Kapitola padesátá - Maite

Zdravím všechny! Předposlední kapitola je tady. Za sebe doufám, že se bude líbit a užijete si ji. Zároveň je to takové navnadění na druhý díl. A. G.

KAPITOLA PADESÁTÁ - MAITE

   Zbytek týdne uběhne v děsivě rychlém tempu. Sotva se vrátíme do Internátu, čeká na nás zástup dalších studentů. Většina z nich ani trochu netuší, co se děje, takže ty nechápavý výrazy jsou dost výmluvný.

   Ředitel svolá v Aule shromáždění a vysvětlí, k čemu došlo – aspoň podle toho, co jsme řekly jemu, protože vzpomínky má zatím nedohledně ztracený.

   Oficiální verze je taková, že na ředitele v kanceláři zaútočili agresivní zloději. Pokud jde o nás, včas jsme se dostali dovnitř a pokusili se je zastavit. Nikdo sice nedokáže vysvětlit Billyho popáleniny a bezvědomí, ale Sacramentská policie už zajišťuje, aby kolem Thief Valley byly rozmístěny hlídky pro případ, že by se útočníci vrátili na místo činu.

   Jedině my víme, že tihle se už jen tak nevrátí. Tentokrát už ne.

   Poté ředitel všechny propustí a my se vrátíme do pokoje, kde padnu do postele jako podťatá.

   Zaharaia zůstane v pokoji s námi. Požádá ředitele, jestli by jí dovolil přesunout si matraci do našeho pokoje a ten překvapivě souhlasí - nejspíš s vidinou, že se tak rychleji srovnám s Billyho kómatem. Ještě štěstí, že máme jeden z těch větších pokojů. Zahařina přítomnost nám všem dodává energii, přesto celý čtvrtek prospíme a prakticky zapomínáme na jídlo.

   V pátek mě ředitel odveze do Sacramentské nemocnice, aniž bych se ho musela ptát. Genevieve a Zaharaia chtějí jet se mnou, ale ujistím je, že to bude v pořádku. Že se s ním jen potřebuju na chvíli vidět. Není to ani půl hodiny, co u něj sedím a mluvím na něj, jako kdyby seděl vedle mě a mohl slyšet každý slovo. Svým způsobem si myslím, že mě doopravdy poslouchá, a dodává mi to sílu od něj odejít a vrátit se do Internátu s lehčím srdcem než před hodinou.

                                                                                         ***

   Sobota přijde nečekaně rychle. Vstaneme už v pět ráno, abychom se stihly sbalit na cestu. Genevieve poletuje po pokoji, hází všechno potřebný na postel a vzápětí spoustu věcí vrací zpátky na místo s tím, že to určitě potřebovat nebude.

   Já místo toho jen popadnu své nejoblíbenější oblečení, do menší přihrádky zasunu hřeben, kartáček na zuby ve stylu smajlíku, první tři díly Harryho Pottera, které mám v plánu si znovu přečíst během zimních prázdnin, iPod a spoustu dalších drobností, dokud nakonec nemám plnou cestovní tašku. Nakonec si jen na ruce navléknu tenké rukavice, aby nebyly vidět rozmlácené klouby.

   „Připravená?“ usměje se na mě Genevieve a rozhlédne se po najednou nezvykle čistém pokoji. Vypadá to tu, jako kdyby tu nikdy nikdo nebydlel. Dobře, až na ty nástěnky a podobně.

   Přikývnu, seberu tašku, zastrčím mobil do kapsy od kalhot a obrátím se k Zahar. „Co budeš dělat o Vánocích? Když je Bram pryč?“

   Zaharaia zvesela pokrčí rameny a věnuje mi vřelý úsměv, který mě zahřeje u srdce. „Ani pořádně nevím. Volal mi táta, jestli bych s ním nechtěla odjet na pár dní na Havaj a přemýšlím, že to možná vezmu. Koneckonců, musíme jednou provždy vyřešit všechny nesrovnalosti, co mezi sebou máme.“

   „Zavoláme si, že ano?“

   „Samozřejmě!“ vykřikne Zaharaia skoro dotčeně a vytáhne z kapsy nějakou malou stříbrnou krabičku. „Tady máš. Vím, že máš na Silvestra narozeniny. Ale rozbal si to až o půlnoci, dobře?“

   „Mockrát děkuju, Zahar!“ vyjeknu překvapením a přitáhnu si ji do objetí. Skoro jsem zapomněla na vlastní narozeniny. Ani by mě to nepřekvapilo.

