Kapitola dvacátá první - Genevieve

Pokud jste zavítali na další kapitolu, vítejte. Osobně mám tuhle neskutečně ráda (jasně, já mám ráda všechny, že) a chtěla bych ji věnovat Kapříkovi. Není moc šancí, že by se k ní dostal, ale i tak si myslím, že by se mu líbila. Mějte se krásně 💛😉 A. G.

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ - GENEVIEVE

   V pátek nám dá dost práce sebrat se, hodit na sebe uniformy a sejít do přízemí, abychom se v bistru nasnídaly. Stále máme před očima tu včerejší podívanou. Jakmile se však ukážeme v bistru, stačíme se jen posadit a už si to k nám hrne Susan. Je nadšenější než obvykle. A vzápětí zjistíme proč.

   „Psychologie a Historie odpadá, protože je ředitel s Raydenem mimo město na nějaké konferenci!“

   Pousměju se a vyměním si pohled s Bramem, který mě okamžitě pochopí. Prohodíme s ní ze slušnosti pár slov a mezitím si k nám přisedne Zaharaia. Maite většinu uplynulého času zírá do učebnice finštiny. Po chvíli Susan odejde za Camdenem a my do sebe rychlostí světla naházíme snídani. Těším se na ranní dvouhodinovku tréninku a rovnou upozorním Brama, že dnes chci víc zapracovat na technice a útocích.

   Zaharaia spojí ruce dohromady, přisune se blíž ke stolu a probodne Brama pohledem. Probíhá mezi nimi tichá válka, které nikdo jiný nerozumí. „Včera se něco stalo. Něco, co byste měly vědět.“

   Řekla to tónem, jako kdyby někdo umřel, pomyslím si, a okamžitě mě začnou napadat ty nejhorší scénáře. Vzpomenu si na Granta a v očích mě zaštípají slzy, ale zaženu je. Snažím se tvářit bezstarostně.

   „Vážně? A co?“

   A pak to na mě a na Mai oba střídavě vybalí. Existenci pěti Jezdců Apokalypsy, význam jejich sjednocení pro lidstvo, uzavření Jezdců do Skříněk, které včera konečně společně našli, ale s jedním podstatným háčkem: byly prázdné. Nezarazí mě ani tak skutečnost, že vše špatné, co se na tomhle světě děje, můžeme připisovat Apokalypse. Překvapí mě, že nám to říká až teď.

   „Děje se něco, Vie?“ zamračí se starostlivě Bram a v očích má opravdové obavy. Sama nechápu, proč mě to tolik zasáhlo. Při boji jsme se jeden na druhého museli spoléhat a důvěřovat si, na těchto dvou věcech jsou společné tréninky postavené. Rozumím jeho důvodům. Složil přísahu Veliteli Hraničářů - ale to neznamená, že mě to coby jeho kamarádku nebude mrzet, přestože ho znám podstatně kratší dobu než Maite.

   Zavrtím hlavou a přesně tehdy mi dojde, že potřebuju vypadnout. „Nic. Jen si půjdu za Molly objednat ještě jeden toast.“

   Zvednu se tak prudce až téměř převrátím židli na zem, a vystřelím k pultu jako namydlený blesk. Cítím v zádech jejich zaskočené pohledy, ale v mysli si pořád a pořád dokola přehrávám Maryinu a Lolinu zradu. Byly to naše nejlepší kamarádky. Neměla bych to srovnávat, protože Bram mě nijak nepodvedl, ale je to jasná ukázka toho, že mi nedůvěřuje dostatečně na to, aby se mi svěřil se svými problémy…

   „Jsi naštvaná.“

   Otočím se. Nepřekvapuje mě, že za mnou přišel. „Nejsem.“

   „Lžeš.“

   „Záleží na tom?“ povzdechnu si a prohlížím si přitom Mollyinu nejnovější nabídku pokrmů. Několikrát do týdne ji mění, aby si na své přišli všichni studenti. Netušila jsem, že je teď v nabídce solený mozzarellový toast se špenátem a lososem.

