Kapitola dvacátá třetí - Maite

Pěkný večer, přátelé. Doufám, že si užíváte to horko venku a taky se těšíte na chladnější dny 😁 Přikládám další kapitolku, opět jednu z mých oblíbených - mám pocit, že to říkám pořád, ale je to tak 😅 A. G.

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ - MAITE

   V sobotu se vzbudím zbrocená potem a vyletím ze snu tak rychle, až ztratím orientaci a několik vteřin se jen rozkoukávám kolem sebe. Stačí mi jediný zběžný pohled na noční košili a pokrývku, aby mi bylo jasné, že to nebyl pot, co mě vzbudilo – byl to kbelík ledové vody chrstnutý přímo na mě.

   S vyraženým dechem se pokouším zalapat po dechu a přestanu teprve ve chvíli, kdy spatřím viníka. Čekala bych kohokoli: Brama, Zaharaiu nebo s největší pravděpodobností Genevieve, která je na podobné žertíky specialista. Ale ten, koho spatřím stát v nohou mé postele, mi vyrazí dech podruhé.

   Patrick Rain.

   „Ty idiote!“ zasyčím nepřátelsky, když se vzpamatuju dostatečně na to, abych si vzpomněla, jak se používá jazyk. Nenávistně po něm šlehnu pohledem a doufám, že cítí těch devětačtyřicet dýk zabodnutých v zádech a jednu dýku vrženou do speciálního místečka. „Co tu děláš?“

   Patrick se usměje. Je to vražedně nádherný úsměv, ale já mám momentálně na mysli jen různé způsoby, jak ho vykuchat. Pomalu.

   „Budím Šípkovou Růženku ze spánku. Vyspala ses krásně?“

   Bez zaváhání se vyhrabu z přikrývek a skočím po něm. Nečeká to, tudíž mám výhodu překvapení na své straně, ale stejně je daleko silnější než já a strhne mě na stranu. Kdyby mě včas nezachytil, omlátila bych si hlavu o tvrdou podlahu.

   „Pusť mě!“ zavrčím na něj vztekle a silou vůle ho nutím, aby dal ty pracky pryč. Čím déle se mě dotýká, tím slabší rozhodnost mám.

   Střelím pohledem na Geninu postel, jenomže ona tam vůbec není. „Kde je Genevieve? Cos jí udělal, ty hňupe?“

   Rain se bublavě rozesměje a já dostanu chuť vymlátit mu z pusy všechny zuby. Mohla bych je pak posbírat a nalepit si je do pokoje na nástěnku slávy nebo si z nich udělat náhrdelník.

   „Víš, že ani nevím? Když jsem přišel, postel už byla prázdná. A k té předešlé otázce – musel jsem přijít. Očividně zaspalas.“

   „Zaspala?“ vyprsknu a při pohledu na budík moje touha ho zabít narůstá. „Je sobota, navíc osm hodin ráno! Proč pro Boha živýho čekáš, že budu vstávat?“

   Nezaskočím ho. Evidentně má připravené odpovědi na všechno. Byla bych v šoku kdyby ne.

   „Máme přece dohodu. Jdeme trénovat šerm. Nečekal bych, že zrovna tobě to vypadne z hlavy.“

   Šerm, zopakuju si v duchu a to zdánlivě obyčejné slovo mi proletí mozkem jako dělová koule a řítí se do neznáma.

   Jak jsem měla vědět, že to ten idiot myslí vážně? Jak mě to mělo napadnout? Ani nechápu, proč to Willard schválil. Víkendy jsou na to, aby se studenti věnovali studiu, přípravě na testy a odpočinku. Ty, kteří o víkendu jezdí domů, bych mohla spočítat na prstech jedné ruky. Někteří jsou zaměření vyloženě na práce do školy a přípravu, někteří tráví čas s přáteli, protože si na ně během týdne nedokážou udělat čas, někteří posedávají v hospodě a stěžují si na přísná měřítka v Internátu a profesory, kteří jim odmítají ulehčit.

   A největší část studentů stráví víkend přesně tak, jak jsem ho ještě před dvěma lety ráda pravidelně trávila já.

   Dospáváním.

