Kapitola dvacátá pátá - Maite

Zdravím každého, kdo sem zavítal. Venku krásně lije jako z konve, takže ideální příležitost na to pracovat na knížce, zvlášť když není tak šílené vedro jako obvykle. Doufám, že se vám bude kapitola líbit, a klidně se můžete už pustit do toho 😇 A. G.

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ - MAITE

   Jsme v cukrárně u Jennie už dvě hodiny a mně uniká pojem o čase. Isolde má hlavní slovo a v jednom kuse mi něco popisuje. Například svého křečka, který umřel před třemi lety a otce, se kterým jejich matka už dávno nežije. V duchu říkám té slepici Hysterka a jsem si stoprocentně jistá, že tohle pojmenování jí u mě už zůstane napořád.

   „Měla jsi někdy taky zvířátko?“ vyhrkne zvědavě a strčí si do pusy další kopec maxi zmrzliny, kterou jí Patrick nehledě na své protesty nakonec koupil. On sám si objednal hromadu ovocných palačinek se šlehačkou a já griliášové hrudky, jablečný kompot a velký pařížský salát. Aspoň, že ten kompot byl v ceně salátu.

   „Když jsem byla malá, tak jo,“ odpovím a oba tím překvapím. Jasně, Rain se nejspíš domnívá, že se neumím postarat ani sama o sebe, natož o domácího mazlíčka. Musím si připomenout, že ani jeden z nich mě nezná, ne doopravdy.

   Minutu dvě mlčím, protože myslet na Dawn je pro mě stejně těžké jako před devíti lety. „Měla jsem malé štěně zlatého retrívra. Jmenovala se Dawn. Dostala jsem ji od rodičů k narozeninám. Mám je přesně na Silvestra. Byl jí asi rok a půl, když se u ní přišlo na rakovinu. Umřela. Nebylo to pro mě lehké, takže od té doby se rodiče i babička vyhýbají rozhovoru na téma pes.“

   Patrick se zamračí a přikývne. Čekám nějakou škodolibou poznámku, ale žádná nepřijde. Navíc je s námi jeho sestra. Kdybych ho neznala, tak bych řekla, že je mu to dokonce líto.

   Isolde smutně ohrne spodní ret. „To mě mrzí. A od té doby jsi o žádnýho už nestála?“

   Zdánlivě klidně pokrčím rameny, přestože srdce se mi svírá, jako kdybych šla pod gilotinu. Dawn byla a pořád ještě je velkou částí mého srdce. Skutečnost, že zemřela, mě ovlivnila i do budoucnosti. Nerada o ní mluvím, nerada vzpomínám. Do cukrárny jsme společně šli proto, abychom uklidnili smutnou a matkou zklamanou Isolde – není na mně, abych si tady vylévala svoje city dívence, kterou ani neznám, a klukovi, kterého bych měla nenávidět.

   „Ne. A ani nechci. Nechci se loučit podruhé.“

   Isolde se zamyšleně uzavře do sebe a Patrick mě soustředěně pozoruje světlýma, skoro bílýma očima. Najednou zjistím, že mu pohled oplácím a zadržuju při tom dech. Rychle očima uhnu k oknu.

   Za pečlivě vyleštěnými skly mám přesný přehled o přicházejících zákaznících a to vše je doplněno o výhled na místní kostel postavený v raném gotickém stylu.

   Vzpomenu si na svou první a také poslední návštěvu. Prostředí kostela mě ve třinácti vyděsilo k smrti a tehdejší kněz taky. Nejspíš jsem neměla důvod k obavám, ale působil na mě, jako kdyby o mně věděl všechno a chtěl to nějak využít ve svůj prospěch. Babička mi odjakživa tvrdila, že kněží dokážou v některých ojedinělých případech navázat spojení s myslí neobyčejného člověka. Říkají jim Obdarovaní, poněvadž na ně Bůh spustil svou ruku a dal jim svůj dar; možnost, jak změnit průběh dějin k lepšímu, jak ze světa vytvořit lepší místo k životu. Těžko říct, co ve mně tehdy kněz Firewell viděl, ale nijak extra netoužím to zjistit. I ze vzdálenosti padesáti metrů se mi z kostela zvedá husí kůže.

   „Možná by sis někdy mohla nějakýho pořídit.“

   Několikrát po sobě nechápavě zamrkám a honem uvažuju nad tím, o čem mluví. Pak mi to dojde. Dawn. „Možná jo, jenže… sama nevydělávám, takže nechci rodičům přidělávat finanční problémy. A jak jsem řekla, nechci se loučit podruhé.“

   Patrick se ušklíbne, ale jestli mě zrak nemate, není v tom žádná škodolibost ani krutost jako před lety. „Jsi prostě dokonalá dceruška, co?“

   „Nevím. Možná. Je na tom něco špatného?“ zeptám se ho, ale ani tímhle z něj nedostanu nic zlého. Nic, co by ho usvědčovalo z předstírání. Prostě mi jen řekne, že ne a začne se věnovat Isolde, která hýří energií a veselím. Já mezitím zírám do talíře a s úzkostí a rozpolceností se zamýšlím nad dnešním dnem.

