Kapitola čtyřicátá druhá - Maite

Všechny vítám do Nového roku a přeju, aby to byl ten nejkrásnější na světě! 💚 S novým rokem přicházejí nové možnosti, a já nepochybuju o tom, že se je všichni budeme snažit popadnout za pačesy a něčeho dosáhnout, někam se posunout. Co se týče Paradoxu, zbývá jen pár kapitol do konce a já doufám, že si je užijete! A. G.

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ - MAITE

   „Přestaň se dívat z toho okna, Mai!“ napomene mě nejméně posté toho večera Zaharaia a hodí po mně propisku. Přestože ve mně na okamžik vzplane vzpurný oheň, nemůžu jí to mít za zlé. Snaží se celou situaci trochu zlehčit, abychom se všichni nezbláznili, a já jí za to svým způsobem jsem vděčná. Ale skutečnost, že se Genevieve nevrací a už je po osmé hodině večer, mi vhání hrůzu do žil a dech se mi s každou uplynulou vteřinou mění na povrchní sípání. Při sebemenším zvuku sebou trhnu, jako kdyby se blížil vrah s nabroušeným nožem. Silně doufám, že to, co se stalo se zrcadlem, není zlé znamení. Modlím se, abych měla jen bujnou představivost.

   Třeba se Gen s někým zapovídala. Ale to by mi přece před odchodem netvrdila, že bude zpátky za jednu nebo dvě hodiny. A kolik jich už proboha uplynulo?

   Kde je sakra ten Lucas? Celý půlrok je někde pryč, vyřizuje si ty svoje záležitosti, ale když se něco stane jeho kamarádce, není tady. Poslední týdny a měsíce tady koneckonců vůbec není…

   Možná bych měla jít za ředitelem. Jo, pomyslím si v duchu rozhodně. Pokud se do půl hodiny neobjeví, nebo od ní nedostanu nějakou zprávu, tak půjdu přímo za Marcusem. Nejspíš mě zabije za to, že jsem nepřišla dřív, ale co se dá dělat?

   „Bojím se,“ hlesnu vystrašeně a otočím se na Zahar. V očích má skleslý výraz. Nejsem idiot, automaticky poznám, že se stalo něco s Bramem. Slíbím si, že jen co se Gen vrátí, probereme to.

   Zajít za ředitelem mě už jednou napadlo, ale v té době jsem si ještě myslela, že bych se nevyhnula dost ožehavým a nebezpečným otázkám, jejichž odpovědi by nakonec vedly jenom k jednomu vysvětlení: Jsem blázen. Ale jestli nepřijde, opravdu to budu muset udělat. Možná by se mi podařilo vynechat z toho devadesát pět procent událostí, o kterých by raději neměl slyšet. Možná devadesát sedm.

   „Taky se bojím,“ špitne Zaharaia. O pět minut později si ke mně přisedne Billy a položí mi v uklidňujícím gestu ruku na rameno.

   Tehdy to zaslechnu.

   Sténání a tichý šramot, jak se někdo nekoordinovaně sápe po dveřích.

   Než se stačím nadechnout, klika se stiskne a mě polije šok, když zahlédnu, jak Genevieve vpadne dovnitř a zřítí se na podlahu jako podťatá.

                                                                                               ***

   „Gen!“

   Kabát na sobě nemá. Tričko je na mnoha místech roztržené a zakrvácené, kalhoty jsou samá díra, krev, písek a špína. Překulí se s námahou na záda a já si ihned všimnu spousty ran.

