Kapitola třicátá první - Genevieve

Vážení, přináším konečně další kapitolu. Doufám, že se bude líbit, a pokud ne, tak doufám, že se bude líbit ta příští, která s trochou štěstí a píle přijde v neděli 😀😁 A už teď vím, že je blbý nápad něco slibovat, ale aspoň mě bude pohánět vytrvalost vpřed. U nás už je po výlovech, a další bohužel až příští rok 🐟💛 S tímto zároveň pozdravuju Kapříka. Někdy mi nezbývá než doufat, že tam ve světě někde je a má se dobře 😇 A. G.

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ - GENEVIEVE

   Ve čtvrtek ráno se konečně odhodlám přečíst si matčin email. Sedím v pokoji, střídavě nahlížím do učebnice filosofie a střídavě do obrazovky počítače, nejistá ohledně toho co udělat dál – jak by měl vypadat můj další krok v záležitosti, kterou se bojím řešit. Před chvílí na kostele odbily tři hodiny ráno a já sedím u stolu s rozsvícenou lampičkou, a pokouším se nadělat co nejmenší hluk, abych neprobudila Maite. Včera v noci usnula neuvěřitelně rychle. Nechtěla jsem ji zbytečně budit.

   S hlubokým povzdechem odsunu učebnici stranou a kliknu na email. Pochopitelně bych to mohla zase odložit, ale vůči sobě i vůči mámě mi to přijde nespravedlivý. Celé vyučování bych se v duchu vracela k tomuhle okamžiku a možná bych některou z posledních zkoušek i pokazila.

   Tohle je menší zlo.

   Když si to budeš opakovat dost často, nakonec tomu možná uvěříš.

   Musím se zlehka pousmát, jakmile spatřím rozsáhlou zprávu. Máma si nikdy nelibovala v krátkých informativních emailech, jak nazývala ty tátovy. Na okamžik dva si vybavím jeho veselou tvář, ale hned vzápětí ji zaženu, protože i jen vzpomínka na něj mě až moc bolí.

 

Ahoj zlato,

jak se daří? Vím, že situace mezi námi je pořád ještě mizerná, a asi budeš následující řádky číst s nechutí, ale stejně ti píšu a doufám, že aspoň na chvíli budeš ráda, že ode mě slyšíš, ať už to bude cokoliv.

Doma se nic nezměnilo. Pokud teda nepočítám vánoční výzdobu, jakou děláme každý rok, ale oba dva chodíme do práce, takže na úpravy moc času není, a dům zahálí. Tvůj táta dostal výhodnou nabídku na práci v Dallasu, takže přemýšlíme o stěhování, přestože je to ještě daleko a s rozhodnutím pochopitelně čekáme i na tvůj názor. Já naproti tomu budu muset odejít z práce, protože doktorka Templiová se vrací, aby znovu obsadila svůj post poradenské bankéřky. Ředitelka to neřekla nijak zřetelně, ale je přímo do očí bijící, že od nového roku nebudu mít práci, přinejmenším ne v Saint Hamours… Takže Dallas by byla poměrně dobrá volba.

Od Marcuse jsem slyšela, že si vedeš dobře a dokonce jsi prý zrušila sezení s psychologem. Snad jsi spokojená, a jestli ano, vlastně si nemám na co stěžovat ani já.

S tátou by nás ale zajímalo, jestli budeš chtít Vánoce strávit s námi nebo s Addisonovými, jak jsi nedávno nenápadně naznačila v emailu. Není třeba říkat, jak moc rádi bychom byli, kdyby ses na čas vrátila domů. Protože sama to určitě moc dobře víš. Ale nebudu ani nijak naléhat, abys přijela, pokud by ses tu necítila dobře. Doufám, že brzy napíšeš, zlato. Máme tě moc rádi.

Máma

 

   Hned po přečtení mi srdce klesne až do žaludku a ten dělá všechno možné i nemožné, aby se ode mě dostal co nejdál.