   Genevieve mě zabije. Nebo přizabije, v celkovém výsledku na slovíčkaření stejně nesejde. Nemá ho ráda, doslova ho nenávidí. Hnusí se jí představa, že s ním mluví ona, natož aby jí tohle za zády udělala nejlepší kamarádka. V duchu se napomínám, protože si uvědomuju pravdu. Vím, co by mi na to řekla babička i mamka. V mnohém se liší, ale v tomhle jsou stejné. Nechtěly by, abych se s nějakým člověkem odmítala stýkat jen kvůli tomu, že jiný člověk není ochotný to akceptovat. Byly odjakživa toho názoru, že všichni jsme za sebe zodpovědní a za svými volbami si vždy musíme pevně stát. Pokud uděláme chybu, je správné to přiznat.

   Jenomže jak se tak po očku koukám na Patricka, který se právě směje jakési Isoldině hlášce, už necítím tu nenávist, která mezi námi poletovala celé ty roky, pravděpodobně kvůli Gen. Necítím znechucení nad jeho povahou, protože se ukazuje, že ho ani neznám. Když dokážu já sama předstírat veselí a nedat ani náznakem najevo, jak rychle se mi bortí sebekontrola pod rukama, proč by Patrick nedokázal předstírat lhostejnost, věčnou zlobu a aroganci? Otázkou je proč?

   Tenhle stůl, Isolde, já a on, celá tahle situace... už mi to nepřipadá jako chyba.

   Lidi ti nakonec vždycky ukážou, jací doopravdy jsou. Na tobě je jen dívat se a dávat pozor.

   Babiččino životní krédo, na které nedá dopustit. Stačí mi jeden pohled na svého spolužáka, aby mi došlo, že už ho déle nemůžu považovat za svého úhlavního nepřítele. Ne když odboural veškeré zdi a zábrany, co mi zbývaly. Spokojeně a vztekle jsem si udělala předsudek o jeho povaze, koneckonců jako skoro všichni studenti a studentky v Internátu. Patrick neprotestoval, zkrátka ten verdikt přijal a ještě ho podpořil a vystavěl pevnější základy. Jenomže nikdo z nás nevěnoval čas tomu ho skutečně poznat. Kdybych se neřídila Geninou zásadou chovat se k němu jako k odpadu a nule, jako kdyby byl úplnou nickou, kterou jen musíme zašlápnout nebo odehnat co nejdál, nestrávila bych tolik let takovou záští. Stačí se nad tím zamyslet, aby mi došlo, že má plné právo mě nesnášet.

   Nás všechny.

   Povzdechnu si a šťouchnu do kousku kuřete. Až se vrátím, Gen bude chtít vysvětlení, na to ji znám moc dobře. Už tak bylo dost zlé, jak jsem pokaždé změnila téma rozhovoru, když přišlo na Raina. Nedovolí mi přejít něco tak očividného. Kdyby byla stále tou stejnou dívkou jako před nástupem do psychiatrické léčebny, nebála bych se naší otevřené konfrontace. Jenže ona je teď tak jiná. Silnější, tvrdší, nepřístupnější. Občas se chová jako necitelný kus kamene a nedochází jí, jak daleko od svého tehdejšího mírumilovného já zašla. Jestli se někdy bude chtít vrátit zpátky, bude příliš pozdě. Jenže kdybych jí jen nenápadně naznačila, jak drsný pohled má občas v očích, možná by mě nenáviděla stejně jako Patricka.

   Kdo ví, jestli jsme stále nejlepší kamarádky, když před sebou máme tolik tajemství, že bychom z nich mohly postavit barák.

   „Je ti dobře?“ zaštěbetá Isolde a popadne mě za ruku. Má ji příjemně teplou, ne jako bratr. Sotva se naše kůže dotknou, zasáhne mě elektrický výboj jako hurikán. Stane se to v jedné jediné vteřině. Je to ten samý výboj, který všude doprovází i Patricka. Magie.

   Začala jsem rozlišovat jednotlivé auristické výboje krátce po zjištění, že Patrick dokáže kohokoli a cokoli paralyzovat. Nemělo by mě překvapovat, že jeho sestra je v tomhle ohledu stejná jako on, ale nikde není potvrzené, že auristické výboje se musí dědit v celé jedné generační linii. Koneckonců, moje máma má jen slabý náznak magie, prakticky snadno přehlédnutelné chvění. Zato kolem babičky se většinou dělá stříbřitý obrys připomínající hutný závoj.

