Kapitola sedmnáctá - Bram

S čísly má člověk trpělivost jen do určité meze. Proto jsem vždycky strašně ráda, když se zase můžu vrátit k milovaným slovům, která dávají smysl mnohem víc. Doufám, že se dnešní kapitola bude líbit těm, kteří zavítají na tyto stránky a rozhodnou se dát mojí knížce šanci. Pokud máte špatný den, tak věřte, že se to určitě zlepší. Jednou musí 😏 A. G.

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ - BRAM

   Nesnáším čtvrtky, pomyslím si v duchu navztekaně, když se šnečím tempem šinu ke kanceláři ředitele Orena a snažím se dát dohromady aspoň trochu uvěřitelný scénář, který použiju, abych se dostal na chvíli ven ze školy. To, co chci podniknout, se přece jen lépe dělá za denního světla.

   Musím uznat, že čistá hlava je dost velkou výhodou. Většinou mám totiž mozek zapařený opileckými, předopileckými a poopileckými myšlenkami, které mi brání ve vykonávání toho, co po mně Velitel Hraničářů chce už několik týdnů. Mai i Lucas s Gen si myslí, že jsem se nějak zlepšil. Že přestávám pít. Nemůžu jim říct, že je to se mnou pořád stejný. Hlavně Mai ne.

   Podrbu se na hlavě a vzpomenu si, že jsem si zapomněl upravit vlasy. Snad si toho ředitel nevšimne, ale přece jenom jsem školník. Ten by ho neměl zajímat. Pokud ho zrovna nechce vyrazit.

   Se zíváním dojdu k těm správným dveřím, upravím si tmavě modré tričko, které jsem se ani neobtěžoval nechat dát vyžehlit k paní Hellborové, a zaklepu. Může to trvat zhruba patnáct vteřin, než mi ředitel otevře a přátelsky mi pokyne, abych vstoupil do jeho kanceláře.

   Když porovnám svůj pokoj a jeho kancelář, připadám si jako bordelářský prase. Rozhodně ne poprvé v životě. Přece jenom jsem bordelářský prase.

   „Dobrý den,“ pozdravím, a když mě pobídne, abych se posadil do jednoho z křesel, jen odmítavě zavrtím hlavou. Jsem tak unavený a vyčerpaný z noci plné přemýšlení a marného převalování v posteli, že bych tam nejspíš usnul dřív, než bych stihl napočítat do deseti. „Pardon, že ruším, ale potřebuju s vámi probrat některé záležitosti týkající se Internátu.“

   „Jistě,“ přikývne na souhlas ředitel a usedne za pracovní stůl obklopený tunami dokumentů, které má vyrovnané do úhledných hromádek. Ty se tyčí do úctyhodný výšky a připomínají menší Kilimandžáro. „Stejně jsem s vámi chtěl co nejdříve mluvit. Mám tolik práce s vedením školy, že na zahradu, trubky a nejrůznější opravy ani nemám myšlenky.“

   To mi povídej, napadne mě v duchu ironicky, ale rozhodnu se držet tématu. „Jo, no… Na dívčích umývárnách špatně těsní potrubí a jedna sprchová hadice potřebuje nevyhnutelně vyměnit. Domníval jsem se, že to ještě chvíli počká, ale asi je lepší řešit to hned a nečekat, až se to pokazí úplně. Je potřeba objednat novou dodávku dřeva a co se týče zahrady, asi by bylo nejrozumnější objednat sazenice s bylinkami, jak navrhovala Molly. A co nejdřív se bude muset většina květin přesunout do skleníku.“

   „Dobře,“ přikývne zčásti nepřítomně ředitel a začne se přehrabovat v jedné ze zásuvek u pracovního stolu. Pak vzhlédne a přejede si hranou ruky po čele. Podá mi svazek bankovek. „Tady máte, Brame. Zakupte z těch peněz novou hadici a jakékoliv nářadí, které budete potřebovat na opravu, pokud v Internátu není k dispozici. Ještě dnes večer objednám sazenice. Pokud na to zapomenu, prostě mi to připomeňte.“

   „Děkuju,“ řeknu mu, zastrčím si peníze do kapsy od kalhot a odhodlám se k činu. „Mohl bych si vzít hodinu nebo dvě ze své pracovní doby volno? Potřebuju vyřídit nějaké osobní záležitosti… Týká se to rodiny.“

   „Samozřejmě,“ přikývne s úsměvem ředitel a zamyšleně otevře jakousi tlustou složku. Zahlédnu širokým a tlustým písmem vyvedený nápis ÚČETNICTVÍ A DANĚ, ZIMA 2009. „Vždyť si volno neberete nikdy. Vezměte si, kolik času budete potřebovat.“

   A to ani netuší, jak přesně s tím volným časem mám v plánu naložit.

