Kapitola dvacátá čtvrtá - Bram

Zdravím a přeji pěkné čtení kapitoly, pokud tedy na stránce vytrváte. Na postavách je zajímavé, že když jim k tomu dáte příležitost, některé z nich doslova kvetou zároveň s příběhem. A Bram? Ten je jeden z nich. Důkaz toho, že i zlomený člověk se jednoho dne může postavit na nohy, i když to může trvat několik let. Mohla bych tuhle kapitolu věnovat svému kamarádovi Kapříkovi (ne, je to jen přezdívka, samozřejmě, že se tak nejmenuje doopravdy), ale neudělám to. Už mám v plánu pár jiných, které mu věnuju 😃😇 A. G.

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ - BRAM

   „Nemůžu tomu uvěřit!“ zopakuje už nejméně posté Genevieve a dupe do schodů jako slon. Okolo procházející lidé se po nás zvědavě otáčejí a cosi si špitají mezi sebou, ale ignoruju je jako vždycky a ženu se za ní. Od včerejška má nervy na pochodu, je vystresovaná, k smrti vyděšená a šoky jí rozhodně v téhle situaci nepomůžou. Maite si nemohla vybrat lepší načasování.

   Jen co se dostaneme na odpočívadlo, natáhnu se, pevně jí sevřu rameno a donutím ji zastavit. Chce se prát, ale nejspíš jí dojde, jak mizerný šance proti mně má. Místo boje se tedy zatvrzele a uraženě opře o dřevěné zábradlí a zatne zuby. „Nic neříkej, Brame. Vím, co by to bylo. Něco na způsob nechej vysvětlení na ní, viď? Je jenom její rozhodnutí s kým tráví čas, a tobě do toho nic není.“

   „Shrnula jsi to dobře,“ odpovím zlehka. Žádná jiná slova pro to nemám.

   Genevieve v očích poletuje jeden blesk za druhým. Teprve teď si doopravdy uvědomím, jak se změnila od chvíle, kdy se vrátila z léčebny. Tehdy jsem si jí moc nevšímal, ostatně jako žádných studentů na téhle škole, ale s určitostí si pamatuju, jak byla milá, jemná a přátelská. Málokdy řekla ne. Osoba, v kterou se změnila po bratrově smrti a zradě rodičů, by se snad ani nemohla lišit víc.

   Přestože začala vkládat víc důvěry do sebe, přestala věřit ostatním. Je tak jednoduché teď nahlodat její víru v přátelství - dokonce v tu nejlepší, kterou kdy měla.

   „Neunáhluj se,“ poradím jí a bez mrknutí oka snáším její vražedný, varovný pohled. Mě nezastraší. Na to jsem toho na tomhle světě viděl dost. „Chápu, že Rain není zrovna tvůj kamarád, ale zapomínáš na dvě dost zásadní věci. Zaprvé, věci nejsou vždycky takové, jaké se zdají být. Předsudky, unáhlení, vztek, pochyby, to všechno může klamat, a kdyby ses jimi nechala vést, mohla bys udělat osudovou chybu, která by nešla vrátit zpátky a litovala bys jí do konce života. A zadruhé, Maite by neudělala nic, čím by ti ublížila. Má tě ráda jako sestru. Copak jsi na to zapomněla? Jakmile ses vrátila zpátky do Internátu, úplně rozkvetla!“

   „Já vím, ale…“

   „Nezačínej!“ napomenu ji už o něco rozladěněji než předtím. Sice jsou moje kamarádky obě, ale nenechám nikoho, aby na Mainu hlavu neoprávněně kydal špínu a obvinění. „Mai je rozumná. Pokud s ním někam šla, jednak to není naše starost a nemůžeme jí v tom bránit, a jednak k tomu musela mít důvod. Měla bys jí věřit. Ona ti věří. Od tebe nečeká nic jinýho, než to samý na oplátku.“

   Genevieve se sesune na studenou mramorovou podlahu. Vypadá vyčerpaně. Vyčerpaněji než jsem ji kdy viděl. Včerejšek se na ní děsivě podepsal. A ona se rozpadá.

