Kapitola dvacátá - Maite

Tak a je to, vážení. Mám ráda, když zvládnu vložit kapitolu přesně podle plánu. Bože, jak já to zbožňuju 😃😍 Doufám, že si všichni užíváte báječný den. Já někdy zapomínám, že nemám dovolenou, ale ve skutečnosti si hledám práci po tom, co mě vyrazili jen proto, aby si tam dali paní přes známost, ale hele, krůček po krůčku, že? 😜 A. G.

KAPITOLA DVACÁTÁ - MAITE

   Gen bezradně zavrtí hlavou. Neví. Ani jedna z nás nemá ponětí, a čím víc toho zjišťuju, tím míň si jsem jistější, že vrahy odhalíme. Alespoň se nám ale podařilo potvrdit naši teorii, že tohle neudělal obyčejný člověk. Ne. Souvisí to s tou odvrácenou stranou světa - ne s tou, ve které naivně žije většina lidí.

   „Slyšelas to?“ vyjekne ustrašeně Genevieve a otočí se kolem své osy.

   Zamračím se a zaposlouchám se do nastalého ticha. V dálce slyším splašeně houkat sirénu, syčet oheň, praskat větve, jež od spalujícího žáru už nikdo nezachrání, a pokřikování hasičů, kteří se tu zjevili nečekaně brzy. Vím ale, že tohle ona na mysli nemá, proto namáhám uši dál.

   Buch.

   A pak, zničehonic, to zaslechnu, ačkoliv jen stěží. Přichází to ode dveří. Tichý, skřípavý zvuk. Jako kdyby někdo přejížděl nehtem po tabuli. Hned nato rozeznám něco dalšího – klapot těžkých bot a syčení nějakého neznámého jazyka, který může klidně pocházet i ze starověku.

   Kroky i skřípot se přibližují.

   Skříííp.

   Buch.

   Skříííp.

   Popadnu Genevieve a stáhneme se do samého středu místnosti, jelikož nejsme takoví blázni, abychom zacouvaly před vetřelcem do rohu a nechaly se prostě zabít. Teplota v místnosti okamžitě poklesne.

   „Třeba je to jen hlídač,“ namítne s nadějí Genevieve, ale já už vrtím hlavou.

   „Ne, ten je u požáru,“ připomenu jí a zaposlouchám se. Před ústy se mi sráží obláčky páry.

   „Tak co je to zač?“

   Obě nás napadne úplně stejná myšlenka.

   „Kdo je tam?“ vykřiknu do jen zdánlivě prázdného prostoru před námi a polknu knedlík strachu a obav. Představuju si ty nejhorší možné scénáře. Jak nás tu ráno najdou rozřezané na kousky a hlavy budeme mít napíchnuté na naostřených kůlech. Jak skončíme úplně stejně jako ostatní oběti a přitom nic nezmění fakt, že jsme nevinné.

   To si ale představuju jen do chvíle, kdy mi mozek připomene, ať přestanu být zbabělec. Proto vystoupím o něco dopředu, abych zaštítila Genevieve, která zavírá otevřené boxy.

   Přivřu oči a šeptnu zaklínadlo, které by mělo zlepšovat sluch. To, že se mi kouzlo povedlo, zjistím v okamžiku, kdy zaslechnu zlověstné rachocení kovu. Sotva mi dojde, co se děje, křiknu na Genevieve, ať se skrčí.

   Nad hlavou mi něco prosviští, ale strefí to jen vzduch. Zalapám po dechu, otočím se, abych se ujistila, že není Gen zraněná, a společně se rozběhneme k východu. Jsme dva metry ode dveří, když narazím do vzduchové bariéry, která svou tvrdostí připomíná betonovou skálu.

   Zřítím se na zem a na krku ucítím dvě ledově chladné, suché ruce, jak mi drtí ohryzek a zabraňují přísunu kyslíku do plic. Uvědomuju si, že ze mě ty ruce vysávají veškerou energii a sílu. Dusím se, máchám kolem sebe rukama, ale nedokážu nic zasáhnout. Je to jako bojovat s něčím, co ani neexistuje. Vidění se mi rozostřuje.

   Vykopnu nohama nahoru a něco trefím, v tom spěchu těžko říct co. Neviditelné ruce mě dusí s čím dál větším zápalem a mně dochází, že to, do čeho jsem narazila, vůbec nebyla zeď.

   Jenomže jak máme bojovat s něčím, co ani nevidíme?

   „Mai!“ uslyším Genin výkřik, a dřív než se naděju ji spatřím přímo nad sebou. Popadne neviditelného bastarda a vší silou trhne. Jeho ruce ze mě pomalu kloužou a už si nejsou tak jisté, přesto ubývají vteřiny, kdy jsem při vědomí. Před očima se mi tvoří temně rudé mžitky a mě napadne, že nejsem dost silná. Ne tak moc, jak jsem naivně věřila.