   Najednou si toho uvědomuju víc než před měsícem, víc než včera. Mámin strach a obavy, že neodepisuju, nebo se k ní budu chovat jako ke kusu hadru, se odráží v každičkém slově. Nejistota, s níž jsou některé věty napsány, mě bolí, protože to já jsem na vině. Jistě, měla jsem právo mít vztek, ale neměla jsem sebemenší právo automaticky předpokládat, že mě chtěla šoupnout do léčebny právě moje matka. Mohl to být kdokoliv, mohl to být můj táta. A on to byl můj táta. Jenže já byla zaslepená vztekem, nenávistí a pocitem zrady natolik, že jsem zvolila tu nejsnadnější možnost. Kdybych neodmítala vidět pravdu, spousta věcí by byla teď jinak.

   Potichu vezmu do ruky telefon a zpaměti naťukám její číslo do klávesnice. Mozek váhá, jestli je to dobrý nápad, protože za opačného předpokladu si potom budu připadat jako idiot.

   Tiše jako myška se vykradu z pokoje do temnoty na chodbě. Je tu chladno a od země se zvedá studený závan. Otřesu se, ale pokračuju dál. Zastavím se těsně před bistrem dole v přízemí, kde se posadím na podlahu, přímo doprostřed chodby. Dýchám jako po uběhnutí New Yorského maratonu a žaludek si hraje hokej s mými vnitřnostmi.

   Sedím tam, třesu se a v rukou třímám mobil. Nedokážu se rozhodnout, jestli zavolat a čelit tak kruté pravdě a realitě, nebo se všemu vyhnout obrovským obloukem a naopak čelit skutečnosti, že jsem zbabělec, který se nedokáže postavit žádné překážce čelem. Především překážce, která vznikla kvůli mně.

   V duchu mě pronásleduje jediná zoufalá otázka: Proč? Proč by to dělal? Proč by trval na mém pobytu v léčebně, přestože dobře věděl, jak moc by mi to ublížilo na duši? Copak mu na mně vážně záleží tak málo? Je to přece můj otec. Po tom všem, čím jsme si prošli a nepochybně ještě projdeme, je to můj táta. Otcové ani matky nesmějí dělat takové věci. To, že nesou titul rodiče, jim ještě nedává právo zničit svým dětem život.

   „Genevieve?“ přeruší mrtvolné ticho v rozlehlé chodbě melodický, uklidňující a povědomý hlas. Trhnu sebou a otočím se, abych řediteli čelila z očí do očí.

   Vidím ho rozmazaně. Z očí mi stékají tenké pramínky slz. Zašmátrám po kapesníku, ale žádný u sebe nemám, což všechno ještě zhoršuje.

   „Promiň,“ promluvím konečně skřípavým, pláčem zesláblým hlasem, a vyštrachám se na nohy. Teprve teď si uvědomuju, že na sobě má jen kalhoty od pyžama, rozepnutou košili a v ruce drží prázdnou sklenici na džus. Nepochybně míří do kuchyně, kde pro podobné případy Molly nechává odemčenou lednici i spíž.

   Jindy by mě vyděsil fakt, že ho vidím tak neformálně oblečeného, jenomže teď myslím jenom na jeho pravomoci.

   A na skutečnost, že mě našel sedět na chodbě ve tři hodiny ráno, náramně napomůže mýmu vyloučení. „Už půjdu. Omlouvám se. Vím, že takhle brzo ráno nemám co pohledávat mimo svůj pokoj.“

   „To je teď vedlejší,“ mávne rukou Marcus, dojde až ke mně a volnou rukou mi stiskne rameno. Má neuvěřitelně horkou ruku. Posadí se na podlahu do tureckého sedu a poklepe na místečko vedle sebe, aby mě tak donutil posadit se zpátky. A já to nakonec udělám, ale cítím se mizerně. Nechci, aby si myslel, že školní řád porušuju jen tak. I když přesně to dělám.

   Kdyby věděl, že jsme se vloupali do márnice, nezachránila by mě od vyloučení už ani svěcená voda.

   „Co se stalo?“

   Zabodnu pohled do země a zvažuju situaci. Zvažuju co říct a co udržet v sobě. S potlačovanými emocemi se to má tak, že jednoho dne vás úplně pohltí, pokud nad nimi nepřevezmete kontrolu.

