Kapitola čtyřicátá devátá - Maite

Závěr je blízko. Po této kapitole už se mi tady třesou jen dvě kapitolky, které se tam chudinky bojí samy 😁Jsme blízko, přátelé. Hodně blízko. A. G.

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ DEVÁTÁ - MAITE

   Otevřu oči a připadne mi, jako kdybych se probouzela ze strašně dlouhého, prakticky nekonečného snu. Hlava mi brní bolestí a první věc, kterou rozeznám, je blikající žárovka nad mou hlavou.

   Pokusím se na ni zaostřit, ale ostré paprsky světla jsou na mě příliš. Zasténám bolestí a únavou a namáhavě se překulím na levý bok, abych si srovnala záda a přesvědčila se, že se ještě dokážu hýbat.

   Netrvá mi moc dlouho uvědomit si, že jsem v nemocnici. Ten místní puch mluví za všechno.

   Bílé stěny, jedno další nemocniční lůžko, naproti na zdi umístěná televize a přímo pod ní dlouhý černý mahagonový stůl. Jedna židle u mýho lůžka.

   Prudce naberu vzduch do plic a okamžitě mi dojde, že to byl blbej nápad. V krku mám sucho jako na poušti a stěží si zvládnu odkašlat, načež se mi vzbouří žaludek a já se jen tak tak stihnu naklonit z lůžka a popadnout kyblík, když se zvratky hbitě začnou linout ven.

   Dávím do nádoby i dlouho poté, co ze sebe dostanu jídlo za poslední dva týdny. Tělo se mi otřásá a chvěje v mohutných vlnách, čelo orosené potem.

   Rozhlédnu se. Nikdo tu není, vůbec nikdo. Sama jsem se sem určitě nedostala.

   Otřu si ústa a znechuceně položím nádobu zpátky na podlahu. Pokusím se posadit. Přestože jsem právě vyzvracela všechen obsah žaludku, hlava se mi netočí. Naopak se mi projasňuje zrak, proto si snadno všimnu temně fialových, černých a žlutých modřin po celých rukách, dvou zkrvavených ulomených nehtů, dlouhého hlubokého šrámu na levé ruce a spousty modřin i řezných ran na nohou. Ty nejvážnější jsou už ošetřeny a obvázány. Vypadám trochu jako mumie.

  Se zaskučením se vyhrabu do sedu a chci se zvednout, jenže něco mi brání v pohybu. Shlédnu dolů.

   Na vnitřní straně zápěstí mám do žíly zavedenou kanylu přelepenou bílou náplastí - zrovna tím druhem, který se špatně strhává. S povzdechem si zastrčím vlasy za ucho a jedním hbitým pohybem náplast strhnu. Škubavá bolest mi ihned dá na vědomí, že jsem vytrhla i hadičku, aniž bych to měla v úmyslu.

   Otřu si pár kapek krve ze zápěstí a s velkou nelibostí zírám na dvoucentimetrový oranžový proužek z odolného materiálu obemknutý kolem druhé ruky.

   Pacient č. 12/19/813, oddělení IP.

   Bezva, pomyslím si v duchu ironicky, oni si mě dokonce i označkovali jako dobytek.

   Vyskočím na nohy, zlehka zavrávorám a přichytím se posuvné dřevěné skříňky pro pacienty. Okamžitě zamířím přímou čarou do koupelny a zahledím se do zrcadla. Nad levým okem se mi vyjímá asi čtyři centimetry dlouhá jizva, pravý koutek rtu mám napuchlý a roztržený a obličej mi zdobí několik tenkých jizviček, kterých si všimnu teprve při detailním pohledu zblízka. Stejně jako pramenů vlasů místy ještě slepených krví. Zdá se mi to, nebo mám některé vlasy světlé?

   Hloupost, napomenu se v duchu. S úlevou si opláchnu obličej, umyju ruce a vrátím se do pokoje, kde leží moje špinavé oblečení pečlivě složené v komínku na židli.

