Kapitola dvacátá osmá - Maite

Tentokrát mírně se zpožděním, ale tak to hold někdy dopadne, když je vám blbě a vesměs se jen válíte v posteli a čekáte, až se to přežene 😁😁 Nevím proč, ale mám pocit, že tahle kapitola by se líbila Kapříkovi, a tak mu ji věnuju 😇🐟 A. G.

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ - MAITE

   „Jak všichni víte, Semestrální průchozí zkouška v šermu se skládá ze tří částí,“ začne vysvětlovat profesor Willard, zatímco pomalu chodí v kruhu, který jsme kolem něj vytvořili. Mnozí z nás jsou nervózní a vystrašení při představě, že by rodičům museli oznámit, že končí.

   „Zaprvé, musíte během šesti minut porazit svého protivníka. Buďto tak, že jej uzemníte, nebo zasažením do těch správných míst, u nichž se při šermu počítají body. Neexistuje možnost se vzdát. Jestli to uděláte, automaticky neprocházíte zkouškou a teprve ředitel Internátu rozhodne, jestli podle svých studijních výsledků dostanete šanci se ve stanovený den dostavit na zpětnou zkoušku, po které bude rozhodnuto, zda máte právo zůstat na této škole. Studium v Internátu není pro slabochy, je pro ty nejnadanější. Očekávám, že se podle toho během soubojů budete chovat a byl bych opravdu velmi zklamaný, kdybych zjistil, že ne.

   To ale není vše! Jakmile všichni dokončíte souboje, nastane rozřazování. U každé dvojice určím, kam půjdou. Jeden z vás si oddychne a automaticky postoupí do druhé části zkoušky. Druhý – tedy ten, který byl buďto poražen, nebo souboj skončil nerozhodně a on byl slabší - bude přeřazen do skupiny, která se na konci první poloviny první části utká se mnou.“

   Po tomhle prohlášení nastane v tělocvičně neuvěřitelný halas. Profesor Willard musí začít doslova křičet, aby si znovu sjednal pořádek. Vyměníme si s Genevieve nevěřící pohled. Oči jí lezou z důlků.

   „Ticho! Ticho, zatraceně! Sami se obíráte o čas, nehledě na to, že byla dvouhodinovka prodloužena! Takže – ti, kteří budou posláni do téhle skupiny, si místo v šestém ročníku budou muset drsně zasloužit. Ohodnotím každého zvlášť podle vašich schopností a podle výsledků budete buďto posláni do druhé části zkoušky, nebo vyloučeni.

   Druhá část je už jednoduchá. Budu zkoumat vaši rovnováhu při výpadech, útocích a úskocích. Ten, kdo to zvládne bez problémů, bude poslán do třetí části zkoušky. Ten kdo naopak ne, bude mít horší hodnocení, ale přesto bude poslán do poslední části. V té budete bojovat všichni společně. Cílem bude zjistit, kdo z vás je nejlepší, jak dobře dokážete odrážet cizí protiútoky a zda jste vůbec schopni bojovat při takové přesile. Posledních pět, kteří se budou stále držet na nohou a budou mít přesilu proti ostatním, úspěšně projde zkouškou. Zbylé z vás ohodnotím a o postupu rozhodnu já. Má někdo nějaký námitky?“

   Ticho. Nikdo se neodváží zvednout ruku nebo se pohnout, natož promluvit. Profesora Willarda to podle všeho potěší a začne s vítězoslavným úšklebkem rozdělovat lidi do dvojic. To nejlepší si zcela evidentně nechává na závěr. Čekám, že mě dá dohromady s Patrickem, protože jsme přece jen nejsilnější šermíři v celém ročníku, jak několikrát nezapomněl podotknout. Ale to se nestane.

   Willard ví, jak šokovat tak, aby to mělo kýžený efekt.

   „Sarah – běžte za panem Wickem. A zbývá nám tu posledních osm adeptů! Slečno Denverová, běžte za Thomasem, určitě si tento souboj užijete. Genevieve, buďte tak laskavá a připojte se k panu Rainovi. A vy, slečno Addisonová, dnes budete stát proti Camdenovi. Vyhovuje to všem? To je dobře, protože reklamace nepřijímám. První dvojice…“

   Po celém těle mi naskočí husí kůže. Jeho výběr mě zaskočil a doslova mi vyrazil dech. Camden? Ze všech mých spolužáků zvolí zrovna toho, který mi nejvíc ublížil a kterého nemůžu ani cítit, hlavně když se podívám na jeho přítelkyni Susan? Od samého začátku školního roku víme, že profesor Willard má dokonalý smysl pro humor, ale zdá se mi, že tentokrát to opravdu přehnal a ani si neuvědomuje, jak moc.

