Kapitola dvacátá šestá - Maite

Vážení čtenáři, jste-li tady, přináším novou, tentokrát kratší kapitolu. Jak už to tak bývá v přátelství, sluníčko nesvítí vždycky, a čas od času se vyskytnou mraky. A. G.

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ - MAITE

   „Ahoj. Jak ses měla?“ nadhodím nenápadně a marně doufám, že moji dnešní epizodu s Patrickem přejde bez povšimnutí. Hádky jsou to poslední, o co bych stála. Za posledních pár týdnů jsem natolik vyčerpaná, že chci na chvíli vypnout mozek a jen zírat do stropu. Zírat do stropu a na nic nemyslet.

   Takové štěstí samozřejmě nemám.

   „Zajímavě,“ prohlásí uštěpačně Genevieve a spráskne ruce dohromady. Její výraz bych ani za nic nedovedla popsat. „Ale určitě ne tak zajímavě jako ty. Pověz, jak sis to užila s Rainem?“

   Smutně si povzdechnu, zavřu oči a posadím se na okraj postele. Je to tady. „Nic jsem si neužívala, Gen. Absolutně to není tak, jak si myslíš. To, že jsi nás viděla odcházet společně, ještě neznamená, že máš právo domýšlet si i to, co bylo potom.“

   Genevieve se ledově zasměje a opře se o zeď. Atmosféra v místnosti klesne pod bod mrazu. „Opravdu dokážeš pobavit, Maite. Myslíš si, že jsem úplně blbá? Je mi jasný, co se děje. Spřátelila ses s člověkem, kterého nemůžu vystát! A dokonce ti to ani není natolik blbý, abys to aspoň držela v tajnosti!“

   Po těch slovech se ve mně zvedne hladina vzteku, který se někde uvnitř už dlouho shromažďoval. Naštvaně vyskočím z postele a propichuju ji nebezpečným pohledem. Její starostlivosti, kterou projevuje jedině vůči sobě, mám plné zuby.

   „V tajnosti? Víš, kdybys nebyla tak posedlá přesvědčením, že proti tobě všichni něco mají nebo ti lžou, třeba by sis uvědomila fakta. Dnešek byl pro mě stejným překvapením jako pro tebe. Rozhodně jsem s ním nic neplánovala a navíc jsem s Patrickem nebyla sama. Ale to já ti v žádném případě vysvětlovat nemusím. Není to tvoje věc. Vždyť je to můj život, sakra!“

   Vůbec mě neposlouchá. Kvůli vzteku nevidí ani metr před sebe. „Tak ty to ani nepopíráš? Uvědomuješ si doufám, s kým jsi to trávila čas? S tak odporným člověkem, který v sobě nemá kousek lidskosti! Vždyť nás celý ty roky trápil, nadával, ničil nám život! A ty si s ním teď vycházíš do města, jako kdyby se nic z toho ani nestalo.“

   „Samozřejmě že stalo!“ zaburácím a znechuceně si odfrknu. Všechna zlost se ze mě vyplavuje jako lavina. „Stalo. Ale já na rozdíl od tebe vidím dál než za pár hloupých let, kdy spolu válčilo pár teenagerů, kteří o světě nevěděli absolutně nic! Na rozdíl od tebe jsem schopná dát člověku druhou šanci, když jasně vidím, že za to stojí. Napadlo tě někdy, že věci nejsou tak, jak si je představuješ? Protože kdyby jo, nechovala by ses teď, jako kdybych musela všechna rozhodnutí týkající se mýho osobního života nejdřív konzultovat s tebou, Genevieve!“

   Minimálně třicet vteřin na mě jen mlčky zírá, neschopná uvěřit tomu, co slyší. Pak promluví a její hlas postupně nabírá na obrátkách. „No… možná, že kdybys to předtím udělala, ušetřila by sis budoucí zklamání. Vždycky jsi v lidech viděla jen to nejlepší, ale poslední dobou to vypadá, jako kdybys spíš byla slepá. Nebude to trvat moc dlouho a tvrdě dopadneš na zem. Kdybys mě nechala ti poradit…“

   „Tak co?“ vyštěknu. „Co bys mi asi tak poradila? Ať se od něj držím dál? Představ si to, ale přesně tohle já dělám. Nemůžu za to, jak se situace vyvinula. Ale pochopila jsem jednu věc: možná není dokonalý, ale není to žádný bezcitný zmetek – což je charakteristika, kterou v poslední době připisuješ čím dál větší skupině lidí. Jsi tak předpojatá vůči ostatním, že ani nevidíš pravdu, i když je přímo před tebou. Co ses vrátila, v jednom kuse hledáš důvody k tomu, abys lidem kolem nemusela důvěřovat. Protože ty jim nechceš věřit. Ale pak se nesmíš divit, když se s tebou odmítám radit o svém životě!“

   Tímhle ji nakrátko umlčím. Netrvá to dlouho a já začínám pomalu ale jistě litovat svých příkrých slov, jakkoli jsou upřímná. Nikdy jsem na ni takhle ostrá nebyla, nikdy. Už nastalo hodně případů, kdy jsme si vjely do vlasů, ale takhle bouřlivou hádku si nepamatuju.

