Uklízečská místnost je naštěstí odemknutá. Téměř nikdy se nezamyká a já nejsem jediná, kdo toho využívá k úniku z budovy poté, co začne večerka, a všechny východy jsou uzavřeny. Proniknu dovnitř, tiše za sebou přivřu dveře a otevřu okno. Od neustálé manipulace je už celé rozvrzané, ale svému účelu slouží víc než dobře. Než vyskočím na okenní parapet, fascinovaně se rozhlédnu.

   Tohle mi doma chybělo. Pohled z Internátu. Udržovaná zahrada, měsíc vrhající na městečko stříbřitý svit s nádechem tajemna, důvěrně známá postel, brzká ranní káva v prázdném bistru…

   Je teprve něco po šesté, a venku už přitom vládne téměř naprostá tma.

   Se zasněným úsměvem se vyšvihnu na parapet, ale jsem nepozorná a omylem si roztrhnu kalhoty na lýtku o ostrý roh.

   Sakra! Někdo by to vážně měl konečně opravit.

   Syknu bolestí, ale ignoruju ji, teď není podstatná. Pomyslím si, jaké je štěstí, že sem žádná z uklízeček nepostavila květináče. Touhle dobou by z nich byla hromádka vhodná jedině do koše.

   Přehodím obě nohy přes parapet. Trávník je dva a půl metru pode mnou. Zhluboka se nadechnu, připomenu si důvod tak pitomého jednání, a se srdcem až v krku skočím. Vítr kolem mě sviští jako na horské dráze. Dopadnu na obě nohy, ale ztratím balanc a svalím se do trávy.

   Zrovna si setřepávám hlínu, trávu a další bordel z oblečení, když se přímo za mnou ozve šelest a dřív než se stihnu vzpamatovat a otočit, nějaká stínem zahalená postava dopadne do trávy hned vedle mě tiše a ladně jako baletka. Rozhodně s větší grácií než já.

   Měsíc ozáří její vzteklý škleb na pobledlé tváři.

   „Genevieve! Co tu sakra děláš?“

   „Já? Co myslíš, ty blbečku? Vážně sis myslela, že tě tohle nechám spáchat samotnou?“ vyštěkne pobouřeně, oprašuje si špínu a vrhá po mně nevraživé pohledy. Nemůžu uvěřit, že se opravdu překonala a rozhodla se ke mně připojit.

   „Díky,“ ocením to, ale přece jen si musím udržet svou hrdost. „To nemuselas. Zvládla bych to i sama.“

   Genevieve posměšně potřepe hlavou, zorientuje se a vydá směrem na druhou stranu městečka. Cestou si nepřítomně brblá pod vousy.

   „A v posteli bych myslela na to, jak si moje nejlepší kamarádka sama štráduje do márnice a jde čumět na mrtvoly? Jo, jasně.“

                                                                                 ***

   Střelím po ní tvrdým pohledem. Já bych to na jejím místě řekla daleko zaobaleněji. Aspoň doufám.

   „Děláš, jako kdybych byla voyerka. Zamysli se nad tím. Když zjistíme, jak ti lidi zemřeli, bude daleko snadnější vyvodit, co je zabilo.“

   „A co pak, ty génie?“

   „No…“ na chvíli se odmlčím a uvažuju. Propočítám možnosti a pokrčím rameny. „Nevím. Tak daleko jsem to ještě nedomyslela, ale musíš uznat, že zas tak špatný nápad to není. Navíc, nepřipadá ti divný, jak usilovně to policie a všechny státní orgány tutlají? Podle všeho by to vyvolalo obří paniku.“

   „Já panikařím už teď.“

   „Gen.“

   Několik vteřin kráčíme mlčky. „V životě jsem nic extra zohavenýho neviděla. Maximálně přejetýho ježka nebo kočku nebo ty osoby, co se mi pořád zjevují. Co když zpanikařím tam? Co když zpanikaříš ty? Co když nás trefí šlak a šlehne to s námi?“

   Vyprsknu smíchy, ale snažím se to zakrýt kašlem. To je Gen - sarkasmus a groteskní představivost v jednom. „Jestli tě to uklidní, můžeš zůstat hlídkovat venku před budovou a počkat na mě.“

   „Chceš po mně, abych čekala před márnicí?“ vydechne nevěřícně Genevieve a zahne doprava. Stoupáme do kopce, na jehož konci stojí budova márnice. Před třemi lety ji opravili, takže už nepřipomíná zchátralou chatrč ze třicátých let osmnáctého století. „Ty jsi prostě magor. To je jako čekat na pohřeb.“

   Třeba nejsi daleko od pravdy, pomyslím si v duchu nervózně se zlou předtuchou, ale zaženu ji a raději mlčím. Nepotřebuju ji stresovat víc, než se to už podařilo jí samotné.

