Kapitola třicátá druhá - Genevieve

Pěkný večer, vážení. Přicházím s další kapitolkou, kde - spoiler - se konečně odhalí dost důležitá podstata knihy! 💚😆 Tak snad se vám to bude líbit a budete si chtít přečíst i další. A. G.

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ - GENEVIEVE

   Řídím se ředitelovou radou a nic neuspěchám. Ruka mi několikrát od toho rozhovoru na chodbě sklouzne k mobilu, ale nikdy se neodvážím vytočit matčino číslo, poněvadž si vzpomenu na Marcusovo varování.

   Má pravdu. Některé věci doopravdy potřebují víc času, než kolik jim dáme.

   Navíc jsem definitivně rozhodnutá, že jí zavolám až v pátek po výsledcích, kdy budu mít konečně o něco čistější hlavu a nebude se mi v ní prohánět tolik démonů.

   Celý čtvrtek proběhne stejně rychle jako kulka vystřelená z děla. Skoro se ani nenaděju a dokončujeme poslední semestrální zkoušky, které rozhodnou o našem osudu v Internátě.

   „Asi budu zvracet,“ pronese Maite v pátek odpoledne nejméně posté od chvíle, kdy jsme vkročily do Auly na slavnostní shromáždění.

   Vypadá to tu dokonale. Sedadla pro studenty jsou přetažena modrým saténovým přehozem, sedadla pro profesory bílým a pro ostatní zaměstnance Internátu, kteří se téhle slávy jako obvykle zúčastňují, byl zvolený červený potah. Ze stropu visí několik perfektních a symetrických stříbrných vloček. Na pódium postavili čtyři obrovské švédské stoly s občerstvením, na které se budou moct vrhnout studenti hned po oznámení výsledků zkoušek, a uprostřed stěny je natažená velká bílá plachta, která po zapnutí projektoru bude zobrazovat procentuální výsledky jednotlivých studentů.

   Celkové shromáždění má trvat dvě hodiny. Začne se od dvanáctého ročníku a bude se postupovat až k prvnímu předroku.

   Absolventi vypadají docela přešle. Nedivím se jim. Jestli neprojdou prvními zkouškami, nejenom že se jim zhorší průměr o celý jeden stupeň, ale budou se muset zúčastnit opravných testů a všichni dobře víme, že pro studenty dvanáctého ročníku zkoušky obsahují znalosti třinácti a půl roku. Mohlo by tam být cokoliv. Proto většinou závidíme normálním státním školám v jiných částech Ameriky. Jejich maturita a promoce jsou daleko jednodušší než ty naše.

   „Určitě budu zvracet. Myslíš, že budu zvracet, Gen? Cítím se fakt divně,“ zaskučí netrpělivě Maite a nadskakuje na sedadle jako opilá motorová pila.

   Protočím panenky a pro jistotu ji ignoruju. Což je asi tak to nejhorší, co jsem mohla udělat, protože ji to v pochybách povzbudí o dalších třicet procent. „Asi si půjdu pro sáček. Určitě budu…“

   „Jestli ještě jednou řekneš slovo zvracet, nakopnu tě tak moc, že vyletíš do vesmíru, kde se teprve vyzvracíš z podoby, Mai!“ odseknu z části pobaveně, ale z větší části naštvaně. Sama jsem nervózní. Nepotřebuju, aby mi to připomínala. Jestli v tom bude pokračovat, hrozí navíc vysoký riziko, že budu zvracet spolu s ní – a tím pádem jsou studenti sedmého ročníku před námi v dost velkým ohrožení.

   Mai si uraženě odfrkne a zastrčí si zbloudilý pramen vlasů za ucho. „Jsi necitlivá. To je tou nervozitou, takže tě to omlouvá. Pro tentokrát.“

   Srazím rty pevně k sobě, aby mi přestaly škubat a já se nezačala smát na celé kolo. Tohle je celá ona.

   O pět minut později ředitel vystoupí na pódium a veškerý hovor v rozlehlé Aule utichne. Teď bych slyšela spadnout i špendlík.

   Marcus dojde na stupínek, věnuje nám všem široký úsměv a začne přednášet. Nemá u sebe žádný papír, jako to vidíte u prezidentů a politiků, kteří nejsou schopní zapamatovat si pár vět nebo mluvit od srdce. Prostě improvizuje jako pokaždé. A vždycky to dopadne dobře.

   „Vítám vás tu, studenti, zaměstnanci a profesoři,“ začne a na plátně za ním naběhne symbol naší školy: sokol vznášející se ve vzduchu po boku malé zebřičky, oba dva obklopeni stěnou z ohně. Je to znamení rovnocennosti a vytrvání. „Určitě je zbytečné říkat vám, proč jsme se tu dnes sešli. Stejně jako každý rok tu stojíme, abychom si společně vyslechli výsledky semestrálních zkoušek, oslavili úspěšné studenty a těm, kteří budou testy opakovat, dodali odvahu a víru. Odvahu k vykonání opravných zkoušek a víru v to, že se sem po Vánocích opět vrátí a budou se moci nadále nazývat studenty Internátu.