   Jenomže moje víkendy poslední týdny sestávají z toho, že jsem s ostatními zavřená v knihovně, abych pátrala po informacích, o kterých ani nevím, jestli je někdy najdeme. Knihy a internet nemají odpověď na všechno. Mám se vzdát dvou nebo tří hodin drahocenného času jen kvůli jeho mrhání s Rainem?

   Pravdou je, že bych se procvičila v šermování. Miluju pocit, kdy se můžu soustředit výhradně na boj a všechno ostatní zmizí. A Rain není šermíř k zahození.

   Jenže představa, že s ním strávím víc než hodinu o samotě? Rozhodně ne. Hlavně ne v případě, že o tomhle způsobu probuzení se mi zdálo před pár dny... Nebo spíš několik dní za sebou. Poslouží to jako dokonalé připomenutí včerejšího večera a rovněž důkaz, že ten výlet do jeskyně se skutečně odehrál.

   „Běž pryč,“ odseknu mu po dlouhé odmlce a pokusím se ho kopnout mezi nohy. To ho sice neodradí úplně, přinejmenším mě ale neochotně pustí. Mám v plánu znovu si lehnout do postele, ale v tom udělá něco naprosto nečekaného.

   Otevře mou skříň, vysune jednu ze zásuvek, kde mám uložené spodní prádlo, a úplně bezostyšně si začne prohlížet jedny kalhotky za druhými. Moje zalapání po dechu jím ani zdaleka neotřese.

   „Měla by sis obléct tyhle,“ poukáže nevinně a ukáže mi titěrné černé kalhotky, které používám jen v případě nouze. Které nezahalují absolutně nic.

   Zrudnu jako rajče a zaskřípu zuby. Na jednu stranu nechci nic jiného, než aby se tu konečně objevila Genevieve a vykopala ho odsud pryč, ale na tu druhou nejsem tak pitomá, abych si neuvědomila, že kdyby nás tu spolu načapala, všechno by si domyslela – a ještě víc.

   Nemůžu připustit, aby měla Genevieve nějaké podezření – neexistující podezření, dodám v duchu s panikou. Už tak se mezi námi hromadí napětí od začátku školního roku. Aby jedna z nás vybuchla, je to poslední, po čem toužím.

   Proto udělám jedinou věc, kterou v tu chvíli udělat můžu. Povzdechnu si, a zatímco po mně Rain hází kalhotky, spojím si ruce za zády a bolestivě si zaryju nehty do dlaně.

   Moje poslední naděje mizí. Ne, tentokrát to není sen. „Počkej na mě v hale. A teď už zmiz!“

   Pobaveně se na mě zazubí a dojde ke dveřím. Ještě než se za ním dveře zabouchnou, neodpustí si poznámku: „Pospěš si – nemůžu se dočkat.“

   Sotva je definitivně pryč, padnu zády na postel a zasténám. Nechce se mi tomu věřit. Co to proboha dělám? To jsem fakt zrovna souhlasila s Rainovým návrhem, který bych ještě na začátku roku odmítla všemi deseti? Co je tohle za zvrácenou situaci?

   Líně se vytáhnu do sedu, shodím ze sebe noční košili, obleču spodní prádlo a přemýšlím nad růžovým tílkem nebo obyčejným černým tričkem. Po dvouminutové úvaze zvítězí růžová, i když tuhle barvu skoro nenávidím, a když ji zahlédnu, můj krevní tlak se zvýší aspoň o padesát čísel. Nasoukám se do černých legín, obuju boty a rozčesané vlasy spletu do dlouhého rybího copu. Toho, který mi trvá nejdýl.

   Možná jsem mrcha, možná ne, ale každopádně zbožňuju představu, že na mě Rain čeká. Řekla jsem mu, ať počká v hale. Neřekla jsem ale jak dlouho.

   Gen se do té doby vůbec neobjeví. Po včerejším zážitku si o ni dělám starosti snad víc než kdy dřív. Vyjdu na chodbu a procházejících spolužáků se zeptám, jestli ji náhodou někde nezahlédli. Bez úspěchu. Nic, nikdo ji neviděl.