   „Nechci, aby nás rozdělovalo něco takovýho. Vypadalo to, že máte obě tolik starostí, nechtěl jsem… Nenapadlo mě, jak závažný důsledky by to mohlo mít, dokud mi to včera nenadhodila Zaharaia. A jsem prostě od přírody natvrdlý, takže… se omlouvám.“

   Přestože se tomu bráním, nemůžu se neusmát. Vyslovuje její exotické jméno s takovým zalíbením, až je to roztomilé. O to vtipnější je fakt, že si to ani neuvědomuje. Díky tomu jedinému slovu se můj vztek a pocit zrady rozplyne jako mlha nad jezerem.

   „To je v pořádku, vážně. Omlouvám se. Posledních pár dnů jsem dost přecitlivělá. Když k tomu připočítám, že dneska se uvidím s bratrem, tak se necítím ani trochu ve svý kůži.“

   Bram se pousměje a odhalí tak zářivě bílé zuby. Jeden by řekl, že alkohol jakoukoli bělost dokáže vymýtit za všechny ty roky, kdy se pomalu upíjel k smrti. Přátelsky mě poplácá po rameni a já podvědomě vytuším, že jeho sebekontrola a duševní síla je mnohem větší, než když jsem se s ním setkala poprvé. Nebo je to dobrý herec.

   „Párkrát mi vrazíš pěst do žaludku a bude ti líp.“

   Donutím se zářivě usmát od ucha k uchu a krátce ho obejmu. Na několik vteřin ztuhne – není zvyklý na tak blízký kontakt s člověkem, pokud se nejedná o trénink – ale pak se uvolní. „Díky.“

   „Tak co to bude?“ zahaleká metr od nás Molly a založí si ruce v bok.

   Přestože ten mozzarellový toast vypadá dobře, nejsem fanynka špenátu o nic víc než Mai, takže vsadím na svou nejoblíbenější variantu, která ještě nikdy za všechny roky strávené v Internátu neměla příležitost mě zklamat.

   Ušklíbnu se a napodobím ji v postoji. „Přece mě znáš,“ mrknu na Molly a ta se zvonivým smíchem začne připravovat šunkový toast s provensálským kořením.

   Cítím, že tíha na ramenou nepatrně polevila. Jenomže klid v duši nikdy nevydrží věčně. Vždycky se najde něco, co ho prolomí.

                                                                               ***

   Zatímco v rychlosti snídáme, věnujeme se rozebírání Jezdců, schopností jeden druhého a spolu s Mai jim detailně popíšu události včerejší noci. Bram se do nás naštvaně pustí a tvrdí, že jsme mu to nejdřív měly říct, jenomže já s jistým pocitem zadostiučinění kontruju faktem, že on nás až do poslední chvíle nechával v nevědomí, takže nám nemá co vyčítat. Ostatní kolem nás procházejí, aniž by tušili cokoli o katastrofě, která dopadla na zem a začala tu řádit jako černá ruka.

   Pokud vidím nějakou holku, jak se směje nebo si chodí s bezstarostným výrazem po chodbě, mám chuť ji uškrtit. Nemají ani ponětí, jak klidný jejich život je. Neleží na nich žádná větší zodpovědnost než napsat dobře test a najít si dobrou práci. Jsou lidé, kteří v životě takové štěstí nemají a nejspíš ani nikdy nebudou mít. Byly doby, kdy jsem byla stejná jako oni. Mai také.

   Zaharaia se opře lokty o pevnou desku stolu a složí hlavu do dlaní. Koutkem oka zírá na papír před sebou, kde má vše detailně sepsané a pospojované. Spolu s Maite vytvořily Mapu problémů, jak to nazvala. Vypadá vyčerpaně a poraženě, ale drží se, stejně jako my ostatní. Prakticky ve všem se dá považovat za nováčka. Je tu tolik neznámých a přitom jsme si jistí jen jedinou věcí: že následující dny budou ještě horší.