   S poděkováním vycouvám z jeho kanceláře a namířím si to ke svému pokoji, abych si vzal bundu. Sotva se však dostanu do chodby, na jejím konci spatřím stát osobu, kterou bych tu teď nečekal. Zaharaia.

   Zamračím se a rozhlédnu se kolem. Nikde nikdo. Jenomže to nijak neomlouvá její naivní domněnku, že když ji někdo uvidí, jak čeká na školníka, nebude mu to připadat ani trochu podezřelý. Proto si tiše zamumlám několik sprostých nadávek a za chvíli už stojím u ní.

   „Co tu děláš?“ zasyčím, v rychlosti odemknu dveře od pokoje a vtlačím ji dovnitř. Násilím rozhodně ne, přemlouvat se k tomu totiž nenechá a jde stejně dobrovolně jako veverka na strom. Zabouchnu za námi a se založenýma rukama na prsou čekám, až skončí její pátrací prohlídka.

   Nikdy u mě v pokoji nebyla a teď toho musí litovat. Při pohledu na prázdný flašky od piva a vína povalující se všude možně po podlaze, spoustu špinavého oblečení a prach, který by dokázal někoho i udusit zaživa, je mi taky špatně. Jenomže smysl pro pořádek není na pořadu dne už pár let.

   „Nemáš být náhodou na hodině?“ dodám neurvale a zvednu z podlahy černou koženou bundu, která večer nějakým způsobem přistála uprostřed místnosti. Zaharaia mě sleduje s mírným znechucením a ignoruje moje otázky, jednu naléhavější než druhou.

   „Pověz mi, jak tu můžeš bydlet? Jak tu dokážeš spát? Protože při pohledu na všechno to svinstvo a chlívek se divím, že tě vůbec zaměstnali jako školníka,“ nasadí tomu korunu, odhrne zmuchlané přikrývky z postele, uhladí prostěradlo a zlehka se posadí přímo doprostřed. Jestli se cítí nějak nepatřičně, rozhodně to nedává znát. „A mimochodem, přišla jsem si s tebou promluvit. Ředitel mě poslal na ošetřovnu, protože jsem mu nakukala, že mi není dobře.“

   Pochybovačně si ji přeměřím pohledem. „A ty si myslíš, že na to nikdo nepřijde? Ve škole, kde by inteligence měla hrát trochu větší roli?“

   Zaharaia se potutelně usměje a pokrčí rameny. Namísto obvyklé uniformy má pod vestou obyčejné černé tílko. Podle všeho nesmírně ráda porušuje pravidla Internátu. Možná proto si tolik rozumíme, i když se snažím o opak.

   „Mám svoje způsoby. Nejsem v Internátu žádný nováček.“

   „To vidím,“ ucedím. Pokouším se znít relativně klidně. Faktem je, že se spolu známe už týdny, ale přesto s námi většinou vždy někdo byl. Tohle je maximálně potřetí, co jsem se s ní ocitl o samotě. Ne že by mě to znervózňovalo. „Tak o čem jsi chtěla mluvit?“

   V očích se jí odráží pobavení, ale stejně tak znepokojení. Netuším, co si pod tím vším představit. Do klidu mám daleko. „Chci mluvit o tom, co před námi tak usilovně skrýváš. O tom, o čem mlčíš, a dovolím si poznamenat, že to není spravedlivé vůči mně ani vůči Genevieve, a už vůbec ne vůči Mai.“

   Přesně tohle jsem dneska potřeboval. Psychologické sezení s puberťačkou.

