Kapitola třicátá pátá - Bram

A máme tady neděli, a zároveň s ní i kratší kapitolku. Venku šílená zima, tak co by člověk dělal, než pracoval na svojí knize, když tedy zrovna má čas, že ano? A. G. 😁

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ - BRAM

   Zrovna vycházím ze sprchy, když vtom se zarazím. Umývárna je jen dvacet metrů od mého pokoje. A právě teď se z něj ozývá vyzvánění mobilu, přes chodbu a zavřené dveře i tak dost dobře slyšitelné.

   Okamžitě vystřelím za zvukem, cestou ještě stihnu popadnout sprchový gel, žiletku, pěnu na holení a oblečení. Dřevěný práh přímo přeskočím a mobil povalující se na posteli prakticky srazím na zem.

   „Haló?“ ozvu se zadýchaně a dojde mi, že jsem se nestihl ani podívat na číslo volajícího.

   „Tady Henry, Brame. Henry Wotton.“

   Zatraceně. Sevřu mobil tak pevně, až se mi jeho hrany bolestivě zaryjí do dlaně. Jeho telefonát jsem nečekal ještě aspoň týden. Najal jsem ho nedávno. „Ano?“

   Zdá se, jako kdyby detektiv Wotton zvažoval svá slova – a to dost pečlivě. Než z něj dostanu odpověď, uplyne celá minuta. „Vyskytly se problémy.“

   To se dalo čekat, když jde o mou manželku, pomyslím si v duchu sarkasticky. „Problémy jakého druhu? Odhalila tě?“

   „Ne,“ odvětí ihned klidným, přívětivým tónem a pokračuje dál, tentokrát už rozhodněji. „Ale nejspíš bys měl vědět, že tvoje manželka právě dorazila do Nového Mexika. Ubytovala se v hotelu Van Inn a právě má v plánu setkat se s Fredym Gorturiem.“

   Krev v žilách mi ztuhne už při pouhém zaslechnutí toho jména. Fredy Gorturio – bývalý člen Hraničářů. Člen, který nás zradil a byl jedním z lidí, kteří se v roce 1993 výrazně podíleli na vyvraždění osmi měst v Americe. Měst, která chtěli dostat pod kontrolu. Neznámá organizace, pro kterou Gorturio pracoval, měla kdysi i název – Černota – ale poté se nejspíš rozhodli, že bude nejlepší se jmény skoncovat a zůstat anonymní. Podle nejnovějších zpráv je ovšem organizace už nějakou dobu neaktivní. Gorturio už před více než osmi lety unikl před naším soudem spravedlnosti. Vědomí, že něco znovu rozjíždí – a to navíc s mojí manželkou – je dost ošemetné. Tahle zpráva nemohla přijít v horší dobu.

   „Jsi si jistý, že je to Gorturio?“ znejistím na okamžik a přeju si, aby se detektiv pletl. Což je prakticky nemožný, protože je to jeden z nejlepších v Americe. Přece jen bych si nenajal člověka, který svoji práci nedokáže odvést pořádně. To už jsem se poučil dostatečně. Navíc, detektiv Wotton se stýká s několika členy Hraničářů. Nemohl bych najít lépe informovaného a zkušeného člověka, přestože mu ještě není ani pětatřicet. „Protože co vím já, už delší dobu se neangažuje ve… svým oboru.“

   „Samozřejmě,“ přitaká ihned detektiv Wotton a z druhé strany zaslechnu podivný praskavý šramot. „Fredy Gorturio byl delší dobu v utajení a nezapojoval se do aktivit organizace. Některé zdroje dokonce říkají, že teď vše podniká na vlastní pěst a z organizace vystoupil. Ale každopádně jsem měl už jednou příležitost ho sledovat. Tehdy se mi to nepodařilo dotáhnout do konce – Gorturio má špehy a poskoky všude – ale teď vím dost na to, abych poznal jeho tvář. Měl schůzku s tvou ženou, ta však netrvala déle jak pět minut. Podle mě byla čistě informativní a ta nejdůležitější teprve proběhne.“

   Skousnu si spodní ret a zamračím se do protější zdi. Myslel bych si, že se mi uleví, až zjistím, že Lavinia není nikde poblíž. Ale zjevně to není pravda, jinak bych se necítil ještě hůř. „Máš stoprocentní jistotu, Wottone? Protože jestli se plánuje setkat s tím vrahem, tak musím informovat Velitele. Bůh ví, co mají za lubem.“

   Detektiv si povzdechne. Slyším, jak manipuluje s oknem. „Jsem si jistý. Osobně si myslím, že bys měl varovat kohokoli, kdo s nimi může něco udělat. Ale nemusíš sem jezdit – podle tvého tónu mi je jasné, že přesně to máš v úmyslu.“

   Posměšně si odfrknu a potřepu hlavou. „Děláš si legraci? Je tu řeč o mé manželce. Navíc, ti dva jsou jedni z nejnebezpečnějších lidí, s jakými jsem se kdy setkal – v případě Gorturia spíš slyšel. Musíme moji ženu dostat. Musí před soud. Nechci, aby zase utekla. Pošli mi obratem adresu hotelu, ve kterém jsou ubytovaní. A dbej na to, aby tě neodhalili, Wottone. Je to důležitý.“

   „Rozumím. Opravdu si ale myslím, že…“

   „Myšlení nech na mně,“ štěknu do telefonu a ukončím hovor. Hned nato naťukám Zahařino číslo a čekám, než zvedne sluchátko.

