Kapitola třicátá osmá - Genevieve

Navzdory vlastním předpokladům vkládám kapitolku přesně v den, kdy jsem to měla v plánu. Všem, kdo mají dnes dobrou náladu, přeju ať se ještě zlepší. A všem, kdo ji mají na bodě mrazu - nebojte, ta nálada zase brzy rozmrzne 😉 A jak je zvykem, věnuju kapitolku Kapříkovi a budu doufat, že je někde tam venku, má se hezky a včerejšek pro něj byl snadnější než minulý rok. Vždycky můžeme doufat. Užijte si čtení a krásný víkend! A. G.

P. S. - Brzy se na něco můžete těšit. Na něco, co slibuju... hodně dlouho😄💗

KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ - GENEVIEVE

   Projdu kolem Helly Granthamové, majitelky proslavené pekárny, a zamířím přímo k cestičce svažující se směrem k útesům a rozbouřenému moři. Je to nejkratší cesta, kterou se k němu dostat. Chodník je vysypaný tvrdým šedým pískem a malými černobílými kamínky. Odjakživa jsem touhle cestou ráda chodívala, užívala si křupání písku pod nohama a dívala se na moře narážející do skal. Fascinovalo mě, že tam prostě stojí, navěky odsouzené k bičování vodními přívaly. Neexistuje dokonalejší místo kam jít, když se potřebujete zbavit ďábelských myšlenek. Celé tohle město je můj domov. Je to část mě samé, kterou nikdy nevymažu. Nedovedu si představit, že bych odsud někdy odešla.

   Přímo přede mnou se objeví sestupující schodiště z hrbolatých kamenů. Opatrně sestupuju a pohled mi zabrousí k moři, jež se touhle dobou už vylouplo zpoza stromů a budov. Netrvá to ani pět minut a jsem přímo na břehu, voda se mi otírá o boty a já nedokážu odtrhnout pohled od křišťálově modré vody, v níž se odráží slabý bílý svit poledního slunce.

   Vlny jedna za druhou narážejí na břeh. Silná vlna. Slabá vlna. Silná. Silná. Slabá. Silná, silná a zase silná. Nikdy mě nepřestalo bavit počítat ty nárazy a šumění, které se roznáší všude kolem a mění atmosféru ve vzduchu v něco magického. Ta síla, jakou vám dokáže dodat přítomnost moře, je nepopsatelná. Nenajdete ji v křesle psychologa, ani někde na tržišti, dokonce ani na osamělém místě. Nedá se koupit, jen najít a procítit. Je to jako naslouchat tlukotu srdce člověka, kterého milujete.

   Usměju se a posadím se do hrubého písku. Vysvobodím nohy z bot i ponožek a natáhnu je tak, abych prsty dosahovala do hladiny vody. Je příjemně chladivá v kontrastu s mým rozehřátým tělem. Chybělo mi to.

   V jiném alternativním vesmíru bych tady teď seděla se svým bratrem a probírali bychom plány na Vánoce. Jeden z nás by toho druhého shodil do vody a pak tam nevyhnutelně skončil taky. Smáli bychom se. Bavili se o tom, co chceme do budoucna.

   Vezmu do ruky malý kamínek omletý slanou vodou a sevřu ho v dlani. Kdyby tady Grant byl, možná bych o nějakou verzi budoucnosti i stála. Možná bych nebyla tak prázdná.

   Možná by se nic z tohohle nedělo.

   Se smutným povzdechem hrábnu do kapsy od kabátu a vytáhnu mobil. Nemůžu se té konverzaci vyhýbat donekonečna a čekat, že se to vyřeší samo jako mávnutím kouzelnýho proutku.

   Vytočím její číslo a v reproduktoru se ozve tlumené vyzvánění.

   Máma to zvedne na třetí zazvonění. Přepnu si mód na hlasitý odposlech a slyším, jak na druhé straně klidně oddechuje. Teprve po deseti úzkostlivých vteřinách promluví a mně teprve tehdy dojde, jak moc se mi ulevilo už jen tím, že si můžu poslechnout její hlas. Teď když vím, že jsem se do léčebny nedostala její vinou. Teď když vím, že ta špatná jsem byla já.

