Kapitola čtyřicátá pátá - Genevieve

 Hned se omlouvám, že jsem dlouho nic nevložila. Času bylo extrémně málo, do toho udeřila nemoc. No, není to vždycky ideální. Doufám, že příště už to nebude mít takovou prodlevu!! A. G.💙😁

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ PÁTÁ - GENEVIEVE

   „Neměly jsme jít ven tak brzy,“ postěžuje si nabručeně Mai a nepřestává po mně vrhat vražedný pohledy, kterým těmi svými nikdy nebudu moct konkurovat.

   Protočím panenky, promnu si zátylek, v němž mě ještě pořád čas od času bolestivě škubne, a přitisknu si kabát blíž k tělu. V kapse mi šplouchá lektvar v lahvičce, který mě Maite donutila pro jistotu vzít.

   Je úterý odpoledne a celé dvě hodiny, kdy sedíme u stolu v kavárně a popíjíme jeden čaj za druhým, si stěžuje. Má obavy, že jsem se přecenila a nakonec mi budou muset zavolat sanitku, protože vyčerpáním odpadnu. Neřekla jsem jí, že jsem výlet navrhla hlavně proto, abych se pokusila někde zahlédnout záhadného Caieho a získat odpovědi na milion nezodpovězených otázek, které mi víří v hlavě jako ohňostroj. Nemluvě o nutkavé potřebě na chvíli vypadnout z Internátu a dostat se na čerstvý vzduch.

   „Nestěžuj si, Mai,“ zopakuju jí a loknu si černýho čaje s mlékem. Za poslední týdny jsem si je oblíbila. První mi uvařil Marcus, když jsem za ním v listopadu zašla do ředitelny. Myslím, že začínám Angličany chápat. To mléko má kouzlo.

   Tmavovlasý mladý číšník u barového pultu po mně nepřestává vrhat okouzlující úsměvy. Já se ale soustředím výhradně na své kamarádky a čaj. Obsluhu vnímám jen v případě, kdy si chci objednat další šálek nebo zaplatit. „Užívej si atmosféru a přestaň se aspoň na deset minut bát, že mě někdo zabije, dobře?“

   Maite si místo odpovědi hlasitě odfrkne – tak hlasitě, až se k nám ohlédne skupinka sedící u vedlejšího stolku. „Když myslíš.“

   „Nepřesuneme se radši někam jinam, Vie?“ zasáhne okamžitě Zaharaia, oblečená do červené bundy s kapucí a tenkých džín. Pravděpodobně vycítila, že se blíží další ostrá slovní přestřelka, po které by se mohla kavárna i se všemi lidmi uvnitř propadnout do země. „Už tři týdny čekám na příležitost jít se podívat k Harboney – tomu obchodu na konci městečka. Měli tam úžasný boty na podpatku. Určitě se mi budou hodit k šatům na Jarní ples.“

   Ples. V posledních dnech každou minutou přetřásané téma v Internátu. Ne že bych byla jedna z těch dívek, které zbožňují tenisky, zablácené kalhoty a baseballové pálky, to ne. Ale představa, že se musím zúčastnit, když to přitom bude první ples, který nebude uváděný mým bratrem, jako tomu bylo poslední tři roky… Ples jsem si vždy spojovala s Grantem. S čím si ho budu spojovat teď?

   Potřesu hlavou a přikývnu. Mávnu na číšníka, který skoro zakopne, jak k nám prudce zamíří, a požádám o účet. Po otravné otázce, jestli si nechceme dát ještě něco, zatnu zuby.

   „Ne,“ odmítnu a otevřu peněženku. „Máme naspěch.“

   Číšníkův rozjařený a sebejistý úsměv na hodnou chvíli zakolísá. Není to tak, že bych ho chtěla urazit. Ale je důležitý udržovat si odstup. Přinejmenším pro mě.

   „Zlomila jsi mu srdíčko,“ zažertuje Zaharaia uvolněně a konečně se začíná usmívat. Po tom, co si přečetla Bramův dopis, se tvářila všelijak. Ale když se na ni teď dívám, jak vtipkuje, možná to nebude tak vážný. Vím, jak Bram bral jejich vztah, tudíž taky vím, že to nepovažoval za dočasnou aférku. Zvládnou to.

