Kapitola čtyřicátá třetí - Maite

Dobré poledne, přátelé. Nevím, jak vy si užijete tuhle kapitolu, ale za sebe můžu říct, že já jsem si neskutečně a bláznila užila její psaní. Na rozdíl od zbytku knihy je tohle kapitola šitá jako na míru Maite, a konečně se dostane více na její schopnosti. A samozřejmě Depozitář, na který jsem se při psaní těšila jak malý dítě. Doufám, že máte všichni krásný den, a bude ještě lepší! 💜😊 A. G.

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ - MAITE

   Než se obleču, najdu správný spoj a dojdu na autobusovou zastávku, je těsně po osmé. Jen pro jistotu vytáhnu z Geniny zásuvky pod psacím stolem tenký vrhací nůž, o jehož existenci si pořád ještě myslí, že vůbec nevím, a zastrčím si ho do kabátu. Pro všechny případy.

   Autobusová zastávka v Thief Valley je v centru města mezi pekárnou a kadeřnictvím. Když jsem tu byla naposledy, chodník byl rozbořený a udržovala se v něm dešťová voda. Teď po nějakých nedokonalostech není ani památky.

   Starosta dal nejspíš chodníky ve městě konečně opravit, pomyslím si pobaveně a zavrtím nad tím hlavou. Neschopnějšího a zkorumpovanějšího člověka svět neviděl. Celkově vzato nemám ráda politiku ani politiky, ale na George Clintera mám vyloženě vypěstovanou averzi. Ten člověk je to poslední, co by Sacramento a okolní města potřebovalo.

   Mám ještě pět minut, než přijede autobus. Bezmyšlenkovitě vytočím Zahařino číslo. Ozve se po druhém zazvonění.

   „Nevydržela jsi to dlouho,“ řekne místo pozdravu sarkasticky.

   „Všechno v pořádku?“ zeptám se jí nervózně. Potřebuju jen vědět, že mám dostatek času.

   Zaharaia si povzdechne. „Jo, Maite, můžeš být v klidu. Jsme u Molly v bistru a zrovna popíjíme čaj. Musím dodat, že se tu neděje nic vražednýho, takže tvoje obavy jsou úplně mimo mísu. Každou chvilku se u našeho stolu někdo zastaví a ptá se Genevieve, co přesně se stalo a jak jim dokázala utéct. No věřila bys tomu? Je z ní celebrita. Dokonce za námi přišli i všichni tři Rainovi, i když Annah celou dobu neřekla ani popel a tvářila se, jako kdyby spadla do hoven.“

   V srdci mi zatrne, když zaslechnu to příjmení. Patrick. Skutečnost, že se zajímá o Genevieviin stav, je pro mě jako pohlazení na duši. Ale ještě víc se mi uleví, když slyším, že Gen je v pořádku. Do doby než znovu promluvím, si ani pořádně neuvědomím, jak dlouho jsem mlčela.

   „Dobře. Děkuju, že ji hlídáš. Kdyby se něco stalo, hned mi zavolej. Budu zpátky co nejdřív. Zatraceně, zrovna mi jede autobus. Budu končit.“

   „Zatím,“ rozloučí se se mnou Zaharaia a ukončí hovor. Hbitě zastrčím telefon do kapsy a nastoupím do autobusu.

   Hnědovlasý řidič, který má ta nejlepší léta života už rozhodně dávno za sebou, mi s nevrlým výrazem prodá jízdenku, a zatímco já si ji stejně nevrlým způsobem na oplátku vezmu, obrátí se znovu k řízení.

   Protočím oči a posadím se na sedačku hned za ním, protože všude jinde je obsazeno. Obrátím se tváří k oknu a modlím se, aby všechno nakonec dobře dopadlo.

                                                                                                         ***

   Cesta z Thief Valley do centra Sacramenta trvá dvacet osm minut. Během ní hledím z okýnka, pozoruju ubíhající domy, stromy a lidi na cestě do práce a přemýšlím, jestli na mě taky někde čeká takový život. Život, ve kterém se nebudu každý den bát, že mě někdo zabije a svět zaplaví Apokalypsa.

