Kapitola třicátá čtvrtá - Maite

Hezký večer, vážení. Opět je neděle - krásná neděle - a opět vkládám další kapitolu. Pomalu se blížíme ke konci, přeci jen už jich zbývá jen patnáct, pokud se nepletu 😁💋 A. G.

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ - MAITE

   „Je ti dobře?“ optám se Genevieve toho rána už asi po třicáté. Zahučí na souhlas a převalí se v posteli na druhý bok, zády ke mně.

   Je osm hodin. Normálně bych vyspávala taky, ale mám práci. A navíc ty čtyři stěny mi zrovna dvakrát v přemýšlení nepomáhají. Potřebuju na vzduch. Potřebuju být v pohybu. Přinejmenším tak dám Gen příležitost načerpat sílu, aby mohla čelit dalším démonům, kteří na nás útočí ze zálohy.

   Večer byla ještě na ošetřovně a zjistila, že nejspíš snědla něco špatného – proto ta krev.

   Což sice znamená, že nepřechází na stranu temnoty, ale úplně v pohodě taky není.

   „Půjdu k jezeru,“ oznámím jí, zatímco si oblékám plavky a přes ně jednoduché červené šaty po kolena se zlatými přezkami v pase. Dala mi je babička těsně před začátkem letošního školního roku.

   „Blázne,“ zahučí Gen. „Víš o tom, že každý normální člověk touhle dobou ještě spí?“

   „Tak to je dobře, že se nepovažuju za normálního člověka,“ kontruju s úsměvem a zabouchnu za sebou dveřmi. Vystřelím z pokoje jako raketoplán.

   Venku je na zdejší poměry možná zima, ale já toho jen využiju. Za chůze si přes sebe přehodím tenký černý kabát a vlasy si ledabyle spletu do francouzského copu.

   U jezera jsem tento půlrok prakticky nebyla - o to víc se tam těším.

   Cestou nikoho známého nepotkám. Jdu svižným, rozhodným krokem. Jezero se rozkládá za zahradou. Stačí sejít dvacet tři kamenných schůdků a jste tam. Obklopuje ho zčásti travnatá a zčásti písčitá půda, kterou je potřeba neustále udržovat v perfektním stavu.

   Sotva si odložím kabát na dřevěnou lavičku - jednu ze tří, co tu jsou - zhluboka se nadechnu čerstvého, svobodného vzduchu. Odjakživa jsem to tu milovala. Genevieve si vždycky dělala legraci, že mě sem přitahuje magie, ale jakmile mi babička pověděla o naší rodině, došlo mi, že nebyla daleko od pravdy. Je snadné sledovat vlny a zapomenout na okolní život. Na starosti, které vás nenechávají v klidu spát. Jezero je vlastně neskutečně široká plocha připomínající spíš moře než cokoli menšího.

   Čtyři sta metrů od místa, kde právě stojím, se vlévá do opravdového moře. Do toho, které by tu ani nemělo být. Když doplavete k hranici a vylezete na břeh, můžete seskočit dolů do neskutečné hloubky. Zejména zdejší kluci to zbožňují, přestože pak musí jít bez bot a polonazí zpátky k Internátu. Ale není to tak úplně bezpečné. Což je pochopitelně jedno z varování, která nám každý rok ředitel Oren opakuje. Za jezerem se nachází rozlehlý les, k němuž vede i přístupnější stezka kolem zahrady, nebo tři další cesty.

   Svléknu si šaty, nepatrně se otřesu při nenadálém návalu chladu, setřepu boty a jen v rudočerných plavkách vstoupím do vody. Okamžitě zalapám po dechu, ale roztřeseně se zasměju a vrhnu se do lehkého proudu. Cítím se jako několik let uvězněný pták, který se po dlouhé době znovu učí jak létat.

   Udělám pár tahů na procvičenou a plynulým tempem doplavu doprostřed jezera. Trvá mi to jen pár minut. Jeho hladina připomíná vyleštěné zrcadlo. Potemnělá ocelově šedá obloha zvýrazňuje vlny čeřící povrch.