   Tolika ran. Na nohou, boku, dokonce i na zápěstích, která vypadají, jako kdyby se jí někdo pokusil přerušit krevní oběh a obdaroval ji tak odpudivě fialovými modřinami. Celou levou půlku hlavy má pokrytou špínou a zaschlou krví a nedá mi moc práce zahlédnout znepokojivě vypadající rozšklebenou ránu na spánku. Nemusím hádat dvakrát, aby mi došlo, že to mají na svědomí Odrazy. Jenomže proč by útočili na někoho, kdo není potomkem jejich vrahů? To nedává smysl! Jsem si stoprocentně jistá, že jsem nic nepřehlédla…

   Odsunu prozatím podobné myšlenky stranou a padnu na kolena. Chytím ji za ruku. Nevnímá mě, jen hledí do stropu a nedlouho nato ztratí vědomí. Volám na ni, snažím se ji probrat k životu, aby mi pověděla, co se stalo, ale neprobírá se.

   Krve by se ve mně nedořezal.

   Křiknu po Zahar s Billym, aby okamžitě utíkali pro ředitele a kohokoliv, kdo je schopný pomoct. Šokovaně na ni zírají, neschopni pohybu. Začnu po nich řvát tak urputně, až se skoro začnou třást okenní tabulky a oni konečně společně vyletí ze dveří.

   Z oka mi skane na podlahu jedna jediná zrádná slza. Vztekle ji setřu a nedovoluju si brečet. Ne když je život Genevieve v ohrožení. Je jako moje sestra.

   „Gen. Gen, co se ti proboha stalo?“

   Prohlédnu si ránu na hlavě. Vypadá to, jako kdyby jí někdo hlavou opakovaně třískal o kámen. Až se probudí, určitě bude mít otřes mozku. Je zázrak, že došla domů. Skutečný, nefalšovaný zázrak. Ještě větší zázrak ale je, že Odrazům očividně utekla.

   Sotva se stihnu dát dohromady, přiběhne Billy se Zahar, ředitelem a profesorkou Memberfallovou v závěsu. Všichni se k Gen skloní a po vlně šoku ředitel křikne na Billyho, aby přinesl vodu a nějaký kus látky. O chvíli nato se objeví s kyblíkem studené vody, ale nemůže najít žádný ručník.

   Bez rozmyslu se natáhnu dozadu, nahnu se pro kyblík, rozstříhám jedno svoje cvičební tričko na kousky, a aniž bych dala prostor ostatním, začnu Genevieve otírat ránu na hlavě. Krev je zaschlá v několika vrstvách, přinejmenším v pěti. Vzpomenu si na jednu lekci z hodin Zdravovědy, a sice že pokud člověk ztratí 30% krve ze svého těla, hraničí to se smrtí. Silně doufám, že to není Genin případ.

   „Co se stalo?“ vyhrkne ředitel naléhavě, v očích strach, netrpělivost a emoci, kterou nedokážu přesně určit – možná proto, že můj mozek momentálně funguje na autopilota.

   Vysvětlování nechám na Zahar, která se do toho spolehlivě opře, a dál Genevieve čistím rány. Alespoň že už jí neteče krev, což je vzhledem k rozsáhlosti zranění dost nezvyklý. Profesorka Memberfallová s očima rozšířenýma zděšením a obavami sáhne po mobilu a volá školní sestru, paní Hellborovou.

   Ta se přižene jako tajfun hned o několik vteřin později. Přinejmenším mi to tak připadá. Nepřítomně mě pochválí za to, že jsem Gen dala pod hlavu malý polštářek, a začne kontrolovat rány, oči a zbytek těla.

   „Má spoustu tržných ran a troufám si tvrdit, že lehký otřes mozku. Podle mě má určitě poraněná žebra,“ vysvětluje slečna Hellborová a obrátí se na ředitele Orena s přesvědčivým a profesionálním výrazem v očích. „Navrhuju poslat ji do nemocnice na vyšetření. Tohle se nesmí podcenit. Dalo by se říct, že je v katastrofálním stavu a musí na ni dohlédnout odborníci. A budeme muset zavolat policii. Doufám, že si slečna Westwoodová pamatuje dost na to, aby mohla útočníka nebo útočníky identifikovat.“

   „Samozřejmě, Barbarro!“ odpoví se zachmuřeným výrazem ředitel, ale dál tam sedí a dívá se na Genevieve.

