Zdravím všechny, kdo sem zavítají! Sluníčko svítí, nálada je lepší, času je pořád málo, ale co s tím naděláme, že? Vkládám konečně další kapitolku, do konce už zbývají jen čtyři, a já se strašně těším, až je budete mít dostupné všechny! Na konci kapitoly najdete vysvětlivky cizího jazyka! 💛😇A. G.
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ SEDMÁ - MAITE
Vyděšeně zaječím a za letu se chytím kusu
trámu, který však tu váhu nevydrží a urve se i se mnou.
Smířená se smrtí pomalu přivírám oči,
protože nechci být svědkem svýho vlastního zmrzačení a vím, že mě nikdo
z přátel teď nedokáže zachránit. Prakticky to už vzdávám, když mě něco
silného a teplého popadne za zápěstí, a začne táhnout zpátky nahoru. Připadá mi
to jako sen, dokud mi nedojde, že se vážně držím mužské ruky trčící
z okna.
Přímo nade mnou proplouvají temná šedivá
mračna, ale už neprší. V dálce vidím, jak si slunce začíná prozařovat
cestu zpět na oblohu, na svůj právoplatný věčný trůn. Ještě nikdy jsem nebyla
šťastnější. Nikdy, protože teď přesně vím, co musím udělat. Jedinou věc, která
mě může poslat do hrobu. Která nás může buďto všechny zachránit, nebo všechny
zabít. A zároveň jediná věc, o které jsem přesvědčená, že právě teď může
fungovat.
S odhodlaným zamračením seberu veškerou
sílu, pravou rukou se opřu o parapet, nebo přinejmenším to, co z něj
zbylo, a snažím se vyšplhat nahoru. Noha mi zavadí o kus tvrdé omítky a já
cítím, jak mi v palci škube bolestí. Tentokrát ji však vnímám jako
požehnání.
Konečně se vyštrachám nahoru, s vypětím
sil se přehoupnu přes okraj, a pošlu přes celou místnost spršku jisker po té
nestvůře, která se mě pokusila zabít. Jsem natolik pohlcená touhou po pomstě, že
si téměř nevšimnu osoby, která mě zachránila.
Billy.
Co ten tady zatraceně dělá? Jak se sem
dostal?
„Billy,“ hlesnu nepatřičně úzkostlivým tónem
a stisknu mu ruku tak, až se zašklebí. Zčistajasna mě přemůže vztek a strach.
Strach o přítele, který by tady vůbec neměl nic dělat. „Co tady děláš? Běž pryč! Musíš se odsud dostat co nejdál.
Musíš…“
Billy prudce zavrtí hlavou, až se mu bodliny
světlých vlasů rozletí po celém obličeji, a naléhavě ukáže na Zaharaiu ležící
na zemi. Sténá a probírá se. Pak Billy předvede imaginární mobil a začne na něm
něco vyťukávat.
Tehdy mi to dojde. „Zahar ti napsala
zprávu?“
Billy přikývne. Kdy to proboha stihla?
„Musíš jít. Právě se chystám vyhodit ty zmetky do povětří a nesmíš u toho být.
Ty je nevidíš, Billy!“
Ten však zarputile zavrtí hlavou.
Za jeho zády zaznamenám pohyb. Škubnu
s ním doprava a vrhnu se na toho šmejda, který mě prohodil oknem. Popadnu
ho kolem kluzkýho a slizkýho krku a praštím mu s hlavou do desky převráceného
stolu. Pak praštím ještě jednou. A potřetí. Počtvrté. Nepřestávám, v hlavě
vidinu, jak mu hlavu roztřískám na krvavou kaši. Chci ho zřídit tak, až mu bude
mozek vytíkat z hlavy v rozmlácený břečce. Je to šílená satisfakce.
Popadnu pravítko povalující se na koberci a přelomím
ho v půli. Vztekle zaryčím a propíchnu Odrazu krk. Jakmile si jsem jistá,
že se mi ho podařilo aspoň trošku omráčit, odhodím ho stranou, očistím si ruce
o kalhoty a zoufale pátrám v paměti po zaklínadle, které jsem si tolikrát
procvičovala.
Potřebuju
k němu slunce, pomyslím si vystresovaně a otáčím se k prázdnému
prostoru, kde bylo dříve okno. Pořád tam je. Slabé, zimní slunce barvy sněhu
ozářeného rudými pruhy. A já se musím činit co nejdřív, jinak budeme všichni
v hajzlu.
Přeskočím převrácený stůl a pomůžu na nohy
Genevieve, která zrovna ztratila rovnováhu kvůli útoku jednoho Odrazu. Podle
všeho je z nich tenhle ten nejsilnější. Najednou zalituju, že nemám po
ruce meč, s ním bych byla v nesrovnatelné výhodě. Ale nezbývá mi než
pracovat s tím, co mám. Proto s Gen škubnu a donutím ji na chvíli se
soustředit na mě. Silou kopnu do Odrazu a podaří se mi dostat ho dva metry od
nás. Dost na to, abych si získala trošku času.