   Netrvá to ani pět minut a jsme tam. Márnice je přízemní budova s ocelovými dveřmi. V pozadí svítí Měsíc a skutečně to vypadá o dost děsivěji než za bílého dne, přesto necouvnu ani o krok, dokud koutkem oka nespatřím stěží postřehnutelný pohyb.

   Zbystřím, schovám se za blízko u sebe rostoucí keře a stáhnu Genevieve za okraj trička dolů. Vyčkávám, ignoruju Geniny tázavé pohledy a s přimhouřenýma očima vyhlížím. Nečekám dlouho.

   Je to hlídač. Vysoký, ale nijak urostlý. Přesto mi to ihned připadne krajně podezřelé. Po celé roky zůstávala přes noc márnice bez dohledu – přes ocelové dveře se nedostane jen tak někdo. Proč by to zčistajasna měnili, kdyby se uvnitř neskrývalo něco, co obyvatelé tohohle městečka nesmí vidět?

   To musí být koneckonců ten důvod, proč tady mrtvoly stále jsou, a dokonce pod zámkem, nebo ne? Protože nechtějí riskovat, aby je kdokoli viděl. Za jiných okolností by se už dávno konaly pohřby.

   „Máme tu menší háček,“ zašeptá dopáleně Genevieve a prstem ukáže k rohu budovy, kde právě zmizel hlídač. „Jak se chceš dostat přes něj? Proč tady vůbec je? Vždyť tady nikdy nikdo nehlídal.“

   „Protože to nebylo potřeba,“ odpovím šeptem a přestože vím, že nás hlídač neuslyší, dávám si pozor, abych nezvýšila hlas. Prozradit se můžeme jakkoliv. „Média se snaží pečlivě zatajit, jak ty osoby zemřely. Dává jen smysl, aby sem někdo pověřený poslal strážné pro případ, že by se v Thief Valley objevil někdo až moc zvědavý.“

   „Jako my dvě,“ konstatuje jízlivě.

   „Jako my dvě,“ přitakám a protočím panenky. „Jenomže my jsme tu z dobrého důvodu.“

   „Neodpovědělas mi na tu první otázku. Jak se chceš dostat přes hlídače?“

   „Už jsem na to myslela dřív,“ odseknu netrpělivě a zavřu oči. Nelžu, skutečně jsem nad tím uvažovala. Neměla jsem ale dost času na prostudování knih, které mi věnovala babička, takže dost silně pochybuju, že se mi podaří odvést jeho pozornost na delší dobu jak deset minut. Ale i kdyby se mi to povedlo byť jen na dvě minuty, jak toho docílit? Jak…

   „Mám to!“ zavýsknu tiše a otočím se k Gen. „Říkala jsem ti o tom, že umím určitý věci, že ano? O tom, že jsem Zaklínačka?“

   Genevieve se zamračí, ale přikývne na souhlas. „Jo. Proč?“

   „Chystám se vytvořit nenápadné kouzlo na odvedení pozornosti,“ prozradím jí. Upřu soustředěný pohled na stromy v dálce. Jsou od sebe dost vzdálené, ale pokud zasáhnu ten správný zdroj, velmi rychle se požár rozšíří dál. Přírodě se omluvím později.

   Zarputile si vybavuju formule zapsané na jedné z mnoha pergamenových stran, a snažím se neudělat chybu. Splést se při vytváření magie je závažný problém, pověděla mi těsně před začátkem letošního roku babička. Ta chyba by tě mohla stát i život. Mysli, než se jí dopustíš.

   Syknu na Genevieve, aby mlčela, a dám se do práce. Není to ani zdaleka tak snadné jako přimět občas propisku levitovat ve vzduchu, ale za předpokladu, že nic nezpackám, to musí fungovat.