   Zamyslím se nad tím. Z Genevieve jsem žádný výboj nikdy necítila… Proč?

   Přikývnu a odmítám se poddat mizerné náladě. Ne teď. Ještě ne. Je moc brzy.

   „Je mi fajn. Jenom jsem se ztratila v myšlenkách.“

   Zazubí se na mě a otočí se k Patrickovi. Všimnu si jasně patrného zaváhání v Isoldině hlase. „Kde budu teď bydlet, bráško? Máma se nevrátí. A já se tam taky nevrátím.“

   Nerozhodí ho, evidentně už má odpověď dávno připravenou v záloze a soudě podle výrazu v očích jen čekal, kdy z ní ta otázka vypadne. „Budeš bydlet v Internátu. Ještě dneska zajdeme za ředitelem. Povíme mu, v jaké jsme situaci, a požádáme ho o pomoc. S trochou štěstí budeš moct zůstat a studovat v Internátu.“

   To přitáhne mou pozornost. Ne že by to bylo těžké, když sedíme u jednoho stolu. „Budeš Marcuse žádat o stipendium? Přece víš, že ta možnost tu je. I když přijdeš s křížkem po funuse. Doslova.“

   Patrick si povzdechne a přejede si rukou po čele. Je jediným člověkem, kterému se při mračení nedělají vrásky na čele. „Samozřejmě, to mě napadlo jako první. Ale je jí jenom jedenáct, šla by do druhého předroku. Školné by sice bylo menší, jenomže k jeho schválení jsou mimo jiný potřeba i podpisy rodičů. U otce by nebyl problém, protože nás chce mít jednoduše z krku, ale matka byla už tak dost proti jenom proto, že tady studuju já s Annah. Pokud nám bude ředitel ochotný pomoct, nabídnu mu, že bych všechno pro Isolde sháněl já. Možná by mě Molly přijala jako výpomoc do kuchyně. Jestli ne, seženu něco v městečku a uspořádám to tak, abych stíhal práci i školu. Bylo by to mnohem lepší. Mohli bychom matku slušně obejít. Ovšem pokud to vyjde. Školné by zaplatil táta a já vydělával na všechno ostatní. To by mohlo vyjít.“

   Krátce se nad tím zmateným monologem, který mi začal dávat smysl až na konci, zamyslím. Pak přikývnu. Kupodivu to opravdu zní jako dobrý nápad. Tímhle by mohli Hysterku vyšachovat ze hry a nebezpečí by bylo na kratičkou chvíli zažehnáno, i když nebude trvat věčně. Patrickova ochota věnovat veškerý svůj volný i pracně vyšetřený čas na vydělávání peněz pro Isoldino studium je obdivuhodná. Jen je to něco, co bych ještě včera vůbec nečekala.

   „Máš to dobře promyšlené, co?“ řeknu mu zlehka a usměju se. Isolde bratra chytí za ruku a docela rezervovaně se na něj zadívá. V očích má vepsané obavy.

   „Takže nebudu muset bydlet pod mostem s krysama?“ vyhrkne a mně hned dojde, že tohle jí pravděpodobně ze všeho nahánělo strach nejvíc. Oba dva jen nevěřícně vrtíme hlavou.

   „Ne, to fakt ne,“ ucedí Patrick pobaveně a kývnutím doprava nás upozorní na příchod přívětivé a na první pohled sympatické servírky, přibližně o osm let starší než my. V polodlouhých světlých vlasech má vpletená barevná pírka. Když se nás zeptá, jestli si dáme ještě něco, Patrick ani jedné z nás nedá příležitost promluvit a objedná všem třem jablečný mošt.

   Stačí jen to hloupé slovní spojení, abych zrudla jako pivoňka a představila si, jak mi jeho ledové ruce přejížděly po nahém těle. Dříve pro mě ten mošt představoval jen obyčejný nápoj, ale teď se jeho význam dostal do úplně jiných rozměrů. Zatímco on s ironickým pobavením sleduje moje trapné rudnutí, servírka to očividně bere jako signál, že se v jejich cukrárně přetápím. Udělá dva kroky k oknu a nacvičeným pohybem ho otevře.

   A mně v hlavě přitom nepřestává vyzvánět otázka. Co to dělám? Do čeho jsem se to dostala?

                                                                                 ***

   V cukrárně strávíme ještě dvě hodiny, než se Patrick vytasí s peněženkou a upozorní servírku, že budeme platit. Zeptá se ho, jestli budeme chtít oddělený účet nebo společný, a jakmile kývne na ten společný, solidně mě tím vyvede z míry.

