Kapitola dvacátá druhá - Genevieve

Upečený den přeju všem 😇💋 Pokud se teda v těch tropech nepečete jako já a pak nedusíte ve vlastní šťávě, tak si snad užijete další kapitolku. Vlastně jsme už skoro v polovině! Čas tak rychle utíká, když se člověk dobře baví. A ano, právě jsem ukradla hlášku z Harryho Pottera. Komu, že? 😋 A. G.

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ - GENEVIEVE

   Nepozorovaně utéct z Internátu je snadné – pokud víte jak na to. Se školníkem zásobeným klíči k jakýmkoli dveřím ve škole je to bezproblémové. Jednoduše se ujistíme, aby nikdo ze studentů a už vůbec ne profesorů naši trojici neviděl opouštět budovu. Možnost přistižení při činu je dost pravděpodobná, proto si všichni tři vezmeme bundy s kapucemi a vyběhneme ode dveří rychlostí blesku. Máme hodinu na to, abychom se dopravili do Bludiště - rozlehlé skalní jeskyně u moře. Bludiště se jí neříká jen tak z legrace.

   Naším největším háčkem je doprava. Proto Bram zavolal Timovi a ten mu na poslední chvíli půjčil svoje auto. Jeho je v servisu a Lucas je zase pryč na nějaké misi, tajemný jako hrad v Karpatech.

   Za deset minut jsme v městečku. Tim Bramovi udělí několik rad jak zacházet s motorem – nejspíš mu nedochází, že Bram už auto řídil i předtím – a zdrží nás. Sotva se moje nohy dotknou zchátralého červeného koberečku u sedadla spolujezdce, Bram zapne motor a sešlápne pedál tak, až ho zarazí do země. Pneumatiky zaskřípějí a já stihnu ještě zahlédnout Timův zděšený výraz v postranním zrcátku, než zajedeme za roh a on nám zmizí z dohledu. Vsadím se, že dnes strachem o svého miláčka ani neusne a v rukách bude svírat krucifix.

   Maite je prakticky přikovaná k zadnímu sedadlu a okraje bezpečnostního pásu svírá tak křečovitě, až mám strach, aby se jí nezaryly do kůže. Potlačím pobavený úsměv, opřu se pohodlně do sedadla, stáhnu okénko a zadívám se ven na zčernalou oblohu.

   S Grantem jsme odjakživa milovali rychlou jízdu, přestože nás rodiče považovali za hazardéry a šílence. Byla to jedna z mnoha věcí, které nás spojovaly. Po Grantově autonehodě jsem přešla na pomalou, opatrnou jízdu. Naprostý opak.

   Potlačím myšlenky a aniž bych odvrátila pohled, zeptám se Maite: „Co vlastně dneska dělá Zaharaia?“

   „V pondělí píšou test ze čtyř předmětů, takže jsem ji přesvědčila, ať se učí a nedělá si s námi starosti, protože to zvládneme a nic se nestane. Ty jsi jí sice domluvila, ale asi ne dost. Navíc měli osm hodin. Billy se bude učit s ní.“

   Mlčky přikývnu a na nějakou chvíli se vrátím k vlastním myšlenkám. Převládají ve mně dva rozporuplné pocity. Jedna moje část touží po tom, aby se Grant vrátil mezi živé. Aby to byl znovu můj úžasný bratr, který se na mě nikdy nevykašle a vždy pomůže. Aby si mohl splnit sny a stát se dětským doktorem, jak si plánoval už od sedmi let. Druhá část prahne jen po jeho přítomnosti, přestože nemůžu cítit jeho tělesné teplo. Jenomže přinejmenším vím, že stojí vedle mě.

   Nejsem amatér – něco ho musí udržovat na tomto světě, nějaké nevyřízené účty. Možná je to ode mě sobecké, ale můj nejtemnější strach pramení z nevyhnutelné budoucnosti, které neuteče ani jeden z nás: jednou bude muset odejít. A já ho budu muset nechat jít. Rozdíl bude v tom, že podruhé se budu moct rozloučit. Poprvé mi tu možnost ukradli.

   „Jsi v pořádku?“ ozve se Bram a nejistě skáče pohledem od čelního skla ke mně. Byla bych radši, kdyby udržoval oči upřené na cestu.