    Zastavím se, zavřu oči, naslouchám šumění vln a aplikuju babiččinu nejoblíbenější metodu, jak splynout s magií: nastavení ticha. Duševní smíření.

   Představím si magii v sobě v podobě hudby. Je hluboko uvnitř v mém nitru, stačí ji dostat na povrch. Naslouchám tichu duše a propojuju se s tou starověkou silou, která vzkvétá s každým druhým nadechnutím. Pak to uslyším.

   Hudbu.

                                                                             ***

   Překvapeně vykulím oči. Ten zvuk se absolutně nepodobá ničemu z toho, co mi proplouvalo hlavou. Možná proto, že je to skupina Radiohead. Nesnáším je.

   Ohlédnu se a mám sto chutí po něm něco hodit.

   Patrick si to ke mně spokojeně štráduje jako král světa, za chůze ze sebe shazuje oblečení a jen v obyčejných boxerkách vstupuje do vody.

   Můj výraz by se jenom s obtížemi dal popsat jako zaskočený. S obtížemi, protože je to fakt slabé slovo.

   „Co tady sakra děláš?!“ křiknu na něj vztekle, zapomenu na jakékoli příměří, které mezi námi dvěma poslední dny panuje, a je mi šumafuk, kdo mě teď uslyší. Pro celý Internát jsme už roky na kordy, tudíž by to pro ně nebylo nic nového. Zato pro mě ano. Přišla jsem se sem soustředit na procvičování magie. Nepotřebuju, aby mě rozptyloval svými řečmi a uváděl mě do rozpaků. Pokud by mě něco mohlo rozptylovat, je to definitivně on.

   Patricka moje rozohněná nálada ani v nejmenším nezaskočí, a už vůbec ho to neodradí od úmyslu narušit mi osobní prostor. Po pravdě řečeno ho můj vztek spíš nabudí, a o to jsem rozhodně neusilovala. Se svým sexistickým a ironickým úsměvem od ucha k uchu se položí na hladinu a rychlým kraulem se ke mně přibližuje. Až moc rychle.

   Začnu couvat a je mi v tu chvíli celkem jedno kam. Snad poprvé v životě lituju, že můj styl plavání je až příliš elegantní, než abych se mohla měřit s jeho zuřivým rozháněním vody. Skoro jako kdyby se ho jezero bálo a jednoduše mu uvolňovalo cestu.

   Dostihne mě ani ne za dvě minuty a já zděšeně zjišťuju, že jsem idiotsky couvala k písčitému výběžku, od něhož není zrovna moc způsobů, jak utéct.

   „Viděl jsem tě z okna,“ poví mi, jako kdyby se nechumelilo.

   Naježím se. On má výhled na jezero a moře? Hajzl. „Nepovídej. Co tě přimělo se za mnou vydat? Uvědomuješ si, jak jsi šílený? Je zima. Navíc sotva osm hodin ráno. Čekala bych, že člověk s náturou jako ty bude vyspávat nejmíň do oběda.“

   Zamyšleně mě sjede pohledem a zaculí se. Potlačím nutkání vrazit mu pořádnou facku. Nejsem žádný exemplář volně vystavený v muzeu. Neměl by mě okukovat jako kus masa a přemýšlet, kterou část si koupí.

   „Asi tě zklamu, ale ve skutečnosti jsem spíš ranní ptáče. Navíc jsem měl určitý zařizování. A kdo by odolal možnosti sledovat zblízka tak hezký zadek?“

   Nerudni, připomínám si v duchu naléhavě. Nerudni, pitomče. Nemyslí to tak. Jenom chce, aby sis připadala trapně a on vzápětí extra povýšeně.