   Internát je druhá nejlepší škola v Americe. Stejně jako jste vy pyšní na skutečnost, že se můžete považovat za zdejší členy a studenty, kteří jednoho dne udělají obrovskou díru do historie, jsem já hrdý na to, jak postupně vzkvétáte v osoby, kterým vám bylo určeno být.“

   Mám pocit, že na zlomek vteřiny zabloudil do davu a záměrně vyhledal můj pohled, ale nejspíš to byla jen představivost. „Nicméně se od ostatních škol lišíme přístupem ke vzdělání, k životním hodnotám a samotným hodnotám člověka. Tahle výuka neslouží jen proto, abyste si něco nacpali do hlavy a prokázali to u testů. Ne. Cílem studia v Internátu je, abyste se naučili využít znalosti a zkušenosti získané tady v budoucnosti, ve svých vzrůstajících kariérách a zaměstnání. Nemělo by vám jít o obyčejný úspěch nebo o procentuální úspěšnost, přestože je to pochopitelně věc názoru a já chápu, jak musíte být šťastní, když zjistíte, že jste v Angličtině nejlepší z ročníku. Přiznejme si to – porozumět matematice je stejně obtížné jako se snažit porozumět ženám. Nemožné, neuskutečnitelné a snadno zpochybnitelné. Zároveň ale i nezbytné.“

   Po tomhle prohlášení celá Aula vypukne ve veselý jásot a já si všimnu, že se Marcusovi podařilo uvolnit napjatou a vyděšenou atmosféru. Jakmile poslední dozvuky smíchu pohasnou, pokračuje dál. Neexistuje jediný člověk v místnosti, který by mu nevěnoval plnou pozornost. Takový účinek on zkrátka má. Jeho slova vás uchvátí a donutí myslet. Donutí vás se zastavit a nadechnout.

   „Než začneme, chci vás upozornit na jednu velmi důležitou věc. Ještě nedávno jsem žil v přesvědčení, že je to všeobecně jasný fakt, který není třeba komentovat, ale evidentně se občas pleteme my všichni. Proto vás upozorňuju, že i kdybyste dnes neuspěli, neznamená to vaše celoživotní selhání, za které byste se měli proklínat. Pokud neuspějete, máte další šanci, nezapomínejte na to. Nejste o nic méně studentem tohohle Internátu. Každý z vás je jedinečný. Každý z vás je inteligentní a bystrý, jinak by si možnost tady studovat nezasloužil. Ty z vás, kteří dnes odejdete z Auly s jinými výsledky, než s nimiž jste počítali, chci poprosit o jedinou věc: popasujte se s tím jako moudří lidé. Není to konečná. Rozhodně ne pokud zvládnete opravné zkoušky.“

   Jakmile jeho hlas dozní, Aulou se rozlehne nadšené halekání a hukot, čímž dáváme najevo svou náklonnost vůči řediteli. Taky křičím, co mi to plíce dovolují. Tleskání je jen pro ustrašence. První z Internátních lekcí je vždy dávat najevo svůj souhlas i nesouhlas tak, jak nám říká srdce.

   A srdce musí být hlasité. Nebo ho lidé přeslechnou – a my taky.

   Marcus se usměje a vezme si z desky připojené ke stupínku jeden list papíru. Podobných tam jsou celé archy. Už to začalo. „Pochopitelně začnu posledním ročníkem. Letošních finálních absolventů je patnáct, což je jedno z nejvyšších čísel, kterých jsme se tu kdy dočkali. Proto s velkým potěšením poprosím Jennifer Sunnerovou, aby si na chvilku zaskočila ke mně nahoru.“

   Pobaveně se uchechtnu a pozoruju, jak zmíněná dívka s bledou tváří a hlavou hrdě vztyčenou kráčí ke stupínku. Na plátně za nimi se přitom zobrazí výsledky jejích zkoušek.

   Zvědavě si je prohlédnu – jako každý rok čekám, jestli se tu náhodou neobjeví někdo, kdo odmítne veřejně ukázat své vlastní výsledky, protože taková možnost tu přeci jen je, ale obvykle za to v očích ostatních studentů ztratíte veškerou úctu. Stačí jeden pohled, aby mi došlo, že tahle holka bude nepochybně premiantkou dvanáctého ročníku.

   Pohodlně se opřu do sedadla a netrpělivě si na koleni vyťukávám abecedu. Maite vedle mě je zelená, jako kdyby snědla kaktus. Sedím tam a čekám, než přijde řada na nás a Zaharaiu. Z dvanáctého ročníku k překvapení nás všech nevypadne nikdo, což je odměněno mohutným pokřikem, jenž se odráží od stěn Auly a vibruje mi na kůži.

   Zato z jedenáctého ročníku jsou vyřazeni čtyři studenti, které často vídám na chodbách, a obvykle na sebe přinejmenším kývneme na pozdrav.