   Proto není divu, že si skoro nevšimnu oznámení o vystoupení na poslední zastávce.

   Vyskočím na nohy a proletím zadními dveřmi ven do čerstvého pondělního rána.

   Dlouho jsem nebyla v Sacramentu. Je to natolik obrovské město, až několikrát zadržím dech a deset minut strávím prohlížením majestátně vyhlížejících budov, lidí, kteří jsou na procházce se svými psy, obchodů s oblečením, knihami, počítači a nejnovějšími výprodeji.

   Vyštrachám papír s popisem cesty a zabočím do ulice Saint Matthew, v níž se nachází jeden z nejkvalitnějších supermarketů v Sacramentu.

   Depozitář by měl být odsud jen kilometr pěší chůze. Kráčím poklidně, nedávám na sobě znát, že jsem rozrušená. Zastavím se až u křižovatky.

   Určitě jdu správným směrem, přesvědčuju se v duchu. Nakonec zahnu do Pentroll Street 42. Někteří procházející po mně vrhají pohledy, jako kdyby si mysleli, že jsem jedna z těch bezradných turistek.

   Ale to já nejsem. Vím, že při hledání Depozitáře se ztratit nemůžu. Babička mi to řekla jasně.

   Člověk s magií v krvi Depozitář vždycky najde, když to potřebuje. Depozitář zná naši krev a vždycky tě navede správně.

   Patnáct minut před devátou jsem na místě. Depozitář je zdánlivě obyčejný obchod s potravinami. Musíte doložit důvěryhodný důkaz, že jste spjati s magií, nebo vám nic neprodají. A navíc na vás budou několik dní pověšeni špehové, aby zjistili, co jste zač pro případ, že by vaše návštěva pro Depozitář do budoucna znamenala hrozbu. Jsou nesmírně opatrní. A vzhledem k situaci ve světě se není čemu divit.

   Depozitář sídlí v obyčejné dvoupatrové budově s omítkou barvy nakládaných okurek. Oprýskané červené dveře s oloupaným lakem budí dojem, že tady stály mnohem dřív než samotný obchod. Lehce ušmudlanými okny nejde do krámku ani nahlédnout, a já se nemůžu zbavit dojmu, že to byl úmysl.

   Na okamžik se zarazím a přemýšlím, jestli dělám správnou věc, ale pak se napomenu, sevřu nůž v kapse silněji, otevřu dveře a vejdu dovnitř.

   Hala je prosycená jakýmsi příšerně nasládlým parfémem, jehož síla mi vyráží dech a omračuje mozek. Svižně proletím po schodech nahoru a vkročím do obchodu. Jsou tam potraviny všeho druhu: pečivo, ovoce a zelenina, plechovky s nápoji i jednoduchými pokrmy, bedny s mlékem a dokonce i stánek s časopisy a magazíny. Sice jsou staré víc než tři roky, ale to tady nejspíš nikoho nezajímá.

   U pultu stojí stará prodavačka s šedými načepýřenými vlasy a tygřím melírem, hnědé oči jí neustále rejdí po místnosti a na první pohled je zřejmé, že si přeje některého z těch tří dalších zákazníků nachytat při krádeži. Je oblečená do podivné černomodré zástěry s názvem obchodu: APOLLO.

   Sotva mě zbystří, oči se jí zúží do štěrbinek a já doufám, že nůž nebudu muset vytahovat.

   „Přejete si?“

   „Dobrý den,“ pozdravím slušně a v hlavě si formuluju slova, která mi babička poradila ještě o prázdninách. Pro případ, že bych Depozitář potřebovala navštívit. Doufám přitom, že prodavačka je obeznámená s tím, pro jaký typ lidí ve skutečnosti pracuje, a nebude mou krycí odpověď brát jako žert nebo žádost o poslání do blázince.

   „Vzadu bych měla mít objednané zboží z Afriky. Jedná se o duplikáty vy víte čeho. Můžete mě k nim zavést?“

   Nejprve mám chorobný strach, že ta žena skutečně nic neví. Ruce se mi třesou, ale obličej nadále udržuju kamenný, čekajíc na odpověď. A k mému nesmírnému štěstí a úlevě přijde přesně taková, jakou předpokládám, přestože postarší prodavačka se zdá být zaskočená víc, než je zdrávo.

