Kapitola dvacátá sedmá - Genevieve

Dobrý večer všem. Doufám, že si kapitolu užijete 😇😀 I po akutním zánětu močáku a následném předávkování bylinkovými čaji jsem kupodivu relativně funkční a zvládla jsem přidat další kapitolu. To je pro dnešek docela pěkný úspěch 😂 A. G.

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ - GENEVIEVE

   Po té hádce začne každý den ubíhat nesmírně pomalu. Táhne se, jako kdyby měl trvat celou věčnost. Uplyne týden a já pořád nedokážu vymyslet dostatečně obstojnou omluvu, která by rozpustila ledy. Nijak mi nepomáhá skutečnost, že profesoři nám nakládají čím dál větší nálož úkolů a seminárních prací. Kolikrát dokonce ani neohlásí test dopředu, na čemž spousta z nás doslova vyhoří. Já mezi ty vybrané naštěstí nepatřím. Přestože se snažím nejvíc času věnovat pátrání po původu neviditelných nestvůr, které hlídaly márnici, musím se učit víc než jindy.

   Mai ráno vstává ještě před svítáním a vždy po probuzení ji vídám sedět u pracovního stolu se sluchátky v uších ztlumených na přijatelnou hlasitost, aby mě nevzbudila. Pokaždé si dělá poznámky na papíry a pročítá učebnice, nebo je pohlcená čtením knihy. Bere studium extrémně vážně, ale po týdnu zjistím, že tak pečlivě nestuduje jen Algebru, Geografii a Psychologii, ale mimo jiné i starodávně vyhlížející knihy zabývající se nadpřirozenými bytostmi a bestiáře. Věřím, že kdyby na něco přišla, buďto mi to oznámí, nebo se to přinejmenším dozvím od Brama, který začal trávit spoustu času se Zaharaiou a po škole se jako uragán velmi rychle roznesla novinka měsíce: Zaharaia Iqrashová chodí se sexy školníkem!

   Největší starosti mi dělala Finština a všechny hodiny, které vyučovala profesorka Jamiová. Skoro se zdálo, že mě má v ještě menší oblibě než dřív a kdykoliv to šlo, našla si způsob jak mi znepříjemnit život. Ne že bych si jízlivé odpovědi patřičně neužívala.

   S Maite jsem se za ty tři týdny, které uplynuly od naší hádky, moc nestýkala. Ráno brzy vstávala a studovala, o hodinách si dělala podrobné zápisky a sbírala samá kladná hodnocení od všech profesorů, kteří ji nám ostatním a méně úspěšným dávali za vzor. O přestávkách a obědech byla buďto s Billym, nebo s námi, ale většinu toho namluvila s Bramem a Zahar. Se mnou taky mluvila, několikrát jsme si vyměnily i více vět, ale všichni v ročníku, dokonce i profesoři a jiní studenti, poznali, že mezi známou dvojkou ze šestého ročníku se něco stalo a tak jednoduše to spravit nepůjde. Bylo mi dost na draka, ale tvrdohlavě jsem si stála za svým. Dokud nepřijdu na způsob, jak se s Maite udobřit a přimět ji, aby mi odpustila moje sobecké a nemístné chování, nebudu tlačit na pilu.

   Teprve po naší hádce mi došlo, jak moc jsem jí ublížila předstíraným nezájmem. Domnívala jsem se, že bych o jejích problémech neměla začínat, vědoma si toho, že ona sama o tom nezačne nikdy. Já byla šťastná, když jsem přežila jeden den bez neustálého vyptávání, jaké to bylo v léčebně, což neustávalo ani v listopadu, ale Maite nebyla jako já. Udělala jsem velkou chybu a platila za ni.

   Mimo jiné jsem ji vídávala posedávat v bistru u stolu plného studentů z druhého předroku, těch dvanáctiletých. Několikrát týdně se bavila s dívkou s neuvěřitelně světlýma očima – Isolde Rainovou, jež k nám přestoupila toho dne, kdy Maite strávila celý den s Rainem, dívčiným bratrem. Mezi ním a Maite se však na první pohled nic nedělo. Opatrně kolem sebe našlapovali, bojovali spolu při šermu a přestali se navzájem proklínat, ale byla mezi nimi jasně patrná vytyčená hranice a bariéra, kterou se evidentně oba báli shodit. A navzdory všemu jsem za to byla vděčná.