   „Nečeká ode mě nic jinýho,“ zopakuje po mně hluše a krátce zavře oči, než se na mě otočí. „Co když tohle je přesně to, co jí nemůžu dát? Důvěru? Nemůžu tomu zabránit, Brame. Těm pochybnostem. A snažím se, věř mi. Nejhorší je, že si k nim vždycky najdu důvod... Jako kdyby tam ta semínka pochyb byla odjakživa. A je to horší od chvíle, kdy jsem se vrátila sem.“

   „Časem se to zlepší.“

   „Tomu už nevěřím. Netušíš, co mi na tom místě prováděli. Nemáš ponětí.“

   „Ne, to nemám. Ale to peklo už skončilo,“ přesvědčuju ji. „Není důvod, aby pokračovalo i tady.“

   „Nechalo to na mě stopy. Poznamenalo mě to příšerným způsobem, a...“

   „Ne,“ přeruším ji rezolutně. „Nedovol tomu, aby to převzalo kontrolu. Mučili tě, odloučili od přátel, pokřivili ti myšlenky. Já to chápu, Gen. Není divu, že se s tím nedokážeš vyrovnat. To by se podařilo málokomu. Ale musíš se smířit s faktem, že se s tím budeš vyrovnávat ještě hodně dlouho. Možná by ti pomohlo svěřit se Maite. Umí hodně dobře pomoct v krizových situacích.“

   Genevieve se pousměje a přejede si rukou po čele. Instinktivně vycítím, že je jí o něco lépe a ta mizerná nálada pomalu mizí. Ale je tam. Čeká na ni.

   „Máš pravdu. Jako vždycky. Jen mě mrzí, že se mi ona nesvěří se svými problémy. Jasně, já mám co mluvit, sama mám tajemství na rozdávání, ale kam naše přátelství dospěje, jestli ani jedna z nás nebude ochotná nechat si pomoct? Něco na té záležitosti s Rainem je, něco podezřelého. Ví, že to chci vědět, že každý den čekám, kdy načne rozhovor na tohle téma – ale nikdy to neudělá. Čeho se bojí?“

   Zamyšleně nakloním hlavu na stranu a podrbu se na bradě. Měl bych se oholit, za posledních pár dnů mi narostlo strniště dost velké na to, aby se v něm dala schovat menší mrtvola. Lavinia to nesnášela.

   „Třeba má strach, že ji nepochopíš. Nebo odsoudíš. Musíš si uvědomit, že většinu svýho života strávila uklidňováním, utěšováním ostatních a pomáháním všem kolem sebe. Nemá dost sebevědomí na to, aby někomu přiznala, jak moc se trápí. Každý v sobě máme démony, svoje temné stránky. Stránky, které nechceme nikomu ukázat ze strachu, že tím všechno zničíme. Stránky, které chceme zničit. Jenže ona je ignoruje, protože staví ostatní na sebe. Schválně mi řekni, jestli tě od začátku roku aspoň jednou požádala o pomoc?“

   Genevieve se zamračí a po krátké odmlce odpoví: „Nepožádala.  Ale díky. Teď si připadám jako obrovská kráva, co se zajímá jen o sebe.“

   Zatraceně. Chci jí říct, že takhle jsem to nemyslel. Že jsem ji nechtěl urazit ani jí ublížit, ale to už se Gen sebere a je na cestě pryč. Stihnu ji zarazit na poslední chvíli. Zavolám její jméno a ona se otočí. Sice váhavě, ale otočí se. „Co?“

   „Ptala ses, čeho se bojí, když ti nechce říct o tom, co ji trápí,“ začnu a váhavě to dokončím. „Ale myslím, že důležitá je jiná otázka.“

   „Jaká?“

   „Čeho se bojíš ty?“ doplním a zamyšleně nakloním hlavu na stranu. „Čeho se bojíš, že jí taky nic neřekneš?“

   Na okamžik dva je zticha, ale nakonec mi odpověď dá. Upřímnou. Vystrašenou. Odpověď, před kterou se schovává. „Soucitu. Nevíry. Toho pohledu, který po tobě lidé vrhnou - jako kdybys byl největší chudák pod sluncem. Pravdy. Bát se můžeš spousty věcí. Já jsem výsledek toho, co se stane, když se to všechno spojí dohromady.“

   Hned nato se rozeběhne k sobě do pokoje. Ale já za ní nejdu. Je to zbytečný. Genevieve potřebuje čas. Přestože je její povaha momentálně dost nestálá a rozkolísaná, jednoho dne sama k sobě opět najde cestu.