„Gen, poslouchej mě. Musíš odsud vypadnout a
dostat z kanceláře ředitele, Zahar a Billyho. Rozumíš?“
„Proč?“ vyhrkne o překot Genevieve a zamračí
se.
Něco mi škubne s hlavou a já cítím, jak
mě cosi táhne za vlasy. Genevieve vyskočí na nohy a začne té stvůře sázet jeden
úder za druhým, klouby zarudlé a zčernalé zaschlou i čerstvou krví. „Proč?“
křikne na mě vztekle.
„Prostě to udělej!“ zaječím na ni, skopnu ze
sebe Odraz a srdce mi nepřetržitě buší. Zní, jako kdyby ten boj vzdávalo. Tohle
ale přece nejsem já. Vzdávat jsem se přestala. Našla jsem způsob, jak to
dokázat.
Pět metrů od našeho místa vidím odhozený
pohrabáč. Neváhám ani na vteřinu; skočím po něm a popadnu ho dřív, než se ho
stihne zmocnit jeden z Odrazů.
Chlad kovu mi projede celým tělem. Pevně
sevřu jeden konec a představuju si, že je to meč. Několika prudkými zásahy
donutím ten nejsilnější Odraz ustoupit od ředitele k oknu a zakřičím na Zahar,
aby ho dostala co nejdál od téhle místnosti. Sice je ještě ztuhlá a malátná,
ale energicky přikývne a s Billyho pomocí se dají do práce. Bráním Odrazům
dostat se jim do cesty a schytám přitom tři prudké šlehy přes záda.
Vzadu po zádech mi přejede ostří rezavé
čepele. Prohnu se a zařvu bolestí. Cítím, jak mi krev teče po zádech. Je to
stejné, jako kdyby mi někdo uřezával kousky masa.
„Zasluhuješ smrt,“ promluví za mnou hlas
lámanou angličtinou a chroptí to v něm jako v pokaženém mixéru.
„Jo, možná,“ zavrčím na něj a obrátím se.
Protočím si pohrabáč v ruce a třísknu ho do znetvořeného obličeje. Odlomí
se z něj kousky kostí a ve vzduchu se přemění na prach. „Ale ty už máš
dávno po datu spotřeby, kamaráde.“
S burácivým křikem se napřáhne mečem,
ale tentokrát jsem připravená. Padnu na kolena, odkulím se stranou a podaří se
mi postavit dřív, než se on otočí. Pevně chytnu pohrabáč do dlaně a švihnu
s ním. V jednom výbušném okamžiku mu přelomím nohu u stehna na dvě
části a on se zhroutí na podlahu. Skoro bych jásala, jenomže už teď vidím, jak
mu ta zatracená noha dorůstá. Sice pomalu, ale stejně. Jako kdyby se nějakým
zvláštním a zvráceným způsobem regeneroval.
„Pozor! Zezadu!“ zaječí Gen a gestikuluje
kamsi za mě. Hbitě se obrátím na patě, zrovna když se po mně ohání další Odraz.
Rozmáchnu se paží a zabořím do něj pohrabáč. Z Odrazu zaburácí ohromující
řev a cosi v jeho zchátralým těle křupne. Chci pohrabáč vytrhnout, ale
jeho zahnutý konec se zasekl o nějakou kost.
Na jeden kratičký okamžik mě napadne, že
bych ho tam prostě mohla nechat trčet a věnovat se zaříkadlu, ale hned vzápětí
takovou možnost zamítnu, pořádně škubnu a spolu s pohrabáčem vyrvu i kus
kosti, který se rozlomí v polovině a vyšlou do místnosti další překvapivou
salvu mumiího křiku.
Odhodím ji na podlahu a přetáhnu Odraz
zbraní po znetvořené tváři. Překvapí mě a trochu vyděsí, jak rychle mu kost
začíná zase narůstat. Tomu předtím to trvalo déle…
„Hoď mi to!“ zakřičí Genevieve a nemusí mi říkat
dvakrát. Jedním dobře mířeným hodem jí pošlu pohrabáč a s uspokojením
zaznamenám, že Zahar, ředitel i Billy už jsou na chodbě. Dveře nechali pootevřené
jen na maličkou škvíru. Genevieve se vrhne do odrážení dalších a dalších útoků
Odrazů a podle jejich urputnosti svědčící z toho souboje si všimnu, jak
zatvrzelí jsou.
Nebyla to chyba v jejich výpočtu. Opravdu
ji chtějí zabít. Mě taky, ale to je
teď trochu vedlejší.
„Vypadni na tu chodbu, zatraceně!“ zařvu na
ni netrpělivě a pohledem se obrátím k obloze. Slunce se už jen nepatrně
mihotá a jeho záře slábne s každým okamžikem. Mraky se blíží. Buď teď,
nebo nikdy.
„Proč? To si vážně myslíš, že tě tu
s nima nechám?“ vyštěkne Genevieve nevěřícně a vztekle se ožene.