   Bram se neuvěřitelně proměnil. Jeho dříve zachmuřený, zahloubaný a naštvaný výraz nahradil úlevný, optimistický úsměv – ne přímo veselý a šťastný, ale byl to začátek a já si byla jistá, že za to můžu děkovat Zaharaie. Nechovali se jako typický pár, které vídáte v supermarketech při nákupu, nebo jak vás míjejí na chodníku. Nedrželi se za ruce, nevyměňovali si mlaskavé polibky a rozněžnělé zdrobněliny. Na veřejnosti spolu jen nenápadně flirtovali, častokrát se objali a usmívali se na sebe jako čerstvě zamilovaní. Ale všichni na první pohled dokázali poznat, že k sobě neodlučitelně patří.

   Byla jsem vděčná za osud, který je dal dohromady. O své bývalé manželce mi nic neřekl, jen občasné úlomky, ale tohle byl pro něj nový, jiný příběh, a já se modlila, aby dopadl dobře.

   Marcus trávil spoustu času u sebe v kanceláři. Dřív jsem ho normálně vídala celý den poletovat po chodbách, ale to přestalo. Nebyla jsem jediná, kdo si toho všiml. Po celém Internátu se neslo tlachání o jeho zdravotním stavu. Podle mě byl ale pes zakopaný spíš ve spoustě problémů a komplikací. Nijak jsem nedávala najevo přemrštěné starosti, protože kdyby se rozneslo, že bláznivá Westwoodová se až moc stará o ředitele, vyklubala by se spousta konspiračních teorií, které bych si odnesla dost ošklivým způsobem.

   Jenomže starosti jsem měla tak jako tak.

   Náš pátrací tým „zasvěcených“ sestával ze mě, Zaharaiy, Maite a Brama. Zaharaia navrhla, abychom k sobě přibrali i Billyho. Nehledě na to, jak moc jsme ho ale měli rádi, já a Bram jsme byli výrazně proti a překvapivě se na naši stranu přidala i Maite. Nestáli jsme o to, aby po škole kráčel další člověk, co zná děsivá tajemství, která se snažíme ututlat. Zahar to zpočátku nechápala, ale pak si uvědomila, kolik nepříjemností by to přineslo.

   Stačí, že o blížící se pohromě víme my. Nepotřebujeme, aby to narušovalo spánek dalším lidem.

   A já, přestože je dnes už dvanáctého prosince a od vánočních prázdnin nás dělí jen deset dní, mám náladu horší než kdy jindy. Nejde jen o mlčenlivý vztah s Maite, Bramovo neustálé vyptávání a každodenní trénink, který se mi prokousává všemi kostmi, a já mám tělo rozbolavělé, jako kdyby si mě někdo spletl s jehelníčkem. Ani o zrušení „psychologických“ schůzek se školním výchovným poradcem, jemuž jsem už déle nedokázala důvěřovat.

   Každý den se mi ozývají rodiče. Vlastně převážně máma. Nechává mi i hlasové zprávy, ale já jí jen každý týden napíšu, že se neděje nic zvláštního a jsem v pořádku. Samozřejmě, že jsou to lži.

   Jenomže ona přešla do módu zpráv a já neodolala a vždycky si je pečlivě přečetla. Bylo mi po nich mizerně. Chyběla jsem jí – koneckonců, dítě měla už jen jedno. Ale já nebyla schopná odpoutat se od toho rozhovoru s ředitelem.

   Tvrdila, že to můj otec trval na mém pobytu v psychiatrickém ústavu. Proč by lhala Marcusovi? Kdysi dávno byli ti dva přátelé, kteří spolu studovali v Internátu, a přátelství jim vydrželo dodnes. Nemá důvod mu lhát. To je smutný fakt.

   Otcova zrada bolí a pálí, jako kdybych si srdce probodla dřevěným rozžhaveným kůlem. Proto jsem veškeré zprávy směrovala na matčino číslo a ne jeho. Nestála jsem o konverzaci typu proč-jsi-z-mámy-schválně-dělal-padoucha?

   Nejvíc mě děsí, že by mi na tu otázku třeba i pravdivě odpověděl.

                                                                             ***

   „Nedává to smysl!“ vykřikne rozzuřeně Maite ve středu ráno a vyvine překvapivě velkou sílu na to, aby shodila nástěnku ze zdi. Třískne o podlahu a spadne jí na nohu. Ta jen zafuní a sveze se na postel, kde zůstane ležet jako mrtvola odhodlaná nepohnout se po zbytek života. Jindy bych se rozesmála, ale panuje mezi námi tak napjatá atmosféra, že si to nedovolím.

