Kapitola třicátá třetí - Maite

Netuším, jestli jsem víc v šoku, že se mi podařil nedělní příspěvek s kapitolkou včas, nebo potěšená, že se mi opravdu podařil nedělní příspěvek s kapitolkou včas - ale asi jsem oboje. Doufám, že se vám bude líbit, a klidně můžete zanechat někdy komentář, ať vím, jestli se někomu tyhle moje výplody vlastně líbí 😁😂 Jinak všem přeju krásný zbytek víkendu! A. G.

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ - MAITE

   „Už je to lepší,“ zdůrazní tvrdohlavě Gen – po tom, co se zrovna vyzvracela z podoby a barva jejího obličeje nabrala odstín zředěné malty.

   Sedíme v Zahařině pokoji, všechny tři schoulené na její posteli, kdežto Bram je ve své klasické pozici v křesle. Kradmý pohled na hodiny visící na protější stěně mi prozradí, že je už něco po jedenácté. Genevieve se udělalo neskutečně špatně a od té doby, co jsem ji viděla zvracet a dávit krev, ji znepokojeně pozoruju. Nelíbí se mi to. Jednou se mi zdálo, že jsem v jejích očích zahlédla jakýsi záblesk, ale silou vůle se nutím přimět uvěřit tomu, že jsem si to jenom vymyslela.

   Pořád se v duchu vracím k rozhovoru s babičkou. Přijde mi ale kruté se s tím svěřit Genevieve, především teď, když musí řešit tu hloupou knihu.

   Zaharaia jen nevěřícně zakroutí hlavou a zlehka Gen obejme kolem ramen, dodávajíc jí tak sílu, kterou nutně potřebuje, teď víc než jindy. Grant pro ni nikdy nepřestane být ošemetné a bolestivé téma. Rozumím, jak moc si přeje, aby ona kniha naznačovala, že nějakým způsobem obživne. Ostatně by si to přál každý.

   Jenže to, co je mrtvé, zůstane mrtvé. Neexistují odchylky. Ne pro lidi jako jsme my.

   „No, já…“ Zarazím se. Co mám vlastně říct? Je rozumný nechávat ji tu jen s těma dvěma a odkráčet si zavolat babičce?

   Možná ta situace není zase tak naléhavá, pomyslím si v duchu zoufale, jenomže pak si vybavím každého z těch, které miluju, jak leží v márnici jako vysušená mumie a se skřípotem v duši mi dochází pravda. Genevieve je sice moje nejlepší kamarádka, ale teď nejde jen o nás. Jde o každého člověka na téhle planetě, který může být dalším cílem těch nadpřirozených otroků, kteří už dávno měli odpočívat v hrobě. Nemůžeme tady přece sedět, truchlit a čekat, až zemřou další lidé. To by nebylo správné. Možná by to bylo snadnější, ale nebylo by to o nic méně sobecké.

   Roztřeseně se nadechnu k odpovědi. „Zahar, zajdu zatelefonovat babičce. Ví spoustu věcí, určitě nám bude schopná dát nějakou cennou radu. V nic lepšího ani doufat nemůžeme.“

   Zaharaia bez zaváhání přikývne a přitiskne se o něco blíž k Bramovi, kdežto Gen na mě vytřeští oči. Nechce, abych odešla. To je mi jasné už při prvním pohledu do jejích rozhozených očí.

   „Mai, nemůžeš tu zůstat? Prosím? Já…“

   „Nemůžu,“ prohlásím odhodlaně pevným hlasem a samu sebe nenávidím za to, jak lhostejně a nezúčastněně zním. Ráda bych ji podpořila. Ukázala, že v tom není sama. Jenomže mohla bych žít sama se sebou při vědomí, že jsem upřednostnila blízkého člověka před tisíci jiných lidí, kteří ani netuší o tom, jak zoufale by se jim hodila pomoc?

