Kapitola osmnáctá - Bram

Zdravím, přátelé. Je fajn mít dovolenou, že? Člověk při ní stihne udělat tolik práce, až mě to někdy děsí. Samozřejmě, pokud nenadhodíme prokrastinaci, a to naštěstí není poslední dobou můj případ, takže vám sem můžu dát další kapitolu a mezitím doufat, že se vám bude líbit! 😊😀 A. G.

KAPITOLA OSMNÁCTÁ - BRAM

   Jelikož jsou dveře vypáčené, nemusíme se zrovna obtěžovat složitými úvahami nad tím, jak se dostat dovnitř. Prostě vejdeme. Všimnu si, že Zaharaia svírá baterku tak pevně, až jí zbělají klouby na rukou.

   Ocitneme se v obyčejné, ale zato nádherně zařízené místnosti, která musela v dřívějších dobách vzbuzovat úctu a fanatický obdiv. Přímo uprostřed jsou vedle sebe na vysokých kamenných podstavcích vyrovnané čtyři Skříňky.

   Zaklínač ve třináctém století rozhodně nešetřil na kráse a pečlivých rytinách. A určitě ne na množství peněz, který do toho vrazil.

   „Páni,“ vydechne šokovaně Zaharaia a opatrně se k nim přiblíží. „Tohle nevidíš každý den.“

   Jedna Skříňka je bílá, druhá rudá, třetí černá a čtvrtá sinavě zlatá. Za každou z nich jsou přitom ve stěně vyryta slova. Jakmile se nakloním blíž, dokážu na ně zaostřit a přečíst je, i když smysl mi nedávají vůbec.

   Tauen. Harb. Majaeatan. Almawt. Přímo nade všemi je neznámými znaky vyveden nápis Nihayat qariba.

   „Je to v arabštině,“ prohlásí Zaharaia a nakloní hlavu na stranu. Vypadá přímo konsternovaně. „Mor, Válka, Hladomor, Smrt. Měl jsi pravdu. Původně jsem ani nevěřila, že se nám to podaří najít. Ale tady jsou.“

   Vztekle si projedu rukama vlasy. Skříňky jsou všechny otevřené – a prázdné. Teprve teď mi to všechno dochází. Zahar měla pravdu. Skutečně to všechno společně souvisí.

   Svět se řítí do pekel. A čtyři Jezdci Apokalypsy jsou vypuštěni z klece.

   „Jenomže pozdě.“

                                                                             ***

   Do Internátu se vrátíme až v pět večer, oba pokrytí prachem a špínou. Upozorním ji, že by si měla co nejrychleji vymyslet důvod, proč se za celý den neobtěžovala dostavit na žádnou hodinu, a taky ji upozorním na to, aby to bylo uvěřitelný.

   K mému obrovskému údivu souhlasí - ale jen pod podmínkou, že si o tom všem večer důkladně promluvíme u mě v pokoji. Nakonec na to kývnu. Rozloučíme se a já se zajdu najíst do bistra, kde na mě Molly vypálí tisíc otázek ohledně toho, kde jsem zatraceně byl a jak je možné, že vypadám, jako kdybych zrovna vylezl z hrobu. Proto do sebe jídlo nacpu co nejrychleji a hned vzápětí se vydám do města, přestože se blíží zavírací doba. Ředitel by se asi hodně divil, kdybych se vrátil bez náhradní sprchy a podobných kravin, o kterých jsem mluvil. O tom nepochybuju.

   Jako první zajdu k Timovi. Je to nabušený hromotluk, který váží přinejmenším sto dvacet kilo, má plešatou hlavu, dlouhé vousy zapletené do miniaturních copánků a věčně nosí vytahané černé tílko a šortky, dokonce i v zimě. Kousek od cukrárny vlastní obchod s domácími potřebami, mimo tuhle činnost se ale také věnuje opravám kanalizací a instalaci drobných domácích zařízení jako umyvadel, sprchových koutů a podobně. Dojde mi, že nebude od věci se za ním zastavit a poptat se, jestli má čas zajít do školy, protože přece jenom – co si budeme povídat? Jsem všestranně nadaný, ale když jde o opravu něčeho, co by ve špatným výsledku mohlo mít katastrofální následky, radši to přenechám odborníkům.

   Tim zrovna jí a zírá na malou obouchanou televizi zavěšenou nad prodejním pultem. Přestože je podzim a podvečer, hučí tu všechny tři větráky na plný pecky. Jakmile vzhlédne, usměje se s plnou pusou a rázuje si to ke mně i se slaninovou houskou v ruce. „Nazdar, kamaráde. Dlouho jsem tě tu neviděl. Co to bude dneska?“

   „Říkal jsem si, jestli se ještě pořád věnuješ opravování různých serepetiček v domácnostech,“ zasměju se a podrobně mu vysvětlím, co všechno se ve škole vymyká kontrole. Když skončím, podrbe se na zátylku hlavy a zamrká. Žárovka nad jeho hlavou zabliká.