   Proto si zamnu ruce a vyklopím to ze sebe: „Slyšela jsem vás. Tehdy, co přijela máma a ani mi nedala vědět. Slyšela jsem, jak se bavíte o mně, ale i o tátovi. O tom, že to on prý může za můj půlroční výlet do pekla.“

   Poslední větu dodám s takovou hořkostí, že mi skoro shoří jazyk.

   Chvíli to trvá, ale nakonec Marcus s povzdechem přikývne a moje srdce vypoví službu. To je ten okamžik, kdy se mi definitivně zhroutí svět a já už nad ničím nemám vládu. Nemám ani sílu ji někde hledat.

   „Je mi líto, že jsi to zjistila takhle, Genevieve.“

   Popotáhnu a zavřu oči. Cítím totiž, jak se mi za zavřenými víčky tlačí slzy a touží se prorvat ven, ale já jim to nesmím dovolit. Musí zůstat v bezpečí. Na místě, kde je nikdy nikdo neuvidí. Slzy by byly pravdivým prohlášením toho, jak moc mě otcova zrada zasáhla. Dokud se slzy neobjeví, nikdo to nezjistí. Přinejmenším si tím nebude jistý na sto procent. Alespoň tohle si můžu namlouvat.

   „To je jedno. Mělo mi to dojít samo. Byla jsem hloupá.“

   „Co tím myslíš?“ zamračí se Marcus a složí si ruce do klína. Na okamžik strnu, když zahlédnu zvláštní, roky vybledlou a rozeklanou jizvu na jeho hrudníku, ale pak odtrhnu pohled a soustředím se na svého otce. Na tu vzpomínku. Na mnoho vzpomínek propletených dohromady jako nitky pavučiny prosvítající tmou i úsvitem.

   Najednou vše začíná dávat smysl. Mlha ustupuje a neskutečně to bolí.

   „Mámě šlo vždycky o moje štěstí, blaho, bezpečí,“ povzdechnu si a vybavím si dobu před šesti lety, kdy mi zakázala koupit si v prosinci zmrzlinu od podomního prodejce. Byla jsem nemocná, ale stejně jsem ji chtěla. Kdyby mi to dovolila, moje nemoc by se jen zhoršila. „Za všech okolností. Tolikrát jsme se pohádaly jenom proto, že jsem nedokázala pochopit její důvody. To, že to myslela dobře. Asi jsem chtěla věřit tomu, že v rodině mám zastání jen v Grantovi a tátovi a ona mě nesnáší, protože přidělávám potíže. Kdybych nebyla tak zaslepená, věděla bych… že do léčebny by mě neposlala už jenom proto, že by tím úplně zadupala do země můj život. Zdá se, že zrovna tohle ale tátovi nevadilo.“

   Po pronesení poslední věty znovu popotáhnu, a sotva mi ředitel položí ruku na koleno, rozbrečím se úplně. Můj život je dokonale mizerný, beze špetky naděje a štěstí. Přesně ode dne, kdy zemřel můj bráška. Pláču potichu, slzy jen nepřítomně kanou a kropí mi ruce. Dostanu škytavku a v jednotlivých úsecích ze sebe vyrážím útržky slov. „Musím jí… říct… že to vím… Vím t-to. A ona se… ona se bude zlo-zlobit. Protože jsem… tak – tak hloupá!“

   Marcus nesouhlasně zavrtí hlavou a zlehka mě obejme kolem ramen. „Nejsi hloupá, Genevieve. Prostě jsi došla k mylnému názoru. To neznamená, že se vztahy mezi vámi už nikdy nespraví. Tvoje matka ti nic nezazlívá. A věř mi, znám ji dost dlouho na to, abych to věděl s jistotou.“

   S polovičním úsměvem mi podá kapesník, který nejspíš vytvořil ze vzduchu, protože v pyžamových kalhotách ani košili kapsy stoprocentně nemá. Popadnu ho a vysmrkám se do něj. Troubím jako nachlazená velryba. Horší mínění o mně už stejně mít nemůže. „Musím jí zavolat… Jenže nevím co říct. Nezvládám to. Nemám nic pod kontrolou. A já potřebuju mít něco pod kontrolou!“

   Štěkavě se rozpláču a vůbec nic nenamítám, když si ředitel povzdechne a zlehka mě k sobě přitiskne. Je to natolik konejšivé a jemné gesto, že tím trochu usměrní můj hysterický výstup, který musel bezpochyby už teď vzbudit celou školu. Dřív než mi dojde co vlastně dělám, se opřu o ředitelův hrudník - a zůstanu tak sedět několik minut.

