Kapitola čtyřicátá - Genevieve

Zdravím všechny a přináším další kapitolu. S trochou štěstí se bude líbit, takže vkládám, přeju vám všem co nejhezčí vánoční svátky, a jdu pokračovat ve zdobení vánočního věnce 💛😇 A. G.

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ - GENEVIEVE

   Táhnou mě dál od břehu. Klopýtám.

   Padám.

   Kolena se mi dřou o ostré kameny.

   Celým tělem mě ponoří do vody. Marně šátrám rukama po něčem, čeho bych se chytila jako záchranného lana, ale v dohledu není vůbec nic. Mezi prsty mi pouze proklouznou úponky chaluh. Z toho pevného, vražedného stisku nemám šanci se dostat, nehledě na jakoukoliv lekci, kterou mě Bram naučil.

   Zalapám po dechu a celou situaci jen zhorším, protože do plic nasaju ledovou vodu a rozkašlu se. Ústa se mi plní slanou příchutí, která mi drhne krk a dusí mě. Máchnu nohama a o něco narazím.

   Udeřím silněji, když vtom si uvědomím, co se děje. Nejenže mě ty ruce chtějí utopit v moři – táhnou mě ke dnu.

   Vyděšeně sebou zazmítám a dělám vše možné, abych se z toho sevření dostala. Nedostává se mi dechu, v očích mě pálí sůl jako kyselina. Po zádech mi přejede mráz. Přestože je to nepříjemný, řezavý pocit, nadechnu se nosem, otevřu ústa, nakloním se co nejvíc na stranu a zakousnu se do paže toho, kdo mě chce zabít.

   Přestože mě obklopuje voda, zaslechnu tlumené zaječení nepodobné ničemu, co jsem v životě slyšela. Je to jako ječivé skřípání nepromazaných dveří. A hned nato následuje hluboké, nelidské vrčení.

   V ústech mám odpornou pachuť plísně, ale o tři vteřiny později zaregistruju nepatrné povolení stisku. Začnu kolem sebe mlátit rukama i nohama a tupě udeřím toho člověka do hlavy, což mi poskytne dostatek času dostat se od něj tři metry dál, vyplout na hladinu a nadechnout se čerstvého vzduchu, který mi neucpává plíce.

   Místo aby však následovala úleva, mám pocit, jako kdyby mi někdo rozřezal hrdlo na kousíčky. Nadechnout se je mnohem horší než zadržovat dech. Sůl v hrdle mi to totiž odmítá dovolit, a z úst se mi valí sliny.

   Rozháním se rukama kolem sebe a cítím dusivou přítomnost těch stvoření, přestože je nevidím, a pokouším se co nejrychlejším krokem postupovat ke břehu vzdálenému šest a půl metru, což mi teď přijde jako kilometry se táhnoucí sebevražedná cesta dlážděná kameny a pískem, v němž hodně brzo bude ještě větší množství mojí krve.

   Jsem zrovna metr od kraje, když mě něco popadne za nohu a škubne, až mi ji skoro vykloubí.

   Ve svalech se mi rozhoří nová, do té doby nepoznaná bolest. Jako kdyby se mi v noze jednotlivé klouby, tkáně a kosti oddělovaly od sebe a praskaly.

   Chraptivě zaječím a vyděšeně se rozhlédnu – v okolí není ani živáčka. Neviditelná ruka mě chytí za druhou nohu. Tvrdě dopadnu na břeh, tělo pořád ve vodě. Narazím si hlavu o kámen velikosti mojí pěsti a ve spánku ucítím tepající bolest a teplou čerstvou krev, jak mi pomalu stéká po levé straně hlavy.

   Natáhnu ruce a drápu do písku, jak se snažím zachytit čehokoli, co by jim zabránilo znovu mě stáhnout pod hladinu.

   „Pomoc!“ zakřičím s hrůzou vepsanou v očích. Písek se mi zarývá do nehtů a drásá mi dlaně, přesto odmítám přestat. Škubnu nohama k sobě, seberu veškerou zbylou sílu, opřu se lokty do písku a vykopnu nohama.