   Konečně promluví a hlas se jí ani trochu netřese. Přesto zůstává vykolejená mým výbuchem. „Ty to vůbec nechápeš. Nechci tě poučovat o životě. Ale prošla jsem si peklem a poslední co chci je, aby tě někdo taky zradil a zklamal…“

   „Páni,“ vyhrknu a hystericky se rozesměju. Neovládám to. Neovládám ten pocit čiré a ničím nezkalené zuřivosti. Poprvé v životě se cítím svobodná a volná. A co je asi nejdůležitější, upřímná. „Ty mě neustále překvapuješ. Víš, když ses vrátila, všechno se obrátilo k lepšímu – opravdu. Zase jsem měla nejlepší kamarádku. Uvědomovala jsem si, že budeš trochu jiná po smrti Granta a pobytu v léčebně, ale nečekala bych, že se takhle zatraceně změníš! Už týdny předstírám, že si ničeho nevšímám, ale ta tvoje proměna mě k smrti děsí! Nepoznávám tě. Jsi odměřená, pořád něco zpochybňuješ, nevěříš absolutně nikomu a ničemu, protože všude vidíš jen pravděpodobnost, že tě zraní. Celou tu dobu se pokouším být tu pro tebe a pomoct ti, když to budeš potřebovat, jenomže ty mě nenecháš. Ty nechceš pomoct. Chceš se cítit mizerně, aby ses mohla litovat. Aby ses mohla schovávat v té bublině zuřivosti.

   Napadlo tě třeba náhodou, že zatímco tebe věznili v léčebně, já byla tady úplně sama, neměla jsem nikoho, s kým bych si promluvila a svěřila se mu? Dokud se neobjevil Bram, trávila jsem dny sama v pokoji, sama v učebnách, sama o přestávkách, sama o víkendech a dokonce i sama o prázdninách! Lola a Mary nás podrazily a vysmívaly se mi za zády. Díky našim hádkám s Patrickem a Annah jsem měla ty dva v jednom kuse proti sobě, jejich přisluhovače taky. Dovedeš si sakra představit, jak mi bylo? Tobě umřel bratr, vídala jsi neviditelné lidi a rodiče tě dali do cvokhausu, ale já měla blázinec ve své vlastní hlavě. Nikdo nestál o moje přátelství a všechno jsem dusila v sobě. Zhoršily se mi známky, zírala jsem do prázdna, neměla jsem tu nikoho, Gen. Neříkám ti to proto, aby ses cítila provinile, ale už mám dost předstírání, že celý rok a půl jsem si tu užívala a všechno je v pořádku. Ty sis prošla peklem, ale já taky. Kdybys sebrala odvahu a svěřila se mi, mohla jsem ti pomoct se s tím vyrovnat. Jenomže co mě opravdu bolí, je to, že tě ani na vteřinu nenapadlo, co jsem si prožila já. Nebo ti to snad někdy došlo? Tvrdíš, jak mě chceš uchránit před smutkem a zradou, jenomže já nejsem ty a stoprocentně nejsem ani žádné hloupé malé děcko, co se o sebe nedokáže postarat. Poprvé mi přijde, že mi život dal šanci změnit to, co jsme pokazily před lety.

   Takže se ptám: Dochází ti vůbec, jak ráda jsem, že mám možnost získat si jiné přátele? Dochází ti, že tohle jsem celý život neměla?“

   Po mém extra dlouhém monologu, kdy jsem ze sebe vychrlila vztek a pocit zrady za posledních několik měsíců, je Genevieve povážlivě zticha. Skoro už přehodnocuju své stanovisko a začínám se překotně omlouvat, ale pak se napomenu, stojím tam a čekám na její odpověď. Poprvé mi připadne, že mám navrch, ale zrádné slzy v očích mi brání cítit se líp.

   Já na ni nechtěla křičet. Jenomže ona to nechápe. Nechápala to od začátku. Nechápala to celou dobu.

   „Ne, Mai. Nedošlo mi to. Nic z toho,“ dodá smutně a při pohledu na slzy kanoucí mi po tvářích se zatváří zkroušeně. Jenže její pocit viny to nijak nespraví. Bolestivě jsme ublížily jedna druhé.

   Zprudka se nadechnu nosem, hřbetem ruky si setřu slzy a s nakrčenými rty pokrčím rameny. „Vida. Tohle ti aspoň věřím.“

   S povzdechem a odfrknutím se sesunu na postel, zašmátrám dole po podlaze a vytáhnu sluchátka do uší a iPod. Po zapnutí si je zastrčím do uší, naladím písničky na nejvyšší možnou hlasitost a spustím. Během několika vteřin se přetočím čelem k oknu a zády k mé kamarádce. Poslouchám písně, které se mi vrývají do srdce, nebo mi ho sešívají dohromady, a zírám na oblohu venku. Poslední má myšlenka těsně před tím, než usnu, je, že nakonec se všechno určitě obrátí k lepšímu.