   V desátém ročníku zůstanou všichni. Devátý ročník je z původního počtu čtrnácti studentů ochuzen o tři, osmý ročník o dva a sedmý o čtyři.

   Zaharaia mezi nimi pochopitelně není, čímž mi spadne kámen ze srdce. Výsledky jejích zkoušek jsou jedny z nejlepších. Z Historie, Dějin Ameriky a Literatury má dokonce stoprocentní hodnocení. Jakmile s poskakováním odkráčí od stupínku s vysvědčením o úspěšném vykonání semestrálních průchozích zkoušek a připojí se k Billymu, který se spokojeně rozvaluje na sedadle s hmotným důkazem, že postupuje dál v ruce, zamává na nás a my jí pozdrav radostně oplatíme.

   Tou dobou je ve mně už malá dušička. Možná jsem Maite neměla tolik napomínat za ty návaly nevolnosti. Možná budu zvracet já.

   „A máme tu další ročník, tentokrát šestý. Celkově patnáct studentů, což je úctyhodný počet. Ale bohužel to tak nezůstane, což někteří z vás už dávno tuší. Někteří jste skončili úspěšně, někteří o něco méně. Stejně jako jsem to říkal ostatním studentům před vámi, věřím, že se s tím moudře poperete, a po Vánocích se zde znovu setkáme. Jako první ale prosím, aby za mnou přišla slečna Addisonová.“

   Cítím, jak Mai doslova přestane dýchat a ztuhne na místě. Drcnu do ní, aby se postavila, ale ona je jako zkamenělá. Mám sto chutí jí vrazit facku, abych ji probudila, ale samotné mi není zrovna dobře, proto do ní šťouchám tak dlouho, dokud se neprobere a klopýtavým, rozrušeným krokem se nevydá ke stupínku, na němž stojí ředitel a vřele se na ni usmívá.

   „Nemusíš se tak klepat, Maite,“ povzbudí ji se stále stejným úsměvem a poklepe ji po rameni, aby se podívala za sebe na plátno. Už tam naběhly výsledky jejích zkoušek.

   I na vzdálenost dvaceti metrů slyším, jak Maite vypustí zadržovaný dech. Já ostatně taky.

   Jenomže ji vyvolal jako první. Stejně jako u všech premiantů ročníku.

 

MAITE ADDISONOVÁ, ROČNÍK: ŠESTÝ, IČ: 956129

Angličtina                                           100%                         

Dějiny Ameriky                                  94,02%                      

Filosofie                                             99,13%                      

Finština                                              89,39%                      

Fyzikální vědy                                    93,65%                      

Geografie                                           95,09%

Historie                                              98,41%

Latina                                                 90, 00%

Literatura                                           100%

Matematika pro pokročilé                  94,75%

Psychologie                                        100%

Sociální studia                                    87,15%

Studijní předpoklady                          100%

Šerm                                                   100%

Zdravověda                                        97,00%

 

   „Jak určitě vidíš, potvrzuje se tu, že po usilovné práci přicházejí skvělé výsledky,“ pokračuje Marcus a napřáhne k mé nejlepší kamarádce ruku.

   Opatrně, pořád ještě trochu vykolejeně, mu podá tu svoji a s vykulenýma očima sleduje, jak jí Marcus pobaveně blahopřeje a předává vysvědčení.

   „Netvař se tak zděšeně, Maite, už to máš za sebou. Ale musím říct, že jsem neskutečně potěšený tvými výsledky. Navíc mi profesor Willard pověděl, že nám tu z tebe roste dokonalá bojovnice. Takže ti přeju, ať si přes prázdniny odpočineš a vrátíš se se stejným odhodláním, které jsi vložila do zkoušek tento semestr.“

   Všichni pětkrát po sobě zahalekáme její příjmení, což je tradiční zvyk starý nejméně šestnáct let určený pro všechny, kteří minimálně jednou získají stoprocentní hodnocení. Je to znamení úcty.

   Maite se usměje jako sluníčko a rychlým krokem se vydá zpátky. Sotva dosedne, prudce ji obejmu a vložím do toho tolik lásky a hrdosti, kolik jen můžu. Když se ode mě odtáhne, přísahala bych, že jí v očích jiskřily slzy dojetí.

   Jako druhý je Wick. Sotva se na plátně objeví jeho hodnocení, ve čtyřech případech dokonce pod hranicí úspěšnosti, všichni v Aule známe jeho ortel. Stejně tak ředitel, jehož úsměv nepatrně povadne. „Jak jsem řekl, Wicku, tvůj současný neúspěch neznamená, že se sem nevrátíš do druhého semestru. Bude se to zdát těžké, ale zvládneš to, stejně jako ostatní. Přeju ti hodně štěstí do opravného termínu,“ dodá a předá Wickovi formální výpis hodnocení, kde se zpravidla udává i datum opravného termínu.