   „Samozřejmě. Následujte mě do skladovací části obchodu. Budu ovšem potřebovat důkaz totožnosti.“

   „To je pochopitelné,“ odvětím a jen tak tak se ovládnu, abych si nahlas neoddechla úlevou. Uzel v mém krku se rozpustí jako cukr ve vodě. Moc dobře vím, o jakém důkazu pravé totožnosti je řeč.

   Rozepnu si dva vrchní knoflíky na kabátu a jdu za ženou přes potlučené dveře vedoucí do dlouhé místnosti plné dřevěných a papírových beden se zásobami mouky, mléka a spousty jiných potravin určených k obvyklému prodeji. Napadne mě, jestli tady leží tři roky stejně jako ty časopisy, nebo aspoň tohle je čerstvé.

   Projdeme kolem nich, aniž bychom se jedinkrát zastavily, a žena odemkne jedny starodávně vyhlížející dřevěné dveře, do nichž jsou vyryty povědomé ornamenty. Podle odhadu keltské.

   Čtyřikrát po sobě na ně zaklepe - jednou silně, dvakrát tiše, po čtvrté silně. Pak otevře, vejde dovnitř a pokyne mi, abych vstoupila také. Tváří se přitom, jako kdyby snědla sklenici očí naložených v láku.

   Sotva se dveře zabouchnou, rozhlédnu se. Ocitla jsem se v malé místnosti, která jako by vypadla ze čtrnáctého století. Podlaha je z tmavého leštěného dřeva, před sebou vidím dlouhý dřevěný pult a na něm spoustu skleněných lahví. Vidím v nich nejrůznější předměty: oční bulvy, králičí packy, žabí hlavy, žabí oči, ploutve různých ryb, zuby, kosti, drápy, pařáty, peří, játra a sušené sliznice, pergamenové listy, podivné dlouhé rulky čehosi černého a spoustu dalších věcí. Jen málo z toho je však na prodejním pultu, většina zboží zůstává vystavena ve dřevěných prosklených vitrínách, na nichž se v pyramidách kupí další a další obrovské sklenice a působí dojmem, že se každou chvilkou zřítí na osobu u pultu.

   Z cedulky postavené na stole snadno zjistím, že se jmenuje Jafean. Je to třicátník se zanedbanými pískově světlými vlasy, obyčejnýma modrýma očima a jizvou táhnoucí se přes pravé oko až ke koutku úst, takže to vypadá, jako kdyby se částečně usmíval. Jakmile nás zbystří pohledem, ihned zostražití a napne se před cizincem, jehož představuju já.

   „Helene,“ promluví na starou ženu, „prověřila jsi slečnu?“

   Mluví o mně, jako kdybych snad byla dítě, pomyslím si v duchu ironicky, zvenčí se však tvářím pořád stejně netečně. Že mě to ale stojí námahy.

   „Ano, Jafeane. Promiň, ale už se musím vrátit do přední části, jsou tam zákazníci.“

   „Běž,“ mávne rukou Jafean a obrátí se čelem ke mně. Zamračí se – to není dobré znamení. „Nejsem zvyklý na to, aby sem chodili tak mladí lidé. V poslední době musí být člověk zoufalý, aby tohle místo našel.“

   „Zaprvé, já nejsem zoufalá,“ odpovím ostře a hlas mi prostupuje varováním. Přistoupím blíž k pultu, máchnu rukou a na dlani mi začne plápolat jasný modrý plamen s červeným nádechem.

   Muž vypadá překvapeně. Asi ho udivuje, že to dokáže tak malá holka jako já. „Za druhé, váš podnik najde každý, kdo má magii v krvi. A za třetí, o vašem podnikání vím od své příbuzné. Možná ji znáte: Ivy Addisonová. Každopádně nemám čas na konverzaci. Důkaz jste dostal - tady máte seznam věcí, které potřebuju.“

   Jafean vypadá prakticky šokovaně, když zaslechne jméno mé babičky. Z toho ihned vyvodím, že ji zná. Nebo znal. „Vy jste vnučka Ivy?“

   „Ano. Můžete mi laskavě dát to, o co žádám?“ dodám mrazivým tónem.