   „Nerozumím ti.“

   Zaharaia se zamračí. Je to ten typ člověka, jehož zamračení vás může vyděsit i k smrti, protože do toho dokáže vložit veškerou sílu své osobnosti. „Nedělej ze sebe hlupáka, Brame. Víš, že toho vím mnohem víc, než by druhý chtěl nebo věřil. Stejně tak ti už určitě došlo, že to přede mnou neschováš a jednou na to přijdu. Odpověz mi. Proč mám pocit, že nám můžeš pomoct a přitom si klíčovou informaci necháváš pro sebe?“

   Zamyslím se nad jejími slovy. Doopravdy. A zatrne ve mně. Z téhle stránky jsem se na to nikdy nedíval. Vždycky mi připadalo příliš komplikované a nebezpečné, abych jim vysvětloval, proč mě Velitel poslal zrovna do téhle oblasti. A navíc, jak by to spolu mohlo souviset? Je dost nepravděpodobný, že by někdo v Americe začal vraždit rodiny jen kvůli Skříňkám. Určitě se plete. Kdyby to mělo souvislost, pověděl bych jim to už dávno, přestože mě od toho odrazuje přísaha.

   Některé věci je nejlepší držet od sebe oddělené. Pro dobro všech.

   „Pleteš se. Nemusím ti nic říkat, Zaharaio.“

   „To zabolí,“ odvětí s povzdechem. Vzápětí strne a nakloní hlavu na stranu, jako kdyby právě něco zaslechla. Pokusím se ji napodobit, ale všude je ticho jako v hrobě. Žádný z profesorů nedovolí studentům povykovat v hodinách, a už vůbec ne na chodbách. „Kvůli jakým Skříňkám tu jsi, Brame?“

   „Jak to…“

   „Kvůli jakým Skříňkám tu jsi?“ zdůrazní a znatelně zvýší hlas, jak začíná být její trpělivost u konce. Všimnu si, že napjatě svírá a drtí okraje přikrývky. Za chvilku z ní zbude jenom prach.

   „Nelži mi. Podívej, pořád se mi v hlavě motá tolik nových informací, že by z toho jeden dokázal zešílet, především po včerejšku, kdy jste mě konečně zasvětili. Ale snad jsem dala už dost jasně najevo, že chci pomoct. Kdybych nechtěla, nenabízím tu svoji kůži jen tak pro nic za nic.“

   Vyhlédnu z okna ven. Obloha potemnila od chvíle, kdy jsem se na ni zadíval naposledy. Přestože ještě není ani poledne, počasí venku zlověstně připomíná podvečer. Nemusím se dvakrát zamýšlet, aby mi došlo, že je něco špatně. V duchu se omluvím Veliteli za porušení přísahy. Nervózně a nedůvěřivě se rozhlédnu kolem nás, ale jsme tady sami. Přesto obavy zůstávají na místě. Ne nadarmo se říká, že i stěny mají uši.

   „Pojď,“ pobídnu Zaharaiu, přehodím přes sebe bundu a do kapsy si zastrčím nůž – pro všechny případy. Ta nejdřív neochotně odmítá, ale sotva ji upozorním, že venku se všechno dozví, zmlkne a bez řečí mě následuje. Nejspíš tím svým mojo způsobem vycítí, že mluvím pravdu. Dokážeme nepozorovaně projít chodbami až k východu ze školy, aniž by nás kdokoliv zpozoroval. Projdeme dveřmi, které se za námi tlumeně zabouchnou, a já si konečně oddechnu úlevou. Jsme venku.

   Naposledy se po své společnici váhavě ohlédnu. Zdá se, že záškoláctví jí problémy nedělá. Navíc nejsem tak naivní, abych si myslel, že je to poprvý. „Jakmile někdo zjistí, že jsi pryč, budeš mít s ředitelem dost solidní problém. Jen si to v duchu přeber. Kdokoliv nás může vidět odcházet ze školy nebo naopak přicházet. Profesoři si všimnou tvé nepřítomnosti. Závistiví spolužáci tě prásknou. A to ani nemluvím o spoustě dalších možností, který mě ani nenapadly.“

   Zaharaia se potutelně zazubí a krátce zasměje. Začínám si zvykat, že ji dokážou pobavit ty nejbizardnější věci na světě. „Brame, nejsem začátečník. Se spolužáky vycházím dobře, nemají důvod mě práskat. A oknem nás sice může kdokoliv vidět, ale ty mi určitě bez problémů a námitek půjčíš bundu, viď že ano?“

   Povzdechnu si - což očividně bere jako souhlas a natáhne ruku, pokračuje přitom v chůzi ke kopci s vyšlapanou cestičkou, která vede ven z města. Mlčky si bundu svléknu a podám ji Zahar. Ta mezitím každých pět vteřin vypouští z úst netrpělivé a otrávené vzdechy, až to vzdám a smířím se s nevyhnutelným.