   „Zlatíčko? Je všechno v pořádku? Teda… Nečekám, že mi odpovíš, proto jsem ti nikdy nevolala, ale…“

   „Ahoj, mami!“ hlesnu roztřeseným hlasem a ztěžka polknu. Musím zamrkat, abych rozehnala ten rozmlžený pohled. Mohla jsem si v duchu kolikrát představovat, jak náš rozhovor bude probíhat, ale realitě a opravdovým pocitům se vážně nic nevyrovná.

   Máma překvapením zalapá po dechu, a zatímco sbírá odvahu na mě promluvit, já zírám do vln a přemýšlím, proč jsem se nemohla narodit jako mořská panna, delfín nebo mořský kůň. Jenomže vzápětí mě napadne něco horšího.

   Pokud máma sbírá odvahu, aby promluvila na vlastní dceru, je něco opravdu špatně. Mělo mi to dojít dřív. Pravda mi měla dojít mnohem dřív. Co když jsem ten vztah nenávratně zničila? Co když ho už neslepíme?

   „Zlato, stalo se něco? Nedokážu si představit, co by tě mohlo přimět k tomu, abys se mnou mluvila.“

   Na okamžik zavřu oči a bojuju proti slzám. Lítost mi svírá srdce ocelovým stiskem a brání mi se nadechnout. Nechci slzám dovolit opustit to místo, kde se schovávají. Může to trvat hodinu, pět hodin, den, měsíc i celou věčnost, než konečně odpovím. Netuším, kolik mohlo uplynout času. U moře vám splývá všechno v jeden celek prodchnutý šuměním vln.

   „Pravda.“

   Máma si odkašle a já si dokážu zcela jasně představit, jak sedí doma v obývacím pokoji na černé pohovce se zlatými polštáři, s knihou v ruce a šálkem čaje na taburetce. Stihnu před sebou spočítat osm kamínků, než znovu uslyším její hlas. „O čem to mluvíš?“

   Je na čase vyjít s pravdou ven. „Proč jsi mi neřekla, že mě do toho blázince poslal táta a ne ty? Proč jsi mi to neřekla, mami?“

   Jakmile ta slova vyjdou z mých úst ven a nedají se nijak přivolat zpátky, dojde mi, jak obrovský pocit zrady ze strany otce mi proplouvá srdcem. Nutím se pokračovat. A slova nahromaděná za poslední týdny se konečně derou ven spolu se slzami.

   „Kolikrát jen jsem po tobě plivala ty odporný slova a urážky a ty jsi neřekla vůbec nic.“

   Máma si smutně povzdechne a slyším tlumené žuchnutí. Nejspíš knihu odložila na pohovku. „Kdo ti to řekl, Genevieve?“

   Pokrčím rameny, ale pak si uvědomím, že mě máma nemůže vidět. „Není to jedno? Zjistila jsem to. A věř mi, ne zrovna hezkým způsobem. Tak proč? Protože se na to sama sobě snažím odpovědět už celé týdny.“

   „Marcus, viď?“

   „Mami,“ napomenu ji káravě a pocítím příval provinilosti. Nemůže se dozvědět, že jsem je slyšela, jak spolu mluví v kanceláři. Netuším proč, ale nemůže. „Jeho neobviňuj. Něco, co mi táta jednou řekl, mi… prostě mám ten pocit. Říkej tomu šestý smysl nebo intuice, ale jsem si tím jistá.“

   Zatímco mluví, já mám pachuť v ústech z té lži, kterou jsem po ní právě mrštila. Další na seznamu. Ale alespoň toho zůstane Marcus ušetřen. Nemusím do svých osobních problémů zatahovat ředitele Internátu. Už tak se mezi nás jako nezaujatý divák zapletl až dost.