   Nehýbá se, nesnaží se oddálit – prostě tu je pro mě a v ten moment nepotřebuju nic jiného. Žádná uklidňující a bezvýznamná slova, která situaci stejně nezmění, žádné snaživé rady. Jen dvě ruce, které mě podrží ve chvíli, kdy je mi nejhůř.

   Netuším, čím to je, ale po dlouhé době se cítím bezpečně. Takhle jsem si naposledy připadala před dvanácti lety, když mě mamka svírala v náručí a ujišťovala mě přitom, že pod mou postelí nejsou žádné příšery.

   Jenomže ony tam jsou. Vždycky tam byly a nikdy nezmizí. Tehdy to ovšem netušila ani jedna z nás.

   „Měla by sis jít ještě lehnout,“ přeruší najednou Marcus ticho a nepatrně se ode mě odtáhne. Hodiny na protější stěně hlásají, že je deset minut po čtvrté. To tu sedíme tak dlouho?

   Dřív než si uvědomím, co zrovna dělám, zavrtím hlavou. „Neusnu. Asi nebudu mít klid, dokud nezavolám mámě. Jenomže mám takový dojem, že klid nebudu mít ani po tom, co budu mít ten rozhovor za sebou.“

   Marcus chápavě přikývne – umí se dokonale vcítit do druhého člověka – a protáhne se v zádech.

   Až bude mít někdy dceru nebo syna, bude to to nejšťastnější dítě na světě. „Pokud to tak cítíš, tak jí zatím nevolej. Nechej to na pátek, kdy budete mít po zkouškách. Nespěchej. Někdy to situaci ještě zhorší.“

   „Máš s tím vlastní zkušenosti, co?“

   „To mám,“ přikývne ředitel a zvláštně se pousměje. Jako kdyby litoval něčeho, co se stalo dávno v minulosti, ale přesto na to měl krásné vzpomínky. Znenadání vím, na co se chci zeptat ode dne, kdy jsem jeho a matku slyšela, jak spolu mluví v jeho kanceláři.

   „Když jsi to věděl, proč jsi mi nic neřekl?“ vyrukuju na něj bez předešlého varování a nechápavě přimhouřím oči. Na kohokoli jiného bych za tohle zatajování měla neuvěřitelný vztek. Ale u ředitele to nejde. Protože když něco dělá, nebo se naopak rozhodne něco neudělat, vždycky k tomu má určitý důvod. A ten důvod je vždycky dobrý. „Bylo by to pak snadnější, víš.“

   „Toho si jsem dobře vědom, Genevieve,“ odpoví mi Marcus a zpytavě si mě prohlíží – úplně stejným způsobem, jako když v časopise pátráte ve dvou obrázcích po dvanácti rozdílech. „Jenomže to nebylo moje tajemství. A lidé by neměli prozrazovat věci, které jim přátelé svěřili v domnění, že u nich zůstanou v bezpečí. Mimoto si teď navíc musíš položit jednu otázku. Kdybych ti to pověděl, co bys udělala? Uvěřila mi, nebo si myslela, že chci jenom uklidnit spory, které jsi s matkou měla? A teď chci upřímnou odpověď, Gen.“

   Zamračím se. Nachytal mě na švestkách, a moc dobře to ví.