   Nejradši bych se jí zeptala na příčinu jejího vzteku, ale místo toho se jen zvednu, odhodím učebnici Biologie a beze slova vrátím nástěnku na původní místo. Oči mi mimoděk zabloudí k seznamu jmen mrtvých osob. Maite do našeho pokoje pouští co nejmenší počet lidí, aby si nástěnky nevšimli a nedomýšleli si, že jsme posedlé těmi vraždami. My samozřejmě nejsme posedlé vraždami. Jsme spíš posedlé snahou přijít na to, kdo ty lidi vraždí – to je už něco jinýho.

   Prohlédnu si Maite od hlavy až k patě a usoudím, že nebude od věci, když upoutám její pozornost otázkami. Maite zbožňuje otázky k tématu, se kterým si v danou chvíli láme hlavu. Obvykle jí to dokonce pomůže přijít na odpověď.

   „Bylo poslední dobou nahlášeno nějaké další úmrtí způsobené Stahovačem?“

   Mai moje otázka překvapí natolik, že dokonce zapomene na svůj výlev vzteku. Omámeně přikývne. „Jo. Před třemi dny v Ohiu. Jistá rodina Jomiových, celkově šest obětí. A současně v Německu zemřela jejich babička. Na Slovensku jejich vzdálená příbuzná. Ten samý případ. Jen to nerozšířili v médiích, takže tím naštěstí nevyvolali paniku mezi obyvateli.“

   „Když to neohlásili, jak to můžeš vědět ty?“

   Trefa do černého. Maite se zašklebí a přikreslí kamsi doprostřed mapy Ameriky křížek. Co ten křížek znamená ví ovšem jedině ona.

   „Protože jsem se s trochou Billyho pomoci nabourala do Sacramentského policejního archivního systému. Přechovávají tam veškeré informace, možná že až moc velké množství. Dokonce se mi podařilo objevit u jednotlivých případů i fotografie obětí. Nebo spíš mumií. Každopádně, proniknout jejich bezpečnostní obranou byla hračka. Což se hodí, protože když na nás tehdy ti neviditelní magoři zaútočili, nestihly jsme si vyfotit oběti. Vlastně ani nevím, jestli jsem s sebou tehdy měla mobil.“

   Obdivně hvízdnu a pousměju se. Tahle holka mě svými schopnostmi nikdy nepřestane překvapovat. „Páni. Jak dlouho…“ odkašlu si, aby mi neskřípaly hlasivky. „Jak dlouho to tak podrobně zkoumáš?“

   „Dohromady už tři týdny,“ odpoví vyčerpaně. Něco v tom tónu a způsobu, jakým to vyslovila, mě přiměje zauvažovat na tím, jestli s tím nemá v plánu brzy seknout. „Všechno jsem sepsala, ale něco mi uniká. Příšerně mě to štve, ani nevíš jak.“

   „Ale vím,“ namítnu nesouhlasně a donutím se čelit jejímu spalujícímu, zvědavému, ale chladnému výrazu. Přiměju se pokračovat, protože přesně tohle je ta pravá chvíle pro omluvu, kterých jí dlužím desítky.

   „Já… už vím, co mi celou dobu unikalo. Co jsem přehlížela. Strašně moc se omlouvám, že to muselo zajít tak daleko a že jsem ti přitom tolik ublížila, než mi to všechno došlo.“

   Neodpovídá. Mlčí. Dívá se střídavě do zdi a střídavě na mě, nejspíš nejistá, zda to myslím vážně. Stojíme tam a zíráme na sebe, jako kdybychom se viděly poprvé. Svým způsobem nepochybuju o tom, že je to pravda. Změnila se ona, změnila jsem se já. Změnily jsme se obě dvě až moc na to, aby se to dalo ignorovat.