   Ne. A moc si přeju, aby to jednou Genevieve pochopila. Jestli se skutečně tak moc změnila, že to nepůjde překopat zpátky a už navěky zůstane touhle poloznámou, polocizí osobou, nepochopí moje úmysly. Jestli je v jejím srdci větší část ta, kterou znám já a kterou nezměnil žal a léčebna, je v první řadě úplně zbytečné si tuhle otázku vůbec pokládat.

   „Je mi to líto, Gen. Ale tohle už není jenom o nás. Tam ve světě jsou lidé, kteří potřebují pomoc. Potřebují, aby ti otroci zmizeli z povrchu zemského. Momentálně jsme jediní lidé, kteří přinejmenším vědí o jejich existenci. Doufám, že chápeš, proč tu prostě nemůžeme sedět, litovat se a uvažovat nad tématy co kdyby. Musím jít. Ale probereme to, jak se vrátím.“

   Genevieve překvapeně a možná trochu ohromeně vykulí oči a zlehka otevře ústa. Několikrát jenom naprázdno polkne. Nejsem idiot ani nezdvořák, tudíž trpělivě čekám na její odpověď. Ta mi však vyrazí dech.

   „Je mi to jasné. Běž tam, kam potřebuješ. Bylo strašně sobecké chtít, abys tu zůstala jenom kvůli mně. Já jen… až teď mi dochází, jak strašně dobrý člověk vlastně jsi. Možná to nevidíš, ale taky ses změnila. K lepšímu. Jsem si jistá, že Maite, kterou jsi byla před rokem, by tohle neudělala. Ta holka by se k smrti bála, nejspíš se i složila. Ale ty jsi silnější než kdokoli z nás tří.“

   Nečekala jsem to. O určitých změnách ve své povaze moc dobře vím, ale přesto mě překvapuje, jak moc to jde vidět navenek. Ačkoli si jejího uznání vážím, netuším co na to říct – z části proto, že to tak docela není pravda. Proto jí jen věnuju vřelý úsměv, vycouvám z pokoje a vyjdu na chodbu, mobil díky bohu v kapse. Ihned ho vytáhnu, vyťukám babiččino číslo a přiložím si ho k uchu. Srdce mi bije zároveň s vyzváněním. Zvedne to po čtvrtém zazvonění.

   „Copak, zlatíčko? Jak dopadly zkoušky?“ ozve se tím bolestně příjemným a láskyplným tónem. Většině lidí se přes telefon trochu pozmění hlas, ale jí ne. Ona zní stále stejně.

   Setřu si slzu, která mi stéká po obličeji, a zamračím se. Nebudu se přece chovat jako malá holka. Je mi osmnáct. Zase o tolik přece nejde. „Máme problém, babi.“

 

   Přesně patnáct vteřin panuje ticho, až už si začínám myslet, že se spojení přerušilo. Pak promluví a jako obvykle instinktivně vycítí, že nemluvím o zkouškách. „O co jde?“

   „O ty vraždy,“ vysvětlím s unaveným povzdechem. Promnu si prsty napjaté čelo, sesunu se po chladivé zdi na podlahu, ujistím se, že v blízkém okolí není nikdo, kdo by si mohl náš rozhovor vyslechnout, a spustím. Vyprávím jí o našem pátrání, o nabourání se do policejního systému a New Yorského archivu („Cože jste to udělaly? Přeskočilo vám?“) a také o legendě o otrocích pomsty. Jakmile se dostanu k tomuhle tématu, vydechne překvapením.

   „Hádám, že o něčem podobným neslyšíš poprvé.“

   „Máš pravdu.“

   „A?“ dodám a čekám, až bude pokračovat.

   Neříká se jí to snadno. „Je to strašně stará legenda, zlato. Rozhodně se ale nepředává z generace na generaci, takže netuším, jak k ní ten spisovatel přišel…“

   „Jde je nějak zastavit?“ vyhrknu netrpělivě a ani nečekám, než domluví. Na to není čas. Časem jsme plýtvali už dost.

