Kapitola čtyřicátá osmá - Genevieve

Po kratičké odmlce přidávám další část, jednu z posledních, a na těch posledních začnu pracovat asi pět minut po zveřejnění téhle! Jak se blížíme ke konci, doufám, že se bude závěr líbit, a navnadí na další díl! Mějte se všichni krásně! 💋💛A. G.

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ OSMÁ - GENEVIEVE

   Leží tam a nehýbe se. Pod očima má zarudlé kruhy a v uších nepatrné pozůstatky krve. Vlasy rozprostřený na polštáři kolem hlavy. Vypadá tak mírumilovně, jak spí a netuší nic o tom, co se stalo krátce poté, co zachránila tolik lidí. Riskovala vlastní život, do prdele.

   Nepřestávám si v hlavě převíjet události posledních deseti hodin. Tvrdí se, že čas vyléčí všechny rány, že časem zapomenete i na ty nejhorší události ve vašem životě, ale já nikdy nebudu schopná zapomenout na to, co se toho dne stalo. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem skoro přišla o dva kamarády.

   Krev mi hučí v uších, když zavřu oči a znovu si v duchu opakuju ty scény. Maite, jak na mě křičí, abych utekla, abych ji tam jednoduše nechala a samu sebe zachránila. Maite, jak mumlá zaklínadla v cizím jazyce. Jak tam stojí, absorbuje sílu samotnýho Slunce a celá její postava se naplňuje nadpřirozeným světlem, energií a žárem. Jak jí z rukou hoří plameny a olizují jí oblečení i tvář. Jak jí oči září bílým plápolajícím ohněm.

   A co hůř, jedna scéna se mi vrací víc než ostatní.

   Jeden Odraz se vrhá na Maite, aby ji v poslední chvíli zarazil a překazil jí plány je poslat na věčný odpočinek. Billy to zahlédne a dřív než kdokoliv z nás stihne zareagovat, proletí z chodby do pokoje a srazí Maite na podlahu, kde oba dva vybuchnou jako ohňostroj jisker.

   Přestože ho srazil jen nepatrný příval slunečních vln, už tehdy jsem pochybovala, že bude v pořádku. A od tý doby se to fakt nezlepšilo.

   „Jak jí je?“ ozve se za mnou Zaharaia. V obličeji je mrtvolně bledá a po olivové pleti ani stopy. Všechno na nás – od strhaných výrazů přes mokré, potrhané a zakrvácené oblečení, až k dírám v srdcích – naznačuje, že se stalo něco strašnýho. Ale nikdo netuší jak moc.

   Popotáhnu, otřu si vlhký oči a pokrčím rameny. „Netuším. A co hůř, ani doktoři to nevědí. Na několik minut v ní oživla sluneční energie. Doktor Quenten říkal, že je s podivem, že nemá sežehnutý všechny orgány v těle. Pochopitelně netuší, o co přesně šlo. Naštěstí.“

   „To není moc povzbudivý,“ povzdechne si Zahar a pohladí Mai po popálené ruce.

   Zavrtím hlavou. Oči mě nepřestávají pálit. „Ne, to není. Vlastně je spíš zázrak, že je ještě naživu. Nikdo to neřekl, ale čekají, jestli se náhodou něco nepokazí. Přesně tohle slovo použili. Nepokazí. Jako kdyby byla nějakej stroj, kterej se dá opravit nebo zničit.“

   Chvíli mlčíme. Místnost zaplňuje jen pípání monitorů.

   „Jsi tu strašně dlouho, Gen,“ řekne mi chlácholivě Zahar a v uklidňujícím gestu mi položí dlaň na rameno. „Běž si trochu odpočinout. Ředitel se mě několikrát ptal, kdy konečně přijdeš.“

   To přitáhne mou pozornost. Marcus. Když si jenom představím, co všechno prožil, čeho byl svědkem… I když bych nejradši utekla, vím, že vrátit se za Marcusem a všechno mu vysvětlit je to nejlepší řešení. A rozhodně ne snadný. S trochou štěstí nás nevyhodí z Internátu a mě nepošle zpátky do blázince.

