Kapitola třicátá - Bram

Zdravím a omlouvám se za zdržení, docela neplánované. Tak to někdy dopadne, když jste nemocní, a do toho se připravujete na výlov. Zabralo to většinu času, už ale snad budu zase zveřejňovat pravidelněji! Doufám, že se kapitola bude líbit, a hezký večer! A. G. 😇💙

KAPITOLA TŘICÁTÁ - BRAM

   Zaharaiu najdu na zahradě. Hledal jsem ji celkem dvě hodiny. Okamžitě mi dojde, že se stalo něco špatnýho. Sedí na dřevěné lavičce s oprýskanou, vybledlou skořicově hnědou barvou a pohledem hypnotizuje mokrou trávu. Sama. Obvykle upravené vlasy má rozcuchané a zdá se, že myšlenkami není v Internátě, ale někde hodně, hodně daleko.

   Přesto si to k ní pomalu a váhavě namířím, nejistý jestli se do toho mám plést nebo ne. Přece jen se ve vztahu mezi ní a jejím otcem nevyznám. A soudě podle Zahařina chování po tom ona ani netouží.

   Na to, že je prosinec, mi tohle počasí až příliš připomíná listopad. Dokonce ještě ani nesněžilo, ale to ostatně v této části Ameriky není nijak zvláštní. Zahrada vypadá trochu zaostale. Nestarám se o ni pořádně a každým dnem čekám, kdy za mnou se stížnostmi přijde sám ředitel. Určitě si toho všiml.

   Odloupnu jednu velkou dřevěnou třísku trčící z lavičky a posadím se. Zahar nedá ničím najevo zájem o mou osobu. Ne dokud neuslyším její tichý šepot rozplývající se ve větru.

   „Cože?“

   „Bude se ženit,“ zopakuje slabým hláskem a povzdechne si. V očích i v obličeji má vepsáno tolik smutku a zklamání… jako kdyby zestárla o několik let.

   Rychle pochopím, o kom to mluví. Tak proto ta nečekaná návštěva, kterou byla Zahar nadšená a ještě včera lítala na růžových obláčcích.

   „To ti řekl?“ ujistím se nerozhodně a opatrně ji obejmu kolem roztřesených ramen. Oblékla si jen lehké černé šaty pod kolena s fialovými puntíky a mašlí uvázanou v pase, nic jiného. Třese se jako zmrzlý ptáček. „Tvůj táta?“

   „Nejprve ne,“ odpoví a zavrtí hlavou. Rozpačitě se do mě opře celou vahou a já jí stisknu dlaně ve svých, abych do ní vetřel trochu svýho přebytečnýho tepla. Je neuvěřitelně křehká, dnes víc než jindy. „Až po tom, co jsem ho upozornila, že nestojím o lži. Jsem přímý člověk – to ty víš. On taky. Ale do včerejška jsem neměla ani ponětí, jak moc mě jednoho dne může bolet zjistit pravdu, obzvlášť takovou. Já vím, věděla jsem, že jednou si najde jinou ženu, ale pořád mi to připadá strašně brzy.“

   „Počkej – upozornila? Jak jsi to mohla vědět, Raio?“ zarazím ji nechápavě a masíruju jí zkřehlé ruce. Chci podotknout, že bychom se měli přesunout do Internátu, aby se neklepala zimou, ale nakonec to neudělám.

   Odkašle si. „Já to věděla,“ poví mi smutně a potřese hlavou. Vysvětlení z ní pomalu ale jistě plyne a já nestačím žasnout.

   „Stávalo se mi to už jako malé holčičce, víš? Seděla jsem v kuchyni a najednou jsem věděla, jak se máma cítí. Kolikrát bylo i jedno, jestli je ode mě metr nebo dva kilometry, prostě se ten pocit objevil vedle mě a já věděla, ke komu patří. Prodral se i napříč vzdáleností. Takhle jsem obvykle snadno poznala, kdy se rodiče pohádali. Ve školce jsem měla dlouhodobě problémy, protože mi nedocházelo, jak to působí na ostatní a všude jsem rozhlašovala, jak se kdo cítí. A postupně se vedle mě všichni cítili nepříjemně, nervózně… Hádám, že to nebylo tím, že by jim vadilo, jaké lži to roznáším dál. Měla jsem pravdu a oni to věděli. Lidi nesnáší, když něčemu nerozumí – začnou se toho bát. A svým způsobem se mě tehdy opravdu báli.“