                                                                                     ***

   Celý zbytek soboty strávím uklízením umýváren a starého, téměř nevyužívaného sklepa, kde se skladuje staré nářadí a různý harampádí. Zhruba kolem pěti hodin odpoledne mi začne zvonit telefon. Spěšně běžím přes dvojitou podzemní chodbu, abych se k mobilu dostal dřív, než zvonění utichne. Jakmile spatřím známé číslo, zatrne mi. Z bezpečnostních důvodů mám veškeré kontakty uložené v hlavě a tohle je to, které si všichni musíme pamatovat nejlépe.

   Zvednu hovor a než promluvím, decentně si odkašlu. I na dálku vzbuzuje autoritu a respekt. „Veliteli,“ pozdravím ho a radši ani nedýchám. „Zdravím vás. Čemu vděčím za tu pozornost?“

   Skoro cítím, jak Osmodion protočil panenky. „Nehraj si se mnou, Brame. Víš, proč volám. Četl jsem tvou zprávu. Musím říct, že mě překvapilo její načasování, nicméně obsah ne. Předpokládám, že máš opravdu dobrý důvod pro takové zpoždění.“

   Zatnu zuby až zaskřípají. Velitele respektuju, ale jeho slovní hříčky a chůzi kolem horké kaše ne. „Po desítky let se pátralo po umístění Skříněk. Nemůžete mě obviňovat z toho, že jsem je objevil až teď. A navíc prázdný, což všechno dost ztěžuje.“

   „O tom není pochyb,“ naváže Velitel a já si uvědomím, jak osudnou chybu jsem právě udělal. Teprve teď přijde totiž to kázání. „Vyslal jsem tě do Thief Valley v jasném a nezpochybnitelném přesvědčení, že na tom místě se naučíš spoléhat sám na sebe a svá rozhodnutí. Nečekal jsem, že od jiného Hraničáře uslyším, jak zneužíváš svého postavení a místo práce se věnuješ konzumaci alkoholu do té míry, kdy ani nedokážeš rozlišit realitu od fantazie…“

   „Lucas ví o mým životě houby,“ odseknu a nedbám na to, že Velitele nesmím přerušovat. Nevšímám si ani toho, že to znělo jako odpověď rozmazlenýho fracka. „Nemá právo roznášet podobný informace.“

   „Má právo vyjádřit své pochybnosti, Brame. Všichni je máme. A všichni víme o tom, co si prožíváš,“ opraví mě trpělivě Osmodion. „Jistě si vzpomínáš, že tvůj otec byl mým přítelem. Kdykoli jsem se ocitl v úzkých, byl vedle mě, aby mi nabídl pomocnou ruku. Ztrátou tvých rodičů všichni trpíme, ale skutečně se domníváš, že alkoholem jim nějak pomůžeš? Měl jsi možnost pomoct celému světu. Promrhal jsi ji.“

   „Přesně, vyčítejte mi to!“ vyštěknu nepřiměřeně vysokým, nepřátelským hlasem. Vůbec toho nelituju. „Ale už to nezměníme. Co se stalo, stalo se. Rodina mi nezemřela, zabila ji moje manželka. Ale to na prázdné Skřínky vliv nemá, Veliteli. Jezdci byli vypuštěni, přesně jak bylo předpovězeno. A teď na světě páchají zlo.“

   „Je to věrohodné tvrzení?“ vyzvídá Velitel, evidentně docela překvapený novým obratem událostí.

   „Ano.“

   „Povídej.“

   Řeknu mu všechno, co jsem zjistil od Maite a Genevieve. Když skončím, na druhém drátě je chvíli ticho. Velitel si promýšlí odpověď. Naštěstí se mi podařilo všechno objasnit tak, abych neprozradil, že je třem zdejším lidem moje skutečná pozice v Internátu dobře známá.