   Sleduju, jak jednotlivé dvojice bojují. Wick, Sarah, Thomas, Jack i Annah a Patrick Rainovi postupují dál, spokojeni sami se sebou. Susan si kouše nehty – nečekala, že by jí to nevyšlo a ona neuspěla hned napoprvé. Zahlédnu Genevieve, jak se ustaraně mračí na druhé straně tělocvičny a nejradši bych ji ujistila, že to bude v pořádku, protože Willard by ji v žádném případě nenechal selhat v jedné z posledních zkoušek. Ale nemůžu se hnout, patří to mezi pravidla. Navíc, přestože mi je Genevieve líto, jedna moje část si nemůže pomoct a je ráda za Patrickův postup a současně za to, že proti němu nemusím bojovat já. Gen proti němu moc šancí nemá. V normálním boji a sebeobraně je úžasná, ale šerm jí toho opravdu moc neříká.

   Konečně nastupuju proti Camdenovi. Celou dobu jsem se mu vyhýbala pohledem, nechtěla jsem spatřit ten veselý a napjatý úšklebek. Teď mu jdu čelit do ringu, jak říkáme místu vyhraněnému na souboje. Popadnu obyčejný a ozkoušený kord, poněvadž nemáme během semestrálních zkoušek dovoleno volit si zbraň podle sebe, a vydám se na jednu stranu. Willard popožene Camdena, který vše dělá až příliš zpomaleně.

   Zastrčí si vlasy za ucho jako primadona a můžeme začít. Profesor Willard odpočítá začátek, a jakmile se dostane na konec, začne to.

   Camden proti mně ihned vyrazí, ale to jsem ostatně čekala – nikdy nebyl trpělivý, vždycky zvolil předvídatelnost. Alespoň co se boje týče.

   Uhnu na stranu, jediným ladným pohybem kordu mu smetu meč na stranu a promyšleně zaútočím, pohybuju se stejně jako levhart. Podle mého názoru by to neměl být nijak dlouhý souboj. Přehnané sebevědomí nemám, ale tohle je jasné jako facka. Camden se stěží snaží dávat pozor, natož aby věděl jak vyhrát.

   „Jsi ráda, že bojuješ se mnou?“ uchechtne se a provede zákeřný výpad. Bez problému jej vykryju a zaútočím na něj jedním mnohem zákeřnějším. Špatně odhadne směr, kterým můj útok půjde – uhne do strany a přesně v té chvíli se střetne se špičkou mého meče a vyjekne bolestí. Zasáhla jsem jeho levý bok a trhnutím mu způsobila lehkou ránu.

   Škodolibě se zasměju a zvlhčím si jazykem popraskané a vysušené rty. „Samozřejmě, Came!“

   Stačí několik dalších obyčejných výpadů a útoků a je vyřízený. Profesor Willard zvoláním ukončí zápas, pyšně mě poplácá po zádech a pošle mě k vítězné skupince. Ještě naposledy po svém poraženém protivníkovi vrhnu přeslazený veselý úsměv a rozběhnu se směrem k Patrickovi, Annah a Wickovi.

   „Dobrý zápas,“ poblahopřeje mi po chvíli Patrick a hlavou kývne k vzteklému Camdenovi. „Dostalas ho přesně za minutu a padesát tři vteřin.“

   „Díky.“

   „Prosím tě,“ rozesměje se bublavě Annah a plácne bratra do ramene. „Vždyť výsledek souboje byl jasný hned v prvních pěti vteřinách, Ricku.“

   Potěšeně se usměju a skryju úsměv do složených dlaní ze strachu, aby ten kompliment, pokud si ho vůbec všimla, nevzala zpátky. Jsem spokojená sama se sebou. Svým způsobem je satisfakce z tohohle souboje doslova osobní.

   Rovnováhovou zkouškou, jak ji hrdě nazývá profesor Willard, projdu bez potíží. Profesor mě několikrát zastaví, aby upozornil na vyváženost mých kolenou, stehen, směru rukou a správné držení meče i šavle. U Patricka je to něco podobného a všichni po nás v tělocvičně vrhají navztekané pohledy. Zatímco oni touží po pozornosti, mně je z ní špatně.

   Genevieve se do třetí a závěrečné části zkoušky dostane k jejímu vlastnímu překvapení taky. Souboj s profesorem s jistými obtížemi zvládla. Jistě, bylo to o vlásek, protože on je přece jen profesionál - vyhrál i několik státních cen. Ale Genevieve do toho vsadila všechno a podařilo se jí to se vší parádou, kterou jsem jí přála.