                                                                                         ***

   Jakmile spatřím rodiče stát u kufru naleštěného černého BMW, srdce mi téměř přestane bít. Máma je pořád stejná. Temně hnědé vlasy po ramena má zvlněné, ofinu jako vždy sepnutou sponou tak, aby jí nesahala do tmavě modrých očí. Je oblečená do červeného kabátu a bílých upnutých džínů.

   Zamávám jim a rozběhnu se jejich směrem rychlostí, která překvapí mě samotnou. Táta se směje a rozpřáhne náruč. Je pořád stejný. Husté, trochu delší černé vlasy a jasně modré oči, které jsem po něm zdědila. Vojenský kabát mu sluší víc než dřív. Vrazím do něj plnou silou a obejmu tátu kolem krku. Ihned ucítím tu povědomou kolínskou – směs páleného dříví a máty. Máma tvrdila, že to byla první věc, kterou si na něm zamilovala.

   „Chyběli jste mi!“ vyhrknu upřímně a usměju se tátovi do ramene. Všechny starosti najednou prostě odložím stranou. S rodinou se kvůli škole vídám málokdy. Nenechám si o Vánocích uniknout jedinou příležitost strávit s nimi čas.

   Táta mě pustí a máma se na mě hned vrhne jako dravá zvěř, pocuchá mi vlasy a drží mě v pevném objetí. Trochu mě bolí kosti, ale zvládnu vydržet a ani jednou nezasténat. To samé udělají v případě Genevieve, kterou to viditelně zaskočí, ale neodtáhne se a objetí opětuje. Při tom pohledu mi srdce zaplesá radostí.

   Ovšem jen do okamžiku, kdy se máma zamračí a odtáhne mi několik pramenů vlasů z obličeje. Změří si mě podezřívavým a starostlivým pohledem, kterého jsem se tolik bála před jejich příjezdem.

   „Co se ti stalo, zlatíčko?“ zeptá se, když mi přejede prstem po jizvě na čele. Pak pohledem prozkoumá Genevieve. „Vám oběma?“

   Vyměním si pohled s Gen, a jakmile sotva znatelně kývne hlavou, pokrčím rameny, projdu kolem nich a hodím si batoh do úložného prostoru. Genevieve udělá to samé a já se přitom vše snažím vysvětlit co nejjednodušeji. Přitom se proklínám, protože nenávidím, když jim musím lhát a o to horší je skutečnost, že babičce bych o tomhle vůbec lhát nemusela, protože by o tom v první řadě ani na vteřinu nepochybovala.

   „Nic zvláštního. Profesor Willard s námi trénoval venku a my byly docela zabraný do boje, takže jsme si nevšimly svažujícího se kopce. Ne nijak velkýho, neděs se, mami! Prostě jsme spadly až dolů, narazily do pár kamenů a máme pár modřin a ran, nic vážnýho. Za pár dní to bude pryč.“

   Máma se ušklíbne. „Pár. No dobře... Vaši profesoři by na vás měli za každých okolností dohlížet. Tohle se mi nelíbí.“

   „Nemohl za to on, opravdu.“ Do prdele. Měla jsem si vymyslet něco jinýho.

   „Uvidíme. Pokud se tohle bude opakovat, tak se to taky bude řešit. Dáte si něco, holky?“ otáže se máma už o něco klidnějším tónem a ukáže na příruční plastovou tašku plnou připraveného salátu, housek se salámem, vařených párků a spousty ovoce. „Cesta do Des Moines zabere několik hodin.“

   Podívám se na Gen. Zavrtí hlavou. „Ne, zatím ne, ale řekneme si.“

   „A kdy?“ zavolá na nás táta, zatímco sedá za volant.