   Muž nezaváhá. Vezme si z pultu malý čtvereček papíru, na němž mám úhledně sepsané suroviny, a začne je hledat v těch desítkách zaplněných polic. Mezitím si pročítá seznam. Přidala jsem i pár věcí, které potřebuju doplnit pro určité experimenty.

   Které snad nevyhodí celý Internát do povětří.

   „Takže, co to bude? Ach ano. Tři pera z živého havrana… velice drahá věcička, a cenná. Lahvička Ďáblovy vody… Předpokládám, že postačí ta malá?“

   „Ano.“

   „Dobrá, dobrá. Dva orlí drápy – tady je máme! V posledních dnech jdou na dračku. A to nejsou zrovna levné. Co je tady ještě? Osm květů Vulčnatky plisnité, tři pásy žraločích šupin, dvě střední lahvičky svěcené vody a osm krátkých pergamenových listů… Dobře, to bychom skoro měli, ještě ty kotlíky a skleničky…“

   Čekám a rozhlížím se kolem, příliš fascinovaná a ohromená, než abych zůstala v klidu stát a zírala do země. Po celém Koutu – jak se jmenuje celá tato místnost – voní hřebíček, koriandr a čerstvě sušené bylinky. Je to místo, kde bych mohla strávit hodiny a hodiny, možná celé dny, a nikdy by se mi to neokoukalo.

   Je téměř neuvěřitelné, že ve městě jako je Sacramento, neustále zaplněno houfy lidí, existuje takové místo. Místo, které se absolutně vymyká dnešnímu světu, jak ho zná většina z nás. Stojí za houby, že se musíme skrývat. Jenomže ten dnešní svět, o kterém mluvím, by se s magií nikdy nevyrovnal. Lidé se báli a vždycky budou bát toho, co neznají a čemu nerozumí.

   „Je to všechno. Tady. Sto devadesát tři dolarů a sedmdesát devět centů,“ sečte a vyčkávavě se na mě zahledí. Když nic neříkám, nadzvedne obočí a zakmitá jím. „Zkontrolujte si to.“

   Odmávnu to. „Věřím vám.“

   To jsem neměla říkat. Jeho obočí se okamžitě zkrabatí třikrát víc a s tíživým povzdechem mi do ruky vtlačí ručně psaný lístek. „To byste neměla. V době jako je tahle byste neměla věřit nikomu a ničemu.“

   Zamračím se, ale zkontroluju si lístek, abych ho uklidnila.

 DEPOZITÁŘ, POB. TH. VALLEY, SCR., 18-771

Pero z živého havrana                                    3 x       30,75 $           

Lahvička Ďáblovy vody, malá                      1 x       13,00 $

Orlí dráp                                                              2 x       18,00 $

Květ Vulčnatky plisnité, čerstvý                   8 x       17,04 $

Pás žraločích šupin, sušený                            3 x       09,00 $

Arch pergamenového listu, krátký                8 x       48,00 $

Lahvička svěcené vody, střední                    2 x       16,00 $

Bronzový kotlík, standardní velikosti           1 x       09,00 $

Ocelový kotlík, standartní velikosti              1 x       13,00 $

Skleněná lektvarová kopule, střední              5 x       20,00 $

Součet                                                                     34 x     193,79 $

   Ještě štěstí, že mi rodiče posílají kapesné a já šetřím. Přesně pro případy, jako je tenhle, pomyslím si v duchu, vložím mu peníze do rukou a vezmu si plastovou tašku, do které mi ingredience vložil. Překypuje jimi tak, až čekám, kdy pukne.