   A přesně proto začnu mluvit dál, abych z toho nevycouvala jako úplný zbabělec. „Co jsem se vrátila, odmítala jsem si připustit, jak moc se toho stihlo změnit. Neviděla jsem to podstatné. V léčebně jsem musela spoléhat jen sama na sebe, dělat vlastní rozhodnutí ohledně toho, co jim povím a co ne, jaký bude můj další tah za svobodou. Nebyl tam nikdo, komu by se dalo věřit. A já… Zvykla jsem si na to. Moc dobře vím, že se vždycky snažíš zajímat víc o ostatní a svoje vlastní problémy necháváš na opačné koleji. Chtěla jsem se zeptat, co je špatně. Vážně. Ale pořád jsem si namlouvala, že bych ti měla dát prostor, stejně jako to chci já.“

   „Genevieve, skutečně to nemusíme rozebírat zrovna teď.“

   „Ale já to potřebuju!“ vykřiknu zděšeně a pospíším si, aby mi do toho podruhé neskočila. „Nesnáším to ticho, které se mezi námi rozrostlo. Jsi moje nejlepší kamarádka a já neměla nikomu a ničemu dovolit, aby nás to rozdělilo. Od začátku si všímám toho, že s Rainem máte tenhle rok komplikovaný vztah. Netuším, z čeho to pramení, ale uznávám… Neměla jsem žádné právo po tobě křičet a obviňovat tě jen proto, že jsi s ním šla do města. Ta nenávist je moje, ne tvoje. Chovala jsem se jako kráva a naše přátelství mi strašně chybí.“

   Maite pokývá na znamení, že to všechno slyšela, a já jí nechávám minutku dvě na uvážení slov.

   „Gen, mrzí mě, jak to mezi námi skřípalo. A jsem ráda, že už chápeš, kde jsi udělala chybu. Samozřejmě nejsi jediná, ale bylo špatné předpokládat, že mi dovedeš číst myšlenky nebo tak něco. A ohledně Raina… kdybys viděla, jak dokonale a hezky se chová ke své sestře a co kvůli ní obětuje, rozuměla bys, proč věřím tomu, že zkrátka není úplně špatný. Není to mojí hloupou touhou pořád v lidech vidět dobro. Kdyby mi nepředložil jasný důkaz, měla bych o něm pořád ještě stejný názor jako ty. Tím netvrdím, že jsem ho najednou snad začala mít ráda, protože ho budu vlastně pořád nesnášet, ale nesnáším ho míň. Tvůj postoj znám. Ale uvědom si, že venku na nás čeká válka. Nesmíme si dovolit, abychom jednu vytvořili i uvnitř. Nehledě na naše city musíme být teď silnější než kdy předtím. Musíme si budovat přátele a spojence, ne nepřátele. Nevíme, co přinese budoucnost. Nikdo z nás.“

   Souhlasně přikývnu a v duchu si procházím její odpověď. Pak se však zarazím. Zadívám se na nástěnku za ní. Měla pravdu, něco nám vážně uniká. Ale co to jenom je? Něco v její odpovědi…

   Zamračím se, dojdu k mapovací nástěnce a rentgenovým pohledem projíždím každičké slovo, písmo, škrábanec na papíře, odhodlaná přijít na ten háček, který nám brání ve zjištění pravdy. Jsem v pokušení to vzdát, protože nikde není napsáno, že moje instinkty jsou bezchybné, ale pak si prohlédnu ten seznam jmen mrtvých obětí.

   Těsně pod ním je podobný. Až na to, že obsahuje názvy měst, kde byly dané osoby zavražděné. Sotva mi to zabrnká o mozkové buňky, zachmuřím se ještě víc a otočím se na Maite, která mě pozoruje se zmateným, ale zvědavým otazníkem v očích.

   „Nemáš někde napsané, kde to všechno začalo?“ otážu se vzrušeně.

   „Myslíš ty vraždy?“

   „Jo,“ přikývnu a trpělivě ukazuju na nástěnce prstem z jednoho novinového článku na druhý. Najednou si jsem jistá, že jsme od odhalení jen kousíček. Musíme zvážit cokoliv.

   „Kde zaútočili první? Možná, že kdybychom to věděly, mohly bychom prozkoumat historii toho určitého města a zkontrolovat, jestli se něco neshoduje s tím, co hledáme. Nebo se detailněji zaměřit na – “

   „Na historické a genealogické kořeny všech mrtvých rodin!“ dokončí za mě Maite nadšeně a radostně po mně skočí. Oplatím jí krátké objetí a sleduju, jak nedočkavě poskakuje po místnosti, hází do tašky jednotlivé učebnice na dnešní den a přitom se vůbec nedívá do rozvrhu, takže jí musím připomenout, že dnes není Geografie.