   Kupodivu se mi doopravdy podaří zasáhnout cíl. Pak už moje nohy nic nesvírá a mně netrvá ani tři vteřiny vyškrábat se na roztřesené nohy a vyrazit směrem k Internátu co nejvyšší možnou rychlostí, přestože se klátím v poryvech větru jako právě poražený strom, který drží ve vzpřímeném postoji jen díky pár cárům dřeva.

                                                                                         ***

   Nikdy v životě jsem neběžela takhle rychle. Je to skoro jako kdybych splynula s větrem. Když míjím přístavní molo, téměř cítím, jak letím, jak se mi vzduch rozbíjí o tvář a vplétá se mi do rozcuchaných vlasů slepených vodou, solí a krví. Jak mi krev tuhne v žilách i zpívá zároveň, zatímco mi vržou kosti, ve spáncích mi tepe bolestí a vidění mám v rozmazané mlze.

   Neustále mám na paměti fakt, že jestli se jedná o Odrazy, nepřestanou, dokud nebudu mrtvá.

   Slyším za sebou šramot a dusot těžkých nohou a to mě nakopne dost na to, abych ještě zrychlila přesně ve chvíli, kdy mě něco tvrdého zasáhne do ledvin.

   Prohnu se v zádech jako přetržený luk a na chodník se zřítím jako hromádka neštěstí. Za očima mi vybuchuje supernova. A já si najednou nejsem jistá, jestli tenhle boj dokážu vyhrát.

   Otřeseně zalapám po dechu. V kolenu mi škube bolestí, jak jsem si ho nárazem o tvrdou betonovou zem rozbila. Cítím, jak se mi k zemi lepí rozdrásaná kůže lepkavá od krve. Ze ztů mi unikne potlačovaný vzlyk a kroky se zčistajasna zastaví.

   Opět uslyším ten skřípavý zvuk, jak Odrazy vytahují své zrezivělé zbraně.

   Ani nechci vědět, kolik infekčních nemocí a bakterií se dokáže přenést jedním zásahem.

   Zhluboka se nadechnu a se vzteklým křikem vystřelím vstříc nepřátelům. V pravý čas se sehnu, abych uhnula meči, jenž si ke mně razí cestu vzduchem, a s hlasitým třeskotem narazí do chodníku patnáct centimetrů ode mě.

   Rozzuřeně se skrčím, zaútočím na Odraz v čele, v podřepu se otočím čelem k tomu netvorovi a pěstí udeřím do míst, kde předpokládám, že nejspíš má žaludek – nebo ho tam měl před pár staletími. Klouby mi narazí do kostí a s nechutným křupnutím něco zlomí.

   Vyskočím na nohy a začnu kolem sebe rozdávat ledabyle mířené rány, přičemž pokaždé něco zasáhnu. Ze hřbetu levé ruky mi začíná ztékat krev a pár kapek mi dopadne i na obličej, ale nepřestávám, a když mě něco chytne v pase, jako divoká zvěř se na Odraz vrhnu.

   Ve chvíli, kdy vycítím dokonalou příležitost pro útěk, se hbitě otočím a pokusím se rozdat několik posledních ran, u kterých vůbec netuším, jestli padly na úrodnou půdu. Vzápětí donutím zmasakrované nohy k pohybu. Je to jako snažit se hrát loutkovou hru s panenkou, která má zpřetrhané vazy.

   Běžím s větrem o závod. Utíkám co nejrychleji a přeju si, aby to všechno byl pouze zlý sen, jenomže každá vteřina reality mě přesvědčuje o tom, jak skutečné to opravdu je.

   Vyběhnu schodky kousek od mola po dvou a zabočím do jedné z ulic směřujících k Internátu s nadějí, že se jim ztratím, přestože to moc pravděpodobné není. Jestli mě Odrazy našly tady, je dost možné, že mě najdou všude.

   V bocích mě začne bolestivě píchat, ale nepolevuju. Zabočím do úzké uličky vedoucí ke kostelu postavenému v ranném gotickém období. Hloupý zlozvyk mě vede k tomu, abych se v jednom kuse otáčela a zjistila, kde jsou pronásledovatelé, ale rozum mi napovídá, že je to hloupost předem odsouzená k neúspěchu a mojí smrti, protože mě to jen zpomalí a stejně je neuvidím.

   To je ostatně ta důležitá pointa. Nevidím je. A nic mě neděsí víc.

   Těsně před kostelem zakopnu a s heknutím se svalím na tvrdý betonový chodník, svaly mě přitom bolí vyčerpáním.