   Pokrčím rameny. „Nemám zájem o vztahy. Mám dost problémů nějak zvládnout vztah s rodiči, natož abych si život ještě víc komplikovala. Navíc se potřebuju soustředit na studium. To je Marcusovo heslo, ne?“

   Maite přikývne, ale nevypadá to, jako kdyby se mnou souhlasila na sto procent. „To sice jo, ale on to nemyslel tak, že nesmíme vůbec vést osobní život. Jen nás vždycky motivuje k vyšším cílům a úspěchům. Nebrání nám v ničem. Je to úžasný ředitel.“

   „Jo, ale nenapadlo tě, že on sám není fanouškem vztahů z nějakýho dobrýho důvodu? Přece jen nemá ani manželku, ani děti, ani přítelkyni. Zkrátka si myslím, že skrytým úmyslem jeho rad je to, že se nemáme nechat rozptylovat něčím tak fádním jako jsou vztahy.“

   Zaharaia se bublavě rozesměje a nevěřícně zakroutí hlavou. „Fádním? Holka, až budeš zamilovaná, tak si tuhle konverzaci zopakujeme. Mluvíš jak stará bába.“

   Odvrátím pohled na stranu, aby neviděly, že se tajně usmívám. Ani netuší, jak moc se pletou. Já zamilovaná už nikdy nebudu. Lidi by si neměli nechat dobrovolně ničit život. Milovala jsem otce. Zradil mě. Milovala jsem Granta. Zemřel mi. Zármutek, zrada a neštěstí jdou vždy ve stopách lásky, a smetou její existenci z povrchu zemskýho. A z lásky se najednou stane živý, duši drásající peklo.

   „Jak je to vůbec s tvým tátou?“ zeptá se Zaharaia a nakousne tak téma, který je v tuhle dobu dost choulostivý. Přirovnala bych to k bombě, která se každou vteřinou chystá vybuchnout.

   Přesto zatnu zuby a přemýšlím. Je to moje dobrá kamarádka. Všechny tři nás dohromady pojí tolik věcí, o kterých ostatní studenti nic netuší! Co bych to byla za člověka, kdybych před ní něco takovýho skrývala?

   Nerozhodně nakrčím obočí. „Ani nevím. Mluvila jsem s mámou o tom, že mi lhal, ale ona je přesvědčená, že to udělal čistě z dobroty srdce, poněvadž pro mě chtěl jenom to nejlepší. Ale jak může to nejlepší pro tvoje dítě znamenat, že ho pošleš do blázince, když s ním přitom není vůbec nic špatně? Do Grantovy smrti jsme s tátou byli jako nerozlučná dvojka. Ale teď? Už mu nevěřím.“

   Hned co to vyslovím, si uvědomím, jak pravdivá odpověď to je. Nic už nebude stejné. O to se otec dokonale postaral.

   Mai mi začne říkat, že ještě pořád tu je naděje, ale já už nevnímám. Nechci na něj myslet. Chci se soustředit na to, abych byla brzy v pořádku. Abych tuhle etapu života mohla hodit za sebe a už nikdy si na to nevzpomenout. Proto uhnu očima jinam a začnu prozkoumávat kavárnu.

   A pak se to stane.

   Po určité době se naučíte rozpoznávat živé od mrtvých. Je kolem nich aura, jakou nemůžete minout, protože mezi ostatními živými bytostmi je ojedinělá a vystupuje z davu. Proto si té ženy hned všimnu.

   Stojí dva metry ode mě u prázdného stolu a sleduje mě pozornýma, zlatýma očima. Jsou celé zlaté, a pozorují mě s až děsivou urputností.

   „Gen, je ti dobře?“ vyhrkne znepokojeně Mai, ale já jen mávnu rukou a utiším ji.

   „Musíš to udělat,“ poví mi ta žena mdlým, nepřítomným hlasem. Po bledých tvářích jí začnou téct slzy. Není úplně Američanka. Možná… Mexičanka?

   Zamračím se. „A co?“

   „Na koho to mluví?“ ptá se Zahar, ale Mai ji plácne přes ruku a s chápavým výrazem mlčí.

   Žena se zachmuří a ukáže ven na dveře. Nikoho tam nevidím. „Musíš ho zabít. Sám to po tobě bude chtít. Nebudeš mít na výběr. Udělej to. Ulehči mu od trápení.“

   „S někým jste si mě spletla,“ namítnu, ale ona znovu zavrtí hlavou a začne blednout.

   „Až přijde jeho čas, zabij ho ty. Musíš to být jedině ty.“

   A postupně zmizí, jako mlha. Nezbude po ní nic jiného než zmatek a chaos.

   Podívám se na Zahar a Mai, a pomalu jim to přetlumočím. Ani jedna z nás nechápe, co to sakra znamenalo. Silně doufám, že si mě s někým spletla. Nechci vědět nic víc.