   „Poslal mě sem Velitel Hraničářů,“ začnu a zarazím se. Podle všeho ví, mezi který cech patřím, ale o jeho popisu práce nejspíš netuší o nic víc než já o jejích schopnostech. „Máme na starosti kontrolu hranic, zločinnosti, občas i nevysvětlitelných jevů, se kterými si neporadí policie. Spousta z nás pracuje jako poradci politiků. Radíme, chráníme, bojujeme s tím, s čím je potřeba bojovat.“

   „Takže jste ochránci,“ zkrátí to jednoduše Zaharaia a přeskočí kámen nešikovně trčící uprostřed cestičky.

   Zabočíme doprava. Jsme jen deset minut cesty od Zlomeného mostu. Nevím, jaký vztah k němu má Zaharaia, ale většina normálních lidí by přes něj nepřešla ani přes vlastní mrtvolu.

   Přikývnu. „Ano. Už po staletí. Historie Hraničářů vlastně sahá tak daleko, že se zpočátku ani nedala zmapovat. Ale o tohle nejde. Velitel mě sem poslal, abych našel Skříňky a dopravil je do bezpečného úkrytu, protože Thief Valley je cokoliv, jen ne bezpečné. A teď mám další úkol. Přijít na jakékoli vodítko k Americkému stahovači, nebo jak se mu přezdívá.“

   Zaharaia se zmateně a nechápavě zamračí. Zastrčí si pramínek dlouhých vlasů za ucho tak rozezleně, jako kdyby to byl vetřelec. Nevědomost je něco, co ji dovede vytočit doběla. „Co jsou ty Skříňky zač?“

   „Slyšela jsi někdy o Pandořině skříňce, která do světa uvolnila zlo? Pandora byla vytvořena Héfaistosem z hlíny a vody. Bohové ji různě obdarovali, ale veškeré zlé a ničivé dary uzavřeli právě do té skříňky. Když ji Pandora otevřela, všechno zlo vyplulo do našeho světa. Ihned ji zavřela, ale tvrdí se, že to už na dně zbyla jen naděje. Což je celkem sporné. Každopádně za Velitelem jednoho dne přišla zvláštní neznámá žena. Tvrdila, že ji posílá Bůh, protože Temné Skříňky se už brzy dostanou do špatných rukou. A pověděla mu legendu o pěti Jezdcích.

   Podle té legendy Bůh stvořil pět Jezdců Apokalypsy, kteří jsou symbolem posledních dnů světa a nadcházejícího konce, a které během Apokalypsy Bůh sešle na zem. Čtyři z nich určitě znáš. Hladomor, Smrt, Mor, Válka. Mají za cíl zpustošit svět a postarat se o to, že z něj nic nezbude. Až bude úplně nejhůř a od zániku nás bude dělit jen maličký krůček, bude povolán pátý Jezdec – Žal.“

   Zaharaia se otřese a přitáhne si bundu těsněji k tělu. „Žal? Brame, o pěti Jezdcích jsem v životě neslyšela ani slovo.“

   „To málokdo,“ přisvědčím a odkopnu z cesty kus hlíny. „Tohle je totiž ta opravdová legenda. Ne ta, která se omílá z generace na generaci. Jakmile je povolán Žal, sjednotí se všichni dohromady. Čtyři z nich i tak zničí, co budou moci, ale jakmile se spojí…“

   „Jak do toho zapadají ty Skříňky?“ přeruší mě, a když si všimne mého varovného a ne zrovna přátelského výrazu, přitiskne si dlaň na ústa a omluvně pokrčí rameny. Přerušovat lidi uprostřed vyprávění je zřejmě její druhá přirozenost.

