Kapitola dvacátá devátá - Maite

Už zase menší zpoždění, přátelé, ale člověk toho někdy má na talíři až moc. Jdu do hajan a přeju pěkné počtení. 💚 A. G.

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ - MAITE

   Kdokoliv jiný by na našem místě proležel zbytek dne v posteli s učebnicí nebo polštářem přetaženým přes hlavu a meditoval až do nadcházejícího dne. Nepochybuju o tom. Takže když dopravím do knihovny svoje domlácené a namožené tělo, které teprve dvě hodiny po šermu začíná pociťovat mohutnou únavu a umírající svaly, zřítím se rovnou na židli náhodně natočenou mým směrem a Genevieve přede mě položí můj notebook. Je jí o trochu líp než mně a asi prvně v životě jí něco fakt závidím.

   Zapnu notebook a naťukám na klávesnici heslo právě v okamžiku, kdy mi přijde zpráva od Billyho.

   Gen se mi nakloní přes rameno. „Co píše?“

   Jsem tam, Mai. Kde jsi ty?

   „Panebože!“ vydechnu nevěřícně a okamžitě mu odepíšu, že na něj netrpělivě čekáme v knihovně. Přece jen je to asi to nejbezpečnější místo. Málokdo sem chodí ve středu pozdě odpoledne. Pojistila jsem si, že tou dobou tu nebývá ani žádný ročník, i když by to nevadilo.

   Což se pro šílence a psychopaty, kteří mají v plánu porušit zákon, perfektně hodí.

   „On se už naboural do policejního systému! Zatraceně! A to jsem si těch pár minut ilegální aktivity chtěla užít. Touhle dobou bude na cestě sem.“

   „Je hodně schopný, co?“ odpoví uznale Genevieve a ďábelsky se zasměje. Tenhle smích nemám ráda. Znamená to, že se jí v mozku vynořují samé šílené nápady, které si většinou později odskáču já.

   „Jo,“ souhlasím opatrně, zakloním hlavu a nepříjemně se na ni zašklebím. „Ať plánuješ cokoliv, nechej toho. Už jsem ti říkala, že o něj tímhle způsobem zájem nemám, holka. Nebo počkej – ty snad jo?“

   Zaskočeně si odfrkne a zavrtí hlavou. Zklamaně se vrátím zpátky k obrazovce, na jejímž pozadí se skvěle vyjímá Bradavický hrad. „Tak vidíš. On nepotřebuje dohazovačku, časem si holku najde. Vzalas můj poznámkový notes?“

   „Samozřejmě,“ zasměje se Gen a já vytuším, že zase dramaticky protáčí oči. „Vždyť bys mě jinak zabila. Opravdu myslíš, že na něco přijdeme? Je to bezpečný? Nechce se mi strávit dalších pár měsíců ve vězení s nějakými pofiderními ženskými, co utopily svoje děti ve vaně a hodily je do popelnice.“

   „Humus,“ okomentuju to a otevřu Facebook. Trvá mi třicet vteřin se přihlásit. Pro všechny případy zkontroluju, jestli se mi neozvala babička a něco mi neposlala, ale žádnou příchozí zprávu nevidím, a tak po chvíli stránku zase zruším.

   Ozve se zaklepání na dveře od knihovny. Samým úlekem nadskočím na židli a srdce mi bije, jako kdyby se pokoušelo o srdeční záchvat. Rychle sklopím obrazovku dolů, ale podle očekávání je to jen Billy s vlastním notebookem a tlustým sešitem, který používá na zapisování algoritmů v matice. Dojde až k nám a něco naškrábá na svůj všudypřítomný notýsek.

   Dostal jsem se tam asi za pět hodin. Ale z policejního systému se nešlo přepojit do archivu v New Yorku, takže jsem to udělal jednodušeji a naboural se přímo do NY.

   Myslela jsem si, že to takhle dopadne, pomyslím si a doufám, že se k nim hackeři nedostávají přes ochranné firewally moc často a nikdo nás neodhalí. Těžko bychom jim vysvětlovali, že ve skutečnosti se pokoušíme přijít na způsob, jak chytit nadpřirozené a neviditelné zabijáky se zálibou v ostrých a rezavých mečích. Jo, to by určitě pochopili.