   Zasténám; za sebou slyším dusot nohou. Je to, jako kdyby měli na nohou železné boty rozechvívající každičký kousek země kolem nich. Jediný indikátor toho, kde zhruba jsou.

   Vyhrabu se na nohy a opět se dám do běhu. Jsem těsně u dveří Welerského kostela, když to přijde.

   Odrazovo tělo mě srazí na dřevěné dveře od budovy posvěcené Bohem, a v hlavě se mi rozezní poplach i zvony předznamenávající můj pád. Hlava se mi točí tak, až vidím rudé hvězdičky a v čele mi s vervou pulzuje bolest.

   Chci se otočit, ale Odraz do mě vrazí znovu a začne mi hlavou mlátit o dveře.

   Jestli chtěl zaklepat, rozhodně existují příjemnější způsoby.

   Každým okamžikem čekám, kdy se můj mozek rozsype na prach. Z úst mi vytéká krev a myslím, že mám vyražený zub. Se skřípotem sklouzávám po dřevě a vtom zaslechnu chraplavý, vrčivý hlas – už jen z něj mi naběhne husí kůže po celém těle.

   „Alaintiqam hu al’abadia.“[1]

   Zvedne se mi žaludek. Jeho slova mají nejspíš opačný účinek, než původně zamýšlel, protože mě proberou z otupělého stavu a mně konečně dojde, že jestli mi tou hlavou práskne o dveře ještě jednou, nejspíš se mi mozkový buňky rozsypou jako domeček z karet a bude opravdu po mně.

   „Jo, no, kámo, nemám páru, co to znamená, ale jdi se s tím sakra vycpat!“ zařvu na něj vztekle, až na dveře vyplivnu chuchvalec krve, seberu veškerou odvahu i zbytky fyzické síly a využiju toho, že mě Odraz svírá kolem krku.

   Zakloním hlavu a dřív, než si to stihnu rozmyslet, vrazím temenem přímo do jeho hlavy.

   Všechny poplašné zvonky a zvonkohry mi v hlavě začnou vyhrávat úplný orchestr, ale nedbám na něj, prudce sáhnu po klice a s úlevou, že není zamčeno, vklouznu dovnitř a zastrčím jako zábranu židli stojící jen kousek ode mě a od mísy posledního pomazání.

   Nevím, co čekám. Možná rozbití dveří, aby mě mohli dostat a zabodnout do mě ten odporný meč, ale jakmile se dveře zabouchnou, nastane ticho. Skoro jako by se ty potvory bály posvěceného místa.

   A možná nejsem tak daleko od pravdy.

   Čekám pět minut, třesu se zimou, vlhkem, hrůzou a nesmírným strachem, který ve mně ty stvůry probudily. Polknu, abych se zbavila knedlíku v krku, a sesunu se na zadek. Z úst mi odletují obláčky páry. Takhle zle mi v životě nebylo.

   Prohlédnu si nohy. Levé koleno mám rozbité tak, až mi z něj crčí karmínově rudá krev smíšená s hlínou a zrychleně mi v ráně tepe bolestí, stejně jako v o něco méně zřízeném pravém koleni, pohmožděných zádech a levém boku, kam mě musel zasáhnout Odrazův meč, protože si k němu přitisknu dlaň a cítím vlhko procházející mi skrz mezery mezi prsty. Na ránu na hlavě se raději ani neodvážím sáhnout. Je mi jasné, v jak špatném stavu musím být. Jsem takhle blízko od toho, abych se rozbrečela vyčerpáním a potlačovaným strachem, který se teď dostal konečně na povrch.

   Jenomže k tomu nedostanu příležitost.

   „Ztracená ovečka v kostele? To už tu dlouho nebylo,“ ozve se pár metrů za mnou melodický, pobavený hlas s australským přízvukem.

                                                                                 ***

   Prudce se otočím, abych čelila dalšímu nepříteli schovanému uvnitř. Moje první domněnka padne neúspěchem hned v momentě, kdy se mu zadívám do očí.

   Ne, není to Odraz, mnich ani kněz. Do toho má opravdu daleko.