   „Existuje teorie, že ve třináctém století v Egyptě došlo k rozsáhlým nepokojům. A nejen tam, postupně se vzpoury rozšiřovaly dál a dál do celého světa. V Káhiře mezi sebou válčily dvě odbojové skupiny, když byl povolán druhý Jezdec – Smrt. Během týdnů umřely stovky mužů, žen a dětí. A svět zanikal. Nakonec se ale objevil jeden muž, říkal si Zaklínač. Od té doby se traduje, že dokázal vytvořit natolik silné kouzlo, aby uvěznilo Smrt, Válku, Mor i Hladomor do Skříněk, ty poslední dva musel přitom vylákat. Žal se mu bohužel nikdy chytit nepodařilo. Říká se, že byl příliš silný. Podle spisů dokonce Zaklínač sepsal spoustu zápisníků, které byly plné poznámek o nejrůznějších věcech a kouzlech, ale zápisník se ztratil v Egyptě právě ve třináctém století, možná na začátku čtrnáctého. Už ho nikdy nikdo neviděl.“

   „Počkej. Počkej,“ vyhrkne Zaharaia a málem zakopne o rantlík, když přestane dávat pozor na cestu před sebou. Na poslední chvíli se mi ji podaří zachytit. I skrz bundu cítím, jak z ní proudí teplo. Mlčky se připravuju na ohňostroj otázek.

   „Právě jsi mi řekl, že někdo uzavřel Jezdce Apokalypsy do Skříněk, které je, pokud hádám správně, měly věznit uvnitř a zabránit tak, aby znovu řádili po světě?“

   „Jo.“

   „Jenomže…“ nadechne se Zaharaia k odporu a zamyšleně si skousne spodní ret. Myšlenkami je jinde. „Kam se poděl pátý Jezdec? Pokud je tak silný, proč je neosvobodil?“

   Dopředu se obrním před její reakcí. „To je ta špatná zpráva. Žal můžeš vylákat jen za předpokladu, že svět pustoší všichni čtyři ostatní Jezdci dohromady. Pokud jednoho nebo dva z nich uzavřeš do Skříňky, jako se tak stalo ve třináctém století, nikdy se ti ho nepodaří chytit. Už tak byl zázrak, že je dokázal ten Zaklínač porazit. A proč je neosvobodil… Mám za to, že to kouzlo bylo opravdu silný. Navíc udělal ten čaroděj všechno pro to, aby Skříňky nebyly nalezeny.“

   Zaharaia vyděšeně zalapá po dechu a zastaví se. Uvědomím si, že už stojíme jen pouhých pár metrů od Zlomeného mostu. „Chceš říct, že se tu po světě potuluje pátý Jezdec Apokalypsy, pravděpodobně nejsilnější ze všech – a může být kdekoliv? Třeba tady?“

   Ano.

   „Ne!“ pospíším si urychleně s odpovědí, a abych ji aspoň trochu uklidnil, pevně jí stisknu rameno. „Nevím, kde je, ale tady rozhodně ne. Neobjeví se, dokud se neobjeví všichni ostatní a každý z nich většinou vždy čeká, dokud ten před ním nezničí aspoň čtvrt polokoule. Proto mě Velitel poslal sem. Průzkumníci odvedli dobrou práci. Zjistili, že Skříňky byly ukryty někde tady. V průběhu staletí se přesouvaly z místa na místo, nekontrolovaně, aby nikdy nebyly na tom jednom a samém místě delší dobu - kvůli bezpečnosti. Jenže není snadné je najít. Vlastně pochybuju, že se to za ty roky někomu vůbec podařilo. Samy mění svou polohu, z toho důvodu jsou prakticky nevystopovatelné.“

   Zaharaia nedůvěřivě přimhouří oči a přehodí si vlasy z ramene na záda, kde se jí rozlijí jako čokoládové moře. „Když nejdou vystopovat, jak je mohli ti Průzkumníci najít?“

   Nepříjemně se ošiju. Tohle téma nemám zrovna v lásce. „To nevím. Nemám natolik vysokou prověrku, aby mi to prozradili. Řekli mi jen to, co potřebuju vědět pro splnění úkolu. Nic víc a nic míň. Každopádně – pátral jsem po nich a podařilo se mi najít podzemí, kde by podle všeho měly být ukryté. Jenže vždycky, když tam jdu, ocitnu se v začarovaném kruhu. Chodím pořád tou samou cestou a končím vždy na těch samých místech. To podzemí je nejspíš očarovaný, abych se k nim nedostal. Jenže já je potřebuju najít a dopravit do bezpečí, dřív než se k nim stihne dostat někdo jiný! A špatná zpráva je, že mám pocit, jako kdyby se to už podařilo.“