   „Dobře,“ přikývnu a pobídnu Billyho, ať se posadí naproti nám. Tváří se ustaraně - vzhledem k okolnostem to není nijak zvláštní. „Potřebujeme najít záznamy asi čtyřiceti nebo padesáti lidí. Netvař se tak zděšeně – většina z rodin má čtyři nebo pět členů, takže zkontrolujeme informace o jednotlivých lidech a potom zabrousíme do historie rodin. Pokud se tam bude dát něco najít, my to najdeme. To mi ale připomíná, že ty u toho být nemusíš, Billy. Angažujeme tě do vlastních záležitostí dost na to, abychom si uvědomovaly, že s tím nemáš nic společnýho a mohlo by tě to dostat do potíží, kdyby se něco profláklo a oni nás chytili.“

   Chci pomoct, odepíše mi na papír Billy a nevypadá zrovna nadšeně mým návrhem ho z toho vynechat.

   „Ale ty už jsi pomohl,“ namítnu a zatvářím se zoufaleji, než se cítím. „Já bych tolik času na nabourání do systému neměla. Sakra, nejspíš bych to ani nezvládla. A tys nám udělal obrovskou laskavost. Stoprocentně ti ji nejlépe oplatím, když tě z toho vyloučím, Billy. Můžeš přijít tak kolem osmi nebo devíti? Nebo potřebuješ notebook dřív? Jestli ano, určitě to nějak uděláme.“

   Billy uraženě zavrtí hlavou, ale začne škrábat do notesu a za chvíli si můžu jeho reakci přečíst.

   Nepotřebuju ho. Pokud tu o mě fakt nestojíte, půjdu pryč. Dejte vědět, jak jste dopadly.

   Instinktivně se vyřítím ze židle hned co vstane a kvapně kráčí ke dveřím, ale pozdě. „Nejde o to, že bychom o tebe nestály, Billy, to jenom…“

   Je pryč. Dotčeně se zase posadím, zaskočená jeho ohnivou reakcí. To myslí vážně? Já se mu snažím zachránit krk a nenavážet ho do porušování zákona, a on se naštve na mě? Nemám být já ta uražená a naštvaná?

   „Kašli na to,“ varuje mě diplomaticky Genevieve a poklepe na otevřený notebook. „Teď s tím nic neuděláme. Omluvit se můžeme později. Dokážeš se dostat k těm záznamům?“

   Přikývnu na souhlas a hned na tom začnu pracovat. Je to složitější než to vypadá, ale zase ne tak složité. Administrativní stránky NY archivu jsou popravdě dost designově upravené, což mě trochu okrádá o pozornost. Několikrát musím Genevieve napomenout, aby laskavě přestala ťukat nehty do desky stolu. Hned nato začne špičkou nohy klepat o podlahu a já si nevzpomínám, kdy bych byla nervóznější než dnes.

   Během toho, co zadávám do archivního vyhledávače jména, taky přemýšlím, jestli bychom neměly všechny záznamy vytisknout, projít a pak spálit, čímž bychom se zbavily důkazů, ale pak si naštěstí vzpomenu. Pro případ, že by někteří studenti ukradli profesorům testové otázky a kopírovali si je na školní kopírce, což už tu párkrát bylo, nařídil ředitel každodenní kontrolu okopírovaných a vytisknutých dokumentů, což má na starost profesor Dry a profesorka Memberfallová. Samozřejmě by nepřehlédli záznamy z New Yorského archivu, navíc získané ilegální cestou. Každého, kdo by to uviděl, by to doslova praštilo mezi oči rychlostí jedoucího vlaku. Internátu bychom mohly rovnou zamávat na rozloučenou.

   Vzápětí mi to konečně sepne dohromady. Obrátím se na Gen a téměř jako smyslů zbavená vyhrknu: „Foťák!“

   „Cože?“

   Protočím oči. „Můj foťák! Přinesla bys ho sem z pokoje? Šla bych sama, ale chci už začít procházet záznamy a sepisovat poznámky. Nemůžeme být k jejich síti připojené dlouho. Už teď jsem z toho posraná až za ušima.“

   „Fajn,“ pokrčí Gen rameny a tančivým krokem se vydá ven z knihovny.

   Vrátí se za deset minut – stihla se ještě zapovídat s Molly – a obě pokračujeme v práci. Pečlivě ofotíme jednotlivé strany, až nakonec v sedm hodin večer vypneme počítače, zamkneme za sebou knihovnu, necháme Billymu v pokoji počítač (když se tam dostaneme, je tam jen jeho spolubydlící) a pro změnu se zamkneme v našem pokoji, abychom pokračovaly v práci. Zavoláme Zahar, ale ta je k naší smůle právě v Sacramentu v jedné luxusní restauraci na večeři s otcem, který se zčistajasna objevil ve škole. Prý měl ještě k tomu navíc urgentní schůzku se starostou Clinterem. Na večeři s takovým slizákem bych rozhodně nikdy nešla.