   Jednou mu to budu muset říct. Ale nebude to dnes.

   Jakmile se ozve, v jeho hlase slyším vztek i obavy. „Neviditelní, říkáš? Jsi si tím jistý?“

   „Samozřejmě,“ odseknu nevraživě a otočím se kolem dokola, abych se ujistil, že dole ve sklepě nikdo není.

   Velitel si povzdechne. „Obávám se, že v tomhle případě ti nebudu moct pomoci. S jistotou vím, že o něčem podobném záznamy v Archivní síni nemáme. Můžu se klidně zeptat Průzkumníků, ale nepočítal bych s tím. Pátráš na vlastní pěst, doufám?“

   „Ano, pátrám spolu se třemi přáteli, kteří oplývají jistými schopnostmi,“ odpovím dřív, než si to stihnu rozmyslet a rychle dodám: „Nebojte se, naše společnost zůstává v utajení. Jakmile na něco přijdeme, ihned se ozvu a podám hlášení, Veliteli.“

   Na druhé straně se ozve udivené zamručení. Skoro si dokážu představit tu jeho zarostlou bradu a přivřené oči zírající do prázdna. „Schopnosti, říkáš? A jaké?“

   Nervózně se ošiju. „Promiňte, ale to není moje tajemství. Neprozradím ho. Jestli se s nimi někdy setkáte osobně, klidně se jich můžete zeptat.“

   Mlčí tak dlouho, až mi to přijde nebezpečné. „Dobrá. Koneckonců, schopnost neporušit dané slovo jsem na tobě vždy obdivoval. Ale dávej si pozor na cokoliv neobvyklého a na vše, co se nějakým způsobem vymyká normálu nebo kontrole. A spolupracuj s Lucasem. Neposlal jsem ho za tebou na dovolenou!“

   Potlačím chuť nevrle odseknout a sarkasticky se usměju. „Jistě. Jak jinak. Dám vědět.“

   Tipnu hovor a s konečnou platností se na nějaký pitomý opravování potrubí vykašlu. Místo toho vyjdu ze sklepa a na chodbě do mě udeří teplý vzduch. S pohvizdováním se odeberu k sobě do pokoje, žuchnu na postel a vytáhnu zpod ní láhev vodky Kalašnikov. Servu vršek a napiju se přímo z flašky.

   Když ucítím nahořklou tekutinu na jazyku, slastně sebou cuknu a se zasténáním do sebe hrknu polovinu obsahu na jeden zátah. Místností se rozšíří opojný zápach alkoholu, kterému jsem odolával tak dlouho, až jsem skoro přišel o rozum. Pohrávám si s flaškou, přehazuju si ji z jedné ruky do druhé a spokojeně u toho mumlám slova nesrozumitelná i mně, natož někomu jinýmu.

   Nejsem opilý - po letech plných zkušeností jsem se už naučil rozeznávat mezi stavy opití, přiopití, relativní střízlivosti a střízlivosti. Nutno říct, že jsem stále byl relativně střízlivý, ale v mém plánu nebylo nechat to tak napořád.

   Dám si další pořádný hlt vodky a odplavím tak další vlnu starostí co nejdál od břehu.

   Od břehu, pomyslím si, zakloním hlavu a rozesměju se. Zrovna se chystám znovu napít, když se ozve prudká, třeštivá rána a někdo vrazí do dveří tak silně, až praští o zeď a klika do ní udělá zářez.

   „Co to sakra…!“ vyhrknu, ale krátce nato zmlknu. Osobu, která tak vztekle a bezohledně narušila moje soukromí, poznávám až moc dobře.

   Zaharaia.

   Nevypadá moc spokojeně. Má na sobě černobílé pruhované šaty a vlasy si sepnula do vysokého navlněného drdolu. Okamžitě si neplánovaně vybavím Laviniu a způsob, jakým si do vlasů vplétala květiny utržené ze zahrady. Byla tak překrásná…

   Loknu si a tentokrát si pálivou tekutinu nepřestanu lít do krku. Přinejmenším do doby, kdy mi láhev Zaharaia nevytrhne z ruky a neodloží ji s prásknutím na noční stolek. Napadne mě, jak na něm vůbec mohla najít kousek volného místa.