   „Odešla jsi odtamtud?“

   Znovu zavrtí hlavou. „Ne, ne tak docela… Já chtěla, ale táta to nedovolil. Po mámině smrti měl ustavičný dojem, že s ní nestrávil dost času. Hádal se s ní víc než ji miloval. Já mu ji připomínala, navíc jsem nedala pokoj se svým rozpoznáváním lidských citů, takže mě poslal sem - do Internátu - a donutil mě mu slíbit, že budu o svých vymyšlených schopnostech mlčet. Jenže pak se to zhoršovalo a zhoršovalo. Jistě, zablokovala jsem některé věci. Už jsem necítila, jak je mé profesorce, která je dva kilometry ode mě. Ale…

   Bylo mi třináct, když jsem začala vnímat myšlenky. Zpočátku nic zvláštního, mělo to prostě jednoduše zmizet – stávalo se mi to i dřív. Jenže tohle už nezmizelo a já dokázala pouhým nasloucháním pochopit, že táta se mě chtěl zbavit kvůli mé odlišnosti a kvůli tomu, jak moc jsem podobná mámě. Že žena stojící za mnou ve frontě u rychlého občerstvení se rozvádí s manželem a ten usiluje o nestřídavou péči. Že stařenka, kolem které jsem prošla, má problémy se splácením synových dluhů, které po jeho smrti přešly na ni. Bylo to jako lézt lidem do hlavy, ale s tím rozdílem, že já se to nikdy nenaučila ovládat ani zastavit. Proto o mně tolik lidí tvrdí, jak mám dokonalou intuici a instinkt. Jen netuší to podstatné.“

   „Takže…“ začnu větu a zarazím se. Vybavím si Zaharainu tvář v okamžiku, kdy jsme se poprvé setkali. Způsob, jakým mě oslovila. Hraničáři. „Ty jsi věděla, kdo jsem?“

   Přikývne, vzápětí se krátce zamyslí a nesouhlasným zakroucením hlavou popře své předešlé kývnutí. „Ne tak docela. Teda jo, byl jsi ten okouzlující školník, kterého jsem častokrát vídávala na chodbách, ale kolem bývalo vždycky tolik studentů nebo profesorů, že jejich myšlenky zakrývaly tvoje a dokud jsi tehdy v září nepřišel do umývárny, netušila jsem nic.“

   „Tudíž víš i o Lavinii,“ dodám. Není to otázka, protože se ptát nepotřebuju. Ne když znám odpověď a nejspíš jsem ji tušil už dávno předtím.

   Nepopírá to. Světýlka v očích jí pohasnou na totální minimum. „Vím, že sis ji vzal za ženu, že jsi pořád ženatý – což mi mimochodem tak dlouho bránilo, abych se na tebe vrhla, protože ať už je dvacáté první století nebo ne, aspoň mám nějaké morální zásady a zábrany. Taky vím, že ti zabila rodinu a ty ji teď marně hledáš a ona zabije každého detektiva, kterého na ni nasadíš. Stejně tak vím, jak moc ji toužíš najít a zjistit odpovědi na otázky, které tě trápí tolik let.“

   Fascinovaně na svou přítelkyni zírám a mrkám ostošest. Pak se rozesměju. Je úžasná. Vlastně ještě úžasnější, protože jí to ani nedochází. „Nechtěla ses někdy stát detektivkou ty?“

   Pokrčí rádoby ledabyle rameny, jako kdyby to pro ni nebyla novinka. „Možná před pár lety mě povolání detektivky přitahovalo.  Nejsem tak nevděčná, jak by si jeden mohl myslet. Nepovažuju svoje schopnosti za prokletí, přestože můj život se dá popsat jakkoli, jen ne jako obyčejný a snadný. Jenže ti to dá rozhled. Možnost pomoct ostatním líp než jiní, protože znáš jejich nejhlubší, nejintimnější myšlenky. Takže popravdě mi splývají dvě představy: detektivka nebo psycholožka. Obojí má určité kouzlo. Ať tak nebo tak, můžu pomoct lidem. To je důležité. Díky tomu, že vnímáš myšlenky ostatních, ti taky dojde, že tvoje problémy jsou občas nic v porovnání s problémy ostatních lidí.“

   „To rozhodně jo,“ pousměju se. Kdybych ji neznal, byl bych přesvědčený, že se jednoho dne vydá po dráze supermodelky nebo módní návrhářky. Tolik k tomu, jak zatraceně moc dokáže lidské vzezření klamat, dokud člověka nepoznáte zevnitř a nepochopíte, že je úplně odlišný, než jak jste si ho zpočátku představovali. „Ale na to máš ještě čas. Čtyři a půl roku.“

   „To není dostatečně dlouhá doba,“ odporuje mi okamžitě Zaharaia a přimkne se ke mně, aby se dostala blíž k teplu. Nad námi přeletí hejno ptáků. „Aby sis vhodně vybral povolání, na to potřebuješ alespoň pět let, když už nic jinýho.“

   „Ty na to přijdeš, zlato,“ povzbudím ji a oba nás během vteřinky vytáhnu na nohy. Zaharaia nespokojeně zaskuhrá, ale podřídí se.