   „Nebuď na něj naštvaná. Prostě jen chtěl, abys byla v pořádku. Vyděsila jsi nás oba. A sama moc dobře víš, že táta nikdy moc dobře složité situace zvládat neuměl. Zejména ne v tu dobu. Dohodli jsme se, že vina padne na mě, bylo to to nejjednodušší řešení.“

   A je to tady. Doteď možná nějaká pitomá a naivní část mého já doufala, že to popře, ale ona mi jen potvrdila pravdu, kterou už dávno vím. Opravdu to byl on. Opravdu mě zradil a z mámy udělal obětního beránka jenom proto, že se dost dobře neuměl vyrovnat s problémem a vyřešit ho.

   „Nejjednodušší?“ vydechnu šokovaně. „Nejjednodušší? Proč by sis za jeho stupidní rozhodnutí, který mi zničilo půl roku života, měla sypat popel na hlavu ty? Víš vůbec, jak se teď cítím? Celou dobu jsem z toho blázince obviňovala tebe a on to ještě podporoval! Nemůžeš ode mě čekat, že na něj nebudu naštvaná za to, čeho se dopustil. Po pravdě se divím, že s ním vydržíš v jedné místnosti.“

   Máma si povzdechne. Víc než cokoliv právě tento povzdech detailně vypovídá o tom, jak vyčerpaná už musí být. A já nedělám nic jiného, než že jí jen přidělávám další problémy. „Zlato, sám toho lituje, to se neboj.“

   Smíchem, v němž není ani stopa po jakémkoli veselí, protnu jemný vánek, který mi poletuje kolem hlavy. „Jasně. Teď o tom opravdu pochybuju. Ale to je jedno, jen jsem chtěla znát důvod proč. A omlouvám se ti. Strašně moc se omlouvám za všechna ta slova, která sis musela vyslechnout.“

   „Vie,“ začne máma a já i z toho jediného slova vycítím úsměv. „Neomlouvej se, holčičko. Víš, že tě v první řadě vždycky budeme chránit. Rodič, který nechrání a nepodporuje své dítě všemi možnými prostředky, není rodič. Jak se vůbec máš? Neodpověděla jsi mi na email.“

   Vycítím v její odpovědi smutek a mám sto chutí vrazit si pořádnou facku. „Já vím. Chtěla jsem s tebou mluvit osobně, ale ve škole se něco přihodilo. Nic vážného,“ dodám hned. „Šlo jen o zkoušky. Které jsem mimochodem zvládla. Ale mám se dobře. Asi. Nevím. Posledních pár dní je všechno zamotaný.“

   „Zase to bude v pořádku,“ ujistí mě máma a já doufám, že jednoho dne jí tohle budu schopná uvěřit. „Jak se má Maite? Dlouho jsem ji neviděla.“

   Uchechtnu se a ve zkratce jí povím o své kamarádce. Pak jí vyrazím dech novinkou, že mám další tři přátele – Billyho, Zaharaiu a Brama. Ani náznakem se nezmíním o osudu, kterému bude svět co nevidět čelit, o Jezdcích Apokalypsy ani o své schopnosti předpovídat smrt. Během rozhovoru se uklidním a několikrát dokonce propuknu v smích nad tím, jak mi líčí, že kočka naší sousedky se očividně natrvalo uhnízdila v naší zahradě. Jakmile se nenápadně dotkneme tématu Vánoc, obě znervózníme a já se dopředu nenávidím za to, co se jí chystám říct.

   „Na Vánoce s tebou asi nemůžeme počítat, viď?“ optá se nervózně máma a já si jsem jistá, že na druhé straně linky si žmoulá ruce.

   Nadechnu se a vyřknu ortel. „Promiň. Opravdu to nezvládnu. Asi bych tam vedle něj nemohla jen tak několik dní bydlet a předstírat, že nic z toho neudělal. Ale… napadlo mě, že by ses mohla stavit k Addisonovým. Nabídli mi, že můžu přes prázdniny zůstat u nich. S Mai jsem už domluvená, byla by nadšená.“

   To je pravda. Není to koneckonců ani týden, co mi to sama navrhla. Netuším, jestli vycítila, že já sama se bojím něco takového vůbec vyslovit, ale evidentně si z toho žádnou hlavu ona ani její rodina nedělají.