   Zaculím se a mrknu na mámu. „Za pár hodin.“

                                                                                             ***

   Des Moines je hlavní město Iowy. Když jsem byla menší, zbožňovala jsem představy, jak tady potkám nějakého slavného herce, ale blok, v němž žijeme my, nemá s celebritami nic společného. Teď netoužím po žádném slavném dobrodružství – jsem prostě jenom šťastná, že můžu být zpátky a užívat si domov.

   Od Thief Valley je to přibližně 1800 mil a vydá to na 21 hodin cesty.

   Hodiny v autě strávíme povídáním o všem, co se v Internátu stalo, o nových přátelích, o profesorech a dnech ve škole. S Genevieve se přitom vyhýbáme zmínkám o nadpřirozenu, našich schopnostech a podobných nebezpečných tématech – tudíž tak 80 procentům všeho, co se dělo. Máma s tátou jsou radostí bez sebe, že můžou s námi trávit čas, a pořád nás přerušují a vyptávají se na podrobnosti. Doteď jsem si pořádně neuvědomovala, jak moc mi chybí. Ale dovedu si představit, jak mi budou chybět, až se zase vrátím do školy.

   Někdy mi připadá, že jsem rozdělená na dvě poloviny. Jedna část chce být s rodinou – jenomže druhá část se vždycky bude chtít vrátit zpátky. Protože Internát je můj domov. Je to moje rodina.

   Cestou uděláme tři zastávky na protažení. A po třinácti hodinách jízdy s Genevieve obě usneme a vzbudíme se až dalšího dne ráno, sotva vjedeme do naší čtvrti v Des Moines.

   „Tak, holky, vstávejte!“ popožene nás táta a se zlomyslným úšklebkem po nás háže naše cestovní tašky, abychom si je odnesly do domu samy.

   „Kde je babička?“ zeptám se s nadějí, že bude nadšeně čekat za dveřmi.

   „Jela na nějaký bylinkářský seminář do New Yorku. Přijede na Štědrý den.“

   Chápavě přikývnu a neodpovím, ale přesto se moje nálada o něco zhorší. Pak se ale zahledím na náš dům a usměju se. Dům je stejně krásný jako na fotkách, které si v Internátu čas od času prohlížím, abych neztratila pojem o tom, kde taky žiju. Má dvě patra a podkroví, je postavený z červených pálených cihel a dva sloupy podpírající malou stříšku vedou k širokým proskleným dveřím. Předzahrádka je úhledně upravená a vypadá stejně elegantně jako má máma ve zvyku. A přímo tam, ve druhém poschodí, čeká můj a Genin pokoj.

   „Opravdu nevadí, že tu zůstanu na Vánoce?“ znejistí najednou Genevieve a kouše si spodní ret.

   Máma to zaslechne. Prudce se k ní otočí a obejme ji kolem ramen. Lípne jí lehkou pusu na tvář. „Ani na vteřinu, zlatíčko. Přece jsi jako součást naší rodiny. Jsme rádi, že tu budeš s námi. Pokoj máš připravený vedle Maite. Ten samý jako vždycky.“

   Genevieve přikývne a protře si oči. Vím, že je dojatá. Mámin přístup ji vždycky vykolejí. Máma se k ní chová jako k druhé dceři, kterou nikdy neměla. Jako k mé sestře, kterou ve skutečnosti je, protože na to, aby byl někdo součástí vaší rodiny, nepotřebujete stejné DNA.

   Projdeme otevřenými dveřmi do haly a po mramorové podlaze se rozléhá klapot mých těžkých kožených bot. Vyběhnu po točitém schodišti do druhého patra, Genevieve kluše hned za mnou. Slyším, jak na nás zezdola máma s tátou volají, že za chvíli bude na stole snídaně, a hned se cítím jako doma.