   Zaharaia sevře rty do pevné linky a přimhouří oči, jak se do nás opře nenadálý silný poryv podzimního větru. „Další věc, kterou nechápu. Pokud se k nim opravdu dostat můžeš, proč je někdo neskryl do bezpečí už dávno? Dává to větší smysl.“

   „Protože Průzkumníkům obvykle trvá nejméně padesát let, než najdou aspoň jednu nebo dvě stopy hodné sledování, někdy i delší dobu. Představ si, že bys musela prohledat celý svět, každou budovu, každé podzemí, každou škvíru na zemi. Není to snadné. A jakmile zemřou, musí být zasvěceni noví Průzkumníci a jejich práci to zkomplikuje a oni musí začít úplně od začátku. A navíc Velitele vyděsila zpráva té ženy a situace ve světě. Takže nám jde o čas. A já se navíc cítím dost mizerně, když si uvědomím, kolik času se mi podařilo zbytečně promrhat.“

   Její hlas tentokrát ubere na drsnosti a zjemní. „Kvůli utápění se v alkoholu?“

   Pokrčím rameny. Dojde mi, že stojíme pořád na místě a zamířím k lavičce zabudované pod Zlomeným mostem. „I tak se tomu dá říkat. Někteří lidé se prostě se zklamáním a zradou nesmíří tak snadno jako ostatní, Zahar. Nechá to v nich díru. A ta pohltí všechno ostatní. To dobré i to špatné, až nezbude vůbec nic.“

   „Jenomže ty nejsi prázdný, Brame.“

   „A máš pro to důkaz, na kterej můžeš ukázat prstem?“ kontruju.

   Na to nenajde odpověď, jen mě mlčky následuje. Skoro cítím, jak se jí v hlavě urputně protáčejí kolečka. Podám jí baterku a vytáhnu šroubovák, který jsem si před návštěvou ředitele zastrčil do boty. Jakmile dojdu k zamaskovanému průchodu, nijak mě nepřekvapí, že zámek vypadá, přesně jako kdyby se ho nikdy nikdo ani nedotkl. Rozmáchnu se a vší silou do něj udeřím masivním šroubovákem. Jsou zapotřebí tři údery, aby se zámek rozletěl do strany.

   „Co to teď děláš?“

   Odstraním průchod, bez řečí se otočím a začnu po malých příčkách scházet dolů. Všimnu si, jak se mé společnici rozšíří zorničky údivem, a aniž bych ji o to musel žádat, rozsvítí baterku a namíří ji tak, abych věděl, kam šlapu a co je pode mnou.

   Sotva slezu až na samé dno, Zaharaia mi dolů hodí baterku a já ji jen tak tak chytnu. Celou cestu zvládne bez problémů, jen dole zaškobrtne. To už jsem však u ní a zlehka ji přidržím, než seskočí.

   Rozhlédne se kolem sebe, ukradne mi baterku a vydá se rovně jednou z mnoha chodeb. Její přímost mě zarazí, ale ihned ji následuju, abych ji neztratil ani na minutu z dohledu.

   Slyším, jak se několik metrů přede mnou potichu směje. „Připadám si jak v nějakým filmu.“

   „Jsem rád, že ti to připadá legrační,“ odvětím kousavě a protočím oči.

   Zaharaia se zachechtá. „Prosím tě, tobě snad ne? Víš, když vezmu v úvahu, že zrovna teď bych měla sedět na hodině Sociálních studií, tohle je mnohem zajímavější. Nemůžu uvěřit, že jsi nám to tak dlouho neřekl. A ano, vyčítám ti to. Mimochodem, nepřijde ti trochu divný, že se ty Skříňky ukrývají zrovna tady? Chci říct, kdokoliv to tu může objevit. To mi nepřijde jako nějaký důmyslný úkryt. Spíš jako chyba v úsudku.“