   „Hledala jsem tě,“ oznámí věcně a prohlíží si mě zpod přivřených víček. „Kde jsi byl? Tady? Opíjel ses k smrti? Já myslela, že jsi s tímhle už dávno skoncoval, Brame.“

   Znechuceně si odfrknu. „Taky že ano. Jenže to neznamená, že si občas nemůžu trochu přihnout.“

   „Trochu?“ vyjekne Zaharaia a ukáže na poloprázdnou láhev. Kupodivu se mnou její obsah pořád nic moc nedělá. „Trochu? Víš, nechtěla jsem nic říkat, protože jsem viděla, jak se v posledních dnech měníš k lepšímu a alkoholu se vyhýbáš obloukem, ale zklamals mě. Liješ do sebe jed přímo po litrech! Nevidíš to?“

   „VIDÍM!“ zařvu na ni burácivým hlasem, až sebou trhne a s vyjeknutím narazí do zdi. Dělám chybu, ale nemůžu to nijak ovlivnit ani zastavit. Je to daleko silnější než já.

   „Bohužel jsem si nevšiml, že by to šlo nějak zastavit! Myslíš si, že tohle chci? Nevědět o sobě a upíjet se do bezvědomí? Probouzet se na místech, který v hromadě případů ani neznám? Nevyžívám se v chlastání, ale pokud je to způsob, jak na chvilku, i když jenom maličkou, zapomenout, kdo jsem a co je zač tenhle svět, beru ji všema deseti.“

   Zaharaie z očí i obličeje vyprchá rázem všechen vztek. Zůstane jen zklamání, smutek, a pokud se dívám dobře, špetka pohrdání, která mi udělá díru do srdce jako kulka vystřelená rychlostí čtyři sta kilometrů za hodinu.

   Otočí se na podpatku a sahá po klice; chce odejít. V tom okamžiku zasáhne jedna moje neznámá část, která jí nechce dovolit, aby opustila tuhle místnost. Vystřelím k ní jako uragán, popadnu ji za ruku a neohrabaně ji otočím zpátky k sobě. Jediná část těla, kam se dopracovalo alkoholové opojení, jsou mé ruce. Třesou se. „Kam jdeš?“

   „Pryč,“ odvětí tiše. Odmítá se mi podívat do očí.

   „Nechoď.“

   „Musím.“

   „Proč?“ zeptám se nechápavě a trochu naštvaně. Teď víc než kdy jindy mi připomíná hádanku. Rébus, který nedokážete rozluštit, ani když vyčerpáte všechny nápady, možnosti i obsah mozku.

   Vzpurně zabodne svůj pohled do mého. Očividně jsem ji naštval. No to je překvápko. „To myslíš vážně? Vždyť tu ani nejsi! Jsi tam, ve vzpomínkách, kde byla ta tajemná žena, která ti nedá spát! Pořád jsi s ní! Nebudu tu stát a dívat se, jak tě stahuje na dno, i když je už dávno pryč. Možná zvládnu hodně věcí, ale nehodlám se sama k sobě chovat jako sebedestruktivní masochista!“

   Lavinia, pomyslím si dutě, ona myslí Laviniu. Přízrak mé minulosti, který se za mnou táhne už tři roky. Jenomže ona je dávno pryč, a zatímco se ode mě snaží Zaharaia odtáhnout co nejdál, uvědomuju si to, co mi unikalo celé týdny. Teď přišla chvíle, kdy ji můžu buďto definitivně získat nebo také definitivně ztratit. Nic mezi tím v tomhle případě neexistuje.

   Nebýt vypjaté situace, ve které jsme se neplánovaně ocitli, asi bych si každý další krok pečlivě promýšlel, jako jsem to ostatně dělal s Laviniou. Uvažoval bych radši pětkrát, než aby se mi podařilo udělat jednu hloupou chybu. Určitě bych to udělal i teď, kdybych měl čas.