   Nabručeně vyjekne, odhodí učebnici pod postel, kam si v posledních dnech navykla je skladovat, a v rychlosti si hřebenem pročeše vlasy. Sepne si je na temenu hlavy do zmuchlaného koblížku, jak ten účes sama nazývá. Přitom mi zvesela vykládá o svém plánu. Musím ji obdivovat o to víc, že ho vymýšlí teprve za pochodu.

   „Víš, genealogie odjakživa zkoumá historické vztahy mezi lidmi, přehledněji řečeno potomky jednoho rodu, který pokračuje z minulosti až do současnosti. Díky tomu spousta lidí dokáže vysledovat své mrtvé příbuzné, odhalit spoustu rodinných tajemství… Vědělas například, že jedna žena přesně po tomhle pátrala a zjistila, že je vzdáleně příbuzná s Mauricem Chevalierem?“

   „Kdo je Maurice Chevalier?“

   „Francouzský herec a zpěvák, nejspíš i tanečník. Svého času to byla legenda. Během první světové války ho zranili a on pak byl dva roky v zajetí. Musel dělat všechno od úplného začátku,“ zadrmolí Maite a otevře poznámkový blok popsaný svým extra pečlivým písmem. Začne v něm horlivě listovat, divže stránky nevytrhne. „Každopádně existují agentury zabývající se vyhledáváním předků. Jenomže nevýhodou je, že jim to trvá strašně dlouho a chtějí za to víc peněz, než si zaslouží. A vzhledem k tomu, že my bychom potřebovaly vyhledat historické a genealogické kořeny všech zavražděných rodin, což je mezitím zhruba patnáct, nedoplatily bychom se. Mluvíme o tisících. O desítkách tisíc.“

   „Předpokládám správně, že ty znáš nějaký rychlejší a levnější způsob?“ poznamenám a sleduju, jak se Maite nadme pýchou.

   „Samozřejmě,“ odpoví, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc pod sluncem. „Můžeme se vloupat do archivu v New Yorku. Jenže by byl velký oříšek se tam vůbec dostat, navíc je to místo pekelně dobře zabezpečené. Další možností jsou agentury, jenomže my nemáme čas na to, abychom čekaly, než se v jejich pořadníku dostaneme na první místo – za deset dní začínají prázdniny a já jsem odhodlaná přijít tomu na kloub do Vánoc. Další možností - méně legální možností - je heknutí systému. Kdybych se nabourala do New Yorského archivu, což potrvá pár hodin, než odkóduju heslo a zabezpečím počítač proti trojským koňům, virům a různým zpětným nárazům jejich obranného systému, pravděpodobně bych měla jen pět nebo šest hodin na detailní prozkoumání historie těch rodin. A já nevím, jestli to bude stačit.“

   Podezíravě přimhouřím oči. Něco v jejím tónu mlhavě naznačuje, že je tu ještě něco. „Ale?“

   „Ale,“ vydechne Maite a na chvíli se zastaví a přestane štrádovat s poznámkovým blokem po pokoji. „Je tu druhá možnost. Mohla bych se nabourat do policejních záznamů. Těžko říct, jestli to bude těžší nebo lehčí než u archivu, ale dostala bych přístup k rejstříku trestů všech mrtvých a je tu jistá možnost, že bych se dokázala přepojit do New Yorského archivu odtamtud, aniž bych je zpětně přivedla na moji počítačovou adresu, čímž by mě lehce vysledovali. Jenomže je tu další háček – nevím, jaký systém policie má. A jestli bude možné se přepojit do archivu. Abych si tím vším mohla být stoprocentně jistá, potřebovala bych víc než jen deset dní. To my nemáme.“

   „Takže co uděláme?“ vybafnu spíš na sebe než na ni a zoufale si rukou prohrábnu vlasy. Podle hodin nám zbývá patnáct minut do začátku první hodiny. Nejsem ani oblečená, ani upravená, a pořád ještě připomínám příšeru z Elm Street. Čekám na Mainu odpověď a rozčesávám si chuchvalce něčeho, co by měly být vlasy. „Nabouráme se z jiného počítače? Opravdu nás u toho nechytnou?“

   Maite se poškrábe na bradě a vysíleně se opře loktem o desku stolu s blokem v ruce. Každou chvíli v něm listuje. „S Billyho pomocí asi ne. Co se týče počítačů, je v tom opravdu dobrý. Asi bude mít milion otázek, ale to zvládnu. Doufám, že s tím bude souhlasit, přece jenom to není zrovna dvakrát legální. Nebude to snadné, ale riskneme to. Navíc, adresa se dá přesměrovat. Ale budu tebe, Brama i Zaharaiu potřebovat, abyste mi pomohli pátrat v materiálech. Možná nebude od věci to vytisknout, ale to by možná vypátrali a… TADY to je! No jistě, já věděla, že to tu někde bude!“

   „O čem to mluvíš?“ vyhrknu nechápavě, přejdu k ní a nakukuju jí přes rameno.