   Vrátím se do pokoje a pro všechny případy jí napíšu vzkaz.

   VRÁTÍM SE ZA DVĚ NEBO TŘI HODINKY. NEMUSÍŠ MĚ HLEDAT. DÁVEJ NA SEBE POZOR.

   Jakmile to mám za sebou, zkontroluju zavřené okno, zamknu za sebou a vydám se do přízemí.

                                                                             ***

  Jsem ani ne v polovině schodů, když si své rozhodnutí s úšklebkem rozmyslím a můj krok o to víc zrychlí. Ne, nebudu souhlasit s takovým vydíráním. Nestrávím s tím hadem čas jen proto, že mu to povolil profesor Willard a inteligentně to zapsal do dokumentů, takže nám přijde otevřít tělocvičnu za předpokladu, že někdo nebude už uvnitř. V sobotu se tam často střídá mnoho studentů. Internát koneckonců není jako obyčejná státní americká škola. Tady lidé zbožňují pohyb a možnost zdokonalování. Tím se lišíme od těch tupců, kteří si neustále stěžují na nároky školního vzdělávacího systému a vynechávají školní docházku do té míry, že je vyloučí.

   Ne, pomyslím si znovu a odfrknu si. Rain má schopnosti paralyzovat člověka a znemožnit mu pohyb, ale copak opravdu dokáže zpomalit mozek? O tom silně pochybuju. Uznávám, že poslední dobou po mně nechrlí absolutně žádné urážky, proto přesně nechápu jeho výhružku na začátku školního roku, kterou mi krásně obestřel v umývárně. Ale tímhle se situace nemění.

   Nezměnilo se vůbec nic, odpovídám sama sobě a pokračuju v chůzi. Všechno je při starém. Rain nenávidí Genevieve, ona nenávidí jeho a já musím také. Jednak by Gen nepřekousla, kdybych se s ním nehádala a vycházela s jeho pokřivenou povahou, a jednak se mě pokusil znásilnit. Byla bych blázen, kdybych na to teď zapomněla. Skutečnost, že jsem tam jen stála, dovolila mu to a nijak se nebránila, je nepodstatná.

   Pozdravím Susan, se kterou se setkám na schodech, a snažím se nevnímat Camdena, který jako obvykle jde vedle ní.

   Rozhlédnu se. Tady nečeká. Možná už zamířil do tělocvičny. S povzdechem vejdu do široké chodby nalevo a v duchu si nacvičuju svou odpověď. Mohla bych se vypařit a zajít si do města nakoupit, ale nejsem z těch lidí, co nechávají druhé čekat a dělají z nich pitomce. Nesnížím se k tomu ani v případě Raina.

   „Kde sakra je?“ zavrčím vztekle a šinu si to po prázdné chodbě. Za okny vidím zamračenou oblohu, která neslibuje nijak zvlášť příjemný den. Už už zahýbám za roh, když odtamtud zaslechnu zvýšené hlasy. Jeden z nich je stoprocentně Rainův. A já vím, že bych to neměla dělat, ale stejně se přikradu o něco blíž tak, aby mě nezahlédli, a naslouchám. Všechno, co jsem mu přišla říct, se mi vykouří z hlavy.

   „… nestojí. Spí!“ odsekne zrovna Patrick. „Určitě tě nechce ani vidět. A jestli chceš něco vědět, neměla by ses tomu divit. Ne po tom, co jsi předvedla minule. Takový faux pas tu od tvý poslední návštěvy fakt nebylo.“

   Chodbou se až k mým nastraženým uším rozlehne pobouřený ženský smích, z něhož odkapává sarkasmus. Něco tak odpudivého jsem nikdy neslyšela. Z prostého pocitu sebezáchovy chci zmizet, ale Rainův hlas mě udržuje na místě, jako kdyby mi ztuhlé nohy zarostly do země. Není to ale jeho schopností.

   Jen tím bezmezným, nekončícím vztekem hraničícím se zuřivostí, kterou jsem z jeho hlasu nikdy neslyšela. Ne doopravdy. Až doteď.