   Ale já ho nemám. Už totiž otevírá dveře, a pokud o něco nestojím, tak aby tahle obdivuhodná, tajemná a upřímná dívka naprosto zmizela z mého života poté, co mi v něm projasnila cestu, abych viděl před sebe.

   „Ne,“ vyhrknu s jasným přesvědčením, násilím si ji obrátím k sobě a políbím.

                                                                                ***

Pokud k sobě mám být upřímný, toužil jsem po tom už delší dobu, ale ani ve snu bych nedokázal odhadnout, jak silný to bude. Její rty jsou jemné, hladké a poddajné. Ani na vteřinu nezaváhá a oplácí mi polibky stejně vroucně jako já. Ani nezaregistruju, kdy mě rukama obejme kolem krku a přimkne se k mému tělu tak prudce, až se mi vášní rozhoří mozek. Všechny starosti odložím stranou a užívám si sílu polibku, jenž nás strhává do úplně jiné reality. Zaharaia voní po jahodách a skořici. V tu chvíli voní jako domov.

   Roztřesenými prsty mi stáhne tričko přes hlavu a odhodí co nejdál. Na chvíli se zastavím a stydlivě se pokusím zakrýt jedny z těch nejhorších jizev. V životě jsem toho viděl dost, jenže ona ne, a pokud o něco nestojím, tak aby měla po tomhle zážitku noční můry.

   Jenže mi už začíná přejíždět dlaněmi po hrudníku a soustředí se na něj s tak urputnou pozorností, až moje obavy upadnou v zapomnění. Obkrouží ukazováčkem tetování na pravém žebru a já dopředu odhadnu její dotaz. „Co to znamená?“

   Uhnu pohledem, ale odpovím jí. „Nezemřeš v bolestech. Bolest je síla. Bolest ti napoví, jak přežít.“

   Zahar se usměje. „Pozitivní i negativní v jednom. Líbí se mi to. Jak je to tetování staré?“

   Řekni pravdu, Shamble, řekni pravdu… „Skoro tři roky. Nechal jsem si ho vytetovat hned poté, co mi zavraždili rodinu.“

   „Och,“ vyjekne zaskočeně Zaharaia a omluvně se zamračí. „To je mi líto. Nevěděla jsem to, jinak bych…“

   „To je v pořádku,“ odpovím okamžitě a zavrtím hlavou. „Nemohlas to vědět. Za všechno, co se mi v životě stalo, si můžu sám. Nezodpovídá za mě nikdo jiný. Tetování je varování; upomínka celých třiceti dvou let.“

   „To mi připadá moudré,“ poví mi a začne mi třít namožená a ztuhlá ramena. „Je to obětavé gesto – vytetovat si na vlastní tělo neustálou připomínku skutečnosti, že tvoje rodina už nežije. Málokdo by měl tolik odvahy, tolik síly a lásky. Musels je mít hodně rád, viď?“

   Odkašlu si, aby mi zmizel ten knedlík v krku. Zaženu myšlenku na mámu, tátu i ostatní. Na svou dřívější zodpovědnou práci. Na manželku, která mě tak zradila a ublížila. Na ubohého bratra. „Ehm… jo. Měl. Hodně.“

   Zaharaia asi vycítí, že právě šlápla přímo do centra vosího hnízda, protože se s jemným úsměvem nakloní a políbí mě na rty. Netrvá to dlouho a opět se ztrácíme jeden v druhém. Tři minuty šmátrám po jejích zádech ve snaze najít zapínání šatů, ale bez úspěchu. Nakonec mi zadýchaná Zahar vyjde vstříc a jedním plynulým pohybem si ty bojové popruhy odepne.

   Když jí šaty bez problémů sklouznou k nohám a odhalí tak dráždivě krásné, opálené a symetrické tělo, zrudne jako rajské jablíčko. Jen opatrně a nervózně se jí dotýkám, nechci jí svými prackami ublížit. Ona mě však s rozpustilým smíchem a ne moc potřebným úsilím shodí na postel, která se tím nárazem a mou vahou prohne a div nepraskne. S vážným, ale jiskřivým pohledem se na mě obkročmo posadí a v medových, oříškově hnědých očích jí září štěstí, spokojenost a cit, který pro klid své duše radši nedefinuju.