   „Takže si to shrneme. Někdo vypustil ze Skříněk Jezdce, kteří v nich byli uvězněni od středověku ze zatraceně dobrýho důvodu. Ti se plánují spojit s Žalem – pokud už to dávno neudělali. Pak je tady to nepřetržitý vraždění rodin po celé Americe a Evropě, ale to s tím podle mě nesouvisí. A nesmíme zapomenout na Paradox, o kterém víme zhruba jenom to, že ho Gen zmínil duch, který vypadal jako její kopie...

   Myslím, že se spolu s Jezdci na světě uvolnilo zlo. A oni stojí v jeho čele s korunami na hlavách. Rozlézá se to po světě jako rakovina.“

   „Jenže naším hlavním problémem jsou teď ti neviditelní zabijáci. Co o nich víme kromě toho, že jsou neviditelní, nasraní, mlátí kolem sebe rezavými meči a mluví nějakým dávno zapomenutým jazykem? Nic. Jak zjistíme, co jsou zač?“

   Skousnu si spodní ret. Maite to zahlédne a praští mě po ruce. Nesnáší to. Podle ní je tohle nejjednodušší způsob, jak se stát neurotikem. „Budu dneska pátrat v knihovně. Vy dva půjdete trénovat a Zaharaia mi může pomoct. Pak budu hledat i po konci vyučování a celý víkend. Musíme tomu přijít na kloub. Projdu všechny knihy související s tím, co hledáme, a prolezu každou stránku na internetu. Jestli se tohle už někdy v minulosti stalo, určitě o tom existují záznamy, což znamená, že ty příšery už tu jednou byly. I když nechápu, proč by přestaly zabíjet a teď začaly znovu. Zdají se být dost neúnavní. Ovšem pokud o takových vraždách neexistují záznamy, bude to jako hledat jehlu v opravdu velké, velké kupce sena. Babička tvrdí, že bytostí, které jsou zaznamenané v mezinárodním folklóru, je sice spousta, ale třikrát tak víc je těch neprobádaných, o kterých lidi nemají vůbec tušení.“

   „Mohla by ses s ní poradit? Určitě bude mít užitečný informace,“ dodá Bram na vysvětlenou. O Ivy pochopitelně slyšel samou chválu jak od Mai, tak ode mě.

   Maite souhlasně přikývne a v očích jí láskyplně zajiskří, jako vždy když mluví o své rodině. „Samozřejmě. Nejspíš ji k smrti vyděsí, že se nám tu potulují Jezdci Apokalypsy, ale co naděláme?“

   Roztrpčeně si povzdechnu, ale má pravdu. Existují věci, se kterými nedokážete udělat vůbec nic.

   Všichni společně zaplatíme za snídani a odebereme se pryč. Maite se Zaharaiou zamíří do knihovny, aby prozkoumaly folklóry, což jim bude trvat zapeklitě dlouho a může se to klidně protáhnout i na týden nebo dva. Já s Bramem se jdeme převléct. Vyberu si zelené šortky, běžecké boty, které mi rodiče poslali, a svoje oblíbené tričko s nápisem „Sarkarmus: Protože Avada Kedavra je   ilegální“. Je úplně fuk, kolik triček máte ve skříni. Vždycky existuje to jedno speciální, po kterém sáhnete jako první.

   O pět minut později už stojím u paty schodiště a čekám na Brama. Spatřím ho, jak se ke mně plahočí a v rukou se mu pohupují klíče za doprovodu veselého cinkání. Ušklíbnu se.

   „Můžeme jít?“ vyhrknu nedočkavě a už si samu sebe představuju, jak se s ním pustím do zuřivého souboje, který s trochou štěstí a snahy prohraju aspoň s náznakem sebeúcty.

   Zařadím se vedle něj. Musím dělat o dost delší kroky, abych jeho mohutným medvědím tlapám stačila. Pod krátkými rukávy černého vyšisovaného trička prosvítají jasně se rýsující svaly s vystouplými žílami a nedivím se, že po něm spousta zdejších studentek tolik pokukuje. Kdybych měla odvahu si s kluky něco začít, možná bych byla úplně stejná jako ony. Jenomže ta představa se mi hnusí.