   „V tom případě máš smůlu. Mám tu práci. Mohl bys odejít? To, že jsi mi jednou zachránil krk, abych nezpůsobila, že si jedna pitomá holka div nevyzvrací mozek z hlavy, pořád ještě neznamená, že si můžeš určovat, kdy si na tebe najdu čas a kdy ne, Raine.“

   „Ouch,“ sykne zdánlivě ublíženě a přitiskne si dlaň na srdce. Na jeho tělo se samozřejmě vůbec nedívám. Nezajímá mě. Proč by mělo? „To bolelo, princezno. Nejsi ty nějaká chladná? Copak se stalo? Mikrovlnka nefunguje?“

   Varovně přimhouřím oči a odfrknu si. „To sotva. Zavazíš mi.“

   „V čem?“

   „V práci.“

   „V jaké?“

   „To tě nemusí zajímat,“ vrátím mu to a rozhodnu se ignorací zrušit naši slovní přestřelku, která by tím stylem mohla pokračovat donekonečna.

   Jenomže Patrick to nevzdává. Opak by mě překvapoval. „Když jsem přicházel, vypadalas nějak divně. Cos dělala? Pokoušela se usnout?“

   Proboha, ten dneska vážně sežral vtipnou kaši. „Usnout? Ve vodě? Děláš si ze mě legraci?“

   Patrick dopluje ke břehu a opře se o něj. Přitom se na mě dívá, jako kdyby se mi podařil vtip roku. „Legraci? Ne. U tebe bych si to snad ani nedovolil, Addisonová. Ale mohla bys mi říct, proč medituješ uprostřed jezera? Jeden si pak říká, jestli se ti v hlavě nerodí nějaký sebevražedný nápady.“

   Zírám na něj. To proto sem přišel? Myslel si, že se chci utopit? Na pozemcích školy?

   „Pokud to musíš vědět, snažím se tu navázat kontakt s magií. Nejsem v jejím kontrolování zrovna expert, to jsi ostatně viděl sám. Už mě necháš na pokoji?“ vychrlím na něj a samu sebe napomínám, že je to šílenost. Ale on už o mé magii dávno ví, tak proč tady hrát hry?

   Patrick se krátce zamyslí – v jeho případě je to hotový proces, vypadá u toho jako vysokoškolák skládající závěrečné zkoušky, a to navíc v jazyce, o kterém toho dne slyší poprvé.

   Pak se pohne natolik rychle, že vůbec nestihnu zareagovat. Postaví se přímo za mě, a když vydechne, jeho dech mě příjemně zašimrá vzadu na krku. Už jen z toho se mi podlamují kolena. Tohle a jeho sametově hebký hlas je přímo vražedná kombinace. „Pročpak jsi to neřekla rovnou? Můžu ti pomoct.“

   Jo, můžeš mi pomoct do hrobu, o tom nepochybuju, ozve se sarkastický hlásek ve mně.

   „Vážně? A jak? Pokud vím, orientuješ se v něčem úplně jiným než já.“

   Patrick tázavě nadzvedne obočí a přejede si rukou po obličeji. Tváří se zmateně, ale do jeho myšlenek nahlédnout nedokážu. Je složité odhadnout, co se v něm alespoň přibližně může odehrávat. Je to jako dívat se na hladinu moře. Nikdy přesně nevíte, co najdete pod ní.

   „Čekal bych od tebe víc. Copak ti pořád nedochází, jak podobné máme schopnosti? Koneckonců, co podle tebe vytváří paralyzaci? Jenom obyčejný nadání? To snad ne.“

   Má pravdu. Vlastně to není žádná složitá a pokroková úvaha. Magie je velice mocný starověký artefakt, který se nezrodí v každém. A když už ano, dá se to považovat za výjimečné. Všechny nadpřirozené bytosti v sobě mají špetku magie, ať už větší nebo menší.

   Patrick pokračuje dál a nečeká na odpověď. „K tomu, abych mohl něco paralyzovat, potřebuju magii. Někdy to dokážu bez přímého spojení s ní, jindy ji musím najít…“

   „Najít?“ přeruším ho zaskočeně a úplně zapomenu na svoje přesvědčení, že zatahovat ho do svých záležitostí je nápad, který se mi vymstí. „Magii máš přece v sobě. Stačí ji vyvolat. Nemusíš ji hledat.“

   Patrick zvědavě nadzvedne obočí a skloní hlavu na stranu. „Vážně? A jak zjistíš, kde je?“

   Nejradši bych chtěla odpovědět, že přece uvnitř nás samých, ale v tom případě bych neměla mít takové problémy ji najít. Proto mlčím.