   Skloní se a drobnými polibky mi posází celý hrudník. Jakmile se však neodbytně sune dál a pokouší se odepnout mi pásek u kalhot, razantně ji zastavím a odtáhnu ruce, kam až to jde.

   Zaharaia se s nechápavým, zmateným a ublíženým pohledem zarazí. „Co se děje? Udělala jsem něco špatně?“

   Cuknu sebou a nesouhlasně zavrtím hlavou. V hlavě mi to šrotuje na plné obrátky, jak se snažím přijít na způsob, jak jí říct důvody svých zábran. Nechci působit necitelně, jako kdybych po tom snad netoužil tolik co ona. „To ne, jen… Zahar, je mi třicet dva. Víš, jak obrovský je mezi námi věkový rozdíl? Navíc mám poměrně komplikovanej život. Nechci, aby ses do toho nějak špatně zapletla a…“

   „A co?“ vyhrkne popuzeně Zaharaia a založí si ruce na prsou. Vypadá to, že je ochotná bít se se mnou do krve. „Není to tak, že by to mezi námi bylo nelegální, nebo se pletu? Jsem dost stará na to, abych věděla, co to znamená věkový rozdíl. Ale ne dost pitomá, abych se řídila tvrzením, že se staršími lidmi bych se neměla zahazovat, protože to nemá budoucnost, nebo proto, že když jsem se narodila, bylo ti třináct. Je mi to fuk. Pamatuješ si, jak jsme se poprvé poznali? Tenkrát ve sprše? Už tehdy mi bylo jasné, kolik je ti let. Zastavilo mě to snad? Ne. Kdybych se někdy starala o tak nepodstatný věci, měla bych touhle dobou šedivý vlasy a vypadaný zuby.“

   „Zah…“

   „A jak náš vztah souvisí s tvou prací? Musíš držet celibát? Pochybuju. Musíš pochopit, že jestli se do něčeho zapletu, bude to kvůli mým vlastním rozhodnutím, ne tvým. Jsem dospělá. A ty mi tu zodpovědnost, kterou za sebe nesu já, nebudeš brát.“

   S těmi slovy mi nedá jinou možnost. Moje další slova utne polibkem a rychle mě usvědčí v tom, jak moc bere svoje slova vážně.

                                                                                     ***

   „Čemu se směješ?“ zašklebím se, když se Zaharaia z tichého smíchu probublává do hlasitého chechtání. Svým nahým tělem je přitisknutá k tomu mému. Usmívám se jako měsíček na hnoji, jak tak poslouchám zběsilý tlukot jejího srdce a přejíždím jí rukou zlehka po hebkých zádech. Alkohol ze mě vyprchal už dávno.

   Zahar se pokusí zklidnit svůj výbuch v jamce mezi mým krkem a ramenem. „Promiň. To jen… Nečekala jsem takový vývoj situace… A když si představím, jak se budou tvářit moje spolužačky, až nás uvidí líbat se na chodbě… Prostě se tomu musím smát. Škoda, že po škole nemůžeš chodit nahý. Aspoň bych měla na co se o přestávkách dívat.“

   „A tvoje spolužačky taky,“ připomenu jí a zaculím se.

   To jí na kratičký okamžik smaže úsměv z obličeje. Ale pak se zarazí, začne se vrtět a položí mi hlavu na břicho. Mylně se domnívám, že u toho to skončí. Jenže ona zašmátrá rukou pod přikrývkou, vezme ho do ruky a jemnými, až nevinně dráždivými pohyby po něm přejíždí od vrchu dolů.

   Tělem mi zapumpuje šok. Prohnu se v zádech a zasténám tak hlasitě, že to musí být slyšet až dole v městečku. Sevřu v pěstech cípy přikrývky, abych měl větší oporu.