   „Možná,“ připustí zadumaně a i přes drát cítím její zamračení. Při slově možná mi v duši zaplane plamínek naděje. Maličký a snadno zničitelný, ale přesto tam je. „Odrazy musely pracovat ve strašlivém žáru, slunci a vedru. Hádám, že slunce by jim mohlo výrazně uškodit, ale zase ne natolik, aby je to vymazalo a přinutilo k odpočinku na druhé straně. Obyčejné sluneční světlo není dostatečně silné. Spousta vražd byla spáchána za bílého dne, takže tady máme rovnou odpověď.“

   S obrovským knedlíkem v krku mlčky přikývnu a přivřu oči. Ocitli jsme se v začarovaném kruhu. „Jenže nějaký způsob musí existovat. Všechno jde zničit, babičko. Jeden jen musí znát tu správnou cestu, jak toho docílit. To jsi mi vždycky říkala, nebo snad ne?“

   „To ano,“ přisvědčí zdráhavě, „jenomže to nebyla řeč o starověkých, prakticky pradávných nestvůrách, které neznají lidství. Jsou od něčeho takového strašně vzdáleni. Kromě slunce, světla, ohně… Nevím, Maite. Jedno je jisté. Nezabiješ je. Ne obyčejným mečem, pistolí, střelným prachem ani podpálením. Je to příliš… hmotné.“

   Zamračím se. Nechápu ji. „Co přesně tím myslíš?“

   „Pokud je něco zabije, nesmí to mít fyzickou podobu, stejně jako ji nemají oni. Musí to být něco, co nemůžeš uchopit, přinejmenším ne rukama. Jsou neviditelní, pokud jsem to správně pochopila. To je, jako kdybys chtěla prostřelit vzduch, rozumíš mi? Abyste je zničili, potřebujete něco ničivého, ale zároveň neuchopitelného.“

   Roztrpčeně si povzdechnu. Pramínek vlasů mi sklouzne do obličeje a zacloní výhled. Jsem ale moc unavená na to, abych si ho zastrčila zpátky. „Takže jsme nahraní. Prohráli jsme. To je to, co se mi tak nenápadně a šetrně snažíš naznačit, viď?“

   Babička se pobaveně zasměje a já mám chuť usmát se také, ale moje rty jsou ztuhlé jako při silném mrazu. „Dokud se nepřestaneš snažit, nikdy neprohraješ.“

   „To je silně filosofický a snadno napadnutelný ze všech stran.“

   „Tak nějak mám za to, že přesně tohle teď potřebuješ slyšet!“

   Pokusím se o úsměv. Pak si uvědomím, že to stejně nemůže vidět. Je čas objasnit další důvod, proč volám. „Babi… Pamatuješ, jak jsi mi vykládala o tom, že Banshee mohou vidět duchy, ale neznamená to nikdy nic dobrého?“

   „Samozřejmě,“ potvrdí babička, a na druhé straně něco šustivě zašramotí. „Jak bych na to mohla zapomenout? Děje se něco? Víš přece, že mi můžeš říct všechno.“

   Vtom znejistím. Opravdu můžu? Genevieve jsem se se svými obavami nesvěřila ani co by se za nehet vešlo. Není špatné mluvit o ní s někým jiným, přestože se jí pokouším pomoci?

   „Možná se něco děje. Netuším. Proto taky volám. Pokud Banshee vidí duchy, znamená to nevyhnutelně, že se obrátí na temnou stranu? Nemůže to být jen nějaký druh… varování, které jim má dát jasně najevo, aby to nedělaly?“

   Babička si povzdechne. Ještě než promluví, vím, že odpověď se mi líbit rozhodně nebude. „Obávám se, že tentokrát ti nemůžu dát za pravdu. Banshee jsou stvoření, u kterých nikdy nevíš, co udělají příště. Mají neskutečný dar předpovídat smrt, ale stejně jako za spoustu jiných věcí v životě, i za tohle se platí. Nic nedostaneš, aniž bys za to nemusela něco dát výměnou.“

   Po těch slovech mi na pažích naskočí husí kůže. „A co je to? Ta oběť, kterou musí Banshee učinit?“