   Nepřekvapí mě, že máma není proti. „To zní báječně, zlato! Zavolám Patricii a domluvíme se. Děkuju ti. Za možnost vidět se s tebou o Vánocích. Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená.“

   „Budu se na tebe těšit!“ vyhrknu urychleně, protože netuším, co jiného dodat. Ještě jednou se omluvit za svoje chování, přestože je mi dobře jasné, že žádné omluvy nespraví to, co jsem jí udělala? Říct mámě, že vím, co to pro ni znamená, protože svým zvláštním způsobem cítím to samé, ale zároveň si připadám jako pokrytec, když jen zvážím, že bych jí něco takového pověděla?

   Ještě třicet minut si povídáme o všem a zároveň o ničem. Sleduju vlny, jak se tříští o břeh, směju se a poprvé po hodně dlouhé době cítím, že budu mít časem situaci opět pod kontrolou. Můj smích rezonuje skrze vlny a já se překvapivě začínám těšit i na celý zbytek týdne v Internátu. Svým způsobem je to můj domov a má rodina.

   Hodně dlouho s mámou rozebíráme několik knižních titulů, rozjímáme nad budoucností a já jí popisuju, jakým životem si žiju ve škole. Podle všeho ji zajímá i ten nejmenší detail. Jakmile se rozloučíme a náš čtyřicetiminutový hovor ukončíme, v srdci cítím naději. Cit, o kterém jsem byla přesvědčená, že je navěky pryč. Ale rozhovor s mámou a šumění moře mi ji vrátily.

   Položím se do písku a zavřu oči. Netrvá to dlouho a upadnu do poklidného spánku přerušovaného jen šepotem vln a cvrlikáním ptáků.

                                                                                     ***

   Skřííp. Skřííp.

Když se probudím, obloha tmavne. Podle odhadu může být šest nebo sedm hodin večer. Se zasněným úsměvem se vyhrabu na nohy a po malých krůčcích se vydám hlouběji do moře, dokud mi ledová voda nesahá po kolena.

   Skřííp. Skřííp. Skřííp.

   Namočím si tak kalhoty, ale momentálně je mi to jedno. Rukou s roztaženými prsty projíždím vlnami a nasávám do sebe vůni slaného moře, abych na ni o Vánocích nezapomněla.

   Přivřu oči a ulehčeně nechám všechny starosti odplout mimo čas i prostor. Ještě se mi nechce vracet do Internátu. Ještě...

   Skřííp. Skřííp.

   Ztuhnu. Otevřu oči dokořán, najednou absolutně při vědomí, a otočím se dokola za tím zvláštně povědomým, ale přesto neskutečně vzdáleným zvukem.

   Teprve teď mi dojde, že ho slyším už nějakou dobu.

   Něco je špatně. Dokonce i vítr přestal vát.

   Nikde poblíž břehu není živá duše, dokonce i ptáci jako by se vyhýbali tomuto místu. Ještě jednou propátrám okolí, a jakmile mě všechno přesvědčí o tom, že nablízku nikdo není, pokusím se myšlenkami vrátit tam, kde jsem byla.

   Zahledím se do vody a hypnotizuju očima třpytivý lesk. Nakloním se blíž právě v okamžiku, kdy se něco na hladině změní.

   Dlouho mi trvá uvědomit si co, načež zaregistruju to, co tam před pár vteřinami rozhodně nebylo.

   Tři odrazy.

   Odrazy nestvůr s prázdnými očními důlky, z nichž vylézají červi, zřetelně viditelnými kostmi a na první pohled rezavými, ale zato nepochybně dobře nabroušenými meči namířenými přímo mým směrem.

   Vyděšeně zaječím a otočím se, abych jim čelila těsně před tím, než mi dojde, že jsou neviditelní. A dřív, než mi dojde, proč jsem je viděla v odrazu vody, mě neznámá a nepředvídatelná síla tvrdě popadne kolem krku a mrští mnou do vody.