   Genevieve cosi srazí na zem a zvedne ji to za vlasy do vzduchu. Zaječí a začne se zmítat a mlátit kolem sebe rukama, ale bezúspěšně. Vzpomenu si na zaklínání a toho dne už potřetí vytvořím oheň, tentokrát v podobě trochu šišaté a nestabilní ohnivé koule. Aspoň myslím, že je jedna, protože ji vidím třikrát.

   Teplo mi rozpohybuje paži. Mrštím koulí přímo tam, kde vycítím obličej, a okamžitě ve vzduchu ucítím pach spálené kůže a masa. Znechuceně si odfrknu, strhnu ty ruky ze svého krku a vyskočím na nohy dřív, než se mu podaří mě opět srazit na zem.

   „Co to sakra je?“ zakřičí na mě Gen a pere se s neviditelným protivníkem. Podle všeho jsou čtyři. Jeden útočí na mě, druhý na Genevieve a ostatní dva hlídají východ, abychom nemohly utéct.

   „Nemám tušení! Pozor!“ zaječím a vrhnu se po ní, jakmile znovu uslyším to podivné rachocení. Nejspíš zrezivělého meče.

   V jednu chvíli jsem rozzuřená k smrti z toho, že se nám snaží useknout hlavu, a v další mě něco řízne do paže, až bolestivě zasyčím. Rána je palčivá, hrne se z ní spousta krve, ale místo aby mě to vyděsilo ještě víc, jen to přilije olej do ohně. Udržuju ruku v takovém úhlu, aby krev nekapala na podlahu, ale ohrožuju tím svoje bezpečí.

   Není to tak dávno, co mi vytvoření jedné jediné koule dělalo problém, proto jsem trochu v šoku, že bez problému dokážu metat jednu šišatou ohnivou kouli za druhou po neviditelných nepřátelích. Genevieve se proti jednomu z nich ohání pěstmi a dost vytrvale s ním bojuje. Na krku se jí formuje obrovská fialová podlitina.

   Mrsknu koulí do míst, kde tuším jednoho z hlídačů dveří, a místnost mimo jiné zaplaví i příliv slov toho starodávného jazyka, nad kterým budu přemýšlet později.

   Sehnu se, otřu většinu krve do kalhot, vytvořím dvě ohnivé koule a mrštím je směrem ke dveřím, kde se dva metry před nimi rozprsknou. To samé udělám ještě čtyřikrát, a jakmile proletím kolem, dostanu se bez potíží ke dveřím a otevřu je dokořán. Zaječím na Gen, aby si pospíšila, a k mé úlevě se zařídí podle mé rady. V rychlosti zhasnu, zabouchnu za námi dveře a děkuju všem svatým, že na podlaze neulpěla ani kapka krve. Ruce mě pálí jako čert a svědí kvůli použité magii. Hlava se mi točí jako po deseti panácích najednou.

   „Řízli tě?“ zaječím na Gen a zatřesu s ní. „Je tam na zemi tvoje krev?“

   „Ne!“

   „Fajn. Pospěš, utíkej! Dělej!“ zařvu a co nejvyšší možnou rychlostí se ženeme k Internátu. Nedělám si iluze, že jsem je zastavila, protože to nejsou lidé a stoprocentně si najdou způsob, jak se dostat ven. Nejspíš jen projdou zdí, nic složitého.

   Taky ale nic, co by nám získalo aspoň trochu času.

   Jakmile zahlédnu koutkem oka siluetu Internátu, skoro se rozbrečím, ale udržím veškeré emoce na uzdě. Obhlédneme, jestli se venku nikdo nepotuluje nebo nekouká z okna, a svižným krokem se plížíme k oknu vedoucímu do uklízečské místnosti. Dřívko, které tam před odchodem Genevieve vložila, je naštěstí pořád na stejném místě.

   „To bylo o vlásek!“ hekne Genevieve, odhodí dřevo dál do místnosti, kde narazí do skříně, a s vypětím sil se vyšvihne na okenní parapet. Pak mi podá ruku a pomůže mi dostat se dovnitř. Přes zraněnou ruku to jde ztěžka, ale podaří se. Neschytala to ta levá, takže nejde o nic hrozného. Pokud se mi do rány nedostane infekce. Kdo ví, co mě vůbec řízlo.

   Jen co jsme v bezpečí v pokoji, vyhlédnu ven z okna. Třesu se, ale nic zvláštního nevidím – čemuž bych se vlastně neměla divit. Stojíme tam možná pět minut, hlasitě oddechujeme, snažíme se chytit dech a uklidnit se. Možná by to i šlo, kdybych nebyla vyděšená k smrti. Tisknu si ránu na paži k tričku a očima zkoumavě propátrávám každý kousek prostranství před námi. V dálce vidím hořet stromy na pokraji lesa. Teď už jen doutnají. Hasiči odvedli dobrou práci.