   Ještě ale odejít nemůžu. Opřu se o pult a zeptám se: „Co tím myslíte? Těmi řečmi o tom, že v téhle době nemůžeme nikomu věřit?“

   Jafean pokrčí rameny a na okamžik se zahledí do dřevěné desky, než mi dá vysvětlení. „Je to pravda. Stejně jako spousta Čarodějů a jiných stvoření, tak i já to vidím a cítím, teď zřetelněji než kdy dřív.“

   „Co?“

   Z jeho tónu mi naskočí husí kůže. Na okamžik vezme do dlaně můj lístek a luskne prsty. Ve vzduchu před námi se začne zhmotňovat jeho kopie, kterou spokojeně založí do pokladny.

   „Temnotu. Něco se blíží, slečno Addisonová. Netuším co, ale spousta Čarodějů v posledních dnech nakupuje zásoby a mizí do bezpečí. Temnota se rozšiřuje. Něco obklopuje tento svět a přichází to k nám. Všichni jsou neklidní. Všichni kromě obyčejných lidí.“

   Zaplaví mě vina. Měla bych mu říct o Apokalypse a Jezdcích? O válce? Nerozpoutalo by to mezi naším druhem ještě větší vlnu paniky?

   Nakonec se rozhodnu, že lepší bude mlčet. Alespoň prozatím. „Víte, o co by mohlo jít?“

   Nespokojeně zavrtí hlavou a přejede prstem po dřevě. „Ne. Ale ať jde o cokoliv, nebude to nic hezkého. Jsou před námi krušné časy. Dávejte na sebe pozor.“

   Pokusím se na něj usmát, ale nejde to. Přesto vůči němu cítím silnou vděčnost, a to jsem ho teprve poznala. „Děkuju. Vy také. Doufám, že se brzy zase uvidíme.“

   „To já také.“

   Obrátím se k odchodu a už už chytám za kliku, když mě zarazí jeho zvědavý hlas. „Až přijdete příště, jen Helene ukažte ten předmět, který jsem vám dal do tašky. Dovede vás sem bez otázek. Je to prakticky jako členství v klubu.“

   Zůstanu k němu otočená zády, přesto se však usměju, přikývnu a odpovím: „Budu si to pamatovat.“

   Když se vracím stejnou cestou k autobusové zastávce, cítím, jak ze mě napětí odpadává, ale přichází něco ještě opravdovějšího a zlověstnější než předtím.

   Strach. Jestli lektvar pokazím, nejen že můžu způsobit výbuch školy při jeho použití, ale taky zklamu sebe, babičku a všechny nevinné lidi, kteří následkem mých chyb zemřou.

   A pak je tady Jafean a jeho zprávy. Zajímalo by mě, kolik je v Americe Čarodějů. Strašně ráda bych se s nimi jednoho dne potkala. Musí to být úžasný pocit – být obklopená lidmi, kteří jsou stejní jako já.

   Ale skutečnost, že odcházejí, je zlá. A podle všeho to bude ještě mnohem, mnohem horší.

                                                                                         ***

   Hned co vrazím do dveří a zabouchnu je za sebou, Genevieve s napětím sil vyskočí na nohy a začne po mně metat jednu otázku za druhou. Je jako kulomet. „Tak jak to dopadlo? Sehnala jsi všechno? Jak to, že jsi tu tak brzo? Čekala jsem, že přijedeš až kolem odpoledne a ne před obědem. Nestalo se během cesty nic? A kdy vlastně budeš dělat ten lektvar?“

   Vyměním si se Zahar výmluvný pohled a obě se zakřeníme. Pak si prohlédnu, jak vzpřímeně Genevieve stojí a zase jsem neskutečně ráda, že ji nezabili. „Ráda vidím, že tvoje zdravotní kondice se zlepšuje. A pokud jde o lektvar, ten budu připravovat teď. Naštěstí jsem si koupila i dva kotlíky a pár lektvarových kopulí.“

   „Lektvarových kopulí?“

   „Jo,“ přitakám. „Jsou to kulaté sklenice, přelévají se do nich lektvary.“

   Gen vydá jakýsi mumlavý zvuk pochopení, a nechá to téma být.