   Patrick se opět ujme slova, mou nejistotou si hlavu nijak neláme. „Magie reaguje na sebemenší podněty tvého mozku. Přesunuje se přesně tam, kde ji právě potřebuješ. Obvykle ji najdeš, když pátráš po něčem… odlišném. Po zvláštním světle, které tě láká. Pak stačí světlo uchopit. Nejlépe se ovšem soustředíš, když na všechno zapomeneš, ne když šlapeš vodu a skoro se utopíš.“

   „Jak tohle všechno víš?“

   Pokrčí rameny. „Nějak jsem se to naučit musel. Měla bys mi věřit.“

   V životě jsem neslyšela vtipnější větu.

   Navíc odmítám uznat, že se mi špatně soustředilo. V tomhle se plete, ale jestli chce hrát podle těch svých hloupých pravidel, tak ať. „Vážně? A co navrhuješ teda ty? To bude stoprocentně stát za to.“

   Tajemně se pousměje, vklouzne zpátky do vody a obepluje mě. Z jeho nečekané blízkosti mi ztuhne krev v žilách a srdce mě začne mlátit do hrudníku.

   Sotva jeho ruce spočinou na mých bocích, přestanu si všímat okolí. Jemně mi masíruje citlivou kůži a přitiskne mě k sobě. Přestože jsme až po krk ponoření ve vodě, jejíž teplota ani za nic nepřesáhne pět stupňů, to horko sálající z jeho kůže je až omamné. Nedělá mi potíže se k němu přitisknout. Naopak mě děsí, jak příjemné to ve skutečnosti je. Každé místo, kterého se dotkne, hoří.

    „Mysli na vodu. Na vlny. Na cokoliv jinýho, než na co právě teď myslíš. Zapomeň, že chceš najít svou magii. Momentálně nemáš žádný úmysl – chceš jen být.“

   Chci jen být? Tuhle otázku si zvědavě nechám vplout do mysli, ale sama vím, jak naivní bych byla, kdybych uvěřila, že je to pravda, a že jeho přítomnost se mnou nic nedělá. „To není dobrý nápad.“

   „Důvod?“

   „Špatně se mi soustředí, když někdo stojí těsně za mnou. Nedělá mi to dobře,“ vymýšlím si o překot a přeju si, aby na mně nebylo vidět, jak rudnu. Naštěstí mi nevidí do obličeje.

   Patrick se tiše, bublavě rozesměje a přetočí si mě čelem k sobě. „Je to lepší?“

   Ne. Je to horší.

   To ale říct nemůžu. Proto ho nechám, aby mě rukama objal v pase. V ten moment se bojím tolika nejrůznějších věcí. Že naši společnou blízkost psychicky nezvládnu, že mě Patrick zničehonic pustí, nebo mě naopak bude odmítat pustit. Že ho budu mít opravdu ráda. Že mi teď sice pomáhá, ale zítra se mohou karty obrátit a on se vrátí do stavu pomlouvání, urážení a ubližování.

   Nevěřím, že bych to snesla. Ne teď, když vím, jak hodný dokáže být na svou malou sestřičku. Nejsme přátelé, ale po letech nenávisti už ani nepřátelé. Přece spolu dokážeme vycházet jako dva normální, dospělí a rozumní lidé. Ne?

   Jenomže ta otázka zůstává někde vzadu v mé hlavě, a nepouští se mě. Co jsme zač, když nejsme nepřátelé, ale tolik věcí nám brání stát se přáteli? Proč mám pocit, že tu vykreslenou hranici, která mezi námi byla, jsme dávno překročili a rozdupali na prach?

   S povzdechem se nakloním a zabořím mu obličej do prohlubně mezi krkem a ramenem. Zapomínám. Nevěřila bych, jak jednoduché to bude. Držím se ho a zapomínám, že babiččin způsob možná není ten nejlepší. Se zavřenýma očima hledám kouli zářivého světla. Kouli, která do mého těla nepatří. Představím si svou vrozenou moc jako auru, jasně fialovou, skrze niž prosvítají stříbrné paprsky.

