Kapitola čtyřicátá šestá - Maite

 Zdravíčko! Ehm, inu omlouvám se za takové zpoždění, které jsem upřímně nečekala. Nějak nestíhám. Připravuju a přepisuju jednu knihu k oficiálnímu vydání, a není to zrovna procházka růžovou zahradou, do toho životní peripetie... budu se snažit poslední kapitoly vložit co nejdřív, tak snad se poštěstí, a nebude zase takové dlouhé ticho! A. G.

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ ŠESTÁ - MAITE

   Děsivá zpráva, kterou nám Genevieve oznámí, mnou otřese jako zemětřesení, přesto však v sobě nějakým podivným způsobem najdu dostatek síly, abych vyběhla do kopce a prosvištěla kolem nechápavých lidí za Gen směrem ke škole.

   Vítr mi fičí do obličeje i do uší a každých deset vteřin musím zamrkat, abych si z nich vyhnala slzy, které mi narušují zorné pole. Těžká mračna na obloze se začínají kupit a houstnout, jako kdyby snad měly tušení o neštěstí, k němuž se schyluje.

   Zafuním a jen tak tak se vyhnu obrovskému kameni trčícímu v polovině cesty. Zaharaia za mnou lapá po dechu, ale také nepolevuje. Ženeme se dál k Internátu, na ničem jiným v tom momentě nezáleží. Do kotníků mi vystřeluje bodavá bolest, krk mě ožehavě pálí a v útrobách se mi sbírá vzlyk při představě, co najdeme, až doběhneme do školy.

   Běžíme pět minut. Rozprší se. Těžké kapky deště mě bičují do zad i do obličeje a během mrknutí oka jsme všechny tři smáčené od hlavy až k patě. Genevieve po nás křikne, ať si pospíšíme, přestože sama znatelně ubírá na síle. Pokouším se dýchat ústy a vydechovat nosem, aby mi v bocích nevybuchovala taková pichlavá bolest, ale neúspěšně. Ani tolik hodin šermu mě nemůže připravit na zběsilý úprk.

   Konečně zatočíme doprava a uvidíme Internát, tyčící se tři sta metrů od nás jako majestátně vyhlížející páv. Zdá se, jako by se mraky kupily přímo nad ním a proto seberu veškerou sílu a zrychlím. Běžím tak rychle, že téměř nestihnu zabrzdit přede dveřmi a napálím do nich.

   Genevieve se zastaví hned vedle mě a Zahar. Dýchá jako lokomotiva. Nedá nám ani na chvíli vydechnout, místo toho otevře dveře dokořán, podrží je, dokud neproběhneme, a vzápětí nás následuje do schodů vedoucích ke kanceláři.

   Stačí nám pohled na uraženou kliku a víme, že situace se vymknula jakékoliv kontrole.

 

   Vyděšeně rozrazím dveře a vniknu dovnitř. V ředitelově kanceláři panuje hotové peklo. Ze stěn jsou sraženy zarámované fotografie, certifikáty a obrazy, křeslo leží převržené na bok a přímo uprostřed se skví velká a rozříznutá průrva. Místo obvyklého pořádku na pracovním stole vládne chaos, papíry a dokumentační složky jsou rozházené po celé podlaze. Na koberci vidím stopy krve.

   A pak ho spatříme. Ředitele. Pere se s čímsi neviditelným na podlaze za pracovním stolem, na hrudníku má dlouhou řeznou ránu, ze které pomalu vytéká krev. I na takovou dálku vidím vystrašený, ale odhodlaný výraz v zelených očích.

   Už už se chystám udělat krok dopředu, abych řediteli pomohla, ale vtom do mě něco silně vrazí a přitiskne na stěnu. Cítím, jak zády do čehosi narážím a vzápětí se celou místností rozlehne tříštění zrcadla, jež se rozsype na kousky kolem mých nohou. Divím se, že při takovém hluku se tady neseběhla polovina školy, než si vzpomenu, že spousta z nich už odjela na prázdniny.

   Zachroptím a šmátrám po Odrazu. Nakonec se dotknu čehosi tvrdého, co připomíná kost jen zlehka obtaženou tenkou kůží, a zatnu do toho nehty.

   Do uší mě bodne ječivý křik. Napřáhnu se, nohou vrazím do Odrazova těla a odtlačím ho od sebe. Pokouší se na mě natlačit zpátky, ale já se protáhnu maličkou skulinkou kolem, přeběhnu k pracovnímu stolu a tak tak stihnu popadnout tužku povalující se na desce, než ke mně dorazí. Zaslechnu svištivé zaskřípění meče a ihned jednám.

   Stisknu tužku a vztekle ji vrazím tam, kde tuším Odraz. To, co však bohužel neodtuším, je skutečnost, že přímo vedle něj se vynořil jeho parťák. Přesněji řečeno to netuším do chvíle, kdy mi paží projede pekelná bolest a z rozšklebené hluboké rány se vyřine krev. Z pohledu na rozřízlé maso se mi udělá špatně a málem se pozvracím. Nebylo by to tak hrozný, kdyby té krve neteklo tolik.

   „Genevieve!“ zařvu na ni a otočím se. Najednou mi dochází, že přímo tady u sebe máme nesmírnou výhodu, o níž Odrazy nemají ponětí. Gen zápasí s neviditelným protivníkem, ale natočí hlavu mým směrem.