   Spojím ruce dohromady a v duchu si představím malý plamínek, který se s každým slovem rozhořívá a dožaduje se pozornosti. Teprve když si jsem jistá, vyslovím staletími prověřenou formuli temného jazyka – jazyka, který vymysleli dávní Zaklínači. Chaizónština. „Flamero ignis!“

   Asi vteřinu nebo dvě se nic neděje. Jakmile se mi přímo před očima ale vynoří monumentální oheň, který během mrknutí oka zachvátí nejbližších šest stromů, pochopím dvě věci.

   Zaprvé, musím se naučit kontrolovat vlastní sílu.

   Zadruhé, možná ve mně opravdu dříme špetka pyromana.

   „Zatraceně!“ vydechne Gen a vytřeští oči na tu podívanou. Její tvář je orámována rudými odlesky. „Říkalas, že provedeš nenápadný kouzlo na odvedení pozornosti, Mai! Tohle není nenápadný!“

   „To sice ne, ale účel to splní,“ odseknu a kouzlo zopakuju. Oheň začne šlehat o dva metry výš a nabírá na intenzitě syté oranžové smíchané s rudou. Přesto je divočejší, než kdybych vytvořila ohnivé koule, což bylo podle knihy sice víc komplikované, ale nenapáchalo by to takovou škodu.

   Příště zůstanu u těch koulí. Nemusím se vždycky dostat do titulních stránek novin.

   „Páni.“

   Gen je úplně uhranutá a na nenápadnost úplně zapomněla. Myslím, že kromě občasné levitace nikdy nic podobného neviděla. Beze všech pochybností ani ten hlídač, protože vyděšeně zařve, popadne vysílačku a zatímco běží k lesu rychlostí geparda, něco do ní huláká. To je naše šance.

   „Pohni!“ vyštěknu na Genevieve, popadnu ji za rukáv a postavím na nohy. Nečekám, až se dá dohromady, a rozeběhnu se k opuštěné a příhodně nechráněné márnici.

   Pro jistotu vezmu za kliku, ale je zamčeno. Netrpělivě zasténám a představím si otevřené dveře. Trvá mi třicet pekelných vteřin plných soustředění, než se klika stříbřitě zablýskne a konečně se ozve cvaknutí. Myšlenkami na to, jak pyšná by na mě teď babička byla, se nezdržuju. Rozrazím dveře, Gen mě následuje a zabouchne za námi.

   „Tohle místo vážně nahání husí kůži, Mai!“ povzdechne si rezignovaně, když rozsvítí a rozhlíží se po bílé, sterilně vyhlížející místnosti, kde bych dobrovolně nestrávila ani vteřinu. Má poloviční velikost školní Auly a všude po stěnách jsou zabudované velké kovové chladící boxy s připevněnými dokumentačními složkami. Můžou jich být desítky.

   Pokud tu najdeme těla rodiny Heberskeenových, budeme mít skutečné štěstí, protože mrtví se ve zdejší márnici mají uchovávat maximálně měsíc a půl. S docela velkou pravděpodobností jsou tu však tato těla doopravdy uchovávána, protože reportéři touží po jakémkoli soustu, aby mohli napsat článek, který trhne rekordy. Několik z nich je stále ubytovaných blízko městečka, chtějí mít nad vším kontrolu. Kdyby se Sacramentský starosta rozhodl, že přesune těla Heberskeenových z chráněného místa, k němuž nemá kromě pár vybraných nikdo přístup, slétli by se tu jako vosy na med. Už tak je dost strašné, že přátelům mrtvé rodiny nedovolili uspořádat pohřeb, dokud probíhá vyšetřování. Z rozumového hlediska není složité to pochopit, jenže faktem zůstává, že ani mrtví by se neměli tak dlouho trápit na tomhle světě.

   A co teprve mrtvoly? Vždyť za chvíli začnou hnít. Možná bude stačit jít po čichu.

   „Co přesně tu chceš dělat?“ zeptá se Genevieve a nakročí si to ke kartotéce. Já naproti tomu začnu pročítat dokumentační listy na jednotlivých boxech, vědoma si toho, že v kartotéce toho nejspíš moc nenajdeme a daleko úspěšnější bude, když nestrávíme většinu času jeho mrháním.