   Před tím, než začne třetí zkouška, zaslechnu Monicu a Sarah, jak se o mně a Gen baví za našimi zády. Ne že by mě to překvapovalo, ale nečekala bych to tak bezprostředně, aniž by se to snažily zatajit. „Najednou jsou z nich zase kamarádky. Zajímavé, že? Počkej zítra, to se zase budou nenávidět.“

   „Máš pravdu,“ zasměje se Sarah a setře si pot z čela. „Určitě se pohádaly kvůli klukovi. Kvůli čemu jinému, viď?“

   Uklidni se, pomyslím si v duchu a úsilím přivřu oči. Nic nedělej. Nic nedělej. Ale ačkoliv se bráním, už cítím, jak mi síla prosakuje skrze kůži, prsty, duši. Mám ji na dosah, je tak mohutná, tak mocná, a znásobená vzrušením ze souboje. Přeju si, aby obě přestaly mluvit. Aby už nikdy v životě neutrousily ani jednu jedinou urážku. Přeju si, aby obě poznaly utrpení, protože to je základní koření života, bez kterého nikdy nepochopíme, o čem náš život je. Přeju si, aby byly zticha. V tom jednom zvráceném okamžiku opravdu ano.

   Vypadá to, že se nic nestane, ale pak se Monica rozkašle a začne na podlahu plivat karmínově rudou krev. Dáví ji, zvrací, nemůže přestat. Je kolem ní krvavý potok dřív, než se stihne kdokoliv nadechnout a já vím, že je to potok, který způsobuje moje moc. Jen moje.

   Mám právo to udělat, mám právo životy brát a rozdávat, já, protože nikdo jiný toho není hoden. Nikdo…

   Ne! vykřiknu v duchu a cítím, jak moje moc zamrzá, jak se strachy stahuje a zmenšuje, až z ní není nic jiného, než obyčejná vzpomínka toho, jaká byla a jak mě přinutila se cítit. Pořád přežívá uvnitř mé duše, která ji probudila k životu, ale něco ji vyděsilo, něco ji…

   „Ustupte, ustupte!“ vykřikne profesor Willard a klekne si vedle ní na jedno koleno. Kontroluje jí dech, puls, příčetnost. Sarah stojí tři metry od nich a zírá na ně, jako kdyby právě viděla přízrak, což není daleko od pravdy. V očích jí žhne zmatek a strach. Přesně to, co jsem si přála.

   Přesně to, co jsem si přát nikdy neměla.

   Willard jí podá balíček papírových kapesníků a Wicka pošle pro školníka – Brama – aby tu krev uklidil.

   „Je to v pořádku,“ utěšuje ji neobratně a popleskává ji po zádech. Monica vystrašeně škytá a vykulenýma očima zírá na tu spoustu krve, která se z ní vyřinula ven, neschopná pochopit, že všechna pochází z ní. „Nejspíš to byl jen nějaký záchvat. Už to pominulo. Vykašli ten zbytek. Jak je ti?“

   „Už…už… už je to v pořádku!“ vyrazí ze sebe štěkavě a přitiskne si dlaň na ústa. Třese se jako osika.

   „Dobře,“ přikývne profesor a postaví se. Několika mávnutími nás rozežene. „Běžte zpátky na svá místa! Monico, ty se postav. Přesuňte se na druhou polovinu, třetí část proběhne tam. I ty, Monico, přestaň mě vraždit těma očima. Sama jsi řekla, že jsi v pořádku a musela bys být polomrtvá, abych ti dovolil ulít se ze semestrální zkoušky. Tak se mi to líbí!“

   Roztřeseně naberu do plic vzduch a zařadím se vedle Genevieve. Vrhá po mně zvědavé, kradmé pohledy, ale já je neopětuju. Nechci, aby věděla, jak blízko nenávisti jsem byla. Jak jsem jí téměř dovolila, aby mě pohltila a zabila dvě spolužačky, které sice nebyly výplodem dobra, ale rozhodně si nezasloužily zemřít jen kvůli pár pomluvám na náš účet.

   Nechápu, co se stalo. Nechápu, proč ten vztek převzal kontrolu. Nemůžu dovolit, aby se to ještě někdy opakovalo. Už jenom proto, jak mizerně se cítím.

   „Měla bys to ovládat!“ sykne mi do ucha povědomý melodický hlas a popadne mě za loket.

   Otočím se.

   Patrick. Pochopitelně. To on mi zabránil šířit magii dál do jejího těla. Vděčně přikývnu a skousnu si spodní ret. Ucítím železitou pachuť krve. Připomene mi to tu neblahou událost, která mě bude ve snech pronásledovat ještě několik měsíců.

