Kapitola třicátá šestá - Genevieve

 Kratičká kapitola, vážení, kratičká tentokrát, ovšem stejně doufám, že se zalíbí, a vzbudí pár nezbytných otázek, na které odpoví příběh sám, až na to bude správná chvíle... 👄 Mějte se krásně a užívejte úžasný, zamračený, sychravý den s předzvěstí snížku! A. G.

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ - GENEVIEVE

   „Jsi v pohodě?“ optá se zmateně Maite, když sleduje, jak pět minut urputně zírám do pracovní desky svého stolu, aniž by tušila, že ve skutečnosti hypnotizuju pohledem obálku. Obálku, kterou jsem měla školnímu výchovnému poradci odnést už na začátku roku, ale neudělala jsem to ze strachu. Můj bývalý psychiatr jasně říkal něco za něco.

   Musím mu to dát – mně to nepatří. Nemám žádné právo uchovávat si věci, které jsou majetkem někoho jiného. Proč jen jsem mu to nedala už dávno? Proč jsem na to musela zapomenout? A proč mě ještě Jones nekontaktoval, když to zjistil?

   Ale on o té obálce neví, dodá zlomyslný hlásek v mé hlavě. Když si ji necháš a pořádně prozkoumáš, nikdo to nikdy nezjistí… Navíc, co tam může být tak tajemnýho, že mu to nemohl ten pitomec předat osobně nebo poslat poštou? Nezasloužíš si to vědět?

   „Je mi fajn,“ zamumlám a dřív, než se stihnu zarazit, už obálku opatrně otevírám. Jde to ztuha, musím přitom dávat pozor, abych ji viditelně nepoškodila, ale za dvě minuty je hotovo. Nejistě se zavrtím a nakouknu dovnitř.

   Je tam papír. To je celé. Dva přeložené bílé papíry popsané tlustým černým písmem, v němž rozeznávám to psychiatrovo.

   „Co to máš?“ zeptá se Maite a už z jejího prvního tónu slyším, že zní zvědavě až za hrob.

   Povzdechnu si a zvolím pravdu. „Psychiatr souhlasil, že mi dovolí odejít z léčebny, když tohle odevzdám školnímu výchovnému poradci. Ale nezdá se mi to. Musím vědět, o co jde.“

   Maite se postaví za mě a čeká. Rozložím první list, trochu nejistá ohledně toho, co dělám. Zrovna když si říkám, že to nebude nijak zlé, nejspíš jen nějaká zpráva, protože jsou to staří známí, vybafne na mě realita. Tvrdá, krutá. A nepochopitelně matoucí.

   „Co to sakra je?!“

   Šokovaně si prohlížím papír. Obrátím ho a popadnu další. Taky ho obrátím. Nezáleží však na tom, jak dlouho hledám, protože nenajdu vůbec nic. „Jsou prázdné.“

   „Proč by ti ten cvokař dával obálku s prázdnými papíry?“ vyhrkne nechápavě Mai a vyškubne mi je z ruky, aby se mohla sama přesvědčit na vlastní oči. Pochybuju, že vykoumá něco víc než já, přestože je nepochybně o dost chytřejší.

   O tři minuty později nakonec frustrovaně zafrká a odhodí papír na stůl, o nic úspěšnější než předtím já. „Nechápu to. Musí na nich něco být. Třeba je to šifra, jako to psaní s citronem.“

   Pochybovačně nakrčím obočí a vrhnu po ní temný pohled. Zavrtí se na hraně stolu. „To si fakticky myslíš? Tomu nevěřím. Pokud na těch papírech něco skutečně je, určitě se pojistil, aby si to nepřečetl nikdo nepovolaný. Nejspíš očekával, že to poradci nepředám a rovnou obálku roztrhnu. Otázkou ale zůstává proč?“

   „Proč co?“

   Zoufale pohodím rukama a skoro ji trefím do hlavy. „Proč všechno! Proč mi dal tu obálku jako výkupné, abych mohla zmizet z toho děsivýho pekla, kde mě jenom mučili? Proč zakamufloval ty listy, aby si je nepřečetl nikdo jiný než školní poradce? A jak je vůbec možný, že se ti dva znají? Jakou má Internát spojitost s psychiatrickou léčebnou?“

   Maite si skousne spodní ret a zamyšleně se mračí do zdi. Nepotřebuju hádat nebo čekat na odpověď: je stejně zmatená jako můj mozek. „Netuším. Zatím. Ať jde o cokoliv, přijdeme na to, Gen.“

   Zatnu čelist a pokrčím rameny. Začíná mě přepadat panika. „Ale jak? Nevšimla sis, že nad ničím nemáme kontrolu? Už mě to nebaví. První mi zemře bratr, pak skončím v blázinci, pak se ze mě stane Banshee, která předpovídá úmrtí, potom začnou starověký potvory vraždit lidi a nejspíš nejdou nijak zastavit. Aby toho nebylo málo, teď ještě zjistím, že po mně poslal psychiatr zakódovaný papíry a že si z nás někdo odporně vystřelil a myslí si, že můj bratr obživne. Teď vážně, Mai, co z toho ti připadá normální?“

   Maite několik vteřin jen šokovaně zírá a nemluví. Pak se zhluboka nadechne, vydechne a žuchne na svoji ustlanou postel.

   Bodne mě osten výčitek. Nejsem jediná, kdo by to nejradši vzdal, odstěhoval se na druhý konec světa a žil na normálním místě. Nejsem jediná, kdo má nakročeno ke ztrátě nervů. Maite se tolik snaží. Proč jsem pořád tak hloupá a nevšímám si toho? Proč to nedokážu pořádně ocenit?

   „Je mi to líto,“ vyhrknu a samu sebe překvapím tichým, téměř plačtivým hlasem. Od doby v psychiatrii jsem si jen málokdy dovolila brečet. Výjimečně. Tolikrát, že bych to mohla spočítat na prstech jedné ruky. Moje oči už ani netuší, co slovo slzy znamená. A možná je to tak dobře.

   Znenadání se Maite vrhne dopředu, popadne mě za ramena a silně mnou zatřese, až se mi před očima udělají mžitky. V očích má děsivě odhodlaný výraz. Jsou modřejší než obvykle. Jako kdyby je tvořily rozdrcené safíry.

   „Teď mě pozorně poslouchej, Genevieve. Pozorně. Nic z toho, co se děje, není tvoje vina. Rozumíš mi? Není. A čím víc si to budeš namlouvat, tím hůř se budeš cítit. Stejně jako já a jako všichni ostatní se musíš dát dohromady a přijmout svoje schopnosti – může to být ta jediná věc, která tě ochrání před smrtí. Nemysli si, že mně je dobře. Taky mám nervy na pochodu. Jenomže když to vzdáme, kdo zachrání tu spoustu nevinných lidí, kteří jinak zemřou?“

   „Ale…“

   „Teď musíme vyřešit Odrazy,“ přeruší mě netrpělivě a neoblomně Mai. „Zjistíme, jak je porazit a porazíme je. Až pak si budeme lámat hlavu s koncem světa, touhle obálkou a podobně. Rozumíme si?“

   Přimhouřím oči a prohlédnu si ji. Mou nejlepší kamarádku, ze které se pomalu ale jistě stává bojovnice. A přikývnu. „Přála bych si, abys neměla tak silný sebevražedný komplex.“

   Rozesměje se.