   „Nemusíš za mě platit,“ ujistím ho z části naštvaně a z té druhé dotčeně. „Mám vlastní peníze.“

   „O tom nepochybuju,“ ušklíbne se sarkasticky a napočítá přesnou částku během šesti sekund. „Ale Isolde by se nelíbilo, kdybych tě nechal platit zvlášť, viď, zlatíčko? Vidíš, Addisonová? Ty svoje feministické řeči si můžeš schovat na příště.“

   No, v přítomnosti jeho sestry mu radši neřeknu, kam si může tu svou ohleduplnou ukázku gentlemanství strčit. Stejně ví, že bych ho nejradši poslala do prdele.

   Vyjdeme z cukrárny, Isolde je vesele nadopovaná zmrzlinovým pohárem a extrémním množstvím sladkého. Celou cestu se mě vyptává na nejrůznější předměty, které bude v druhém předroku mít, na profesory a prostředí. Jsou to mnohem inteligentnější otázky, než jaké bych čekala od dvanáctileté holky. Když se dostaneme k tématu Marcuse a ona ze sebe rychlostí světla vychrlí otázku, jestli je ředitel hodný, musím se začít smát. Představa, že by byl Marcus Oren jakýkoliv, jen ne hodný, je směšná.

   Otázkou zůstává, jestli ho přemluví.

                                                                                    ***

   Při vchodu do Internátu se ze všech sil modlím, abych se nestřetla s Genevieve. Přinejmenším ne hned u dveří. Určitě to na mně musí být i vidět. Její rozlícený obličej připomínající vzteklou šelmu nikde nespatřím, zato se na schodech mineme s Bramem a jeho významný úsměv je mi varováním, že hádka s Genevieve je na spadnutí.

   Kancelář ředitele je lehce pootevřená a ozývá se z ní rytmické ťukání do klávesnice. Chystám se zaklepat, když vtom mě Patrick jemně popadne za loket a důrazně zavrtí hlavou.

   „Nemusíš tam chodit s námi. Není to tvůj problém. Je náš.“

   Na čele mi vyskočí znepokojená vráska, ale rychle zamaskuju své pravé pocity a pokrčím rameny, jako kdybych podobné věci dělala každý druhý den. „Pokud bude příležitost, ráda pomůžu. Nehledej v tom nic víc, Raine, nenajdeš to tam.“

   Bez dalších řečí dvakrát po sobě zaklepu na dveře. Užívám si možnost mít taky jednou poslední slovo.

   „Dále!“ ozve se následně vyčerpaný hlas zpoza dveří a všichni tři vejdeme dovnitř jako lavina.

   Ředitel zvedne oči od tlusté složky plné dokumentů a při pohledu na naši nesourodou trojici se pousměje. Pod očima má podlitiny a černé kruhy. Musí mít plno starostí. A já najednou lituju, že my tři mu přiděláme další. A ne zrovna zanedbatelné. „Ale. Kohopak to tu máme? Tebe ještě neznám, krasavice.“

   „To je moje sestra Isolde,“ odpoví za ni okamžitě klidným tónem Patrick a zatne pravou ruku v pěst. Je odhodlaný zůstat za každé okolnosti ukázněný a mírný, ať ho to bude stát cokoliv.

   „Dobrý den,“ pozdraví Isolde slušně a stydlivě se na ředitele usměje. Ten jí úsměv vesele oplatí, ale na nás dva zírá, jako kdyby se nám pokoušel přečíst myšlenky a zjistit, proč mu sakra jdeme představit Patrickovu sestru, která na škole ani nestuduje. Nebo spíš jak je možné, že tu jsme společně.

   Nejradši bych se do toho vrhla po hlavě a vysvětlila mu, jak po nich ta Hysterka křičela a vyděsila tu holčičku k smrti, ale není to můj boj. V tom má Patrick pravdu. Jsou věci, které si každý musí vybojovat sám.

   „Rád tě poznávám, Isolde,“ řekne ředitel a tázavě stočí pohled na jejího bratra. „Můžu vědět co se děje, Patricku? Aspoň předpokládám, že je tu nějaký problém. Nebo se pletu?“

   „Ne, pane,“ ujistí ho Patrick a polkne, než pokračuje s vysvětlováním. „Jde o to, že… bychom potřebovali pomoc.“

   „Pomoc? Jakou pomoc? A proč ode mě?“

   „Byla tu naše matka. Víte, jaké vztahy mezi sebou máme. Pohádali jsme se a ona odešla a Isolde tady nechala. Dřív bych ji donutil převzít zodpovědnost a neodjíždět bez ní, ale nedokáže se o sestru postarat, a tak jsem matku donutil tady Isolde nechat. Chtěl jsem… Chtěl jsem vás požádat, jestli byste nesvolil k sestřinu studiu na téhle škole. Za matkou ji už nepustím. Ale zároveň odsud nemůžu odejít.“

   Ředitel nadzvedne obočí a několik vteřin nic neříká, jen si nás tři prohlíží s nesmírným zaujetím a zamyšleně si mne ruce. Isolde klouže pohledem od ředitele přes svého bratra a vzápětí ke mně. Má strach, a čím delší dobu ředitel mlčí, tím se její úzkostlivé obavy zvětšují a moje taky.