   „Momentálně je tvůj zadek jenom můj,“ prohlásí slavnostně a uličnicky mě stiskne. Vyjeknu a skoro si překousnu jazyk. „A nemyslím, že bych někdy měla v plánu věnovat ho někomu jinýmu. Mám s ním plány.“

   Zadýchaně se rozesměju, zhluboka se nadechnu a přivřu oči. Nedokážu spočítat, kdy naposledy jsem se cítil takhle spokojeně… tak bezstarostně. „Chci je znát nebo radši ne?“

   Lišácky se ušklíbne a potřese hlavou. Její vlasy mě šimrají na hrudi. Promnu je v prstech a jsou přesně tak hladké a jemné, jak jsem si představoval. „Radši ne.“

   Předkloním se, abych na ni lépe viděl. Jedna otázka mi pořád nedává pokoj. „Nebudeš se za mě stydět před přáteli? Před rodinou? Pochopím, když to budeš chtít udržet v tajnosti.“

   Několik vteřin se na mě dívá, jako kdyby uvažovala nad obsahem mýho mozku. Pak jí dojde, že to myslím smrtelně vážně a posměšně si odfrkne. Zase mi připomene divokou šelmu zkříženou s laní. „Ty jsi ale pitomec. Tátovi se budeš stoprocentně líbit. Koneckonců máš to štěstí, že jemu je jedno, kolik bude mému příteli, ovšem za předpokladu, že si nenajdu nějakého chlápka, který stojí jednou nohou v hrobě. Takže jsi v suchu. Navíc poslední dobou se o moje zájmy nebo rozhodnutí moc nezajímá. A co se týče mých kamarádů, s tímhle si opravdu starosti nedělej.“

   „Jenomže…“ začnu a nestačím se ani nadechnout k dalšímu slovu, poněvadž mě neurvale přeruší.

   „Ne,“ zamítne to ihned, přetočí se a přiloží mi ukazováček na rty. Fascinovaně ji pozoruju. „Tohle teď není o lidech kolem. Je to o nás. Pro jednou zapomeň, že jsi tajemný a děsně sexy Hraničář, nebo žhavý školník. Uvědom si, že ležím vedle tebe, ve tvé posteli, s jednou tvojí součástkou v mé ruce a kdybych o to nestála, vsadím se, že zrovna touhle dobou bych se učila na zimní pololetní zkoušky. Hmm… tak mě napadá…“

   Nedořekne, ale podle ďábelského šklebu usazeného na jejích rtech to v žádném případě nebude nic, co by se mi mohlo líbit.

   „Co je? Vyklop to.“

   „Mám skvělý nápad!“ vykřikne nadšeně a rozzáří se jako vánoční stromeček. Celá postel nadskočí spolu s ní. „Trochu pozměníme tu tvou cimru, nebo co se tu z toho pokoušíš vytvořit. Tu ohavnou židli v rohu nahradíme něčím míň odpudivým a znovu vymalujeme. Mimoto ti musíme doplnit šatník a vyhnat tu armádu pavouků, která se ti tu spokojeně uhnízdila a ty o tom ani nevíš.“

   Ale jo, vím o tom. Jenom mi ti pavouci můžou políbit prdel.

   Jakmile skončí se svým proslovem, trochu zaskočeně se rozhlédnu po svým pokoji a usilovně se snažím nemyslet na to, co všechno tu chce změnit k lepšímu. Ne, spíš by mě dost zajímalo, jestli vůbec má v plánu, že by tu něco zůstalo.

   „Jo! A musíme několikrát po sobě umýt podlahu! Uděláme z toho hlavní prioritu!“

   „Podlahu?“ zopakuju po ní a zamračím se. „Co je špatnýho na mojí podlaze? Umývám ji dost často!“

   Zaharaia pochybovačně povytáhne obočí. „Jak často je u tebe často?“

   Nepříjemně se ošiju a poškrábu se jednou rukou na bradě. „Relativně každej třetí týden?“

   Zaharaia vyprskne smíchy, rozhlédne se po místnosti a znovu se rozesměje. „Jistě – relativně bude asi to klíčové slovo, viď?“

   Místo odpovědi naberu do dlaní její zadeček a pevně stisknu. Vyjekne, plácne mě po prsou a oba se začneme smát.