   Ke cvičné tělocvičně umístěné v rohu budovy prakticky doběhnu a netrpělivě čekám, než Bram odemkne. Posmívá se mi, ale všechno je to za cílem, aby mě naštval a já pak dělala ještě víc chyb. Neví, že to vím. Což pobaví, vzhledem k jeho instinktům.

   Proletím do tělocvičny jako stádo slonů, skoro se za mnou i zapráší. Až v posledních dnech mi začíná docházet, jak moc jsem si tuhle místnost zamilovala. Je dlouhá přibližně šedesát metrů a široká dobrých čtyřicet – je to jeden z důvodů, proč má Internát tak obrovské základy. Na rozdíl od obyčejné tělocvičny využívané na šerm tady máme všechno.

   Na všech čtyřech stranách jsou koše na míče, na dvou protějších zdech vždy tři žebříky, z nichž každý dosahuje až k samotnému stropu. Široká horolezecká stěna je vysoká patnáct metrů a stejnoměrně od sebe vzdálené jsou různé posilovací stroje uspořádané tak, aby mezi nimi bylo dostatek místa pro pohyb, a přitom ponechávaly prostředek tělocvičny volný. Mezi stroje patří tři posilovací lavice, boxovací pytle, závěsné posilovací systémy, rotany, posilovače břicha, zad a celého těla, dva steppery, jeden stroj na předkopávání, hrazdy, kladky, dva běžecké pásy, rotoped, bradla, trampolína a nad ní závěsná tyč, hromada gymnastických míčů a skříň plná činek různých velikostí. Není od věci, že od rodičů všech místních studentů proudí hromada peněz na školné. Bez nich bychom si takový komfort nemohli dovolit.

   „Dáme si deset koleček na rozehřátí!“ křikne po mně Bram a dřív, než se stačím vzpamatovat, se rozběhne a získá slušný náskok. Ze zkušenosti vím, že tady je ve svém živlu. Zapomíná na realitu a jestli skončí s cvičným během o víc jak půl minuty dřív než já, bude se mi posmívat ještě půl roku. Proto mu nepřipomínám, že samotné jedno kolečko má minimálně 200 metrů a dám se do běhu, abych trochu zkrátila jeho náskok.

   Moje fyzička stojí i po týdnech za starou bačkoru, takže po dvou kolečkách mi vynechává dech, po čtyřech mám v ústech jako na Sahaře, po šesti mě píchá v žebrech, jako kdyby mi je někdo podpálil a ještě k tomu polil benzínem. Po devíti kolečkách mám co dělat, aby se mi nohy nepletly dohromady. Po dvanáctém mi začne v jednom kuse sjíždět ramínko podprsenky a já se můžu vztekat, jak chci, ale nedovolím si zastavit. Po čtrnácti kolečkách běžím už jen na baterky a vydechuju jako lokomotiva. Před šestnáctým kolečkem musím skousnout Brama, jak si v klídku sedí v tureckém sedu na zemi, posmívá se mi a vůbec se nezdá, že by měl každou chvíli dostat infarkt jako já. Před sedmnáctým kolečkem prakticky jen čekám, kdy konečně chcípnu.

   Jen co doběhnu do cíle, svalím se na zem, vší silou se snažím nepozvracet podlahu, nabírám do plic vzduch a přemýšlím, proč jsem se vůbec těšila, až začne trénink. Určitě jsem dostala úpal. Nebo úžeh. Kdyby bylo možný dostat ho v listopadu. Uvnitř budovy.

   „Žiješ?“ rozesměje se Bram a smíchy se zlomí v pase.

   Nemám energii na to ho zabít.

   „Idiote!“ zasípám zadýchaně a rozkašlu se. Něco mi říká, ale můj mozek to úspěšně filtruje a jediné, o co se pokouším, je přežít. Minimálně pět minut tam ležím jako vyvržený vorvaň a hlavou mi poletuje myšlenka, jak moc to bude bolet, až se zvednu a postavím na nohy.