   Po době, která snad trvá půl století, se nakloní, popadne Isolde za rameno a jemně ji dovede k jednomu z křesel. Když ji vyzve, aby se posadila, chudák holka je tak roztřesená, že křeslo prakticky mine a nebýt Marcuse, zřítila by se na podlahu.

   Ředitel se znovu posadí za svůj pracovní stůl obložený všemožnými papíry, obálkami a složkami, opře se lokty o dřevěnou desku a věnuje Isolde milý úsměv. Začínám doufat pomalu v nemožné. A pak se obrátí k Patrickovi.

   „Chápu to správně, že tvoje matka tu tvou sestru nechala vědoma si všech faktů, přestože jsi ji k tomu přiměl?“

   „Ano.“

   „Bydlíte ve Vancouveru, že?“

   „Ano, pane,“ přikývne Patrick na souhlas a pohledem hypnotizuje obraz na stěně. „Izzy tam chodí do školy, ale kdybyste kontaktoval otce, určitě by svolil, aby mohla přestoupit sem.“

   „Je už dávno po začátku školního roku. Přihlášky se podávají do konce května.“

   „Já vím.“

   „Byl by váš otec ochotný platit školné?“

   Zdá se, že podle jeho výrazu mu tahle otázka dělá největší starosti. Určitě by ji přijal mezi řady našich studentů s největším potěšením, ale i on má nad sebou úřady a správní orgány. Internát je soukromá škola; existují různé druhy stipendií, ale ten, kdo nemá peníze na zaplacení školného, také na téhle škole nemá co pohledávat. Takovým drsným způsobem by se to nikdy Marcus neodvážil formulovat, ale je to pravda a tu nezmění nikdo. Doslechl-li by se někdo o tom, že ji přijal bez řádné platby školného, mohl by být i odvolán z funkce, hnán před komisi a nahrazen někým jiným. Někým, kdo Internát nebere za svůj domov tak jako on. Někým, kdo se nesnaží dát domov i nám.

   Patrick se na okamžik zamyslí, nicméně přikývne. „Podle mě ano. A kdyby ne, rozhodl jsem se najít si jako mimoškolní aktivitu práci. Mohl bych pomáhat Molly v bistru, nebo si najít něco ve městě. Splácel bych celou sumu po částkách. Jestli otec Isoldino studium zaplatí, budu každopádně hradit alespoň různé další výdaje.“

   „Uvědomuješ si, že i kdyby jsi studium splácel, nestačila by ti na to žádná mimoškolní aktivita? Její studium bys splácel dalších patnáct let,“ upozorní ho Marcus. Ale když Patrick jen přikývne a dál mlčí, Marcus si znovu vezme slovo.

   „Je to od tebe odvážné, Patricku, nebudu tvrdit, že ne,“ podotkne uznale ředitel a intenzivně ho pozoruje. „Co se týče školného a souhlasu o studiu na téhle škole, váš otec by nepochybně souhlasil a veškeré papíry podepsal. Tím by se zabránilo komplikovanějšímu vyjednávání s vaší matkou. Jenomže otázkou zůstává, zda bude ředitelka její současné školy ochotná uvolnit ji k přestupu jinam. Ne všichni ředitelé škol jsou duchapřítomní a nechají si pod prsty proklouznout studenta. A přestože peníze hrají klíčovou roli, sám jsi student. Nepřísluší ti pracovat, i když oceňuju tvoje úsilí. Rada ale určitě přihlédne k faktu, že nejsi zrovna… bezproblémový student. Připletl ses do spousty rvaček, hromady z nich jsi vyvolal, stejně tak Annah. Rada profesorů i investorů by mohla být proti ze strachu, že vaše sestra se vybarví úplně stejně.“

   „Moje sestra je úplně jiná!“ vybuchne znenadání Patrick a vyletí na ředitele jako čertík z krabičky. „A na rozdíl od jiných lidí se nenechám urážet – moje jméno nikdo nebude vláčet bahnem.“

   Jeho poslední slova na Marcuse žádný extra dojem neudělala. „Co ta bitka se slečnou Westwoodovou?“

   Patrick pokrčí rameny, ale uhne pohledem. Samotnou mě zajímá jeho odpověď. Doteď nechápu, proč to udělal.