   Všichni klečíme v kruhu, čekáme, až se probere, a Billy mě drží za ruku, která se mi třese jako při zimnici. Konečně, o pět minut později, se Gen zachvějí víčka a pomalu je otevře.

   Syknu na ostatní, kteří se už chystají promluvit, a je mi úplně jedno, že takhle bych se k řediteli chovat neměla. Vím, jak důležité je, abychom ji nevyděsili. Proto promluvím jen já pokud možno co nejtišším hlasem.

   „Gen. Zlato, co se stalo? Kdo ti to udělal? Pamatuješ si to? Můžeš se hýbat?“

   Genevieve celou jednu minutu trvá, než odpoví. Vím to, protože počítám v duchu uplynulé vteřiny. Nakonec jen jednoduše kývne a zašklebí se bolestí. Očividně ji znepokojuje, kolik lidí najednou v místnosti je.

   „Já… u mola. Někdo… mě napadl. Neviděla jsem jim do obličeje.“

   „Jim?“ otáže se ředitel.

   Genevieve se nedokáže podívat do očí nikomu jinému než mně. Vím proč. Lže. Moc dobře ví, kdo má její stav na svědomí, ale to řediteli, sestřičce ani profesorce rozhodně říct nemůže. Vyvolalo by to dohady, jestli by se do ústavu neměla náhodou vrátit. A jestli ji něco děsí k smrti, je to tohle.

   „Ano. Mai, pomoz mi…“

   „Ne, musíš ležet!“ napomenu ji káravě. „Zavoláme sanitku a pojedeme do nemocnice v Sacramentu. Musíš se nechat vyšetřit.“

   Gen vytřeští oči zděšením, šokem, strachem a zatvrzelostí. Nadzvedne se na loktech, ale zasyčí bolestí a zřítí se zpátky na podlahu a na polštář jako hadrová panenka. „Ne! Ne! Nikam nechci jet, Mai. Nikam. Nechci jít ven z Internátu, nenuťte mě, prosím.“

   Sestra Hellborová odmítavě zafrká, ale po chvilce nesouhlasného mračení se obrátí k řediteli. Tiše na něj promluví, takže musím našpicovat uši, abych jejím slovům rozuměla. „Mohli bychom zavolat doktora sem. Možná je to i rozumnější, než ji v tomhle stavu převážet do nemocnice. Nemyslíš, Marcusi?“

   Ředitel se zamyšleně zamračí a o pár sekund později přikývne na souhlas. Poručí paní Hellborové, aby šla zavolat příslušnému doktorovi, Billyho pošle pro kyblík s čistou vodou a vymáchanými kousky látky, a zrovna se zvedá na nohy, když se ve dveřích objeví menší hlouček studentů, mezi nimi i Annah s Patrickem a Isolde, která vyděšenýma očima zkoumá Genino tělo ležící bezmocně na podlaze.

   Vztekle po nich zasyčím, aby zatraceně vypadli, ale střetnu se pohledem s Patrickem a ten jako jediný zůstane. Annah mu cosi pošeptá, ale on jen zavrtí hlavou, mlčky ukáže na Isolde a pošle je pryč, načež se vydá za mnou.

   Ten starý Patrick Rain by si neodpustil i v téhle závažné situaci nějakou jízlivou poznámku, ale teď se Patrick jen skloní, s vážným výrazem si prohlédne její poničené tělo, a bez ohledu na jejich nepřátelství, hádky, bitky a všechny předešlé sváry se na ni zaměří jasnýma šedobílýma očima a zeptá se jí, jestli jí má pomoct lehnout si do postele.

   Genevieve nemá zrovna dvakrát sílu odmlouvat. Jen slabě přikývne. Vzhledem k tomu, že Billy je ještě pryč, pomůžu Patrickovi položit ji na lůžko. Jednáme s nejvyšší opatrností, nechceme nic podcenit a situaci ještě zhoršit.