   „Je to tu!“ zahaleká, aniž by mě vnímala. „První rodina zavražděná v Americe je rodina Enfallových z Raleigh, Severní Karolína. Celkem pět obětí. Není snadné si to pospojovat, ale podle jednotlivých dat toho samého dne ve Francii zemřela rodina Le’Poureových – v městě Nantes. Pamatuješ? Učili jsme se o tom. Přesně tohle město v roce 56 před Kristem obsadil Julius Caesar.“

   Nepřestávám na ni zírat. „Nikdy nepochopím, jak si můžeš pamatovat úplně všechno.“

   Maite nevinně pokrčí rameny, studuje stránky, a jako kdyby se nechumelilo, dodá k tomu: „Je to teprve tři roky staré učivo. Občas si vytáhnu staré zápisy a pročítám je. Jen tak pro jistotu. Nevěřila bys, ale s odstupem času jsou dokonce ještě zajímavější.“

   „Ty si dobrovolně pročítáš staré zápisy?“ užasnu nevěřícně. „Počkej, ty s sebou na začátku roku taháš staré sešity?“

   „Ty ne?“ podiví se upřímně, a jakmile se ozve zvonění, zaklapne poznámkový blok, násilím ho nacpe do tašky a začne se soukat do školní uniformy.

   Napodobím ji. Nějakou dobu nemůžu najít svetr, ale nakonec ho Maite objeví pod oknem. Z pokoje vyletíme rychlostí namydleného blesku. Cestou mimořádně neprobíráme genealogické prameny, ale blížící se zkoušku. Na Ekologii jsem se musela učit šest dní v kuse, aby mi to pořád nevypadávalo z paměti. Test má obsahovat dvě stě otázek. Někde bude vyžadováno odpovědět slovy, někde naštěstí jen čísly, ale nejhorší jsou popisy, které můžou zabrat i minuty. A nevýhodou je pouhých šedesát minut na vypracování Semestrální průchozí zkoušky, obvykle spíš označované jako zimní. Musíme se dostat na hranici přinejmenším 56 % úspěšnosti, abychom prošli.

   Vzhledem k tomu, že mě naše milovaná profesorka nenávidí, to bude vážně zajímavý. Ostatně přesně proto jsem tady na svých znalostech zapracovala nejdůsledněji ze všech předmětů.

   Jakmile začne hodina, modlím se, aby se mi jednotlivé odpovědi nepomíchaly dohromady s ostatními předměty. Už jsme prošli zkouškami ze Studijních předpokladů, Angličtiny, Zdravovědy, Literatury, Ekonomiky, Latiny, Algebry a Geografie. První čtyři byly asi nejjednodušší, hlavně Angličtina. U Ekonomiky si ani trochu nejsem jistá – zato vím, že Algebru se mi podařilo parádně posrat a budu považovat za celosvětový úspěch, jestli se dostanu do druhýho semestru.

   Jak je v Internátu zvykem, možná máte zaplacené školné, ale o svůj pobyt a studium se musíte zasloužit. Tak to platilo rovnocenně pro nás pro všechny a neexistoval nikdo, koho by to neděsilo k smrti.

   Jakmile profesorka Jamiová majestátně vkráčí do učebny, atmosféra v místnosti znatelně poklesne o pár stupňů a já mám co dělat, abych při pohledu na její Halloweenský kostým sestávající z dlouhé a nařasené červené sukně a černé blůzky s malými lebkami nevyprskla smíchy. Připomínám si, jak je důležité, abych ji minimálně do vyhlášení výsledků neprovokovala, poněvadž by se tím zvýšilo riziko, že mě u zkoušek potopí. Přitom musím ustavičně myslet na dalších pět zkoušek. Ekologie, Psychologie, Fyzikální vědy, Dějiny Ameriky a Šerm. Těžko říct, co mi víc nahání strach.