   Sarah Bridgenová i Camden Carnel bohužel postoupí do dalšího pololetí a za obrovského halasu se vrací na svá místa. Hned po nich následuje Dave Johnson, kterého bych po prázdninách viděla mnohem radši než tu dvojici před ním, a silně doufám, že opravným termínem projde úspěšně.

   Susan ke svému vlastnímu zděšení nepostoupí. Osobně proti ní nic nemám, tudíž mi přijde celkem obtížné radovat se z její neúspěšnosti, ale zřetelně vidím, jak si Maite s úlevou oddechne a přestane ruce svírat v pěst. Thomas Ludlow a Jack Pine bohužel končí také, oba dva mají v šesti předmětech hodnocení pod hranici úspěšnosti. Thomas na stupínku vypadá, že se brzo rozbrečí, ale udrží se, převezme výpis hodnocení a nechává nespokojeného Jacka převzít jeho místo.

   Hned nato se ke stupínku vydá Annah Rainová. Kráčí ladně, majestátně a klidně. Pokud je nervózní, nikdo to v ten okamžik nedokáže rozpoznat. Vlasy má spletené do maličkých copánků a ty pospojované dohromady, takže vypadá jako královna Amazonek.

   Její hodnocení je o něco nižší než to Maino, ale v každém případě pořád dostatečně úspěšné. Poukáže na to i ředitel. „Bezproblémový postup dál jako obvykle, co, Annah? Doufám, že ti to vydrží i nadále.“

   Annah s milým úsměvem, jaký u ní vídávám jednou za uherský rok, přikývne a pomaloučku se vydá pryč.

   Její místo po minutě zaujímá bratr. Jeho chůze je stejně dokonalá jako chůze jeho sestry, a při pohledu na něj mám poprvé v životě chuť změnit svoje nosorožecké poskakování, jak tomu dříve říkal Grant. Po očku mrknu na Maite, ale v obličeji má stále ten samý výraz jako před minutou. Třeba se pletu a všechny ty moje šílené konspirační teorie jsou mylné. Nerada bych ale zjistila, že na mě ten blázinec měl ještě víc negativních účinků.

   Rainovo procentuální hodnocení je prakticky totožné se sestřiným. Kromě skutečnosti, že je o něco lepší v latině a matematice tam moc rozdílů nevidím. Marcus mu vesele poblahopřeje a Rain se vmžiku vrací zpět do naší řady s vysvědčením v ruce. Celou cestu jej doprovázejí pohledy rozrušených a definitivně vzrušených studentek nižších i vyšších ročníků.

   Koneckonců je to náš nejkrásnější playboy, jak ho většina z těch hormonálně rozbouřených holek označuje. Proboha, i holky z posledního ročníku při pohledu na něj mají mokrý kalhotky.

   „Páni, ten je boží!“ vydechne jakási dívka z pátého ročníku sedící hned za námi, a začnou se se spolužačkou chichotat jako bláznivé fanynky rockové hvězdy, které mají o dvě kolečka míň. Ihned zaregistruju, jak vedle mě Maite ztuhne a začnou jí z nosních dírek vycházet vzteklé výpary. Tak nějak doufám, že to byl jejich jediný komentář, protože rozzuřená Maite je občas ta nejnebezpečnější věc pod sluncem, jenže takový štěstí pochopitelně nemáme. „Vidíš to černý sako? Dokonale se k němu hodí! A ty vlasy jsou přímo perfektní. Má holku, Barbe?“

   „Můžete být laskavě zticha? Tohle není místo na vaše pubertální bezmozkový slepičí výlevy! A jen tak pro informaci, přítelkyni má. Překvapuje mě, že to tu už dávno všichni nevědí!“ vyštěkne na ně Maite vzteky celá bez sebe a otočí se, aby na ně mohla vrhnout vražedný výraz, před kterým uhnu o pár centimetrů i já.

   Obě blondýnky zaraženě zmlknou a zamračí se na sebe. Zato já mám co dělat, abych nevyprskla smíchy. Pokud vím, Rain žádnou holku nemá. Možná pár holek, se kterými provádí svý proslavený orgie.

   Mezitím už Stefan, Monica i Silvana spokojeně odejdou od stupínku a právě k němu přistupuje Ray Weston. Nejistě naslouchám ředitelově proslovu o tom, jaký je Ray dobrý student, který se ale bohužel bude muset zúčastnit opravného termínu, poněvadž své profesory dostatečně nepřesvědčil. Ani se nenaděju a musím vstávat já.

   Jsem poslední. Ale připadne mi, že můj strach je větší než samotná Aula.

   Zameškala jsem několik měsíců. Jaké šance asi můžu mít?

   Kousek od ředitele zakopnu a málem bych se na Marcuse zřítila, kdyby tam nebyl ten dřevěný stojan. Mačkám si ruce, dělám si do nich bezchybné otisky svých nehtů a čekám, kdy se na plátně konečně objeví moje vlastní hodnocení.

   Když se tak stane a já si přečtu dosažená procenta, jímá mě závrať.