   Všimnu si, jak jemně s ní Patrick zachází, a moje náklonnost k němu se ještě zvětší. Zároveň s tím mě však napadne, jestli jde o jeho novou verzi, nebo prostě jen o tu část Patricka, kterou nikomu nedovolí spatřit.

   „Měli bychom jí odtáhnout tričko od rány,“ poznamená všímavě a pohlédne na mě. Pak se otočí na ředitele. „Pane, myslím si, že bychom měli jít a nechat tu jen Zahar a Maite. Do doby než přijde doktor.“

   Ředitel přikývne na znamení souhlasu. Ještě naposledy se na sebe s Patrickem zadíváme a já tiše zašeptám: „Díky.“

   Hned co se za nimi zavřou dveře, natáhnu se pro nůžky na svém pracovním stole a rozstřihnu Genevieve tričko, aby mohla rána dýchat. Je dlouhá dobrých deset centimetrů a hluboká přinejmenším dva.

   Na okamžik se mi prudce zvedne žaludek, ale potlačím nevolnost a opatrně jí sundám se Zahařinou pomocí kalhoty, aby měl doktor méně práce a rychleji ji vyšetřil. Spousta z ran bude potřebovat zašít.

   Genevieve se šeptem zeptá, zda jsou všichni pryč, a jakmile jí to potvrdíme, překvapivě silně mě popadne za ruku a naléhavě se mi zahledí do očí. Nevypadá vyděšeně.

   A to mě vyděsí ještě víc.

   „Byli to oni,“ zdůrazní a zhluboka se nadechne. „Byli to oni. Nevím, proč na mě zaútočili. Netuším to, Mai. Utekla jsem do kostela, bojovala s nimi, ale neviděla jsem je. Viděla jsem je jen na hladině vody. Já – potkala jsem jednoho muže. Pomohl mi…“

   „Muže?“ vyhrknu nechápavě. „Jakého muže?“

   „V kostele. Jmenuje se Caie. Pomohl mi zastavit krvácení a – au – je to sponzor Internátu.“

   Překvapeně se zamračím, ale ona pokračuje dál, nezastavuje se, jen očima neustále těká ke dveřím a zpátky ke mně. „Myslím, že se brzo vrátí, Mai. Vrátí se pro mě. Třeba zabíjejí i jiné lidi, než jen potomky kolonizátorů. Musíme je zastavit!“

   „Ty si teď potřebuješ odpočinout,“ opravím ji zamračeně a pohladím ji po ruce v místech, kde se už vybarvují temně zelené podlitiny. Vzdouvá se ve mně takový pocit ochranitelnosti, až se téměř zalknu. „Hned co doktor odejde, promluvíme si o tom důkladně, ano? Do té doby se musíš soustředit jen na to, aby ti bylo líp.“

   „Slibuješ?“

   V očích má skelný výraz. Jako kdyby mezi mnou a jí byla nedobytná pevnost z vody.

   Vyměním si pohled se Zaharaiou. „Slibuju.“

                                                                                                ***

   Doktor Jennins nám poví, že Genevieve měla obrovské štěstí, když se dokázala alespoň trochu ubránit a nakonec utéct - zvlášť v tom stavu, do kterého se dostala. Kromě tří pohmožděných žeber, středního otřesu mozku, nespočtu řezných ran a utrpěného šoku jí nic závažného není.

   Zašije jí ránu na boku i na hlavě a nařídí nám, abychom jí obě rány pravidelně kontrolovali, jestli se do nich nedostala infekce a nehnisají. Stráví u nás jen hodinu - pak přijede policie ze Sacramentského okrsku, jenže Genevieve je zatvrzelá a trvá si na svém.

   Neviděla obličeje pachatelů, neslyšela jejich hlas, odehrálo se to neuvěřitelně rychle a nemá jak jim pomoct.

   Sotva odejdou - a moc spokojeně u toho teda nevypadají - začne si Gen stěžovat, že policie s tím stejně nic nezmůže, a kdyby jim pověděla pravdu, vysmáli by se jí do obličeje.