   „Nepovídej. Takže ty teď rozhoduješ za Annah? Zapomínáš, že její matkou jsem já!“

   „Fakt? A kdy máš v plánu se jako jedna začít chovat?“

   Plesk!

   Nejsem génius, ale okamžitě vím, komu ta facka byla určená. Při pomyšlení, že ho uhodila, se mi podivně sevře žaludek a ruce zatnu v pěst. Nejradši bych vyšla z úkrytu, ale podvědomě vím, že přijde něco ještě horšího.

   Nepletu se.

   „Takhle se mnou nemluv! Nemáš právo…“

   Nenávist v jeho hlase ještě nabude na síle. „Mám všechna práva, co mít můžu. Celý život se s Annah staráme sami o sebe – i o Isolde! Jedinej důvod, proč máme na školný a ty na manikúru je prostě fakt, že nám otec posílá peníze. Bez nich by sis musela na život vydělávat pícháním, ale to jedna z tvých profesí už stejně dávno je, nebo ne?“

   „Co je to píchání?“ ozve se nezvykle křehký dětský hlásek patřící malé holčičce.

   Zvědavě nahlédnu za roh, abych měla přehled o tom, co se děje. Všichni tři jsou naštěstí otočení opačným směrem, takže mě nezahlédnou ani koutkem oka. Zato já spatřím děsivou podívanou, z níž mi tuhne krev v žilách, a všechny chlupy vzadu na krku mi stoupají ve zlé předtuše.

   Patrick stojí v bojovém postoji proti vysoké plavovlasé ženě, jejíž vlasy mají téměř bílý odstín. Je navlečená do po kolena dlouhých modrých šatů s výstřihem, který nedává absolutně žádný prostor pro vlastní fantazii. Přímo mezi nimi stojí malá, rusovlasá a asi jedenáctiletá holčička s ledovýma očima. Úplně stejnýma, jaké má její bratr. Červené šatečky na ní prakticky visí a je nezvykle pohublá.

   Zpočátku to vypadá, že malé holčičce nikdo neodpoví, ale Patrick si nakonec klekne k ní, pohladí ji po zádech a bratrsky se na ni usměje. Najednou vypadá jako někdo, koho absolutně neznám. „Víš, jak nám před rokem opravovali dům ti páni v modrých kombinézách?“

   Děvčátko přikývne. „Tak to jsou dělníci. Píchání je… vesměs něco podobnýho.“

   Holčička se chvíli nechápavě mračí, ale nakonec se rozzářeně usměje a přikývne. Patrick vypadá, že se mu nesmírně ulevilo. Sotva je jedna katastrofa zažehnána, znovu se postaví a probodávají se s matkou pohledy tak temnými, že noc je proti tomu nic.

   Nakonec ticho přeruší paní Rainová. „No, ničeho jsem tu nedocílila, takže zase půjdeme. Isolde, rozluč se s bratrem a jde se.“

   „Ale jsme tu teprve…“ začne děvčátko ustrašeně, její matka ji však ostře přeruší a na hlasitost nedbá. Její křik se rozléhá snad celým Internátem.

   Rainova sestra se zděšeně ukryje za bratrem.

   „Budeš mě poslouchat, jasný?! Tohle nestrpím, fracku jeden! Za chvíli se budeš chovat přesně jako tvoje pitomá sestra!“ ječí ta hysterka.

   Pro Patricka je tohle poslední kapka. Se vzteklým zasupěním se postaví před sestru a kryje ji vlastním tělem. To, co následuje potom, nijak nečekám, ale na druhou stranu mě to ani nepřekvapí. „Vypadni odsud. A Isolde zůstane tady.“

   „Ani náhodou,“ zaryčí paní Rainová a chce se přes něj natáhnout pro dceru. Patrick jí v tom samém momentu silně sevře paži. I na dálku vidím, jak jí zarývá nehty do kůže. Nikdy jsem neviděla, že by se k někomu stavěl s tak ryzí nenávistí. A podruhé už to ani vidět nechci.