   „Po tom, co jsme viděly… co jsme zažily…“ vydechnu a mimoděk se zachvěju. Je mi zima. „Nějak musím uvažovat nad tím, jestli jsme tu vůbec v bezpečí. Jak nás našli? Copak márnici hlídají? Proč? Jaký zločinec a vrah by se dobrovolně vracel na místo činu? Na místo, kde jsou uloženi ti, které zabil?“

   Genevieve vypadá zadumaně. Na čele se jí tvoří kolmá vráska, která tam před pár měsíci nebyla. „Co všechno o nich víme? Jsou neviditelní, umí se dobře ohánět mečem, nebo co to bylo zač, mluví jakýmsi zastaralým jazykem a podle všeho nesnášejí oheň. Všimla sis, jak ty mrtvoly vypadaly? Jako kdyby byly už v tom nejvyšším možném stádiu rozkladu. Jako kdyby je někdo vysál. V jedné zprávě stálo, že byla zemřelá kompletně zbavena tekutin, krve a svalové hmoty. Podle mě nechtějí, aby s nimi kdokoliv hýbal. Chtějí, aby ta těla zůstala tam. Když jsme se objevily, nejspíš si domysleli, že je chceme ukrást. Anebo…“

   Nemám ráda nedokončené věty. Opravdu z duše je nenávidím. „Nebo co?“

   „No, nenapadlo tě, že pokud je vysáli zaživa, třeba se na nich pořád ještě živí?“ nadhodí Gen a mě zamrazí v kostech. „Třeba čekají, až z nich bude jen prach?“

   Znechuceně si odfrknu. „Fuj! Už tak je dost nechutný, že někoho prakticky sežrali zaživa, ale žrát mrtvolu? Člověče, to je hnus. Nemám slov.“

   „Musíme to říct Zahar a Bramovi,“ povzdechne si unaveně Genevieve a přejede mě pohledem. „A ty musíš na ošetřovnu.“

   „Jasně a co jí asi tak řeknu? Že mě v márnici přizabil neviditelný chlápek se zrezivělým mečem a teď se může klidně potulovat někde poblíž nebo žrát v márnici mrtvoly, zatímco já mám v ráně možná infekci?“ pochybovačně se zasměju a pevně zavrtím hlavou. „Ani mě nehne. Máme v pokoji lékárničku, ošetřím si to sama. Z blázince ti moc užitečná nebudu. A teď pojďme. Potřebuju se osprchovat. Doslova cítím, jak páchnu smrtí. Není to příjemný.“

                                                                             ***

   Když ten den ležím v posteli s obvázanou rukou, trvá hodinu a půl, než se mi podaří usnout. Nepronásledují mě mrtvoly, ani ti neviditelní vrazi nebo strach, který ze mě v jejich přítomnosti doslova čišel. Nepronásleduje mě dokonce ani strach z možného odhalení, protože kamery nebyly zapnuté. Tak daleko hlídači nemysleli.

   Ne. Mám strach z toho, co teprve přijde. Každý si o sobě může myslet, že je hrdina a v krizové situaci by se jako jeden zachoval, ale teprve tváří v tvář smrti a čisté hrůze pochopíte skutečnost. A já si přála utéct co nejdál, kde mě ty neviditelné potvory nenajdou a nezabijí, ale to si dovolit nesmím. Mám tady přátele, zázemí a navíc tu nejlepší šanci na kariéru. Kdybych to vzdala, zklamala bych víc samu sebe než kohokoliv jiného.

   Ale mysl mi zaplavují myšlenky, které nechci slyšet. Některé z nich nesmyslné, jiné toho smyslu dávají až příliš.

   Vybaví se mi sen. Útržky.  Uvědomím si, že o dnešní návštěvě márnice se mi zdálo. Už jsem to zažila. Nevím, zda cítit úlevu, protože se mi spojil jeden dílek skládačky, nebo zděšení, protože budou následovat další.

   Převrátím se na bok a frustrovaně si povzdechnu. Gen usnula během pěti minut. Moje problémy se spánkem se sice zázračně vyřešily, ale neplatí to pro každý den.

   Lehnu si na břicho, odhodím za sebe malý polštář, jednu ruku strčím dozadu a pohodlně natočím obličej. Ty úvahy nemají smysl, pomyslím si s jistým pocitem úlevy i úleku. To, co má přijít, stejně jednou přijde. Nikdo to nezastaví. A jakmile se to stane, postavím se tomu čelem. Přinejmenším tohle vím. Vím, že se dovedu strachu postavit, i když jednoduché to není a nikdy nebude.