   „Ne,“ přiznám tiše a otřesu se zimou, která mi zaplavila všechny končetiny. „Ani ne.“

   Bram si povzdechne. „Gen... Nezáleží na tom, jak zlý jsou věci právě teď, protože se všechno nakonec obrátí k lepšímu. A když už to tvrdím já, fakticky mi musíš věřit.“

   Smutně se usměju, ale je to spíš žalostný úšklebek. V jiném světě bych mu věřila. Jenomže v jiném světě bych možná nebyla ve stavu, v jakém jsem teď. „Kdo ví? Ale děkuju, Brame.“

   „Spolehni se,“ mrkne na mě a dál se věnuje řízení. Přejíždíme přes silnici a díky pouličnímu osvětlení jasně vidím vzdouvající se moře a břeh. Bylo by dost nadnesené říkat tomu pláž. Už dlouho jsem neměla tolik času, abych se tam mohla vydat.

   Dřív než se naděju, jsme na místě. Vystoupím z auta a rozhlédnu se. Přepadá mě podivný pocit, jako kdybych tu snad už někdy byla, i když to technicky vzato není možné. Je to obří jeskyně špičatého tvaru barvy malty a černého uhlí. Na první pohled se možná může zdát malá, ale jde o rozsáhlý komplex zabudovaných chodeb.

   K jeskyni vedou křivolaké betonové schůdky poničené desítkami let. Bludiště vypadá hrůzostrašně a budí dojem, že na vás každým okamžikem spadne.

   Maite to nejspíš cítí stejně, protože udělá dva kroky dozadu a založí si ruce na prsou v ochranitelské pozici. Tohle místo mi rozezpívá kosti strachem. Kdybych nebyla realista, možná bych to považovala i za učiněné zlo. Zajímalo by mě, jaké hrůzy se tady odehrály. Protože něco se tady určitě stalo. Cítím to. Bludiště obklopuje opar smrti. A přítomností mého bratra to určitě není.

   „Jdeme dovnitř, nebo co?“ vyhrknu a vytáhnu z kapsy mobil, abych zkontrolovala hodiny. Máme ještě osm minut čas. Ale já nesmím dnes ztratit ani minutu.

   „Pojďte,“ pobídnu je netrpělivě a cestou po vratkých schůdcích zhluboka dýchám, abych se nepozvracela. Je to těžší, než by se na první pohled mohlo zdát.

   Bram udává směr. Vystoupáme nahoru, vyšplháme do otvoru ve skále a ocitneme se v dlouhé, prostorné a nesnesitelně ledové chodbě, jejíž teplota nevadí jen Mai. Nastalé ticho ruší pouze kapání vody a naše zdánlivě příliš hlučné kroky. Na pažích mi vystupuje husí kůže.

   Hlasitě vydechnu a od úst mi odletí obláček sražené páry. Ani jednomu z nás se nechce pokračovat dál, ale když jsme došli už tak daleko, musíme to dokončit. A já nejsem v žádném případě takový zbabělec, abych utekla z obyčejné prochladlé jeskyně, kde na mě někde čeká můj bratr.

   „Pospěšte,“ syknu na ně a mávnu rukou směrem dovnitř. Maite nevypadá právě potěšeně z vyhlídky na to, že půjdeme ještě hlouběji, ale rozhodla se do toho jít se mnou, takže na výběr moc nemá.

   Opatrnými ale svižnými kroky se vydáme z lehce strmého hrbolatého kopce do rozlehlé síně z tvrdého šedého kamene. Nikdy jsem žádný jemu podobný neviděla. Z určitých úhlů pohledu dokonce jiskří a odráží světlo pronikající sem dvěma malými otvory na samém vršku skály. Je tu takové ticho, až mám strach, že jsem ohluchla a v hrudi se mi zvedá panika. Ale jakmile nás Bram upozorní, abychom nešlapaly po popadaných kusech kamene, jeho normální hlas mě uklidní.

   Všichni tři v ruce svíráme baterky. Světlo je to jediné, co mi nabízí uklidnění. Zajímalo by mě, proč jsme se nemohli potkat někde jinde.