   „U každého je to jinak,“ odvětí poklidně babička a já si potvrdím, že atmosféra dokáže zhoustnout i přes telefon. „Hádám, že v současnosti může Víl smrti existovat maximálně deset. Žádný člověk se jako Víla smrti nenarodí – musíš se jí stát. K tomu potřebuješ tři věci: mít silně spirituálně založené předky nebo rodiče, pak předpoklady, a v neposlední řadě musíš projít takzvaným zlomem. Co jsme to probíraly posledně, pilně jsem to studovala, Mai. Zlom je prakticky trvalé vychýlení z životní osy. Samozřejmě to souvisí s psychikou. V tomhle hodně figuruje zrada blízkého nebo jeho smrt. Jenomže zatímco některé bytosti mají schopnosti zděděné, u těch získaných vše funguje opačně. Je to jako v bance. Chceš si půjčit deset tisíc a oni ti je dají, to ano, ale poté musíš ještě větší částku splatit.“

   Na okamžik dva se nad jejími slovy zamyslím. Postupně tomu začínám přicházet na kloub, což mě děsí ještě víc. „Takže to je prakticky tak, že se staneš Banshee, ale za svoje schopnosti musíš zaplatit, i když ses jí kupříkladu nikdy stát nechtěla? Prosím tě, neříkej mi, že se v tomhle případě platí temnotou.“

   „Můžu ti říct, že to tak není v každém případě,“ zdůrazní babička. Zakryje telefon rukou, ale přesto slyším, jak po mém tátovi křičí, aby tu televizi ztlumil, nebo ho uškrtí ve spánku. „Existují výjimky, od kterých je odebráno něco jiného.“

   Jo, to je strašně pozitivní. „Existuje nějaká stupnice, podle které můžeš pozorovat, jak to probíhá? Obrat k temnotě?“

   Tentokrát babička mlčí delší dobu. Slyším cinkání, bouchání a šustění, jak otevírá jednotlivé zásuvky u stolu a něco hledá. „Tady je to. Mai, náznaků může být spousta. Agresivita, výbuchy vzteku, nekontrolovatelné obviňování ostatních z věcí, které si dotyčný myslí, že udělali, ztráta příčetnosti nebo soustředění… V dalším stádiu si už člověk připadne neskutečně osamělý, nebo zlý, až se k temnotě přidá sám od sebe, protože vlastně nevidí jinou možnost. Nezasvěcenému to může připadat jako obyčejné psychické problémy se zvládáním vzteku, stresu nebo nervozity. Celkový proces je u každého odlišný. Někomu přechod trvá pět let, někomu deset. Jsou i lidé, kteří to nezvládnou vůbec a změní se třeba i po dvou letech, zlatíčko. Tyhle lidi lituju obzvláště. Není pak moc způsobů, jak by se mohli vrátit zpátky k osobám, kterými bývali. A i kdyby ano, taková cesta by jim možná ublížila ještě víc.“

   „Nerozumím.“ Skoro ani nedýchám, jak se bojím jejích dalších slov.

   „Představ si, že ti na všem přestane úplně záležet. Jsi schopná i zabíjet, protože tě pohání touha nějak zaplnit tu prázdnotu, tu temnotu. Takoví lidé dělají strašlivé věci, ze kterých se nevzpamatují třeba už nikdy. Přátelé Víl smrti se kolikrát pokoušeli vrátit je do původního stavu. Docílili jenom toho, že poznamenaní zemřeli.“

   Ztěžka polknu. Srdce mě slovo od slova bolí víc a víc a těžkne jako olovo.

   Žaludek se mi obrací jako po otravě alkoholem. Tohle že se má stát mé kamarádce? Právě jsem ji získala zpátky. Ani za nic na světě nedopustím, aby se jí stalo něco podobného.

   Musím si být jistá. „Doprovází přechod i nějaké zdravotní komplikace?“

   Prosím, Bože, ať to nemá nic společného s krví.