   Se zaskučením ze sebe shodím bělomodrou nemocniční košili a navléknu si propálené a zakrvácené tričko, kalhoty a boty. Zrovna se chystám přehodit přes sebe kabát a najít Genevieve, která tu musí někde být, když si všimnu, že na druhém lůžku někdo leží.

   Jindy bych tomu nejspíš nevěnovala pozornost, ale sotva zaznamenám střapaté blond vlasy, krutá realita mě dostihne jako bumerang, a tu ránu ucítím až v morku kostí.

   Billy.

   Najednou mi nic nebrání ve vzpomínkách. A tak si vybavuju, jak se na mě cosi řítilo, když vtom přede mě skočil Billy a zaštítil mě vlastním tělem. Vybavuju si šok, který mi proletěl hrudníkem jako zásah elektrickým proudem, když se dostal Billy přímo do rány slunečních paprsků. Po tomhle už žádné další vzpomínky neexistují.

   Zdrceně dojdu k jeho lůžku a prohlédnu si ho. Na obličeji má lehké popáleniny. Pod levým okem se rýsuje obrovský monokl, odjakživa pečlivě naaranžované vlasy má zplihlé a špinavé stejně jako já, a po celém těle vidím další a další spáleniny. Nejhorší je to však u levého ucha, kde mu paprsky viditelně spálily kůži na hlavě a rána vypadá příšerně. Mokvavá a krvavá. Nedokážu od ní odtrhnout pohled a zároveň si nic jiného nepřeju.

   Klesnu na podlahu. Nechci, aby to bylo skutečné - a přesto moc dobře vím, že je. Leží tam, hadičku napojenou do žil, na spánku má připevněný nějaký přístroj a na monitoru se zobrazuje tep jeho srdce.

   Žije, a přitom vypadá, jako kdyby byl už dávno mrtvý.

   Z očí mi vytrysknou slzy. Ani se je nenamáhám stírat. Tohle všeho se stalo kvůli mně. Je to moje vina. To já se odhodlala udělat to finální rozhodnutí za všechny své přátele. Prostě jsem jen chtěla, aby to bylo za námi a jiný způsob, jak je zabít, neexistoval. Jenomže místo záchrany jsem možná zabila svýho kamaráda.

   „Maite!“ vyhrkne Zaharaia a spolu s Gen se ke mně vrhnou. Neslyšela jsem je vůbec přijít.

   Zamračím se. Nejsem to já, kdo by jim měl dělat starosti.

   „Nevěděly jsme, že se probereš tak rychle.“

   Popotáhnu a otřu si nos rukávem trička. „Billy je mrtvý.“

                                                                                                ***

   Postranním pohledem si všimnu, že Genevieve zmateně nakrčí obočí. „Ne, není, Mai. Je jenom v kómatu.“

   Zuřivě zavrtím hlavou a stisknu ve svých dlaních jeho teplou ruku. Pohladím mu prsty. Vždycky měl tak teplý dotek. Proč jsem na to zapomněla? Proč jsem si do hlavy neuložila víc podobných drobností, které by mi v srdci nahradily jeho nepřítomnost?

   „Je to stejný, jako kdyby zemřel.“

   „Probere se.“

   „Ne!“ vykřiknu vztekle a žalostně zároveň. Celé moje tělo se otřásá v záchvatech paniky. Nepoznávám se. „Copak to nechápeš? Neprobere se! Zasáhla jsem ho! Já! Je to moje vina. To kvůli mně tady leží a neprobírá se. A už se na mě nikdy nepodívá!“

   Jakmile to dořeknu, propuknu v neovladatelný záchvat pláče. Takhle mě najde ředitel o hodinu později a o dvě hodiny nato i Billyho rodiče. Jeho máma, paní Thrackerová, je schoulená v náručí svého manžela, světlé dlouhé vlnité vlasy má rozcuchané a v tmavě modrých očích jí prosvítá smutek a slzy. Ani její manžel, hnědovlasý muž s upravenou bradkou, se jim nedokáže ubránit.

