Kapitola třicátá devátá - Bram

Opět tady máme sobotu, a opět vkládám další kapitolu s interakcí třech lidí, kteří spolu prozatím pohromadě takto nemluvili. Přeju všem krásný víkend a pokud jako já pečete vánoční cukroví, pečte s chutí! 💚😋A přikusujte u toho kapitolku. A. G.

KAPITOLA TŘICÁTÁ DEVÁTÁ - BRAM

   „Omlouvám se, že jsem se nemohl dostavit dřív, řediteli,“ řeknu zdvořile a nervózně přijmu nabízenou židli. Je půl šesté večer a on si přesto našel čas na schůzku se mnou, uspořádanou poměrně narychlo. Z toho vypovídá, že mám nejspíš víc štěstí než rozumu. „Měl jsem trochu potíže s trubkami dole ve sklepě.“

   Obočí Marcuse Orena se nakrčí starostlivými vráskami. Tenhle chlap si o ničem nedělá iluze. Ví, kolik věcí se v Internátu dokáže posrat během jednoho týdne, natož několika let. Proto ho ostatně obdivuju o to víc. „Něco vážného? Mám objednat opraváře?“

   „Ne,“ zavrtím urychleně hlavou a snažím se soustředit na to, proč jsem sem vůbec v první řadě přišel. „Jen malý zádrhel – potrubí protékalo, ale opravil jsem to. Chtěl jsem s vámi mluvit o poměrně delikátní záležitosti.“

   Ředitel se zlehka pousměje a přikývne. „Pokračujte.“

   „Tedy… Nevím, jak se to dělá, nikdy jsem vás o dovolenou nežádal, ale v rodině se mi vyskytlo několik… urgentních záležitostí. Kdybyste dovolil, potřeboval bych tak pět, šest dní na jejich vyřešení. Samozřejmě si ty hodiny odpracuju, hned co přijedu zpátky…“

   Ředitel mě zlehka přeruší, v očích vážný výraz, který vůbec neodpovídá lehkosti jeho tónu. „Nedělejte si starosti, pane Shamble. Zbývá ani ne šest dnů do Vánočních prázdnin. Myslím, že si s klidným svědomím můžete vzít volno i do jejich poloviny. Nemusím se ani dívat do dokumentů a je mi jasné, že vy jste o osobní volno ještě nikdy nežádal. Samozřejmě bude vaše dovolená placená. Dejme tomu, že byste odjel v pondělí a vrátil se prvního ledna. Co říkáte?“

   Překvapením vydechnu. „To je víc, než jsem se odvážil doufat. Opravdu děkuju. Ale… kdo se o školu postará, zatímco budu pryč? Studenti v neděli šestého budou postupně přijíždět a opravdu by měl někdo kontrolovat základní věci – jestli je ve sklepě všechno v pořádku, jestli všechny sprchy fungují tak, jak mají… Několik žáků přece jen v Internátu zůstává. A kdyby někdo celou dobu neumýval podlahy…“

   Nechám větu nedokončenou jen tak se poflakovat ve vzduchu mezi námi a čekám, co na to odpoví ředitel. Jestli mu dojde, že zatímco budu pryč, klidně by vzduchem mohly začít poletovat sračky.

   Přitom doufám, že mi teď nenavrhne, abych si volno vybral jindy. Oren však jen potřese hlavou a nenápadně se usměje. „Říkáte, že tu někdo musí částečně zastat vaši funkci? Možná bych měl jeden návrh. Konkrétně jednoho studenta. Potřebuje si přivydělat kvůli komplikované rodinné situaci a určitý příděl zodpovědnosti by mu jenom prospěl. Zavolám ho.“

   A hned co domluví, zapne jakýsi vypínač na malém šedém zařízení a promluví do něj. „Patricku Raine, prosím, dostav se ihned do kanceláře ředitele.“

   Doširoka vykulím oči a uvědomím si, že dneska mě snad už nic nepřekvapí víc.

                                                                                          ***

   Ode dveří se ozve hlasité, sebevědomé zaklepání, a hned nato se objeví hlava Patricka Raina. Vypadá trochu přešlý mrazem, jako kdyby v duchu zvažoval možnosti útěku a zároveň byl zvědavý ohledně důvodu, proč ho zavolali do jedné místnosti se školníkem.