 

GENEVIEVE WESTWOODOVÁ, ROČNÍK: ŠESTÝ, IČ: 964773

Angličtina                                           100%                         

Dějiny Ameriky                                  85,06%                      

Filosofie                                             94,84%                      

Finština                                              82,74%                      

Fyzikální vědy                                    86,40%                      

Geografie                                           100%

Historie                                              82, 09%

Latina                                                 90, 00%

Literatura                                           100%

Matematika pro pokročilé                  79,21%

Psychologie                                        100%

Sociální studia                                    87,15%

Studijní předpoklady                          98,33%

Šerm                                                   89,88%

Zdravověda                                        87,00%

 

   Čtyřikrát skandují moje příjmení. Dokázala jsem to.

   Prošla jsem.

                                                                            ***

   Prošla jsem, zopakuju si v duchu nevěřícně a zírám na ta čísla jako postižená. Prošla jsem tímhle semestrem! Upírám na ta čísla zrak, jako kdyby každým okamžikem mohla zmizet a nahradit je ta nižší, ze kterých jsem měla celé dny noční můry.

   „Blahopřeju, Genevieve,“ pousměje se Marcus a potřese mi rukou, o níž ani nevím, že jsem s ní pohnula jeho směrem. Stále mi nedochází, že mám na nějakou dobu pokoj od stresů a nervů. „Nebyla jsi tu půl roku a stejně jsi dokázala dohnat spoustu učiva, což by se nepodařilo všem. Klobouk dolů. Doufám, že se budeš zlepšovat čím dál víc.“

   „Děkuju,“ vydechnu vděčně a ještě v mrákotách se vydám zpátky.

   Vnímám na sobě pohledy mnoha lidí, jako těžkou deku, kterou ze sebe nedokážete shodit.

   Někteří nepochybně chtěli, aby ta bláznivka vypadla ze školy. Někteří si myslí, že tady nemám co pohledávat. Ale to se pletou.

   Hrdě vztyčím hlavu a všechny pohledy jim oplácím, jako kdyby na tom závisel můj život. Možná i závisí. Na nich vlastně nezáleží. Je to můj život. Moje volby. Ať si jsou klidně nespokojeni s mým úspěchem. Co mi jejich nepřátelství nebo nepřejícnost může udělat? Sebevědomí se mi dává zpátky dohromady a tohle mě rozhodně nezabije. Dnes jsem něco dokázala. Jen já a jen pro sebe. A to mi nikdo z nich nemůže vzít.

   Souhlasně se usměju, vyhledám v davu známé tváře a náhodou si všimnu i Brama, jak mi ukazuje ve vzduchu vztyčené palce - což je gesto jemu tak nepodobné, až mě to donutí vybuchnout smíchy. Jen je mi líto, že tu s námi nemohl dnes být Lucas. Bůh ví, kde teď je. Možná, že až se do Internátu vrátí, všem nám to poví. Jenže vzhledem k tomu, jak moc se změnila důvěrnost v našich vzájemných vztazích, o tom spíš pochybuju. Tenhle půlrok jsem s ním mluvila možná pětkrát. Je pořád pryč a obklopen záhadami.

   Jakmile se o půl hodiny později jako sarančata vrhneme na občerstvení, okamžitě si to namířím k obloženým kukuřičným chlebům, což je Mollyina specialita. Maite mě následuje a přitom se v té mase studentů rozhlížíme po Bramovi, Billym a Zaharaie. Nikde je nevidíme.

   „Nejspíš si spolu zalezli někam do kumbálu,“ ušklíbne se Mai a ze spousty výrobků studené kuchyně si nakonec vybere plněnou šunkovou rolku s chřestem.

   Pochybovačně nakrčím obočí. „S Billym?“

   Teprve teď jí dojde, jak to vyznělo. Ale Maite má odpověď na všechno. „Skupinový sex nikdy nebude pasé, Gen. To si pamatuj. Vlastně je to celkem zajímavý…“

   „Tohle bych od tebe teda nečekal, Addisonová!“ ozve se za námi tichý bublavý smích a já dramaticky protočím oči. Ne, Rain si prostě nemůže vybrat lepší chvilku než tu nejhorší ze všech. „Ale je dobře, že to vím. Podobné informace se vždycky hodí.“

   „Patricku,“ vydechne Maite zaraženě a v obličeji zrudne jako pivoňka. Nepochybně se stydí. I tak mě ale zarazí, že ho osloví křestním jménem. Skoro bych zapomněla, že nějaké má. A překvapí mě tón, jakým ho vysloví. „Co tu děláš?“

   Sarkasticky se usměje. Já ten úsměv ze srdce nenávidím, ale mojí nejlepší kamarádce, která je od jeho příchodu najednou jako proměněná, to evidentně nevadí. Je zvláštní, jak rychle se věci dokážou změnit.