   S tím mi nakonec musí pomoct Bram, protože běh opravdu není jednou z mých silných stránek – právě naopak. Jediný důvod, proč tímhle vždy začínáme, je ten, že Bram si vzal do hlavy celoživotní úkol udělat ze mě maratonový blesk. Jsem realista – tohle se nikdy nestane.

   Žebra sténají bolestí, přesto se však přinutím nasednout na rotoped, na té nejtěžší zátěži ušlapat kilometr a přesednout k posilovači břicha. Postupně vystřídám i posilovače zad, celého těla, posilovací lavici, na které mě Bram donutí udělat snad milion vzdušných sklapovaček, hrazdu a v neposlední řadě i trampolínu.

   Úkolem je se vždy co nejvíce odrazit, ve vzduchu se zachytit závěsné tyče, přitáhnout se a zopakovat to dvacetkrát. Nepřipadám si jako elegantní gymnastka. Připadám si jako ožralá moucha vystřelená z armádního děla.

   Pak teprve přijde ta legrační část. Bram mě pobídne, abych k němu přiběhla, a začneme s důležitější částí tréninku, čili rozcvičovacími manévry. Pokouší se mi vrazit pěst do žaludku a já ho vždy zablokuju. Jednou se mi podaří zkroutit mu za zády ruku tak prudce a silně, až dokonce překvapením hekne, což považuju za osobní výhru, protože se to stalo poprvé. Učí mě nové útoky a ústupy do stran, díky kterým získám lepší přístup k nepřítelově odhalené straně těla.

   Pak přijde konečně na řadu souboj. Trpělivě čekám na znamení signalizující, že každou chvíli vystartuje. O třináct vteřin později se pohne rychle než chřestýš, pravačkou se mě pokusí udeřit do ramene, ale úspěšně ho zablokuju a pěstí mu dám pořádnou herdu do boku.

   Hekne a trochu se prohne v zádech, ale po týdnech tréninků už vím, kolik síly při boji s ním můžu vložit do útoku tak, aby neměl trvalé následky. Jenže většinou jde spíš o to, aby mě on nesrazil tak tvrdě, že bych měla trvalé následky.

   Ožene se po mně. Už když se prudce skláním, vím, že je to chyba, protože mě chytne za vlasy a tvrdě zatáhne. Před očima mi poletují hvězdičky.

   Stojím k němu zády a zoufale přemýšlím, jak se dostat z tak mizerné pozice, načež mu dupnu patou na nohu. Bram povolí sevření a to je okamžik, kterého můžu konečně využít ve svůj prospěch. Vrazím mu levý loket do břicha, zběsile se otočím kolem své osy a udeřím ho pěstí do žaludku ještě jednou. Zatímco se předklání, úderem nohy ho skolím na zem, kde se rozplácne jako ryba na suchu.

   Se zaskučením zkombinovaným se smíchem se posadí a krátce zatleská. Nijak vítězoslavně se netvářím, poněvadž vím, že moje výhra nebude mít dlouhého trvání. Ale spokojená jsem.

   „To bylo dobré. A netrvalo ti to moc dlouho. Dáme ještě devět pokusů?“

   Odfrknu si a založím si paže na prsou. „Mluvíš, jako kdybys mě nechával vyhrát.“

   Zašklebí se a pokrčí rameny. Vmžiku je ale na nohou a celý souboj začne od začátku. Následují krušné chvilky. Uskakuju, napadám ho, vyhýbám se ranám a zasazuju pokud možno co nejtvrdší, abych ho vychýlila z rovnováhy, což je zapeklitý úkol, který se mi povede splnit jen dvakrát z deseti případů. Je to chlap jako hora, proboha! Ramena mě bolí, klouby mám v mnoha místech natržené a nohy se mi podlamují vyčerpáním, ale přesto nepovoluju. A když patnáct minut před začátkem třetí hodiny odcházíme z tělocvičny a já se nemůžu dočkat, až vlezu pod sprchu a nechám na sebe dopadat proudy ledové vody, cítím se líp než kdy předtím. Z části kvůli vybitému vzteku a nervozitě a z části díky pocitu, že se den ode dne lepším.