   Zkusím si to představit. Jak za mnou Marcus přichází a oznamuje mi, že mě do psychiatrického ústavu neposlala moje matka, kterou jsem za to spokojeně vinila zhruba sedm měsíců, ale naopak můj otec, do té doby něco jako vzor. Jak by ten můj nepředpokládatelný a zaujatý mozek reagoval? Ředitel by mi nikdy záměrně nelhal – natolik dobře ho koneckonců znám – ale v okamžiku pochyb nevěříte ničemu, jako kdyby pravda neexistovala a kolem vás byly jen samé lži. Lži a lidé, kteří je roznášejí a působí chaos.

   „Já nevím,“ přiznám nakonec zkroušeně a promnu si ruce. „Možná bych uvěřila, možná bych byla na vážkách, anebo bych tě s takovým tvrzením asi poslala do háje. Jediný, co ale vím teď, je že jsem to totálně pokazila. Udělala jsem chybu a netuším, jak se za ni omluvit. Vlastně ani nevím, jestli na tohle existuje ta správná omluva. Nic, co mámě řeknu, nesmaže moje chování. Dala jsem jí jasně najevo, že ji nenávidím – tehdy jsem ji opravdu nenáviděla – jenomže jak jí teď mám ukázat, že mě to mrzí? Že jsem se spletla a teď za to platím zjištěním, že jsem zlý člověk?“

   „Tohle si nesmíš myslet,“ napomene mě zachmuřeně a máchne ve vzduchu kolem nás rukama. „Jedna špatná volba z tebe ještě nedělá zlého člověka po celý zbytek života. S lidmi se to má tak, že když udělají jednu věc špatně, neměli bychom nikdy zapomínat na spoustu věcí, které udělali správně. Naše cesty se mění podle tras, které si sami zvolíme, Genevieve. Někdy úmyslně, někdy ne tak docela, ale s jistotou mi můžeš věřit, že nejsi špatný člověk. Dokud máš srdce na správném místě, dokud miluješ svou rodinu a přátele a udělala bys pro ně cokoliv, nemělo by tě něco takového ani napadnout. Protože jakmile si jednou začneš říkat, že jsi zlá, přijde doba, kdy tomu už budeš bezvýhradně věřit. A lidé, kteří věří mylným předsudkům a vlastním přesvědčením, obvykle dělají špatná rozhodnutí a špatné věci.“

   Marcus si myslí, že jsem dobrý člověk, pomyslím si v duchu vesele a ucítím, jak se ve mně probouzejí maličké jiskřičky života. Marcus by mi nelhal. Je to jeden z mála lidí, kteří vám vždy zaručeně povědí pravdu – i když bolí, i když ji slyšet nechcete. Právě to z něj dělá tak úžasnýho člověka.

   „Děkuju. Že tu se mnou sedíš a posloucháš moje bláboly. Já... Občas mám pocit, jako kdybych ztrácela půdu pod nohama. Doslova. Je to…“

   „Jaké?“ pobídne mě Marcus po minutě, kdy usilovně pátrám v myšlenkách ve snaze najít ten správný výraz.

   Najednou mi naskočí přímo před očima. „Zlomyslné. Sama tomu nerozumím. Jako kdyby si ze mě moje vlastní svědomí, myšlenky i rozum dělali legraci a sráželi mě na dno. Připadám si vyhořele, zle, nekontrolovatelně, zmateně a nebezpečně. Jako kdybych to nebyla já. Když jsem si přečetla mámin email, zpanikařila jsem a začala cítit věci, které by člověk, co nemá problémy se sebekontrolou a šílenstvím, neměl cítit. Stalo se ti to někdy?“

   Hned nato čekám, že mě vmžiku pošle za školním výchovným poradcem na další sezení, protože to, co ze mě teď vypadlo, prostě nedává smysl. Ale on jen s pousmáním přikývne a nakloní hlavu na stranu. Na chvíli se vzdálí kamsi dál - do své minulosti, o které toho moc nevím. Nebo aspoň ne o těch důležitých bodech.