   Pokud by mi někdo u hlavy nedržel nabitou a odjištěnou bouchačku.

   „V tomhle by se vyznal snad jenom génius,“ postěžuje si po dlouhé době táhnoucího se ticha Genevieve a praští s propiskou o zeď naproti pracovnímu stolu. Prohlíží si na svém počítači kopii jedné stránky o rodině Enfallových.

   Má pravdu. Kdysi dávno jsem snila o tom, že se stanu slavnou archivářkou, ale po zkušenosti s jejich starodávnými systémy bych se do toho nepustila ani za milion dolarů.

   Jsme natolik vyčerpané, že těsně před půlnocí na půl hodiny usneme a probudí nás třísknutí otevřeného okna, které rozhýbal průvan. Definitivně se rozhodneme, že sprchu odložíme až na ráno. Pátráme dál a jsme ještě zoufalejší, ale zato odhodlanější než na samotném začátku. A opravdu nacházíme souvislosti. Dokonce několik.

   Zoufalství dovede člověku otevřít oči tak, že vidí věci, které by za jiných okolností přehlédl.

   „Podívej se na to,“ upozorním Genevieve unaveně a ukážu na moje nahromaděné poznámky. Soustředění je to jediné, co mi brání v tom, abych zavřela oči a usnula. „Já věděla, že na tom bude něco podezřelýho! Jak by ne! Rodokmen Enfallových, Heberskeenových i Jomiových, což je ta nedávno zemřelá rodina, se táhne celé generace… dokonce desítky generací zpátky. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Abys mě chápala, většina rodin prostě časem vymře po meči nebo po přeslici, ale tyhle ne. Ve dvacátém století se začali Enfallovi zajímat o lékařské vědy, především o dermatologii.  To se shoduje s Winstonovými, ale fakticky pochybuju, že je nějaká souvislost zrovna v tomhle. Ale nebudeš věřit tomuhle! Úplně všechny zavražděné rodiny měly předky, kteří se v době kolonií věnovali právě kolonizaci.“

   „Kolonizaci?“

   „Osídlování.“

   „Já vím, co to znamená!“ odsekne dotčeně Genevieve.

   Ignoruju to. „Každopádně, podle všeho se jednalo právě o ten typ kolonizátorů, kteří z Afriky, Asie a jiných východních států kupovali otroky. Najali je jako levnou pracovní sílu, díky které stavěli různé budovy a rozšiřovali své působení. Ti ubozí lidé museli zasvětit celý svůj život práci pro někoho, kdo s nimi jednal jako s předměty. Přesně tohle na jedné hodině minulý rok říkal ředitel Oren. Celkem odporné.“

   Genevieve chápavě přikývne a všechno sepisuje na papír, ruka jí poletuje ve vzduchu, jak se snaží zachytit každičké slovo, které ze mě vypadne. Pátravě ji sleduju, protože přece jenom není zvyklá ponocovat a nikdy toho nebyla fanoušek. Jakmile si jsem jistá, že situace je pod kontrolou a ona neomdlí, vyjedu ze složky a celý soubor hromadně zahesluju a uložím ho na flash disk. Pak všechno z našich počítačů vymažu.

   „Jsme blíž než předtím, viď?“ poznamená Genevieve a protře si hřbety rukou uslzené oči. Má je temně zarudlé. Spočítám si, že já na tom budu podobně, ale to je teď to poslední, co mi dělá starosti.

   „Ano,“ přikývnu na souhlas. V srdci cítím naději.

   Vstanu a začnu ze sebe strhávat oblečení, než se navléknu do pyžama a vlezu do postele. Gen se s tím neobtěžuje; prostě se zahrabe do peřin jako klubíčko.

   Dívám se na potemnělý strop. „Především už víme, že musíme pátrat dál do minulosti. Tohle nebudou obvyklé nadpřirozené bytosti. Ale ať tu bojujeme s čímkoliv, rozhodně nebude snadné to zabít.“

   „Nebo najít,“ zamumlá ospale Gen.

   „Nebo najít,“ přitakám souhlasně.

   Můžu jenom doufat, že si nás ti vrazi nenajdou první.

                                                                                    ***

   Musíme doufat, že se to podaří. Prostě musí. Obrátím se na Gen a řeknu: „Půjdu já, Bram a Lucas.“

   Podle očekávání se jí to nelíbí. „A proč ne já?“

   Na tohle není čas. „Hádej. Protože kdyby pojal podezření, tohle bude dobré krytí…“

   Postupně jí to vysvětlím a ona přikývne. Všichni víme, že se vydáváme do velkého rizika. „Dobře. Jak to chceš udělat?“