   S Bramem se rozloučíme v hale. Sám má ještě nějaké povinnosti ve městě. Než se odpojíme, s úsměvem mi stiskne rameno a vřele se usměje. Tenhle druh jeho úsměvu má pro mě cenu zlata. „Příště vyhraješ čtyřikrát a ne dvakrát, rozumíme si?“

   Dívám se za ním a jsem pyšná. Dojdu k malému odpočívadlu u okna, kde je nádherný výhled na jezero. Mimořádně si dovolím popustit uzdu fantazii a snít. Jsem v šestém ročníku. To znamená ještě pět a tři čtvrtě roku studia, než se konečně budu moct úplně osamostatnit, odříznout se od rodiny a dělat to, po čem toužím celý život.

   Mohla bych procestovat celý svět. Rozebrat Ameriku kousek po kousku, navštívit Anglii, Skotsko, Irsko, Skandinávii, poznat Norsko a Holandsko, kde údajně máme nějaké příbuzné z matčiny strany. Zaplavala bych si v jednom z mnoha španělských vodopádů, ochutnala turecké speciality a naučila se ten exotický jazyk, který mě láká tolik let. Vzpomenu si, jak moc jsem vždycky toužila dělat dobrovolníka v Indii.

   Rozzářeně se usměju, opřu se o pevnou chladnou zeď a dál si představuju život mimo zdi Internátu. Mohla bych si někde u moře najít byt, pracovat jako barmanka a odpoledne se opalovat u moře. Rodiče by nebyli nadšení vyhlídkou na to, že úplně zničím jejich sny a naděje na to, že budu pokračovat ve studiu a nakonec skončím ve třiceti jako stomatoložka nebo nejlepší a nejznámější soudkyně v New Yorku. Ale v konečném výsledku by tohle rozhodnutí stejně nezáleželo na nich. Mohla bych být svobodná, nezávislá na rozhodnutích a tužbách jiných lidí. Nechci žít ve vězení utkaném z vlastního strachu z neznáma nebo zděšení, že bych mohla ranit milované lidi, kteří patří do mého života. Chci být svobodná a dělat věci po svém, i kdyby to znamenalo, že to bude špatně. Každá chyba nás něco naučí.

   A přesně v okamžiku, kdy už si téměř začínám namlouvat, že by to bylo i proveditelné, mi někdo lehce poklepe na rameno.

   Obrátím se a spatřím Maite. Místo odpovědi pouze zavrtí hlavou a já hned vím, že neuspěly. Dojde mi, jak křehké naše životy jsou. Mnohdy visí na vlásku tenčím než pavučina. Jak jsem mohla uvažovat o budoucnosti, navíc tak vzdálené, když se přímo před našima očima odehrává apokalypsa epických rozměrů a my netušíme jak ji zastavit? Jak můžu být tak sobecká?

   Smutně se usměju a zamířím do našeho pokoje. Maite mě následuje. Očividně je daleko optimističtější než já, ale to je koneckonců její celoživotní plán. „Určitě něco brzo objevíme, Gen.“

   Přikývnu, přestože moje pochyby se rozrůstají s každým dalším krokem, vteřinou, minutou i hodinou. Zajímalo by mě, kolik lidí ještě bude muset zemřít, než přijdeme na řešení.

                                                                                 ***

   V Sociálních studiích probíráme sociální služby - jaké je jejich rozdělení, formy a cíle. Můžu s určitostí říct, že to je jedna z nejzajímavějších hodin za poslední měsíc. Marcus dokáže jakoukoli situaci dokonale popsat a nikdy mu nedojdou slova. Všimnu si, že ho jedna spolužačka pozoruje s intenzivním zaujetím. Jmenuje se Jenny Jelerrová. Všichni v ročníku a možná i v celém Internátu moc dobře vědí, jak je to s ní a jejími city vůči řediteli. Možná dokonce i on sám, protože profesoři si bezpochyby kolikrát pustí pusu na špacír. Maite se onehdy večer v umývárně zmínila, že ji lituje, ale já nehodlám zacházet tak daleko. Jistě, zamilovat se do učitele bylo dost nebezpečné a nemělo to budoucnost, ale hádám, že když se do něj zamilovala, té situace si byla dost dobře vědoma.