   „Odjakživa spolu bojujeme. Nemáme se nijak v lásce. Ví to celá škola. Udělal jsem si z ní jen vtip, ona to vzala příliš vážně, což mi dalo další důvod dělat si z ní srandu ještě víc. Můžu za to, co se stalo – to uznávám, pane Orene. Nic z toho ale nemá nic společného s mou sestrou.“

   „Možná máš pravdu,“ dodá ředitel zamyšleně a poklepe bříšky prstů o desku svého stolu. Několikrát se pohledem střetne s tím mým. Ze všech sil se tvářím neutrálně, nezaujatě, ale když mě osloví, neubráním se překvapení a obavám.

   „Maite. To, že jsi tu s nimi, nejspíš znamená, že něco o jejich situaci víš, je to pravda?“

   „Ano,“ přikývnu ihned na souhlas a modlím se, abych Isolde svou obhajobou pomohla a ne naopak. „Viděla jsem, jak ta Hys… jak paní Rainová křičela po Patrickovi a Isolde. Byla agresivní a ta scéna, co tam předvedla… promiňte, ale podle mě patří do blázince. Isoldu bych k ní nepustila ani přes plot.“

   Marcus se krátce zasměje a i Patrickovi zacukají koutky úst. Nálada v ředitelně se o něco zlehčuje, což všichni sledujeme s jistým potěšením, ale ostatně i nejistotou co přijde dál. Naštěstí to Marcus moc nerozvíjí do podrobností, za což jsme mu vděční. Isolde sedící k němu nejblíže trne strachy už nejmíň pět minut.

   „Dobrá. Hádám dobře, že je ti dvanáct, Isolde?“

   „Ano,“ pípne nesměle a zaboří si hlavu skoro mezi nohy. „Měla jsem narozeniny prvního listopadu.“

   „Správně. Jistě,“ zamumlá nepřítomně ředitel, otočí se k počítači umístěnému mezi vším tím organizovaným papírovým chaosem a něco začne ťukat do klávesnice. Neozývá se minimálně tři minuty. Teprve pak spustí a nám se uleví.

   „Dám ještě dnes vědět panu Rainovi o tom, co se děje. Pokud nebude nic namítat vůči Isoldině pobytu v Internátu, zařídíme přestup, zapojení do výuky a záležitost se školným. Předpokládám, že tvůj otec vše zafinancuje, Patricku, ale kdyby ne, nebo kdybys přesto stál o výpomoc v Mollyině bistru, později si o tom klidně můžeme promluvit. Je tady i možnost stipendia, ale myslím, že s vaším otcem nebude potřeba. Do té doby ubytujeme Isoldu v pokoji číslo… číslo... pokoj číslo 17. Snad ti nebude vadit, že budeš mít spolubydlící, viď že ne, Isolde? Úžasné. Je to Saskie Himorová, tvoje vrstevnice. S trochou štěstí budeš spokojená. Od pondělí se zapojíš do vyučování. Vyhovuje to všem?“

   Isolde vesele vyskočí z křesla, strach je ten tam. Září jako sluníčko. Jako maličká supernova. Nakloní se přes stůl k řediteli a uchváceně na něj zírá velkýma očima postrádajícíma pigmenty. „Znamená to, že tu můžu studovat? Vždycky jsem chtěla být o něco blíž sourozencům, ale máma to nedovolila.“

   A ředitel vysloví to kouzelné slovíčko: „Můžeš.“

                                                                                 ***

   Na odchodu Marcus Patricka zastaví. Já s jeho sestrou už stojíme na chodbě, ale stejně to slyším. Jasné varování. „Patricku. Nejspíš si uvědomuješ, do jak složité situace jste mě právě dostali. Školní radě se tohle líbit nebude. Radil bych ti, abys byl vděčný za to, že se ti dostalo pomoci. Což znamená, že požaduju co nejlepší známky a co nejlepší přístup. Jakákoli stížnost a svoje rozhodnutí můžu ve vteřině změnit. Můžu se spolehnout na to, že si dáš pozor?“

   Tři vteřiny ticha. A pak: „Ano. Chápu to. Nebudu vyvolávat žádné rvačky.“

   „Není to jen o rvačkách,“ opraví ho ředitel a zašustí papíry rozloženými před sebou. „Ale o přístupu. Potěší mě, když nebudu muset každý týden řešit, kdo má zlomenou čelist, naražený loket nebo přeražený nos. A teď už jdi. Čeká mě tu hromada papírování. Je ve tvém zájmu, abych toho rozhodnutí nikdy nemusel litovat.“

   Když odcházíme, Isolde poskakuje před námi, jako kdyby do ní někdo píchl tři dávky adrenalinu. Dokonce i já, která ohledně povahy a dobroty ředitele nemám sebemenší pochyby, jsem očekávala o něco delší jednání, než k jakému teď došlo.