   „Na svá místa!“ zaburácí profesorka Jamiová a po všech, kteří ještě postávají u oken, vrhne vražedný pohled. „Jestli se někdo z vás během testu byť jen pohne, doplatí na to při hodnocení zkoušky. Je vám to jasné?“

   „Fíha, to mě fakt vyšokovalo k smrti!“ poznamenám v duchu a zachichotám se. Příliš pozdě mi dojde, že jsem to řekla nahlas.

   Rozhodně dost nahlas, aby to ta fúrie slyšela.

   „Cos to řekla?“ vyštěkne po mně jako po nějaké krávě ve stádě, zatímco se všichni chechtají a ukazují na mě zdvižené palce, o které nestojím. Ne že by na tom záleželo. Jen se zamyslím, přejedu si jazykem po zubech a usměju se na ni.

   „Ale nic, paní profesorko. Jen jsem říkala, jak se těším na hamburgery se… zelím.“ Dobře, uznávám. Větší hloupost už mě asi napadnout nemohla. Jenže s mojí urážkou se moc věcí nerýmovalo.

   Spolužáci vybuchnou nekontrolovatelným smíchem. Profesorka Jamiová si během dvou minut bohužel sjedná pořádek a upjatě nám rozdá testové sešity. Střelhbitě je rozevřu a začnu vyplňovat.

   V učebně se rozhostí hrobové ticho, mimořádně ho však oceňuju. Některé otázky jsou dost zapeklité, jiné trochu nepochopitelné, například Co je to Račí mor? Musím pátrat hluboko v paměti, abych si vybavila odpověď. Plísňové onemocnění, které napadá raky.

   K čemu slouží Mužák prorostlý? Pro výrobu plynu bioplynu.

   Kdo je to Jeremy Leggett? Bývalý vedoucí Greenpeace International a ekologický aktivista.

   Co je to EPER? Evropský registr emisí znečisťujících látek do životního prostředí.

   Podobné otázky jsou jednoduché, ale když na mě z šesté strany vybafne otázka Jak funguje geotermální energie, jsem v háji.

   Deset minut před koncem hodiny mi zbývá vyplnit třicet osm otázek. Maite už svůj test dávno odevzdala, ale já se tam s tím pachtím a přeju si, abych postoupila do dalšího semestru. A tak se obrním, a přestože mám jen osm minut, pustím se do toho s nově nalezeným odhodláním.

                                                                             ***

Psychologie, Dějiny Ameriky a překvapivě i Fyzikální vědy dopadnou dobře. Většina stresu už stihne opadnout, takže nemám takový problém soustředit se na otázky. Když ten den kráčíme do knihovny, Maite se nemůže dočkat, až konečně usedne za počítač a bude moct zkoumat podrobnou historii města Nantes a ostatních. Doufáme totiž, že jestli najdeme jakoukoli spojitost mezi jednotlivými městy – prakticky cokoliv podobného – budeme mít o něco větší představu o tom, co vlastně hledáme. Samozřejmě to podle všeho bude méně užitečné, než kdybychom se dostaly k podrobným záznamům těch mrtvých, ale aspoň něco.

   „Páni!“ vyjekne Maite, když prozkoumává Wikipedii a nadšeně poskočí na židli. Tiše mi předčítá. Je nadšená jako veverka, před kterou leží obrovský žalud.

   „‘Přestože se v Nantes a blízkém okolí nachází spousta pravěkých archeologických nálezů – ve srovnání s četnými starověkými historickými památkami na Bretaňském pobřeží – zdá se, že starověké obyvatelstvo se v severní části města převážně věnovalo hornickému průmyslu. Během období Galů oblast patřila Namnetesům, kteří byli v roce 56 před Kristem poraženi a dobyti Juliem Caesarem…‘ Hele, tohle je taky zajímavé: ‚Po porážce Západořímské říše v roce 476 se město rychle dostalo pod kontrolu Chlodvíka I., navzdory odporu Římské posádky Bretaňských vojáků. A tohle…“

   Ať je to cokoli, nedozvím se to. Maite zmlkne a soustředěně prochází jednu stránku za druhou. Občas si nakvašeně mrmlá pod nosem a někdy zase potěšeně vyjekne, což se stává minimálně. Než hodina skončí, stihne prozkoumat většinu měst, ale ve finálním výsledku má pocit, že kdybychom prohledaly knihy, byl by to lepší nápad. Odsouhlasím jí to a chci jí uvolnit místo, aby mohla projít k profesorce Memberfallové, jenže jediný pohled na ni mi ihned nakáže, abych ji chvíli nechala odpočinout a vydala se za ní sama.