   Vedu ji ke skladu nářadí. Jakmile jí do ruky vložím malířský štětec a kbelík se skořicově hnědou barvou, zatváří se ohromně pochybovačně, ale nic nenamítá a pomůže mi vše naložit do plechového kbelíku.

   „Natřeme lavičku, je už strašně zašlá,“ oznámím jí nadšeně a sleduju, jak se jí v očích opět rozsvěcují moje oblíbený veselý jiskřičky. „Možná se budeš chtít převléct, mohla bys totiž skončit v dost špinavým stavu. A navíc není nejtepleji,“ varuju ji dopředu.

   Zahar si posměšně odfrkne a vyhrne si imaginární rukávy. „Špína mi nevadí, ty fajnovko. Zimu přežiju. A jinak – máš štěstí, že už mám po zkouškách i dnešním vyučování.“

   „Jak to šlo?“ zajímám se okamžitě a svůj zájem nepředstírám. Rád poslouchám její, Mainy a Geniny historky s profesory nebo trapné chvilky, stejně jako popisování, jakým stylem se učí na jednotlivé hodiny. Pro člověka mýho věku je to něco úžasnýho, protože, co si budeme nalhávat: ze školy jsem venku neskutečně dlouho a vyměňování potrubí nebo vytrhávání plevelu bych s radostí vyměnil za bezstarostné vyučování. Jenom ty testy by byly horší.

   „Dobře,“ poví mi podle očekávání a začne zlehka natírat jednu dřevěnou příčku za druhou. Její tahy jsou promyšlené, vypočítané až do toho nejposlednějšího detailu. „V jednom kuse jsem kolem sebe v myšlenkách spolužáků musela poslouchat ty správné  a bohužel i ty špatné  odpovědi, takže jsem si občas ani nebyla jistá, co tam mám sakra napsat. Ale pokud budu mít z něčeho hodnocení pod osmdesát procent, zcela evidentně to bude kvůli zasednutí nějakýho profesora.“

   „Skromná jako vždy,“ řeknu, odložím štětec do trávy a políbím ji doprostřed čela.

   Ušklíbne se. „Samozřejmě. Kdybych nebyla, v Internátu bych moc dlouho nevydržela.“

                                                                                 ***

   Jakmile je lavička natřená, posadíme se do trávy a čekáme, než zaschne první vrstva a budeme se moct pustit do druhé. Tráva je sice vlhká, ale není to zase takový problém. Zaharaia si práci užívá a spokojeně si brumlá nějakou písničku od Adele.

   Opřený o loket zabořený v hlíně ji pozoruju a napadne mě, jak obrovský štěstí mě vlastně potkalo. Na Laviniu už nemyslím každý den, ale přibližně každý třetí, což je nejlepší rekord za poslední tři roky.

   Zamračím se a zadumaně si pohrávám s prázdnou plechovkou od barvy. O Lavinii jsem neslyšel už týdny. Propadla se snad do země? Protože přesně takhle to teď vypadá… Naposledy se motala kolem mě. Mám předpokládat, že je stále tady, v úkrytu a tiše mě pozoruje, zatímco se připravuje na okamžik, kdy zaútočí? Co když je právě teď tady a má nás dokonale na mušce?

   A pokud vážně ano, proč nic neudělá?

   Znepokojeně zamručím a přitáhnu si Zaharaiu k sobě z prostého strachu. Sotva jsem se naučil znovu si užívat života s člověkem, který mi ho neobrátil vzhůru nohama. Nemám v plánu se toho vzdát tak snadno.

   „Jsi v pořádku?“ vyhrkne Zahar starostlivě a položí mi hlavu na hrudník. S trochou štěstí neslyší, jak hlasitě mi buší srdce.

   Zablokuju veškeré myšlenky na Laviniu, aby Zahar ani trochu nevycítila, co se mi honí hlavou.

   „V úplném,“ usměju se a zlehka ji políbím na temeno hlavy. Něžně mi přejede dlaní po ztuhlých ramenou a donutí mě položit se do vlhké trávy. Obkročmo se na mě posadí a nestará se o desítky studentů, kteří by kdykoliv mohli vyhlédnout z okna a dostalo by se jim tak pohledu na oblíbenou studentku a školníka v dost zajímavý poloze. Ne že by na tom záleželo, stejně o nás už celá škola dávno ví.

   Takový zprávy se obvykle rozšiřují rychlostí lesního požáru.

   Oběma rukama ji pevně obejmu v bocích a stáhnu ji na sebe, abych ji mohl políbit. Je to dravý, vášnivý a neskonale perfektní polibek, po němž oba dýcháme jako zběsilí a nemůžeme se vrátit do reality. Přinejmenším ne do doby, než se za námi ozve bohužel dost povědomý hlas.