   Sednu si vedle Zahar a natáhnu se na postel. Každičký sval v mém těle žadoní o odpočinek a je kruté vědět, že ten si nemůžu dovolit. Čeká nás tolik práce! Úspěch závisí na sebemenším detailu. Občas mám pocit, jako kdyby se všechny stěny kolem mě hroutily a měly v úmyslu vzít mě s sebou.

   Se zasténáním vyskočím na nohy, kleknu si ke skříni a odsunu ji. Obě knihy položím na stůl hned vedle nákupní tašky. Nehledám v ní dlouho; předmět, jenž mi Jafean hodil do tašky, je malá plastová černá karta s runou vyrytou na přední straně. To je celé.

   Zastrčím ji do zásuvky u psacího stolu a obrátím se ke svým kamarádkám, pohled upírám zejména na Zaharaiu. „Budu potřebovat, abys jistila dveře. Nemůžeme zamknout, to by bylo asi moc nápadný, ale v žádném případě se sem nikdo nesmí dostat. Ne dokud budu pracovat na lektvaru. Zvládneš to, Zahar?“

   „To bude hračka.“

   „Dobře,“ oddechnu si, vyndám bronzový kotlík a postavím ho na odklizenou část stolu. Na okamžik zaváhám a znejistím, ale hned nato mě nervozita přejde a dám se do práce.

   Tři kopule rozmístím do vzdálenosti deseti centimetrů od sebe, malou naběračku za ně a jednotlivé suroviny po pravé ruce. Pak se zhluboka nadechnu, zabořím si ruku do vlasů a trhnu.

   „Co to děláš?“ vyjekne Genevieve zmateně a přistoupí o něco blíž, opírá se přitom o stůl.

   Protočím oči a jeden z vytržených vlasů položím na list papíru. „Co myslíš? Trhám si vlasy. Nedívej se na mě jako na blázna a vytrhni si jeden vlas. Ty taky, Zahar. Pro všechny případy.“

   „K čemu to je?“ zapochybuje Zaharaia a já si znovu připomenu, že ona v podobné věci moc velkou víru nemá. Kdo by ji taky měl? Kromě bláznů jako jsem já.

   „Lektvar se musí spojit s těmi, kteří chtějí vidět to, co vidět nelze,“ vysvětlím trpělivě a sleduju, jak mi obě dvě váhavě položí na stůl svůj vlas.

   Mávnu dlaní a kotlík obestře temně rudý plápolavý oheň, jenž se naštěstí ani nedotkne dřevěného stolu, přestože stojí přímo na něm.

   Ještě že v pokoji nejsou poplašné alarmy.

   Otevřu lahvičku s Ďáblovou vodou, odstraním korkové víčko a na čtyři části vyliju vodu do kotlíku. „Tímhle se pojistíme, že je všechny tři budeme moci vidět. Není to lektvar, který je zviditelní pro všechny. To vzhledem k Odrazům snad ani není možný.“

   Střídavě pročítám instrukce v knize a střídavě je plním. Popadnu nůž a říznu se do palce. Ihned mi na něm naběhne rudá čára, z níž lenivě odkapává krev.

   Natáhnu ruku nad kotlík, zašeptám tradiční ochranná a spojovací zaklínadla a sleduju, jak krev se zasyčením mění Ďáblovu vodu z průhledně bílé do černé. Až si jsem jistá, že to stačí, otřu si prst do kapesníčku a i přes jejich námitky získám krev i od Gen a Zahar. Potom opatrně vložím přímo doprostřed tři havraní pera.

   Na hladině vzplanou a začnou hořet třpytivě rudým plamenem, jenž je postupně pozře a do vzduchu se vznese oblak šedého dýmu. Na okamžik se mi zdá, jako kdybych kdesi v dálce slyšela ptačí křik.

   S tvářemi horkými námahou popadnu nůž a rozdrtím orlí drápy. Zpočátku to jde ztuha, ale nakonec si v tom brzy najdu vlastní způsob. Natáhnu ruku a zamumlám zaklínadlo uchování.

   Jakmile se drápy dotknou hladiny lektvaru, nestane se nic, jen dopadnou na dno a barva se začne z černé měnit do průsvitně našedlé s rudými odstíny.