   Pokoj je stejný jako před mým odjezdem, až na to, že na pracovním stole je vázička s čerstvými květinami a nikde není ani stopa po prachu. Náš internátní pokoj by se sem vešel aspoň dvakrát. Pod oknem stojí obrovská postel s černým povlečením, které je poseté vyšitými barevnými růžemi, dřevěná tmavá plovoucí podlaha se dokonale leskne, šatní skříň stojí hned vedle skříňky se spodním prádlem a na ní veliká televize. Naproti úhledně uklizenému pracovnímu stolku s výhledem na zahradu je zrcadlo ve zlaceném starožitném rámu a po stěnách moderní police se zásobou mých knih.

   Odhodím tašku na podlahu a svalím se na postel. Slastně přivřu oči. Tohle známé žuchnutí jsem nezažila už půl roku. Ucítím, jak se postel prohne pod váhou dalšího člověka, a Genevieve se posadí vedle mě. Vypadá šokovaně. A nebo hodně překvapeně.

   Zamračím se. „Co se děje?“

   Gen zalapá po dechu a natáhne ke mně ruku. Nakonec vezme do rukou pár pramínků mých vlasů a pobídne mě, abych se na ně podívala. Protočím oči a mám v plánu prohodit nějakou vtipnou hlášku, když vtom mě zarazí ta barva.

   Několik pramínků je zlatých. Vedle tmavých vlasů to bije do očí a já nechápu, jak je možné, že jsem si toho nepovšimla už dřív. „Co to sakra…?“

   Nedořeknu. Vstanu a zamířím k zrcadlu. Odtáhnu si vrchní polovinu vlasů a prohlédnu si tu spodní. Udiveně otevřu ústa a chystám se promluvit, ale nevydám ze sebe ani hlásku. Většina mých spodních vlasů má zlatou barvu. Čirou zlatou barvu. Není to barva, jakou dokáže vytvořit chemie. S podobnou barvou se člověk ani nenarodí.

   „Nerozumím tomu,“ hlesnu tiše a prohlížím se ze všech úhlů. „Jak se to mohlo sakra stát?“

   Genevieve se s povzdechem obrátí k oknu a zadívá se na oblohu. „Netuším. Ale nepřekvapuje mě to. V poslední době dochází ke spoustě zvláštních věcí, nemyslíš?“

   Její otázku zanechám bez odpovědi, jen se mlčky postavím k oknu a vyhlédnu ven na spoustu domků. Připadne mi, jako kdyby se každičká část mého života neodvolatelně změnila. A ne vždy k dobrému.

   „Neskončilo to, že?“ šeptnu ustrašeně a pak se na Genevieve zadívám zpříma. Neuhne pohledem, díky čemuž se uklidním dost na to, abych si odkašlala a dořekla to.

   „To, co začali Jezdci. Tohle byl jen začátek. Porazily jsme oživlý otroky, ale řítí se něco mnohem, mnohem děsivějšího, a my nad tím nemáme žádnou kontrolu. Odrazy jim měli pomoct ke zkáze, ale teď jsou pryč a přijde něco mnohem horšího. Je to jako kolotoč podivných událostí. Předzvěst zla, ta kniha se jménem nějakého Griffina, naše zdivočelý schopnosti, moje vlasy a série dalších věcí. Myslím, že je to znamení. Znamení smrti.“

   Gen sleduje, jak se zachmuřeně dívám vstříc obloze. V dálce vidím temná mračna přibližující se čím dál víc. Nebude to dlouho trvat a budou tady.

   „O čem to mluvíš?“

   „Myslím si, že se blíží válka,“ přiznám a konečně tak vyslovím to, co v sobě dusím už tolik týdnů. Ve ztichlém pokoji ta slova zní zlověstně. „Myslím, že Grant měl pravdu. Netuším, kdo ji odstartuje, ani kdy nebo jak – ale stane se to. Zastavili jsme jedno zlo a další budou následovat, Gen. Lidi budou dál umírat.“

   Gen vstane a připojí se ke mně. Vidím na ní, že si myslí to samé, ale jedna část jí samotné tomu odmítá uvěřit.

   Říká se jí naděje. Ještě pořád ji máme.

   „Žádná bouřka netrvá věčně, Maite.“

   Přesně v tom okamžiku tam v dálce, jen pár mil od nás, zarachotí zběsilý hrom. „Tahle by mohla.“