   Neslyšel jsem ho dlouho.

   „Kdybych tušil, co se tu bude dít, přišel bych později,“ poznamená pobaveně Lucas a se založenýma rukama se opře o nejbližší strom, o kterém se ředitel nemůže se správní radou shodnout, jestli ho pokácet nebo ne. Lucas má na sobě typickou uniformu Internátu, ale nepřipadá mi v ní jako student. Možná je to jenom kvůli tomu, jak dobře znám jeho skutečné povolání.

   Zaharaia nakrčí obočí a prohlédne si Lucase od hlavy až k patě. „To je dost, že se někdy taky ukážeš. Od října jsem tě prakticky neviděla na hodinách.“

   Lucas ledabyle pokrčí rameny a v očích se mu zablýskne. Vždycky, když jsem se ho zeptal, jestli má studium rád, neodpověděl. Jen vyhýbavě změnil téma. Lucas byl vždycky pro většinu Hraničářů záhadou, dokonce i pro Velitele. „Mám to dohodnuté s ředitelem. Od nového semestru bych měl zůstat skoro trvale ve škole.“

   „Máš s ním domluvené i semestrální zkoušky?“ vyhrkne Zahar nevěřícně a přimhouří medově zlaté oči.

   „Jak jsem řekl, mám domluvené všechno,“ odpoví Lucas a v hlase mu zní varovný podtón. Beru to jako jasný náznak, že jestli se do jeho záležitostí budeme se Zahar plést dál, neskončí to dobře. Proto ji zlehka pohladím po tváři tou rukou, která není plná puchýřů a zdrsnělé kůže, a významně kývnu hlavou směrem k budově Internátu.

   „Můžeš nás chvíli nechat o samotě? Potřebuju si s Lucasem promluvit.“

   „Samozřejmě,“ souhlasí s úsměvem, přestože trochu starostlivým. Políbí mě na rozloučenou a pomalým krokem odchází směrem ke vchodu do školy, nechávajíc nás tak o samotě.

   Chvíli je ticho, alespoň dokud si nerozmyslím, co chci vlastně říct. Jindy bych si myslel, že pro mě bude neuvěřitelně složitý uznat vlastní chybu, ale neplatí to pro tento den.

   Občas nemáte na vybranou, a jestli určitá osoba zůstane vaším přítelem a spojencem nebo ne, to všechno záleží jedině na vás a rozhodnutích, která uděláte. Stejně jako na rozhodnutích, kterým se vyhnete širokým obloukem.

   „Omlouvám se.“

   To ho překvapí, asi jako kdyby do Internátu narazila loď plná mimozemšťanů připravených k invazi. „Cože?“

   „Jsi hluchý?“ vyštěknu netrpělivě a v duchu si zanadávám. „Omlouvám se. Choval jsem se jako pitomec a kašlal na svý povinnosti. Nechci, aby mezi námi kolovala nějaká zlá krev jen kvůli tomu, že jsem si neuvědomoval to, jak moc se snažíš pomoct a splnit úkol. Jak moc tomu obětuješ. Na rozdíl ode mě.“

   Několik vteřin to jen zvažuje a zírá mi do obličeje, jako kdyby mě viděl poprvé v životě. Pak přikývne. Jen to, nic víc není potřeba, ale po chvíli stejně pokračuje a už se netváří tak strnule jako předtím.

   „To beru. Podívej, Brame, moc dobře víme, proč tu jsme. Abychom splnili úkol, který nám Velitel svěřil. Možná jsem byl až moc… horlivý a neměl tolik trpělivosti, kolik by se ode mě očekávalo. Možná jsem tě v těžké životní situaci moc neposlouchal. Každopádně máme máslo na hlavě oba dva a já jsem strašně rád, že se pomalu dáváš dohromady. Asi nemusím hádat dvakrát kdo na tom má největší zásluhu, co?“

   Usměju se a pokrčím rameny. Na tohle není moc co říct. „Takže odteď budeme spolupracovat?“

   Lucas se zašklebí a poplácá mě po rameni. „Budeme spolupracovat.“

   Přestože jsem za menší změnu situace rád, nezmíním se mu o svém rostoucím podezření. Že jsme k tomuhle rozhodnutí třeba dospěli příliš pozdě. Místo toho se na něj zadívám a snažím se přijít na způsob, jak to udělat, aby ten kluk nebyl tak vyčerpaný.

   Jde to na něm vidět. Jako kdyby nesl tíhu světa na zádech. Zajímalo by mě, jestli vůbec spí. Zajímalo by mě, jak dlouho to takhle bude zvládat. Zajímalo by mě, jak dlouho to bude zvládat kdokoliv z nás.