Kapitola čtyřicátá čtvrtá - Bram

Všechny zdravím a přeju krásný večer. Vím, že tentokrát mám zpoždění, ale tak to vypadá, když se věci nakupí. Dnes je to taková malá chuťovka z pohledu Brama. Doufám, že se bude líbit. A. G.

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ - BRAM

   Naposledy se rozhlédnu po svém malém a omšelém pokoji, přehodím si batoh přes rameno a zamknu dveře. Po tak dlouhé době strávené za zdmi a v okolí Internátu je pro mě odejít těžší, než bych čekal. Maite má pravdu. Třebaže tady mám jen práci, našel jsem si přátele, přítelkyni a Thief Valley mi nahradilo ztrátu skutečného domova i manželky. Je zvláštní odejít, i když se sem brzy vrátím.

   Zatřesu hlavou, abych zahnal nostalgii, a s dvěma obálkami v rukou zamířím k bistru. Sotva vejdu do dveří, hned si všimnu, jak Molly pečlivě drhne všechny stolky a dává do maličkých bílých váz nové čerstvé květy ze skleníku na zahradě.

   Spatří mě a zamává mi. Od chvíle, co zjistila, že na dva týdny odjíždím, se tváří, jako kdybych snad měl umřít na rakovinu.

   „Nazdar, Molly!“ křiknu na ni záměrně rozjařeným tónem a nahnu se nad jeden dřevěný stůl, abych ji sevřel do mohutného medvědího objetí. „Tak co, rozloučíš se se školníkem, kterej se vydává na pouť, nebo ne?“

   Molly mě laškovně pleskne do ramene, ale zacukají jí rty a vesele se zazubí. Odloží hadru na stůl. „Samozřejmě, pitomče. A ne, že tě někde něco přejede, nebo se vrhneš do nějaké předměstské bitky a zabijí tě. Potřebujeme dobrého školníka.“

   Zasměju se a pokrčím rameny. „Nemohla bys už okukovat můj zadek, co?“

   Molly zalapá po dechu a hravě mi vrazí pohlavek. „Vtipálku. Tak už běž, ať to loučení pro tebe není ještě horší. Vím, že jedeš jen na chvíli, ale ještě se mi nestalo, že bych tě za den ani jednou neviděla… Byl jsi už za holkama?“

   Zamračím se a tentokrát to nehraju. Skousnu si vrchní ret, což je odpornej zlozvyk, který jsem se naučil ovládat už před lety. S pomocí Lavinie. „Právě proto jsem částečně tady. Mohla bys jim dát ode mě vzkaz? Jedna obálka je pro Mai s Genevieve a druhá pro Zaharaiu. Víš, jak jsem na tom s loučením, i tím dočasným. Nesnáším ho.“

   Molly smutně přikývne a na kratičký zlomek vteřiny se mi zdá, že se mi chystá něco říct. Poté se však zdá, že si to musela rozmyslet - a ať to bylo cokoliv, zůstane to nevyřčeno.

   „Jistě. Předám jim to. Kam vlastně míříš?“

   „Do Atlanty,“ zalžu a sklopím pohled, neschopný podívat se jí do očí. Není bezpečný, abych komukoli říkal, kam mám doopravdy namířeno. Komukoli kromě svých přátel.

   „Musím jít. Promiň, Molly. Ale potřebuju stihnout jeden spoj a ještě se s někým musím nutně setkat. Měj se tu dobře. A dej na sebe pozor, jasný?“

   Molly minimálně dvacetkrát za sebou přikývne a popotáhne. Ještě jednou si ji přitisknu do pevného objetí a předám jí dvě bílé obálky. Aniž bych se ještě jednou otočil, vyjdu ven do haly.

   U vchodových dveří na mě už čeká Lucas. Má na sobě černou košili a bermudy, na zimní období poměrně nezvyklý. Jenže když se zamyslím nad tím, kdo přede mnou stojí, tak mě to vlastně nijak nepřekvapuje.

   „Tak už odjíždíš?“

   Přikývnu. Nic víc k tomu není potřeba dodat. „Jo. Dávej pozor na Gen, Maite i Zahar, dobře? A kdykoliv se něco stane, napiš mi zprávu. Kdyby to bylo nevyhnutelný, klidně to obrátím a vrátím se sem. Z Novýho Mexika to není zase tak daleko.“

   Lucas přikývne a nerozhodně mi oplatí pohled plný odhodlání a ještě čehosi, co nedokážu identifikovat. Usměje se. „Jasně, Brame. Všechno budu mít pod kontrolou. Za předpokladu, že ženy někdo někdy dokáže dostat pod kontrolu. Průběžně mě informuj, jak dopadne tvoje schůzka s Wottonem. A až zjistíte, co má Lavinia s Gorturiem v plánu. Případně bych ti poslal na pomoc Hraničáře, co budou nejblíž k tvojí lokalitě.“

   „Nemusíš to s těmi odbornými výrazy tak přehánět, šprte!“ zabručím, ale přátelsky ho poplácám po zádech a najednou si s píchnutím v hrudi uvědomím, že veškeré neshody a nepřátelství jsou pryč. V realitě našich životů pro ně není místo.