   „Vypadni! Nebo mám zavolat na sociálku? Tu určitě bude zajímat, že se o Is vůbec nestaráš, je podvyživená a nikoho se nebojí tak jako tebe.“

   „Tak ty si myslíš, že se o ni dokážeš postarat?“ zasměje se  jeho matka a upraví si kabelku z hadí kůže na rameni. „Vždyť je to malý usmrkanec! Jak se o ni chceš postarat, když musíš chodit do školy?“

   „Najdu si způsob.“ Vypadá to, že pro Patricka konverzace už skončila.

   Paní Rainová sevře oči do úzké škvíry. „Jak chceš. Když si myslíš, že to s ní vydržíš, vezmi si ji. Stejně je na obtíž. Ale až budeš za týden škemrat, tak tu tvoji písničku budu ignorovat! A nepočítej s tím, že by o ni stál tvůj otec. To už jsem taky zkoušela.“

   A s tím odejde. Naštěstí pro mě opačnou stranou. Kdyby se naše cesty setkaly, nejspíš bych ji uškrtila, nebo jí minimálně plivla do ksichtu. Takhle odporné chování je neomluvitelné, zvlášť k tak malému dítěti! Co je to sakra za matku?

   Vrátím se do úkrytu a ztěžka se opřu o zeď. Hlavou mi toho letí tolik! Polovině z toho se neodvažuju uvěřit. Stojím tam a stydím se sama za sebe. Nejen, že jsem netušila nic o Patrickově druhé sestře nebo matce, která se k nim chová jako ke kusům špinavých hader. Já dodnes žila v dojmu, že je to nelidský parchant, který v sobě nemá kousek citu, a jeho rodiče pro ně udělají první poslední. Je to přesně ten typ rozmazleného kluka, na který jsem z Internátu už dávno zvyklá. Copak se vždycky nechvástá rodinným majetkem, otcovou přepychovou vilou v Austrálii a jejich bankovním kontem, na němž má uloženy stovky tisíc? Byla to snad všechno obyčejná zástěrka jak ze sebe udělat většího zmetka jen proto, aby zakryl pravdu?

   Ztěžka polknu a zklamaně zavrtím hlavou. Jsem tak hloupá. Odjakživa – skoro osmnáct let – se spoléhám na svůj téměř bezchybný úsudek, který jsem zdědila po babičce. Málokdy se v lidech pletu. Málokdy si nechám zakalit rozum předsudky. Proč teprve teď zjišťuju, že jsem se osm let pletla? Proč se stydím sama za sebe?

   Možná nepřestal být zmetkem, ale spousta věcí je najednou křišťálově jasná.

   „Máma už se nevrátí, že ne?“

   Zbystřím. Po krátké odmlce uslyším jeho jemný hlas. „Ne, Is. Nevrátí.“

   Děvče popotáhne. „Nenávidí mě? Určitě jo, protože jsem přítěž.“

   „O čem to proboha mluvíš?“

   Vykouknu ven. Isolde má hlavu sklopenou k zemi a Patrick u ní klečí a snaží se jí pohlédnout do očí. „Říká mi to. Pořád na mě křičí. Prý jsem jí zničila život a ty s Annah taky. Nemá mě ráda. Já ji taky nemám ráda. Jsem špatná, bráško?“

   Patrick se zamračí a začne rozhodně vrtět hlavou. Pohladí sestru po tváři a setře jí z obličeje slzy velké jako hrachy. Vřele se pousměje. „Samozřejmě, že ne, zlato. Jsi to nejlepší, co může člověka potkat. A už dost řečí o matce. Nemysli na ni. Teď zůstaneš tady. Nějak to s ředitelem dohodnu. Zpátky se už nevrátíš, jo?“

   Isolde ho místo odpovědi dlouze obejme a zaboří mu hlavu do ramene. V té chvíli konečně vyjdu ven.

   Pomalu a opatrně k nim kráčím, abych ani jednoho z nich nevyplašila. Jakmile si Patrick uvědomí, že nejsou sami, zbystří a ostražitě vzhlédne. Nejspíš ze strachu, že se jejich matka vrátila. Když mu dojde, že to jsem já, v očích se mu zableskne. V hlavě mu to šrotuje, to vidím na první pohled. Určitě by chtěl vědět, kolik toho vím, kolik jsem toho slyšela a jestli to budu rozšiřovat dál.