   Jeden Odraz se mě pokusí popadnout za krk, ale vysmeknu se a zoufale prolezu pod pracovním stolkem k ředitelovu omráčenému tělu. „Musíš mi hodit ten lektvar! Musíme ho použít!“

   Poslední slova ze sebe jen stěží dostanu, jak mě do hlavy udeří lampa shozená ze stolu. Potřepu hlavou, abych zahnala mžitky a proběhnu kolem něj směrem k Genevieve.

   Cestou do ruky popadnu starý železný pohrabáč, který se z Bůh ví jakého důvodu povaluje na podlaze, a oženu se s ním směrem dopředu. Gen vděčně zalapá po dechu a zaboří ruku do kapsy od promočeného kabátu, aby vylovila lektvar. Zaharaia leží v bezvědomí na podlaze. Nevšimla jsem si, kdy ji poranili. Nemám ponětí, jak zle na tom je.

   „Tady!“ vykřikne Gen zadýchaně a vyhodí do vzduchu lahvičku s modrou tekutinou, která se ve vzduchu zaleskne. Několikrát se otočí kolem vlastní osy a mně spadne srdce až do kalhot ze strachu, že ji nezachytím, ale nemám čas na podobné myšlenky.

   Vyskočím a chytím ji dřív, než ji stihne drapnout jeden z Odrazů. Promnu skleničku v dlaních, abych ji alespoň trochu zahřála, vyhodím do vzduchu a vykřiknu chaizónské zaklínadlo.

   „Shamsho deo kalemeae bes sytas!“

   Modrý lektvar se rozprskne ve vzduchu na prach. Fascinovaně zírám, jak se třpytivý prášek formuje ve vzduchu a tři metry od místa, kde stojím, se začíná objevovat obrys čehosi… šedého?

   Zmateně na to zjevení zírám, dokud mi nedojde, co to vidím za odpornost: přímo před námi stojí pět Odrazů – na sobě mají zakrvácenou a zaprášenou látku omotanou kolem pasu a roztrhanou na cáry. Místo svalstva vidím jen tupé, viditelně obroušené kosti zničené stářím a hnilobou, kolem nichž je natažená tenká blanka. Kdysi musela představovat kůži.

   Nejhorší jsou však oči. To, co zpočátku považuju za černé prázdné důlky, jsou oči zatlačené prakticky až do mozku. Prázdné oči přešité tlustou nití, takže to vypadá ještě hrůzostrašněji. Místo rtů mají křivou černou linku. Jsou to nestvůry. A jedna z nich se právě živí na Marcusovi. Vysává z něj energii a život, z dlaně Odrazu přitom odchází šedivé světlo.

   Genevieve vztekle zařve dřív, než se kdokoliv z nás stihne pořádně vzpamatovat, a vrhne se přes pracovní stůl na Odraz, který zabíjí ředitele. Ten je při vědomí a jen zděšeně zírá před sebe do míst, kde tuší neviditelného nepřítele.

   Genevieve z něj Odraz srazí, rozzuřeně zaryčí, popadne kus skleněného střepu z podlahy a s brutální silou zabodne střep Odrazu do míst, kde by jinak bylo srdce. Odraz zařve vzteky, aniž by otevřel ústa, a máchne po ní mečem.  „Alaintiqam hu al’abadia.“

   Pomsta je věčná, naskočí mi v hlavě dřív, než si to uvědomím. Pak zahlédnu koutkem oka pohyb a všimnu si, že ředitel se pokouší postavit na nohy.

   „Hirao!“ vyštěknu prudce a vztáhnu ruku. Z konečků prstů mi vystřelí zlatavé světlo a paralyzuje ředitele v pohybu. S vykulenýma očima se sesune na zem zpět na místo, kde ještě před okamžikem ležel, a já marně přesvědčuju samu sebe, že dělám správnou věc. Musím ho od tohohle držet stranou, nesmí se zapojit do našich problémů. No, ne víc než už se mu to podařilo.

   Jakmile si jsem jistá, že má Genevieve situaci pod kontrolou, třemi mohutnými skoky se přesunu k Zahar. Přistanu na zemi a vmžiku začínám kontrolovat její životní funkce. Podle všeho žije, ale po spánku jí stéká krev. A zatímco si trhám kus trička zpod kabátu a snažím se ovázat jí ránu na hlavě, jeden z Odrazů, kteří unikli Genině pozornosti, se po mně vrhne, popadne mě za nohy a vleče směrem k roztříštěnému oknu.

   „Pusť mě!“ zaječím rozzuřeně. Máchám kolem sebe rukama, snažím se ho jakkoli zasáhnout, ale nohy mi svírá ve dvou železných stiscích a mám dojem, že mi v nich přestává proudit krev. Zatínám nehty do koberce ve snaze udržet se na místě, ale neúspěšně, Odraz má mnohem větší převahu.

   Vytřeštěnýma očima těkám po místnosti s nadějí, že se něčeho budu moci včas zachytit, ale Odraz mě táhne šíleně rychle, jako kdybych nic nevážila. Noha od převráceného stolu mi projedeme rukama.

   Když se ocitneme u okna, jeho kostnaté ruce prorazí poslední okenní tabulku a jako bych byla nic, mě prohodí oknem.