   „Chtěl jsem vám osobně poblahopřát ke zkouškám. Ale vidím, že máte mnohem zajímavější téma k rozhovoru než vzdělávání. Chceš, abych ti někoho doporučil, princezno? Určitě mám mezi přáteli někoho, kdo by vás dvě dokázal plně… uspokojit.“

   „To je nechutné, Patricku!“ vyjekne zamračeně Maite a zastrčí si vlasy za ucho. Všimnu si nějakého zlatavého záblesku - nejspíš jen klam, který vyvedlo světlo.

   „Vážně?“ Podle všeho tomu nevěří, ani co by se za nehet vešlo.

   Maite se nervózně ošije a rozhlédne se kolem, jestli nás někdo neposlouchá. Oči jí rejdí z jedné strany Auly na druhou, až nakonec vyhrkne: „Musíme jít. Promiň. Potřebujeme… najít přátele. A ty stejně musíš jít za Annah a Isolde, nebo se pletu?“

   Aniž bychom počkaly na jeho odpověď, Maite mě popadne za zápěstí a táhne mě co nejdál od něj směrem k východovým dveřím. Nic nenamítám, stejně se totiž v konverzaci s tím šmejdem nevyžívám. To, že ho Mai snáší, v žádném případě neznamená, že se to očekává i ode mě.

   Přesto si z hlavy nedokážu vyhnat jeho výraz, když se Maite otočila a utíkala pryč se mnou v závěsu. Tvářil se, jako kdyby mu bylo skoro líto, že odchází. Jako kdyby po její společnosti toužil. A ačkoliv silou vůle ovládám svoji zvědavost a jen tak tak nezačnu vyzvídat, co se mezi nimi opravdu děje, tajně si přeju, abych tomu porozuměla co nejdřív.

   Aby se moje instinkty, které momentálně křičí z plných plic, doopravdy pletly.

                                                                             ***

   Brama i Zaharaiu najdeme v Bistru, kde se ládují nakradenými zákusky a obloženými chlebíčky. Když přicházíme, zrovna se čemusi šíleně chechtají. Pak nás zbystří a vehementně trvají na tom, abychom se k nim připojily. Jenomže v Bistru sedí i několik studentů, které bych nejradši odstřelila na Jupiter za výrazy, které po mně házeli v Aule těsně po mém vyhlášení, tudíž to důrazně odmítnu a nikdo z nich se neodváží mi odporovat. Místo toho se dohodneme na kompromisu - odneseme si jídlo do Zahařina pokoje, pohodlně se uvelebíme na posteli a povídáme si o Vánocích, zatímco čekáme, než se Zaharaia vrátí ze společenské místnosti s Pomádou.

   Po pěti minutách mě přestane polehávání na posteli a sledování obrazovky bavit, a začnu se toulat ve vlastních myšlenkách, dokud si nevšimnu dvou zvláštních stínů v rohu pokoje. Sotva se na ně však zahledím, zmizí. Dojde mi, že to byl jen nějaký stín. Maite vedle mě jen pokrčí rameny.

   Viděla ho taky?

   Přejdu k regálu na zdi, který je přeplněný knihami. Zvědavě si čtu jednotlivé tituly a na ten stín už nemyslím. Zaharaia vlastní kompletní vydání Harryho Pottera, což z ní dělá oficiálního fanouška. Dále tu vidím Na západní frontě klid, Jako zabít ptáčka, Dámu s kaméliemi, Jonathan Strange a pan Norrell, první vydání Zimního příběhu a několik encyklopedií. O zvířatech, jimž hrozí vyhynutí, o Vesmíru a Starověkém Egyptě…

   Všimnu si, že na polici stojí také výtisk dost chatrně položený na okraji, jako kdyby tam knihu odložila narychlo.  Zvědavě se pro ni natáhnu.

   Starověké legendy, Cayjetan Almaro. Kniha vypadá na první pohled dost používaně, jako kdyby si v ní Zaharaia četla každý večer. Spokojeně zamručím, sesunu se na postel, zapnu lampičku na dřevěném nočním stolku, který dostala Zaharaia od svého otce k patnáctým narozeninám ze Švédska, a dám se do čtení. Kniha má přes dvě stě padesát stran. Na Pomádu se vlastně ani nikdo nedívá.

   Maite se přisune blíž ke mně, až se dotýkáme koleny, a nahlíží do knihy se mnou. S Bramem moc konverzovat nejde, protože klimbá s hlavou svěšenou až na hrudníku. Tiše se smějeme jeho spokojenému a unavenému brumlání a otáčíme stránky.

   Je to zajímavá kniha, to je vidět už na první pohled. Obsahuje přímo desítky nejrůznějších zapsaných legend, o kterých jsem nikdy předtím neslyšela, a co mě udivuje, ani Maite ne. Pandořina skřínka je tu důkladně rozepsaná, spisovatel ji spojuje i s Jezdci Apokalypsy. Připomene mi to onen den, kdy jsem naposledy viděla svého mrtvého bratra, což pro dnešek nejsou zrovna nejpříhodnější vzpomínky.