   Opravdu není nikde hluboko ve mně. Cítím ji všude, jako kdyby mi propalovala i kůži.

   Najednou je mi takové horko, až zalapám po dechu ve snaze načerpat vzduch, který mi z těla neskutečně rychle uniká.

   Vtom mě Patrick zničehonic pustí a začne mi mokrýma rukama chladit obličej, dokud se moje teplota nevrátí do normálu, a srdce mi nezačne bít normálním způsobem.

   Zmateně rozevřu oči dokořán a zírám na svého společníka jako na zjevení. Pobaví mě, že on dělá to samé. „Co se děje? Je něco špatně?“

   „Tys to necítila?“ řekne a líně nadzvedne obočí. „Vždyť jsi skoro hořela. Cos udělala?“

   „Já? Nic!“ ohradím se dotčeně a zamračím se na něj. Přece jenom… moment. Moment. Já jsem hořela?

   „Jak to myslíš?“

   Jeho sevření zesílí. „Tvoje kůže žhnula. Hledala jsi ji? Magii?“

   Mlčky přikývnu. Zatím není třeba nic víc dodávat. Navíc bych mu neměla říkat o tom, že jsem cítila, jak mi magie zahaluje celé tělo jako teplá přikrývka. Nevěřil by mi. Žádný Zaklínač v sobě nesmí mít tolik magie. Čím větší množství jí v sobě máte, tím víc lidství vám časem unikne. O to jsem nikdy nestála. Určitě existuje spousta jiných a daleko přijatelnějších vysvětlení.

   „Asi jsi přečerpala svoje síly. Neumím si představit, proč bys jinak vydávala takovou energii. Je ti dobře?“

   Udělám rychlou kontrolu. Srdce mi bije tak jako obvykle, žaludek se mi přestal obracet vzhůru nohama asi před třiceti vteřinami a konečně nemám dojem, jako kdyby si ze mě voda kolem chtěla udělat smažená vajíčka.

   „Jo. Je mi fajn. Nemůžeme raději zkusit jiný způsob? Tenhle evidentně není uzpůsobený zrovna pro mě.“

   Patrick přikývne a po tváři se mu rozlije široký úsměv. Skloní obličej těsně k mému a já vmžiku zpanikařím jako malé děcko. Jediným pohledem mě donutí se vzpamatovat. „No tak. Věř mi. Aspoň pět minut. Tahle metoda je o něco odlišnější, ale nejspíš bude i úspěšnější.“

   „Co mám dělat?“ zeptám se a pod vodou si nervózně žmoulám ruce.

   „Neodtahuj se. Soustřeď se sama na sebe a počkej, než si tě magie najde. Nemusí to fungovat, ale možné to je. Jen se neodtahuj!“ varuje mě – celkem zbytečně, protože ať je to cokoliv, jsem odhodlaná to udělat čistě proto, abych tuhle hodinu soustředění měla za sebou. To mravenčení v žaludku mě unavuje.

   Jakmile mě k sobě přitáhne tentokrát, poslechnu ho a neodtáhnu se.

   Zlehka přitiskne rty na moje. Není to ten divoký polibek, na jaké jsem od něj zvyklá, ale o to víc si teď uvědomuju, jak moc mi chyběl. Přimknu se k němu jako klíště a to je něco jako jeho spouštěcí mechanismus. Najednou mě líbá úplně stejně jako tehdy. Zoufale. Vyprahle. Jako kdyby na to čekal měsíce. Jako kdyby to byl jediný smysl jeho života.

   A je to dokonalé. Přepadne mě neskutečná euforie z vědomí, že těm dvěma holkám z pátého ročníku ani za nic na tomhle světě nedovolím, aby ochutnaly jeho vášeň. Je jen moje, přinejmenším právě v tuto chvíli – i když to zítra pomine.

   On je jen můj.