   Tim se zachmuří. „Víš, rád bych ti pomohl, ale mám tak trochu svázaný ruce. Nemám náhradu do obchodu, takže bych se k tomu dostal nejdřív o víkendu. Spěchá to?“

   Zamyslím se a pořádně to zvážím. Bohužel jsem nakonec nucený přikývnout. „Jo. Je to škola. Případný problémy by se měly eliminovat co nejdřív, znáš to. Ale to je v pohodě, nevadí. Nějak se s tím poperu.“

   Tim se pochybovačně zašklebí, jako kdyby si v duchu už představoval tu katastrofu, ve kterou se Internát promění po mých zručných opravách. Po pravdě řečeno ho z toho vinit nemůžu; sám mám nahnáno. Existuje několik zatraceně dobrých důvodů, proč se nepouštět do něčeho, čemu nerozumíte.

   Rychle se s ním rozloučím a nespokojeně se šourám do jiného specializovaného obchodu. O pět minut nato dojdu k názoru, že všem obyvatelům Thief Valley s největší pravděpodobností blbne potrubí, protože není normální, aby tam žádný kus na prodej neměli.

   Nabručeně zamířím zpátky a nakráčím si to rovnou k řediteli, i když nemám ponětí, jestli v tu dobu bude ještě ve své pracovně. Jakmile zvednu ruku do vzduchu a chystám se zaklepat, zarazí mě dveře pootevřené na maličkou škvírku, kterou se ven prolínají dva hlasy. První patří řediteli a druhý je ženský, který slyším poprvé v životě a ani trochu mi není povědomý. Je to spíš překvapení než zvědavost, co mě udrží na místě.

   „… moudré. Podle mě to nevezme dobře. Opravdu si to nechceš rozmyslet?“ ptá se zrovna ředitel a židle tlumeně zavrže.

   Chvíli je ticho. Potom se ozve ta neznámá žena. Mluví zkroušeně. Jako kdyby se na ni řítil celý svět a padal jí přímo na hlavu a ona to nemohla zastavit. „Marcusi, překvapuješ mě. Znáš mě už kolik, třicet let? Takže jako jeden z mála bys měl vědět, že to nevzdám. Nechci, aby nás něco takového odloučilo. Dřív ke mně měla tak dobrý vztah, lepší než k Johnovi. Netušíš, jaký je to pro matku pocit. Vědět, že její vlastní dítě jí opovrhuje a ani jí nedá šanci na vysvětlení.“

   „Thereso,“ povzdechne si ředitel a já uslyším nějaké šramocení. Kdo je ta žena? Zajímalo by mě, komu tu ředitel dělá vrbu, pomyslím si zadumaně.

   „Sama víš, že to rozhodnutí, které jste udělali, nebylo správný. Co jste čekali? Že to přejde a bude žít dál? Znám ji – a vím, že přesně tohohle není schopná. Kolikrát ji potkám na chodbě a připadá mi to, jako kdybych se díval na ducha osoby, kterou dřív byla.“

   Theresa popotáhne, hlas ztěžklý smutkem a stěží potlačovanými vzlyky, které se podle všeho urputně snaží udržet na uzdě. „Já vím, Marcusi. Myslíš si, že jsem úplně hloupá? Ale co jsem měla dělat? John se rozhodl, že to tak bude nejlepší, že jí tam specialisté pomůžou a překoná to. Nikdy jsem nebyla fanoušek podobných praktik, jenomže člověk v zoufalé situaci udělá přesně to, co by neudělal za té střízlivé. Na tu jednu, která se týkala nás dvou, si určitě pamatuješ. Nikdy si to neodpustím.“

   „A myslíš, že ona ano?“ ozve se Marcus a dodá slovo, jež mi naprosto vyrazí dech: „Genevieve?“

   „Mám snad na vybranou jinou možnost než prostě doufat?“

   Nemůžu tomu uvěřit, pomyslím si zděšeně. Prostě nemůžu. Stojím za dveřmi ředitelovy kanceláře a poslouchám jeho soukromý rozhovor s matkou mé kamarádky. Kamarádky, která byla v psychiatrické léčebně, kam ji poslali rodiče a jeden z nich je teď tady? Hlavou mi v tu chvíli proletí jen vědomí toho, že jestli se to dozví Genevieve, bude mít takový vztek, že by z fleku zvládl vyhladit celou Ameriku.

   Už už se otáčím k odchodu, protože šmírování není zrovna můj styl, když mě něco zarazí. Rozhodnu se ještě chvíli poslouchat a netrpělivě se přitom ošiju, jak se něco dotkne mého rukávu. Nevěnuju tomu pozornost.