   Všichni mě s úsilím zvednou na nohy a pomůžou mi posadit se na židli. Zírám do prázdna. Jeho rodiče mě přesvědčují o tom, že to byla vina těch zabijáků, kteří na nás ve škole zaútočili. Nemám ponětí, o čem to proboha mluví. Až pak mi dojde, že to je nejspíš krycí historka, a že ředitel jim buďto nechce říct pravdu, nebo si to nepamatuje.

   Nevnímám nic a zároveň si jsem dokonale vědomá všech pohybů v místnosti. Dost důrazně, nevrle a s vražedným pohledem odmítnu zavolat rodičům. Nechci, aby se o tomhle kdy dozvěděli. Nechci, aby věděli, že jsem vražedkyně. Už tak budu mít problémy vysvětlit ty modřiny a krev.

   „Mai? Zlato,“ špitne Gen od prahu nemocničního pokoje a já jen mírně nakloním hlavu na stranu.

   Je středa večer. Ředitel se vrátil na nějakou dobu do Internátu, aby všechny studenty uklidnil, protože se podle nejnovějších zpráv při pohledu na ten chaos v jeho kanceláři zvedla ve škole vlna paniky. Slíbil, že pro nás ještě dnes večer přijede.

   Přemýšlím, co mu povím. Na jednu stranu chci zůstat a být Billymu nablízku, ale na tu druhou mi každá další vteřina přijde jako peklo a mučení a chci odsud vypadnout, protože být tady znamená dívat se na svého kamaráda, kterého jsem téměř zabila, a který se neprobírá. Neustále si připomínám, že za to můžu jenom já.

   Genevieve nečeká na moji odpověď. Podá mi kabát. Sama už je oblečená do toho svého.

   Nevezmu si ho od ní a jen dál upírám pohled z okna na večerní oblohu plnou hvězd. Vypadá to, jako kdyby na nebi vybuchl celý Vesmír a rozprskl se na prach poletující nyní v atmosféře.

   Možná je to pravda. Možná, že svět opravdu spěje k zániku.

   Genevieve netrpělivě mlaskne, hodí mi kabát rovnou na hlavu, a když ho setřesu a vrhnu na ni vražedný pohled, ona mi ho bez váhání oplatí a zacloumá se mnou ze strany na stranu, až se mi znovu rozbouří žaludek. „Ty blázne jeden, hned se zvedni a začni se chovat jako člověk! Myslíš si, že tímhle mu pomůžeš? Tím, že se budeš celý prázdniny litovat jako nějakej mučedník a trpět? Vzpamatuj se! Nemůžeš za to. A Billy by ti to teď řekl taky, kdyby mohl, zatraceně!“

   Zmateně zamrkám a potlačím slzy hlásící se o slovo. Sevřu kabát tak pevně, až mi klouby zbělají a skoro prasknou. „Ale já…“

   „Ne,“ zavrtí odmítavě hlavou a klekne si, aby měla hlavu ve stejné úrovni jako já. Tváří se děsivě odhodlaně a to nemám ráda. Nikdy to nevěstí nic dobrýho. Stará Genevieve se takhle netvářila nikdy. „Nezačínej se sebeobviňováním. Skočil před tebe, aby tě ochránil. Donutila jsi ho k tomu?“