   „Nejde ani tak o umístění,“ začnu vysvětlovat. „Spíš o způsob zabezpečení. Není to v bludišti jen tak bezdůvodně. Já měl co dělat, abych našel cestu zpátky.“

   „Hm,“ vyleze z ní. „Divné. Sice pochopitelné, ale divné. I když co se asi dá čekat, že?“

   S povzdechem si promnu čelo a srovnám s ní krok. Uprostřed jedné z mnoha křižovatek se zastavíme. Přísahal bych, že ve zdech slyším šelest křídel. „Už ti někdy někdo řekl, že nemáš absolutně žádný filtr?“

   Krátce předstírá, že nad tím opravdu uvažuje. „Zajímavé. Jo. Spousta lidí. Ale musím dodat, že oni neměli smysl pro humor. Mimochodem, navrhuju, abychom šli teď doprava.“

   „Důvod?“

   „Instinkt,“ převeze mě a nečeká na odpověď. Pár vteřin kráčíme mlčky, jen Zaharaia se čas od času zastaví a ohmatává stěny. Čekám, že mi to objasní, ale když se k tomu zcela evidentně nemá, s netrpělivostí, která ve mně vře jako sopka, na to upozorním. Vysvětlí mi to hned vzápětí.

   „Ty sis toho zřejmě nevšiml, ale ty chodby nejsou všechny stejné. Prakticky vzato se jedna druhé až děsivě dobře podobá, ale je tu spousta odlišností. Zatímco u vchodu byla země rovná, tady se mírně svažuje z kopce. Prošli jsme kolem hrbolatých zdí, ale stačí ujít pár metrů a povrch se mění na písčitý. Asi ti to bude připadat hloupý, ale na podobné věci mám zkrátka paměť. Dokážu si v hlavě uložit různé trasy a ulice, nepotřebuju mapu, při testu si snadno vybavím určité stránky. Obyčejný člověk by to nazval fotografickou pamětí, jenže tohle je něco víc.“

   Skoro mám na jazyku odpověď ve stylu jsi výjimečná, ale včas se zarazím. Začneme se pomalu sunout dál a Zaharaia mezitím ohmatává zdi. Můžou to být jen minuty, ale také hodiny, co tu bloudíme, několikrát se ztratíme a skoro přijdeme i o poslední zbytky trpělivosti. Já bych s tím popravdě řečeno přestal už dávno, jenomže ona ne. Je houževnatá skoro víc než kdokoliv, s kým jsem se za život setkal. O trochu méně než Maite. O něco víc než můj otec.

   Pokaždé, když navrhnu odchod, jen tvrdošíjně pokračuje dál a žene se za přízrakem něčeho, co se má tady dole údajně ukrývat, ovšem nemusí to tu nutně být. Na rozdíl od ní začínám být dost nervózní, protože jsme se už delší dobu neztratili a jsme dál než kdy předtím - což mi ale brání v radosti, protože se děsím návratu, který vypadá každou vteřinou méně a méně pravděpodobně.

   To, že najdeme cestu dovnitř, neznamená, že najdeme i cestu zpět.

   Může být kolem poledne, když najednou Zaharaia hlasitě vyjekne a zastaví. Narazím do ní a začnu se ostražitě rozhlížet kolem sebe, jestli náhodou nemáme společnost. „Podívej, Brame! Tady! Kus zdi tu chybí. Kdybych zrovna nezakopla, ani bych si ho nevšimla!“

   Protáhnu se kolem ní a ohmatám ledově chladnou hlinitou stěnu. Má pravdu. Na místě není nic jiného než hrubě vykousnutý kráter. Když se ale nakloním blíž, ruka mi dosáhne dál a dál a nebere to konce.

   Zaharaia vzrušeně namíří baterku na zkoumané místo. Bílé světlo ozáří prostor a odhalí tak úzkou vysekanou chodbičku, která pokračuje plynule dál do tmy. Zaharaia se na mě vítězoslavně zašklebí a já jí to oplatím. Uvědomuju si až moc dobře, že bez její pomoci a logickýho uvažování bych to nikdy nenašel. Jenomže kdo ví, co objevíme. Možná se Průzkumníci spletli. Ostatně, nebylo by to poprvé.

   Možná dokonce doufám, že se spletli.