   V jedné kapitole vypráví příběh šesti Valkýr pochodujících po našem světě v přestrojení za to, co každého láká nejvíce. Ve druhé zase píše o třech vlkodlačích panovnících, kteří svůj lid přivedli na mizinu a byli známí vražděním a okrádáním nevinných. Bůh je proměnil ve vzduch, který je sám sobě vězením, a oni byli odsouzení k tomu, aby se navzájem ničili tisíce let. Šestou kapitolu s názvem Otroci pomsty přeskočím, a chci se vrhnout na sedmou, protože je tam psáno o snech, které dokážou zabíjet, jenomže Maite varovně sykne a vrazí mezi stránky ruku, aby mi zabránila v přetočení stran.

   „Vrať to zpátky!“ rozkáže mi s vykulenýma očima a nepřestává zírat do knihy.

   „Proč?“ podivím se zmateně a zamračím se, až se mi nakrabatí čelo.

   „Protože jsem to řekla!“ odsekne netrpělivě Mai, vytrhne mi vmžiku knihu z ruky a vrátí se k šesté kapitole. S povzdechem se s tím smířím a čekám, dokud ji nedočte, ovšem jen do okamžiku, kdy zahlédnu ten obraz.

   Obraz vyhublého, dehydratovaného otroka v řetězech, jak klečí v krvi a pozvedá k nebesům zakrvácený, rezavý meč. Se zlou předtuchou se začtu do autorových slov.

   Cítím se, jako kdyby mě i přes písmena uhranul.

 

OTROCI POMSTY, KAPITOLA ŠESTÁ

Dříve oběti osudu, nyní nástroje pomsty

Mnozí by se mohli domnívat, že mají tyto bytosti spoustu společného s Bohy pomsty, jichž ve spoustě folklórních mytologií existují desítky, ale není to tak. Před stovkami let bylo zvykem levně nakupovat pracovní sílu (doba Neolitické revoluce), díky níž se stavěly různé budovy, mosty, kostely a katedrály, či pěstovala obyčejná pole s obilím, kukuřicí a brambory. Z těchto trhů s otroky se později stala tradice.

   Ve druhé vlně kolonizace v Americe však otrokářství dostalo úplně jiný rozměr. Emer Winston, americký kolonizátor rozhodnutý dostat se k dávno zakopanému zlatu, o němž se proslýchalo, že je v oblasti dnešního Kentucky, zakoupil černé otroky z Afriky. Při příležitosti hledání dal rozkaz vybudovat sérii rozlehlých dolů, kde se měla těžit měď a…

 

   Vyměníme si pohled.

   „Mai. Zdá se to jenom mně, nebo jsme na to přišly?!“ vykřiknu vzrušeně a přeruším tak úpěnlivé soustředění, které jsme obě nasadily.

   Bram se s trhnutím probere a rozespale se vyptává, co se děje. Maite jen netrpělivě mávne rukou, čímž jeho otázku úplně odstaví na druhou kolej, a ukáže na další odstavec.

   „Poslouchej: ‚Otroci byli odjakživa považováni za nijak zvlášť cenný majetek, navíc nadobro zbavený jakékoli svobody. Lidí, které Winston najal na dohlížení nad otroky, byly desítky, zato otroků stovky. Většina z nich během prvních pár dnů zemřela kvůli úmornému horku, práci, vyhladovění a dehydrataci. Někteří se drželi o dost delší dobu, přesto měli k přežití neuvěřitelně mizerné podmínky, za jejichž dodržování nebylo možné přežít. Winston je bez sebemenších výčitek dohnal až na samotnou hranici, kdy si zničení otroci přáli raději zemřít, než dýchat horký vzduch bez příležitosti smočit rty v chladivé vodě a pořádně naplnit žaludek.‘

   Je tu pak ještě pár odstavců o životě v otroctví, co Almaro důkladně rozepisuje, ale tohle ti vyrazí dech: ‚Legenda říká, že otroci na pokraji smrti vyřkli kletbu na všechny své ničitele. Kletbu, která jim nedá klidu, dokud nedostanou příležitost se pomstít a dát kolonizátorům ochutit přesně toho bezpráví, bolesti a krutosti, jakou působili oni jim. Zapřísáhli se, že jednoho dne povstanou, aby dosáhli spravedlnosti. Některé kultury je nazývají Odrazy, poněvadž těsně před smrtí připomínaly už jen ubohé kostry a připomínku toho, kým dříve byli. Tvrdí se, že je lidé nemohou spatřit, to je však poměrně nepodložené a tudíž nedůvěryhodné tvrzení.

   Můžeme se jen domýšlet, zda se jim to někdy podaří. Prostředky, s nimiž jsem pracoval, a na jejichž základě sepisuji právě zmíněnou kapitolu, jsou bezpodmínečně pravdivé, tudíž nepochybuji o tom, že Otroci pomsty se jednoho dne vrátit skutečně mohou.‘“

   Dočte konec kapitoly a knihu tlumeně zaklapne. V místnosti je povážlivě děsivé ticho, ani jeden z nás čtyř se neodvažuje dýchat. Realita nás postupně zasahuje jako rána kladivem.