   „Je tu tak strašné ticho!“ zašeptá naléhavě Maite a přitáhne si bundu blíž k tělu čistě ze strachu, že na nás něco ze stínů zaútočí. Podezřívavě se rozhlíží kolem nás. Zvláštní, protože v tuhle hodinu a ročním období sem chodí určitě jenom blázni nebo hodně osamělí lidé toužící po mlčenlivém tichu a klidném rozjímání. Z těchto důvodů bylo Bludiště koneckonců před stovkami let vytvořeno. Je úplnou záhadou, jak je možné, že vydrželo tak dlouho, aniž by se jeskyně zbortila.

   Malumův útes odsud není nijak daleko. Ačkoliv je to poprvé, co tu jsem, cítím to hluboko v duši. Procházíme malými a hrubými chodbami, z jejichž stropů stékají kapky vody a páchne to tu plísní, zatuchlinou a ještě něčím, co nemůžu popsat. K útesu vede dlouhá vlnitá stezka tyčící se do výšky a dopředu nahánějící hrůzu každému, kdo by se snad odvážil k němu vydat.

   Bram ukáže prstem na špičatý výčnělek, po němž se můžeme dostat na stezku, a my se po něm nedůvěřivě a opatrně vydáme, možná přitom kráčíme vstříc vlastní smrti. Přemlouvám se, abych se nedívala dolů, zatímco stoupáme vzhůru a pod námi je už nejméně patnáct metrů volného pádu.

   Sotva dojdeme na konec kostrbatého hrbolku, ocitneme se na cestě a po dvou minutách obezřetné chůze jsme tam. Na Malumově útesu - oválné místnosti, jejíž podlaha je pokryta starodávně vyhlížejícími znaky. Jsou všude. Zvláště jeden mě zaujme – je to nákres dvou modlících se rukou směřující k obloze. Ruce jsou ale proťaté mečem nebo oštěpem.

   Polije mě čirá hrůza z uvědomění, že ten znak moc dobře znám. Téměř mám na jazyku jeho význam, ale něco v hlavě mi brání vzpomenout si. Jako kdyby tam byla betonová bariéra…

   Ustrašeně si prohlédnu výrazy v obličejích mých přátel, ale nevšimnu si žádné známky poznání, šoku nebo zmatku. Ten pocit mám očividně jenom já.

   „Podívej se, Gen!“ vykřikne Maite a rychle mi pokyne, abych k ní došla. Stojí až u samého okraje útesu a fascinovaně zírá na výjev, jenž se nachází přímo před námi. Pod útesem jde vidět písčitá pláž a moře sahající do takové dálky, že nevidíme konce. Přes svit měsíce vidím, jak po obloze létají ptáci. V noci to vypadá nádherně.

   „Je to krása.“

   Přikývnu. S tím nejde nesouhlasit. „To ano. Není zvláštní, že v Internátu studujeme už víc než sedm let a ještě nikdy jsme tu nebyly?“

   „Ale byly,“ ozve se za mnou bolestivě povědomý mužský hlas a já se otočím kolem své osy tak prudce, až mi škubne za krkem.

   Je to on. Nespletla jsem se. Grant.

   Vypadá přesně, jako si ho pamatuju a přitom se zdá o tolik starší než v den, kdy zemřel. Nemůžu uvěřit, že to není ani rok od jeho nečekané smrti. Připadá mi, že už mezi námi není polovinu mého života.

   Usměju se na něj a vložím do toho celou svou duši, všechnu lásku k němu. Vše, co mi zbylo.

   Přistoupím blíž. Maite i Bram ustoupí, aby nám ponechali alespoň zdání soukromí. Pohlédnu na svou nejlepší kamarádku, která se Bůh ví z jakého důvodu tváří k smrti vyděšeně, v obličeji bledá jako smrt.

   Zamračím se. „Děje se něco?“

   „Grante?“ podívá se kamsi za mě, a teprve v ten moment mi to dojde. Nejsem jediná, kdo ho vidí. Grant to nejspíš udělal tak, aby byl viditelný i pro ty dva. Ale proč ji to tak děsí?

   Grant se na ni podívá s prakticky bratrským úsměvem a jiskrou v očích. Vždy pro ni měl slabost, přestože to nikdy nepřiznal a nikdy by mi neodpustil, kdybych to byla já, kdo jí to prozradí. Je pro ni lepší nic netušit. A navíc to ani nemá smysl, protože už dobré tři roky to vypadalo, že se toho zalíbení zbavil. Nejspíš ho přesměroval jinam.