   Lucas mě poplácá na oplátku, popřeje mi hodně štěstí a nechá mě stát u dveří samotného. Zamračeně tam postávám, pozorně si každičký detail Internátu vypaluju do hlavy, a přitom přemýšlím nad dopisem, který jsem napsal Zahar. Jasně, možná to nebude považovat za opravdový a odůvodnělý vysvětlení, proč věci doopravdy ukončit, přestože to ona s tím začala, ale jiná možnost neexistuje. Ne teď.

   Můj život je příliš nebezpečný na to, abych do něj zatáhl ji. Zapomněl jsem na to, ale Lavinia i Gorturio mi to připomněli. Náš poslední rozhovor mi navíc dokázal, že je zkrátka příliš křehká. Nějaký čas by to zvládala, ale potom by ji to zlomilo. Hraničáři mohou mít vztah s obyčejnými lidmi jen zřídkakdy.

   Některé oběti za to zkrátka nestojí.

   Přesto se mi slova z dopisu přehrávají v hlavě donekonečna.

 

   Zahar,

   promiň mi, že se s tebou nerozloučím osobně. Strávili jsme spolu dostatek času na to, abys dobře věděla, že loučení nemám v oblibě. Vlastně ani pořádně netuším, jak se píšou dopisy, ale potřebuju ti několik věcí říct, a jsem si jistý, že kdybychom spolu mluvili, věci by byly mnohem komplikovanější než na papíře.

   Pravdou je, že jsi mě vyvedla z temnoty, z alkoholovýho opojení a sebelítosti. Teda, částečně. Sama víš, že s alkoholem budu zápasit ještě hodně dlouho.

   Věděla jsi, co dáváš v sázku, když se zapleteš se zlomeným člověkem, a přesto jsi neutekla. A já ani nedokážu popsat, jak neskutečně vděčný jsem, že tě mám ve svým životě.

   O Lavinii ti nemusím vyprávět, sama o ní už několik informací znáš. Snažil jsem se – skutečně snažil – předstírat, že už není a nikdy nebude součástí mého života a budoucnosti. Ale pravdou je, že jestli záležitost s ní jednou provždy nevyřeším, nebudu mít nikdy klid a ty taky ne. Jen myšlenka na ni tě rozčiluje – viděl jsem ti to v očích, nemá smysl něco popírat. Proto nechci riskovat a dovolit ti, abys odcestovala se mnou. Je to moje životní etapa, moje manželka a moje chyby, ty s tím nemáš nic společného. A přestože náš vztah teď skončil, budu namyšlený a arogantní pitomec a troufnu si tvrdit, že možná ještě není definitivní konec.

   Zase to dáme dohromady, Zahar. Věř mi. Až budu mít uzavřený účty s minulostí a až nebudu vést tak zatracený a nebezpečný život, určitě nastane ten správný čas. Jsi pro mě strašně důležitá. Nevím, jestli budeme jen přátelé nebo něco víc, ale musíme tomu dát čas.

   Uvidíme se v lednu.

   Bram

   Frustrovaně si povzdechnu a protřu si oči, které mě od časného rána pálí jako deset čertů. Není to ten typ dopisu, který píšou zamilovaní puberťáci nebo zoufalí kluci nahánějící objekty svého zájmu? Zatraceně, doufám, že ze sebe neudělám ještě většího pitomce, než už se mi to evidentně podařilo.

   Vytáhnu mobil a naťukám Wottonovo číslo. Zvedne to po třetím zazvonění. „Ano?“

   „Tady Bram,“ pozdravím, zavřu vchodové dveře a šinu si to po cestičce směrem k městu. Kvůli bezpečnosti a zametání stop musím jet autobusem a často přesedat. Je to sakra na dvě věci, ale co s tím asi nadělám, že?

   „Už jsem na cestě. Je něco nového?“

   „Ano i ne,“ potvrdí Wotton matoucí odpovědí. Slyším, jak na druhé straně něco podezřele šustí. „Pořád bydlí ve stejném bytě a o nové schůzce zatím neznám podrobnosti. Je docela obtížné proniknout Gorturiovým zabezpečovacím systémem a dostat víc informací. Už jsem ti objednal hotelový pokoj, který je asi půl kilometru západně od místa, kde je ubytovaná tvá manželka.“

   Tvá manželka. Ta slova mi rezonují v hlavě, přestože jsou pravdivá, ale zato nemůžou být dál od skutečnosti. Neviděl jsem ji týdny. Měsíce. Jedna moje část po tom nesmírně touží. Těžko říct jestli proto, abych spatřil její tvář, nebo abych ji zabil a zbavil svět jednoho dalšího chladnokrevného vraha.

   Odkašlu si a přejdu přes cestu. Kývnu na pozdrav jedné prodavačce z pekárny a pokračuju dál. „Dobře. Sleduj je dál. Měl bych dorazit zítra ráno. Můžeš kolem osmé hodiny přijet k Eve’s Coffee? Je to nejbezpečnější místo na setkání.“

   „Dobře. Tak zítra.“

   Zavěsím a strčím mobil zpátky do kapsy. Podívám se na kostelní hodiny před sebou. Do odjezdu autobusu zbývá patnáct minut.

   Zkroušeně si povzdechnu a dopředu se připravuju na setkání s minulostí. Doufám přitom, že je to naposledy, co se s ní musím setkat tváří v tvář.