   „Párkrát. Když jsem byl mladší, zhruba ve tvém věku. Musíš si uvědomit, že je ti teprve osmnáct. A pořád nemáš všechno pod kontrolou tak, jak by sis přála, Gen. Dlouho to tak ještě nebude, protože dospíváš. A dospívání je komplikovaný, divoký a v mnoha ohledech i bláznivý proces. Existují lidé, kteří jím projdou beze změny, ale několik z nás během toho procesu zmoudří. Pochopíme, v čem děláme chyby, proč je děláme a z jakých důvodů bychom se jim měli vyvarovat. Pochopíme řád života a všechno, co se ho týká. Tahle vybočení z rovnováhy… Budu upřímný. Mě samotného pronásledovala do třiadvaceti. Pak se všechno začalo postupně urovnávat. Jakmile si uvědomíš, kým opravdu jsi a co máš v tomhle životě za úkol, přestane to. Nemůžu ti to pochopitelně slíbit, ale můžu ti zaručit, že je to dost dobře možné.“

   Zamyslím se nad tím. Sama si to odmítám připustit, ale opravdu jsem těch několik minut postrádala svůj vlastní rozum, který mě obvykle neopouští ani na setinu vteřiny. Může to být kvůli tomu, že nerozumím sama sobě? Před Grantovou smrtí se mi to nestávalo. Proč to začalo tak náhle? Proč mám pocit, že to neskončí dobře a je to předzvěstí něčeho zlého? Něčeho temného, co mi zase zbortí svět?

   „Děkuju,“ přikývnu nakonec vděčně a myslím to upřímně. Dělá pro mě tenhle rok tolik věcí. Tolik věcí, které by ani dělat nemusel. Není to můj táta. A není ani psycholog. „Promiň, že jsem tě tak dlouho zdržela. Asi si přece jenom půjdu na chvíli lehnout.“

   To Marcuse potěší. „Tak tohle rád slyším. Pokud se nepletu, máte ještě čtyři semestrální zkoušky, tak hlavně nezaspi. Za předpokladu, že usneš, pochopitelně.“

   „Za předpokladu,“ přikývnu s úsměvem, zvednu se na trošku vratké nohy a vydám se směrem ke schodišti vedoucímu k pokojům studentek. Téměř nevědomky se otočím a všimnu si, že ředitel sice stojí, ale pořád na tom samém místě, sklenici v ruce. Zvědavost mi nedá. „A ty nepůjdeš spát?“

   Marcus nerozhodně pokrčí rameny a usměje se. Je to unavený úsměv. „Zatím ne. Vlastně mě vzbudil hlad. Chystám se Molly vybrakovat zásoby na třetí světovou. Přeju dobrou noc, Gen.“

   Při zmínce o válce sebou prudce trhnu, ale s trochou štěstí si toho ředitel nevšiml. Přikývnu a s úsměvem kráčím pryč. Jsem od něj zhruba dvacet metrů, když si na něco vzpomenu. Váhám, protože nevím, jestli je dobrý nápad ho žádat o něco takového, ale nakonec se znovu zastavím a zavolám na něj. Musím to zkusit.

   „Marcusi?“

   „Ano?“ pobídne mě s lehkým úsměvem, jako kdyby ho pobavilo něco, o čem nemám tušení.

   Přesně dvacet čtyři vteřin mi trvá, než si v hlavě urovnám to, co vlastně chci. „Vím, že nerad prozrazuješ cizí tajemství a tak, ale napadlo mě… Víš, cením si tvých rad, tvého úsudku a názorů. Nechci, abys mi prozrazoval nějaká tajemství, co nejsou tvoje, ale chtěla bych tě o něco požádat. Příště, až se zase něco stane, nebo bude hrozit, že se něco stane… Řekneš mi, prosím, že dělám chybu?“

   Trvá to jen půl minuty, co tam stojí, pozorně si mě prohlíží, jako kdyby do mě chtěl pohledem propálit díru velikosti kráteru, a něco v duchu zvažuje. Potom se potěšeně usměje a mně spadne ze srdce kámen velikosti Aljašky. „Samozřejmě. Tím si buď jistá.“

   Jakmile tentokrát odcházím z chodby a mířím zpět do svého pokoje, najednou si jsem víc než jistá, že táta už není mým životním vzorem. A dost možná to tak nebylo nikdy. Dost možná jím vždycky byl někdo jiný.