   „Já vím. Jak jsi to věděl?“

   Chladně se zasměje a nadzvedne obočí. „Že jsi ji očarovala? Víš, člověk jen tak zničehonic nezačne dávit litry krve hned po tom, co pomlouval spolužačku, která ovládá magii. Můžeš ošálit kohokoliv, ale mě ne. Ne mě.“

   Zamračím se. „Ne. Jak víš o té magii? Jak jsi to zjistil?“

   Pokrčí rameny a šedobílýma očima prozkoumává okolí. „Stačilo si poskládat pár otázek dohromady a párkrát tě vidět, jak si v knihovně procvičuješ magii, když si myslíš, že se nikdo nedívá, a bylo to. Jo, a abych nezapomněl – určitě pomohl tvůj pokus shodit na mě půlku knihovny.“

   On to ví, pomyslím si. Těžko říct, zda bych měla být ráda, nebo se děsit ještě víc než dřív.

   Nenapadlo by mě, že mě někdo v knihovně viděl se procvičovat. Nikdy jsem ho nikde neviděla poblíž. Proč mě viděl on, ale já o něm neměla ani ponětí?

   Nadechnu se a uklidním. Pokud něco vím, pak to, že to nikomu neřekne. To je důležité. Nepoví to živé duši. „Díky. Nemám tušení, co to do mě vjelo. Bylo tak těžké to ovládnout!“

   „Vztek je v téhle disciplíně hodně klíčový. Pokud ho neovládneš, neovládneš samu sebe. To může být nebezpečný, Addisonová.“

   Začervenám se studem, že odhalil mou slabinu, ale souhlasím s ním. Protože má pravdu. Musím se naučit ovládat svou magii, nebo bude brzy ovládat ona mě. Vzhledem k válce, které budeme všichni časem čelit, to je nevyhnutelné. Potřebuju se poprat se svými pochybami, se svou nedůvěrou ve mně samotnou.

   „Jo. I tak díky. Cítím se příšerně.“

   Nevím, proč se mu přiznávám s něčím natolik osobním, z čeho by si mohl lehce začít dělat legraci, ale už si vedle něj nepřipadám jako gazela předhozená před běsnícího lva. Ne. Část strachu zmizela ve chvíli, kdy mi došlo, že se zase tolik nelišíme. A on mě nezklame.

   Místo urážek si jen pobaveně odfrkne a potřepe hlavou, až mu dlouhé prameny světlých vlasů spadnou do očí. Mám co dělat, abych si vzpomněla jak dýchat, a skoro přitom narazím hlavou do zdi, jakmile dojdeme na konec tělocvičny.

   Několik spolužáků nás napjatě pozoruje. Není zvykem, abychom spolu kráčeli bok po boku a nesnažili se jeden druhému vyškrábat oči. Annah nás pozoruje taky, intenzivně a nerozhodně zpoza přivřených víček, ale není v tom žádná nenávist nebo opovržení jako minule. V uplynulých dnech pozorovala, jak blízké jsme si s Isolde – hádám, že ji to přimělo nesnášet mě o něco míň.

   „To nedělej. Je to tvá přirozenost. Tu proklínat nesmíme. Někdo se narodí obyčejný bez jakýchkoli schopností, my se rodíme odlišní. Tvoje druhé já prostě reagovalo na ten podnět – výsledek vidělas.“

   „Nechci strávit zbytek života snahou nenaštvat se jenom proto, abych lidi v blízkým okolí náhodou nezabila!“ rozčertím se a přestože jeho argumenty dávají smysl, musím mu odporovat.

   Patrick vycítí, že se chystám pokračovat, a dočasně mlčí. Já ho pozoruju koutkem oka a přitom se nevinně zeptám: „Ty to umíš ovládat? Myslím jako to… paralyzování?“

   Pousměje se a odhalí dokonalé sněhově bílé zuby. Ty zuby mě štvou. Já je tak zářivé nikdy neměla, ani jako nemluvně ne. Ale určitě používá bělidlo nebo pudr na zuby – jo, to bude ono. A rozhodně je důležitý myslet na to zrovna teď.

   „Moc se netěš, princezno. Trvalo mi to asi pět let, než jsem přestal lidi zmrazovat v pohybu. Krušné časy. Záleží, jak moc se budeš soustředit. Předpokládám, že u tebe to můžou být klidně dva roky, ale i deset let. Je jedno, z jakého úhlu pohledu se na to zadíváš, vždycky to vychází stejně: tohle je jen na tobě. Taky se může stát, že ty problémy s kontrolou prostě odezní.“

   „Víš, napadlo mě právě, jestli bys…“ začnu, ale zatleskání profesora Willarda mě probudí a já sebou trhnu a odskočím od Patricka blíž k Genevieve, která se zničehonic objevila přímo vedle nás.