   „Neměj strach, Mai. Tenhle útes je strážcem Hranice. Strážcem dvou světů, které se protínají a mají zde k sobě téměř nejblíže. Tady by mě mohl vidět kdokoliv. Nic špatného to pro tebe neznamená.“

   V očích jí probleskne přímo hmatatelná úleva. Pořád tomu nerozumím, ale rozhodnu se nechat to na jiný den. Čas, který máme my dva vyměřený, je vzácný. „Bráško. Proč ten vzkaz? Proč jsi to dělal tak tajně? Zakázali ti se se mnou stýkat… tam nahoře?“

   „Je to komplikovanější,“ odpoví. „Jak už jsem ti říkal dřív, panuje tu zmatek a nikdo neví, kde je nebo bude jeho místo. Předtím to nebylo tak strašné, zato teď… situace se vymyká kontrole. Použil jsem jednoho z duchů času, aby ti ten vzkaz předal, ale neupozornil na něj. Oni si všímají všeho. Nesmím o nich mluvit, vycítili by to a zjistili, že porušuju pravidla, ale musím ti toho tolik říct! Doufal jsem, že ti to dojde samo, ale Maina blokace je neuvěřitelně silná. Silnější, než by měla být. Je v ní jen málo trhlin.“

   „Maina blokace?“

   Střelí po ní nerozhodným výrazem a povzdechne si. „Blokace je mimořádně silné kouzlo. Zabraňuje současnosti pokračovat dál a přitom má sílu změnit budoucnost. Vytvoří kolem ní ochranný štít, na který budoucnost nemůže dosáhnout. Je to mocné zaklínadlo. Bylo použito jen dvakrát a to hodně dávno. Tomuhle druhu blokace se jinými slovy říká Paradox.“

   Zalapám po dechu. Přesně tohle slovo onehdy použil duch, který mě navštívil v Internátu! Cože to tvrdil?

   „Mocnější kouzlo ještě mocnějšího čaroděje. Mýlka. Souběžnost. To mi ten duch řekl.“

   „Správně.“

   „Nemám ponětí, co to znamená. Netuším, co se po mně chce, Grante!“ rozkřiknu se zoufale a zabořím si prsty do vlasů. Panika se ve mně rozšiřuje jako mor – do této chvíle jen čekala na vhodnou příležitost.

   Další vzdech. A ne zrovna veselý. Většinou ho používal, když konkurenční tým ve fotbale dal gól. „Vím, jak těžké je to pochopit. Ale určitě sis toho všimla. Těch náznaků, vzpomínek, o kterých netušíš, kde se vzaly.“

   Barman a majitel, naskočí mi ihned v duchu. Útes. Spousta rozhovorů. Jeskyně. Ty sny.

   Grant se tváří, jako kdyby se jeho nejhorší domněnky potvrdily. „Přesně to mám na mysli. Ještě než se všechno pokazilo, pokoušel jsem se tě varovat, jenže tys neposlouchala. Nechtěla jsi to slyšet. Chtěla jsi zpátky svůj život. Ale pochop, sestřičko - stane se to znovu. Je úplně jedno, kolikrát to Maite zastaví. Vždycky k tomu dojde. Vždycky přijde.“

   „Kdo?“ vyhrknu. Mám problémy se nadechnout. Maite vedle mě je na tom podobně. Bram na nás tři zírá, jako kdybychom byli jeho oživlou noční můrou.

   „Válka,“ prohlásí jednoduše a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal.

                                                                                     ***

   Roztřeseně se nadechnu a vyplivnu ven jediné slovo, které dává smysl: „Lžeš.“

   Grant zavrtí hlavou. „Ne. Jednou z mnoha věcí, kterých se duchové nemůžou dopustit, jsou lži. To tahle realita je…“

   „Děje se to celé znovu, že ano?“ přeruší bratra Maite a v očích má skelný pohled, kvůli němuž ji téměř nepoznávám. Očividně už ale pochopila to, co mně stále uniká. A jakmile pokračuje, míra mého zděšení a strachu se zvětšuje a zvětšuje.