   „To je všechno?“ zeptá se nejistě Genevieve a pozoruje mě, jak stojím u kotlíku a zírám do hladiny. Probodnu ji vražedným pohledem a potřepu hlavou. Vezmu do ruky jeden vlas a opatrně jej začnu namotávat na prst. Minimálně desetkrát se mi to nepovede a musím začít úplně od začátku, což ve mně jen probudí nelibost, netrpělivost a potlačovaný vztek, ale myslím přitom na důležitost úspěchu, a jakmile je vlas nepřerušovaně omotaný kolem mého prstu, tiše k němu zašeptám. „Fiamon.“

   „Co to děláš?“

   Povzdechnu si a nepřestávám si připomínat, že mám být především klidná. „Musím vlasy omotat, aby byly v nekonečném kruhu, a pak je zajistit zaklínadlem. Kdybych to neudělala, existovala by dost silná možnost, že se spojení nás s lektvarem a Odrazy rozplyne, a jedna z nás je nemusí vidět. Nebo ani jedna, co já vím? To záleží všechno na správně provedeném postupu. Příprava lektvarů je v tomhle ještě náchylnější než věda.“

   Pokračuju tak i se dvěma zbylými vlasy, a když jsem hotová, zamnu si ruce. Soustředím svou magii do konečků prstů, až mi z nich vyšlehnou prudké ohnivé plameny a začnou olizovat kotlík ještě víc než předtím. Jenomže mám obavy, abych vážně nic nepodpálila. Přesto zvýším žár, dokud tekutina nebublá a nezačne rudnout a modrat.

   Po čele mi stéká jedna kapka potu za druhou a vlasy mi zplihle visí kolem obličeje, ale nepřestávám, dokud před sebou nemám dokonale modrou jiskřivou tekutinu.

   Pooshamu. To je ono. Povedlo se mi to!

   Úlevně se usměju a zavísknu, až Gen vyskočí metr do vzduchu a skoro kotlík převrhne. Převezmu ho a naběračkou začnu nalévat lektvar do všech tří kopulí. Několik kapek mi steče dolů po skle a na stole začnou syčet a praskat jako prskavky. Už teď vím, že to na něm nechá trvalé škody.

   Sotva skončím, upřu zrak na kopule, položím je na okenní parapet a vrhnu se do uklízení nepořádku. Nemluvím. V hlavě se mi přerovnávají všechny myšlenky, domněnky a starosti a mám pocit, jako kdybych měla každou chvilkou vybuchnout. Ve spánku mi tlumeně buší. Přehnala jsem to s magií, je mi to jasné hned. Začátečník by si nejspíš neměl troufat na tak silné lektvary hned ze začátku, když nemá absolutně žádné zkušenosti. Fakt, že se lektvar povedl, je spíš dílem náhody, za kterou můžu být vděčná.

   „Já to udělám,“ vyhrkne o překot Zaharaia a odstrčí mě od pracovního stolu. Nijak se nedohaduju. S přikývnutím se zřítím na postel, únava a vyčerpání na mé tělo dopadají s čím dál větší důrazností.

   Odkašlu si, shrnu si vlasy na stranu a přehodím přes sebe přikrývku. O pět minut později už všechny tři sedíme na mé posteli a probíráme podrobnosti týkající se mého výletu do Sacramenta a prvního nákupu v Depozitáři. Chtějí slyšet všechny detaily. Pochopitelně zvažuju, že bych se jim svěřila o vlně znepokojení, která se podle Jafeana šíří mezi Čaroději a jinými bytostmi, ale nakonec to neudělám.

   Nechci být tou příčinou, proč se jim do srdce vkradou další stíny a temnota.

   Pak přijde řeč na tolikrát přetřásaný souboj Genevieve s Odrazy, její setkání se záhadným Caiem a Zahařiny zážitky ze třídy, zkoušek a telefonátů s rodiči. Aniž bych se nadála, opět to jsme my. Tři obyčejné a veselé studentky Internátu s vlastními starostmi, dívky neslučitelné s nadpřirozenem a válkou. Možná proto si to tolik užiju.

   Protože už brzy to bude jinak.