   Ve výsledku se ovšem stejně potvrdilo to, co jsem si myslela. Marcus by nikdy nikoho neodsoudil k tomu, aby musel žít bez střechy nad hlavou.

   Patrick se sestrou jsou už u paty schodiště, ale ředitel Oren vyjde z kanceláře a tentokrát si zavolá k sobě mě.

   Zvědavě k němu vykročím a pocítím úponky obav plazících se mi vnitřnostmi jako malí hadi. V posledních dnech se učím, že je možné prakticky všechno. Ale on se jen dál usmívá a položí mi otcovsky ruku na rameno.

   „Nezdržím tě dlouho, Maite. Jen jsem ti chtěl říct, že jsi mě hodně potěšila. Vím, jak složitými úskalími sis spolu s Genevieve a sourozenci Rainovými musela za uplynulé roky projít, a proto mě o to víc překvapilo, jak nezištně jsi zasáhla a pomohla. Ohromila jsi mě.“

   Tak otevřená pochvala mě příjemně zahřeje u srdce. Vděčně se na ředitele usměju a přikývnu. „Děkuju moc. Ráda jsem pomohla.“

   Už couvám, ovšem on neřekl poslední slovo.

   „A budeš v tom pokračovat? Do ničeho tě netlačím, to ani není v mé pravomoci, ale ta dívka potřebuje ochrannou ruku – jinou ochrannou ruku, než kterou jí poskytne Patrick a sestra. Potřebuje mít člověka, který tu pro ni bude i v jiných ohledech. Počítám totiž, že drama ohledně paní Rainové stoprocentně ještě není u konce.“

   Zaraženě a trhaně přikývnu a svraštím obočí. Všimnu si, že Isolde a její bratr čekají ještě pořád na konci chodby. Mohli už dávno odejít. „Samozřejmě, pane řediteli. Budu jí pořád nablízku. Už půjdu. Na shledanou, pane.“

   „Marcusi,“ opraví mě naoko dotčeně a s kroucením hlavou jde zpátky k sobě. Podle všeho má ještě velkou spoustu práce, která se neudělá sama přes noc. „Pořád vám říkám, ať mi neříkáte řediteli ani pane. Připadám si pak jako stará rachotina s jednou nohou v hrobě.“

   „Pardon!“ zasměju se. Dojdu k těm dvěma a věnuju jim unavený, ale zato vřelý úsměv. Samozřejmě ten úsměv směřuju na Isolde. Ano, výhradně na ni, na nikoho jinýho.

   „Takže to dopadlo dobře, viď?“ prohodím ledabyle a rozcuchám jí vlasy. Bohužel si vyberu špatný okamžik – přesně v tu chvíli se v mém zorném poli totiž objeví jejich sestra Annah a v jejím rozlíceném obličeji není ani stopa po přátelství – spíš po touze mě zabít.

   Instinktivně couvnu, když se k nám přiřítí jako torpédo a chystám se popadnout nějaký štít, nebo si rukama chránit hlavu, aby mi Annah nezpůsobila otřes mozku nebo jiný trvalý poškození, ale k mému šoku a evidentně i jejímu Patrick jen natáhne ruku a zabrzdí ji v pohybu.

   Šlehne po něm pohledem, ale většinu vzteku směřuje na mě. Jak jinak. Usilovně pracuju na tom, abych jí to nevyčítala a neměla za zlé. Třebaže ukazuje méně lidství než její bratr, jakmile se mi jednou podařilo nahlédnout pod jejich rodinnou pokličku, najednou jako kdyby se mi líp dařilo číst mezi řádky.

   „Co to děláš?“ oboří se Annah na bratra a vztekle zavrčí. Snaží se dostat sestřičku z mého dosahu, ale ta se zarputile odmítá pohnout z místa. „Proč ji necháváš, ať šahá na Izzy? Zrovna ona, Ricku!“

   Zmíněný se na ni jen nevzrušeně zadívá a zlehka, téměř nepostřehnutelně zavrtí hlavou. Jestli jsem předtím měla nějaké pochybnosti o změně našeho „vztahu“, teď jsou definitivně pohřbené hluboko pod zemí. A nejsem jediná, koho to překvapilo. Annah doslova zuří nefalšovaným čirým vztekem.

   Čtení mezi řádky nebo ne, proč mě vůbec tolik nesnáší? Co jsem jí vlastně kdy doopravdy provedla? Kromě pár lehkých urážek a přátelství s Genevieve, které by nejradši vyškubala všechny vlasy?