   Patrickova záře a jiskřičky v očích o něco ochladnou, když se očima střetne s Genevieve, ale oba to statečně ustojí a přestože atmosféra praská vražedným napětím, s ďábelským úsměvem zamíří za svou sestrou. Než se vytratí z doslechu, stihnu zaslechnout jeho tichou poznámku.

   „O svých nápadech mi povíš později, princezno.“

   Gen mě propátrává pohledem. Všechny moje rozjitřené mozkové buňky se bouří. „Nechceš si na to zkoumání vzít lupu nebo mikroskop?“ štěknu po ní naštvaně a upravím si zmuchlaný koblížek na hlavě, aby se mi při boji nepletl do cesty.

   Pak se otočím a zcela zřetelně vidím, jak se Gen chechtá a sarkasticky si odkašlává. Zní to, jako když kočka vykašlává chlupy. „Ani nemusím. To ti opravdu řekl princezno? Nikdy dřív jsem ho neslyšela ti takhle říkat.“

   Nepříjemně se ošiju, jako kdyby na mě zaútočilo celé stádo blech a vší. „Začalo to teprve nedávno. A dávej pozor. Zkouška už brzo začne.“

   Jenom to dořeknu a profesor Willard ji odstartuje. Mám v plánu pobít v souboji všechny, kdo se po mně kdy opovržlivě podívali. Můj život je můj život. Čím dřív si uvědomí, že se do něj nemají ani namátkou plést, tím líp. Teď už si jen budu dávat pozor na to, abych je nezranila.

   „Teď!“ vyštěkne profesor hlasitým a naléhavým hlasem.

   V ten moment se to všechno semele. Spolužáci začnou poskakovat na místě, odrážejí útoky těch, kteří nejsou tak nejistí, aby jen čekali na rány, a pokoušejí se přitom nezabít sebe ani nikoho v okruhu pěti metrů.

   První osoba, která zaútočí na mě, je pochopitelně Camden. Nejspíš cítí potřebu dokázat, že mě dokáže porazit alespoň v tomhle souboji než v tom předešlém, v čemž se brutálně plete. Smetu ho třemi obyčejnými útoky, mečem mu vykroutím jeho vlastní kord z ruky a ten s třesknutí dopadne na podlahu.

   Vmžiku jej popadnu dřív, než se k tomu dostane kdokoliv jiný, a mám o jednu výhodu navíc. Očima vyhledám v davu profesora Willarda, který stojí v samotném rohu a čas od času si něco soustředěně zapisuje do notesu, zatímco ani jednou nemrkne a pečlivě sleduje veškeré pohyby v tělocvičně. Jako kdyby mi četl myšlenky, přikývne a já vím, že převzetí meče, který jsem vybojovala od soupeře, není zakázané.

   Bláznivě se rozesměju – naštěstí to při té vřavě v tělocvičně, která by mohla zbořit celou školu a která není daleko od zemětřesení, není slyšet. Vrhnu se na další soupeře, kteří mi stojí v cestě úspěchu v téhle zkoušce. Jsem na tom líp než ostatní, protože mezi nimi moc přátel stejně nemám. Vrhnu se k Genevieve, kolem které se slétlo pět soupeřů jako včely na med, a aniž bych profesorovi zavdala jakýkoli důvod domnívat se, že porušuju pravidla a pomáhám spolužačce, aby nepropadla testem, s římským výpadem, který vymyslel sám profesor, zaútočím na Susan. Někteří to určitě považují za špatnou volbu, ale nehledě na její neúspěch ve zkoušce a fakt, že vůbec nic neví o záležitosti mezi mnou a jejím dlouholetým přítelem, ji toužím potopit. Do smrti mi bude připomínat týdny, kdy jsem trpěla a ona se přitom vesele smála, aniž by tušila, jak moc mi její pouhá existence ubližuje. Možná jsem mrcha, ale Willard neřekl nic o tom, že bychom do souboje nemohli vložit osobní záležitosti. Jestli se ji rozhodne podpořit a pustí ji do dalšího pololetí, nebudu proti tomu nic namítat. Jestli se mi ji podaří potopit a ona bude muset podstoupit zkoušky znovu, budu si vyčítat, že jsem neudeřila drsněji, ale přežiju to.

   Jak řekl Patrick, některé věci jsou opravdu jen na nás samých.

   Svým výpadem ji překvapím a vychýlím z rovnováhy, což je ta první a nejdůležitější věc, kterou si dokonce ani začátečnický šermíř nemůže dovolit. Na špatný balanc se dovede nabalit jedna chyba za druhou a taky to nemusí přestat. Willard nám neustále připomíná, jak důležité je udržovat rovnováhu a správné úhly. Je to i podstatnější než strategie, bez níž v přímém souboji nepřežijete ani minutu, natož jestli se chcete dožít konce.