   S vážným výrazem se k nim skloním. Isolde se s vlhkýma očima ohlédne a mně zarazí, jak moc si jsou podobní. Vidím jí v bledých očích zranitelnost a bolest – přesně to, co tak dobře znám.

   „Co tu děláte, lidi?“ vyhrknu s nuceným veselím a tázavě nadzvednu obočí. Představím si, co bych na místě té malé holčičky právě teď potřebovala já a hned mám jasno. „Poslyš, krasavice, ve městečku je jedna strašně dobrá cukrárna. Dělají tam přímo božský palačinky a mini dortíky. Máš je ráda?“

   Co to sakra děláš? Proč se do toho vměšuješ?

   Isolde se díky Bohu chytí na vějičku a nadšeně přikývne. Visí na mně očima.

   „Mám!“

   Její bratr si mě zvědavě prohlíží, ale zatím nic neříká, jen tam tak klečí s rukama omotanýma kolem své sestry. Jako kdyby se zastavil v čase.

   „Tak co kdybychom si tam zašli, co? Určitě se ti tam bude líbit!“ dodám a s úsměvem od ucha k uchu na ni mrknu. Krátce a bublavě se rozesměje a je vyhráno. Šerm může počkat.

   „Jo! Půjdeme hned, bráško? Prosím!“ žadoní a dělá na něj oči.

   „Je teprve osm hodin na zákusky.“

   „Budou mít otevřeno,“ ujistím ho, protože to vím na sto procent. Zato dost dobře netuším, co to právě dělám. Mám pocit, že se mi všechno vymyká kontrole. Vím jen to, že nemůžu přestat.

   „Navíc... někde jinde na světě je teď určitě odpoledne.“

   Patrick zaraženě přikývne. Pak se k sestře nakloní a pošeptá jí: „Dáme si závod, co říkáš? Kdo tam bude dřív, dostane dvojitou porci!“

   Víc říkat nemusí. Isolde se rozeběhne, jak nejrychleji dokáže a během chvíle se nám vzdálí, hubené nožky se míhají vzduchem. Patrick opět nasadí nečitelnou masku, kterou vídávám každý den. Vydáme se mlčky směrem k východu z Internátu a já čekám, kdy se začne ptát.

   Nevydrží mlčet dlouho. Nemá to v povaze. „Kolik jsi toho slyšela?“

   Střelím po něm pohledem. Kráčí majestátně, ladně a vzpřímeně, aniž by si to uvědomoval. Má tak výrazné lícní kosti, až mi několik vteřin přijde zatěžko popadnout dech.

   Nechci mu lhát, ale na druhou stranu se mi nelíbí představa, že po mně bude řvát kvůli odposlouchávání jejich soukromé hádky. Jenomže… není pravda nakonec vždy svým způsobem lepší než lež?

   „Myslíš od té odbarvené hysterky, co se vydává za vaši matku, nebo tvojí sestry?“

   Ačkoliv s tím bojuje, nenápadně mu zacukají koutky úst. Z velké části to beru jako malou výhru. „Obojí.“

   Pokrčím rameny. „Dost na to, abych si udělala solidní obrázek o vaší rodině.“

   Neodpoví. Napadne mě, že není dobrý nápad šťourat se v jejich vztazích, ať už mě to zajímá nebo ne. Místo toho se soustředěně zamračím a bojuju s tím, abych po něm každé tři vteřiny nestřílela jedním pohledem za druhým. Nechci, aby na mě křičel tak jako na svou matku.

   Nejlepší bude odvést jeho pozornost jiným směrem. „Trénink dneska asi nevyjde. Mohli bychom to přesunout na zítřek nebo příští týden. Pokud o to pořád ještě budeš stát.“

   Tiše se zasměje a mně naskočí husí kůže. Ze zimy ale rozhodně ne. „Z jakého důvodu si myslíš, že bych o to přestal mít zájem?“

   Zaskočí mě nepřipravenou. „Já… No, teď když vím o vaší, ehm, situaci… napadlo mě…“

   „Moje problémy s matkou rozhodně nejsou důvodem pro to, abych ti neoplatil to, že jsi mi nakopala zadek, Addisonová,“ přeruší mě nekompromisně a ušklíbne se. Připomíná víc toho starého známého Raina, na kterého jsem zvyklá, než ochranitelského bratra, který by pro svou maličkou sestru udělal cokoliv. Nevím, zda mám být ráda, nebo si dělat ještě větší starosti.