„Mám možnost je odsud dostat, sakra!“
zaječím a začnu s přípravou. „Tak jdi z cesty!“
Trvá to dlouho, ale vzápětí potřepe hlavou a
ustupuje směrem ke dveřím. Zatímco jí k bezpečí zbývají pouhý tři metry,
já z hlavy doluju veškerý detaily kouzla, které jsem objevila v knize
od babičky a trochu si ho poopravila k obrazu svému. Modlím se za to, aby
to vše nebylo vniveč. Nechci umřít kvůli marnému pokusu.
„Sol,
sol, ponendao ime magnar dires udarne ed wraikaeon ahur on dermonta. Ponendao
ime magnar ed wraikaeon il udarnia ahur monstrune da nocte.“[1]
Padlý Odraz už se zvedá na nohy. „Rieren imon meane amay on sacrificam, imon
im tagliu ponendae. Rieren imon vite amay ed ponendaen dina ei savitarnen on tagli!“
[2]
„Co to sakra děláš?“ zaburácí Genevieve.
Vztekle zatnu zuby, až mi zaskřípějí, ale
pokračuju dál. Opakuju zaříkadlo, dokud necítím, jak mi žhnou prsty, jak mi
z nich sálá neskutečný, skoro nesnesitelný žár. Jak se celé moje tělo
doplňuje tak závratnou energií, až mám pocit, jako kdybych v nejbližších
vteřinách měla snad vzlétnout do nebe.
Za sebou slyším lapání po dechu a třískot
pohrabáče, kterým se Genevieve snaží zabránit Odrazům, aby se ke mně dostali a
zabili mě, ale vše to vnímám z obrovské dálky, čistě jako ozvěnu hlasu na
druhém břehu moře.
„Rieren
imon meane amay on sacrificam…!“ vykřiknu do vzduchu a musím přivřít oči,
protože do místnosti vpluje záplava jasného, oslnivého světla. S očima
plnýma slz shlédnu dolů a všimnu si, že mi na rukou prosvítají žíly, září jako
světlo na konci tunelu. Pak už jen směřuju pohled do okna.
Pálí mě oči, ale stejně sleduju, jak se bílá
zlatavá koule světla žene ke mně. Volá mě jménem - křičí, ať jí jdu vstříc.
Nepřitahuju jen nějaké paprsky, dojde mi v ten moment, a srdce mi zaplní
zděšení.
Chystám se absorbovat veškerou sílu Slunce.
Přivřu oči, roztřeseně se nadechnu a nechám
jej, ať mě naplní. Nic mě nebolí, nic nepálí. Jen vzdáleně cítím šimravé pálení
v hrudi a v očích, kde se mi hromadí nepřeberné množství světla. Tělo
mám zaplavené takovým žárem, až lapám po dechu a pokouším se něčeho chytit, ale
v dlaních se mi rozhořívají malé plamínky plápolajícího ohně a hruď se mi
dme energií a žárem přesahujícím hranice únosnosti pro lidský tělo.
„Maite!“ ozve se kanceláří zděšené zaječení,
až mi ztuhne krev v žilách. Přesně v ten moment pozvednu ruce do
vzduchu, otevřu oči a fascinovaně zírám na oheň a světlo pronikající každičkým
pórem mého těla. Jsem jako jedna velká světelná koule namířená proti celému
světu. Je to omamný pocit. Vím, že moje tělo to stoprocentně nezvládne, ale
současně je to úžasné. Jako kdybych nic nevážila.
Přiložím dlaně k sobě, což podnítí žár
o to víc, a namířím je na Odrazy, zaraženě stojící vedle sebe. Alespoň mi to
tak v ten moment připadne. Jako kdyby se zastavil celý svět a zbyla jsem
jen já. Jen já a Slunce, které zaslechlo a vyslyšelo moje volání.
Čas se zastaví a v onom proudu okamžiku
vyslovím poslední část zaříkadla, která Odrazy pošle do několik staletí
odkládaného hrobu.
„Razgrelo
tu obliviante.“[3]
Z bříšku prstů mi vyšlehne oslňující
světelná síla a zaplní veškerý prostor v ředitelově kanceláři. Někdo křičí
moje jméno. Myslím, že je to Gen nebo Zahar, ale nemám čas se na ně ohlížet,
potřebuju dokončit svoji práci. Připadne mi to jako celé hodiny, než ze mě
energie začne mizet a pomaličku se vytrácet. Hodiny, dny, týdny a měsíce, možná
roky, než ucítím čísi chladný dotek, jak mě tiskne k zemi a přichází tak
do přímého kontaktu se slunečními paprsky.
Velkou část jich absorbuje.
Nepřiměřeně velkou.
„Ne!“ křičí Gen. Otevřu oči.
„Billy!“
A pak je po všem. Stejně rychle jako to
přišlo, se svět ponoří do temnoty, jak slunce a s ním i mé dočasně nabité
schopnosti upadají za obzor.
Něco mi teče z očí, jakási lepkavá
tekutina, kterou není možné zastavit, a tlukot mého srdce se zrychluje, zrychluje,
až nakonec přehluší veškeré zvuky v místnosti, dokonce i moje ponětí o
vlastní existenci.
Komentáře
Okomentovat