   „Ne, ale…“

   „Strefila jsi ho tou magií schválně?“

   „To ne, jenomže...“

   Důrazně pokývá hlavou. „Přesně. Řítil se na tebe ten hajzl, Mai. Chtěl ti pomoct. Jasně, zasáhlo ho to a teď je v kómatu, ale on se probere, je ti to jasný? Všichni tomu musíme věřit. A odmítám se na tebe celý prázdniny dívat, jak brečíš a lituješ se a proklínáš svoje schopnosti. Zachránila jsi spoustu dalších nevinných lidí. Nejspíš by mě a Marcuse zabili. Díky tobě se to nestalo. Takže se rozluč s Billym, seber se a dojdi dolů do haly. Marcus už pro nás přijel. Je skoro osm. Ani pro jednoho z nás to není jednoduchý – poprat se s Billyho stavem – ale věříme, že se to zlepší. Musíme věřit.“

   Zaharaia se ke mně nakloní a pohladí mě po rameni. Tváří se nerozhodně, jako kdyby nechtěla rozbít tu křehkou fasádu, kterou jsem kolem sebe za posledních pár hodin rozestavila. Nakonec však promluví a zní odhodlaně.

   „To kóma není tvoje vina, Mai – jasné? Dokážu se do tvé situace vcítit. Chceš vidět logický důvod, proč se tohle stalo a obvinit sebe samotnou je nejjednodušší. Ale poslouchej; na tomhle světě existuje tolik směrů a křižovatek… Ten souboj s Odrazy v kanceláři ředitele mohl dopadnout daleko hůř. Nemusela jsi tu ani být, dochází ti to? Ten zmetek tě mohl zabít, ale Billy tě zachránil, jinak bys teď možná ležela v rakvi. Znám ho delší dobu než ty, je to můj spolužák, můj dobrý kamarád, Maite. Dokonce vím, co by ti teď řekl, kdyby mohl mluvit. Že s tebou do konce života nepromluví, pokud se nepřestaneš chovat jako pitomec.“

   „Pro tebe je to snadné říct,“ špitnu tiše a klopím pohled do rukou složených na kolenou, poněvadž se nedokážu ani jedné z nich podívat do očí. „Tys mu to neudělala. Vím, že on by nechtěl, abych takhle uvažovala, ale to mi v tom stejně nijak nezabrání. Kdybych to zaklínadlo neprovedla, mohl být s námi.“

   „Kdybys ho neprovedla, mohli jsme být mrtví všichni. Jen zvaž všechny okolnosti, až odsud budeš odcházet, ano? Počkáme v hale.“

   „Dobře,“ kývnu na souhlas a počkám, než opustí místnost. Jakmile za sebou zabouchnou prosklené dveře, se smutným povzdechem přehodím kabát přes opěradlo postele a sklesle se posadím na okraj Billyho lůžka. Vypadá tak pokojně. Až příliš. Jako kdyby se mu zalíbilo to místo, kde se právě teď nachází. Jenomže to místo je příliš daleko od nás a já nechci, aby tam zůstal.

   „Omlouvám se ti. Omlouvám se za to, že jsi mi chtěl zachránit život a přitom jsi dopadnul takhle. Je mi to tak líto. Vím, že ty bys nechtěl, abych tu teď seděla a říkala takový věci. Takže ti jen povím, že Genevieve i Zahar mají obě pravdu. Nezasloužíš si poslouchat tu moje sebeobviňování ani to, jak moc mi chybíš. Ale rozhodně ti musím říct jedno. Záleží mi na tobě. Dneska odejdu, ale v pátek se s tebou přijdu rozloučit před prázdninami. Budu se za tebe modlit, a budu hledat způsob, jak tě přivést zpátky. Protože ať se stane cokoliv, nenechám tě v kómatu hnít navždycky, rozumíš? Mám tě ráda, Billy.“

   Napadne mě, jestli je opravdu dobrý nápad odejít. Přece jen bych tu mohla zůstat. Ale musím se na to dívat rozumně. Nebo se o to alespoň pokusit.

   Mám tě moc ráda, sdělím mu v duchu, když odcházím z nemocnice a nechávám v ní svého přítele. Doufám přitom, že moje odpověď se k němu přes všechny překážky i celý Vesmír dostane.