   „Promiňte, paní profesorko,“ upozorním na sebe s lehkým odkašláním a jemně se usměju. Zvedne pohled od jakési tlusté knihy a zvědavě nadzvedne obočí. Rozhodnu se pokračovat. „Jen mě tak napadlo… máme v knihovně nějaké knihy, které se specializují na historický popis určitých měst? Třeba Columbus, Phoenix, Montgomery a podobně? Potřebovala bych to do hodin Historie na příští semestr.“

   „Ale jistě. Myslím, že to bylo ve třetím oddělení,“ přikývne ochotně profesorka Memberfallová, odsune se od stolu a zamíří mezi regály. Po letmém zaváhání ji následuju a snažím se jí neplést pod nohy, když vytahuje několik svazků a zkoumá jejich obsah, načež je nespokojeně zastrkuje zpátky přesně na to samé místo. Už to trvá skoro čtyři minuty a já to chci vzdát, když vtom se znovu ozve a vytáhne z polic dvě, tři a postupně sedm knih v tenké papírové vazbě. Vypadají, jako kdyby přímo vypadly ze šestnáctého století, ale s poděkováním je přijmu a obtěžkána hromadou výtisků se vydám zpět k našemu stolu.

   Maite najdu, jak znaveně klimbá nad monitorem a je na dobré cestě usnout.

   Nijak zvlášť šetrně prásknu s knížkami o stůl, posadím se, nedbám na Main vyděšený výraz a ihned začnu prolistovávat první knihu, načež se Maite dá dohromady a sáhne po výtisku věnovanému Arizoně. Ve stejnou chvíli obě zívneme a se slzami v očích se dáme do čtení. Stejně nám zbývá jen dvacet minut, tudíž silně pochybuju, že na rozuzlení přijdeme teď, natožpak dneska, ale nezahodíme šanci jen proto, že se to zdá beznadějné.

   O Lancasteru toho zjistím spoustu. Jeho symbolem je rudá růže, starostou města je Rick Gray a na krátký čas byl kdysi Lancaster v osmnáctém století považován za hlavní město kolonií, když Filadelfii dobyli Briti. Čím delší dobu pátrám a všechno si zapisuju na kus papíru, tím větší mám podezření, že mi stihnou vypadat všechny zuby dřív, než přijdeme na jakoukoli souvislost.

   Zmínila jsem se, že jenom tahle kniha má skoro dvě stě padesát stran popsaných drobným jehličkovým písmem? Skoro jako kdyby si ze mě chtěl autor dělat srandu.

   „Podívej se na to,“ pobídne mě znenadání Maite a přistrčí mi knihu o Ohiu až pod nos. „Možná jsme na něco přišly, ale nejsem si jistá. V Nantes se většina lidí věnovala hornickému průmyslu. V Columbusu jeden čas existovala široká síť kolonií. V poznámkách máš, že to samé se dělo v Lancasteru.“

   „Kam míříš?“

   „Vlastně ještě nevím. Ale není trochu podezřelé, že udeří zrovna ve městech, která mají tohle společné? Protože to nejsou jen tahle tři města, ale taky Phoenix, Primghar, Greenfield, San Francisko, New York, Salem. Jistě, může to být jen náhoda, protože v tehdejších letech se kolonie rozšiřovaly strašně rychle, zejména v Británii, Francii a Americe, ale nepřijde ti to jako znamení?“

   Pomalu zakývám hlavou, nejistá jestli nahoru dolů, nebo zleva doprava. „Takže tím narážíš na to, že hledáme možné bývalé kolonizátory? Není to trochu divný? Jsou neviditelní. Proč by byli neviditelní? To je záhada, které chci vážně přijít na kloub, protože pochybuju, že vyhrajeme souboj s někým, koho nemůžeme vidět. Navíc, zabíjejí celé rodiny, ne jednotlivce. Proč?“

   V ten moment zazvoní na konec hodiny. Vyrovnám knihy na úhledný komínek, přehodím si tašku přes rameno, poznámky zastrčím do Maina bloku a sotva se stihnu rozloučit s profesorkou Memberfallovou - vzhledem k maximální rychlosti, jakou vyvineme jenom proto, abychom se do tělocvičny dostaly včas a mohly se připravit na zkoušku. Mám z hodnocení profesora Willarda dost nahnáno, natož abych ještě přišla pozdě a všechno to podělala.