   Provedu bezchybnou fintu, které v šermířství využíváme za cílem uvést nepřítele v omyl, aby učinil chybu nebo špatně předpokládal náš záměr, a vrhnu se doprava, odkud provedu otočku o sto osmdesát stupňů, čímž se ocitnu za Susaninými nechráněnými zády. Profesor mě pozoruje, vím to. Zaútočit na soupeře zezadu je proti pravidlům, ale to já stejně nemám v plánu. Hlavní je ji zmást. Přestože je kousek ode mě Wick v docela příhodné pozici na to, aby se mi jej podařilo bezproblémově sesadit, vykašlu se na něj a věnuju se Susan, která se konečně stihla otočit, ale příliš pozdě. Konečně mohu uplatnit svůj druhý meč.

   Jedním zaútočím směrem k jejímu boku. Přesně podle očekávání provede protiútok a obranu, kterou snadno odrazím druhým mečem, který jsem do té doby skrývala za zády. Vykroutím jí kord z ruky. S třeštěním dopadne na podlahu a Susan je odzbrojená. Soudě podle výrazu a červenání v obličeji i dost zahanbená. Willard na ni zavolá, aby se připojila ke třem spolužákům, mezi něž se už zařadil i Thomas. Se sklopenou hlavou a s vědomím jasné porážky se vydá pryč. Camden ji vzápětí obejme kolem ramen a po mně vrhne nevraživý pohled.

   Píchne mě u srdce, ale sladce se na něj zazubím a vrhnu se k Wickovi, dlouhovlasému brunetovi s pihami ve tvářích a s podivně tmavýma očima. Z čela mu stéká pot a vypadá vyčerpaněji, než jsem se snad já kdy cítila. Chystám se nad ním úmyslně slitovat, ale v davu zahlédnu Annahino varovné a důrazné zavrtění hlavou. Přestože zrovna od ní bych si nikdy nenechala poradit, sotva neznatelně kývnu a vmžiku zkřížím zbraň s Wickovou. Nevědomky do útoku vložím o něco víc síly, než jsem zamýšlela, a on se zakymácí. Ze střehu rychle útočně vyrazím nohama dopředu a následují další dva fleše.

   Zlehka vztyčím meč a seknu seshora. Wick se pokusí o záraz, ale já ho nakonec obrátím proti němu samému svým druhým mečem. Camden na profesora řve, že je to neférový boj, protože jsem ve výhodě, ale ten po něm jen štěkne, ať je zticha, nebo to ovlivní jeho hodnocení. To ho umlčí.

   Během dvou minut porazím další tři soupeře a několik vteřin se krátce škádlím s Patrickem, přičemž ani jeden z nás není schopen zasáhnout toho druhého. Genevieve je pod útokem Annah a Sarah, která nepřekvapivě používá samé podlé taktiky, aby ji zasáhla, a Willard nad tím jen roztrpčeně vrtí hlavou. Genevieve se brání z posledních sil, rozzuřená vývojem situace.

   O pár vteřin nato nás díky Patrickovi konečně zbývá jen pět. Profesor Willard nás sleduje snad ještě úpěnlivěji než kdy předtím. Zkoumá, kde děláme chyby a kde jsme naopak nejsilnější. Držím si svou sebekontrolu a nedovoluju nervozitě, aby mi zamlžila správný úsudek v boji. Netrvá dlouho a Sarah i Genevieve odcházejí za ostatními a zbýváme jen tři. Už se těším, jak si to rozdám se sourozenci Rainovými, ale Willard zapíská a utne souboj těsně před tím, než může pokračovat.

   Nespokojeně zamručím, ale následuju Annah i Patricka za ostatními a postupně si posedáme do půlkruhu.

   Většina z nás se třese vypětím a brutálním úbytkem sil. Přestože mi tři hodiny šermu nijak výrazně neuškodily, uznávám, že na spoustu z nás to bylo moc náročné.

   Ne že by to Willarda zajímalo, když na Sarah, Susan a Wicka zařve, aby narovnali záda a nehrbili se. Vzápětí začne přecházet v půlkruhu a s povystrčeným jazykem se zamýšlí nad finálním rozsudkem. Šerm má ze všech předmětů tu nejsložitější strukturu zkoušky, protože nikdy nevíte, co se může pokazit. Už na začátku školního roku mi to bylo jasné.