   Jakmile Odrazy zmizely, okamžitě jsme zavolaly do nemocnice v Sacramentu a nařídili jim, ať vyšlou záchranku. Obvykle to trvá aspoň půl hodiny, ale tentokrát byli před dveřmi školy ani ne za deset minut – ukázalo se, že poblíž měli případ nějaký stařenky. Naložili Marcuse, Billyho i Maite na nosítka, podezřívavě po nás koukali a neustále se vyptávali, co se stalo.

   Vyprávět jim, že se nám právě podařilo zachránit spoustu nevinných životů, by nemělo smysl, tudíž se Zaharaia dala do objasňování, jak do školy vtrhli nějací maskovaní útočníci a pokoušeli se Marcuse zabít, přičemž jsme se náhodou všichni objevili poblíž kanceláře a pokusili se jim v tom zabránit. O něco obtížnější bylo vysvětlit popáleniny Billyho a Maite, ale Zahar si vzala pracovníky rychlé pomoci stranou a něco jim pověděla. Netuším, co to bylo, ale splnilo to účel.

   Rozbité okno, poničená kancelář a řezné rány, to všechno šlo snadno vysvětlit.

   Jediný problém nastal ve chvíli, kdy jsme vysvětlovali zmizení pachatelů. Kapitán policie nevěřil naší historce o tom, že útočníci uviděli Mai s Billym v bezvědomí, lekli se a utekli. Byla to děravá historka jak prase, ale ne zase tak děravá, aby jí všechno proteklo. Nechali nás být. Možná proto, že šťourat se v něčem takovém bylo to poslední, co by chtěli dělat na Vánoce.

   Zadívám se na své ruce. Jsem tu už hodně dlouho. Před třemi a půl hodinami policajti odjeli a já se přitom téměř sesypala. Asi to poznali podle výrazu v mým obličeji, poněvadž další otázky směřovali výhradně na Zahar. Ta se zdála otřesená o něco míň. I když zdání dělá divy.

   Pohlédnu na druhou postel v nemocničním pokoji. Billy. Leží tam, popáleniny na rukou i krku a levé straně obličeje. Vypadá příšerně. Doktor Quenten říká, že ať se jeho tělu stalo cokoliv, byl to pořádný šok a nikdo, ani ti nejlepší specialisté, které už obvolali z jiných poboček ve Státech, netuší, jestli se vůbec probudí.

   „Genevieve,“ zopakuje Zaharaia a opatrně mi stiskne ruku. Podívám se na ni, ale ne do očí. Momentálně se nedokážu pořádně podívat na nikoho. „Běž za ředitelem. Čeká na chodbě. A dělá si o tebe starosti.“

   Dělá si o tebe starosti. Ta věta mi zní v hlavě ještě dlouho poté, co vyjdu ze dveří na poloprázdnou chodbu, a zamířím ke schoulené mužské postavě sedící na židli v čekárně.

   Vypadá starší než kdykoli předtím. Jakmile se posadím vedle něj, Marcus mě chlácholivě poplácá po zádech a nechá na nich ruku spočinout o něco déle, než předepisují společenská pravidla. Jsem za to vděčná. Jako kdyby mi četl myšlenky, řekne: „Brzy se proberou.“

   Povytáhnu obočí. „Myslíš?“

   „Určitě,“ přitaká souhlasně a usměje se. Rána na hrudníku, kterou mu ihned po příjezdu zašili, ho musí pekelně bolet. I ty šrámy a modřiny nevypadají jako procházka růžovou zahradou. „Jsou silní, o to se neboj. Až se probudí, snad policii pomůžou identifikovat ty útočníky.“

   Zamračím se a s pochybovačným výrazem se zaměřím na Marcuse. Tváří se neproniknutelně, ale podle všeho té naší vymyšlené historce věří. Jak je to zatraceně možný? Vždyť to všechno viděl! Na vlastní oči! „Ty… ty si je nepamatuješ?“

   Naštvaně zavrtí hlavou a podrbe se na zátylku - zlozvyk, který kolikrát dělám taky.