   „Tohle všechno už se jednou stalo?“

   Tázavě se obrátím na bratra. Přeju si, aby řekl, že je to hloupost a není to možné. Dala bych cokoliv za to, kdyby teď zalhal. Jenže to on neudělá. Nemůže. Místo toho přikývne a mrkne po mně koutkem oka. „Ano. Ne všechno, protože občas nepřirozeně změníte průběh děje, ale v podstatě se to vše v jednom momentu obrátilo a začalo od začátku.“

   „Moment, moment, počkej!“ vloží se do toho najednou Bram a přejde ze ztuhlosti do nahrbení. Také Granta sleduje nevěřícím pohledem, ale je o dost mírnější a kontrolovanější než ten můj. Možná to bude tím, že za svůj život už slyšel ještě šílenější věci než já. „Takže je po válce? O které, mimochodem, ani nevím, že by začala? A technicky vzato ještě ani nenastala? Chápu to dobře?“

   Grant po několika vteřinách váhavého mlčení zlehka přikývne. Uprostřed čela se mu udělá vlnitá vráska, jakou obvykle nasazoval při učení algebry. „Technicky vzato ano. Bylo to strašné. Snažili jste se bojovat proti neuvěřitelné převaze a prohra byla drtivá. Já to mohl jen sledovat zpovzdálí a modlit se, abyste to přežili, ale bez úspěchu. Bylo to marné a kruté. Potom se vše začalo měnit. Došlo k jakémusi převratu, Maite přestala bojovat a… poslední, co vím, je, že jsi vytvořila tak mocnou blokaci reality, až vznikl Paradox a vír odvál čas o víc jak rok zpátky. Že je ještě naživu tolik miliard lidí? To je tvoje zásluha, Mai. Všechno to jde za tebou.“

   Maite si rychle setře slzu stékající jí po tváři a vztekle se zadívá na své vlastní ruce, jako kdyby je nepoznávala. Jako kdyby nepoznávala samu sebe.

   Já zírám do kamenné podlahy pode mnou a sváří se ve mně milion maličkatých pocitů, které mají sílu Vesmíru. Zdráhám se uvěřit něčemu tak nepravděpodobnému. Nemá žádné důkazy. Nikde po těle mi nehyzdí kůži jizvy, popáleniny ani bodné rány. Jasně, pokud mluví pravdu, je to logické, poněvadž k válce v tomto období ještě nedošlo, jenomže to nic neznamená. Umím bojovat, Bram mě v tom cvičí každý týden a dělá ze mě bojovnici, kterou jsem místo princezny chtěla být už od dětství. Ale s určitostí vím, že ve válce bych neobstála. Nemám v sobě nic z toho, co by pro to bylo potřeba.

   Zaváhám, ale nakonec si prohlédnu své vlastní ruce, jako kdybych je viděla poprvé. Je vážně možné, že už bojovaly? Že pocítily, co je to bolest, jaké je to vzít někomu život a těšit se ze smrti desítek a stovek nepřátel? Mohla bych vůbec ukončit něčí život bez ohledu na to jak šílený, vražedný nebo zlý by byl? Copak bych se někdy vědomě rozhodla stát se takovou stvůrou?

   „Vím, na co myslíš,“ naruší mé úvahy Grant a pokročí o dva kroky blíž ke mně. Ani se nehnu. Paralyzovaně zůstávám stát na místě, propaluju se do něj pohledem a nevím, jestli ho mám obejmout nebo uškrtit za tak odpornou a krutou zprávu. Novinu z budoucnosti. Která se už dávno stala. „Ale tak to není. Nezabíjela jsi jen tak pro nic za nic, pro radost. Dělala jsi to kvůli vyššímu dobru. Dělalas to, protože nablízku nebyla žádná jiná možnost. Nebyli to lidé. A ty jsi musela chránit nevinné.“

   „Vždycky je jiná možnost než někoho zabít!“ namítnu rozhořčeně a krev se mi rozbouří vztekem. On to nechápe. Možná to viděl, ale nezažil. Nemusel to rozhodnutí udělat za mě. A já ho udělala, ale nepamatuju si to. „Vždycky, Grante. To ti vážně mám věřit, že si to sem přifařili nějací vojáci a pobili nás? Proč? Z jakého důvodu? Tak mi to řekni! Pokud by měla nastat válka, nemluvilo by se o určitých spekulacích v médiích? Na internetu? Nezačínaly by touhle dobou už invaze?“