   Stříbřité světlo, po němž jsem tak dlouho namáhavě pátrala, přichází samo, jako odpověď na otázku, která příliš dlouho visela ve vzduchu.

   Zatlačím ho do pozadí.

   Zabořím mu prsty do mokrých vlasů a nechám ho, aby mi jazykem proklouzl do úst. Rukama horečnatě šmátrá po mých zádech, dokud se mu nepodaří rozvázat vrchní díl plavek. Odhodí ho do vody několik metrů od nás a tvrdě mě přitiskne na břeh jezera.

   Vědomí, že se na nás může teď kdokoliv dívat, mi vžene oheň do žil.

   „Cítíš to?“ zašeptá mi do ucha a přejede mi dlaní po ňadrech. Otřesu se.

   „Co přesně?“

   Tiše a roztřeseně se rozesměje a začne zápasit s mými kalhotkami. Všude, kde se mě dotkne, cítím led smíšený s ohněm. Jako kdyby se střetly dvě armády odsouzené navzájem se vyvraždit.

                                                                          ***

   Voda pod námi zamrzá, až mám pod bosýma nohama led, do něhož se můžu bezpečně zabořit. Obejmu Patricka nohama kolem pasu a tisknu se k němu. V uších mi divoce hučí. Hlavu mám prázdnou jako skořápka a vznáším se ve stavu bez tíže.

   Ovšem jen do doby, než se rozum prodere do popředí a mně naplno dojde, co to dělám. Co děláme. Co bychom za chvilku možná udělali. Ale vyčítali bychom si to později.

   Ve vteřině se od něj odlepím, zalapám po dechu a vzdálím se na samý okraj jezera. Realita po mně znovu natahuje pařáty.

   Mám úplně jiné představy o tom, kde tohle proběhne. Jezero nespadá ani do jedné z možností. A Patrick už vůbec ne. Jak jsem mohla být tak hloupá? Tolik se ztratit v emocích? V něm?

   Oba dýcháme jako po padesátikilometrovém maratonu a od úst nám odletují sněhově bílé obláčky páry. Pohlédnu do Patrickových rozbouřených očí a ačkoliv v nich vidím přesně to, co sama cítím, zlehka zavrtím hlavou.

   Nevypadá překvapeně - dokonce ani uraženě, čehož jsem se bála. Ale ani tak se mi neuleví.

   „Co se děje?“

   Odkašlu si a odvrátím pohled stranou do křoví. Odvrátím ho, abych se nemusela dívat na něj a nebylo to ještě horší.

   „Neustále si zapomínám připomínat, že ty jsi pro mě jeden obří špatný nápad. To se děje.“

   Abych se vyhnula konverzaci na téma našeho pofiderního vztahu-nevztahu, otočím se s úmyslem vyskočit z vody, obléct se a upalovat zpět do školy – přece jen se děsím, co všechno by mi mohl naštvaný Patrick povědět – ale poměrně brzo si uvědomím, že na sobě ještě pořád nemám plavky.

   Zasténám. Jedno rozhlédnutí mi řekne to, co už vím: nikde nejsou. Zatraceně.

   Natáhnu ruku na hladinu a s hlubokým nádechem se napojím na energii, kterou jsem díky Patrickovu pokusu získala. Od špiček prstů mi vystřelí několik jemných zlatých jiskřiček a metr a půl ode mě se postupně objeví oba díly mých plavek. Roztřesenýma rukama je chytím dřív, než se to podaří jemu, a natáhnu si kalhotky.

   Jenomže pak mi položí tu otázku.

   „Proč?“

                                                                                 ***

   Zarazím se. Ta otázka je natolik nečekaná, až úplně zapomenu na vrchní díl a jen na něj zírám. Chvíli mi trvá, než si vzpomenu, na co se mě to právě ptá, ale pak…

   Nemůžu mu říct pravdu. To bych nepřežila. Jenomže zároveň mu nechci lhát.

   Zhluboka se nadechnu.