   „To si děláš srandu, ty pitomče?“

   „Sama ze sebe děláš pitomce,“ vyštěkne Patrick a významně se na ni zadívá. „Izzy se s ní přátelí. A Maite na to má celkem dobrý nárok.“

   Je zvláštní slyšet z jeho úst vlastní jméno. Zní jinak. Jako kdyby patřilo dívce, kterou neznám, ale chtěla bych ji potkat.

   „Opravdu? No nepovídej!“ ušklíbne se namyšleně Annah a já mám co dělat, abych se nenahnula a nevrazila jí tu největší facku, která by ji poslala na druhou stranu místnosti.

   „Co tady vlastně Isolde dělá?“

   Aha, takže teprve teď dospěla k pointě?

   Patrick jí to stručně všechno vysvětlí. Jak se Hysterka objevila v Internátu a sháněla ji, nejspíš aby po ní mohla křičet stejně jako po něm a sestře. Jak odporně se chovala k Isolde, jak se pohádali a ona nakonec odešla bez ní, protože jí Patrick nedal jinou možnost. Sotva se dostane k části, kdy jsme spolu šli všichni tři do cukrárny a strávili tam přibližně něco kolem pěti hodin, přivře oči do škvírek a vražedně na mě upírá zrak.

   Patrick jí nakonec řekne, jak moc jsem pomohla řediteli rozhodnout se pro Isoldino přijetí, přestože si nepamatuju, že bych na Marcuse měla tak velký vliv. Byl rozhodnutý už předtím.

   Jen co to vyjde z Patrickových úst, přestane mě Annah vraždit rozbouřenýma očima a tiše vyjekne. Vidím, jak se to v ní pere. Jsou pudy, kterých se nedokážeme zbavit. Na to jsou až příliš dobře zakořeněné přímo v nás samých.

   „Aha,“ zamumlá nabručeně a po očku mě sleduje. „Tak to asi… promiň.“

   Zacukají mi koutky úst, nemůžu si pomoct. Donutit Annah Rainovou, aby se někomu omluvila, je rozhodně nadlidský úkol hodný génia. A já to považuju za tichou výhru s nadějí, že další budou následovat.

   „Budu se s tebou moct vídat, když se mnou nebudeš ve třídě?“ zeptá se mě Isolde a už dopředu se mračí. Hned co jí však řeknu, že si na ni vždycky najdu čas, zářivě se usměje od ucha k uchu.

   Podívám se na hodiny visící na zdi. Čtyři odpoledne. Vůbec mi nedošlo, jak pozdě ve skutečnosti je. Genevieve bude vzteky bez sebe. Pravděpodobně už v pokoji upouští páru. Doufám, že otevřela okno, aby měl ten vztek kudy vypadnout.

   „Už bych měla jít,“ rozloučím se s těmi třemi neobratně a pomaličku od nich couvám pryč směrem ke schodům.

   Patrick s vážným výrazem přikývne, založí si ruce na prsou a nakloní hlavu na stranu, to vše pod bedlivým dozorem Annah. „Měj se. Zítra se domluvíme na tréninku.“

   „Jasně,“ odsouhlasím to bezmyšlenkovitě, naposledy se rozloučím a vyběhnu po schodech do patra. Teprve pár kroků od našeho pokoje si dovolím se zastavit a zadýchaně se opřu o zeď, kde čekám, dokud mě nepřestane píchat v bocích.

   V duchu se raduju jako malé dítě jen kvůli tomu, že náš trénink šermu neodpískal a pořád to plánuje. S čím lepším šermířem budu trénovat, tím víc se zlepším. A jedna moje část si přeje, aby tohle byl ten jediný důvod, proč se mi tak zatraceně ulevilo. Protože je to ta stejná část, která ví, že ho prostě chci vidět znovu.

   Protáhnu si záda, odlepím se od zdi a vezmu za kliku ode dveří. Je odemčeno. S povzdechem projdu dovnitř, zavřu za sebou, a aniž bych Genevieve sedící v tureckém sedu na své posteli věnovala jedinou pozornost, přejdu k té své u okna, shodím ze sebe všechno až na spodní prádlo a hodím je do koše na špinavé oblečení. Přejdu k šatní skříni a začnu se v ní přehrabovat. Potřebuju najít něco vhodného a pohodlného na zbytek odpoledne a večer strávený čtením knížky v posteli. Nakonec si se souhlasným brumláním vyberu pánskou červenou košili, kterou mi před třemi lety daroval táta, protože jemu už byla malá, a tenké černé šortky. Teprve když jsem plně vyzbrojena, otočím se k stále nic neříkající Genevieve a usměju se.