   „Volal jste, pane řediteli?“

   „Posaď se, Patricku,“ pokyne mu poklidně ředitel k druhé židli naproti jeho pracovního stolu. Jakmile se usadí, Oren na něj upře pronikavý pohled. „Vzpomněl jsem si na naši nedávnou konverzaci, kterou jsme vedli ohledně tvé sestry. Tehdy jsi říkal, že si klidně najdeš práci, abys přispěl na její školné a výdaje - v případě, že tvůj otec nebude ochotný studium financovat. Pochopitelně jsem s ním mluvil, a když se dozvěděl, jak se situace vyvinula, rozhodl se nedělat dceři potíže a studium je kompletně hrazené. Každopádně pan Shamble do prvního ledna odjíždí pryč a potřeboval by, aby někdo kontroloval zásadní věci, o kterých ti řekne, v případě že budeš souhlasit. Samozřejmě bys dostal zaplaceno, mohl bys to brát jako brigádu. Doneslo se mi totiž, že se sestrou zůstáváte v Internátu.“

   Rain několik vteřin jen mlčí a se sklopenou hlavou si prohlíží svoje vlastní ruce složené v klíně. Na první pohled se v něm odehrává zanícený souboj a já nepochybuju o čem. Má si vydělat pár peněz a dělat alespoň částečně smysluplnou práci, nebo to odmítnout, aby před svými spolužáky a přáteli nevypadal jako nicka, která musí umývat podlahy a drhnout záchody jako nějaká prašivá uklízečka?

   „Do prvního ledna, říkáte?“ ujišťuje se ještě jednou Rain.

   „Ano,“ přikývne ředitel a sleduje svého studenta bystrým pohledem. Díky tomu vypadá starší, než kolik mu ve skutečnosti musí být.

   A hned nato mě i ředitele připraví Patrick Rain na okamžik o řeč, když pokrčí rameny, blýskne jedním pohledem k oknu, za nímž se v prudkém větru pohupují větve stromů, a přikývne. „Dobře. Beru to. Mohl byste ty peníze připsat na sestřin studentský účet? Kolikrát profesoři pořádají různý exkurze nebo přednášky a kdyby otec najednou přehodnotil názor, nechci, aby s tím byly problémy.“

   „Dobře. Pokud si to přeješ.“

   „Děkuju.“

   „Tak domluveno. Jestli nebudete proti, navrhuju, abyste Patrickovi všechno vysvětlil co nejdřív - pro případ, že se v neděli neuvidíte,“ dodá ředitel a uvolní nás.

   Jakmile se za námi zavřou dveře, Rain úlevou vydechne; nejspíš měl za to, že se jedná o něco daleko horšího, přestože už dlouhou dobu nic neprovedl. Jako například když před rokem shodil ve druhým patře sochu Heleny Bourqesové, jedné bývalé zdejší profesorky, která patřila mezi zakladatele a zemřela ve třiceti dvou letech.

   „Opravdu mě chceš zastoupit?“ zeptám se pro jistotu, abych ze sebe později nedělal idiota. Pořád ještě jsem v relativním šoku, ale zároveň se nemůžu dočkat, až to povím Maite a budu mít její ohromený výraz z první ruky. „Ta práce mi někdy pije krev. Ještě si to můžeš rozmyslet.“

   Ani nevím, proč jsem tomu děcku dával možnost volby, ale každopádně se rozhodl jí nevyužít.

   „Ne, beru to. Chtěl jsem se zeptat, jestli byste nepotřeboval výpomoc i během roku, když vám to tak pije krev. Pochopitelně ne pořád, mám vyučování, ale za pokus by to stálo, ne? Už jsem si domluvil občasnou výpomoc v bistru, ale stíhal bych to.“

   Zasměju se. Opravdu, nefalšovaně se rozesměju a plácnu toho kluka po zádech. Studium, výpomoc v bistru, výpomoc u školníka. Musí se mu nechat, že má odvahu a hlavu jako mezek. Svým zvráceným, zábavným způsobem mi připomíná mě samýho v mnohem mladší verzi.

   Najednou nechápu, proč Genevieve odmítá vidět, že to nemusí být takový šmejd. Jenomže některé rány jdou hluboko. Mají svoje vlastní kořeny, které nejdou vytrhnout jen proto, že chceme.

   Přinejmenším si odpracuje ty hodiny, kdy jsem po něm musel umývat posprejovaný dveře a zdi. A budu ho mít na očích pro případ, že by se z něj vyklubal opravdovej zmetek.

   Z nějakýho důvodu si to ale nemyslím. Nemá v očích pohled vypočítavýho člověka, který by uvažoval nad tím, jak někomu uškodit. V těch ledových očích je znepokojivý klid. Jako kdyby byl připravený na smíření i krveprolití zároveň.

   „Raine, zatím za sebou nemáš ani jeden den jako moje náhrada. Až se vrátím, promluvíme si o tom znovu. A tykej mi. Jsem Bram. Nelíbí se mi představa, že mě tu mají za starouše.“

   Rainovi zacukají koutky úst, ale zadrží smích v sobě. „Dobře. Ukážeš mi, co bude potřeba dělat, staříku?“

   Střelím po něm pohledem, a jakmile se ujistím, že nevycouvá, mlčky přikývnu s ironickým úšklebkem na rtech a přáním, aby mu během mojí nepřítomnosti někdo posral záchodky. „Pojď se mnou, ty cucáku.“