   Celý den jsem jako na trní. Pozoruju to s nervozitou a vztekem, poněvadž se to začíná odrážet na mém chování vůči ostatním. Jakmile po hodině s ředitelem Rain ucedí jakousi urážku namířenou mým směrem, nijak nereaguju. Jindy bych mu vrazila facku nebo mu uštědřila urážku nejméně desetkrát horší, než jakou on vymyslel pro mě, ale dnes ne. Je to skoro jako kdyby se můj mozek zasekl a čekal na večer, kdy se může vše změnit.

   Protože ono se to změní. A nebudou to maličkosti. Grant by neriskoval kvůli pitomostem. Ať jde o cokoliv, nebude se mi to líbit.

   V knihovně pátráme po dalších informacích a zároveň pracujeme na úkolu do Algebry. Nic nenajdeme a po konci výuky se obě dvě pokoušíme zakrýt rozmrzelost. Nejde to ani jedné z nás.

   Zrovna si dáváme v bistru na oběd marinovanou tresku s pečenými brambory, když se k našemu stolu přifaří Rain se svou sestrou Annah. Ta je jako obvykle zticha, jen Bůh ví z jakého důvodu pečlivě a zadumaně pozoruje Maite, jako kdyby snad moje nejlepší kamarádka byla druh téměř vyhynulého zvířete. Nebo bomba, u které si není jistá, kdy přesně vybuchne.

   Její bratr si načechrá vlasy a skloní se k Mai. „Přemýšlel jsem nad šermem a dostal jsem super nápad. Co bys řekla, kdybychom si v sobotu dali v tělocvičně dvouhodinovku nebo trojhodinovku šermu, princezno?“

   Mai po něm vrhne pohled, který bych já vrhla po obří tarantuli, co se mi škrábe nahoru po těle. Soudě podle výrazu v jejím obličeji jí definitivně přešla chuť na oběd.

   „Ani mě nehne, Raine.“

   Rain předstírá ublíženost a skloní se k ní ještě blíž. Maite chce uhnout pohledem, ale rozmyslí si to. Kdyby sklopila hlavu před jeho očima, považoval by ji za slabocha, proto vydrží. Celá scéna vypadá natolik podivně, až mám sto chutí pokračovat v jídle a nevšímat si jich. Něco mezi nimi poletuje mezi řádky, a já tomu nerozumím.

   Mai se v ruce třese vidlička. V momentě, kdy Rain promluví, zlehka otevře rty. Pořád ještě čekám, kdy mu tu vidličku zarazí do oka. „Tak to mě mrzí, ale budeš muset spolupráci se mnou přežít, protože jsem nás už zapsal u profesora Willarda. Hezký den. Budu se těšit. Korunu nechej na pokoji – aby ti nespadla.“

   S těmi posledními slovy se vypaří jako pára nad hrncem. Maite s nevěřícím zafuněním a vykulenýma očima zabodne vidličku do ryby a rozseká ji na tak maličké kousky, až se s Bramem ze strachu odsuneme na židlích o něco dál. Pokračuje v masakru zbytků jídla a toho, že my dva vedle ní sedíme jako zařezaní, si všimne až po extrémně divných pěti minutách plných ještě divnějšího ticha, kdy se ze všech sil snažím přijít na důvod proč. Na jazyku mě kvůli té scéně pálí tolik otázek a já musím udržet pusu na zámek, protože bych ji naštvala. Možností se nabízí spousta, ale většina z nich bude hloupost. Kdyby to byla Mary, snadno by mi došlo, že si s Rainem uletěla a ten jí to nyní dává pekelně sežrat, ale Maite taková není. Nikdy v životě by se nesnížila k románku se svým vlastním nepřítelem. Byla by urážka nad tím jen uvažovat.