   „Jdu první,“ upozorním a jemně ji odstrčím stranou. Stěny jsou nepřirozeně blízko u sebe, takže mám obtíže dovnitř vměstnat široká ramena, ale přestože si připadám jako při klaustrofobickým záchvatu, pokračuju dál. O třicet metrů později se chodbička svažuje dolů tak prudce a nečekaně, až se málem zřítím, ale přesně v té chvíli mi široká ramena poskytnou výhodu. Varuju Zahar, ať si dává pozor. O dvě vteřiny nato mi dojde, že v nejhorším případě se svalí na mě.

   „Je tu strašné horko,“ postěžuje si nabručeně a zhluboka si odfrkne. Cítím, že jde hned za mnou.

   Usměju se, potřesu hlavou a zrovna se chystám odpovědět nějakým peprným způsobem, když vtom zadržím dech, rukama hmátnu do prázdna a řítím se dolů.

                                                                                ***

   Zařvu jako orangután a dopadnu na tvrdý beton s elegancí ožralýho slona. V zádech mi bolestivě křupne, až se ten zvuk rozlehne celou chodbou. Podaří se mi vyškrábat se do sedu, jenomže přesně v tom okamžiku se na mě zřítí Zaharaia, přimáčkne mě na zem a zaskučí.

   „Není ti nic?“ vyhrknu a ruce mi instinktivně vystřelí k jejím bokům. Pozorně se jí dívám do očí, jestli v nich nezahlédnu záblesk bolesti, ale uklidním se, když žádný nespatřím. Několik dalších vteřin tak zůstaneme, čerpáme sílu z doteku toho druhého. Oba přitom víme, že se blížíme k odhalení záhady, jež obestírá Skříňky, a mám pocit, že na to není připravený ani jeden z nás.

   Zaharaia si odkašle a neochotně se vymaní z mého sevření. Očima zkoumáme chodbu kulatého půdorysu. Má hladkou hlinitou podlahu i základ a vysoký strop, až nezvykle vysoký - pokud přihlédnu k faktu, že se nacházíme v podzemí. Na zdech visí v železných rámech louče zanešené centimetry prachu nahromaděného za celá desetiletí. Člověk nemusí být génius, aby mu došlo, že dnes už rozhodně nebudou funkční. Do stěn jsou prohloubeny tři otvory, které mají představovat vchody. S myšlenkou, že to bludiště snad nikdy neskončí, se otočím k Zaharaie. Nerozhodně zírá přímo před sebe na prostřední otvor a kouše si spodní ret.

   „No, někde začít musíme, co?“ povzdechne si odevzdaně a hbitým krokem se vydá dovnitř. Následuju ji. Páchne to tu po zatuchlině, plísni a rozkládajících se mrtvolách. Silně doufám, že to poslední je jen výplod mý fantazie.

   Zhruba za dvacet minut zjišťujeme, že prostřední i levý vchod jsme zkoumali úplně zbytečně, a vcházíme do toho pravého. Tou dobou jsme natolik pokrytí nánosem prachu, špíny, hlíny a Bůh ví čeho dalšího, že jediné, co si přeju, je odsud co nejdřív vypadnout.

   Pravým otvorem dojdeme do uličky, která se dělí na tři křižovatky. Vyměním si se Zaharaiou uštvaný pohled a ukážu na tu levou. Vydáváme se na cestu, několikrát musíme překročit obří kameny nastrčené do uličky nebo uhýbat zbloudilým a enormně obrovským pavoukům, ze kterých je mi na blití, ale bravurně předstírám, že ne. Zaharaia každých pár vteřin sykne a nadskočí půl metru do vzduchu, div si nenarazí hlavu o zakulacený strop a nezpůsobí hromadný zemětřesení.

   „Vypadá to, že jsme objevili zlatý důl,“ pronese s jasně zřetelnou úlevou a potěšením, obojí je zřejmý z jejího hlasu. Dojdu k ní, poškrábu se na zátylku hlavy, smetu si z ní prach a zadívám se přímo před sebe na masivní železné dveře se symboly vyrytými po celé délce i šířce. Začínám se radovat – dokud si nevšimnu jistého detailu, dost znepokojivýho. Ten veškeré mé naděje rázem zaplaší, až po nich zůstane pouze doutnající plamínek.

   „To ano, ale nedostali jsme se sem první.“