   Procházím jeden box za druhým, ale nedaří se mi najít to správné jméno. Že bych se skutečně mýlila a oni je už stihli přesunout na lépe zabezpečené místo?

   Tomu se mi nechce věřit. Také by to znamenalo, že celá tahle výprava je úplně zbytečná a můžeme se otočit a jít zase zpátky. A cestou si nevšímat požáru, který zrovna zuří tam venku, a se kterým nemám vůbec nic společnýho.

   „Tady,“ vyhrkne spěšně Genevieve.

   Otočím se. Stojí u jednoho z boxů v tom nejvzdálenějším rohu. Spěšně se k ní vydám, odstraním dokumentační list, v němž jsou pitevní, úmrtní a další zprávy, a přesunu pozornost k chladícímu boxu.

   EMMA HEBERSKEENOVÁ, stojí v papíře. Zaberu vší silou a box bez problému vyjede spolu se závanem mrazivého vzduchu. Jakmile moje oči ulpí na mrtvém těle, musím ihned odvrátit pohled, jinak bych se pozvracela. A já rozhodně nechci nechat na místě činu důkaz, že jsem tu byla.

   Sotva jsem si jistá, že ten pohled už napodruhé zvládnu, s hlubokým a roztřeseným nádechem se otočím. Žaludek mi metá kotrmelce a v prvních pěti vteřinách nedokážu uvěřit tomu, že jsem se do něčeho tak nemorálního a protizákonného pustila. Kdyby to zjistili hlídači nebo nás kdokoliv načapal, byly bychom v pekelném maléru, kdy bychom si koledovaly i o vyloučení z Internátu.

   Vloupat se do márnice je šílenost. Jenomže právě teď mám jasný důkaz, že to byl dobrý nápad.

   Podle mě by ani sebelepší odborník nedokázal poznat, jak stará ta žena byla. Protože toho z ní nezbylo dost na rozbor. A nemám tím na mysli chybějící končetiny, vytržený žaludek nebo vydlabaný mozek, to ne. Je to horší.

   Celé její tělo je scvrklé jako rozinka, pozůstatky tehdejší svaloviny zůstávají nalepené na jasně vystupujících kostech a připomínají sušené švestky. Končetiny má žena skrčené v krkolomné poloze, jako kdyby je někdo přelomil napůl. V očních důlcích zejí dvě obrovské temné díry. I kosti jsou svraštělé, mylně naznačující, že nastalo už nejméně desetiletí od její smrti, ale přitom to není ani půl roku, dokonce méně. Zuby zčernalé a zažloutlé.

   Vypadá jako mumie. Mumie, které někdo sebral oči. A co hůř - vypadá, jako by ji něco vysálo zaživa. Kůži, krev, svaly, oči, živiny. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Domnívám se dokonce, že tohle neviděl nikdo. Není divu, že to před lidmi tají. Kdyby se to dostalo ven, nastala by masová panika. Už moc dobře rozumím tomu, proč tady umístili hlídače.

   Určitě hledají nějakou rozumnou příčinu smrti. Lidé mají vždy strach z toho, čemu nerozumí.

   Přitisknu si dlaň na ústa, abych nevykřikla nebo nezačala dávit. Po těle mi přejíždí mráz, ale zaženu ho a postupně otevírám další boxy Heberskeenových. Jsou v identicky stejném stavu. Kdybych neznala jejich jména, nepoznala bych ani pohlaví.

   Genevieve vypadá, že bude každou chvílí zvracet. Na jedné straně obličeje je smrtelně bledá a na druhé nazelenalá. Už už se jí chystám zeptat, jestli nechce radši počkat venku, ale pak ukáže prstem na jeden odstavec v dokumentaci Josepha Heberskeena, manžela Emmy. A po přečtení mi dojde, proč vypadá tak omráčeně a znechuceně.

   Poznámka: Zavražděno 11 pokrevních příbuzných ze strany Josepha i Emmy Heberskeenových.

   „Policii se podařilo tohle úplně ututlat. Víš, co to znamená?“

   Zamračím se. „Že nezabíjejí jen tak bezdůvodně. Nejsou zaměření jen na vraždění rodin. Oni vyvražďují celé pokrevní linie. Ničí jakékoli známky toho, že tahle rodina a jejich předci i potomci vůbec existovali. Ale proč? Co mají všechny ty rodiny společné?“