   Nesmím na ni naléhat, upozorním samu sebe. Má toho za sebou tolik. Dokud se mi nesvěří s tím, co se stalo s Camdenem, věřím, že do té doby není dobrý nápad vyptávat se jí ani na Raina. Navíc mám sama tolik tajemství, že jí to dlužím.

   Věnuju jí poslední starostlivý pohled a obrátím se na Brama. Ten do sebe hází extra porci navíc, jako kdyby to byl vzduch. V posledních dnech se mu vrací barva spolu se smyslem pro humor a je poznat, jak moc se věci mění k lepšímu. Už bylo načase, aby vystoupil z té ulity zármutku a sebenenávisti. V podstatě jsem ho začala úplně poznávat až v posledních dnech.

   Napadne mě, jak je ironické, že u tohohle stolu sedí tři zlomení lidé, jejichž životy jsou roztrhané na cucky. Budeme někdy zase celí? Budeme v pořádku a šťastní? Nic bych nechtěla zjistit tak moc jako tohle.

   „Co budeš dělat dneska večer?“ zeptám se ho nakonec nenápadně.

   Pokrčí rameny a nacpe si do úst celou jednu bramboru, takže na odpověď si musím chvíli počkat. „To co vždycky. Obcházet školu, mimořádně i umývat podlahy, kontrolovat, jestli někde nepraskly trubky, a spoustu jiných věcí. Když jdu spát, nikdy nemusím počítat ovečky, Gen. Proč?“

   Pousměju se. Je tak úžasné slyšet ho mluvit s lehkostí v hlase. Vybavím si, co budu podnikat večer já, a úsměv mi z tváře zmizí během mrknutí oka. „Napadlo mě, že bys s námi mohl jít do Bludiště. Dnes se mám sejít s Grantem. Ale to nic! Byl to jenom… chvilkový pocit nervozity a pochyb. Máš vlastní program, nemůžu do něj…“

   „Genevieve,“ přeruší mě s vážným výrazem Bram a lehkost v jeho hlase je ta tam. Teď je drsný jako šmirgl. „Udělám cokoliv, abyste byly v bezpečí. Jestli si myslíš, že mi na vás nezáleží…“

   „To není pravda!“ vykřiknu poplašeně a je to, jako kdyby někdo přímo uvnitř mého těla zmáčkl spouštěč. Všechno to, s čím si dělám tolik starostí, vyletí ven. „To jen, že… už tak se mnou jde Maite a přitom je to moje věc, můj problém, který musím vyřešit sama. Já ji do toho nechtěla zatahovat, vážně ne, ale znáš ji. Zaharaiu jsem od toho nakonec odradila. Na jednu stranu se cítím líp, protože nepůjdu sama. Ale mám strach, aby se něco nezvrtlo a já neměla na svědomí, že se stane něco strašného. Nemám ponětí, za čím se honím. Třeba ten vzkaz nebyl ani napsaný Grantem.“

   Bram přimhouří zamyšleně jedno oko a jazykem si olízne suché rty. Omylem zaregistruju jednu z procházejících studentek, která po něm vrhá pohledy, jako kdyby to byl kus šťavnatého masa s padesátiprocentní slevou a ne člověk. Maite těká očima ode mě k němu.

   „Takže ve zkratce nechceš jít sama, protože máš strach, ale chceš společnost, kdyby se něco semlelo.“

   „Jo.“

   „V tom případě počítej se mnou,“ dodá rozhodně a v uklidňujícím gestu mi položí dlaň na paži. V ten okamžik ze mě padá břemeno velikosti Austrálie. „Koneckonců, já nikdy nezmeškal příležitost nechat se zabít. To je o mně všeobecně známý.“

   Pár vteřin na něj zmateně a trochu šokovaně upírám zrak, ale jakmile mu začnou škubat koutky úst, dojde mi, že je to žert a rozesměju se. Bram se ke mně přidá a stejně tak Maite, která do té doby zaraženě mlčela a upírala pohled na chodbu.