   Na jednu stranu je dobré, že je v něm i něco dobrého. Na druhou stranu je to špatně, protože už teď cítím, jak to zjištění začíná ovlivňovat naprosto všechno. To není dobře. To není vůbec dobře.

   „Aha,“ hlesnu nepatřičně skřehotavým hlasem a sama sebe napomenu, protože se v jeho přítomnosti zase začínám chovat jako idiot.

   Přitom mi dochází, že poprvé mezi námi vládne vratké příměří.

   Vycházíme právě ven z budovy, když koutkem oka zahlédnu stát na schodech Gen s Bramem. A rychle mi dojde, že spolu nejspíš doteď cvičili. Oba se zaskočeně odmlčí a věnují mi dost dlouhý, nevěřící pohled. Jako kdyby mi přeskočilo.

   Rychle sklopím hlavu, ale stejně je pozdě. Zahlédli mě s Geniným úhlavním nepřítelem číslo jedna, jak si to spokojeně mířím pryč z Internátu. Kdyby věděli, že právě míříme do místní oblíbené cukrárny, asi by jim vypadly oči z důlků a do smrti by mě považovali za idiota a blázna k tomu.

   Rain moje zaváhání zpozoruje a přimhouří oči. Posměšně se ušklíbne a založí si paže na prsou. Blokuje mi východ, což mě nesmírně irituje, poněvadž po ničem jiném tolik netoužím jako dostat se odsud pryč. Pryč z jejich dosahu. „Copak, copak, princezno? Stydíš se za opovrhovanou společnost? Nechceš se radši vrátit mezi sobě rovné a nasadit si zpátky korunku?“

   Z jeho urážky vyplývá, že přesně to ode mě čeká.

   Isolde k nám přicupitá a chytí mě za ruku. Je to nečekané, ale potěší mě to a utvrdí ve svém přesvědčení. Takže zatímco Rain očekává, že se od nich s nějakou připitomělou omluvou odpojím a se sklopenýma ušima odběhnu za svými přáteli, já se na jeho sestru vřele usměju, opětuju její stisk a pobídnu Raina, ať neblokuje vchod nám ani ostatním a konečně uhne.

   Nevím, jestli ho to překvapilo nebo ne. Ale já každopádně nepatřím mezi ten typ lidí, co se snadno vzdávají a utíkají před zodpovědností. Už dlouho ne. Jsem si plně vědoma skutečnosti, že Rain a Genevieve se nesnášejí až do morku kostí. Takhle zakořeněná nenávist málokdy vymizí nebo zeslábne. Také je mi jasné, že tohle Gen nepřejde jen tak. Paktování s nepřítelem, že?

   Ale taky vím to, že Rainova sestra právě teď potřebuje lásku a oporu. Potřebuje zapomenout na nenávistný pohled v očích její vlastní matky. A ať se mi to líbí nebo ne, nechci, aby si Rain myslel, že se tak snadno zaleknu.

   Navíc to nedělám kvůli Rainovi, dodám v duchu téměř přesvědčeně. Téměř.

   Vydáme se směrem k městečku. Isolde mi vypráví o tom, jaký druh palačinky má nejradši, a já si uvědomuju záludnost situace. Rain je přesně ten člověk, kvůli kterému mi mozek vypadává z hlavy a mám chuť zapomenout na veškeré svoje zásady a pravidla. Přesně ten člověk, jemuž bych se měla vyhýbat nejvíce. A tady jsem, jdu s jeho sestrou a s ním samotným do cukrárny a v duchu doufám, že všechna ta chtivost pochází jen z touhy uklidnit tu malou holčičku. Protože kdybych se tak děsivě moc těšila do cukrárny jen kvůli času strávenému s Rainem, znamenalo by to jednu jistou věc: že se řítím do problému daleko většího než celá zeměkoule.