   Těžko se mi tomu věří. Skutečně se touto legendou můžeme řídit? Je pravdivá? Mohla by být pravdivá?

   Jako kdyby mi četla myšlenky, Mai pomalu a rozvážně řekne: „Mohla by to být pravda, Gen! Ta dehydratace a hlad by vysvětlovalo, proč ze všech obětí vysáli úplně všechno… Dokonce to souvisí i s pojítky, na která jsme přišly. Kolonizace, osidlování, otroci… Navíc Emer Winston je jeden dost významný a dávný předek rodiny Winstonových. Zemřel mezi prvními.“

   „Dejme tomu, že to pravda je,“ povzdechnu si vyčerpaně a přejedu si hřbetem ruky po oroseném čele. Doteď mi pořádně nedošlo, jak moc jsem unavená, a jediné, po čem opravdu toužím, je odpočinek. Možná i víc než po poražení nějakých otroků. „A dejme tomu, že teď víme, proti čemu bojujeme. Jenomže jak proti nim chceš bojovat, když jsou staří stovky let a jsou neviditelní? Nevím, třeba je tu něco, co mi nedochází.“

   Maite se zamyšleně zachmuří a stiskne rty do pevné linky. Vycítím, že je stejně bezradná jako já. Bram zírá do zdi a není o nic chytřejší než my dvě. Zahar jen vytřeštěně kulí oči.

   „Ráda bych na tuhle otázku znala odpověď. Ale neznám. Víme, proti čemu stojíme, a teď prostě musíme věřit tomu, že zjistíme, jak je porazit. Jsou plní nenávisti, zloby, pomsty a touhy vidět téct krev. Zaslepuje je to. Podle mě se nezastaví, ani když všichni potomci kolonizátorů zemřou. Budou vraždit dál, protože to je pohání. Jako motor. Samy jsme to viděly, Gen. Zabili by nás, kdybychom se ty mrtvoly pokusily odnést.“

   Musím s ní bohužel souhlasit. Chystám se jí zeptat, jaký další krok plánuje udělat, ale ona si extrémně zaujatě prohlíží zbytek knihy, pátrajíc po jakékoli známce jak postupovat. Opřu se o zeď za sebou, nohy skrčím k sobě a složím si hlavu do dlaní.

   Panikařím. Po těle mi naskakuje husí kůže. Mám strach, abych nehyperventilovala, ale ještě větší strach mám z toho, že po takovém zjištění budu moct nadále dýchat, jako kdyby se vlastně nic nestalo.

   Jako kdyby toho nebylo málo, Maite šokovaně zalapá po dechu a Bram se okamžitě začne zajímat, co se děje tentokrát. Já ne. Já toho mám dost. Chci jen zapomenout a předstírat, že jsem normální studentka, která se chce dodívat na film se svými přáteli po úspěšném složení zkoušek. Protože tenhle svět nemá žádné právo brát mi můj osobní život, moje volby a radost. Podle Granta možná mám povinnost zachránit svět, ale nejsem ani hrdinka, ani Superman. Je to můj život, ne příběh z knihy.

   „To není možné,“ zašeptá Maite ustrašeným hlasem.

   „Co se děje?“ dotírá na ni Bram a naklání se k ní. Nemusel se však tak namáhat, protože Mai se mnou zalomcuje a oběma nám ukáže to, co z ní udělalo vyděšený uzlíček nervů.

 

   STAROVĚKÉ LEGENDY, CAYJETAN ALMARO

   ILUSTRACE: GRANT WESTWOOD

   ROK VYDÁNÍ: KVĚTEN 2018

 

   Téměř si ani nevšimnu těch čtyř číslic představující rok 2018 – rok, který se podle časového měřítka ještě nestal. Zírám totiž na dvě slova, která naopak pro mě představují celý život a smutek, jaký jsem v sobě dusila tolik měsíců.

   Grant Westwood, můj bratr. Píše se tu, že pracoval na ilustracích pro tuto knihu. Jenomže můj bráška je mrtvý. Proč si ze mě musí osud takhle krutě střílet? Copak jsem za něj netruchlila dostatečně dlouho? Copak pořád ještě netruchlím?

   „Genevieve…“

   Přitisknu si dlaň na ústa, vyřítím se z postele i z pokoje a běžím do umývárny. Sotva stihnu vběhnout do kabinky. Obejmu rukama záchodovou mísu a vyzvracím ze sebe veškeré jídlo z dnešního i včerejšího dne. Jakmile je to venku, dvě další minuty dávím naprázdno, neschopna přestat.

   Alespoň si myslím, že dávím naprázdno. Jenomže když otevřu pevně zavřené oči a omylem nahlédnu do záchodové mísy, začnu zvracet znovu.

   To nebyly žaludeční šťávy. Byla to karmínově rudá krev.