   Ne že bych chtěla přilívat olej do ohně, ale v tomhle má zatracenou pravdu. Jsme v tom sami. Nikdo by nám nevěřil. A tím pádem nám ani nikdo nepomůže.

   Když se to dozví Bram, přiletí do našeho pokoje jako vichřice a trvá hodinu, než konečně odejde. Celou dobu ho přitom uklidňuju, že zítra může klidně odjet, protože už to má dohodnuté s ředitelem. Zbytečně by mu přidělal starosti a sobě taky. Neřekne nám, o co se jedná, ale soudě podle Zahařina výrazu v obličeji o tom naše kamarádka ví víc než my. Přesto na ni nijak nenaléhám. Ať to zní sebehůř, máme důležitější starosti.

   Sama bych byla radši, kdyby tu Bram zůstal a pomohl nám Odrazy zlikvidovat, ale podle zachmuřeného pohledu v jeho očích potřebuje být naléhavě někde jinde.

   Neustále musím přemýšlet nad důvodem, proč na Genevieve zaútočili a jak je možné, že viděla jejich odraz v hladině vody.

   Mohli se splést. Ale doopravdy věřím, že se spletli?

   Ne. Detailně jsem prošla její rodokmen. Neexistuje způsob, jakým by mohla být předkem kolonizátorů, prostě to nejde. A proto se někde musela stát chyba. Jenomže kde? A kde ji mám vůbec začít hledat?

   Co se týče toho, že jejich odrazy viděla v hladině vody… Vysvětlení je celkem nasnadě, nebo ne? Už od pradávna je známo, že voda odhaluje věci, které jsou světu skryté. Dává smysl, že odhalí i jejich přítomnost.

   Až znovu zaútočí, musíme být u toho. Je jedno, jak složité bude to zařídit – nikdo další už nezemře, o to se postarám. Škoda jen, že je nevidíme. Neviditelnost funguje jako eso v jejich rukávu. Co na tom, že je můžeme vidět ve vodě? Co na tom, že se posledních pár dní tajně procvičuju v zaklínadlech, zejména těch, která dokážou vyvolat oheň nebo načerpat energii ze slunce? Co na tom, když je zatraceně nemůžeme…

   Vidět.

   Moment.

   Vidět?

   Vyskočím na nohy tak prudce, až sebou spící Genevieve trhne a probere se ze spánku. Vypadá trochu jako oživlá mrtvola. Asi jí to ale momentálně nemůžu vyčítat.

   „Co se děje?“ zamumlá rozespale a rukou si promne oči.

   „Nic, spi dál,“ vyzvu ji nepřítomně a hrabu se z postele. Jeden pohled na budík mi stačí říct, že jsou čtyři hodiny ráno. Ani na okamžik jsem nezamhouřila oči, vystrašená na nejvyšší obrátky, že by sem mohly přijít Odrazy a zabít Genevieve.

   Přeskočím batoh, který se nějak dostal doprostřed pokoje, a kleknu si ke skříni. Trvá mi to dlouhou chvíli, ale nakonec ji odsunu dost na to, abych mohla vytáhnout dvě starodávně vyhlížející knihy, které mi darovala babička. Začala jsem je schovávat na bezpečnějším místě, vzhledem k věcem, ke kterým v poslední době dochází. Jeden nikdy neví.

   „Co to tam máš?“ zamumlá Genevieve ospale a opře se o lokty, aby se mohla na posteli posadit do vzpřímené polohy. Je s podivem, jak moc se dokáže ještě hýbat. Jaké odhodlání k tomu má. V očích jí zuří zvědavost a já musím chvíli pečlivě zvažovat, zda se s ní o to mám podělit. Nakonec se rozhodnu, že je zbytečné něco zatajovat. Jedeme v tom společně už od samého začátku a tajnosti by mohly situaci ještě víc zkomplikovat.