   „Nazdárek, brouku.“

   Sotva uslyším její jemný hlas, uleví se mi, a některé části rozházených myšlenek zapadnou zpět na své místo. „Ahoj, Zahar. Mám špatný zprávy. Můžeš ke mně přijít?“

   „Samozřejmě, popravdě jsem právě na cestě za tebou. Budu tam tak za dvě minuty.“

   „Dobře. Zatím.“

   Lhala. V mém pokoji je totiž ani ne za dvacet vteřin a podle jejího zčervenalého obličeje je vidět, že běžela jako o závod. Přejedu pohledem její zelené upnuté kalhoty a červené tílko s lebkou.

   Dřív, než si to stačím uvědomit, ji už svírám v náručí a tisknu k sobě. Zahar se však z mého sevření vymaní a odmění mě jen zamračeným, starostlivým výrazem.

   „Tak co se děje?“

   Tak jenom do toho. „Detektiv, který sleduje moji manželku, zjistil něco znepokojivýho. Má nějaké plány s Fredym Gorturiem, jedním z bývalých zrádných členů Hraničářů. Kdysi dávno způsobil obří masakr a mám dojem, že teď to chce zopakovat. Něco mají za lubem – musím přijít na to co. A Lavinia si zaslouží být mrtvá za vraždu mé rodiny. Musím odjet do Nového Mexika.“

                                                                                ***

    Vychrlil jsem to na ni najednou, abych nic neopomněl a nerozhodl se cokoliv z toho vynechat, jak mám ve zvyku. Navzdory mým očekáváním zůstane stoická a klidná, jen se nepatrně zamračí a stáhne obočí. „Můžu jet s tebou?“

   Překvapeně vykulím oči a zavrtím hlavou ještě dřív, než se nad tím stačím pořádně zamyslet. „Zaharaio, to není dobrý nápad. Ten chlap je smrtelně nebezpečný a to samý se dá říct i o mé manželce. Nebudu tě v žádném případě vystavovat takovýmu riziku.“

   Nepotěšilo ji to. „Mě? A co ty? Ty se můžeš vystavit smrtelnému nebezpečí? Co když se vrátím do Internátu a už tě nikdy neuvidím, protože tě ta psychopatka zabije?“

   Trhnu sebou. Jedna moje část ji chce varovat, aby o Lavinii takhle už nikdy nemluvila. Ta druhá jí brání, aby to vyslovila nahlas. Lavinia je přece minulost. Zaharaia je dívka, kterou bych měl obhajovat. Nesmím na to zapomínat.

   „Nezabije mě. Informuju Velitele a ten mi pošle pomoc. Hlavně ji musíme mít pod kontrolou. Musíš mě pochopit; moje manželka je nebezpečná. Nemůžu jen tak riskovat, že podpálí půlku planety. Naše vlastní pohodlí za to nestojí.“

   Tentokrát je to Zaharaia, kdo sebou cukne, ale na rozdíl ode mě v jejích očích dost zřetelně čtu bolest a tiché výčitky. Dokud mi to neochotně a zklamaně neobjasní, netuším proč.

   „Víš, že o ní pořád mluvíš jako o své manželce?“

   Vždyť to je moje manželka, pomyslím si v duchu, nechápajíc její námitku. Jenomže hned vzápětí mi dojde, jak obrovskou chybu jsem udělal, aniž bych si jí byl vědom. Tohle je to poslední, co by chtěla slyšet. „Zahar, já…“

   „Pořád o ní smýšlíš jako o své ženě,“ přeruší mě a zabodne pohled do země. „Jako o někom, kdo bude vždycky patřit do tvého života. Nechtěla jsem to říkat dřív a rušit tak pohodu v našem vztahu, ale nejsem idiot, Brame. Pořád ji miluješ. Proč to nepřiznáš? Protože ti zabila rodiče?“

   „Ne!“ vykřiknu prudce, rychleji než bych měl. „To není pravda! Lavinia je moje minulost. Říkal jsem ti to několikrát.“

   „Jenže si myslíš něco úplně jiného! Nejspíš o tom ještě ani sám nevíš. Ale je to tak.“

   „Zahar…“

   „Neměl bys to být ty, kdo ji chytí,“ řekne mi zamračeně.

   „Musím to být já,“ povím jí a zavrtím hlavou. Jenže to už ona vrtí tou svou.

   „Ne, nemusíš. A neměl bys,“ zdůrazní, jako kdyby mi utíkala obrovská pointa. „Bez ohledu na to, co ti udělala – opravdu si myslíš, že je dobrý nápad snažit se dopadnout zločince, kterého miluješ? Protože já ne. A ještě něco ti povím. Jsi si jistý, že až přijde na lámání chleba a ona bude nadosah, opravdu se přiměješ k tomu ji zajmout? Nebo tě city nakonec donutí ji pustit na svobodu? Zamysli se nad tím. Aspoň to udělej.“

   Zní tak pevně a odhodlaně, že když se otočí k odchodu a oznámí mi, že si mám dát nejdřív do pořádku záležitost s Laviniou, než budeme moct pokročit dál, jen tam stojím a tupě zírám do protější zdi.

   Po nějaké době se přesunu k oknu. Právě včas na to, abych viděl, jak Zaharaia prochází do zahrady a vztek ji obklopuje jako dusivý mrak.

   Ve vzpomínkách se vracím ke dni, kdy jsme se s Lavinií poprvé seznámili. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů mýho života. Kdybych jí tehdy v knihkupectví nevyrazil z náručí tu hromadu knih, kterou odnášela k pokladně, můj život by zůstal v poklidným normálu. Dál bych dělal detektivního policistu, pracoval na vraždách, ale nijak zvlášť by se mě to netýkalo.

   Zatím ne, poněvadž táta by byl naživu a já bych nebyl donucený převzít jeho žezlo, na které byl celý svůj život pyšný víc, než na svého vlastního syna.