   Babička zamyšleně zamlaská. „Ano. Mohou nastat prudké bolesti hlavy nebo zvracení.“

   „Krve?“

   „Cože?“ namítne babička nechápavě a mně se šíleně uleví. „Ne, o tom nic nevím. Zvracení krve nemá s přechodem k temnotě nic společného. Poslyš, nějak divně mi kuňká telefon. Myslíš, že…“ zahaleká do telefonu a vtom se jako na zavolání ozve tlumené zapípání vybíjené baterky. Nepřekvapí mě nastalé ticho. Protáhnu se v zádech a napíšu jí textovku, aby dala mobil do nabíječky a neobtěžovala se s dalším voláním, protože to zvládneme.

   Podívám se do protější zdi a zklamaně zavřu oči. Jen tak tak se přinutím k tomu, abych nezačala mlátit hlavou do zdi. Nevím, jestli to zvládneme. Nevím, jestli na to máme. Nejhorší je, že i kdybychom toho schopní byli, může se nám to podařit příliš pozdě.

   Odhodím mobil na podlahu a přitisknu si dlaň na ústa. Nejradši bych se rozkřičela. Ječela bych tak dlouho, až by ve mně nezůstala ani špetka hlasu. Možná bych se k tomu nakonec i odhodlala, kdyby se těsně vedle mě neobjevil Bram se Zaharaiou.

   Popotáhnu, otřu si nos do rukávu a rozhodím rukama. Snad nebudu muset poslouchat řeči o tom, jak jsem tam měla zůstat s Genevieve. To se ovšem pletu. To, o čem totiž chtějí mluvit, mi toho dne poněkolikáté vyrazí dech.

   „Máme problém, Mai.“

   Sarkasticky nadzvednu obočí a nevesele se zasměju. „Nepovídej. Tomu se fakt těžko věří. Co kdybychom si začali dělat seznam?“

                                                                             ***

   Bram mě propíchne varovným pohledem a donutí mě tak zpozornět. „Zahar tvrdí, že tu knihu v životě neviděla. Ne, je si vlastně stoprocentně jistá, že ji dnes viděla poprvé. A to není všechno. Díval jsem se na internet. Pátrali jsme – nakladatelství neexistuje, na to jsme ovšem internet ani nepotřebovali. Ale žádný Cayjetan Almaro ve spisovatelské sféře neexistuje. Aspoň zatím ne. A aby toho nebylo málo, kniha zmizela. Položil jsem ji zpátky na Zahařinu polici a o několik minut později byla zničehonic pryč. Jako kdyby nikdy ani neexistovala.“

   Přimhouřím oči. Překvapuje mě to? Ne. Ani náhodou mě nepřekvapuje, že se něco objeví jen proto, aby to vzápětí zmizelo jako pára nad hrncem.

   Byla ta kniha vůbec skutečná? Možná že tohle je ta správná otázka, kterou bychom se měli zabývat. Tohle, zároveň s otázkou, kdo ji tam položil, kdy a za jakým účelem.

   „Ve zkratce nevíme nic.“

   „Ne.“

   Zamrkám. Světlo nad našimi hlavami zabliká a chvíli trvá, než se opět ustálí. Srdce, které dříve tolik tlouklo, se teď pomalu bojí projevit.

   „Babička tvrdí, že je porazí něco nehmotného, neuchopitelného, poněvadž oni sami jsou nehmotní. Vzhledem k tomu, že je po zkouškách, měli bychom si rozmyslet, co uděláme. Ale až zítra. Dneska toho bylo až dost, nemyslíte?“

   Bram souhlasně zamručí a poškrábe se na čele. Zdá se, jako by snad chtěl něco namítnout, ale nakonec to vzdá a přikývne.

   Když toho dne ležím v posteli a pokouším se přimět svůj mozek vypnout a usnout, na sobotu mám už dokonale vymyšlený plán, podle kterého se budu řídit.

   Ani to mi ovšem nepomůže zbavit se toho strachu, který se mi pomalu prožírá kostmi jako kyselina.