   „Ne. Doktor Quenten říká, že mi způsobili lehký otřes mozku, který má za následek krátkodobou ztrátu paměti. Ale v nejbližších týdnech nebo měsících se mi prý vrátí. Každopádně si nepamatuju nic, co se stalo za poslední tři dny.“

   „To… je mi líto,“ zalžu, abych tam jen tupě neseděla a nezírala na něj. Nepamatuje si útok Odrazů. Nemusím mu vysvětlovat, co se stalo. Nemusím ze sebe dělat blázna jen proto, abych vysvětlila nevysvětlitelný. Mrzí mě, co se mu stalo, ale za ztráta paměti je jedině dobře.

   „Víš, možná je to tak lepší. Jsou věci, na který by si lidé vzpomenout nikdy neměli.“

   Marcus se na mě unaveně usměje a pohladí mě po zádech. „Možná máš pravdu. A jak je tobě?“

   Pokrčím rameny a uhnu pohledem. Hruď mi pevně svírá ohnivá ruka. Cítím to. Fakt, že mu musím lhát, abych ho ochránila před pravdou. Ten pocit viny je desetkrát silnější, než když jsem kdy lhala mámě a otci. „Jsem v pohodě. Rozhodně víc než ti dva.“

   Chvíli je ticho. Ale ne to nepříjemné, kdy naléhavě přemýšlíte nad tím, co říct.

   „Už lékař volal rodičům Maite a Billyho?“ zeptá se Marcus a narovná se na židli, aby seděl vzpřímeněji. Zašklebí se bolestí. „Prý na tom někdo pracuje.“

   Zavrtím hlavou. „Ještě ne. Má to udělat sestřička, ale Zahar jí řekla, že až se Maite probere, teprve tehdy jim zavoláme. Chtěla by to tak, známe ji. Nesnáší nemocnice. Ale Billyho rodičům už volali. Jsou na cestě sem. Bude to pro ně takový šok…“

   Na posledním slově se mi úplně zlomí hlas a já ze sebe tak vydám jen skřek. Ztráta Billyho, ztráta Maite, přestože dočasná… Najednou si uvědomuju, jak důležití jsou v mém životě. Když si s někým vytvoříte vzpomínky a vaše přátelství je den ode dne silnější, je nemožné necítit bolest při jejich ztrátě. A v Billyho případě…

   Nemůžu doktorům říct, že Billy to schytal mnohem víc než Mai, protože její tělo mělo alespoň na chvíli čas si na tu sluneční energii přivyknout. Nemohla jsem jim říct, že to ona je původcem… Nejtěžší věc na uvědomění je ale to, že já jsem jim nedokázala nijak pomoct.

   Roztřeseným hlasem vydechnu vzduch z plic a zabořím hlavu do dlaní. O dvacet minut později se k nám připojí Zaharaia.

   Někdy mezi tím usnu. Ani nevím, jak k tomu dojde, ale o pár hodin později mě probudí jemný šťouchnutí a zatřesení rameny. Zavrtím sebou, ale odmítnu se probudit.

   „Vzbuď se, Gen!“ vykřikne naléhavě Zahar a její hlas mě vrátí do přítomnosti. Trhaně otevřu oči a pohlédnu do jejího rozzářeného obličeje. „Maite se probrala. Je omámená všemi těmi léky, které do ní napumpovali, ale je v pořádku – aspoň to tak vypadá. Doktoři musejí ještě udělat pár vyšetření.“

   „A Billy?“ vydechnu s nadějným očekáváním. Bohužel však sleduju, jak se její rozesmátý výraz mění do zoufalého.

   Rozhlédnu se. Nemocniční chodba je prázdná a Marcus není nikde poblíž. Pak mě něco napadne a je to děsivá myšlenka.

   „Ví Maite o tom, že Billy se neprobírá? Ví to, Zahar?“

   Soudě podle zděšení zrcadlícího se v jejích očích mi odpověď dojde úplně sama. Se zaklením vyskočím na nohy a obě se ženeme k pokoji mé nejlepší kamarádky.

   Stačí nám se podívat, jak klečí ve svým špinavým oblečení u Billyho postele se slzami v očích, a hned víme, že jdeme pozdě.