   Bram si smutně povzdechne, udělá několik kroků ke mně a obejme mě kolem ramen. Pokusím se jej setřást, ale je příliš silný. „Gen, dává to smysl.“

   „Ne, to teda nedává!“ rozzuřím se a neustávám ve snaze se mu vysmeknout. „Odmítám věřit takové smyšlence. Odmítám věřit, že… že… že jsem umřela, zatraceně!“

   A je to venku. Vědomí, které mě od jeho prohlášení zdrtilo asi nejvíc. Všechno ve mně se bortí jako domeček z karet a já se bez varování zřítím na zem, nohy se mi podlomí jako dvě párátka. Maite si ke mně přiklekne a sevře mi ruku ve svých. Valí se na mě takové vlny šoku, že její dotek ani necítím. Nedokážu myslet, reagovat. Před očima se mi jen v duchu odvíjejí představy, jak strašlivým způsobem skončí už brzy můj život.

   Znenadání mě opět popadne do svých spárů poslední paprsek zoufalé naděje.

   „Nejde to zastavit?“

   Tři páry zvědavých a vyděšených očí se upřou na mého mrtvého bratra, který se ve vzduchu začíná mihotat. Uvědomuju si, jak rychle náš společný čas utíká a kolik z něj jsem promrhala nadávkami, obviňováním a psychickým zhroucením.

   Grant v zamyšlení nakloní hlavu na stranu a zachmuří se. Napříč pravého obočí se mu táhne dlouhá růžová jizva. Musí být stará přinejmenším pět let, ale nikdy předtím jsem ji nezaregistrovala. Soustředím se na jeho očekávanou odpověď, jako kdyby mi šlo o život. „Možná. Abych byl upřímný, nevím. Musíš pochopit, že s osudem, s pravidelným rytmem života, se nesmí zahrávat. Všichni byste to mohli ošklivě odnést. To nechci, Vie. Přišlo mi ale kruté tě nevarovat, vzhledem k tomu, jak velká katastrofa se blíží.“

   „Pořád jsi neodpověděl,“ odseknu a ignoruju Maiin vyčítavý pohled. „Dá se to zastavit? Přece si nemyslíš, že tu budu jen sedět se založenýma rukama a počkám, až si sem napochoduje banda vojáků, pocházejících Bůh ví odkud!“

   „Oddálit určitě ano,“ prohlásí vyčerpaně. „Ale zabránit tomu? Válka není věc, kterou můžeš jednoduše chytit a odhodit na druhou stranu oceánu. Je nevyhnutelná.“

   „Ne když najdeš způsob, jak se jí vyhnout,“ zatvrdím se a jsem pevně odhodlaná zůstat u toho názoru. Nezaleknu se tak snadno, nehledě na to, co jsem si myslela před pár minutami. Zatraceně, přežila jsem půl roku v psychiatrické léčebně, kde mě dopovali léky (které jsem nepolykala), mučili a mysleli si, že mi pomáhají! Přežila jsem ztrátu bratra a zradu otce. Co je proti tomu válka, kde nejspíš stejně padnu jako ostatní?

   „Nešlo o vojáky.“

   „Cože?“ vydechne Mai.

   „Nemůžu... Budu muset jít… už ne…“

   „Kdo nás napadne?“ vyhrkne jako o závod Maite a mně dojde, jak zatraceně důležitá tahle otázka najednou je – nejspíš i klíčová. Ať je však odpověď jakákoli, toho dne ji už nedostaneme. Grant otevře ústa, ale nevyjde z nich ani hlásek.

   A dřív, než stihneme říct něco dalšího, vybledne a zmizí, jako kdyby tam nikdy ani nebyl. Najednou zírám do prázdného prostoru a v jeskyni jsou jen dva zmatení, vystrašení a nechápaví přátelé, kteří čekají na něco, co už nepřijde.

   Když o dvacet minut později nasedám do auta a otevírám okénko u sedadla spolujezdce, nejsem si jistá tím, co se právě stalo.

   Jestli mi tahle noc právě navždy změnila život, nebo ho vymazala.