   Má uhlově černé vlasy úhledně sčesané dozadu, takže vytvářejí dojem, jako kdyby prošel větrem. Za pravým uchem mu visí po ramena dlouhý pramínek vlasů spletený do tenkého copánku, na němž jsou navlečeny černé, šedé, hnědé a bílé malé železné ornamenty. Ostře řezané lícní kosti dokonale sedí k náznaku tmavého strniště. Na sobě má černý lehký oblek s vysokým límcem, tenkou červenou košili a černé kalhoty na několika místech protržené.

   Okamžitě mi dojde, že nad ním bych v boji nezvítězila. Ne proto, že je svalnatější než Bram, ale proto, že působí dojmem, jako kdyby dovedl člověku číst myšlenky a přesně věděl, jaký útok bych zvolila.

   Odhadovala bych ho na Američana s asijskými rysy, ale nesedí k tomu ten australský přízvuk. Jenže mě nevyděsí ani tak svým vzhledem nebo něčekanou přítomností: vyděsí mě ty oči.

   Ty duhovky mají dvojí barvu. Polovina kruhu je černá, polovina zlatá. To, co jsem předtím považovala za líčidlo, je tetování. Na vrchním i spodním víčku má vytetovanou černou linku. Je úplně fuk, že je pohledný jako samo peklo, nechtěla bych ho potkat v osamělé uličce.

   Co dělá v kostele?

   Pobaveně nadzvedne obočí a tiše, bublavě se zasměje. Opře se o sloup kousek od kostelních lavic a založí si ruce na prsou. „Nemáš se čeho bát. Jsou dávno pryč.“

   Vyděšeně polknu a nenápadně se rozhlédnu kolem. Pochybuju, že za oltářem bude druhý východ. Neměla jsem dveře zahradit tou židlí, samu sebe jsem tak uvěznila v pasti. Ublíží mi? Jsem v nebezpečí a měla bych hrát o čas, dokud nepřijdu na způsob, jak se co nejrychlejším způsobem vypařit a vrátit do Internátu?

   „Nechápu, o čem to mluvíte.“

   Znovu nakrčí obočí – zcela zjevně mi nevěří ani co by se za nehet vešlo – a zamyšleně pokývá hlavou, jako kdyby uvnitř jeho hlavy právě proběhl tichý souboj. „Ty nechápeš. Dobře. Jsi asi jediný člověk, kterému se na chvíli podařilo odehnat Odrazy. Ale na tom nezáleží, viď? Koneckonců, ty vůbec netušíš, před čím jsi celou dobu od moře utíkala.“

   Otočí se a plánuje odejít, dokonce od sloupu udělá dva kroky, než ho zastaví můj zděšený hlas zvýšený o několik oktáv. „Počkejte! Jak o nich víte? Jak můžete vědět, co jsou zač?“

   Obrátí se s polovičním ironickým úsměvem, kvůli němuž mi v žaludku začnou vřít vnitřnosti. Skoro si ani neuvědomím, že jsem se se zasyknutím zvedla z podlahy a mířím k němu.

   Dva metry od toho neznámého muže se zastavím. Kolik mu může být let? Dvacet pět? Dvacet osm? Vykašlu se na spekulace a počkám, než promluví. Vypadá stejně spokojeně jako kočka vyvalující se u krbu.

   Nakloní hlavu na stranu, jako kdyby se zamýšlel nad problémem globálního oteplování, než odpoví na jednoduchou otázku. Ty oči mě nepřestávají děsit i fascinovat zároveň. „Řekněme, že jsem na světě už nějakou dobu.“

   Zamračím se. „To nic nevysvětluje.“

   „Naopak, vysvětluje to všechno.“

   Muž se najednou nakloní a chytí mě za ruku tak hbitě, že ani nestihnu nijak zareagovat nebo ruku z jeho sevření vymanit. Zasyčím bolestí, když mi překvapivě jemným bříškem prstu přejede po temně fialových modřinách, které se mi formují kolem obou zápěstí jako liány. Budu muset přijít na způsob, jak to před studenty zamaskovat, aby nekladli hloupé otázky. Ale netuším, jak zamaskovat ostatní zranění.

   „Vypadáš jako po bitvě, Hádanko.“

   Okamžitě mi naskočí husí kůže.

   Hádanka.

   Tu přezdívku mi už někdo dal. Kdysi dávno.

---

[1] Překl.: Pomsta je věčná.