   „Samozřejmě. Mohla bys jí prostě jednoduše říct, že to nebyla tvoje chyba. Že to tvůj manžel trval na jejím pobytu v léčebně, protože ji považoval za magora. Že ses třikrát chystala tam zavolat a dostat ji odtamtud, a on ti to zakázal. Po pravdě řečeno chápu, jak křehké jsou vaše rodinné vztahy, ale tím, že jí budeš pomáhat, aby Johna považovala za hrdinu, co se snažil vzepřít příšeře, ničemu nepomůžeš. Bude tě nenávidět a obviňovat. Vím, že přesně tohle slyšet nechceš, ale je mi líto.“

   „Vždycky jsi byl za všech okolností upřímný,“ odpoví kousavě a něco v jejím tónu mi napoví, že mezi řádky toho bylo řečeno daleko víc. Věci, které nepochopím. „Ale to já nemůžu. Vždyť by nastal šílený chaos a kvanta hádek.“

   „Takže ji necháš, ať tě ignoruje, když jsi to přitom byla ty, kdo stál na její straně?“ naléhá na ni ředitel. Něco vedle mě prudce vydechne a teprve když to něco zděšeně vypískne, trhnu sebou a otočím se ke zdroji zvuku. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.

   Mohlo mě napadnout, že mě bude hledat. Sakra, vždyť jsme se domlouvali na tréninku!

   „To není pravda,“ zašeptá téměř neslyšně a přitiskne si dlaň na ústa. Oči kulí, jako kdyby pořád nemohla uvěřit, že se to děje. Že právě slyšela přesně to, co nechtěla. Že jediná věc, kterou si byla smrtelně jistá, je jedna velká lež. Ale co je nejhorší, zrovna vyšlo najevo, že osoba, do které celé týdny a měsíce vtloukala celé ohnisko svýho hněvu a nenávisti, by ani nemohla být nevinnější.

   „Genevieve,“ oslovím ji tiše a položím jí v uklidňujícím gestu ruku na rameno. Ti dva nás nesmí slyšet.

   Trhne sebou a ucukne z mého dosahu. V očích se jí hromadí slzy a jenom vteřiny je dělí od toho, aby se protrhly přes hráz. Teprve teď si plně uvědomím Maiinu obavu, když tvrdila, že má o ni obavy. Že ta holka není v pořádku. „Gen, neměli bychom tu…“

   „Oni musí lhát!“ zaskučí jako poraněný pes, zaboří si ruce do vlasů a začne si je prudce rvát. Chová se jako smyslů zbavená. Přestože vím, odkud ty emoce pocházejí, vyděsí mě to. „To není pravda! Nemůže být! Táta by to neudělal! Táta by to nikdy neudělal!“

   Krátce se zaposlouchám. Ne, pokračují v hovoru dál, nevědí o nás.

   Co nejrychleji a nejopatrněji Gen popadnu kolem ramen a vedu ji k rohu chodby. Pokouší se mi vysmeknout, ale bez úspěchu. Na to ji držím až moc pevně. Studenti procházející kolem na nás sice zvědavě poulí oči, ale nevšímám si jich a hledám nejkratší cestu do Genina pokoje. Ta už s definitivní platností brečí, ale nevydává žádný zvuky, jen slepě a podřízeně jde směrem, kterým ji navádím. Jako hadrová panenka.

   Sotva dojdeme k jejich pokoji, neobtěžuju se s klepáním. Rozrazím dveře, až mi klika skoro zůstane v ruce a vyděsím tak Maite k smrti. Je zrovna skloněná nad jakousi tlustou modrou učebnicí.

   Vrhne po mně nakvašený a vzteklý výraz, ten se ale při pohledu do Genevievina obličeje okamžitě změní. Oči jí zjihnou.

   „Co se stalo?“ vypálí na mě a pozorně sleduje, jak se Gen svalí na postel a zůstane na ní poraženecky sedět.

   Vyměním si s Maite bezradný výraz. „Přijela její matka. A Gen právě zjistila, že to její otec trval na tom, aby odjela do tý cvokárny. To on nechtěl, aby ji pustili.“

   Výraz v jejím obličeji je stejně šokovaný jako ten můj ve chvíli, kdy jsem to zjistil. Maite se okamžitě posadí k ní, vezme ji za ramena a začne utěšovat. Uvědomím si, že tu nemám co pohledávat a zmizím.

   V duchu uvažuju nad tím, kolik z jejich rozhovoru slyšela. Nejspíš skoro celý.

   Jakmile za sebou zamknu dveře od pokoje, popadnu ze stolu poloprázdnou láhev whisky a vyžahnu z ní i tu poslední kapku. Abstinence bylo dost.

   Vždycky se zdá, že naši nejbližší s námi mají ty nejlepší úmysly. Jenomže většinou je to tak, že jsou to právě oni, kdo nejlíp ví, kam zabodnout nůž, aby to bolelo nejvíc.