   „Knihu lektvarů,“ vysvětlím s unaveným povzdechem a vytřu si z očí ospalky. Spánek se mě neustále pokouší přesvědčit, ať se vrátím do postele, ale já nemůžu. Ne když jsem na stopě něčemu, co nás může zachránit a spolu s námi i desítky jiných nevinných lidských životů.

   „Napadlo mě, že bych mohla umíchat Pooshamu – lektvar zviditelnění. Jeho exploze zviditelní vše, co je skryto. Netuším, jestli se nám dostane možnosti se s nimi střetnout, ale jestli ano a jestli bude lektvar správně připravený, aspoň budeme mít jistotu, že jejich výhoda neviditelnosti bude nenávratně pryč. Aspoň by měla být. Bože můj, proč mě to nenapadlo už dřív?!“

   Odmlčím se a nalistuju knihu na příslušné stránce. Listy jsou ze starého tenkého pergamenu a popsány hustým černým písmem nakloněným na stranu. Procházela jsem jednotlivé lektvary tolikrát, že není nijak obtížné najít ten správný.

 

1 vlas Viditele

3 pera pocházející z živého havrana

Lahvička Ďáblovy vody

Krev Viditele

2 orlí drápy

 

   „To by mělo jít jednoduše,“ zauvažuju nahlas a přečtu věci potřebné pro výrobu lektvaru Genevieve. Vyjde z ní nevěřící zalapání po dechu.

   „To myslí vážně? Kde ty věci máme sehnat?“ zapochybuje Genevieve, změní polohu a spustí nohy z postele. Vypadá o něco líp než po doktorově odchodu. Ještě že profesorka Memberfallová zajela do města koupit léky proti bolesti. „Ne že by se to dalo koupit v supermarketu v bio oddělení.“

   „Taky že nedá,“ přitakám, z části myšlenkami někde jinde, a pročítám postup. Pokud nic nepokazím, dá se to zvládnout. Spousta lektvarů se vytváří i déle než týden, ale tenhle k nim zrovna nepatří. To je jedině dobře.

   „Babička mi dala adresu na jednoho obchodníka z našeho oboru. Je prověřený a spolehlivý, ona sama nakupuje suroviny u jeho sestry. Zítra… vlastně dneska tam musím zajít a postarat se, abych mohla lektvar ještě dnes udělat.“

   „A kdy odcházíme?“ zeptá se Genevieve a úplně ignoruje, že jsem celou dobu mluvila jen o sobě.

   Povzdechnu si. „Já odcházím dnes v osm. Sídlí v Sacramentu, takže budu muset jet autobusem. Ty zůstaneš tady, budeš ležet a nehneš se z postele ani na krok, nebo ti na dálku podpálím zadek – rozumíme si?“

   „Ale…“ pokusí se Gen namítnout a zírá na mě velkýma a doširoka otevřenýma ublíženýma očima, které na mě kdykoliv jindy obvykle zabírají.

   „Žádné ale,“ zavrtím rezolutně hlavou, opíšu si v rychlosti suroviny na papír a jdu knihy opět schovat, zatímco mluvím a v duchu se přesvědčuju, že dělám správné rozhodnutí.

   „Jsi zraněná. Skoro jsi umřela. Nechci si tu teď hrát na tvoji mámu, Gen, ale hodiny jsem zírala z okna, kousala si nehty a přemýšlela, jestli tě ještě někdy uvidím. A jestli to chceš slyšet, stejně nemůžeš jít kvůli bezpečnosti. Do Depozitáře můžou vstoupit jen osoby nadané magií. Zbytečně bys plýtvala síly. Pošlu sem Zaharaiu, aby tě hlídala a dávala pozor, kdyby se něco semlelo.“

   Genevieve cosi zavrčí v odpověď, ale neposlouchám ji. Nastavím si budík na sedm hodin a žuchnu do postele. Sotva se stačím uvelebit, když mi mozek obestře spánek.