   „Dnes jste předvedli zajímavé výkony!“ začne burácivě profesor a postupně snižuje hlasitost svého tónu. „Vedli jste si dobře. Ale určitě jste si už na začátku museli uvědomovat, že ne všichni se pravděpodobně dostanete dál do druhého semestru. To se stává málokdy. Jsem potěšený tou směskou, kterou jsem tu viděl. Někteří z vás jsou odvážní a nebojácní – dokážou snést cokoliv a stejně vyhrají. Někteří ale oplývají nejistotou a ta je dnes dostala do velkých potíží. Určitě jsem si toho nevšiml jenom já. Stejně jako jsem si nevšiml určitých podlých praktik, že? Thomasi, Wicku, Jacku, postavte se.“

   Když jsou na nohách, profesor se zamračí a nahlédne do svých poznámek. Pak promluví k trojici třech zaražených kluků. Chudáci ani nedýchají.

   „Všichni tři jste předvedli, že se dokážete snažit a přinejmenším se pokusit dát do boje všechno. Ale, jak je ostatně dobře známo, to nestačí. Od první hodiny Šermu jsem vám pořád a pořád dával šance se zlepšit, pochopit, o čem tohle bojové umění ve skutečnosti je. I když věřím, že se časem zlepšíte, teď nemám jinou možnost, než vás vyškrtnout ze seznamu studentů, kteří úspěšně složili semestrální zkoušku. Prosím, opusťte tělocvičnu a stavte se za ředitelem pro získání opravného termínu. Nevzdávejte to ale. Jenom kvůli tomu, že jste automaticky nepostoupili bez všech těch komplikací, ještě není předurčené, že opravné zkoušky nezvládnete. Radil bych vám, abychom se viděli i ve druhém semestru.“

   Ray si se svým nejlepším přítelem Wickem přátelsky potřese rukou. Když Raye, Gen a Davea profesor Willard vyzve, aby se postavili, myslím, že už on sám tuší svůj ortel dávno před tím, než ho profesor vysloví. Dech mám zaražený někde v bránicích a modlím se, aby to Genevieve neodpískala.

   „Ray, u tebe platí to samé jako u tvých předchozích spolužáků. Sice je v tobě vidět o něco větší snaha a vstřícnost vůči šermu, ale nejsi v takovém postavení, abych tě mohl s čistým svědomím poslat dál. Dave, ty jsi to samé v bledě modrém. Prosím, opusťte tělocvičnu a stavte se u ředitele. Doufám, že v opravném termínu pro vás budu mít jinou odpověď.“

   Ray vypadá, jako kdyby se mu právě zbortil svět jako domeček z karet. Přestože si s tím klukem nemám absolutně co říct, nejradši bych ho v uklidňujícím gestu poplácala po zádech a ujistila ho, že napodruhé to zvládne. Ale nechám je opustit areál, aniž bych řekla jediné slovo. Profesor zbožňuje ticho, především při svých projevech.

   Vyzve Silvanu, Monicu a Camdena, aby se postavili vedle Genevieve. Očekáváním snad ani nedýchám. Vím, že polovina z neúspěšných to zvládne při opravných zkouškách, ale přece nemůže vyhodit polovinu ročníku?

   „Genevieve, Monico. Vy dvě jste prokázaly, že si jednoznačně zasloužíte postup do druhého semestru. Přestože je ve vašich technikách spousta věcí, které se určitě dají vylepšit, věřím, že si to dostatečně dobře uvědomujete a já vám to v příští půlce školního roku nebudu muset opakovat tolikrát jako teď. Můžete se zase posadit.“

   Ozve se hlasitý potlesk – tleská dokonce i Patrick, přestože Annah nehne ani brvou – a Genevieve nahlas vyjekne a se žuchnutím se zřítí na prázdné místo hned vedle mě. Ze srdce mi spadnul obrovský kámen spolu s ní.

   Silvana, Stefan a k mému neskutečnému rozhořčení i Camden postoupí do druhého semestru také. Těch, kteří ještě nevědí své výsledky, zbývá pět. S každou uplynulou sekundou jsem ovšem klidnější. Patrick postoupí, Gen už postoupila, a zbytek mě nemusí tolik zajímat.

   „Susan, Annah. Vstaňte,“ rozkáže profesor Willard svým typickým nesmlouvavým, tvrdým tónem a obě dívky beze slůvka protestu uposlechnou. Jako první Willard promluví k Susan. Napnu všechny smysly a držím palce, aby to projela, ať už mě Bůh za takové zlomyslné přání potrestá jakkoliv.