   Trvá mi hodiny, než to dostanu z hlavy.

                                                                                             ***

   Než odbude pátá, stihneme projít celé město. Maite v jednom obchodě okukuje fialový top bez ramínek, prakticky korzet. Hned po tom, co z obchodu odejde, se tam vrátím pod záminkou, že si potřebuju ještě odskočit na záchod, ale ve skutečnosti jí ten top koupím jako dárek k Vánocům. Sama by totiž za jedno tričko padesát dolarů nevyhodila.

   Po cestě zpátky za nimi vybalím z kapsy kabátu Bramův dopis – ten, který adresoval mně a Mai – a zase ho začnu číst. Zaplavuje mě vlna nejistoty a ztráty, protože aniž bych si to kdy předtím přiznala, Bram se stal něčím na způsob staršího bratra.

 

   Mai, Gen,

   nerozloučil jsem se osobně, a proto vám tímhle způsobem oznamuju, že na nějaký čas opouštím Internát. Mám nějaký vyřizování v Novým Mexiku – prosím, za nic na světě nikomu neříkejte, kde mě najít. Tuhle informaci jsem svěřil jen vám dvěma a Lucasovi, protože neexistuje nikdo, do koho bych vkládal větší důvěru. No… Lucasovi jsem to říct musel. To je něco jinýho.

   Zatímco budu pryč, zůstaňte v bezpečí a vyhýbejte se problémům. Nenávidím, že musím takhle neodkladně odjet a nechat vás tam samotný, ale přinejmenším mě trochu uklidňuje, že do konce semestru je tam Lucas. Postará se o vás, pokud dojde k potížím.

   Uvidíme se v lednu.

   Bram

 

   Z jeho slov mi po celém těle naskočí husí kůže. Připojím se k nim a kráčíme podél kavárny směrem k náměstí. Světlo se mi zdá mnohem jasnější, než by mělo. V hlavě mi buší a srdce tepe jako bláznivý.

   „Děje se něco?“ znejistí Zaharaia a starostlivě si mě měří znepokojeným pohledem.

   Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Ne, nevolnost tam stále je. Tlukot mého srdce se zvyšuje tak prudce, až nahlas vyjeknu a podlomí se mi kolena.

   Svět kolem mě se rozplívá do jedné velké rozmazané šmouhy. Pak to ucítím.

   Tlak. Vychází přímo ze srdce, až se začnu dávit. A potom to vyjde naplno.

   Křik. Děsivý, srdcervoucí křik, jenž mi rezonuje hrdlem. Nejbližší výloha v kavárně se roztříští na milion kousků a desítky úlomků dopadnou na nás.

   V naší blízkosti se okamžitě rozpoutá panika. Lidé ječí strachy, utíkají z kavárny bez zaplacení a kabátů a rozprchávají se do všech stran, jen co nejdál ode mě. Přes ten chaos naštěstí ani netuší, od čeho to utíkají, ale já ano.

   Mai se mě pokouší zvednout na nohy, ale bez mého přispění to nedokáže. A já pořád křičím. Křičím, z plných sil, a v tom vřískotu zcela zřetelně uvidím obličej někoho, koho bych nečekala. Je tam, tancuje v mé hlavě, obklopený ničím než stíny a temnotou. V dálce jako bych slyšela skřípot rezavého kovu.

   Otevřu oči a vidím ho přímo před sebou. Z úst mu vytéká pramínek rudé krve.

   „Marcus.“

   „Cože?“ zvýší Zaharaia hlas, aby mě slyšela přes chaos venku.

   Krve by se ve mně nedořezal. Promítám si všechna možná vysvětlení, která by jeho výjev v mé mysli mohl mít, ale to jedno jediné je hned na prvním místě. Maite to asi napadne taky, protože mě prudce zvedne na nohy, až se zesláble zakymácím a musím se jí chytit.

   Šokovaně na ně zírám, oči vykulené dokořán.

   „Marcus zemře.“

   Představím si tvář veselého, pohledného ředitele školy, matčina dlouholetého přítele a mého věčného ochránce. Tvář, která je v posledních dnech neustále vyčerpaná a unavená snahou udržet Internát v chodu za každou cenu. A aniž bych se nad tím hloupým nápadem pořádně zamyslela, rozběhnu se do kopce směrem ke škole a k muži, jehož smrt nesmím za žádnou cenu dopustit.

   Modlím se, aby ty nechtěně získané schopnosti poprvé v mém životě zabránily katastrofě.