   „Proč? Protože tě Gen nenávidí a ty zase nenávidíš nás dvě. Nebo to tak vždycky aspoň bylo. Nechápu tuhle novou verzi, kterou mi předkládáš každý den. Nechápu tu změnu. Co tak najednou? Co je tohle sakra za pokus? Výsměch? Sázka? Co?“

   „Není to…“

   Nenechám ho domluvit. „Lidi, které nenávidíš, si přece držíš od těla dál, ne? Pokud od nich něco nechceš získat. A není to jediný důvod. Prakticky tě neznám. Hádáme se skoro osm let, ale já ani nevím, kdo jsi. Na začátku roku jsi mě skoro znásilnil, jen abych se ti nepletla do cesty – ne, nezapomněla jsem na to. Fakticky máš za to, že po tomhle bych ti dovolila to, o co ses pokoušel? Nemám ráda jednorázovky, Patricku. Vlastně ani netuším, proč jsem ti dovolila tohle.“

   Domluvím a vzhlédnu. Usmívá se od ucha k uchu. Tolik k mým domněnkám. Už na ně nikdy nedám. „Na všem, cos zmínila, se dá zapracovat. Nepověděla jsi mi ale o tom hlavním důvodu, který je příčinou toho, že odmítáš.“

   Ignoruju to. „Chtěl jsi, abych ti šla z cesty. Proč se mi do ní ty nepřestáváš plést?“

   „Nedala jsi mi na výběr.“

   „Tohle jsem nechtěla.“

   „Pokud ne, tak ti nebude dělat problém mi říct, proč mě teď odmítáš,“ stojí si za svým. Tentokrát mu úsměv ovšem z tváře mizí a nahrazuje ho příliš vážný výraz. Výraz, který mi večer nedovolí usnout.

   Odfrknu si. Jistě, určitě mu povím přesně to, co nechci říct nahlas.

   S úšklebkem vylezu z jezera a rozeběhnu se k lavičce s oblečením, naštěstí na ní nic nechybí. Během mrknutí oka si přes hlavu přetáhnu šaty a hned se cítím o něco klidněji.

   To přejde v momentě, kdy za sebou zaslechnu těžké kroky. Ne, nemohlo to proběhnout jednoduše.

   „Maite!“

   „Co?“ vyhrknu, nasoukám se do bot, přehodím přes sebe kabát a mokrou podprsenku strčím do levé kapsy. Patrick dojde až ke mně a chytí mě za loket. I jen ten obyčejný povědomý dotek mě donutí zaváhat nad rozhodnutím, které jsem udělala pro svoje vlastní dobro. I pro to jeho.

   V hlase má obavy a nejistotu. Poprvé co ho znám aspoň trochu přestává ovládat tu svou lhostejnou masku. „Není pravda, že tě nenávidím. Neměl jsem tě rád, to nepopírám, ale nenávist je silné slovo. Neměla bys ho používat tak lehce.“

   „Proč se teď chováš jinak?“

   „Nevím.“

   „Proč mi tohle děláš?“

   „To zase víš ty.“

   Nevěřícně se na něj zadívám. Ty stříbrnobílé oči nemůžou lhát. Ne teď. Ale s ohlédnutím na posledních několik let je těžké tomu uvěřit. „Co se mi snažíš říct? Nejsem telepat, Patricku. Co je tenhle vztah zač?“

   Stiskne rty k sobě a chvíli mlčí. Pak zavrtí hlavou. Vypadá stejně zklamaně jako se já cítím. Vítr kolem nás je zuřivější než před pár minutami. „Netuším. Ale nech si to během prázdnin projít hlavou. Dobře? Nic víc po tobě nechci.“

   Nejdřív váhám, pak však stejně přikývnu. Jistojistě vím, že nebudu dělat nic jiného. Kromě úvah nad apokalypsou. Jenomže tohle úplně postrádá smysl.

   Nejsem takový blázen, abych byť jen uvažovala o nějaké budoucnosti mezi námi. Je to přehnaně namyšlený idiot a já jsem přehnaně opatrný člověk. I když to tak před chvílí nevypadalo.

   Časem by to jednoho z nás zlomilo. A to se nesmí stát.