   „Susan… jsi velice šikovná dívka, určitě o tom sama dobře víš. Nebudu to prodlužovat. V jedné z mnoha mých konzultací jsem ti jasně pověděl, kde děláš chyby. A ty máš jednu výjimečnou vlastnost, kterou nevídám tak často – ty správné pohyby, které jsi dřív dělala, měníš za chyby a své předešlé chyby děláš znova a znova. Upřímně ti můžu říct, že nevím, jak uspěješ v opravné zkoušce, ale bohužel nepatříš mezi ty nejlepší, ani ty dobré. S trochou štěstí se uvidíme v druhém semestru. Teď běž za ředitelem.“

   Zatímco Susan zděšeně a vyjeveně kulí oči a bez jediného slova odchází vratkým krokem pryč, já si nemůžu pomoct a usmívám se, když Annah oznámí, že ji s potěšením a hrdostí pouští do dalšího semestru a vyvolává mě, Sarah a Patricka.

   „Sarah. Takové krásné jméno pro tak dobrou bojovnici,“ pousměje se profesor Willard a poškrábe se na bradě, kde mu raší hromada vousů. „Ačkoliv jsi to dnes neměla jednoduché a už dřív jsem ti říkal, že musíš zapracovat na technikách a možná ani pak nebudeš dostatečně dobrá, abych tě pustil dál, musím uznat dost nezvyklou věc: pletl jsem se a ty dostatečně dobrá jsi. Takže si zase sedni, užij si moji pochvalu, kterou v příštím semestru ani nemusíš dostat, a těš se. Bude na co.“

   Sarah se rozzáří jako sluníčko a s ohromným potěšením si sedne do tureckého sedu. Evidentně ignoruje, že si to zasloužila i s pomocí podlých způsobů.

   Mě a Patricka si nechává jako poslední, nepochybně aby si nás vychutnal. Následující slova patří Patrickovi, jenž se dme neskutečným sebevědomím a ani na okamžik nezapochybuje o svém postupu dál.

   „Chlape, ty dokazuješ, že bys dokázal porazit možná i mě! Dokonalá technika, ovládání rovnováhy, strategie tak pekelná, že by pomalu nestačila ani na mě… o tvém úspěchu jsem nepochyboval ani na vteřinku. Posaď se.“

   Vyměníme si s Patrickem vlídné úsměvy a mlčky mu pogratuluju. Zraky všech přítomných se upřou na mě. Necítím se ale nepříjemně – zatím. Vím, že jsem dobrá, ale teprve profesorova slova to můžou potvrdit nebo vyvrátit. Zatímco mi sděluje ortel, žasnu nad jeho pochvalou, poměrně nevídanou a neslýchanou, čím dál víc.

   „Maite. Nejsem si ani jistý co říct, ale můžu vám ostatním povědět, že Maite je bezkonkurenčně nejlepší studentkou, kterou jsem měl kdy to potěšení učit. Bezchybná technika, bezchybné držení těla, kombinování útoků a krytí ani nestojí za řeč. Nikoho z vás nenapadlo využít možnosti boje se dvěma meči. Nikoho z vás nenapadlo ten druhý od soupeře získat v souboji. Soudě podle tvé váhy a jemného, skoro křehkého vzezření, tě kdokoliv v budoucnu podcení a to bude jeho osudová chyba. Přestože jsme se neučili vyrážet nepříteli meč z držení, dokázalas to s přehledem, který mě opravdu překvapil. Jako kdybys to dělala odjakživa. Někdy mám pocit, že ses už jako bojovnice narodila. Tvoje využívání strategií a logiky uprostřed skupinového souboje bylo nedocenitelné. Vlastně jsi důkazem, že i žena může ovládat mistrovsky bojové umění.

   No, být válka, aspoň se relativně ubráníte, děcka. Tak a teď už přestanu s pochvalami. Narůstají mi z toho druhý uši – vypadněte pryč!“ rozežene nás s falešným rozohněním a mává kolem sebe rukama jakou lapač masařek.

   „Dejte se dohromady! Po Vánocích teprve začne dřina!“

   Věnuju mu pohled. Na způsobu, jakým mluvil o mém boji, bylo něco zvláštního. Něco, co nezapadá do jeho slov. Jako kdybych měla před očima rovnici, ve které chybí neznámá, kterou potřebuju.

   Zavrtím nad tím hlavou. Pomůžu Genevieve postavit se na nohy a usmějeme se na sebe.

   Najednou zavětřím ve vzduchu, přičichnu si k podpaží a ucítím přímo planetární chuť ze sebe smýt pot a námahu. Očividně se na mně projevuje to, že jsem se dnes ráno neměla čas osprchovat. Zamíříme do šaten, kde mě ostatní spolužačky pozorují s pohledem, který má vražedný dosah minimálně dvě stě kilometrů. Převlečeme se, odneseme špinavé šermířské dresy do prádelny a dáme si závod do umýváren.

   Willardova slova mi přitom nepřestávají znít v uších - a něco na nich varovně bliká na poplach.